Monte Negro (Černá Hora) aneb Jak jsme jednou nejeli do Alp

Sešli jsme se týden před plánovaným odjezdem do Monaca na sestavení trasy. Jedeme ve složení Kačenka (Suzuki V-Strom 650), Štěpán (BMW GTL 1600), Martin (BMW GS 1200 Adventure), David (Suzuki V-Strom 650) a moje maličkost – Kačka (Yamaha 600 Fazer). Trasa sestavena, napočítáno 3580 km trasy a body, které chceme vidět... No a pak to začalo. David se podíval na webkamery a zjistil, že na Les Grande route Alpes je sníh ... mooooc sněhu. Plánovaný odjezd v sobotu ráno – počasí rozhodne. Ještě v pátek nebylo jasné, kam pojedeme. Počasí v Alpách - déšť - tam asi úplně nechceme. Další návrh byla Korsica nebo Černá Hora. Poslední slova po telefonu v pátek byla: sraz na D1 v 8 ráno u Mekáče na snídani a tam se rozhodne, kam pojedeme.

sobota 19.5.

Konečně sobota, Mekáč, vajíčka, kafe. Je rozhodnuto – Černá Hora. Pravda je, že Štěpán říkal: „Nepojedeme raději do civilizace?“ Ale trhat partu nechtěl, takže vyrážíme směr Monte Negro. Akorát mi zapomněli říct, že si mám vzít spacák ... proto naše cesta vedla přes první zastávku na Klikově, abych si půjčila spacák, kdyby se nepovedlo najít ubytování (Stejně jsem nevěřila, že by Štěpán spal za 1)mimo civilizaci a za 2)ve spacáku.). Z Klikova jsme pokračovali směrem na Graz. Vzali jsme to přes nové – námi dosud neprojeté pasy, jeli jsme na Zwettel, Ybbs u Dunaje, Maria Zell, Bruck a Admur a Gratz. První den jsme najeli 540 km. Nelze opomenout, že posledních 40 km jsme najezdili po vesničkách při hledání ubytování. Nakonec jsme spali kousek za Grazem. Ubytovali jsme se, dali véču, pivka a radlery, naplánovali trasu na druhý den a šli spát.

neděle 20.5.

Dohodli jsme se, že budeme denně na snídani v 8, ať nejezdíme za tmy :-) Vyrazili jsme v půl 10 a pokračovali na jih přes Eibiswalt, přejeli hranice do Slovinska a pokračovali přes Dravograd, Velenje, Žuženberg, kde jsme se podívali na hrad, pod hradem si dali megaoběd (Mixgril pro dva se nabídkou masa, hranolek a zeleniny vyrovnal čtyřem obvyklým porcím) a zmrzku. Skoro pukli, ale jeli dál po 204 a 106 na Kočevje, Delnice až na pobřeží do Crikvenice. Tady jsme našli ubytko přímo nad restaurací, takže jsme se ubytovali, dali procházku kolem moře, pivko, šproty a pršut a padli do postele. Nocleh samozřejmě se snídaní, abychom nemuseli ráno nikde pobíhat. Ušetří se tím hromada času, který pak lze zabít tím, že si David synchronizuje navigaci v mobilu s motorkovou.

pondělí 21.5.

Po snídani jsme pokračovali po silnici č. 8 podél pobřeží na jih přes Senj, ale za Seline jsme se rozhodli jet vnitrozemím (po 54, pak 27) vzhledem k tomu, že se nárazový vítr stával dost otravným. Měla jsem pocit, že mě občas posunul snad o půl metru jinám (a to jsem zdaleka netušila, že to nebude můj poslední zážitek s větremna této cestě). Knin, před Vrlika jsme si dali obídek a jeli dál na Sinj, Sestanovac, Brala, Baska Voda a zakotvili jsme na noc v Gradacu. Procházka po pobřeží samozřejmě doplněná pivem a rybí večeří. Všichni se k nám chovali moc skvěle, jelikož o turistu touhle dobou moc nezavadíš. Ještě jako pozornost podniku nám donesli palačinky … ufff … jestli pojedeme ještě dlouho, tak nedopnu kalhoty. Nikdy jsem nebyla v Chorvatsku mimo sezonu, takže jsem byla nádherně překvapená nulovým provozem. Zapomeňte na kolony aut podél pobřeží. Nikde ani živáčka, jen občas projede místní auto nebo zbloudilý turista :-) A ten, kdo, jako já, není úplným příznivcem zatáčkovatých zatáček (vraceček), ten tu bude slintat blahem … slint. Další zajímavý poznatek, když zastaví pět motorek někde ve městě, začínají se k nám hrnout místní a nabízejí ubytování. Většinou jeden přes druhého a přebíjejí se cenou a možnostmi, co nabízejí. Super, to také neznám. V létě si moc dobře pamatuji obíhání „sobe“ a ptaní se na ubytko třeba 10x, než se povede něco sehnat. Jaká změna.

úterý 22.5.

Vstáváme, jemně poprchá, ale nebe nevypadá tak zle, takže nasedáme bez pršáků a vyrážíme dál podél pobřeží na jih. Zdárně zdoláváme hranice s Bosnou (Dá-li se té stavební buňce u silnice tak říkat.). Čekali jsme trochu problémy, jelikož Kačenka má propadlý pas. Dohodli jsme se, že budeme ukazovat občanky, tady si na hranicích skenovali i malé techničáky od motorek (že by se sem pašovaly motorky?), ale povedlo se jak na vjezdu, tak i na výjezdu u Bosny zpět do Chorvatska. Nejsem si úplně jistá, jestli těch 13 km silnice – nesilnice bylo ještě v Bosně nebo už za hranicí s Chorvatskem, každopádně jízda po štěrku s bahnem a vodou, kde nebylo zcela jasné, kde je díra a kde jen mělká louže a která je hluboká 30 čísel – nic moc. Tím spíš, že ostatní mají motorky na takové nesnáze připravené, já nikoliv. Nemluvě o tom, že při štěrku na vozovce se pravidelně zakousnu do brzdy a projíždím na jedničku … Štěpán za mnou myslím docela zuřil, když nás předjížděl náklaďák, co dovezl další várku štěrku, aby jí před nás mohl vyklopit. Ostatní byli rychlejší. Každopádně teď už tam asi pojedete po nové vozovce … šťastlivci! Zastavili jsme na odpočívadle, kde se dalo sejít dolů k nádherné pláži.Zatím ještě samozřejmě neotevřené, protože není sezona, ale dovedu si živě představit, že v létě to tu je hlava na hlavě. Teď jsme se tu válely jen my dvě s Kačenkou a ještě oblečené. Po chvíli relaxu, nasbírání pár mušliček opět nasedáme na motky a pokračujeme dál. Přijíždíme k mostu před Dubrovníkem, kde se na nás opět vrhají další převážně dědouškové s cedulema „zimmer“ a snaží se nás přesvědčit, že oni mají to nejlepší ubytování ve městě. V původním plánu jsme tu chtěli zůstat, ale protože je ještě brzy pokračujeme dál po silnici č. 2 přes Dubrovačku a Konavle až na hranice s Černou Horou. Opět občanka a skenování techničáku, ale jsme tady! Varianta s tím, že Kačenku vrátí a my ostatní vymyslíme, kdo se s ní vrátí do Dubrovníku, padá a jedeme dál všichni.
Chtěli jsme objet Kotorský záliv, případně se převézt trajektem, ale protože na druhé straně lilo jak z konve, rozhodli jsme se tuto část vynechat a pokračovat do vnitrozemí. Z E65 jsme u vesničky Lipci odbočili na silnici "no name" vedoucí výš od hladiny moře. Cestou je převážně pustina, houští, skály, příroda neponičená člověkem. Měli jsme v úmyslu zastavit na jídlo, ale protože nebylo kde, obědvali jsme až ve čtyři hodiny. Byla dost zima, zimní vložku jsem si vrátila do bundy, přidala mikču i svetr a těšila se, jak se zahřejeme uvnitř. Jenže přes dým z cigaret jsem byla ráda, že jsem viděla přes pult. Sedli jsme si tedy ven. Já si jako vždy zkracovala čekání na jídlo pobíháním a focením kolem. Je to takové smutné, spousta opuštěných domů. Tady jsme se poprvé viděli s cyklistou s báglama – ještě se k němu vrátíme. Projeli jsme kolem nějakých jezer s hromadou malých ostrůvků, myslím, že to bylo Slansko jezero a pokračovali do města Nikšic. Tak tady bych se opravdu sama bála. Dost zdemolované město, které bylo určitě před 30-40ti lety supermoderní. Nacházíme hotel v centru a já si rozmýšlím, jestli je dobrý nápad, ubytovat se a jít se projít. Zaparkujeme před hotelem a já se jdu zeptat na cenu pokojů a hlavně garáže. A máme tu opět cyklistu, stojíme spolu na recepci, zatímco recepční telefonuje z mobilu a současně zvedá stále zvonící hotelový telefon (opravdu zábavné a to ještě netuším, že zábava nekončí). Mezitím navazuji konverzaci s cyklistou. Je to Švýcar, jede z domova do Istambulu, jede sám a je na cestě 26tý den!!!! Ufff!!! Anglicky recepční neumí, takže česko-ruštinou se dorozumíváme. Dvoulůžkový pokoj za 68 Euro mi přijde dost. Dřív to možná byla špička, ale teď je všechno vybavení už dost staré … no nic, bereme dva dvoulůžáky a jeden jednolůžák. Pokoj – postel, skříňka, lampičky, balkon, koupelna … no, mazec. Aspoň to vypadá čistě. Volá Štěpán, ať jdeme k němu, že tady bydlet odmítá. Evidentně použitá, ale ustlaná postel, pár papírků od bonbonů a v koupelně teprve zážitek! Nad záchodovou mísou díra ve zdi a jako bonus ve vaně kruh z chlupů, jakoby se tam koupal Yetty. Mažu na recepci vyměnit Štěpánovi pokoj. Recepční mi dává 2x tak dlouhý klíč, pozastavuji se nad tím a ptám se, jestli jsou tam jiné dveře. Nerozumí, nechce rozumět. Klíč samozřejmě do dveří nejde, odjíždím znovu výtahem na recepci. Měním klíč za další a připomínám paní recepční, zda s tím klíčem posouvá i ten pas, co si dala do poličky s číslem klíče…. Grrr. Otevíráme další pokoj, je uklizen, díra nad záchodovou mísou tu ale je stejně jako v minulém – pardon, předminulém pokoji, a pozor!!! Ve vaně jako bonus jsou dvě kovové tyče. Odcházím na recepci a už mě to moc nebaví. Potkávám se s paní recepční už před výtahem, jede se mnou. Otevírá pokoj č. 4. Uklizen, mačká vypínač koupelny a nic, nesvítí světlo. Paní se dušuje, že určitě svítilo a že zkusíme jiný. Štěpán psychicky nevydrží a otáčí se na nás: „Jedeme jinam?“ Všichni se smějeme a jdeme si pro věci. Ještě bych ráda vyzdvihla jejich krásné obrazy na stěnách. Mrtvý bažant - no dobře. Ale co chtěl malíř říct tím druhým obrazem, to nám chvíli trvalo pochopit. Opět nás pouští přes kuchyň, abychom nemuseli obcházet celý hotel venkem. Pikolík nás vyvedl a já si říkám, kdo nám jako odemkne tu bránu? Protože jsem holka chytrá, vzápětí mi docvakává, že asi nebude co odemykat. Dle předpokladu, jejich zabezpečený zamčený dvůr je brána s přehozeným řetězem a zámkem ….grrrr! Narychlo odjíždíme někam dál shánět ubytování. Nacházíme úžasný hotel nad sportovním centrem. Hurá! Vypadá to tu jako bychom se záhadně ocitli v některé západní zemi - ovšem jak jinak, plně obsazen. Ptám se po jiném ubytování a je mi nabízen hotel, z kterého jsme právě prchli. Opouštíme tedy město a já se modlím, aby byla nějaká civilizace dřív než za 100 km.  Asi po 50ti km vjíždíme do městečka Šavnik, kde svítí štít hotelu stejného jména. Jsme zmrzlí, je tma, musela by to být ještě větší hrůza než ten, z kterého jsme odjeli, abychom se tu neubytovali. Uvnitř v restauraci sedí servírka (recepční i pokojská - vše v jedné osobě) a dva další lidé a usilovně hulí. Jde mi ukázat pokoje, jsou čisté, staré asi stejně, bereme. Řeší se, kam motorky, odmítáme stát na ulici. Recepční nabízí taneční sál s barem …. Hmmmm … tak takhle u baru jsem Yamičku ještě neparkovala!!! Všichni zaparkujeme a jdeme něco sezobnout. Moc si nerozumíme, dáváme si pršut a Kajmak (výborný sýr), pivo, vínko a modlíme se, aby se nahřála voda v bojleru aspoň trochu. Smůla, sprchu dáváme až ráno. Máme s Kačenkou jen jednu velkou peřinu, tulíme se a bavíme se představou, jak se tulí Martin s Davidem ve vedlejším pokoji.

středa 23.5.

V noci máme dost zimu, ráno chápu. Škvíra ve dveřích na balkon má asi 3 cm. Balkon je do výšky asi 20 centimetrů plný holubího trusu. Bleee. Ohříváme se sprchou a vyrážíme po silnici dál na národní park Durmitor. Netrefili jsme odbočku, takže dojíždíme až do městečka Žabljak. David stahuje trasu, protože nemá v navigaci mapy. Já se zatím trhnu a jedu si projet městečko. Tady to docela žije – rekreační místo – přirovnala bych ho třeba k Peci pod Sněžkou. Na každém domě je cedule, že mají volný pokoj. Škoda, že jsme včera nedojeli o těch pár kilometrů dál. Vyrážíme po silničce výš do hor, čekáme, až přeběhne stádo oveček. Pořád zastavujeme a fotíme – sníh, hory, jezera. Krásná příroda, nikde ani živáčka. Jen nahoře zaparkovaná Octávka (!). Přijíždíme k horské chatě, kterou zničila lavina. Asi letos, protože kolem je spousta nádobí, lahví alkoholu a věcí běžné potřeby v pěkném stavu. Sedáme zpět na motorky a ejhle! Yamička se rozhodla, že nenastartuje. Včera celý den puštěné vyhřívané rukojeti a dnes samé zastávky se startováním. Ach jo. Z kopce chytá. Mezitím Štěpán dojel k hromadě sněhu přes cestu. Projel na druhou stranu po asi 30 cm bez sněhu na okraji srázu. Tam mě nedostanou, anikdyby mě tlačili! Tam bych jela dobrovolně snad jen, kdyby se za mnou vynořil medvěd. Nehodlám tu nechat Yamičkua už vůbec tu nehodlám zůstat s ní ... David na Kačenky Stromu přejíždí také. Až pak je napadne jet se podívat dál, jestli to je dál průjezdné. Celá další zatáčka – asi 20 metrů je pod sněhem. Musíme se vrátit. Štěpán nám oznámil, že to byla klukovina tím projet a že se bojí vrátit zpět. Vrací se k chatě, sbírají vše, čím jde odhrabat sníh, a hrabeme a hrabeme. Už je nám teplo. Fakt zábava! Štěpán nehrabe, telefonuje – něco strašně důležitého – klasika. Začíná poprchat. Hrabeme v helmách. Přetlačíme Davida i Štěpána po odhrabaném kousku silnice a vracíme se zpět do údolí na hlavní cestu. Bereme pršáky. Musíme jet kolem našeho dnešního hotelu Šavnik a pak zpět až na silnici E762. Míříme přes hory na Pivško Jezero. Doposud byl můj rekord na rezervu 67 km, než mi došel benzín úplně – dnes jsem ho vylepšila na 72,5 km a ještě nedošel. Ale víc už to nebudu zkoušet. Slibuju to sama sobě! Přijíždíme k přehradě, kde tankujeme a ptáme se na lepší restauraci. Už mi moc nejedou hranolky s čevapčiči, ale je to jediné co na jídelním lístku bezpečně poznáme. Posílá nás do „lepší“ – mají i Jídelní lístek v angličtině – hurááá, ale obsluha anglicky nemluví. Objednáváme si jídlo tak, že ho najdeme v anglické části, pak přelistujeme do té jejich a ukazujeme ho číšnici. Doufáme, že to mají ve stejném pořadí. Kačenka si dává jejich specialitu – jehněčí plněné kozím sýrem, obalené v těstíčku a nahoře místní tatarka, což se pak ukazuje jako „ta věc“, co nás asi všechny pročistila. Všichni jsme ochutnali. Pokračujeme po silnici, co není na mapě (stále není na mapě), ale měla by vést na hranice. Hranice vypadá jako budka patřící k váze v bývalém JZD. Silnice dál ve mě také nevzbudila zrovna sympatie, je jak místní cesta přes pole, občas není pár metrů asfalt, občas se někam rozdvojuje, značky nejsou. Ale už má číslo: R432. Navigace hlásí, že nemá mapy. Jedem systémem "pokus-omyl". Přejezd přes dřevěný most – resp. položená prkna na traverzách přes řeku – říkat tomu most mi přišlo dost odvážné. Napojujeme se na silnici M20, která zpočátku není o moc lepší než R432. Cože??? Projel proti nám kamion!!! Musí jet i po těch traverzách přes řeku! Sebevrah! Vedle silnice se pase prase domácí. Žasnu! Poprchá, pořád je dost zima, odmítám zastavit a rozepnout si pršáky i bundu, abych vyndala foťák nebo mobil a vyfotila si cedulku u silnice se zkříženýma hnátama – "pozor miny". Dojíždíme po silnici 223 zpět do „civilizace“. Celník na hranicích se pozastavil nad červenýma rukama (vypadám, jak když jsem právě někoho zabila) – celý den "peru" své nové červené rukavice v dešti – no, tak trochu barví. Dubrovník, huráááá! Ptám se na pár ubytování, opět se na nás vrhají místní a nabízejí, přebíjejí se. Nakonec vyhraje kluk na skútru, který nabízí apartmány za 25 Euro na osobu i garáž pro motorky. Když tam dojedeme, ukáže se, že garáž je jen pro 3 motorky, protože tam už tři parkují. Dohadujeme se o snídani, nabízí jí za 20 éček pro všechny, bereme. Zůstáváme. Baterka v Yamičce opět umřela, už mi nechytla ani z kopce. Mají nabíječku, napojuji baterku a jdeme bydlet. Večeře v pizzerii, pizza, víno – dneska opravdu zasloužené. Štěpán odchází pracovat a já si u ostatních vyňufala procházku nočním Dubrovníkem. Původně jsem chtěla dojít na konec hradeb, podívat se na moře, ale nakonec jsme se jen toulali uličkami a fotili. O půlnoci se vracíme a jdeme spát. Dubrovník je moc pěkné město, sem se určitě chci ještě někdy vydat mimo sezonu.

čtvrtek 24.5.

Hned ráno první problém, paní mi sdělila, že na té snídani jsme se jako úplně nedomluvily, takže není, ať si jdeme něco koupit ven. A kdy odjedeme? Tak jsme si šli dát něco do pekárny a posnídali jsme na autobusové zastávce. To ještě nebyl poslední problém. Za Štěpána chtěla cenu za dva, protože je to apartmán pro dva. Typuji, že s tou snídaní to bylo taky jen tak na oko, abychom nešli bydlet jinam. Odstrašující případ – strašné chování – zaplaťte a vypadněte – "2 Zagrebacka, Dubrovnik" - sem se určitě neubytovávejte! Vyrážíme zpět po stejné trase, silnice č. 8 podél pobřeží. Je pod mrakem, ale neprší. Užíváme si zatáčky bez provozu s parádním výhledem na moře. Zastavujeme se na oběd v Baška Voda, kde se nám to líbilo již po cestě tam. Opět výborné jídlo. Moje ryba s krevetovou omáčkou je steak z ryby a asi půl kila krevet, příloha divné knedlíky z krupičky (byly by z nich dobré „hopíky“). Za Splitem uhýbáme před deštěm a také kvůli rychlosti, na silnici 58, po které dojíždíme do Šibeniku. Zde jsme chtěli dnes bydlet, ale zdá se nám to tu moc průmyslový a nenacházíme místo, kde bychom chtěli strávit noc. Popojíždíme tedy do Vodice, kde Štěpána zaujme hotel Olympia. Tak sem bychom se bez Štěpána dotace jen tak neubytovali. Hned po nás přijíždí tři autobusy německých důchodců. Měli jsme dohromady apartmán a Štěpán single room. V ceně byla polopenze. Stihla jsem si prohlídnout, že máme krásný bazén, tenisové kurty a cestičku až na pláž. Zkulturnili jsme se a šupajdili na véču s důchodcema – bylo tam snad 50 možností, co si dát … takže jsme se naprali k prasknutí i za to, jak jsme se pročišťovali

pátek 25.5.

Bazén před snídaní jsem nestihla, ale po snídani jsem si ho užila. No kdy se poštěstí mít bazén sama pro sebe? 25. 5. moje první letošní koupání venku. Nikdo se nepřipojil … zatím se šli podívat na pláž, Kačenka si šla zase vyhrabat nějaké mušličky. Vyrazila jsem za nimi a nakonec jsem dala i první letošní koupání v moři. Vyrazili jsme kolem 11té s tím, že to vezmeme přes NP Krka, ale nebudeme tam podnikat žádné dlouhé výpravy, jen případně zastavíme na pěkném místě a uděláme nějaké fotky. Jenže David svou chaotickou jízdou a předjížděním způsobil, že jsme se napřed rozdělili na dvě skupinky. Pak po telefonické domluvě, kde na nás čeká druhá půlka, odjeli s Kačenkou i mě, dříve než jsem uklidila telefon, to už jsme byli tři skupinky. Už hodně vzteklá jsem našla Štěpána s Martinem. Jejich trpělivost také právě došla a vyrážíme domů po dálnici. Napsali jsme smsku Davidovi a vyrazili po A1. Těsně za exitem na Posedarje, Martin, který jel první, začíná zastavovat na krajnici. „Na ceduli byl zákaz vjezdu kamionům a motorkám!“ Samozřejmě se nám to zdálo jako blbost a s uklidněním, že tím mysleli určitě skútry, jsme pokračovali dál. Najednou v odstavném pruhu jeli motorky v protisměru. Magoři - to bych nikdy neudělala - sebevražda! V odstavném pruhu další skupinka motorek, cosi ukazují a zběsile gestikulují. Martin zpomaluje. Já se vybavovat nechci, tak pokračuji dál. Začíná most Maslenica, na jehož okraji stojí dva chlápci a ukazují nám, že jsme jedničky. Proč??? Vjíždím na most, dostávám ránu nárazovým větrem, že skoro upadnu, začínám zběsile brzdit. Stojím uprostřed pravého pruhu, křečovitě svírám spojku i brzdu a nemůžu udělat nic. Vítr se mnou lomcuje ze strany na stranu, držím se zuby nehty a opakuji si, že přece nespadnu! Nemůžu ani zvednout nohu, abych si vyřadila. :-( V zrcátku vidím, že ti dva z kraje mostu mi běží pomoc. Jenže v tom přijíždí Štěpán a padá. Pánové mění směr, mě nechávají napospas větru a sbírají Štěpána a tlačí ho zpět z mostu. Už nemám sílu, přemýšlím, co si ulomím, pokud motorku pustím na zem. Už přibíhají. Pořád mám zařazenou dvojku, křičím, že musím prvně vyřadit. Neutrál - konečně! Jsem v bezpečí na kraji mostu. Sakra! Celá se klepu. To jsem ještě nikdy nezažila a doufám, že už nikdy nezažiju. Každopádně se dozvídáme, že ta cedule to myslela vážně a za tak silného větru sem smí pouze osobáky. Je nás tady asi 20 motorek,zastavují dálnici a otevírají nám svodidla, abychom mohli přejet bezpečně do protisměru a vrátit se na nejbližší sjezd. A pak že nikdy nepojedu v protisměru. Sjíždíme z dálnice a zastavujeme. Nemáme papírovou mapu, tu měl David. Máme jen tři navigace. Zastavuje u nás polák, taky se ztratil. S Ryszardem jsme se zkámošili, měl papírovou mapu Evropy ;-). Vracel se s dalšími kamarády domů z Albánie, ale na mostě spadl,ostatní to projeli. Nastavili jsme do navigace místo na dálnici, kde na Ryszarda čekala jeho skupinka, a vyrazili jsme podle navigace. To bylo překvápko, když jsme se ocitli na konci pevniny (silnice 106) u trajektu :-( Poučka pro příště: Když dáváš nejkratší trasu do navigace, zakaž i trajekty! Konec poloostrova Pag a buď návrat, nebo trajektem zpět napevninu. Loď jede za 30 minut, vyhrál trajekt. Ryszarda jsme vrátili na odpočívadlo na dálnici jeho kamarádům a vyměnili si maily, abychom si mohli prohodit fotky. Fotka z mostu Maslenica je od něj, když přemýšlel, jestli to ještě zkusí projet. Chvilku jedeme společně, ale protože severní sousedé jedou na choprech, tak nám moc nestíhají. Máváme a mizíme po A1 na A2, zastavujeme ve Slovinsku, Videm pri Ptuju, v Hotelu Majolka. Neznalí místních poměrů jsme si s Martinem objednali polévku i druhé jídlo. Polévku nám donesli každému v hrnci - Martin litr cibulačky, já litr žampiónové. Byla výborná. Akorát ta porce nešla sníst, a to jsme ještě neskončili, čekal nás druhý chod ...

sobota 26.5.

Ráno jsme za sluníčka vstali, nasnídali se a jeli nejkratší cestou až domů, do Prahy. Odpoledne už jsme byli doma.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE