Černá Hora aka "Tři s tanky a TET".. a pes taky :c)

Účastníci:

1. Adam - Honda Transalp 650 @ Mitas E-07
2. Lumír - KTM 990 Adventure @ Mitas E-09 (než je upekl)
3. Zdeněk (já) - BMW 800GS @ Mitas E-10 Dakar

Plán:

Po vlastní ose tam, spaní na divoko, kde to jen půjde, cestou Balaton, opuštěné depo s legendární "Red Star Train" v Budapešti, nějaké šotolinky a koupačky v Bosně, přejezd do ČH hraničním přechodem zastrčeným daleko, vysoko v horách, následné napojení se na TET, pak Kotorská zátoka, ponorkové doky a cestou do Splitu opuštěné hotely na pláži Kupari. Ze Splitu do Vídně vlakem a pak domů.

Úvod:

Opět předesílám, že cestopis není úplně stručný, ale snad nebude úplně nudný. Dělo se toho celkem dost a retrospektivně to je vždycky sranda :c))) Události popsané v cestopisu jsou mým subjektivním pohledem na ně a je možné, že ostatní účastníci to viděli jinak :c)

Den 1: Ostrava/Leskovec/Brno -> Budapešť -> Balaton

První den bývá klasicky vyhrazen seskupení účastníků zájezdu. Jelikož jsme tou dobou měli kamaráda, rekreujícího se s rodinkou u Balatonu, cíl prvního dne byl jasný: Potkat se u Balatonu a v ideálním případě se cestou infiltrovat do aréálu opuštěného depa Istvántelek, kde se nachází legendrní "Red Star Train" a spousta dalších mašinek :c)

Cesta s Adamem do Budapešti proběhla poměrně hladce. Jedinými komplikacemi bylo horko a Gumbalkan22, který právě startoval z Bumbálky. Takže jsme se následujících asi 150 km museli proplétat stovkami načančaných polovraků, které kouřily a smrděly jak čert. Jenom než jsme přejeli na Slovensko, viděli jsme minimálně 4 auta bez kola, na zvedáku, v příkopu a tak.. no sranda, blázni... ještě, že se taklový podnik nepořádal v dobách, kdy jsme měl svou legendární Škodu 105Long, obávám se, že bych do toho asi taky šel :c)))

Istvántelek

Svého času nejdůležitější depo v Rakousko-Uhersku bylo postaveno v letech 1902-1905 a fungovalo do 80. let, kdy ukončily provoz poslední parní lokomotivy v Maďarsku.

Depo se nachází uprostřed funkčního industriálního areálu, kde jsou spousty jiných firem, vrátnice, ochranky atd., takže jsme si nebyli jistí, jak se dostaneme dovnitř. Přece jen, dvě velké motorky a reflexní hadry nejsou úplně nejlepší krytí...

Nejprve to zkoušíme ze strany od depa. Je tam sice jen nižší betonový plot, ale branka se čtečkou karet a kamerami všude okolo, nás od jeho přelézání odrazuje. Zkoušíme tedy areál objet z druhé strany a omrknout vrátnici. Na vrátnici závora - zvednutá, v polorozpadlé dřevěné strážní budce frajer sledující telku (byla sobota, že...), tak jsme přibrzdili, že se jako s týpkem zkusíme domluivit, nebo ho nějak uplatit, nicméně než vůbec zastavíme, vrátný na nás mává, jako ať jedeme dál... tak to bychom měli...

Motorky parkujeme u depa ve skrytu křoví. Půl minuty lomcujeme straými kovovými vraty, a když nefunguje ani "Mašinka, výhybka, hradlo most..." díváme se vlevo, vpravo a o 10 metrů vedle nacházíme normální otevřené dveře. Na konci haly jde vidět nějaké zaprkované auto, tak se pokoušíme chovat co nejtišeji a procházíme celé depo. Je tam spousta vagónů a lokomotiv v různém stádiu rozpadu, jinak tam je celkem čurbes a střecha depa už má taky svá nejlepší léta a sebou. Tak uvidíme, kolik zim ještě vydrží. Následně zvedáme kotvy a vyrážíme směr Balaton, kde by nás měl čekat poslední člen naší výpravy.

Cestou k Balatonu se začíná stmívat a na vrátnici kempu se potkáváme s Lumírem, který nám předává identifikační pásky. Vjíždíme dovnitř a parkujeme u bungalovu obývaného našim kamarádem, vyzouváme se, vysvlékáme se, otvíráme skotskou a necháváme odpočinout našim nohám a zadkům.

Pečená guma k večeři

Jak se tak navečer poflakujeme kolem motorek, zdá se mi, že ta Lumírova zadní guma je nějaká divná. Při bližším ohledání zjišťujeme, že ji evidentně při přesunu upekl, protože chybí cca každý třetí špalek. Ten den bylo opravdu horko (33-35°C) a když jsme se ptali Lumíra co jako, tak dle jeho slov: "Se s tím naháčem honil jenom chvilku".

A byla z toho první lekce letošní výpravy:

Kdo v horku s naloženou motorkou se špalkama 170km/h jezdí, gumu měniti muset bude.

S vidinou nedělního přesunu přes maďarsko s upečenou gumou a hledání otevřeného pneuservisu si rozbalujeme karimatky v okolí bungalovu a usínáme.

Den 2: Balaton -> @70-80km/h + hledání pneuservisu -> Jelah (BiH)

Ráno si nemůžeme odpustit rychlou koupačku v tom Brčálníku a následně vyrážímě směr jih. Vzhledem ke stavu lumírovy gumy jsme ale nuceni lehce změnit plány. Oproti původnímu plánu, dojet až do Sarajeva, se během neděle pokusíme dojet alespoň do Bosny a tam najít nějaký penuservis, kde by to Lumírovi v pondělí ráno přezuli.

Cesta je úmorná. Opět krásných 35-36°C a nemůžeme jet víc, než 70-80 km/h. Zastavujeme co 15-20 km, ať má lumírova guma šanci trochu vychladnout a nestřelí mu to někde uprostřed úrodných maďarských polí, nedá se na tom udžet ruka, jak se to zahřívá. Spotřeba nanuků a ledových káv povážlivě roste :c)  

Po nekonečném, celodenním courání se po maďarskcýh a chorvatských okreskách, překračujeme odpoledne komplet propocení hranici do Bosny. K večeru se nám daří, poblíž městečka Jelah, najít pneuservis s gumou vhodných rozměrů a domlouváme se s pánem, že nám to zítra ráno přehodí. Kdybyste někdo potřeboval na severu Bosny vyměnit gumu, tak zde.

Jelikož už je téměř tma, pokoušíme se v okolí najít nějaký hotel s rozumným poměrem cena/výkon. Nenalézáme nic vhodného, zatmíváme a nocleh si nakonec zařizujeme kousek od hlavní silnice schováni mezi usedlostmi, za políčkem kukuřice.  Abychom nevzbudili pozornosti domácích, (z posledních sil) tlačíme motorky posledních 30 metrů po tmě, po ganz rozbité louce. Rigoly po tmě samozřejmě nejdou vidět a jak už sotva lezu, motorka se mi dvakrát převrací do trávy. Ani nečekám na pomoc. Jak jsem v laufu zvedám ji na dead lift a za strašného nadáváni jí KONEČNĚ dostávám ze zadu k té kukuřici, za kterou nebudeme vidět. Lumírovi se to sice moc nezdá, vzhledem k jeho alergii na seno, mě už to je ale úplně jedno. Mám hlad jak spisovatel, jsem unavený, spocený jak prase  a taky trošku naštvaný. Rubrika "co má zas Lumír s motorkou a jak to budeme řešit" není na našich motovýletech rozhodně novinkou, ale že ji letos otevřeme tak brzo, jsem opravdu nečekal a Lumírovo opakování "že to není jeho vina" mě už z jinak stoického klidu trochu vyedlo.

Den 3: Jelah (BiH) -> Sarajevo -> Foča -> hranice BiH/Mne

Ráno jako malované. Adam vstává jako první a vysvětluje paní, která na nás přišla s tuřínem v jedné a motykou v druhé ruce, že nejsme strašidla a že jen co se posbíráme, tak zmizíme. Následné pozvání na kávu s díky odmítáme a jedeme na blízkou pumpu ulovit něco k snídani.

Po snídani Lumír odjíždí měnit gumu a my si s Adamem dáváme první porci šotolin. Začínáme v městečku Zavidovići a po půvabné šotolinové R466 stoupáme vzhůru. Je opět horko jako v pekle a po včerejším upoceném dnu se naše mysl upíná k nějaké koupeli někde v řece. Po pár kilometrech, v podstatě náhodou, objevujeme, že za hranou cesty nějak podivně hučí voda.

Vodopád Gostović - To co vidíme při pohledu přes hranu nám vyráží dech, vodopád jako z pohádky a nikde ani noha. Okamžitě scházíme k vodě, vysvlékáme se a urychleně se nakládáme o průzračné, nádherně svěží vody a smýváme ze sebe ten lepivý film z předchozích dvou dnů.

Zanedlouho po té, co se noříme do vody, se od někud najednou vynořují dva místňáci, kteří si ve stínu pod břehem rozbalují deku, šachovnici a evidentně tam mají v plánu strávit poklidné odpoledne. Aby toho nebylo málo, po chvíli nad sebou slyšímeu zvuk motorek a po pěšince přicházejí čtyři motorkáři, ze kterých se při přiblížení vyklubou tři motorkáři a jedna motorkářka, kteří se pochopitelně usazují na břehu hned vedle hromádek s našimi věcmi. Jeden z motorkářů se svléká (do plavek, srab jeden) a skáče do vody taky... chvili jsme tam ještě kroužili, ale nakonec jsme seznali, že není jiní možost, doplavali jsme ke břehu, nasadili poker-face a doté doby schovaní až po krk pod vodou, jsme se asi 3 metry od sedících vynořili  zcela nazí z vody a nonšalantně si došli pro ručník a oblečení.

Vydáváme se dále k Sarajevu, kde máme domluvený sraz s již přezutým Lumírem. Na předměstí Sarajeva nacházíme v restauraci vedle pumpy Lumíra, obědváme a tankujeme. Lumírova nová guma není úplně nejterennější, ale lepší než upečená mitaska a navíc to je stejně všechno v rukách, že? Pro jistotu se ptám Lumíra jestli tankoval, že jedeme do hor. Údajně ano. Vzhledem k lehkému časovému skluzu se do města Foča vydáváme po normální cestě a šotolinky okolo Igmanu chlapcům ukážu až někdy jindy. 

Díky změně trasy nečekaně narážíme na druhý urbex naši výpravy a sice opuštěný hotel Ehos postavený v 80. letech, který byl za balkánské války velitelstvím místní samosprávy.

Po průzkumu jedeme dál, městečko Foča nás vítá asi desetimetrovou sovětskou vlajkou visící z jednoho rozestavěneho hotelu, tak jen nakupujeme zásoby a vydáváme se do hor, směrem k hranici s Černou Horou. Po chvíli stoupání nám Lumír s ledovým klidem oznamuje, že mu už svítí rezerva a jak to jakože vidíme...moje nervy... stoupáme vzhůru a vzhledem k pokročilejší hodině se už po očku ohlížíme po nějakém místě na spaní. Pořád nic. Samé lesní cesty, les, strmé břehy a nikde nic pořádného. Asi na pátý pokus se nám daří najít odbočku, která nekončí mýtinou v lese rozježděnou LKTčkama a konečně nás vyvádí z údolí na horské louky.

Lumír ještě sjíždí kousek zpátky k potůčku se opláchnout (benzinu má přece dost, že...) a my s Adamem zatím rozbíjíme bivak a vaříme si večeři. Jsme tak 5-10 km od hranic a příjemně unaveni zalézáme do spacáků a za zvuku cvrčků pozorujeme hvězdy a usínáme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE