Do Albánie na kafe

V březnu 2015 jsem dovezl domů zbrusu novou Jawu 350/640 z produkce týnecké továrny. Po přesedlání z ČZ 175/477 jsem si připadal jako na super moderním japonci a tak jsem začal plánovat, co v létě podniknout za pořádnou cestu. Při pohledu na omezené finanční zdroje padlo rozhodnutí vyrazit na Balkán, kde se ceny stále drží v možnostech studentské kapsy. Aby cesta lépe ubíhala a nebyla nuda se přidal ještě kolega na ČZ 175/477. Hned v začátcích jsem ocenil jeho odvahu, jelikož je mi důvěrně známa intenzita vibrací tohoto stroje, které se stávají po sto kilometrech nesnesitelnými. Ten člověk musí být z oceli! V cestopisu jsou tři místa, kde se vypravování přenáší z mé osoby na mého spolucestujícího. Jedná se především o části, kde se naše pohledy mohou různit a určitě není na škodu si pročíst zážitky každého z nás.

Do Albánie na kafe

Kapitoly článku

V den odjezdu se setkáváme v Židlochovicích u Brna na návsi. Malé zpoždění, způsobené četnými objížďkami, ale nic vážného. Chvíli posedíme a vyrážíme na trasu.

Jedu první, jelikož mám nastudovanou trasu, a Číza statečně za mnou drží průměrnou cestovní rychlost 80 - 90 km/hod. Před Břeclaví se ale ztrácí z dohledu, v zrcátku nikoho nevidět. Zdržel se - točím se na kruhovém objezdu a vyhlížím druhou polovinu výpravy. Asi po patnácti objetích mě to přestává bavit a vyrážím zpět. Po pár kilometrech je strakonický vibrátor odstavený na polní cestě. Kuba hlásí: "Asi jsem zadřel!"-  no, to jsme daleko nedojeli. Už se vidím doma, jak ještě ten den vybaluji všechny ty věci, které jsem pracně vměstnal do kufrů a PAVa a usínám ve své posteli. Ale co s Čízou? Musíme to nějak rozpohybovat. Motor jde bez problémů prošlápnout, komprese je také dobrá - takhle zadřený motor nevypadá.  Nanejvýš je lehce přidřený a to není žádná hrůza. Motor 500km po generálce včetně výbrusu, olej plnosyntetický, to by nemělo  dělat problémy. Po půlhodině přemýšlení jsme na to přišli - nepřenastavený karburátor - chudá směs - no a svíčka v háji. Jako správný jawista mám dostatečnou zásobu reservních svíček s sebou, ale problém je v tom, že předešlý majitel napasoval do hlavy svíčku z motorovky na níž nepasuje klasický klíč na svíčky. Odsekáváme tedy svíčku za pomoci kladiva a velkého šroubováku. Po namontování nové již není problém motor natočit - chvíli se líně převaluje, poté ale naběhnou jeho standardní vysoké otáčky. Pobalíme veškeré nářadí okolo, zběžný pohled jestli jsme nic nezapomněli a frčíme dál. V Břeclavi Jakub ještě doplňuje nezbytné bezpečnostní prvky na motocykl - blikačky z kola na své široké kufry, aby nebyl za tmy přehlédnut a již přejíždíme hranici na Slovensko.

Ač se snažíme na naší cestě vyhýbat dálnicím, uznáváme nutnost ji nyní použít. Na čekání v kolonách a bloudění po Bratislavě nemáme ani čas, ani náladu. Před Bratislavou tedy najíždíme na dálnici a sjíždíme z ní až u Rajky. Ani se nenadějeme a jsme Maďarsku. Kousek za hraničním přechodem dáváme pauzu na cyklistickém odpočívadle. Je čas oběda tak vybalujeme řízky.

Dále cesta ubíhá poměrně rychle - provoz minimální, v Györu jsme také nebloudili, takže než se nadějeme, vítá nás cedule "Vezsprém" u Balatonu. Až zde zjišťujeme, že jsme trasu mohli zvolit trochu jinou. Balaton - víkend - letní sezona v plném proudu, takže většinu z 80km okolo Balatonu do Keszthely popojíždíme v koloně. Výsledkem je neplánované zdržení se u Balatonu po celé odpoledne.

Vsuvka 1: Trošku stresu u Balatonu

Nádherné odpoledne u Balatonu. Během víkendu jsme "nečekali" tak velký provoz na silnicích a tolik lidí na plážích (tedy spíš jsme nevzali na vědomí,že je víkend - nádherný letní víkend, s teplotou okolo 35 stupňů, a že i domorodci jsou lidé,kteří se chtějí osvěžit. Pomalu ukusujeme kilometry pobřeží Balatonu,vyhýbáme se cyklistům,předjíždíme zpomalená auta.

Dojíždíme starou Astru bílé barvy v kombíku a další hodinu máme o zábavu postaráno. Řidič nás vysloveně baví stylem své jízdy a my nevěřícně kroutíme hlavou, jak je to možné. Za chvilku už nám kroucení hlavou nestačí a huhláme si sprosté nadávky pod helmy. Několikrát se nám dokonce podařilo ho předjet. Ale osud je krutý a sesílá nám jednu ránu za ranou. Nemohu nevzpomenout tu situaci, kdy Lukáš musel hodně narychlo zastavit na krajnici a začal odhazovat helmu a rukavice. Asi zase ta zákeřná včela,napadlo mě. Bylo to však daleko horší. Cosi neskutečně obrovského se za jízdy rozprsklo o Lukáše a nechalo to na něm svůj nechutný obsah včetně ještě nevylíhnutých přenašečů rodu. Tady šlo o zdraví. Rychle očistit a pokračujeme dále.

Během této zastávky nás opět předjíždí náš oblíbený řidič s Opelem. Hurá! Opět dojíždíme Opela a daří se nám ho zase předjet. Radost netrvá dlouho. Lukášovi se seká plyn a motoru se nechce z otáček. Je čas na technickou přestávku. Hle - opět Opel. Už nám to nevadí. Balíme nářadí a valíme dál. Kocháme se výhledy na pláže Balatonu. Tu a tam mrknu očkem po nějaké té místní krásce(a že jich tu je : D ). Dojíždíme Opel. Lukáš v pohodě dobržďuje a zastavuje za ním. Já se stále ještě kochám a nějak nevnímám,že kolona přede mnou stojí. Na poslední chvíli si toho všímám a urputně  brzdím. Hmm, to mi asi nevyjde,bleskne mi hlavou, a strhávám řízení stranou. Smykem zastavím téměř vedle Lukáše. Uleví se mi. Pávik teď zcela jistě unikl zkrácení své délky asi tak o metr. Už si dám pozor a od Pávika se držím dál.

Pokračování

Po odjezdu od Balatonu je se závadami řada na mě. Chod plynové rukojeti mi začíná nepříjemně tuhnout. Chvíli se to dá vydržet, avšak v okamžiku, kdy po ubrání plynu motorka jede stále dál nezměněnou rychlostí zjišťuji, že budu muset nářadí použít ještě jednou. Po pěti tisících kilometrech od výroby se začíná projevovat laxnost týneckých mechaniků. Nepromazané bowdeny si vybírají svou daň. Tedy je na krajnici vyndávám a prolévám olejem. Číza mi mezitím ujela, tedy volám jejímu vůdci, že spravuji. Kuba sděluje, že se nemůže vrátit, jelikož je bez benzinu, tedy že se sejdeme na první benzince.Když jsem promazal bowdeny a nandával zpět šoupátko do karburátoru, všiml jsem si, že se začíná přidírat. "Kde asi udělali soudruzi z Indie chybu?" Šoupátko jde tedy také do oleje. Vše sestaveno zpět a už se pokračuje s vyhlížením benzinky, na které čeká Jakub.

Po zkušenostech u Balatonu se rozhodujeme použít k přechodu do Chorvatska nějaký malý hraniční přechod mimo hlavní tah. Volba padla na malou příhraniční vesničku Gola. Na poslední benzince nakupujeme za zbylé forinty benzin. Během čerpání si dva domorodci prohlíží moji sestavu JAWA 350/640 + PAV40. Po zaplacení se jeden nesměle lámanou němčinou snaží vyzvědět "jahre die maschine". V tom okamžiku mi vytanuly na mysli stovky billboardů okolo cest v Maďarsku, na kterých dominovaly informace o novinkách na trhu. Na německý dotaz tedy odpovídám v maďarstině - "Új". Následuje internacionální pochvalné zamručení a už míříme směr Chorvatsko.

Po příjezdu na hranice, asi v deset hodin večer, zjišťujeme, že volba byla správná. Na hranicích téměř nikdo - jen dva celníci a čtyři krávy. Celníci byli potěšeni, že za celou směnu alespoň někdo přijel, kravám to bylo jedno, a tak jsme po pár minutách zanechali hraniční přechod za zády.

Hlavní rozdíl po překročení hranic s Chorvatskem je absolutní absence jakéhokoliv dopravního značení, což má za následek bloudění v první vesnici. Nu což, prohlédli jsme si místní fotbalové hřiště, kostel a nechápavé tváře místních, když jsme bloudili v zahrádkářské kolonii.

Asi jedenáct hodin večer, již před hodinou se setmělo, ale při jízdě se mi zdá, že se stmívá stále více. Když mám problém vůbec rozeznávat, kudy vede cesta, zastavujeme na krajnici. Po odklopení štítu je najednou pohled jakýsi jasnější - nacházíme se v oblasti lužních lesů okolo meandrů řeky Dravy. Záplavové oblasti 365 dní v roce. To má za následek kalamitní stavy komárů, kteří vytvořili jak na parabole světla, tak na štítu neprůhlednou vrstvu. Nalepení na motorce ale vadili méně, než ti stále živí, kteřížto se na nás dotěrně vrhli. Neprodleně tedy pokračujeme dále v cestě. Okolo půlnoci se stavíme stan poblíž silnice na skládce stavebních sutí mezi kukuřičnými poli. Stan stavíme potmě, jelikož se stále nacházíme v místech zamořených komáry. Usínáme za zvuků cirkulárky, které se ozývají z nedalekého areálu, ne nepodobného našim JZD - pracovitý národ tihle Chorvati!

Na druhý den se probouzíme, stále za zvuků cirkulárky. Dnešním cílem je prohlédnout si nedaleký "futuristický památník" na druhou světovou válku vybudovaný v sedmdesátých letech minulého století v Podgarići. Dále chceme dojet do Bosny a Hercegoviny, ještě ale nevíme, jak daleko.

Do dalšího dne nás po pár kilometrech přivítá silnice II. třídy adaptovaná na chorvatské poměry. Asfalt mizí daleko za námi a my jedeme po čerstvě navezeném kamenivu velmi hrubé frakce. Jízda se začíná stávat nebezpečnou v okamžiku, kdy se začíná cesta klikatit a stoupat do hor. Štěrk podkluzuje pod koly a za každým z nás zůstává neprůhledné mračno prachu. Jediná možnost je jet vedle sebe, abychom nemuseli snídat prach vznášející se z cesty. Dá se říci, že tento úsek cesty byl asi nejhorším za celou trasu. I tak jsme jej ve zdraví zvládli a motorky s nánosem šedého prachu, přes který nebyla vidět původní barva dorazily k památníku. Pár fotek, spotřebování zbytku řízků z domu a už jsme to hrnuli dál, směr Bosna a Hercegovina.

Podgarić - památník na 2. světovou válku

Hraniční přechod v Gradišce. Hranici zde tvoří řeka Sava. Na mostě mezi celnicemi mi vlítla vosa do nohavice od šortek. Rychle dolů z motorky, šortky dolů a vosu vyhnat. I tak jsem obdržel tři zásahy. Doprava stojí, řidič kamionu za mnou nevěřícně kouká proč se svlékám na silnici. Raději urychleně nasedám a sjíždím z mostu k bosenské celnici. Celníkovi pas nestačí. Chce vidět i doklady od motocyklu. Již rozčarován zážitkem s vosou slézám z motorky a podaří se mi spálit si nohu o výfuk. To je ale "den blbec", co se ještě stane. Začínám hledat doklady ale zjišťuji, že nejsou na svém místě. Začínám prohrabávat kufry a vybalovat věci na silnici. Doklady ale nenacházím. Nastává fáze vybalování PAVa. Celá procedura trvá asi deset minut, při kterých se celník v kukani viditelně baví. V okamžiku, kdy se na silnici začíná objevovat i mé spodní prádlo a doklady stále nikde, posunkem ruky dává najevo, abych raději dále nehledal a pokračoval v cestě. Dalších deset minut balení věcí zpět a napjatých nervů z toho, že jsem bez dokladů. Při nasedání na motorku se mi podaří si spálit o výfuk i druhé lýtko a rychle opouštím celnici. Na prvním parkovišti opět hledám doklady a zjišťuji, že jsou celou dobu na svém místě, tj. v kapse batohu. No, příště se pečlivěji podívat!

Na první myčce zbavujeme motorky zbytků chorvatské vozovky. Na benzině kupujeme mapu a začínáme plánovat další cestu - tedy přes Banja Luku, údolím řeky Vrbas směrem na Mostar, ale po cestě se odpojíme a dojedeme do Sarajeva. Tedy nabíráme směr Banja Luka, chvíli bloudíme a nakonec zjišťujeme, že není jiného zbytí než najet na dálnici, jelikož původní cesta je zrušená. Asi po čtyřech kilometrech na dálnici začínám pozorovat, že se Číza za mnou ztrácí - ubírám tedy plyn, že zvolním tempo, ale motorka jede stále dál původní rychlostí. Přidřené šoupátko se opět ozývá. Co teď? Jedu 100km/hod a motorka nechce zpomalit! Zkouším vyřadit ale v tom okamžiku vylétnou otáčky na maximum - to bych to ještě zadřel. Tedy volím méně drastickou metodu a na krajnici motorku zabrzdím i přes běžící motor, který to neudýchá a zhasne. Takže zase všechno dolů, šoupátko ven, Jakub nachází kousek šmirglu o velikosti 3x3cm, kterým namočeným v oleji vyhlazujeme šoupátko. Celá procedura spolkne asi hodinu času stráveného v úporném poledním vedru na krajnici dálnice. Nic moc. Zatím to vypadá, že nová Jawa 350 bude mít víc závad jak padesátiletá Číza. Dále cesta ubíhá celkem pohodově, ani se nenadějeme a jsme v údolí Vrbasu. Zde využíváme situace a přidáváme se k místním, kteří se koupají v řece. Při teplotě vody cca 15°C to není na žádné velké koupání ale na opláchnutí od chorvatského prachu to stačí. Ještě pár fotek nádherné krajiny, po cestě oběd v hospodě a už hltáme další kilometry směr Sarajevo. Tam dorážíme v jedenáct hodin v noci a využíváme místního motelu za rozumný peníz (asi 250,-Kč za noc). Teplá sprcha a pohodlná postel se už fakt hodí.

Dopoledne dalšího dne jsme věnovali prohlídce Sarajeva. Je to město plné kontrastů, které jsou způsobeny především historicky daným smíšením katolického a muslimského obyvatelstva. Zde si člověk nejvíce uvědomí všeobecně zažité předsudky proti muslimům. Co se týče Sarajeva, tak vůbec neplatí nějaká nevraživost z důvodu rozličného náboženství. Obě skupiny si žijí poklidně svým životem, běžně se stýkají a debatují na ulicích. Kdyby neměly muslimské ženy na hlavách šátky (které ale nezahalují obličej), tak je od křesťanek nepoznáte.

centrum Sarajeva

Na druhou stranu je Sarajevo stále poznamenáno odkazem války v devadesátých letech. Především na aglomeraci můžeme vidět rozstřílené domy, paneláky s jen nedbale zazděnými dírami ve stěnách, apod.

Po poledni opouštíme Sarajevo - není to zrovna dobrá doba. Z města jede jedna velká kolona aut rychlostí asi 20 km/hod, která občas úplně zastavuje. Nu což, alespoň má člověk čas prohlížet krásy města. V okamžiku, kdy se mé úvahy přesunou k oceňování krásy místních žen, v horkém letním dni málo zahalených, ucítím prudký náraz a už ležím na silnici. Když člověk hledí kam nemá, tak přehlédne i před ním brzdící auto. Jakub mi pomáhá posbírat motorku ze silnice, řidič auta se ujišťuje, že se mi nic nestalo a odjíždí. My se přesouváme na nedaleké parkoviště u benzinky a začínáme zjišťovat škody. Nalézáme problém, bez kterého ze Sarajeva nemůžeme odjet - pod spodními brýlemi se mi ohnul teleskop. To má za následek vyosené řízení.

To kolo je jaksi šejdrem - nebo se mi to jen zdá?

Na Balkáně je běžné, že v okamžiku, kdy máte nějaký problém, je hned kolem Vás spousta lidí, kteří se snaží pomoci. Ale srovnat teleskop nebude zase tak lehké. Asi pět lidí již seznalo, že nám s tím nepomohou. No nic, tak zavolám domů známému, ať sežene nový teleskop a pošle mi jej do Sarajeva. V tom se objevil na parkovišti i nějaký postarší mužík na bicyklu. Chvíli postával okolo, jako spousta dalších, poté přistoupil k demontovanému přednímu kolu, zkusil tlak v pneumatice a sdělil mi, že mám měkké kolo. S myšlenkami upnutými na zohnutý teleskop jsem ho odbyl tím, že nedofouknuté kolo mě nezajímá, a ukázal jsem mu teleskop. Po chvíli povídá - ale to kolo je měkké. Nasedl na bicykl a se slovy, abychom na něj počkali, že se vrátí, odjel. Kam bychom jezdili s rozebranou motorkou? Jakub mezitím zkouší najít autodílnu, která by se měla nalézat v okolí. Tam by měli prý mít soustruh a dokázat trubku srovnat. Když v tom přijíždí na parkoviště pětikilo Honda, něco tak odhadem sedmdesátá až osmdesátá léta. No a na ní náš starý známý s bicyklem. Chvíli běhá po parkovišti a intenzivně telefonuje. Jen položí jeden hovor, již vytáčí další číslo. Poté vytahuje z batohu malý kompresor, který připojil na baterii u své motorky a začal mi foukat kolo, které mu tak vadilo, že bylo měkké. Po nafoukání kola se zdál býti spokojený a teprve nyní začal řešit teleskop. Chvíli přemítá o teleskopu, chvíli o mé motorce. Do toho mi sděluje, že v Sarajevu mají motoklub, jehož je členem, a kolegové že jsou již na cestě. Během půlhodiny se na parkoviště dostaví asi deset motorkářů, chvíli se radí a poté berou teleskop a beze slova odjíždí. Sedíme s Kubou na obrubníku, hodinu, dvě, nic se neděje. Měli jsme alespoň křivý tlumič, teď nemáme nic. Po třech hodinách se ale motorkáři vrací i se srovnaným tlumičem. Na fotkách v mobilu nám ukazují, že tlumič srovnali v zámečnické dílně na soustruhu. Mám nevýslovnou radost, už jsem se začínal loučit s vidinou válení se u moře, která byla nahrazená potupným převozem motorky na vozíku domů. Dáváme motorku dohromady a bicyklista nás zve k sobě domů, prý bydlí za rohem. Chvíli odoláváme, jelikož jsme se už dost zdrželi, ale nakonec z vděčnosti přijímáme. Poseděli jsme u něj na zápraží, popili jsme citronádu a já vylovil na dně PAVa rum, který jsem vezl jako poslední záchranu při zažívacích problémech, a daroval jsem jej našemu hostiteli. Ten ještě přinesl technický benzin a hadr a očistil z mé motorky zbytky laku auta, do kterého jsem narazil. Také se začíná více zajímat o kubův motocykl. Prohlíží jej a následně nám sděluje, že ČZ 175/477 byla jeho prvním motocyklem.Poté ukazuje na nápis "Posilube" na kastlíku. Jeho prohlášení "Posilube - motor kaput" nás spolehlivě složilo.

Vsuvka 2: Kaskadér v Sarajevu - pohled z druhé strany

Do centra Sarajeva jsme dorazili v pořádku a i přes velice silný provoz jsme hlavní třídou projeli bez problémů. Čtyři pruhy jedním směrem,osobáky,náklaďáky,splašené autobusy a dva pacienti na motorkách statečně kličkující mezi nimi. Po prohlídce Sarajeva vyrážíme ven z města. Je asi půl druhé,slunce pálí a je neskutečné horko. Odpolední špička ucpává tepny města a my jedeme s kolonou ven.

Už jsme na periferii, jsou tu menší obchůdky, benzínky, restaurace a krásné vilky schované za tržnicí z vlnitého plechu, kde se prodává nádherné ovoce a zelenina. Vodních melounů tu mají kupy,pěkně chlazené tekoucí vodou. Idylka. Pozoruji dění kolem a líně popojíždíme v koloně. Náhle se auta před námi rozjíždí a už to vypadá, že konečně budeme moci ochladit přehřáté motory svižnější jízdou. Bereme za plyn a hurá pryč.

Nemáme však vyhráno - auto před námi prudce brzdí,protože řidič jedoucí ob auto před námi si náhle rozmyslil, že na poslední chvíli odbočí. To se mu daří. Já mám ale plné ruce práce zastavit za autem před námi. Podaří se to,ale opět až vedle něj protože bych to prostě nedobrzdil. Už si chci oddychnout, že je vše "v cajku". V ten samý okamžik, možná o vteřinu dřív, ještě než vyřadím,  slyším pískot pneumatik. Otáčím se, abych zjistil co se děje. Vidím Lukáše, jak elegantně po asfaltu na boku Jawy vklouzává pod auto,ve kterém jsem také málem skončil.

Přeperu Čízu na stojánek, zahazuji helmu a běžím k Lukášovi. Naštěstí má padací rám a není přimáčknutý Jawou. Zjišťuji, jestli je v pořádku. Na otázku jestli ho něco bolí a může se hýbat se ptá kde je a kolik je hodin. Nepamatuje si,  co se událo dvě hodiny před. Začíná se projevovat šok. Rychle sbíráme Jawu a tlačíme ji na vedlejší parkoviště. Na silnici zůstal jen mastný flek velikosti poklopu od kanálu. Naštěstí to byl jen benzin,který vyšplouchl z nádrže, a ne olej z proraženého karteru. Lukáš je mimo. Snažím se ho dostat do stínu, ale odmítá. Sedí na obrubníku a nehnutě zírá na motorku. Takže jasný - tekutiny a dostat ho co nejdřív do formy. Voda v PETce je teplá a není k pití. Přes silnici skočím pro půlku chlazeného melouna, má tak 7 kilo. Lukáš poslušně baští, začíná se vzpamatovávat  a já jsem klidnější.

Jdeme se podívat, co s motorkou - přední kolo se netočí. Ha,nemůže se točit, když stojí na zemi. Zadní kolo je také na zemi - něco tu nehraje. Při pohledu z profilu je to jasné. Pravá vidle je ohlá. Lukáš propadá depresi,že jsme dojeli. Přemýšlí, jak sem dostat z Čech pravou šavli nebo kdo by pro něj s vozejkem zajel. Zaháním chmury a dávám "Befehl" ať vyndá  nářadí z Páva. Má tam snad celou bednu s vercajkem. To je dobře. Tlumič máme za chvilku venku.Ohnutý je pořádně a na další cestu se nedá použít. Odejdu s tlumičem do nedalekého servisu. Lukáš hlídá motorky tentokrát už ve stínu benzínky,na jejímž parkovišti jsme skončili. Automechanik, na kterého jsem narazil,byl zároveň i majitelem nevelké dílny v přízemi rodinného domu.Vykachličkovaná garáž s dvěma hevery poskytovala hodně slušné zázemí. Byl jsem velice mile překvapen ochotou pomoci a také jak dobře umí pan "vedoucí" německy. Domluva tedy nebyla problém. Řekl mi,že kousek od něj je dílna,kde opravují motorky. Zašel tam se mnou a tlumočil mi. Oprava nebude problém, ale kolega, který ji může provést dorazí až kolem půl šesté večer, asi až za 4hodiny. Nedá se nic dělat, musíme počkat. Po navrátu na parkoviště to sděluji Lukášovi a čekáme.

Po slabé půlhodince si vzpomínám na dovolenou před pěti lety, kdy jsem jeli na pionýrech do Chorvatska, kde kousek za "Makarskou", už několik let stojí dvě třindy. Dostat se tam, tak by nám stačilo vyměnit vidli za vidli a mohli bychom frčet dál dle plánu. Než čekat ještě celé odpoledne na mechanika a pak ještě než proběhne oprava ohnutého tlumiče, tak bychom mohli zkusit pomalu dojet na Makarskou. Je to něco málo přes 200km. S Lukášem se domluvíme, že bychom to mohli zkusit. Jdu tedy zpět do servisu pro tlumič. Poděkuji za ochotu a pomoc a vracím se zpět. Mezitím se vrátil onen postarší mužík, tentokrát však již bez kola, ale na starém Gépezetu i se svou bandou z Ultra Teamu Sarajevo ( U.T.S.) Musím podotknout, že tomuhle mužíkovi bylo tak 65-70. Vzali si s sebou ohnutý tlumič, že ho spraví. Přivázal jej tedy gumicukem na svoje GPZ a odjeli.

Asi po dvou hodinách se vrátili s opraveným tlumičem. Montáž proběhla rychle. Srovnat řidítka, kolo a vše podotahovat. Po krátkém přemlouvání jedeme ještě k našemu zachránci domů. Bydlí na okraji Sarajeva v příjemné a klidné čtvrti v jednom z menších řadových domků. Po chvilce přijíždí ještě další člen U.T.S. na staré Kawasaki Ninja. Je to asi dvoumetrový děd, 60 kg a do osumdesátky mu moc nechybí. Zato oplývá neskutečným optimismem.Rozdává úsměvy od naslouchátka k naslouchátku. Žasnu. Láká mě i udělat si fotku, ale nakonec to zavrhuji. Nechci si z něj dělat atrakci. Každopádně smekám.

Ještě jednou poděkujeme za pomoc a vyrážíme urvat ještě nějaký kilometr.

Pokračování:

Ještě malá porada, kde se dá najít po cestě kemp a už vyrážíme dál do příhraničního města Foča. Kuba jede první, míjí ceduli s nápisem "Фоча" a následně i odbočku. Předjíždím jej, zastavujeme. "minul jsi odbočku" - "kde?" Následně jsme si ujasnili, že Jakub neumí azbuku, takže nápis zcela ignoroval, jelikož nevěděl, co znamená. Nabíráme tedy směr "Фоча", za níž by měl být kemp. Sarajevané nás upozorňovali, že ke kempu a na hranice vede horší cesta, tak ať jedeme opatrně. Skutečně tam něco jako cesta bylo, ale pokud tato byla "horší", rád bych viděl tu "špatnou". Z jedné strany sráz, z druhé příkrá skála, kryt žádný, jen uježděná hlína, šířka cesty místy i jen něco okolo metru a půl. Docela adrenalin. Přestáváme věřit tomu, že tato cesta vede na hranice. Nakonec ale dojíždíme k avizovanému kempu. Je to pěkný, nově zbudovaný kemp s chatkami, založený na přítomnosti řeky Tary a s tím spojeným sjížděním na raftech. Služby a kvalita jsou na západoevropské úrovni, avšak ceny také. Až později zjišťujeme, že ceny jsou udávány v eurech, nikoliv v bosenských markách (1€ jsou 2 bosenské marky), takže v závěru nás všechno vychází na dvojnásobek. Ten motel v Sarajevu byl o dost levnější! Dáme po jednom pivu za 3€ a jdeme spát. Před spaním ještě masíruji obražený bok Voltarenem, který našel Kuba na dně batohu.

Do nového jasného dne se probouzíme za šumění řeky Tary, která protéká za chatkou. Pojíme něco málo sušenek, které jsme vezli jako poslední záchranu a už jsme opět v sedlech a vyrážíme vstříc pohoří Durmitor v Černé Hoře. Možná už dneska uvidíme moře!

Hranice byla od kempu vzdálena asi deset kilometrů. Nějak jsme si ani neuvědomili, že se po cestě od Foči nevyskytovala benzinka, kterou jsme cestou k hranici očekávali. Naposledy jsme tankovali v Sarajevu. Tak snad nám zásoby v nádržích vydrží. Po zkušenostech z předešlého přechodu hranic mám již všechny doklady připraveny v kapse u bundy. Opouštíme Bosnu a Herzegovinu a stoupáme do hor k černohorské hranici. Zde nastává další novinka, kterou jsme ještě neměli - při vstupu do země si evidují i vozidlo. No a to je kámen úrazu. Mě pustili bez problémů, ale u kubovy Čízy celník sveřepě trvá na tom, že jej dále nepustí, jelikož značku "ČZ" nemá v evidenci a tudíž nesmí na silnici. Asi deset minut hledání v počítačové databázi a nakonec to přecházíme tím, že "Číza je vlastně taky Jawa". K oboustranné spokojenosti je do databáze vozidel v zemi zanesena další Jawa - ČZ a už nám nic nebrání zdolat dvoutisícové sedlo v národním parku Durmitor.

Pivsko jezero

U Pivského jezera se odpojujeme z hlavní cesty na horskou magistrálu. Kousek za odbočkou posedíme na krajnici, užíváme si nádherné krajiny a výhledu na jezero. Tady to opravdu stojí za to! Nastává asi nejkrásnější úsek naší cesty. Silnice začíná povážlivě stoupat a více probíhá tunely než volnou krajinou. Standardní balkánský tunel je úzká průrva ve skále, šířkou tak akorát na jedno auto, neosvětlená a často s napadaným kamením na vozovce a kapající vodou za krk. Navíc vlivem silného slunce člověk po vjetí do tmy asi dvě vteřiny nic nevidí. Po zdolání výškového rozdílu a najetí na náhorní plošinu to ale stojí za to. Krásná, nedotknutá příroda a nekonečné louky s nepřeberným množstvím barev. Jen občas v údolíčku se krčí chalupa některého z domorodců. U cesty na vyhlídce vidíme české motorkáře. Většina z nich na terénních strojích obsahu dvojnásobném až čtyřnásobném než ty naše. Tedy zastavíme a dáváme se do řeči. Jak vidí naše stroje, zůstávají v němém úžasu. Němost po chvíli odešla a nastává konversace. Odkud jedete? - Z Brna? - No ale dneska? - Z Foči. - A kde máte auta? - Jaké auta? - No my jsme ubytovaní v kempu u moře a motorky jsme si přivezli na vozíku. Teď přechází němý úžas na mě a Jakuba. Tak to si jako někdo pořídí moderního bavoráka nebo japonce a musí si to do Černé Hory dovézt na vozíku za autem, když to zvládne i padesátiletá Číza? Chvíli to rozdýcháváme, při tom ještě posloucháme vzpomínání kolegů na nedostatky našich strojů, ale to už bereme s humorem, protože jsme pochopili, že přítomní krajani mají trochu jinak nastavené uvažování než my.

Průjezd NP Durmitor

Tímto zážitkem jsme se bavili celý zbytek cesty. Horské sedlo jen projíždíme, jelikož je tam tolik lidí, že by nebylo ani kam postavit motorky a zastavujeme až kus za ním. Na řadě je vyběhnutí na kopec, udělání fotek a postavení sněhuláka ze sněhu, který ještě nestačil roztát.

Po cestě dolů se začíná projevovat naše podcenění doplnění pohonných hmot. Od posledního tankování v Sarajevu mám najeto sice jen nějakých 200 km, ale za to v horském terénu s jízdou nejvýš na dvojku. Kubovi dochází benzín, tedy jede již bez motoru. Ještě že je to z kopce. Vyjíždíme na hlavní cestě z horského střediska Žabljak do Nikšiće. Stále z kopce, před námi tunel, vypadá, že je nový, má i betonové stěny a strop. Ale není osvětlený. Cesta stále klesá dolů, kolem nás jen neproniknutelná tma, už ani nevidíme světlo za námi. Asi pět minut a my jsme stále v tunelu, jehož konec není vidět. V okamžiku, kdy na člověka začíná doléhat tísnivý pocit se cesta začíná ještě více svažovat. Jedeme vstříc neproniknutelné tmě. S nadšením pozorujeme záblesk světla ve tmě, který značí, že tunel již končí. Tento zážitek nebyl skutečně nic moc. Náladu nám ale spolehlivě spravuje benzinka, která je kousek za výjezdem z tunelu. Doplňujeme tedy zásoby paliva a hurá směr Podgorica/Titograd. Musíme si cestou hlídat obě jména města, jelikož v minulosti Titograd přejmenovali na Podgoricu, ale jaksi zapomněli vyměnit dopravní značení. V Podgorici chvíli bloudíme, hledáme restauraci. Asi po hodině to vzdáváme a seznáváme, že to byl zabitý čas. Hospodu jsme nenašli a ve městě nebylo vůbec nic k vidění. Celé město je vybudované po 2. světové válce, dominují velice zanedbané bytové a panelové domy a široké bulváry. Z Podgorice nám zbývá již jen asi hodina cesty na pobřeží. Po cestě se zastavujeme v restauraci u Skadarského jezera, kde si dáváme výbornou rybu z místního odlovu. S plnými žaludky sjíždíme tunelem na pobřeží do Sutomore. Kousek po pobřeží a jsme v Baru, kde zastavujeme na parkovišti. Jakub jde do místní informační kanceláře zkusit sehnat nějaké ubytování. V okamžiku jsou u mě dva lidé a nabízejí mi ubytování v apartmánu. Mezitím se vrací Jakub s nepořízenou, tedy smlouváme o ceně ubytování. Z původních 70€ za dvě osoby a dvě noci se nám podařilo cenu snížit na 50€. To už jde. S ubytováním jsme byli velice spokojeni. Motorky jsme měli pod okny, barák uprostřed zástavby mimo rušné cesty a přitom pět minut chůze na pláž. Byly teprve asi tři hodiny, tak jsme vyrazili k moři. Po cestě jsme se zastavili v obchodě, kde jsme nakoupili Nikšićko piva- to nesmí na pláži chybět! Avšak únava po třídenním cestování, horké polední slunce, vysoká teplota a pět Nikšićek vykonaly své a ani si moc nepamatujeme, jak jsme se dostali zpátky na apartmán.

Ráno vstáváme s dobrým pocitem, že dnes nikam nemusíme a můžeme se jenom válet u moře. Přeci jenom čtyři dny za řidítky dělají své a již si rádi odpočineme. Já na tom jsem celkem dobře, ale Jakub si stěžoval, že i když sleze z motorky, tak mu stále vibrují ruce. Celý den tedy věnujeme prohlídce okolí a koupání v moři. Jen na oběd si zajedeme opět ke Skadarskému jezeru na výbornou rybu. Koukáme do mapy a vidíme, že k jezeru vede i cesta přes hory. Tak jsme se rozhodli, aby to bylo zajímavější, že nepojedeme tunelem, ale tudy. Přes hřeben hor vedla velice pěkná, široká cesta, která byla nejspíše dříve hlavní silnicí z Podgorice na pobřeží. Dnes již na ní auto nepotkáte, jelikož všichni jezdí tunelem. Místy do cesty zasahují keře a stromy, které rostou po jejím obvodu. I když byla tato cesta k jezeru výrazně delší a časově náročnější, určitě doporučuji si ji projet, protože jsou z ní nádherné výhledy jak na moře, tak na Skadarské jezero.

Další den jsme se rozhodli, že dokončíme svůj cíl a vydáváme se na kávu do Albánie. Na hranice to máme asi čtyřicet kilometrů, takže se ani nenadějeme a už máme před sebou celnici. Čekání v koloně na hranici nám znepříjemňují žebrající děti, které neodbytně u každého stojí s nataženou rukou. Když jim nic nedáte nebo se je snažíte odehnat, začínají být agresivní. Celkem nás překvapuje, kolik cizinců jede do této zapomenuté země. Hranice je v obležení luxusních vozů s německými či francouzskými poznávacími značkami. Jejich cíl nám zůstal utajen. Asi po hodině čekání dostáváme do pasů vytoužené razítko a jsme puštěni do Albánie. Ujedeme něco okolo deseti kilometrů a usedáme do restaurace, kde si dáváme "cílovou kávu". Poté to otáčíme a navracíme se zpět do Baru. Zbytek dne věnujeme válení se u moře s Nikšićkem.

V noci mě probouzí hlučící okenice - venku se zvedl silný vítr. Běhám okolo domu a sbírám svršky, které jsme den před tím vyprali a rozvěsili na zábradlí, aby uschly. Ráno to není o nic lepší, navíc se z hor žene dešťový mrak. Rychle tedy "zvedáme kotvy" a ujíždíme před deštěm. Jedeme do Herceg Novi a odsud máme v plánu vjet do hor, kde přejedeme hranice s Bosnou a pojedeme se podívat do Mostaru. Cesta po pobřeží do Herzeg Novi není nepodobná té u Balatonu - v městečkách samá kolona a řidiči v autech bezohledně ohrožující všechny kolem nich. Trasu asi 100 km jedeme celé dopoledne a na hranice se dostáváme kolem 14 hodiny. Před hraničním přechodem je docela velká kolona, jejímž následkem se mi podařilo poprvé za cestu uvařit spojku. Neustálé rozjíždění do kopce vykonalo své. Za hranicemi tedy dáváme přestávku na vychládnutí motoru. Alespoň máme čas udělat pár fotek a protáhnout již dost rozlámaná těla.

Hranice MNE - BiH 

V Mostaru chvíli bloudíme a hledáme místo k zaparkování. Nakonec nacházíme oplocené parkoviště, které náleží k místnímu biskupství. Tady to parkování bude za vatikánskou měnu "pánbůh zaplať", takže bezkonkurenčně nejlevnější. Mostar je stejně jako Sarajevo plné kontrastů. Stari most, historická ulička a místa, kudy prochází běžný turista jsou pospravovaná, domy upravené. Avšak když zabloudíte do míst jinde ve městě, narazíte na vybombardovaný jugoslávský Prior, rozstřílené domy, ruiny a rozvaliny. Nikde v Bosně a Herzegovině jsme neviděli tak velké pozůstatky války. Dalo by se říci, že Mostar byl za války téměř kompletně srovnán se zemí.

Nejen krásné historické centrum - tohle v Mostaru uvidíte také.

Usedáme do kavárny na kávu a plánujeme další trasu. Z porady vyplývá, že přejedeme do Chorvatska a pojedeme vnitrozemím až na Plitvická jezera, na které jsme se chtěli jít podívat. Sedáme tedy na stroje a otáčíme to směrem k hraničnímu přechodu Posušje - Imotski. Po přejetí hranic do Chorvatska zažíváme šok. Ceny všeho jsou najednou dvojnásobné až trojnásobné než pár kilometrů za hranicemi. Benzin dražší než doma v ČR, potraviny též. Byli jsme přesvědčeni, že v Chorvatsku je draho jen na pobřeží, kde je cílem zahraničního turistu řádně oškubat, ale nenapadlo nás, že mají tak draho i ve vnitrozemí. Moc se v této studentské kapse nevlídné zemi nezdržujeme a při první příležitosti přejíždíme přes hranice zpět na bosenskou stranu. V Livnu jsme něco okolo jedenácté hodiny v noci, tedy se rozhodujeme za městem u cesty postavit stan. Nacházíme poměrně pěkné místo v lese, které se nám stává přenocištěm pro následující noc.

Cílem dnešního dne je dojet na Plitvická jezera. Posnídáme tedy zbytek sušenek, které nám ještě zbyly z domu a vyrážíme směrem na Bosansko Grahovo, Bosanski Petrovac a Bihać. Cesta vede převážně po náhorních plošinách, pěkná příroda, výhled na horské vrcholky v pozadí. Kubovi začíná se začíná stále častěji přehřívat motor a zpod hlavy válce mu již nekape olej, jako dříve, ale přímo teče proudem. Je rozhodnuto, budeme muset vyměnit těsnění. Naštěstí s sebou máme náhradní. Po demontáži hlavy zjišťujeme, že celou cestu tam ani žádné těsnění nebylo - po počátečním problému s karburátorem další nedodělek při generálce motoru. Sám bych nevěřil, že nezatěsněný motor je schopný ujet takovou vzdálenost. Při příležitosti sundané hlavy válce si prohlížíme přidřený válec, který je ale po dvou tisících kilometrech jak po dalším výbrusu. Ještě měníme sjeté kladívko, nastavíme předstih a již přejíždíme hranice nedaleko Plitvických jezer.

Další z cest, po jejímž průjezdu je člověk po večeři :-)

Je asi šest hodin večer, tak jsme se dohodli, že se zajedeme podívat, kde je vstup a kdy otvírají, abychom se ráno již moc nezdržovali. U pokladny jsme zjistili, že otevírají v osm hodin, ale při té příležitosti jsme si také všimli, že za vstupné požadují 250 kun, což je asi 850 Kč. Touha po vidění Plitvických jezer nás přešla a znechuceni amorální cenou vstupného jsme se rozhodli pokračovat dále v cestě. Držíme se hlavní cesty směr Karlovac a Záhřeb. Po cestě vcelku nic moc zajímavého, běžné průjezdy industrializovanou krajinou. Za vesnicí u Záhřebu sjíždíme z cesty na polnici a na louce stavíme stan. Jakub má obavy, aby nám někdo nepřišel vynadat, že mu ležíme na soukromém pozemku, ale já jsem již tak unaven, že jeho argumenty neberu vážně.

Když ráno vylezeme ze stanu, vidíme, že jsme si postavili stan asi 300m od domu, ke kterému louka náležela. Začínáme tedy urychleně balit, než dojde na kubova slova a přijde nám někdo vynadat. Během balení stanu vyjelo od domu auto a jelo po polní cestě k nám. Balící úkony nabírají vyššího tempa. U nás auto zastavilo, řidič stáhnul okénko, zamával nám, zeptal se jak se máme a po prohození pár společných slov pokračoval dále v cestě. Tak ještě nejsme doma, balkánská vstřícnost přetrvává i v těchto severních končinách. Dnešní den bereme jako tranzitní a cílem je se dostat již domů. Předpokládaná trasa Maribor - Graz - Vídeň - Znojmo. Projíždíme obdobně nezáživnou cestu jako přes sever Chorvatska. Po trase nic k vidění, střídající se monotónní krajina s vesničkami, občas průjezd větším městem s aglomerací průmyslových zón. Ve Slovinsku nabíráme předražený benzin za cca 45 Kč za litr. Navzdory klesajícím cenách ropy na světových trzích Slovinci stále drží vysoké ceny.

V Rakousku trpíme akutním nedostatkem vody i jídla. Je neděle a to v Rakousku nefungují ani supermarkety ve velkých městech. Dojídáme tedy poslední konzervu nalezenou na dně PAVa, vodu doplňujeme na benzince. Před Vídní najíždíme na dálnici, po níž dojíždíme až do Hollabrunnu. Odsud to máme na české hranice již kousek. Za hranicemi je cesta mezi Hatěmi a Znojmem v obležení spoře oděných sociálních pracovnic, čekajících na své zahraniční klienty. Ve Znojmě se zastavujeme na večeři, nastává závěrečné zhodnocení cesty. Navzdory očekávání zvládly motorky cestu na výbornou. Nějaké ta závady se vyskytly, ale nic vážného. Velký obdiv patří Jakubovi, který zvládl celou trasu čítající přes tři a půl tisíce kilometrů na strakonickém vibrátoru. Na tomto stroji já odpadám po dvou stech kilometrech. Počasí nám vyšlo na výbornou, až na ten úprk z Baru před deštěm, který nás nakonec nedohnal, na nás nespadla jediná kapka. Co se týče trasy, tak pro další motocestování vyplynulo několik ponaučení - vyhýbat se přímořské a balatonské magistrále, pro příště si vymezit na cestování více času a cestu zpět volit opět přes Maďarsko, kde se cestovalo pohodověji než přes sever Chorvatska, Slovinsko a Rakousko.

Dále se naše cesty rozdělí a dále již pojedeme každý svým směrem. Jakub ještě v noci píše, že před příjezdem domů zvládl zmoknout. Asi sto kilometrů jel v intenzivním dešti. Nějak jsme to počasí přechválili .

Kubův epilog: Cesta domů

Po znechucení z cen vstupu na Plitvická jezera se rozhodujeme, že povalíme dom. Ušetříme tak jeden den. Až do Vídně probíhala cesta v poho. Ovšem na dálnici z Vídně už to bylo horší.Foukal silný vítr a i přes časté změny směru fouká stále proti nám. Lukáš má na třindě menší plexi a nějakého koníka navíc, za to já mám plexi jen na přilbě a o nějakého koníka méně. Z Vídně jedu do Čech tedy zalehlý za řidítky,abych si udržel alespoň nějakou rychlost. Projíždíme hranice a jsme konečně u nás. Ve Znojmě povečeříme. Lehce shrneme průběh dovolené, popřejeme si šťastný dojezd domů a pak už se vydáme každý svým směrem.

Jihlava, Kolín, Mladá Boleslav a Doksy, asi 240km, teď už to bude jen o čekání než budu doma.

Vyrážím ze Znojma na Jihlavu. Cestou pozoruji, že nejsou vidět hvězdy. Je pod mrakem a v Jihlavě už lítaj blesky, přemýšlím, jestli nezůstanu přes noc u tety se strejdou, ale nevím jestli ráno nebude ještě hůř. Pokračuji dál ať už jsem doma. Třeba tomu ujedu. V Havlbrodě už začíná krápat, trošku kličkuji mezi kapkami a dobrý. Střídavě prší a "neprší". Počasí "drží" až do Nymburka, kde se začne blýskat i přede mnou. Zatím prší jen lehce. Najíždím na dálnici na Boleslav a tam začíná pršet naplno. V Boleslavi už leje jak z konve. Nezastavuju. Tu a tam si jen otřu plexi, abych alespoň trošku viděl. Na Bělském obchvatu držím Čízu na 110. No, snad tu nebude policejní passat : ).

Nejkritičtější úsek mě čeká v lese, mezi Bezdězem a Oborou, kde přechází divoká zvěř. Provoz je sice minimální, ale protijedoucí auta mě oslňují tak,že chvíli trvá, než zase vidím kam jedu. Jen aby na mě ještě někde nečíhala srna nebo prase, už jsem skoro doma a mít kolizi se zvěří by bylo to poslední co bych potřeboval. Vjíždím do Doks a kupodivu přestává pršet a i ve městě je sucho. Čízu nebudu dávat do garáže, klíče mám doma a nechce se mi po tmě někde štrachat. Zamknu ji u baráku a uklidím až ráno. Vezmu kufry, doma sundám mokré hadry a na hodinku si vlezu do vany, abych rozmrznul. Je neděle 23:45 a dovolenou mám skoro úspěšně za sebou. V noci je parádní slejvák. Ráno se jdu podívat do práce(až na osmou) a beru si ještě dva dny volna, abych se vzpamatoval.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.15
Známkováno: 41x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist