Jak jsem nejel do Rumunska

Účastníci: Kolja Yamaha XJ 900 r.v. 1983, HeryHonda Africa 650r.v. 1990, Dušan TriupmhTiger 955 r.v. 2001, Špína Kawasaki KLR 650r.v. 2002, Pip Yamaha Ténéré 660 Z r.v. 2008, Květák Suzuki Big 750r.v. 1988, Zajda Suzuki DR 650, r.v. 1996, sepsal Zajda

Najeto 3.160 km, projeto Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna, Česká Hora, Slovinsko a Rakousko.

Dovolená na motorkách je vždy úžasná záležitost. Půl roku dopředu byla dohodnuta cesta a to do Rumunska a Srbska, v Rumunsku jsem již byl, bylo to tam úžasné a docela jsem se těšil. Odjezd byl stanoven na 16.6.2017 jako vždy z benzinky v Horažďovicích. Den před odjezdem jsem se dozvěděl, že trasa byla poněkud změněna s tím, že Rumunsko se vůbec nejede a jedeme přes Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu někam k moři. Nálada mi nijak neklesla, bude to přece zábava. Ráno v den odjezdu, který byl naplánován na osmou ráno, jsme čekali na opozdilce Dušana, který ještě měnil řetězovku. Pak nás celkem 6 motorek odjelo směr České Budějovice, kde na nás měl čekat Květák jako sedmý, zase koupil motorku 14 dní před dovolenou, tak neví jak jede. Při dojezdu do Budějovic Dušan konstatoval, že mu žába přestává dobíjet, jede dál jen na parkovačky. Pak jsme frčeli spodní cestou přes Znojmo do Břeclavi, kde jsme museli kus do Bratislavy po dálnici, jinudy se nedalo. Dojeli jsme až na vodní dílo Gabčíkovo, kde byl bivak na břehu Dunaje. A tady jsme pojedli a popili.

Ráno odjezd do Maďarska, kolem Balatonu, kde je nádherná příroda, krásný kopce a ještě lepší vedlejší silnice. Počasí jako vymalované, na půlku června trochu hic. Jinak je Maďarsko dosti nezajímavé. Ještě odpoledne přejezd hranice do Chorvatska. Tady už to začalo být zajímavější, rozstřílený baráky, vysoké hory a nijak moc hezký holky. K večeru jsme hledali místo na spaní a našli místo na louce u potoka. Aspoň na chvíli si dát nohy a prdel do studený vody, ta úleva. Zde jsem podcenil přípravu na výlet a doma nechal ovčí kůži, která na minulých výletech ohromně pomohla. Ještě jsem zapomněl doplnit, že vedoucím a kuchařem výpravy byl jednomyslně jako vždy zvolen Kolja, samozřejmě že mu všichni pomáháme, hlavně ochutnáváním místního piva. Sice v PET lahvi, ale ještě studené. Když jsme byli trochu osvěženi, plánujeme trasu na další dny, pojedeme do Bosny a pak se uvidí.

Svěží a umytí odjíždíme do Bosny, kde opět kolem cest vybydlený a rozstřílený baráky, docela depka. Přes Banja Luku k vodopádům, nedá se v nich koupat, neboť jsou uprostřed města a hlavně jsou dost příkrý. Tady jsme potkali motorkáře z Brna, který jel sám a jak říkal, už by to nikdy neudělal, je to prý strašná depka a byl na cestě domů. Někde pod Banja Lukou, projíždí se nádherným kaňonem, jsme věděli o kempu u řeky Vrbas. Kemp jsme našli, pivo točené a studené, řeka taky studená, ale po tom hicu strašně osvěžující. Hlavně záchod, že tam byl, to byl problém celého výletu. Tady jsme se pěkně vyřádili v řece a protože jsme udělali majiteli kempu útratu, byli jsme tam úplně sami, tak nám přinesl místní pálenku, rakiji, ta byla zadarmo. Špína měl problémy s chlazením, pak se přiznal, že poprvé motorku, co ji má, umyl vapkou, proud vody mu ohnul žebra u chladiče, tak seděl u motorky a lžičkou z umělé hmoty narovnával žebra. Vše jsme vypili a v dobré náladě šli na kutě.

Bosenské hory jsou nádherné a vše ve výšce od 1500 – 2000 metrů, silničky klikaté a jako na tobogánu. Prostě nádhera. A najednou jsme byli v Mostaru, který jsme si nemohli nechat ujít. Odpolední turistická špička na slavném mostě nám nevadila, ale to horko. Našel jsem tu krásný krámek s vojenskými věcmi, kde měli všechny uniformy a zbraně z občanské války. Cena by se nechala ukecat, ale jak to převést přes hranice, raději neriskovat. Za Mostarem u silnice byl stánek, kde babka prodávala zvířecí kůže. Tam jsem koupil krásnou ovčinu pod zadek, cena přijatelná, asi 300,-Kč a ještě další zbylo pro dva kamarády, páč babka neměla malou kůži, ale měla ostré nůžky. Pokračovali jsme dál kolem řeky Neretvy a na jejím břehu našli bar, který vypadal jako opuštěný. Čerstvé zátky od piva však nasvědčovaly něčemu jinému. Když jsme si posloužili židlemi a stolem, na kterém Kolja vykouzlil úžasnou večeři, dostavil se majitel a z jeho řeči vyplynulo, že mu tady nevadíme. Jmenoval se Nikola a potom nás pozval dovnitř baru. Kdo by to byl řekl, že na břehu Neretvy je motorkářský bar a jeho majitel je veteránem občanské války. Pivo studený a fotky na stěnách ještě lepší (nejvíc se mi zamlouvala ta, na které majitel baru leží na silnici u kulometu a kolem se válí plechovky od piva). V baru jsme nechali naši samolepku. Večer trochu pařba, ale v noci ty žáby, no hrůza. Vůbec se nedivím, že Nikola nosil se svými kamarády na břeh kameny, ty nám taky dával, a házel je po žabách až do noci. Taky přinesl rakiji, taky jsme ji vypili.

Od řeky se mi nechtělo, ale nejsme na rekreaci. Vystoupali jsme na takovou náhorní planinu, prý tam budou vodopády. Vodopády Kravica jsou nádherné, jídlo vynikající, koupačka ještě lepší. Hery našel ve vodě pod vodopádem růženec, který tam někdo ztratil. Já jsem si nahoře nad vodopády vypral ponožky a trenky, dole před lidmi jsem si netroufal. Na zpáteční cestě místní policie zastavila Kolju, protože jel první, prý překročení rychlosti. V Bosně je všude 80 km/h, podle čeho to změřili nevím, asi podle slunce, radar neměli. Kolja potom říkal, že si normálně řekli o úplatek, asi na oběd. Na benzince si pak Hery s Dušanem rozdělili zbytek ovčiny. Pokračovali jsme dál a dojeli k vojenskému muzeu Jablanica, to bylo něco pro mne. Vstup za pár peněz, exponáty si mohl člověk pohladit, nikdo to nehlídal. Dojeli jsme k nádhernými jezeru, které se jmenovalo Gacko. Našel jsem krásný místo na přespání, hned vedle u vody s přístřeškem. Krásný výhled na jezero, čekal jsem, že vyjede odněkud na loďce Vinnetou s Oldou. Kolja se Špínou se vrátili po silnici do města pro zásoby, my ostatní jsme čučeli na holky, které se tam koupali, ale neměly o nás zájem, připadali jsme jim asi moc drsní. Jak bylo celý horko, tak voda v jezeře neskutečně studená, skoro ze mě byla královna, takže došlo jen omytí nohou a zadku, více jsem nedal.

Ráno bylo opět nádherně a jelo se dál, dnes bychom měli dojet do Černé Hory. Takovou cestu jsem ještě nezažil. Samej tunel, ze sluníčka bolí oči a uvnitř nic nevidíš, než se rozkoukáš, tak jsi zase venku. Pěkná cesta končí a začíná šotolina, šotolina taky končí a na cestě hromady kamení.  Takhle je to až ke hranici, ještě pár krav na cestě, které se tady pasou, musíš je kopnout nohou, aby uhnuly. Jsme na hranici Bosny s Černou Horou, taky zážitek. Dvě stavební buňky, celník sedí znuděně vevnitř, když si chce Dušan vyfotit ceduli s nápisem minové pole, tak ho celník popohání, aby jel přes most, že je tady zákaz focení.  Jako na potvoru nemůže Dušan nastartovat žábu, došla šťáva v baterce, nakonec se to podaří a jsme v Černé Hoře. Nová moderní celnice, chtějí pas, doklady k motorce a všechno skenují, ale celníci jsou v pohodě. Protože nebyla cestou žádná benzinka a ani teď to nevypadá, že nějaká bude, našel jsem u silnice kus hadice, kdyby bylo třeba. Cesta stoupá dále do hor, je to sice asfaltka, ale asi ještě pamatuje Tita. Taky těch tunelů je čím dá víc, odhadem na cestě asi 400, zatáček tak 1000. Projeli jsme kaňonem řeky Tara, no úchvatný zážitek. Jsme někde v horách a Dušanovo žába už nechce jet, přístroje mu neukazují, horko jako v peci, všichni se potíme. Stavíme u jediné hospody v horách a opravujeme žábu. Za hospodou jsme našli odhozené kabely od elektroinstalace a Kolja vyrábí by pass, aby mohl cestou dobíjet baterku ze žáby. Sláva, že má gelovku, tak si ji Kolja dal na sedačku a přichytil gumicukama. Jak jedem stále výš, začíná být trochu zima, na několika místech je ještě sníh. Všude se pasou koně a krávy, a ti co je hlídají, jsou taky dobrý. V trenkách, cigáro v jedné ruce a pivo v druhé, všichni nataženi v trávě, že jim není zima. Přejíždíme horské sedlo ve výšce kolem 1900 metrů. Z těch zatáček se trochu motá hlava, je jich fakt hodně. Teď už ale sjíždíme dolů k hlavní silnici a Kolju tady málem srazil mlaďas v golfu, protože jel v protisměru a Kolja měl naražený koleno, no mladý hovado. Dojeli jsme do města, velké lyžařské středisko a moc fajn oběd všechno spravil. Přes Národní park Durmitor jedem k řece Morača, kde je spich se dvěma kámošema na motorkách. Ještě koupit zásoby na večer v posledním městě na cestě, tady jsem si musel koupit čokoládu na chuť, ale když jsem si jí vzal z regálu, tak se sama horkem prohnula jako banán. Prodavačka řvala smíchy jako místní krávy a ukazovala na chlaďák, kde byla pěkně studená. Zase nahoru do hor, potom zase dolů a ještě najít místo setkání. Krásná lesní cesta dolů obrovským kaňonem, jestli zejtra naprší, tak se nikdo nahoru nedostane. Večer stál za to, kámoši byli v Albánii a přivezli klobásy, trochu mastnější, ale povedlo se to, pivo a kořalka tu mastnotu naředily.

Dnes bychom měli dojet k moři, na nejjižnější místo cesty. Tak zase nahoru, asfalt se vytrácí, pěkná cesta končí a začíná šotolina, šotolina taky končí a na cestě hromady kamení.Původně jsme si mysleli, že jsme zabloudili, ale další auta jedoucí naším směrem nás ujistili, že jedeme správně. U cesty pracující cestáři moc elánu nemají, náklaďáky jezdí jak chtějí, silnice se mění na tankodrom, rychlost se snižuje, přes prach není skoro vidět, Hery jezdí kolem nás a dělá nám rychlo enduro školu na cestě. Přes helmu křičí, stejně je mu rozumět jenom něco, ale hlavně že jsme ve stupačkách, nikdo se tady nerozbil, všichni to zvládli. Na krávy na cestě jsme si zvykli, do toho se přidávají ovce a koně. Jsou to fakt blbý zvířata. Na silnici začíná být trochu husto, cestáři makají, až se od nich práší, horko jak v sauně, před námi autobus, který musí do zatáček couvat, aby se tam vešel, ale nahoře, ten výhled stál za to. Před námi krásné zelené údolí, jakoby sem ani nepatřilo. Při sjezdu do údolí nám bylo jasněji, proč takový pracovní elán, příští rok už taky bude velkej tunel. Na konci údolí další výjezddo kopce a nahoře jsem nevěřil vlastním očím, dole modré moře, Kotorský záliv. Fakt nádhera, tohle jsem nečekal. Ta cesta dolů taky stála za to. Z shora k moři to mohlo být tak jeden kilometr po vopravdu příkrý stěně, směrovka říkala, že do Kotoru asi 25 km. Jsem si říkal kudy sakra, ale těch 49 serpentin, vybudovaných ještě za císaře pána, to bylo fakt hustý. Hladký asfalt pěkně klouzal, ale za chvíli jsme byli dole. Jak nahoře v horách si nikoho nepotkal třeba i 50 km, tak tady byla hlava na hlavě, prostě rekreační místo. Protože jsme byli asi na půli cesty, tak rychle koupit čumkarty a ještě je poslat domů. Trochu problém, prodavači jsou buď líní nebo neumí řeči, ale nakonec se to povedlo. V tom hicu mě a Špínu všichni proklínali, tak jsme se zastavili u moře, abychom si opláchli huby. Pak frčíme zpátky do hor z toho blázince a jsme zase v Bosně. Zase hory, z počátku dobrý, ale když jedeš v horách 2 až 3 hodiny, všude jenom skály, žádná zeleň, žádný domy, tak je to trochu nuda. Při projíždění soutěsky se díváme na kozy, jak se na vršku pasou. Pasou se tak urputně, až shodí kámen na silnici a ten prolítne Špínovi předním kolem, jen to cinkne. Je to skoro nemožné, ale nic se nerozbilo. Našli jsme bivak u řeky Trebišnjica, samozřejmě předtím nákup suvenýrů domů a hlavně piva, po dnešku si ho zase zasloužíme. Při přípravě večeře jsme zjistili, že jsme zaparkovali vedle místní čističky, ale protože jsme skoro všichni z města, kde je velká škrobárna, taky pěknej smrad, tak nám to bylo jedno. Když ráno Hery zjistil, že spal pod stromem, na kterém bylo hodně velkých pavouků, tak se z toho málem zjančil, hlavně že si ho neodtáhli do hnízda, byla by ho škoda.

Protože se z našich prdelí sezením na sedačce staly mrdele (rozmrdaná prdel) ještě večer padlo rozhodnutí dojet na Makarskou riviéru a tam si dát oraz. To znamenalo ráno opět do kopců, pak zase z kopců a byli jsme v Chorvatsku. Před chorvatskou celnicí jsme dali dohromady všechny bosenský chechtáky a v hospodě u cesty pojedli z fakt velkýho talíře maso, polovina z nás měla pěknou sračku, já nic. Potom si vystát skoro dvě hodiny na celnici v pekelný výhni na sluníčku a byli jsme v Chorvatsku. Dojezd na Makarskou riviéru, cesta kolem moře je hezká, tady jsme potkali kluka s holkou z Čech na jawcekonopnici, zrovna měnil svíčku, v tom horku a snaloženou motorkou ji trochu ohřál. Byl rád, že jsme zastavili a pokecali, proběhla výměna nápadů kam ještě jet a hlavně kudy. Našli jsme ubytování v kempu Baška Voda a potom se jenom válet pod stromy a koupačka v moři. Taky jsme se pořádně najedli v hospodě, ale ty ceny, je tady hodně draho, točený studený pivo stálo za to. Když to tak vezmu, tak to bylo podruhé, co jsme na cestě měli točené pivo, jinak jsme brali PET lahve s pivem z chlaďáků, které mají v každém krámu, ale dopředu dávají dražší pivo, levnější je až vzadu, vždycky jsme ho našli. V kempu jsme si fakt odpočali, vyprali svršky a začala příprava na cestu. Ráno pokračujeme směrem na Slovinsko. Večer jsme se ještě pěkně upravili pivem a kořalkou a honem na kutě. Když jsem tak ležel na zádech, říkám klukům, že nevidím hvězdy na nebi, někdo mi odpovídá, abych to už přestal chlastat, že mám dost. Opravdu se ale hvězdy ztratily, protože se pěkně zatáhlo. Za chvilku začalo pršet, rychle natáhnout velkou plachtu mezi motorky, moc to nešlo, páč začalo ještě foukat a bylo jasné, že bude bouřka. Tak takovou bouřku jsem ještě nezažil, mlátilo to jak do hor za námi tak do moře před námi, země se chvěla při každém blesku. Déšť zesiloval a Hery povídal, že když taky byl asi před 15 lety, tak tady byla taková bouřka, že voda tekla proudem nejen po cestě ale i v místě, kde jsme leželi. Uklidili jsme všechny věci pod plachtu, včetně Kolji, který ležel venku, říkal, že má žďárák, že se mu nemůže nic stát a že jsme kreténi a že on nezmokne a připravili se na rychlý odjezd. Bouřka skončila nad ránem a jedinou škodu měl Kolja, protože mu nateklo do jeho bot, hlavně že se nic jiného nestalo.

Kemp jsme dopoledne opustili a vydali se při pobřeží a pak zase do hor, mimo hlavní trasy. Opět po dvou dnech na cestě a prdel si pěkně odpočinula. Dojíždíme na Plitvická jezera, ale je tam strašně moc lidí a ještě zjišťujeme, že parkování a vstup jsou nehorázně drahé, tak jenom fotečka pro rodinu a zase raději dál. Cesta krásně ubíhala, měnila se krajina a bylo již i více osídlených vesnic, někdy domy trochu rozstřílené a vybydlené. Na benzince jsme dali svačinu, dotankovali a měli namířeno k městu Slunj, kde jsme chtěli najít místo na spaní. Projížděli jsme mezi úzkými skalami pěkně za sebou, přede mnou byl Kolja, Špína, Dušan a Pip, za mnou jel ještě Květák s Herym. Když jsem byl tak v půlce těchto skal, tak přede mnou v protisměru najednou protijedoucí dodávka začala brousit pravou stranou skály, zarazila se o ně, hodila to na levý bok a zatarasila celou silnici. Kolem mne lítaly kameny, projel jsem, ale za mnou jedoucí Hery ani Květák nebyli. Otočil jsem se a vrátil na místo nehody, kde jsem viděl kluků motorky na stojanech, nic se jim nestalo, stačili ještě zabrzdit před autem. S Herym jsme vytáhli řidiče a spolujezdce z kabiny ven, spolujezdec měl jenom zlámané kotníky, řidič říkal něco smyslu, že usnul. Na místo přijel zbytek výpravy a po zjištění, že jsme v poho a Chorvati taky, místní řidiči se o ně postarali, jsme frčeli dál. Už jsem zažil hodně nehod z mojí profese, ne jako účastník, ale tohle byl hustej zážitek. Ve městě jsme koupili pivo a chleba, světe div se, měli Staropramen v petkách, našli jsme místo u řeky se stolem a přístřeškem. Když jsme se vybalili a chtěli se umejt v řece, tak přifrčel místní maník v traktoru, kterého jsme se slušně zeptali, zda zde můžete přespat. Po jeho kladném stanovisku jsme mu nabídli kořalku, kterou s díky přijal. Pak se k našemu údivu začal z trenek, ve kterých přijel, převlíkat do trička a kraťasů, na hlavu si dal potápěčské brýle a do ruky si vzal malý železný trojzubec. Pak nám vysvětlil, že od občanské války, kdy v řece vybuchovaly granáty, tak nějak ryby zblbly a nedají se chytat na prut, musí se lovit pouze trojzubcem. Po dvou hodinách lovu měl úlovek asi šesti ryb a říkal, že to má na dva dny, pak si s námi dal pivo a odfrčel v traktoru domů. Večer jsme se trochu všichni upravili po pivu a kořalce a šlo se spát.

Po umytí v řece, dobré snídani jsme vyrazili dál a to směrem ke Slovinsku. Při průjezdu městem Karlovac jsme projížděli kolem místního a asi největšího pivovaru v ChorvatskuKarlovačko, znáte tu krásnou vůni sladu a chmele, trochu nás to táhlo dovnitř do závodu, ale silnice tam bohužel nevedla. Před hranicí bylo krásné vojenské muzeum z občanské války, zase něco pro mne. Měli tady tanky, letadla, děla jak současné tak i z druhé světové války, nejvíc se mi líbil obrněný traktor postavený na John Deeru. Pak dojezd na celnici a byli jsme ve Slovinsku. Tady se začalo trochu kazit počasí, tak navléct nepromoky a frčí se dál. Za chvíli zase nepromoky dolů, zase zmokneš, než uznáš, že asi prší, pak zase na sebe, vždycky se u toho potíš jako dveře od chlíva. Při průjezdu Lubjanou stojíme na semaforech, najednou do mojí motorky zezadu taková mrda, kolem profrčí Hery a říká prý sorry. Jsem si trochu stříknul do trenek, Hery vysvětluje, že to na mokru nestačil dobrzdit, že to narval do báglu. Nic se nestalo, jen jsme trochu zabloudili na křižovatkách, maj to fakt blbě označený. Když jsme nevěděli kam dál, Špína povídá, že pojedembundeskou, nevím vo čem mluví, zřejmě myslí dálnici. Nemáme známky, tak to riskujeme a projedem těch 50 kiláků, abychom se dostali do hor nad Lubjanou. Daří se a jsme zase v horách, kde vrcholky nejsou přes mlhu vidět, potom zase nevidíš přes mlhu dolů. U cesty betonový monument padlým z druhé světové války, ale fakt velký, stojí za to se tady zastavit. Dojíždíme do velkýho zimního střediska, kluci už tu někdy byli a pojedem k nějakýmu jezeru. Jízda kolem jezera Bled je úchvatná, vypadá to jako v pohádce, až na ty mraky lidí. U jezera nestavíme, máme namířeno k řeceBohinjska Bela, kde bude bivak a kluci tam už taky byli, je prý tam cesta. Tak ta cesta vypadala, jako když u nás dřevaři mají kampaň a udělají si vlastní cestu. Nejhorší bylo projet kameny, na kterých to pěkně ujíždí a pak se dostat na 1 metr vysokou mez. Tady jsem při výjezdu najel v malé rychlosti na mokrý kořen a byl jsem na zemi, ale nahoře na mezi. Pak jsme si raději s výjezdem dalších motorek pomohli. Vzhledem k tomu, že nebylo moc teplo, tak došlo pouze na lehké omytí u mne, Kolja se Špínou to dali celí, ale bylo vidět, že je fakt zima. Dnes se nevařilo, ale opékali se místní klobásy samozřejmě s pivem. Ted pohled na řeku byl krásný, vždy se snažímněco takového najít, když jsem na čundru.

V noci trochu pršelo a tak rychle zabalit, navléct na sebe nepromoky a mazat dál. Teď ale přišla větší sranda, sjet zase z meze dolů. Těžším strojům jsme pomáhali, lehčí stroje to měli jednoduší. Po silnici jsme se kousek vraceli kolem jezera Bled, byl to hezký pohled na motorkáře, kteří zrovna vycházeli z hotelu a vedle něj byly zaparkovaný nový bavoráci. Čuměli na nás jako ty ovce kolem cest. Mraky na obloze se začínají ztrácet a sluníčko zase ukazuje, že to umí. Zase do hor, tentokrát Alpy ze slovinské strany, zase ty tunely, ale už jsou trochu lepší, mají tady aspoň odrazky na stěnách. Pak vjíždíme do tunelu, který podle značky má být dlouhý skoro 3 km, ale je úplně jiné. Tunel je osvětlený, skoro rovný a uprostřed je značka, že jsme v Rakousku. Na konci tunelu celnice, když celník kontroluje prvního, při zjištění, že jsme všichni Češi, mává rukou, předjíždíme celou kolonu a bez kontroly jsme v Rakousku. Ty serpentiny dolů jsou taky fajn, ale Rakouskou se mi zdá takový moc vyumělkovaný. Zřejmě je to tím, že jsem si za pár dnů zvykl na úplně jinou kulturu a tady jsme prostě už v tý unii. Protože jsme to včera trochu přehnali, kyselé okurky a jablečný štrůdl na cestě nám udělal dobře. Projíždíme Rakousko a přijíždíme před městem Steyr k prodejně motorek Schnöll, která je vedle silnice i s odpočívadlem a bufetem. Kluci tady už jednou přespali, ale je zavřeno. Takže se kocháme pouze přes výlohy, probíhá příprava večeře a ležení pod přístřeškem prodejny, kam se vejdeme i s motorkami. Potom ještě nějaké pivko v bufetu a jdeme na kutě. V noci jsem slyšel jen jak déšť buší do plechového přístřešku, ještě, že jsme tam zalezli. Večer si ještě říkáme, že prodejna je otevřena od 9 h, majitel přijede před otevřením, tak to máme ráno plno času na sbalení.

Probouzíme se se svítáním a mezi námi se objevila další motorka, prý na ní přijel v noci nějaký maník a odjel autem pryč. Vůbec nic jsem neslyšel. Je skoro 7 hodin a majitel obchodu je tady, směje se na nás a nevadí, že jsme spali před jeho obchodem, je to taky reklama prodejny. Musíme balit, protože je to velkej pracant a z prodejny vytlačuje všechny motorky, které má na prodej a hlavně potřebuje místo pod přístřeškem. Po rychlé snídani obhlížíme nabízené motorky a protože máme tak na ty nejmenší kubatury, tak valíme pryč. Zase nepromoky na sebe a projíždíme městem Steyr, všude plno dětí, tady se chodí do školy až od 9 h. Plán další cesty je směr Jižní Morava a potom někam blíž k domovu. Jak jsme odbočili z hlavní silnice, tak se silničky zase pěkně kroutí a potom státní hranice a jsme zase doma. Doma je doma, přestalo pršet a tak nepromoky dolů. Kolem Znojma přes Jihlavu jedem na Bítov, kde nás hrad moc nezajímá, hlavně že je otevřená hospoda na návsi a mají vepřo knedlo zelo. Dávají si ho všichni, ne že bychom nějak strádali, ale 14 dní se to jíst, co jsme si vždy večer vykuchtili, moc nedá.Před Táborem jsme si v kempu Zárybničná Lhota zaplatili chatky, dnes spíme v duchnách, potom vyrážíme do hospody na jakékoliv naše pivo. To byla lahoda.

Ráno se s Dušanem loučím s klukama, kteří pokračují k Jindřichovu Hradci ještě na jednu noc. Ještě jedno skupinové foto, Špína se tentokrát neotáčí zády, jak to dělal celou dobu výletu a valíme domů.

Na cestě nás potkalo několik drobných provozních závad, to se ale u starších strojů stává vždy, jen Dušan na žábě měnil s Koljou baterku častěji, denně, Kolja vychvaloval svůj stroj, který, když měl vybitou baterku, tak ani startérem nezavrčel, ale na půl metru ji vždy roztlačil, fakt dobrá stará pankáčská motorka. Taky jsme měli úžasné štěstí na nocování, vždy jsme našli místo mimo silnici buď u lesa nebo louky, ale pokaždé s nějakou vodou, spaní přirozeně ve spacáku.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE