Jak jsme dojely s bandaskou až do Montenegra - aneb v nadpisu hrubka není ;-)

Když k moři, tak jedině na Balkán ;-). Začala jsem pročítat cestopisy, vypisovat zajímavé místa… Týden před odjezdem volá Katka, má ledvinovou koliku, šplhá po stropě
a na CTéčku jsou 3 ledvinové kameny. No paráda, takže nejedeme nikam; načež ona tvrdí,
že je to ještě týden a že to dá. V práci si vypálila nález na cd a kolegové si z ní dělali srandu, že to stejně nebudou mít na Balkáně na čem přehrát … To to hezky začíná.   
                                                                       
Den před odjezdem balíme, po loňských zkušenostech jsme braly opravdu jen to nejnutnější. GPS nemáme. Kača koupila podrobné papírové mapy Bosny a Montenegra
a v případě nejvyšší nouze má v telefonu statické mapy. V garáži zkoušíme připevnit nové brašny na staré držáky,
na ně stan a karimatky. Horní hrana nových Givi brašen není rovná, tak jako u starých; připevnění „spacích věcí“ má k ideálu daleko. Stačí jeden pohled a je rozhodnuto, jedeme bez stanu a spát se bude prostě někde. Loučíme se
s kamarády, ti nás varují, že za žádných okolností nesmíme zastavovat mimo civilizaci, ani na čůrání; že nás tam zabijí, znásilní a okradou - jedno v jakém pořadí!!! Dnes se jen usmívám a při vzpomínce na cestu se mi tetelí srdíčko blahem a -jak by řekla moje babička- mám „dušičku jako v péřú“.

Den první, 17. červen 2014, Rožnov pod Radhoštěm - Keszthely

Nějak mi nedochází, že už teda jedem na ten Balkán. V úterý v klidu snídáme, v garáži nahazujeme na bandasku jen tankvak a vyrážíme. Na první křižovatce u Eroplánu přejíždíme Bečvu, odbočujeme vpravo směr Slovensko a mi v hlavě blikne, že letos sedím na motorce vlastně poprvé. Dnešní cesta je jen nudným přiblížením se k Balatonu. Cestou ještě Kachňa vytrhává z přilby interkom. Letos  si pořídila dioptrické brýle a v kombinaci s komem to strašně tlačí; balíme je do tankvaku a jde to celou cestu i bez nich. Z dálnice sjíždíme před Blavou, baštíme hustou fazolovou polévku a hranice překračujeme v Györu.

Původní plán přespat v nějakém privátu v Keszthely  vzal za své po té, co se Kachna, jdoucí se poptat na cenu pokoje, asi patnáct  minut nevrací a já stojím sama s naloženou bandaskou, s klíčkem v zapalování uprostřed Maďarska, kde nerozumím nikomu ani "ahoj"… Po 15-ti minutách Kachna vybíhá z branky a volá: „Rychle, mizíme!“ Za pokoj chce domácí šílenou pálku těch jejich „ištvánů“ (náš název pro forinty) a ženská se nedá odbýt, pořád nám nutí klíče od pokoje.

Jedeme k vodě, v prvním kempu mají volné chatky. Za noc pro nás dvě chtějí 5 000 "ištvánů". Kemp obývají pouze němečtí turisté, tak já, slézajíce z motorky, pozdravím: „Morgen!“ Kachna protočí panenky: „Morgen? Vážně?!?“ - „No co, vždyť tak vždycky zdravíme a že je pět večer? To snad neva.“ Nabíjíme co se dá, vaříme „dobrou brazilskou“ kávičku. Jdeme se projít kolem jezera a brzo uléháme za hlasitého zpěvu budovatelských písní našich německých sousedů. 
Najeto celkem: 435 km, nocleh celkem 5 000 forintů

Den druhý, 18. červen 2014, Keszthely - Jajce

Ráno se probouzíme do slunného dne, vaříme dobrou brazilskou a s namazanými rohlíky ještě z domova jdeme snídat na molo k jezeru. Naložíme bandasku, Kachna platí a já mávám na německé sousedy. Vymotáme se z města a ukrajujeme první kilometry našeho dnešního cíle - městečka Jajce. Jedna vesnička střídá druhou a jediným zpestřením je jen snaha o spočítání čapích hnízd, kterých je při projíždění nudnými maďarskými vesničkami na sloupech kolem cesty určitě nejmíň milión...

Přijíždíme k městečku Barcs a za chvíli stavíme na hranicích s Chorvatskem.
Tam se všichni usmívají, dvě samotné baby na jedné motorce asi tak často nevidí. Projíždíme Viroviticu a stáčíme to na Grubišno Polje. Ve vesnicích mne upoutají domečky z červených cihel; slepené bílou maltou vypadají jako by byly upečené z červeného perníku. Počasí parádní a my projíždíme Pakrac, pak Lipik. Kousek za Lipikem se zatáhne, každou chvíli se spustí liják. Zastavujeme a navlékáme nepromoky. Soukáme se do nich jak o život; stíháme - ve vteřině se spouští vydatný liják, trvá jen chvilku a my -těsně před hranicí s BiH- v Gradišce dáváme pravý blinkr a zase je ze sebe soukáme dolů. Pokračujeme dále přes Rovine, Novou Topolu po staré cestě kopírující řeku Vrbas až do Banja Luky.

Provoz houstne, místní domorodci se s dopravními předpisy moc nepárají… Najednou cedule „objížďka“, všichni odbočí vpravo, jedeme tedy s davem. Místní se rozprchnou do všelijakých uliček a my se suneme samy po divné periferii městečka. Zastavujeme, Katka zapíná mapy na mobilu a konstatuje, že jsme někde v pr..li; otáčíme se a přijíždíme zpět na místo, kde stojí cedule s objížďkou. Vedro a stres si vybírají svou daň, obě jsme "malinko" vytočené. Cesta je asi v délce 300 metrů rozkopaná, opravuje se most. Pod úrovní silnice je provizorní dřevěný mostek pro pěší, který se napojuje zpět na silnici strmou štěrkovou pěšinkou. Vytahujeme svačinu, přemýšlíme co a jak dál. Z protilehlé strany sjíždí po štěrkové pěšince skútr, mizí dole na dřevěném mostku, zase se vynoří na úroveň silnice a rozkopanou cestou profičí kolem nás. Je mi jasné co bude následovat… „Když to projel on, projedu to i já!“ Katka odchází na obhlídku. Už vidím, jak se na mostku zasekne, jak jí to na štěrku podjede… Přichází zpět, nasedá na bandasku; z místního pekařství vychází domorodec a tvrdí, že to projede a zvedá palec nahoru. Já se po svých vydávám k dřevěné lávce pro pěší a tlak mi vyskakuje do červených čísel. Bandaska sjíždí z cesty, mizí a už vidím, jak najíždí na lávku a vyjíždí i ten štěrkový kopeček. Vysmátá Kača staví na pevném betonu bandasku na policajta a volá na mně: „Bála ses?“ Krve by se ve mně nedořezal … ale ona to moc dobře ví. Je to prostě moje šikovná holka.

Vymotáváme se z Banja Luky, šílený provoz; na křižovatkách nám místní borci v autech, které by stěží prošly technickou, mávají, pochvalně na nás povolávají a zvedají palce nahoru. Já se v duchu omlouvám svému stařičkému renckovi, že ho doma tituluji „starou kraksnou“. Na další křižovatce se ptáme borců v autě kudy na Jajce; ti vjedou do křižovatky, zastaví tak provoz a posílají nás vlevo. Za městem u krajnice směr ještě pro jistotu kontrolujeme na mapách v mobilu - jo, jedem správně. Čeká nás posledních 80 km kaňonem řeky Vrbas.

Cesta se příjemně klikatí, stoupá a dole v roklinách se občas zaleskne tyrkysová linka dravé řeky. Množí se čerstvě opravené úseky silnice po povodních, které nedávno sužovaly Balkán; vyjet o týden dříve, asi bychom měly problém. Povrch je mokrý, zatáčky vyfrézované, klouže to. Katka toho má dost. Ještě párkrát levá-pravá a otevírá se nám pohled na městečko Jajce, nad kterým se hrdě ční starodávný hrad. Přejíždíme most, pokračujeme rovně za město, kde zastavujeme v kempu Plivsko jazero. Bereme bungalov pro obě celkem za 3O euro; na parkovišti stojí motorka s eskovou značkou. Zdravíme borce, ten se ptá kde je zbytek naší bandy... Dole v kempu stanují jeho kámoši a že se musíme za nimi určitě zastavit.

Vybalujeme mokré nepromoky, sušíme. Na lehko jedeme do města. Parkujeme u hradební brány, je za pět minut pět a parkovat se zde může jen do pěti. Nikde nikdo; v tom přichází branou dva místní příslušníci: „Z kudá vy?“ - „Z České Republiky“ - „Z Čéška,“ opravuje nás jeden z nich s úsměvem na tváři. Dávají se s námi do řeči. Domlouváme se, že můžeme zůstat parkovat. Jdeme hledat vodopád. Pár kroků a my se kocháme pohledem na tu nádheru. Poklidná říčka Pliva najednou spadává v mohutných provazcích a tříští se o kameny dole pod vodopádem, aby se v zápětí spojila s řekou Vrbas. Nádhera. Vracíme se k bandasce a projíždíme pod hradbami k místní pekárně, kde nakupujeme skvělý burek a několik pivek v plechu.

V kempu vytahuje Katka mapu a plánuje zítřejší trasu, cpeme se burkem a vydáváme se dolů k místní kempové hospůdce. Slávek nás vítá, seznamujeme se se zbytkem Motobaronů z Mladé Boleslavi, zítra odjíždějí trajektem do Itálie. Pivečko je po náročné cestě zasloužené a Katce kluci vysvětlují, že ty vyfrézované úseky nesmí jezdit střízlivá. Vytahují se domácí zásoby lihovin a kdosi objednává místní pálenku … ó jejé, my valašky, zvyklé na dobrou slivovičku, malinko nechápeme a ihned přejmenováváme lihovinu na "acetónovicu"; dva panáky FAKT stačily. Ač nerady, loučíme se s bandou celkem brzy, zítra nás čeká zase kus cesty.
Najeto celkem:  363 km, nocleh celkem 30 euro

Den třetí, 19. červen 2014, Jajce - Montenegro - Plužine - Etno Selo

Budíme se, vaříme dobrou brazilskou. Balíme, vracíme klíče na recepci, WiFi funguje a my posíláme zprávy nejbližším. Před cedulí Jajce tankujeme do plných, zajíždíme do "naší" pekárny na burek s masem a sladké listno (velký šáteček z listového těsta). A hurá do Černé Hory. Jedeme směr Dolni Vakuf, kde se stáčíme na Travnik. Krásná cesta, nádherná příroda. Pobaví mně Katka, když se objeví první cedule s azbukou (mimochodem mé staré srdce zaplesá, že rozumím světové řeči a dávno zapomenuté písmenka azbuky a slovíčka v paměti nějak samy naskují), hledí na ceduli, kde je azbukou napsáno CAPAJEVO a říká: „Woe co to je??? Já chci směr Sarajevo a tu to píše Capajevo?!?“

Už včera jsme se dohodly, že přes Sarajevo nepojedeme, stáčíme to okrskou na Kyseljak. Pokračujeme dál k hranicím Montenegra  přes Kijevo,  Dobro Polje u Dědova vyhlížíme téčkovou křižovatku, kde se musíme dát vpravo, rovně bychom dojely do Foče. Dojíždíme ke křižovatce, na které stojí uprostřed dva příslušníci, jeden zvedá plácačku a zastavuje nás přímo ve středu křižovatky. Přichází k nám, když uvidí dvě ženské na motorce, pusa se mu roztáhne do širokého úsměvu: „Zkudá vy?“ - „ Z Čéška; já máma i éto moja dcérka Katka,“ říkám a směju se do helmy. „Dvě žény na motorádě, to nemožlíve. Dcérka vozí mámu, vy geróji!“ To už se válíme smíchy uprostřed křižovatky všichni čtyři i s jeho kolegou. Vyptávají se nás, kam máme namířeno. Ten první říká, že pojede s námi, vybízím ho tedy ať naskočí na kufr a že můžeme jet. Zastavují provoz a pouští nás, mávají nám jak na prvního máje; culíme se ještě když zatáčíme přes most do Brodu a přejíždíme přes řeku Drinu.

Cesta, klikatící se nad Drinou hluboko ve stržích pod námi, se začíná měnit v šotolinovou téměř jednosměrku plnou děr, kaluží a bahna. Stěží by se zde vyhnuly dvě auta. Na mnoha místech je vidět stržený svah, kde masa kamenů brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Katka malinko znejistí, TOTO je opravdu hlavní cesta k hranicím Černé Hory??? Blátivá cestička plná děr a výstražných cedulí, plazící se kolem skalních převisů není pro bandasku to pravé ořechové.  UFFF, to čtyřkolové báwo s paničkou si nadjelo zatáčku hodně ze široka, bylo to dost o ústa… už jsem viděla, jak se pod námi utrhne promáčená krajnice …

Najednou před námi stojí dvě budky - celnice, dřevěný most přes tyrkysovou vodáckou řeku a z nás všechno opadává. Celníci jsou úžasní, vítají nás přátelsky: “Lenka i Kátka.“ Stojíme před mostem, zdravíme se se dvěmi belgickými motorkáři na géesech, jedou evropský trip a malinko nechápou odvahu vyrazit zde samotné na bandasce. Na hranicích Montenegra chtějí snad i papíry na hlavu a vše od motorky, nám to ale nevadí, jsme natěšené a šťastné. Za celnicí balíme doklady, máváme na belgické kluky. První neosvětlený tunel a my se ocitáme na známém mostě. WOW, je sice malinko pod mrakem, ale i tak je pohled z mostu dole na říčku neskutečný. A co teprve, když se podíváme na skalnaté velikány tyčící se všude kolem nás; v malinkých okéncích jen tušíme naši další cestu… Prostě paráda.

Přijíždějí kluci belgičtí, kocháme se společně, fotíme, Katka vybaluje naši gouprotyčku a připevňuje kameru, kluci dumají, na co že je teleskopická tyčka. Kača vysvětluje a kluci se smějí, že budeme dělat  selfí na motorce. Vyměňujeme si e-maily a slibujeme, že pošleme video z cesty. (S klukama jsme ve spojení, dojeli dobře, jen platili šílenou pokutu za předjíždění na plné čáře). Cesta tunely se klikatí podél Pivského jezera a my pozorujeme tu nádhernu kolem. Přijíždíme do městečka Plužine, bereme benzín a pokračujeme dál. Dnes chceme spát v Etno Selo. Na cestu se ptáme staršího pána, jehož žena v budce u cesty prodává med, dědoušek je nadšený, když zjistí že jsme z Čéška.  Mně se vybaví varování našich kamarádů - nikdy nezastavujte, s nikým se nedávejte do řeči …

Sjíždíme z hlavní a šotolinovou cestičkou mezi kopečky a pastvinami přijíždíme k hospodě Etno Selo. Dole, v  hloubce pod námi, na nás mrká temně modré oko jezera. Katka domlouvá ubytování a se mnou se dává do řeči paní kuchařka, její dcera pracuje v Praze. Po vydatné večeři zaleháme, Katka okamžitě usíná a já nějak nemůžu; je toho moc, v hlavě se mi to všechno vaří - cesta, zážitky, lidi a moje skvělá Kachňa; kdyby jen věděla, jak jsem na ní pyšná a jak je mi jí zároveň líto, co všechno musí „odtahat“ na rukách za řídítky …. Venku se zvedá šílený vítr, začíná pršet a my zítra chceme projet Durmitor; malinko se bojím, aby nezačalo sněžit, na chvíli usínám, opět se budím; už tolik nefouká, ale stále prší…
Najeto celkem: 275 km, nocleh celkem 40 euro

Den čtvrtý, 20. červen 2014, Etno Selo - Durmitor - Žalbjak - Podgorica, Hostel Izvor

Ráno vylézám z pelechu a za záclonkou vidím bílou mlhu … hmmm, tak to nevypadá moc dobře. Katka se budí, jdeme na snídani, kolem nás mlíko a my máme po náladě. Snídáme, platíme a když otevřeme dveře hospody, jsme jako v jiném světě, mlha se začíná protrhávat a na nás vykukují nádherné okolní kopečky s pasoucími se ovečkami, modrá obloha a smějící se slunko. Než se sbalíme a naložíme bandasku, není po mlze ani památka. V Plužine kupuji housky a čokoládu - nevzala jsem si brýle, takže kupuji čokoládu na vaření a velmi tím pobavím Kachnu; no co... určitě jistě přijde k chuti…

Přijíždíme k rozcestí, kde nás šipka posílá doprava na Durmitor a Trsu. Vyjíždíme do skal vytesanými tunely až na samotný vrchol; eufórii z cesty střídá další, snad ještě větší - stáváme se součástí náhorní plošiny; jedné velké přírodní skalky - kytky, skalničky, trávy, zakrslé keříky vyrůstající z bílého vápence jsou všude kolem nás. Přijíždíme do Trsy, z dálky na nás na protější straně kdosi mává; u chatiček, patřících Danielovi, stojí dvě motorky s brněnskou espézetkou. To už se zdravíme s vyškováky - se Zdenálem, s Hankou a s Marťasem.

Nechápou, že jedeme samy. Balí se, jezdí k Danielovi už roky, pokračují do Baru do apartmánu ke Goranovi a pak trajektem na Sicílii. Vyzvídají, co máme v plánu, nabízí nám, abychom jely s nimi do Baru. S díky odmítáme, že si chceme všechno v klidu projet a asi bychom zdržovaly („Mama fotí každý šutr!“). Nicméně dostáváme pár rad, kde nakoupit dobré víno, kudy jet a nabídku, že nám zajistí ubytování v Baru. My se jdeme kochat okolní přírodou a kluci s Hankou odjíždějí. Ještě prohodíme pár slov s Jankem a Ivankou ze Žiliny, kteří zde také nocovali. Katka kopne za jedna a vyjíždíme směr Durmitor.

To ještě netušíme, jaká paráda nás za chvíli čeká. Po cestičce, klikatící se mezi provoněnými loukami, jedeme stále dál, do hor. Zastavujeme, kus pod námi se začínají pomalu zvedat bílé kopce Durmitoru. „Slez.“ Tuším, co chce udělat; vpravo pod cestou je hromada bílých valounů, travou k ní vede sotva znatelná stopa po motorce … Katka sjíždí krokem, staví motorku a já dostávám jasný pokyn: “Postav se k bandasce, ale vůbec na ni nesahej!“ Fotíme. Naštěstí bandaska drží a přežívá i cestu travou zpět na silnici. To už vjíždíme do Durmitoru - kam se hrabou Alpy; zamilovala jsem se! Máme štěstí, za celou dobu průjezdu Durmitorem potkáme snad jen tři auta, míjí nás dvě české motorky, kluci nezastavují; ta krása kolem patří jenom nám. A my si ji užíváme!



Neskutečné pohledy; za každou zatáčkou nás čeká něco nového krásného. Tu sněhové oko kus pod námi uprostřed zelené louky, na druhé straně se zvedá hrdě do výše vrásy učesaná hora, pod námi se krčí maličkatý domeček s políčkem, tady se zase pase pár divokých koní. Z levého břehu seskakují na cestu ovečky, v dálce vidíme baču, mává na nás a volá: „Stoj!“ Katka říká: „Asi nám chce prodat sýr.“ To už zastavujeme u starého bači; v jedné ruce má mobil, fotí si nás na něj, celý září a ukazuje nám, že nás tam má. Taky si jej fotíme; a já zase -snad po sté- vzpomínám na to, že se nesmíme s nikým zastavovat … Prostí lidé jsou zde dobrosrdeční, rozdali by se i s tím málem, co mají; okamžitě přijdou, ptají se jestli něco nepotřebujete, dají se do řeči, vyzvídají odkud jsi, kam vede tvoje cesta. Srdeční, milí … něco, co se v naší uspěchané době u nás "doma" nevidí …
a mi je najednou tak nějak hořkosladce… Zastavujeme, kocháme se tou nádherou kolem, fotíme známé Durmitorské sedlo, nad kterým se zatahuje; jediný černý mrak přináší déšť a teplota se rázem propadá někde k pěti stupňům; kapky se proměňují v kroupy … no potěš.

Pomaličku sjíždíme ze sedla, projíždíme posledními zatáčkami Durmitoru a za vydatného deště nabíráme směr  Žabljak. Ještě před ním se ale dohodneme, že raději nasadíme nepromoky; stříška domečku, který jsme si vyhlédly je malinkatá, kousek vedle stojí kamenná budka - tedy spíše kadibudka - turecká, se čtyřmi kójemi. Dvě z nich jsou neposkvrněné, každá tedy zalézáme do té „své“ a soukáme se do nepromoků, baštíme čokoládu na vaření a vůbec nám nevadí déšť, ba naopak… Jakmile se nasoukáme za hurónského smíchu v kadibudce do nepromoků déšť ustává a my je rveme s ještě větším smíchem ze sebe zase dolů.

Přijíždíme do Žabljaku, sluníčko vysušuje mokrou cestu, parkujeme na náměstí a dáváme si v přilehlém bistru na zahrádce výbornou Lavazellu.  Zdravíme se s motorkáři ze Slovinska, jeden z nich má stejnou bandasku jako my. Původně jsme chtěly dnešní noc strávit zde; již na parkovišti nám místní domorodec nabízí ubytování, je ale brzo a my dnes dojedeme až do Podgorice. Sedáme na bandasku, kluci slovinští na nás mávají a troubí, my míříme ke známému mostu přes řeku Taru.

Nechápeme všechny ty cyklisty, šplhající na silničkách kdesi vysoko do kopců. Zastavujeme na parkovišti u stánků s cetkami a jdeme se kochat pohledem na most, sluníčko pálí, je nádherný den. Za sebou slyším slovenštinu: „Ideme na pivko?“ Otáčíme se a dáváme se do řeči s partou seniorů na kolech kdesi od Levoče, další milé setkání. Loučíme se a my se vydáváme kaňonem řeky Tary k hlavnímu městu Černé Hory.  
                 
Kaňon je nejhlubším v Evropě a druhý nejhlubší -po kaňonu řeky Colorádo- na světě. Vápencový kaňon má průměrnou hloubku 1 100 m a v některých místech dosahuje hloubky až 1 300 m. Užíváme si zatáčky vytesané do skalních stěn, tají se mi dech z té hloubky, kterou jen nějak podvědomě tuším kdesi hluboko pod námi. S respektem míjíme kříže těch, kteří to tady prostě nedali…

Bohužel nám umírá baterka na kameře. Další důvod, proč se sem určitě vrátíme. Cesta kaňonem se malinko zvolní, v jednom místě u mostku stojí na cestě dvě krávy a my na ně voláme sborově: „Jitky, krávy!“ Kopírujeme stále dravou Taru kdesi dole mezi skalami, u Mojkovače zastavujeme. V hospodě U Jelena si dáváme kus „mjasa na rožni“. Každé nám přinášejí tři kusy vonícího maska se sýrem a hromadou bílého chleba. Platím a opět se vyptávají místní domorodci, odkud jsme, kam jedem; prostě balkánská klasika a nás mile překvapuje cena za oběd - celkem 8 euro. 
                                                                                                          
Doba pokročila, Katka toho začíná mít dost a jako vždy, když se utahaná blíží k cíli, začíná tahat za plyn… Všímáme si cedulí s ubytováním pro motorkáře v Hostelu Izvor před Podgoricou, ten jsme si vyhlídly už doma na netu.

Hostel v pohodě. Na recepci nás vítá příjemný klučina a boss v kožené bundě, barevných kraťasech s palmami, v sandálech s ponožkami . Po sprše se ptáme na pivo. Boss říká, že nám ho přinese Nataša. Nataša přichází a my propadáme v hurónský smích, který se nějak pokoušíme maskovat, ale moc se nám to tedy nedaří. Klasická „Ošklivka Betty“ - černé kudrnaté vlasy, popelníkoidní brýle, uhlazená ofina, rovnátka - ta „Betty“ už jí prostě zůstane. Dvě lahvové do nás padají okamžitě, Katka domlouvá, ať nám po deseti minutách přinese další dvě, Betty vytřeští oči a za deset minut u nás stojí s další várkou; to třetí už chceme raději až za dvacet minut. Plánujeme zítřejší trasu. Dohodneme se, že dojedeme za vyškováky do Baru. Po náročném dni byly tři pivka neskutečnou odměnou. Na pokoji ještě dáváme panáčka rumu a kolečko vysočiny pana Mirka (kamarád nás vybavil sušenou vysočinou, abychom neumřely hladem) a zaleháme do peřin.
Najeto celkem: 221 km, nocleh celkem 20 euro

Den pátý, 21. červen 2014,  Hostel Izvor, Podgorica - Bar

Ráno dobrá brazilská kávička a po naložení bandasky vyjíždíme hledat onu známou ceduli. Takřka na vrcholku kopce nad hlavním městem ji nacházíme - zářivě žlutá s černým názvem obce "KOKOTI". Fotíme se a otáčíme to zase dolů do Podgorice, tam bereme směr Skadarské jezero. Zastavujeme těsně před ním; ještě jsme ani neslezly z motorky a už k nám míří místní naháněči nabízejíce nám projížďku loďkou po jezeře. Je vedro a my s díky odmítáme. Za parkovištěm by podle Martina měla být vínotéka zasazena do skály. Kupujeme červený Vranac. Nemáme moc místa, tak bere jednu lahev a podél Skadarského jezera uháníme dál.

„I see see,“ cvakám první fotky té velké slané louže v Sutomore. Tak jsme k ní s bandaskou přece jen dojely ;-). Přijíždíme k ceduli Bar, u prvního billboardu zastavujeme a hledáme velkou palmu - poznávací znamení. To už na nás z terasy mává Martin. Sundáváme brašny, kufr, motorku parkujeme za domkem. Jsme zvány na kafíčko a palačinku k panu domácímu Goranovi a jeho ženě Márii. Srdečně se s námi vítají a my máme pocit, že se známe snad sto let. Ubytujeme se v pokoji s malou kuchyňkou, sprchou a WC. Pod okny vede hlavní cesta, pod ní šplouchá moře.  Maria nám radí, abychom nechodili na Velkou pláž. Asi 50 metrů pod domem je pěšinka přímo k moři a na malé kamenité pláži jen pár zdejších domorodců. Osvěžíme se, "doma" ze sebe smyjeme sůl a pěšky se vydáváme do města - prý jsme blázni, že je to daleko, ale nám to nevadí, alespoň protáhneme těla.  Potřebujeme dokoupit potraviny a hlavně plastové Nikšičko na večer.

Martin má hlad, jedeme na motorkách jen v kraťasech a tílku do Sutomore na „Čuděsa od mesa“. Marťas nás protáhne uzounkými uličkami místní tržnice a parkujeme přímo u pláže. Stánek s Čuděsem ještě není otevřený, kupujeme tedy hamburger a sami si jej plníme zeleninou, různými dobrotami a dresingy, vše korunuje půllitr vychlazeného pivečka. Prostě nirvána. Zítra mi Kachňa slíbila den u moře, chceme zajet do Ulcinju, necháme se vyhřívat slunečními parsky na černém písku. Večer sedíme s vyškováky, pastové vychlazené Nikšičko je fajn, kecáme až do tří do rána.

Najeto celkem: 100 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE