Černá Hora 2011

Slovensko, Bosna, Černá Hora, Albanie no prostě východ je nej:)

Černá Hora 2011

Kapitoly článku

Dlouho jsme se nerozmýšleli, kam letos vyrazíme. S Černou Horou jsme už počítali od minulého výletu. Potřeba bylo jenom naplánovat cestu a datum, kdybychom se všichni sešli. Volba padla opět na září, tentokrát na třetího. Pojedeme přes Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a poté do již zmíněné Černé Hory. Opět nás ostatní varují před nebezpečnou oblastí, krádežemi a minovými poli. Nedáme na předsudky lidí, kteří tam nikdy nebyli a snažíme se načerpat nějaké informace z různých cestopisů a od těch co tam byli.

Den 1

V 8:30 vyrážíme z Křenovic ve složení já (Honza) – „Panelka“ 250 (r. v. 1968), Michal – ČZ 250 (r. v. 1974) a Jiří – Kývačka 250 (r. v. 1960). V sousední vesnici nakupujeme pečivo a tankujeme plné nádrže. Vyrážíme do Českých Budějovic, kde se máme setkat s dalšími dvěma členy naší výpravy. V Českých Budějovicích u Globusu se k nám tedy přidává Venca – „Panelka“ 350 (r. v. 1961) a Martin – ČZ 175 (r. v. 1978). Chvilku rozprávíme o tom, co nás čeká, a vydáváme se na dlouhou cestu. V Rakousku jsme se rozhodli, že nepojedeme po dálnici, abychom nemuseli platit dálniční známku a mýtné za tunely. Místo toho si volíme cestu po rakouských venkovských silničkách. A neudělali jsme chybu. Odměnou nám je krásná příroda a honosné statky stojící podél cesty. Je to do kopce a z kopce a zase do kopce, , samá zatáčka, a to ještě pořád nejsme v Alpách. K těm se začínáme přibližovat až k večeru. Bohužel jsme špatně odhadli stav benzínu v našich nádržích. Michal a Venca musejí přepínat na rezervu. Snažíme se najít nějakou pumpu, ale marně. Bloudíme městem křížem krážem, ale nic nenacházíme. Rozhodujeme se, že budeme pokračovat dál a snad se něco objeví. Po 10 km velmi úsporné jízdy a obrovské koloně za námi, začínáme ztrácet víru v nalezení benzínové pumpy. Když tu, z čista jasna, se objevuje vytoužená oáza pro naše motocykly. Všichni si oddechujeme. Na pumpě potkáváme velmi příjemného pumpaře, který nám natankoval plné nádrže, ukázal cestu a navíc dal každému z nás láhev vody, což jsme nečekali.Vyrážíme dál. Kopce začínají dávat motorkám zabrat víc a víc. V jednom stoupáku svádíme lítý boj s karavanem, který supí do kopce 20 km/hod. Byl to boj dlouhý a vyčerpávající. Někteří dávali i jedničku. Kolem 17 hodiny zastavujeme u pískovny na krátký odpočinek. Po chvilce u nás zastavuje rakouský motorkář na stroji Yamaha 650 DT. Zkouší na nás nejprve mluvit německy, neúspěšně. Anglicky už je to lepší. Dozvídáme se, že cesta, kudy chceme jet, bude ještě 3 hodiny uzavřená. Navrhuje nám 2 trasy. První je asi 160 km dlouhá. Je to sice zajížďka, ale nejsou tam tak velké kopce. Druhá je kratší (asi 130 km) a je „more fun“, protože je tam údajně stoupání 24 promile. My mu říkáme, že pro naše stroje „no more fun“ a volíme první variantu. Ještě chvilku s ním bavíme a on nám navrhuje, že se zajede podívat, jestli je cesta stále uzavřená. Bohužel je. Navrhuje nám tedy, že nám kus cesty ukáže. To se nám líbí a nasedáme na stroje. Jenomže Jiří má problém se spojkou, tak se odjezd oddaluje. Aktivní „rakušák“ přiskakuje a pomáhá opravovat. Po drobném zákroku vyrážíme konečně na cestu. „Rakušák“ nasazuje pro nás smrtelné tempo. „Pavíci“ se houpají ze strany na stranu a tykadla se téměř dotýkají asfaltu. Snažíme se jet naplno, abychom ho neztratili z dohledu. Tímto tempem cesta utíká celkem rychle. Asi po 30 km se od nás odpojuje. Volí „more fun“ cestu a my pokračujeme dál.
Nedopatřením vjíždíme na dálnici, ovšem bez dálniční známky. Protože pokuty jsou vysoké, raději na prvním výjezdu sjíždíme. K večeru začínáme přemýšlet, kde bychom mohli přespat. V tom k nám najednou přijíždí Slovák na Suzuki 350 a říká, že má stejný problém jako my. Bohužel mu nemůžeme pomoci. Vyrážíme znovu na cestu. Už je skoro tma a není vidět, proto zajíždíme do první odbočky vedoucí k lesu. K naší smůle míjíme auto, které se obrací a vydává se za námi. Jedeme do prudkého kopce. Michal, který jede první, auto za námi nevidí. Míříme hlouběji a hlouběji do lesa. Nakonec přeci jenom zastavujeme a z auta vystupuje rakouský důchodce Hans. Vysvětluje nám, že je to lovecká oblast a že tam nemůžeme spát. Po chvilce domlouvání nám nabízí, že můžeme přespat u něj na zahradě. To se nám líbí. Jedeme s ním na místo, které nám slíbil. Je to oplocená zahrada s rybníčkem. Je tam sice sráz, ale to nám nevadí. Hned začínáme vybalovat plachtu a připravovat spacáky. Jsme líní vytahovat stany, tak spíme pod širákem. Nad námi je krásná a jasná obloha s hvězdami. Z místního kostela odbíjí zvon desátou hodinu a my se ukládáme ke spánku. Ani nám nevadí, že pár metrů za zahradou se tyčí místní hřbitov. První den končí.

Den 2

Vstáváme v 7 hodin. Spacáky jsou mokré od rosy. Balíme a chystá
me se vyrazit. Na odchodu potkáváme Hanze, který si s námi chce udělat fotku. Při přípravě motorek se k nám blíží další starousedlík a chce si popovídat. S Hanzem si měníme e-maily a pomalu vyrážíme. Dnešní cíl je dojet co nejblíže Chorvatsku a setkat se s Jiřího bratrem Ondřejem, který má nedopatřením jeho pas, ale naštěstí se právě vrací domů právě z Chorvatska. Jako místo setkání jsme si zvolili město Ptuj u Mariboru. Na Ondru čekáme asi hodinu. Po chvilce k nám přijíždějí policisté. Nejdříve si myslíme, že jdou po nás. Naštěstí pouze sledují kruhový objezd, u kterého jsme zastavili. Policistka si upravuje sedačku do pohodlné spací polohy a „pozoruje“ dopravu. Po chvilce odjíždějí. Za nějaký čas se konečně objevuje Ondra, který jen okénkem předává pas a přeje šťastnou cestu. Míří zpět do Čech.

Nyní jsme připraveni na další cestu. Snažíme se dohnat to, co jsme nestihli první den. 
Máme v plánu jet až do noci. Slovinskem projíždíme bez problémů. Také se nám opět podařilo vyhnout se dálnici. Do Chorvatska přijíždíme za soumraku. Je horko a jen malý provoz, a tak pokračujeme dál. Jediné co nás zpomaluje, jsou nekonečné vesnice. Nejsou zde žádnou zvláštností vesnice přes 20 km dlouhé. Kolem 23 hodiny dojíždíme do Nikevši, asi 40 km od Bosenských hranic. Zastavujeme před policejní stanicí. Jak se říká: „pod svícnem je největší tma“. Zde si dáváme večeři a rozhodujeme, kde dneska přespíme. Jiří během diskuze usíná u své motorky. Když už to místní policisté nevydrželi a přišli se na nás podívat, chvíli si s nimi povídáme a ptáme se, kde bychom mohli přespat. Oni nám ukazují na opačnou stranu silnice před místní knihovnu, kde je malý parčík. Tam 
by to prý šlo. Jsme nadšení, ani nenatahujeme plachtu pod sebe, pouze ve spacákách uleháme k nejbližšímu stromu. Je kolem 1 hodiny ráno, krásně teplo a obloha bez mraků.
 

Den 3

Když se ráno probouzíme, je kolem nás rušno. Opodál je úřad a u něj spousta lidí. Balíme a vyrážíme. Před hranicemi s Bosnou za poslední zbylé Kuny tankujeme benzín. Využíváme umyvadlo na benzínce k umytí se a na doplnění baterky vodou. U Bosenských hranic se to začíná pěkně štosovat. Všichni jsme nabalení a sluníčko začíná nemilosrdně pálit. Na výjezdu z hranic nás zastavují a fotí Slovinští motorkáři. Začátek Bosny a Hercegoviny vypadá velmi zajímavě. Jako první nám padla do oka místní obří opuštěná rafinérka. Ovšem všude byl zákaz focení, tak kdo ví, co to vlastně bylo. Dalších asi 30 kilometrů se nám naskýtá pohled na ruiny a pobořené a vypálené domy. Tato hrůzná scenérie nás doprovází až do vnitrozemí, kde se situace zlepšuje. Avšak silnice se začínají zhoršovat a vozový park razantně zestárnul. Nejčastějšími auty zde jsou Mercedesy (piána), VW Transportery a Golfy.Dnes chceme dojet k městu Mostar. Před Sarajevem tedy odbočujeme na Mostar. Silnice jsou přeplněné a tak jedeme velmi pomalu. Po nějaké chvíli vjíždíme do pravého venkova. Hory, ostré serpentýny a pěkný výhled. Zde se vyskytuje další problém. Martinova ČZ zlobí a musí se měnit relé. Michal, snad aby nezaostával, mění kladívka. Opravy trvaly asi hodinu a ostatní si krátili čekání prohlídkou krajiny. K večeru projíždíme údolím, kde byste asfaltovou cestu hledali marně. Zde zastavujeme u malé říčky a myjeme se. Voda je studená, ale po náročné cestě je to skvělé osvěžení. Po chvíli vyjíždíme až na vrcholky hor, kde se nám naskýtá nádherný výhled na celé údolí. Jakmile jsme udělali pár snímků na památku, vyrážíme dolů. Cesta je nádherná. Asi 20 kilometrů jsou samé serpentýny.
Začíná se stmívat a my jedeme stále do údolí k jezeru. Už je tma a Michal jede na rezervu. Naštěstí se před námi objevuje město, kde mají ještě otevřenou benzínku. Zde řešíme menší problém, a sice že neberou eura. Naštěstí Jiří má kartu, tak zvesela tankujeme opravdu levný benzín. Chceme ujet ještě alespoň 40 kilometrů, i když je černočerná noc. Projíždíme městem a opět vjíždíme do serpentýn. Jedeme kolem jezera mezi soutěskami. Kocháme se hrou stínů, kterou tvoří naše siluety. Překvapují nás místní řidiči, kteří nás předjíždějí na opravdu nebezpečných místech. Nejvíce nás však zarazila odtahovka, která měla naložené auto, a přesto pro ni nebyl problém předjet všechny motorky na jeden zátah. Přes 3 zatáčky a tunel, kde nebylo vidět zhola nic.Pomalu se blížíme k Mostaru a jako obvykle máme problém s nalezením místa na přespání. Chvíli hledáme, ale nemůžeme nic najít. Když tu najednou vidíme krásné parkoviště. Zastavujeme a shodujeme se, že je to dobré místo. Po chvíli si všímáme malých světýlek, co všude okolo plápolají. Zjišťujeme, že jsme zastavili u krematoria se hřbitovem. Je teplo a my jsme unaveni, tak to neřešíme a jdeme si lehnout. Je opravdu nádherně, tak už ani nevytahujeme spacáky a leháme si na bundy. Jdeme spát. Třetí den končí.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.18
Známkováno: 39x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist