Montenegro 2014

Nápad na naší výpravu se rodil již nějakou dobu, ale za jeho původ bych označil naší první cestu, kterou jsme podnikli ještě na stopětadvácách kolem České Republiky. Tehdy jsme to pojali dost nezodpovědně a tak se ani není moc čemu divit, že jsme objeli prakticky celou cestu pouze v kraťasech a v tričku. Ještě během cesty jsme si ale řekli, že bychom rádi vyjeli někam dál za hranice. Slovo dalo slovo, přes zimu dvácy vystřídaly šestikila a na dospělých motorkách už jsme si mohli dovolit delší trasu. Ačkoliv má jeden enduro a druhý silnici, tak jsme věděli, že jeden budeme mít s druhým pochopení na místech, která nejsou úplně ideální pro jeho sestavu. Tentokrát jsme už připravovali a plánovali o trochu víc. Do příprav bych například zahrnul celkovou údržbu strojů, přibližný nástřel trasy nebo nejzdlouhavější nezbytnost a tou bylo sehnání dostatku financí. Oba jsme tedy skoro celé prázdniny chodili na brigádu s vědomím, že nám toho z výplaty moc nezbyde. 

1. Den

Plán zněl vyrazit do desáté hodiny z Příbrami a dojet co nejdál, ale jak už bývá zvykem, tak první výjezd nikdy nevychází podle plánu, a tak se ani náš neobešel bez drobných komplikací a zdržení. Začalo to opomenutím některých maličkostí, na které se zapomnělo už při balení a vyřizováním posledních nezbytností v bance. Jako by samotné zdržení nestačilo, tak jsme měli zrovna tu smůlu, že jsme motorky zaparkovali u auta, které chtělo odjet. Věděli jsme, že se něco takového může stát a tak vždy jeden zůstal u strojů, než si ten druhý vyřídil svoje. Naneštěstí byl řidič bílé Audiny dost nešikovný a nevěděl jak má velké auto, tudíž byl David nucen pošoupnout motorky, aby nepřišly k úhoně. Svou pak ale pouze držel a po nějaké době ztratil rovnováhu a odporoučel se k zemi. Naštěstí je jako správný endurář vybavený padáky, které zachrání úplně všechno. Respektive skoro všechno. Motorka si sice lehla na padáky a na boční kufr, ale překlopila se a odneslo to pravé zrcátko. Nevadí…z toho se nestřílí, pořád mu zůstalo to levé. Rozbité jsme sundali, zabalili a vyrazili jsme směr Praha. To byla taky první zkouška spojení (interkomy), která bohužel na dálnici nemá moc velké využití, protože kvalita komunikace jde od 100 km/h rychlosti rapidně dolů. Cestou jsme se ještě stavili v dílně pro montpáky, když by nastal defekt u dušovky na Transalpu a nechali jsme za sebou i rozbité zrcátko. Dál jsme pokračovali podle plánu po dálnici do Prahy, po nejdelším tankodromu široko daleko (D1) do Brna. Cestou samozřejmě nesměla chybět nehoda, kterou jsme potkali prakticky okamžitě po výjezdu z hlavního města.  Auto zmuchlaný jak papír a skoro po celé silnici.  Naštěstí ale byla v protisměru, a tak na naší cestě nebylo nic, co by nám bránilo v jízdě. Cesta nám ubíhala docela rychle, interkom naštěstí není jenom ke komunikaci a tak se to i na té dálnici dalo vydržet. Zastávka na oběd v Humpolci a jedeme dál. Hranice a nebytná fotodokumentace následovaná prvním tankováním (jedeme kurňa úsporně…Fazer by tímhle stylem najel kolem 450 km a možná ještě víc :-D). Dál pokračujeme přes Bratislavu a k Maďarským hranicím. Na těch dáváme dálnici sbohem a už se budeme věnovat pouze okreskám. Čas se pomalu nachyluje a chce to hledat místo na spaní, ale nejdřív něco k jídlu. V první větší vesnici stavíme, abychom nakoupili zásoby, ale setkáváme se jenom s tou jejich hatlamatilkou. Když zkoušíme angličtinu, tak nikdo nerozumí. Rukama, nohama se snažíme naznačit, že bychom rádi platili kartou, což sice pochopili, ale terminál nevedli. Tak něco většího, chvíli se touláme po městečku, kde nakonec nacházíme Penny. Tam už nákup proběhl bez větších obtíží, protože je to, stejně jako u nás, neosobní. Den už se chýlí ke konci, tak hledáme místo na kamp. Kousek za městem to berem doleva do polí a hezky vedle kukuřičného pole se utáboříme. Nad námi je ta nejkrásnější noční obloha, kterou jsme kdy viděli…opravdu paráda.

Za 1. den celkem najeto 450 km

2. Den

Ráno nás probouzí zvuk projíždějícího traktoru, který projel necelý metr od našeho stanu. Další překvapení nás čeká při nazouvání pantoflí, protože se v Davidovo usídlila žába a moc se jí odtamtud nechtělo. Následuje balení a skládání se na motorky a jedeme dál. Na cestu jsem vzal pár kukuřic, třeba z nich něco bude. Cestu po Maďarsku, nebo alespoň po jeho západní části, lze popsat opravdu pár slovy. Pole, roviny, rovinky, kukuřice, slunečnice, jižněji pak víno. Před námi je další zastávka, tentokrát u Balatonu, kolem kterého jsme nejdřív nějakou dobu kroužili a stále ho objížděli. Nakonec jsme využili své výhrady a se slovy: „Seš motorka, tak můžeš“ jsme to vzali cyklostezkou. Dojeli jsme na vyhlídku, kde motorky lidi moc nečekali, ale co…další dokumentace a s hladovým bříškem dolů ke břehu. Tam jsme našli krásnou restauraci, přímo na pobřeží, tak jsme jí vzali útokem. O jídlech se zmiňovat nebudu…o tom cestopis není, ale to okolí. Na Balatonu se zastavil čas někdy kolem roku 1970 a vypovídá tomu i celková infrastruktura. Lidé sice jdou s dobou, dorozuměli jsme se německy, zaplatili eury, ale ty natřené železné konstrukce u vody nikdo nevyměnil a stále to silně připomíná komunistické letovisko pro masy. Po obídku jedeme dál nudnou krajinou směrem na Pécs a přes Mohács do Chorvatska. Než přejedeme hranice, tak ještě nakupujeme nějaké maso k večeři. Tentokrát jsme jeli na jistotu a nakoupili jsme v Tescu. Berem ještě nějaký letáky na podpal a mizíme za hranice. V automapě jsme našli krásné místo u jezera, kde jsme se rozhodli přenocovat. Aby se cesta aspoň trochu změnila, tak už nejsou jenom rovinky, ale i zatáčky do pravého úhle.  Cesta prostě skončí a začne nová kolmě napojená na tu starou. Když jsme tam ale přijeli, tak se z jezera na mapě vyklubala bažina s nějakou chráněnou žábou nebo tak něco. Kousek jsme se vrátili a řekli jsme si, že zakempujem u silnice. Cestou David přede mnou uhnul na mostek přes říčku a rozhodl se přespat na paloučku na druhém břehu. Když jsme si ale všimli telat kolem a nějakých tabulí s naučnou stezkou, tak jsme zaveleli pro přesun jinam. Nakonec jsme skončili přímo u silnice s prakticky nulovým provozem s přilehlým altánkem. Ten večer jsme se krásně nadlábli. Vařená kukuřice s jitrničkami do nás zapadly opravdu s chutí.

            Za 2. den celkem najeto 383 km

3. Den

Chtěli jsme to dnes trošku natáhnout, přejet Srbsko a dojet až do Žabljaku v Černé hoře, tak jsme si i přivstali. Při balení u nás zastavil místní domorodec a ptal se, jestli tu chceme spát, protože se nacházíme v chráněném území (nejspíš kvůli té žábě), tak jsme mu odpověděli, že už odjíždíme a problém nebyl.  Nakonec z brzkého výjezdu byl výjezd asi jen o půl hodiny časnější než normálně, ale i tak jsme vyjeli dřív. Cestou do Srbska nebyl žádný problém a hranice jsme nechali úspěšně za sebou. V Srbsku jsme se stavili na oběd v restauraci, kam nás ochotně nasměroval pán, kterého jsme potkali u restaurace, kterou jsme si vyhlédli na mapě. Ta ale byla zavřená a podle slov vřelého pána by to nebyla nejlepší volba. Při odjezdu z města jsme narazili na objížďku a při jejím sledování jsme se dostali do solidní kolony. Naprosto bez pohybu…tak opět…jsi motorka, tak jedeš. Příčinou situace byla nehoda dvou aut, která se srazila uprostřed silnice. Nikomu se nic nestalo, ale řvali na sebe jako v nějaké telenovele a ženy (nejspíš z jednoho z aut) se hroutily. Řízení dopravy se ujali sami občané a taky to podle toho vypadalo, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme se díky malým rozměrům a zrychlení vymotali pryč. Další událost se nám, respektive mě, přihodila v dalším městě. Jeli jsme po velké a přehledné silnici, povídali si a nemohli se dočkat blížících se kopců, které už byly na dohled. Z pravé strany se na tuto hlavní silnici napojovala vedlejší, ale provoz byl řízený semafory. Naneštěstí před semaforem stála dodávka a nebyl vidět, takže jsem červenou zpozoroval na poslední chvíli. Začal jsem krizově brzdit, ale přední kolo šlo prakticky okamžitě do skluzu. Naštěstí jsem dvěma kopnutími o asfalt motorku dostal zase zpět do správné a plně kontrolované polohy, ale na zabrždění před křižovatkou už nebyl čas. Projel jsem jí tedy co nejrychleji a zastavil hned za ní, počkal na Davida a pokračovali jsme v jízdě. Při příjezdu do zvlněnější krajiny se nám rozbušila naše motorkářská srdce a užívali si zatáček. Po chvíli jsem ale tempo zpomalil, protože asfalt dost klouzal a Fazer mi to dal krásně vědět, podělil jsem se o to s kolegou, ale ten toho nedbal, neboť se mu to tak nezdálo a jel dál. Nebylo to ani 6 zatáček a v interkomu jsem uslyšel zarachocení a zachrčení následované nějakými nadávkami. To asfalt Transalpa nepodržel v zatáčce a odporoučel ho k zemi. Naštěstí se kolegovi nic nestalo. Motorka to taky celkem přežila, většinu pochytal padák a kufr. Akorát po nárazu do obrubníku to odnesla maska i s čelním sklem, držák levého kufru a krabička na nářadí. Uklidili jsme se tedy mimo silnici, počali blíže ohledávat škody a řešit je. Naštěstí nic jiného se nestalo, takže jsme masku s plexi slepili izolačkou. Ostatní závady se nezdály být nějak vážné, nebo bránící provozu. Abychom se zklidnili, tak jsme to raději zapíchli, udělali čaj a zakempovali. Naneštěstí jsme nebyli vůbec vybavení na nocování, protože jsme nenakoupili nic k jídlu. Nechal jsem tedy Davida obstarat byvak a vydal jsem se zpět do nedaleké hospody pro nějaké zásoby. Hospoda byla prázdná, akorát majitel s manželkou seděli u stolu a prohrabovali se nějakými papíry. Anglicky ani slovo, německy taky ani ťuk. Naštěstí měli aspoň jídelák v angličtině, tak jsem je požádal o chleba a ukázal jsem na číslo. Pani se na něj koukla a řekla, že mi samotný chleba nedá, takže jsem měl odejít pouze s vodami. Tak trochu v zoufalství jsem začal nahlas přemýšlet, co budu dělat, protože tohle byla jediná možnost, kde sehnat jídlo. Chlap mě slyšel a zeptal se, odkud jsem. Když zjistil, že jsem z Čech, tak se mu úplně rozzářily oči a okamžitě jsme si potykali. „A to bratr a dej mu chleba…“ Dostal jsem k předraženým vodám, které jsem zaplatil už předtím, chleba zadarmo a mohl jsem se s úspěchem vrátit. Cestou začalo poprchávat, a když jsem přijel, tak jsme všechno zabalili a vařili ve stanu na vařiči.

            Za 3. den celkem najeto: 290 km

4. Den

Ráno nás probudily projíždějící náklaďáky, které nám jezdily asi 5 metrů od stanu. Vedlejší cesta, u které jsme se utábořili, vedla totiž do nějakého lomu a co 5 – 10 minut tam projela liazka. Vydali jsme se dál na cestu. Ta vedla přes kopec, čímž jsme si ušetřili asi 60 km po hlavní, ale byla to o to horší cesta. Skoro offroad jsme vyjeli až nahoru, kde jsme těsně pod vrcholem potkali silničáře zpravující „silnici“. Jak jí ale zpravovali, stálo opravdu za to. Přistavené kolečko, z toho lopatou nabírali asfalt a pak ho tou lopatou i vyrovnávali na silnici…byli hodně překvapeni, když nás viděli, asi tamtudy moc lidí nejezdí. Při cestě k hranicím s Černou Horou jsme museli zastavit, protože kolegovi strašně smrděla motorka. Při bližším ozkoumání jsme zjistili, že mu krabička na nářadí, doklady atd. zasahuje do zadního kola, ale pouze když motorka propruží při přejezdu nějaké nerovnosti. Sundali jsme tedy krabičku a zabalenou do vojenské celty jsem jí zabalil do brašny. Cesta pokračovala až k hranicím, kde po nás chtěli poprvé veškeré doklady od motorky (zelenou kartu a malý techničák). S tím, že se moje nacházely pod sedačkou, jsem si docela zavařil. Musel jsem rozplést celý složitý systém pavouka a popruhů z brašny, abych se tam vůbec dostal. Čekali na mě notnou chvíli, ale nakonec všechno proběhlo bez problémů. Když přijel kolega, tak tomu jsem musel doklady přinést z brašny. Policajt na to koukal s notnou dávkou opatrnosti, a když začal David na zemi rozbalovat krabičku z vojenské celty, tak si i připravil zbraň u pasu. Naštěstí nezpanikařil a počkal, co se vyklube ven a všechno mohlo proběhnout bez dalších problémů.

Okamžitě po překonání hranice se nám ale zatáhlo a začalo pořádně pršet. S předstihem jsme se navlékli do nepromoků a jeli dál, ale přívaly deště byly pořád větší. Vody bylo tolik, že se mi motor zchladil natolik, že mi začal hlásit, že je studenej. Dojeli jsme na nejbližší pumpu a tam jsme se schovali s nadějí, že do sebe konečně něco hodíme, ale smůla. V Čechách a okolních zemích jsou na všech benzínkách bagety a jiné jídlo, ale tady nic. Nahodil jsem zase nepromok s helmou a doběhnul do krámu, vrátil se a udělal ten největší sandwich, co jsme kdy jedli. Půlka chleba, kterej byl větší než naše Šumava, 200g sýra, 200g šunky, rajče, máslo a bůh ví co ještě. Tohle plus litr mléka a byli jsme nacpaný k prasknutí a hned nám bylo líp. Z krásných panoramat jsme kvůli mlze sice nic moc neměli, ale naštěstí se to trochu udobřilo a mohli jsme vyjet dál. Národní park Durmitor je nádherné místo…opravdu mohu doporučit za nás oba. V Žabljaku už bylo krásně a po chvilce hledání jsme i našli tížený kemp, který nám byl doporučen. Míňa byl fakt super. Čekalo nás krásné přivítání a cítili jsme se skoro jako doma. I jsme si dopřáli nějaké to pohodlí a ubytovali se u majitelů v domě. 10 euro za noc na osobu byla příjemná cena, na kterou jsme později rádi vzpomínali.

            Za 4. den celkem najeto: 252 km

5. Den

Dali jsme si odpočinkový den, který se nám opravdu hodil. Během něho jsme opravili škody na Tramvaji a půlku dne jsme prospali. Servisy v okolí byly opravdu zajímavé…při příjezdu do vyhlášeného jsme zjistili, že servis je vybaven pouze přístrojem na přezouvání kol a wapkou. Naštěstí nás poslali do jiného, kde už jsme pořídili. Servis v garáži nám posloužil opravdu dobře a i jeho zaměstnanci. Svařili nám držák kufru, namontovali jsme ho zpátky a jeden vazoun ho ohnul do požadovaného stavu, zatím co jsme ve třech drželi motorku. Den jsme zakončili vynikajícím steakem za hubičku.

            Za 5. den celkem najeto: 10 km

6. Den

To nás čekal výlet na Pivsko jezero a tak hurá na něj. Dostali jsme doporučení vzít to přes takzvaný Durmitor Ring, který jsme i nejspíš našli. Bombastické zatáčky, silnice, krajina…prostě všechno super! Při příjezdu na Pivsko jsme se rohodli tuhle tyrkysovou „nudli“ objet dokola. Na konec jsme dojeli a po opačném břehu tradá dokola. Cesta nám teda asi 3x skončila a pak se zase po nějaké chvilce objevila, ale nakonec jsme dojeli až na úplný konec cesty, kde už pak byly jenom dva statky a jinak nic, tak jsme se museli otočit a s nepořízenou jet zpátky. Škoda. Cestu zpátky jsme zvolili po hlavní a byla to skvělá volba. Cesta podél hor, nádherný povrch a vidět do každé zatáčky. Při nákupu večeře místní obdivoval mojí motorku a ptal se, jestli mu jí prodám a jestli to postavim na zadní a kdesi cosi (a to nebyl sám…tohle se mi v Černé hoře stalo vícekrát. Nejspíš nejsou zvyklí na naháče/polokapotu.).

            Za 6. den celkem najeto: 190 km

7. Den

Dnešním cílem bylo přejet Bosnu a dostat se k moři. Cestu jsme si naplánovali přes Mostar, abychom se taky trochu podívali za kulturou, ale plány nám úplně nevyšly. Chtěli jsme přes menší hraniční přechod a i jsme se na něj jakožto nekuřáci připravili Malbory. Ty nám ale nebyly nic platné, protože nám na hranici řekli, že tudy opravdu nemůžeme a zdůraznili, že tam mají kontrolu, takže kuřivo by bylo stejně zbytečné. Vrátili jsme se tedy zpátky na hlavní se zajížďkou cca 100 km a po téměř 3 a půl hodinách jsme se dostali do Nikšiče, do kterého se z Žabljaku podle domorodců dostanete do 50 minut. Tam proběhl oběd, kde se zase našel člověk prahnoucí po mojí motorce nebo aspoň projížďce…měl samozřejmě smůlu. Hurá na velký přechod a šup do Bosny. Fronty na přechodech jsme nechali za sebou a v Bosně se nám ukázaly také krásné pohledy, ale celou dobu jsme měli takový divný pocit. Zvlášť po tom, co jsme míjeli již několikátou prostřílenou značku, další dům poznamenaný konfliktem nebo když se za nás zařadilo velké černé vozidlo, které nás pronásledovalo skoro celou cestu Bosnou a drželo se nás, i když jsme zrychlili. Při příjezdu do Chorvatska nám srdce úplně poskočilo, už jenom když jsme viděli moře. Byli jsme najednou zase v jiném světě a byli jsme v klidu, že tady už se může stát cokoliv a bude to v pohodě. Dojeli jsme podél pobřeží do městečka Slano a utábořili se v kempu. Dali jsme si příjemnou noční koupel v moři a večeři na pláži…taková idylka byla strašně fajn.

            Za 7. den celkem najeto: 314 km

8. Den

Příští den ráno jsme se vydali po pobřeží po silnici 8, která nás provázela prakticky celé Chorvatsko, na sever směrem do Zadaru. Cestu nám zpříjemňovaly krásné výhledy a nekončící zatáčky, které sváděly za to trochu zatahat. Oběd proběhl jak jinak než na pláži :-D. S příjezdem do Zadaru jsme se začali poohlížet po nějakém místě na byvak na další noc a i příští den…přece jenom když v Čechách mrzne a na Sněžce padá sníh, tak si můžeme užít válečku u moře. Přes město jsme se promotali k moři, ale na poprvé jsme štěstí moc neměli, tak jsme se otočili a pokračovali podél moře dál po městě. Nakonec, po malé offroadové vložce, jsme našli místo, kde by se dalo spát. Po pečlivějším prozkoumání se nám však odhalila ne příliš radostná pravda. Byli jsme na nejodlehlejším místě ve městě, kde místí provádějí nejrůznější věci, které by měly zůstat skryty očím pozorovatelů. S rezignací jsme opětovně nasedli a přesunuli se do jediného kempu, který měl i přístup k moři, za jehož služby jsme draze zaplatili. K oslavě mých narozenin jsme udělali steaky a k nim pivečko.

      Za 8. den celkem najeto: 351 km

9. Den

Válecí a odpočívací den. Krom pláže a moře nám den zpestřila procházka po starém centru Zadaru. Po čtyřech a půl hodinách jsme se vrátili do kempu a k poslední koupačce jsme si dali ten nejmenší meloun, který se dal sehnat (10 kg).

            Za 9. den neujeto vůbec nic…

10. Den

Plán zní brzy ráno vyrazit, dojet na Plitvická jezera a vrátit se zpět k moři, kde přespíme. Už při výjezdu to ale nevypadá moc dobře, a tak opět pro jistotu do nepromoků a jedem. Po necelých 20 km se spustila průtrž mračen a chvílema jsme jeli i v 10-15 cm hlubokých loužích. Bouřka se bohužel jen tak nevzdala a jak jsme pokračovali do vnitrozemí, tak se to jenom zhoršovalo. Rozhodli jsme se teda, že zůstaneme na pobřeží, kde se to už trochu trhalo, a na Plitvické si uděláme výlet někdy jindy. Natáhli jsme to a jeli a jeli. Cesty pak začaly být už sušší a tak jsme mohli i přidat. V Rijece (shodli jsme se na tom, že je to nejodpornější město, které jsme kdy viděli) proběhl oběd a pokračovali jsme dál. Slovinsko, Itálie, kde už nadobro opouštíme moře a jedeme vstříc Alpám. Noc už se však hlásí o slovo a tak končíme těsně před Alpami v rodinném kempu, který byl opravdu příjemný. Při večerní hygieně nás překvapil déšť, který se zdál nejdřív naprosto v pohodě, ale po 5 minutách už z něj byl pořádný slejvák, který se spíš podobal monzunu.

            Za 10. den celkem najeto:  425 km

11. Den

Ten se nesl v duchu Alp. Průjezd pasy, stoupání a klesání a spousta dalších motorkářů a předjíždění v levých zatáčkách, do kterých je dobře vidět. S příjezdem do vyšších nadmořských výšek se samozřejmě ochladilo, a tak sem pod kůži musel ještě vecpat svetr zatím, co se mi David v textilu smál. Před námi byl, jedna z mekk všech motorkářů, Grossglockner. Zážitek opravdu nepopsatelný, ale co se jízdy týče, tak jsme si nebyli úplně jistí…přece jenom bylo 9 °C a silnice taky nebyla úplně nejteplejší. I přes tu zimu a občasný vítr se jelo úžasně a užívali jsme si každý aspekt jízdy.

Projedeme výběžkem Německa a do Salzburgu, kde jsme bohužel narazili na odpolední zácpu. Nějakou dobu jsme to vydrželi, ale pak v nás bouchli saze, a i když jsme celou dobu jeli slušně, tak jsme to v Salzburgu porušili a zacpané město jsme za sebou nechali asi po 15 minutách. Pak se ozvala bláznivá myšlenka, že bychom mohli spát v Čechách, kterou jsme nejdříve brali jako srandu, ale jak jsme se přibližovali k hranicím a zároveň se čas krátil se ze srandy stala realita a plán. Tempo jsme podstatně zrychlili a až se divím, že nás nikde nic nezměřilo. Čas se nachýlil a tma nás obklopila. Jedna motorka moc nesvítila, druhý jezdec nevěděl, kudy jet. Chvíli to šlo, ale pak vypověděl službu interkom a bylo to o poznání horší. Po tmě jsme hledali hranice tak urputně, že jsme si nakonec ani nevšimli, že už jsme je přejeli. Oba v tu chvíli už jedeme na rezervu a doufáme. Uvítá nás Malá Výtoň a kousek za ní rozděláváme náš kemp. Všechno je mokré, jsme promrzlí, unavení. Snažíme se rozdělat oheň, ale to se nám bohužel nedaří. Sundáme ze sebe pouze motorkářské oblečení a jdeme do spacáků a v nich vaříme ve stanu. S provizorní večeří v žaludku usínáme jako zabití.

            Za 11. den celkem ujeto: 477 km

12. Den

David přívozem přejíždí do Frymburka, já si to ještě objedu, ve Frymburku tankujeme a jedeme domů. Samozřejmě, že nejedeme po hlavní, ale jedeme po silnicích vedoucích do Blatné. Příbram nás po pár chvílích přivítá a naše rodiny též.

            Za 12. den celkem ujeto: 177 km

Závěrem

Jestli jste dočetli až sem, tak vám chci poděkovat za pozornost a popřát vám i za mého nejlepšího a nerozlučného přítele a kolegu mnoho šťastně ujetých kilometrů a všem bychom doporučili vyzkoušet si vypadnout ze všednodennosti a odpoutat se od běžných problémů. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE