FO3 Balkan Tour 2011

Vyrazili jsme na okružní cestu po některých balkánských zemích se třemi motorkami a jedním doprovodným vozidlem - radši mít kytary v suchu. Projeli jsme trasu ČR - A - HU - HR - BiH - MNE - HR - BiH - HR - SLO - A - ČR. Z naší cesty jsme dělali zápisky a vytvořili dílko, které snad potěší a třeba bude také pro někoho inspirací.

FO3 Balkan Tour 2011

Kapitoly článku

(Pořežánky - Zalakaros, HU - Daruvar, HR - Tivat, MNE - Zadar, HR - Graz, A - Pořežánky) 

Úvodem kdo jsme...
Základem partičky, která se vydala na balkánskou výpravu, bylo jádro kapely FO3 & spol. (www.fo3.estranky.cz). Vlasta, Venca, Lenka a Jana. Pavel (viz foto na stránce FO3) sice také plánoval účast na naší výpravě, z jeho plánů však sešlo. Po zveřejnění plánu na motorkářském webu www.motorkari.cz se k nám přidal Pepa a jeho parťák, psí cestovatel Bondy. Náš vozový park se skládal z motorek Honda VTX 1800, Kawasaki 1100, Honda XL 1000 Varadero a doprovodné vozidla Škoda Octavia Scout.

Příprava cesty
Hlavním motivátorem a autorem myšlenky cesty na Balkán byl Vašek. Coby začínající "biker" (moto koupeno minulý rok, předtím jezdil v jinošském věku na "pařezu", takže velikááá odvaha). Při prohlížení fotek a čtení doprovodního textu na webu motorkářů v rubrice cestování začne každého pravověrného vyznavače dvou kol svědět zadek a pálit dlaně, zavře oči a hned se vidí v sedle, jak klopí motorku do zatáček v horách či u mořského pobřeží.
Tak nějak se to přihodilo i Vaškovi. Jako začátečník jedno-stopy se jednou večer zasnil (to už měl za sebou cca 500 km projetých vesměs kolem komínu) nad myšlenkou si zajet do divokých hor Bosny a Hercegoviny. Prostě, správný elév moto-bike řemesla, který byť věku Abrahámově, propadnuv myšlence, zapomene na realitu stárnoucího těla a jeho „klukovská“ duše lítá v ideálu dvou kol. Realita je opravdu někde jinde, to jenom na okraj, jako varování pro stejně smýšlející jedince. Nebyla to jenom selanka. 
Takže, rozhodnutí kam jet padlo při prohlížení fotek ve výše vzpomenuté rubrice „cestování“ které udělala moto-bike výprava před pár lety v kaňonu Piva (ne piva jako plzně, opravdu se to tak jmenuje, když je řeka Piva, tož i kaňon musí byt Piva, to dá rozum) v Černé Hoře. Osud chtěl, že se Vaškovi povedlo za posledních cca 15 let poznat krajinu bývalé Jugoslávie podrobněji, ale oblast jihu Bosny a severu Černé Hory pro něho zůstala bílou mapou, o to víc se chtělo tato místa navštívit. Jak vymyšleno tak uděláno. Původně myslel, že zláká na jízdu synka, jenže ten mu oznámil, že v uvažovaném termínu odjezdu se stane otcem a jako takový-novopečený otec prostě bude muset "rád" sedět doma a být po ruce. Což Vašek starší uznal, vzpomenuv na své mládí, myšlenku předhodil hrací partě a udělal dobře.
O cestě se diskutovalo a probíraly se různé varianty a nápady zhruba od listopadu 2010. Konkrétní podoba plánu cesty se začala rýsovat na začátku května 2011, kdy se v rámcovém plánu začaly určovat body zájmu a místa noclehů. Vlasta s pomocí internetu vyhledal možnosti ubytování, oslovil ubytovatele a dojednal podmínky. Hlavní zásadou přípravy plánu bylo: „PLÁNOVANÁ TRASA NENÍ DOGMA“, „ŽÁDNÝ MUS“ prostě „POHODA“.


0. etapa – Domov – Pořežánky, CZ (čtvrtek - 16.6.2011)

Výchozím bodem výpravy byla zvolena Vencova usedlost v obci Pořežánky u Českých Budějovic a každý se tam má dostavit neorganizovaně a po vlastní ose. První samozřejmě doráží majitel usedlosti a nakládá masíčko, aby uvítal své hosty. Sraz byl nařízen - dostavit se do 18-cté hodiny, tam už byl rozhicován venkovní krb a vychlazeno pivo, připraveno taky různé jiné pochutivo (whisky, myslivec apod.) Pravda, byl slíben guláš a jak se ukázalo na druhý den, ani slíbené řízky na cestu nebyly. Každopádně maso na grilu nebylo špatné a vychlazená plzeň byla taky přinejmenším dobrou náhradou za ten slíbený guláš. Zaměnil tedy obvyklé „chléb a sůl“ za masíčko bez chleba. Jako druhý přijel Pepa, který urazil svých prvních cca 130 km z Dobřichovic. Vlasta dorazil v závěsu za Pepou z Krkonoš a měl v kolech prvních 337 km. Po ukončení pracovního procesu dorazila z Prahy doprovodným autem i děvčata Lenka a Jana. Večer se tedy nesl v duchu dobrého papáníčka, probírání cesty jako takové a pozorováním nebe, které se začalo zatahovat mraky. A protože jsme „hrací“ parta, tedy její torzo o čtyřech kytarách, začalo se přehráním oblíbených country skladeb a zpívalo se do pozdních nočních hodin, nehledě na fakt, že nás příští den čeká nejdelší etapa. To ty naše „mladé“ duše. Těla nám to samozřejmě dala sežrat, ale to už předbíhám. Ani pár mraků nám však nezkazilo náladu. Noc byla pokažena prudkým větrem a hustým deštěm, který sice k ránu přešel, mrholení však neustávalo. Takže už jenom konstatování, že se dostavili všichni včas, nikdo nijak zvlášť nebloudil, byť je v osadě Pořežánky konec cesty, dál se dá jet už jenom do polí a lesů.

1. etapa – Pořežánky, CZ – Zalakaros, HU (pátek - 17.6.2011)

(nazvaná taky „etapa zapařené prdele“)
Ráno dodržen čas budíčku, i bohatá snídaně se zvládla, jenom počasí jaksi nerespektovalo naše přání jet za sluníčka, naopak, muselo se hned do nepromoků a to mělo za následek, že při venkovní teplotě nad 25 °C se velice brzy dostavil pocit (kdyby jenom pocit, on to byl krutý fakt) zapařené pr…ehm.. (ať nám to cenzura pustí na webku).. ho zadku. Trasa byla naplánována a hraničním přechodem byly zvoleny Halámky. První zastávkou měla být však benzínová pumpa ve Veselí nad Lužnicí, kde bychom doplnili naše motorky a mohli vyrazit. Počáteční výjezd z Pořežánek byl však hned vzápětí korunován ztrátou doprovodného vozidla. Venca, jako vedoucí moto naší výpravy vystřelil jak žíznivá čára následován svými moto-sledy. Při najíždění na hlavní v obci Modrá Hůrka se za nás dostalo jiné vozidlo, které Venca zaregistroval, nebral však v úvahu, že to nejsou naše děvčata. My jeli do Veselí n/L a děvčata dle navigace přímo na Halámky. Pak následovala cesta přes Třeboň (kde jsme se opět zkompletovali) po E49 směr Schrems, poslední tankování před hranicí, zakoupení rakouské dálniční známky a hurá na Vídeň.
Zvlněná krajina, cesty byť okresního formátu s perfektním povrchem. Podstatě není o čem psát, mají to tam Rakušáci hezké, ovšem, žít by se tam nedalo, není co závidět. Jenom představa, že si dobrovolně lijí sirup do piva, je pro otrlého pivaře nepřekousnutelná. Ne, ne, ne…takové žití nechceme a proto jim tu upravenou krajinu ani náhodou nezávidíme. Protože máme ve skupině choppera, „řítíme“ se na jih závratnou rychlostí. Ono to není o rychlé rychlosti, ale o tom, že si zavracíte hlavu kocháním se okolní krajinou. Nespěcháme, děláme přestávky, aby jediný kuřák výpravy (Vašek) nezkolaboval přívalem čerstvého vzduchu do plic. Rakušáci jsou pozorní řidiči a i ohleduplnost nechybí. Konstatujeme to proto, že nikdo v sedlech motorek nemusel ani jednou dupnout na brzdu či jet po štěrku při vyhýbání atd. Do Vídně to byla paráda, pak sice malinko hrůza, prostě školácká chyba, projíždět velkoměstem v době špičky. Muselo se jet v koloně krokem kvůli našemu doprovodu, abychom se jeden třetímu či čtvrtému neztratili. Spojky dostaly zabrat ale zase…Pepa s Bondym na zadní sedačce udělal Rakušákům, a nejen jim, první letošní vánoce. To bylo tak, auto nás dojede, předjede…ale za sekundu brzdí, nechá se dojet a už se vytahují foťáky či kamery, aby se Bondy v přilbě a v brýlích dostal do rodinných alb. Málem silniční kolaps kvůli tomu pohledu.  Přes most nad Dunajem se přeci jenom naše kolona roztrhá a ztrácíme přehled, kde se kdo zrovna pohybuje, ale na výjezdu směr Graz se všichni najdeme a posunky domluvíme, že bude zastávka na vyhnání vlka (zapařená prdel) hned za Vídní. Stalo se.I Bondy dostává ochranné pomůcky do příznivějšího počasí.
Pak domluva první změny trasy. V rámci urychlení přiblížení se k cíly první etapy volíme pokračování po dálnici ještě dalších 100 km a až potom odbočit směr Uhry. Chyba!!! Totiž, na odpočívadle se konečně zbavujeme nepromoků s tím, že „tam vlevo“ je skoro modrá obloha. Jenže před námi směr jih je černo. Naivně nevěříme, že by znovu nastal deštíček. Nastal a to tak, že hned po ujetí pár km, takže rychle znovu na odpočívadlo, které motorkářský andělíček poletující nad naší kolonou přičaroval hned po spadnutí prvních kapek ke krajnici …tož dík Pane Bože. A co Vám budeme povídat, pracně vyhnaní vlci …. škoda mluvit. Pár kapek se vzápětí změnilo v pěknou průtrž mračen.  

Šineme si to tedy dálnicí ne 100 km, ale o malinko víc, protože Lenka v autě špatně přeložila Vaškovo mínění: „kašli na Brunhildu“. Vysvětlení…Brunhilda=navigace. Těsně před Grazem konečně opouštíme dálnici, byl to ale pořádný adrenalin, jízda v zamlžené přilbě, jak říkal Pepa a ještě v průtrži mračen. Lenka za volantem vpředu jedoucího doprovodného vozidla (má Brunhildu) po sjezdu z dálnice otočí na jih směr Slovinsko. Opět upozorněna Vencou, že Brunhilda nemá vždy pravdu – ukazatelé u silnice ukazovali jinam, přestala ji poslouchat úplně a světe div se!!! Jede podle smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat a smysl pro humor) a najednou se opět vracíme okreskami zpět na Vídeň. Asi po 20 km to Vlasta nevydržel (měl mapu na tankvaku a jména měst se mu nezdála) kolonu předjel a na malé odbočce do polí se vzápětí všichni otáčeli. Z těch pár km navíc vyplývá, že v dešti se jezdit nemá - jeden si hlídá cestu, aby neslítnul na zadek, a nemá čas koukat na ukazatele. 
Nakonec se strefujeme a jen co se přiblížíme k rakousko-maďarské hranici, vyleze sluníčko a mrak, který si vezeme nad sebou od Pořežánek, zůstane za námi v Rakousku. Dobře jim tak, nemají si lít sirup do piva…utrousil někdo. A teď to přišlo, radostné shazování nepromoků, vyhánění vlka větráním…super pocit. 

Jedeme nejdřív zvlněnou krajinou, kocháme se výhledy na blízké zalesněné kopečky a jedeme směr Szombathely a dál pod Balaton. Slunce začíná pěkně připalovat a tak na zastávkách postupně odhazujeme části moto brnění. Děvčata v autě mají klimatizaci, těm je hej. Už, už čekáme, že se na směrových tabulích u cesty objeví Zalakaros, jenže to je pořád samé Zalaegerszek-Zalaszentmihály a taky jiné Zala...něco, ale to naše furtumfurt nic. A to Vašek hlásí už 20 km, že mu svítí hladové očičko a tím pádem by měl zajet k pumpě. Znáte ten pocit, kdy se vám zdá, že jedete na výpary? VTX-ko má prostě žízeň, i když se jede na „kochání“. 

Nakonec v pohodě dojíždíme do cíle nejdelší etapy, kupodivu nic nebolí a ani nálada není po takovém obrovském výkonu pod psa. Po menším bloudění nacházíme „náš“ kemp, Vlasta jako nejlepší odborník na jazyk maďarský (zná prý dvě sprostá slova, jedno je "bazmek" a druhé "eťkettehárom", co to znamená, nevíme, ale co už … on je odborník) vystartuje do recepce a přichází s plánkem kempu a označeným místem, kde můžeme postavit stany. Děje se tak v pár minutách a naše ležení je postaveno. 
Nechápeme děvčata, že se trhla od hlavního ležení, Lenka dokonce staví stan v "bezpečí" za autem, Jana ještě dál, nejméně 50 m od táborového kůlu. Prý chrápeme. Koukáme na sebe nevěřícně s otázkou v překvapených tvářích, „my že chrápeme??!!!"...  Večer ještě zajdeme na večeři, v místní restauraci si dáváme každý něco jiného, ovšem, stejně je to něco jako guláš. Rozepisovat se o tom, že Vaškovi a Vlastovi číšník donesl po gulášové polévce misku rýže, místo guláše s rýži je zbytečné, prostě neumíme maďarsky. Chyba je naštěstí rychle napravena, viz foto. Jinak, doporučuje se ovládat němčinu, ta platí v Maďarsku všude v pohodě, anglicky jsme se moc nechytali. Naštěstí jsme lingvisticky zdatná skupina a Jana vše řeší dokonalou němčinou, i by se řeklo s bavorským přízvukem, nebo to bylo jiným??? Po večeři jsme rozhodnuti udělat večerní sezení kolem táborového kůlu, případně si zahrát a zabékat sprostonárodní písně, ale Zala-komáři, únava z dlouhé etapy a také ohleduplnost na kolem zaparkované karavany zejména s německými SPZ a jejich staršími osídlenci, nás vyženou do stanů. Ještě dlouho do noci se kempem nesou podivné zvuky, jakoby někdo hrál nějakou elektronickou hru …mno…i tak jsme usnuli. 

2. etapa – Zalakaros, HU – Daruvar, HR (sobota - 18.6.2011)

Den začal pohodovou snídaní vlastní výroby a taky se přišlo na ty podivné zvuky, Vlasta se učil používat nový mobil, den před přesunem do Pořežánek mu zkolaboval ten starý a tak po cestě nulté etapy kupuje telefon nový. Vzhledem k tomu, že je to přístroj celkem sofistikovaný, cítil badatelskou potřebu naučit se ho bravurně ovládat. Zprvu neuměl ani vypnout zvuk kláves, a proto někdo předchozího večera usínal při zvucích píp, píp, pi-pi-pi-píp. Jak prozaické.... Postřehy z noci: Vlastův stan byl nejmenší, postavený sice rychle a zručně, ale jeho prostornější část pro hlavu byla směrem z kopce. Kdo to ale mohl vědět, že ta hlava má být tak a ne obráceně. První použití po zakoupení bývá zrádné a to je prý ten stan pro dva nejspíš trpaslíky. Po snídani vyrážíme do Termálů, 34 °C v bazénku většině stačilo (až na výjimky Vlasta a Pepa). Vencův „historický bazén“, na který rád vzpomíná (byl zde jako mladík a prý po břehu chodil hlídač s hůlkou, který hlídal všem, aby nepřehnali čas strávený v horké vodě), byl zřejmě nahrazen bazénem s moderním vlnobitím.
Každopádně jsme konstatovali, že naše skupina, byť už ne věkem mladá, snížila průměrný věk místních návštěvníků lázní nejméně o polovinu. Někteří se vydali také za vodními radovánkami jako skluzavky či aerobiku ve vodě. Také bylo pohodové poleženíčko ve vodě i na suchu a před polednem se vracíme do kempu balit, odkud vzápětí odjíždíme směr HU - HR hranice

Pravda, ještě před opuštěním lázeňského městečka na jeho konci tankujeme. Kawasaki ani Varadero nemusí kontrolovat stav své nádrže, dobře vědí, že na to mají někoho jiného. Vašek chca nechca musí hlídat kilometráž a po každé ujeté dvoustovce začít hledat pumpu, takže to mají ti dva jednodušší, VTX-ko je prostě žrout. Jede se po mírně zvlněné krajině, od vesničky k vesničce a cesty nejsou z nejlepších, asi tak jako u nás. Jsou úseky, kde se moto pořádně rozhoupe v podélném směru a pokud jeden neubere na rychlosti, hrozí vyhození ze sedla. Cesty jsou lemovány třešněmi, u některých už by se i dalo zastavit, ale odoláváme a neohroženě jedeme směr Barcs, což je městečko na hranicích Maďarska – Chorvatska. Tam uděláme rychle foto tzv. hraniční, ale to už se k naší skupině hrne "policajac" a focení nám zatrhne. 
No nic, to nám nemůže zkazit náladu (jedno foto máme), po kontrole (mimochodem, cestou na jih a zpět jsme projeli nespočet hraničních míst a nikde žádné zdržování nebylo) dokladů vjíždíme na území známé Vlastovi, který v Daruvaru a jeho okolí strávil rok ve službách OBSE. Takže celé skupině brzy zmizel z dohledu, prý si jel užít „své“ zatáčky. To se mu to machrovalo, když tam zná každý šutr. Třebaže se Vlasta vzdálil, závěrečné kilometry před Daruvarem přes Hrubečné Pole (Grubečno Polje), Malé a Velké Zdenci, již opět jedeme pěkně pospolu. Před Daruvarem ještě zastavujeme ve Vlastově oblíbené hospůdce v Končenicích na "kávičku se šlehačkou", Pepa opět popíjel pouze nealkoholocké pivo (ostatní ho podpořili). V celém okolním kraji má zhruba 80 procent obyvatel české předky, takže když se Jana diví, že číšník mluví česky, on vysvětluje trpělivě, že je přece!!! ČECH! 

Po "kávičce" následuje rychlý přejezd do Daruvaru, ubytování v hostelu Takać, d.o.o. a Vlasta odjel prověřit plánované opékání selátka do Lipovce. To se však nekonalo, protože nemohl dřív potvrdit náš příjezd kvůli již výše zmíněné poruše telefonu (nový telefon bez čísel je k ničemu – kdo nenapíše nebo nezavolá, má smůlu, není na něj kontakt). Proto také následovala změna plánu na účast na slavnostech vína v ulicích Daruvaru. Hurá do sprchy, vyhnat vlky a hurá do ulic oslavovat. Jak zmíněno výše, Vaškův syn se měl v těchto dnech stát otcem a tedy Venca i podruhé dědečkem. A protože se právě v tento den narodila Maruška Kováčová, byla řádně zapita dvěma plackami Jamesona, zapálen a vykouřen moc prima doutník na její počest a následně ve městě znovu zapita i travaricou, lozovicou, mnoha pivy Staročeško a …což mělo za následek oslavy, hraní a zpěvy do rána do čtyř hodin. Nejprve však potulky městem, Český dům, Český svaz, Česká školka, k večeři ODOJAK (selátko) za studena, bramborový a fazolový salát (se zřejmými důsledky ráno).
Popil a poseděl s námi i starosta Daruvaru, bývalý Vlastův soused (to ještě tenkrát nebyl tak politicky angažovaný), který věnoval výpravě na další cestu Daruvarskou medovinu, víno Graševinu a Cabernet Savignon. Přátelé (chorvatští Češi) Alenka a Olda Veltruských z nedalekého Lipovce nám pomohli s oslavami a pobyli s námi na dvoře penzionu, pozpívali a opustili nás kolem druhé hodiny…Jana s Vencou pilně hrají nové písně (zamilovali se do slovenských Elánů a Miru Žbiru…). Lenka s Vlastou vyrážejí ještě do ulic – pivko, hudba, tanec, a snídaně pro všechny (snídáme před čtvrtou a jdeme spát). Celý den bylo nádherně slunečno, očekáváme totéž, až se probudíme, ale….

3. etapa – Daruvar, HR – Sarajevo, BiH (neděle - 19.6.2011)

…snídáme na dvorku a je pod mrakem. K ránu přišla bouřka, takže balíme s divnými pocity a chlapi nasazují preventivně nepromoky. Třebaže Vlasta vyslovil po moudrém pohledu na jih" "nezmokneme", mýlil se. Pak už jsme jenom mokli a mokli až do Sarajeva, cca 400 km. Bondy zaujal místo v doprovodném vozidle v suchu (pak už víceméně jezdil tímto „mastňáckým“ způsobem, což se ukázalo jako šťastná volba, proč…vysvětleno dále). Z Daruvaru vyrážíme na jih směr Pakrac Lipik, kde jsou stále znát důsledky „Domovinské“ války, která proběhla tímto krajem. Pokračujeme směrem na Starou Gradišku, kde překračujeme opět hranice, tentokrát Chorvatsko – Bosna a Hercegovina. Kousek před Banja Lukou přichází světlý okamžik dne – BUREK (místní moc chutná specialita), který Venca už doma v Pořežánkách všem stihl doporučit a teď ve vhodný okamžik hned i objednat, avšak náhle se ozvala příroda, to ten fazolový salát s odojakem. Byl překonán rychlostní rekord v odkládání nepromoku a otestováno turecké WC, které prý nemělo chybu (Vašek ho má rád).
Další cesta směrem Jajce podél řeky Vrbas je krásná, super terény pro motorkáře, téměř nestíháme Vlastu. Bohužel stále prší a někdy i dosti hustě. Máme však štěstí, v Jajcích u vodopádů na řece Pliva a u soutoku řek Pliva a Vrbas je však příjemněji - neprší.

Dochází k další změně trasy, místo na Zenicu a Visoko, kde jsme plánovali shlédnout přírodní pyramidy, vyrážíme z důvodu urychlení dnešního přesunu směr Horní (Gornij) a Dolní (Dolnij) Vakuf. Trasa Jajce – Sarajevo je opět motorkářským rájem. Nám cestu znepříjemňoval hustý déšť a silný nárazový vítr. Venca na tomto povrchu nechtíc trénuje smyky se svým těžkým strojem, ale dopadl dobře. Vše vyrovnal. Všichni se těšíme na kávu v nějaké hospůdce, a tu vzápětí potkáváme. Jen usedneme, přestává pršet…a po kávě – jak jinak – opět se dává do deště, Pepa praví, že "si to taháme za sebou". Ovšem kouzelná cesta, zvlášť úsek kolem řeky Vrbas po cestě E661 nemá chybu, užíváme si klopení v zatáčkách, které se zdají, že nikdy neskončí a tím pádem nechutně zlé povětrnostní podmínky jsou zapomenuty.Těsně před Sarajevem při sjíždění z hor nás trošku zaskočí povrch cesty. Po projetí tunelu se vyjede (bez varování) na čerstvě vyfrézovaný úsek, k tomu za deště a v tu ránu se sevřou v nepodmíněném reflexu všechny otvory těla a jsou pak uvolněny až po cca 10 km...prostě...situace na posrání.

Sarajevo, konečně projíždíme městem jako nůž Tescoma (to není žádná reklama, jen toho je moc v televizi a člověk z toho zblbne) máslem. Infocentra jsou již zavřena, tak se dotazujeme v nejbližším hotelu Astra (kde se dá zaparkovat) na cestu do našeho penzionu SARTOUR. Třebaže jsme neměli ani potuchy, kde by to mohlo být, jsme blízko, co by kamenem dohodil a nikdo již neočekává velká dobrodružství. Přesto je jízda k penzionu jízdou zručnosti, jízda do prudkého stoupání (odhadujeme 15-17 stupňů, hlasitý výkřik zelenáče-bikera Václava: „jste se zbláznili!!..ja tam nejedu, vyspím se tady na chodníku!!“) a v úzkých uličkách se dost motáme. 

Hledáme a hledáme, v úzkých uličkách děláme pěkný hluk, auto jede první, což se ukázalo jako chyba, neb jede opatrně a i přes velké úsilí občas najíždí na obrubník a tím je rychlost motorek snížena na „místy hraniční“ pro vyjetí a zejména rozjíždění do kopců. Máme však štěstí a na jednom náměstíčku potkáváme majitele penzionu, (asi nás už dlouho slyšel) který se hned ptal, zda jsme to my, koho očekávají. Odvedl nás do ulice HADŽIŠABANOVIĆ, otevřel vrata a my radostně – na povel majitele - vjíždíme do dvorku se sklonem nejméně 12 stupňů a mizivou možností otočit motorky….majitel zjevně nebyl motorkář, takže nastalo útrpné otáčení strojů, kde nadhazování zádě Vlastova Varadera bylo nutné. Stihl to ještě Pepa, Venca to však nechal na ráno a doprovodné auto radši parkuje zkušený majitel. Dvoreček byl úplně plný. 

Následuje ubytování (třebaže jsme v muslimské čtvrti, na pokojích se nachází „Holy Bible“), hledání restaurace a protože je pozdě, tak nakonec se provede jen nákup a večeří se na zahradě. Nadchází spánek spravedlivých (každý ve svém pokoji) jen Vlasta se zapovídal s majiteli. Minarety nám daly dobrou noc a ráno moc nehalasily, slyšel je jen Pepa a Vlasta.

4. etapa – Sarajevo, HR – Tivat, MNE (pondělí - 20.6.2011)

Ráno si chlapi proti děvčatům trochu přispávají a posléze balí. Jana s Lenkou vyrážejí již v šest do města na prohlídku. Po předcházejícím deštivém dnu začal nádherný den. „Azuro“, sluníčko - ideální podmínky pro proběhnutí sarajevských uliček, trhu, mešity a pro procházku po nábřeží přes Eiffelův most.
Snídáme čerstvý sýrový burek z města, zeleninku z trhu a poté zahajujeme „vyprošťování našich strojů z parkovacích míst. Vlasta vyjel autem a byl pochválen majitelem, že musí být dobrým řidičem, když zvládl tak zúžené prostory, taky pak měl nos nahoru ještě nejmíň sto kilometrů. Pro otočení Vencova stroje musí i majitel poodjet svým vozidlem a všichni ostatní tlačit – dopředu a dozadu…..

Konečně vyjíždíme směr Foča (Serbinje). Opět projedeme Sarajevem, tentokrát na západ, jako nůž máslem, ale špatné značení nás uvedlo v omyl a projíždíme výjezd ze Sarajeva asi třikrát. Policista měřící rychlost byl překvapen, když jsme u něj dobrovolně zastavili, ale pak ochotně vysvětloval kudy dál. Po výjezdu z centra Sarajeva opět tankujeme, „Maruška“, žere jako hovado (ne ta v Budějicích, to Vencova motorka už má jméno…), Vlasta s Pepou doplňují polovinu nádrže solidárně též… 

Pak už jedeme krásnou panenskou krajinou, přírodou, překračujeme kopce a na jedné vyhlídce piknikujeme (zkušenost: lepší je malý plynový vařič než konvička na 12 V – nedoporučujeme, pomalá). 
Pokračuje krásná jízda do Foče. Překvapení nás čeká na „mezinárodní“ silnici č. 18. Je velice úzká, samá nepřehledná zatáčka, občas vozovka „odjetá“ do údolí a nahrazena šotolinou a také se tam pohybují kravičky na cestě (cestou míjíme minimálně tři kempy - cca 7 euro na noc). I přesto přijíždíme k hranici Bosna a Hercegovina – Černá Hora. Bosenský či hercegovský hraniční úředník počkal, až se sjely motorky a bez kontroly čehokoliv nás propouští dál. Přejíždíme hraniční most s dřevěným povrchem z latí a vystoupáme k hraniční kontrole Černé Hory.
Odevzdáváme doklady ke kontrole (pasy, zelené karty i malé techničáky) a shora pozorujeme, jak Bosňáci kontrolují naše doprovodné vozidlo. To se vzápětí dává do pohybu a dojíždí nás. Černohorci obdivují obsahy našich strojů, že prý ani neví, že takové existují... Po projetí hranic a zaplacení roční ekologické známky za auto (10€/rok) začíná ten pravý motorkářský orgasmus. Kaňon řeky Pivy je něco úžasného, množství tunýlků, zatáček, nádherná krajina a výhledy pro bohy. Cesta E762 nemá chybu a moc ji všem doporučujeme.  Množství a poloměry zatáček vedou k tomu, že Vlastovo Varadero trochu ujíždí. Pořádně naklonit se dá jen při určité rychlosti, což chopperisté (Venca) vědí, chápou, ale neznají. Na malém odpočívadle nastává ta správná chvíle, aby i Lenka navlékla svoji motorkářskou bundu (darovanou pro tuto příležitost od vlastní dcery), nasadila přilbu, usedla na tandem na bezpečný Vlastův stroj a svěřila se do jeho rukou… (bohužel se nenechala na moto vyfotit, resp. hlavní dokumentaristka řídí doprovodné vozidlo a řeší výstražné pípání "zapni si pásy", přičemž má pás zapnutý...u spolujezdce...u toho se prostě fotit nedá).
.
Vyhlášená restaurace Pivské oko, kam jsme mířili dle doporučení, byla zavřená. Jedeme proto dál a narážíme na nenápadné značení (asi 2 na 3 metry) „Izlaz iz restauranta Koliba“. Pro jistotu se ptáme náhodně projíždějícího řidiče traktůrku a ověřujeme, zda tam opravdu restaurace je a zda se tam dobře vaří. Jasná odpověď - jedeme tam a očekává nás nádherná hospůdka, koliba se sezením i venku a výhledem na kaňon a jezero. Ceny mírné, výhled božský, strava luxusní, a zbyla i k večeři (není divu, objednali jsme si 2x 1,3 kg mix gril pro 5 lidí a šelmu psovitou) Není potřeba si dávat víc, i Jana řekla, že má dost a její apetit podobný tasemnici je vyhlášen.
Jedeme dál a po dobrém a vydatném obědě pomalu usínáme za volantem a někteří i za řídítky. V Nikšići následuje zastávka k doplnění Marušky (ostatní solidárně opět také dotankují) a na Redbull pro Vlastu. Další trasa směr Podgorica a přes „dva horizonty“ se blížíme k moři. Nad Budvou sedí na vyhlídce Ital s novinami u svého karavanu, my se přidáváme k němu a shlížíme na tu krásu a při tom (a taky, teď při psaní deníku) sníme o penzi na cestách s karavanem po světě. Už žádné motorky, už žádní vlci….. (tuto poznámku však pronesla jen Lenka, my ostatní ji nesdílíme - Vlasta), (to si prý povíme za 15 let - Lenka). Na tomto místě se při zapisování denních poznámek rozproudila debata o vylepšování kombinéz s různými větracími otvory, ventilátory apod…

Sjíždíme z kopce do Budvy, průjezd městem se obešel bez problémů a jedeme do dalšího místa ubytování, tentokrát ve vile kousek od Tivatu. Cestou uskutečníme malý nákup…a už se ubytováváme, každý do svého apartmánu. Je to nádhera, vlci byli vyhnání koupelí v teplém moři, večeříme, co jsme dokoupili a dokonáme již tradiční přípitek na Marušku (tu v Budějicích). Píšeme zápisky z událostí dnešního dne a Vlasta k tomu lehce preluduje na kytaru. Moc se nám do hraní dnes nechce, jdeme se uložit do svých pelechů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.25
Známkováno: 12x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist