Byli jsme az tam, kde silnice konci (mnoho jich bylo i dal)

3.den

Helmu s brýlemi a rukavicemi jsem zapomněl na motorce, visela na řídítkách. Ráno zjišťuji, že ji nikdo neukradl. Snídáme, chvíli pozorujeme ryby v domácí nádrží u hospody a po snídani vyrazíme opět na silnici. Je kolem deváté dopoledne a už je slušné horko. Odhaduji na nejméně třicet stupňů.
Konečné zastavujeme u benzínové pumpy, když nejsilnější motorce zase jednou dochází benzín v nejmenší nádrží. Po tankování stojíme u motorek, popíjíme vychlazenou vodu a kouříme. Já tak koukám na Šamanovo Guzzi, na přední ráfek a zda se mě podivné šedý a matný.
„Ty máš plastikový kola?“ ptám se Šamana
U většiny propukne smích, Šaman se tváří trochu kysele.
„To víš, Harley je celej z rezavějícího železa!“
Kamilovi to chvíli nedá, vezme svůj tankvak s magnety a zkouší u motorek, co je z plastiku a co z plechu.
U Harleye najde kousek nemagnetického plechu a zvedá výrazně oči.
„Hliník magnetický není“ upozorňuji ho
Dobrá, malé divadélko skončilo a vydáváme se opět na cestu
Jedeme krajinou směrem na Zabljak, kde řeka vyryla docela slušný kaňon do podloží. V hicu zatáčíme opět jednou sem a jednou tam a kus rovné až přijíždíme na hraniční přechod.
Projíždíme bez komplikací, projíždíme Savnik, Niksic, Podgoricu a sjíždíme z hor a přijíždíme konečně k moři do Budwy. Je nesnesitelné horko. Zastavujeme u benzínové pumpy a hned se objeví prodavači ubytování a něco nám nabízí, nejsou ale přiliž otravní. Pokouříme, napijeme se vody a vyrazíme z Budvy směrem na jih, kde má být nějaký camp. V campu se ptáme na cenu a zjišťujeme, že je vyšší než cena za apartmán. Jedeme dál a občas se ptáme na cenu. Přijíždíme do Petrovace na Moru kde je další camp s cenou 12 eur za motorku, dvě osoby a stan. Nikomu se ale nechce v tom horku do stanu a tak se ptáme na apartmán. Ukazuje se, že pro dva páry a jednoho, tedy pět osob je obtížné něco sehnat. Někde mají jen pro dva, někde pro tři, pro všechny je to ale dost obtížné.
Dáváme si pizzu a pivo, potom budeme hledat dál.
Vracíme se opět zpět asi dva kilometry do Petrovace, parkujeme motorky na chodníku a muži vyrážejí pěšky něco sehnat. Ženy to mají vždycky snazší, jenom posedávají a hlídají motorky. Asi po hodině chození v úmorném horku po vilkách konečně máme apartmán pro všech pět s klimatizaci, televizi a WIFI. Vracíme se zpět.
Hanka s Karin u motorek už mají ale také nabídku, tak se tam ještě jdou dva kouknout. Babka chce jen deset eur za osobu. Dvě místnosti, každá s kuchyňkou, klimatizaci, jedna se čtyřma a jedna s dvěma postelema. Bereme. Ubytováváme se a za půl hodiny vyrazíme konečně k moři.
Konečné slaná voda! Chvilku se koupeme a potom hned ke stolkům pod střechou, to znamená být na pivě ve stínu. Po dvou pivech zase na chvilku moře a zase stín. Je hic k padnutí. A ještě jednou koupání. Jdeme se projít po nábřeží a všude je slyšet pouze ruština. Nic jiného. A jo, abych nezapomněl, koupil jsem si nějaký boty, takové jakési sandály, chodil jsem bos, jelikož jsem si nevzal žádné druhé boty. Ale i na boso to nebylo špatně, i když se každý podivoval. No jo, no!
Nakoupíme v supermarktu jídlo a piva. Jdeme domů. Ženský něco dělají, my si dáme pivo, je docela pozdě. Jde se spát, nikdo už nechce nikam jít.

4.den

Ráno začíná klasicky. Vlastní snídaně a potom si dáme s Kamilem pivo, Šaman s Hankou se jedou kouknout do Budvy, po stopách svého otce, který tam před lety byl také. Vypijeme několik piv a jdeme si ještě lehnout. V tom hicu se snad ani nic jiného dělat nedá. Odpoledne vyrazíme na vyprahlou pláž s terasou, kde hezká číšnice nosí pivo. Koupeme se, jdem na pivo, zase moře a zase pivo. Pozdě odpoledne přicházejí ti dva, co se vydali po stopách svého otce.
Šaman se dává do řeči s jednou mladou blondýnou, ukazuje se, že je odněkud od Brna. Zve ji k nám ke stolu a blondýna mluví a mluví. Nejméně dvě hodiny. Je tady s tatínkem, tatínkovi praskly špice, to jsou česky dráty do kola a tak si sehnal závitník a drát a vyrábí si těch šest prasklých špic sám. A blondýna se jezdí na své skoro závodní motorce koupat sama. A teď si schválně tipněte, jakou ta motorka měla barvu?
Ano, červenou.
A jak tak blondýna vyprávěla o těch prasklých špících a o tatínkovi, jak řeže do drátu závity se závitníkem, jsem se krátce vložil do hovoru a poznamenal, že na Harleyi se něco takového nemůže vůbec stát. Myslíte, že celý stůl začal přikyvovat....? Naopak, setkal jsem se s pramálo souhlasem.
A také vyprávěla o pilnicich od nich, že přej budou čumět, kde až byla. Podotýkám, že jsme  byli v Montenegru. A pilnici od nás z motorkářů.cz taky nechtěli věřit, kde jsem až byl, tak nakonec měla ta blondýna pravdu.
No nic, ženský začaly koukat nějak divně ale ještě nic neříkaly. Bouře začala až večer. Po nějakém čase se blondýna rozloučila, u motorky si převlékla šatičky za kraťasy, svázala si vlasy, nasadila helmu a odfrčela za tatínkem, který už měl možná ty špice hotové.

Šli jsme se ještě vykoupat a vyrazili domů s tím, že půjdeme někam na večeři. Hledali a vybírali jsme dlouho, až z toho byl nakonec fast food. A ještě byl nakonec nějaký problém s účtem, když někdo zjistil, že jsme platili něco, co jsme neměli. Číšník přinesl peníze zpět a my jsme se šli kouknout k majáku, ten byl na takové věžičce a chodili tam všichni, tak jsme tam šli taky. Vedle byl nejakej bar, tak jsme se tam usadili a Šaman nějak nedorazil a už jsem věděl, že se stahujou mračna a někdo s někým nebude mluvit. Ženský, a to byly jenom dvě, se daly nějak dohromady a strašně si rozuměly a tvářily se děsně nasraně.
Už byla dlouho noc. Koupil jsem jim dva koktejly, aby se drobátko obměkčily, potom ještě dva a nakonec se z toho množství koktejlů zvedly a šly domů. Šaman dělal túru po hospodách a chlastal sám. Zbyli jsme Kamilem sami, šli jsme se usadit někam na promenádu pod deštníky. Po cestě jsme potkali Šamana, který nám koupil nějakýho frťana a potom jsme ho zase někde ztratili.
A tak jsme si kamsi sedli a dávali si piva, já pozoroval kolemjdoucí. Potom ještě pivo a ještě až najednou Kamil zjistil, že nemáme žádný peníze. Statečně tedy vstal a prohlásil, že skočí domů a nějaké přinese.
A já tam zůstal sám, dal jsem si ještě jedno a čekal až se vrátí. Nevím, jak by to připadalo vám, ale mě to začalo pomalu připadat dost dlouhé od okamžiku, kdy Kamil odešel a začal jsem pozvolna plánovat, co udělám. Mám-li se pokusit zdrhnou nebo vstát a říct, já nemám peníze. Probíral jsem různé možnosti únikové cesty a živě jsem viděl, jak se Kamil dopotácel domů, lehnul si a už krásné spí, mezitím já čekám, až se vrátí.
Dřevěné židličky a stolečky pod slunečníky na promenádě se pomalu vyprazdňovaly. Už jsem tam byl sám, číšníci začali pomalu uklízet a já se držel své nedopité sklenice a dělal, že mám ještě fůru času.
„Už jsem tady“, ozvalo se na place
„No to je dost! Já myslel, že už nepřijdeš“, povídám Kamilovi,“já už plánoval, kudy zdrhnu.“
„Počkej, ty sis myslel, že už nepřijdu?“
„To jsem si raději ani nemyslel, jen jsem uvažoval, co kdybys někde třeba usnul.“
Kamil zaplatil a vydali jsme se domů. Po cestě jsme ještě našli padlou pouliční lucernu, tak jsem ji používali jako činku, trochu jsme si vyhráli a šťastné dorazili domů.

5.den

Ráno, nebo raději pozdě dopoledne jsme se sešli u snídaně na terase. Šaman s Hankou měli už sbaleno, pojedou dnes už směrem domů, musí jít do práce. Po kafi jsme se s nimi rozloučili, udělali poslední společnou fotku a zůstali jsme už jenom tři z původně devíti.
Po obědě jsme vyrazili na úplný konec silnice, ještě 40 km jižně od Petrovace, na velikou pískovou pláž, ještě několik kilometrů pod Ulcinjem odkud se ozval Sreeny s Jiřinou. Byla tam ohromná pláž, možná i několik kilometrů s divné šedým jemným pískem, který byl v poledne tak rozpálený, že se po něm bosou nohou nedalo skutečně jít.

 Screeny vyprávěl, jak jel po cestách a serpentinách, které asi pro naše motorky nejsou a liboval si, že má už devadesát procent toho co chtěl, hotovo. Jiřina zase vyprávěla, že se z těch srázů pod silnici nechtěla vůbec koukat a koukala raději na druhou stranu. Seděli jsme pod slunečníky z rákosí a plánovali, co uděláme dál. Byl asi trochu unavený a už nechtěl dnes nikam jet s tím, že druhý den vyrazí sami dál do Albánie.

Tak jsme se vydali sami tři do Albánie hned, bylo ještě brzo, chtěli jsme objet Skadarské jezero, trasu jsme odhadli na nějakých dvě stě kilometrů. Rozloučili jsme se se Screenym a Jiřinou a vyjeli směr Albánie. Cesta vedla přes Krůtu  a byli jsme v Albánii. Projeli jsme celnicí bez problémů, dokonce nás celníci pustili po chodníku pro chodce abychom nemuseli čekat v horku v malé koloně asi deseti aut. Po krátké kontrole pasu jsme jeli a čekali, že přijde ještě albánská celnice a tak jsme jeli a jeli napřed pomaleji a potom trochu rychleji a rychleji až jsme usoudili, že to bylo všechno.
Po cestě jsme zastavili v nějaké luxusnější restauraci na jídlo, objednali si rybu na grilu a zapomněli se zeptat číšníka, jestli bere eura. Nějak nám nezbylo nic jiného, než nejprve sníst rybu, dát si ještě minerálku a kafe a potom říct o účet v eurech. Číšníka to nijak nezarazilo, vzal nám eura a my jsme vyrazili dál ke Skadarskému jezeru. Silnice byla úplně normální, dá říci snad i výborná, po okolí byla vidět větší chudoba a občas jsme potkali i nějaký doma vyrobeny povoz.
Dojeli jsme do většího města Shkodra, kde vládl trochu nepořádek, nějaké lázeňské město to rozhodně nebylo ale do asijských měst to zdaleka nemělo. V celku v pohodě jsme to s větší ostražitosti projeli a už jsme jeli kolem Skadarského jezera, které bylo ovšem málokdy trochu ze silnice vidět. Jeli jsme po úplně nové široké asfaltce, která nebyla ještě nalajnovaná a všude byla třicítka. Brzy jsme zjistili, že se předepsané rychlosti nikdo nedrží a tak jsme přidali plyn a řítili se po ní dobře devadesát. Jako všichni ostatní. Zajímavé na silnici bylo, po kilometrech nová asfaltka najednou skončila a sto nebo dvě stě metrů pokračovala cesta z makadamu, jen tam scházel asfalt a potom zase pokračovala nová asfaltka kilometry daleko. Takhle byla nová silnice kolem jezera v délce asi 40 km třikrát nebo čtyřikrát přerušena.
Zhruba někde v polovině jsme se pokoušeli dostat se nějak k jezeru, tak jsme odbočili a jeli mezi políčkama, zahrádkama a loukama, jednou jsme se museli vrátit, jelikož cesta končila u železnice, až jsme k jezeru skutečně dojeli. Na břehu stal rozestavěný dům v hrubé stavbě už asi hezky dlouho, ve vodě se válely nějaké překlady a kousek od břehu stal ve vodě rybář. A byla tam hezky udělaná hospoda se slunečníky a trávníčky s posekanou trávou, stolečky a židličkami a ta stála podivně v louce a za ní bylo křoví a nikde nikdo. Sedli jsme si a u číšníka objednali kafe a minerálku a číšník nám to přinesl a my chtěli potom zaplatit a řekli jsme mu že máme jen eura a on chudák koukal tak nějak že neví co má s eurama dělat a tak jsem mu dál tři eura a on nám ještě jedno euro vrátí, trochu se usmál, strčil si je do kapsy a odešel.

A my jsme sedli na motorky a vrátili se na novou asfaltku a pokračovali dál v cestě kolem Skadarského jezera. Bylo už hodně pozdě kolen šesté a my jsme měli před sebou ještě možná sto padesát kilometrů.
Přejeli jsme opět bez problémů celníci do Montenegra, světla už ubývalo a my jsme se vraceli přes Podgoricu zpět do Petrovace. To jsme už jeli ve tmě a vrátili se domů až někdy v jedenáct hodin.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE