Byli jsme az tam, kde silnice konci (mnoho jich bylo i dal)

Na motorce Rakouskem, Madarskem, Srbskem, Bosnou, Cernou Horou, Albanii, Chrvatskem, Slovinskem

Byli jsme az tam, kde silnice konci (mnoho jich bylo i dal)

Kapitoly článku

A tak se po trochu chaotickém domlouvání chystám na cestu. Koupil jsem si karimatku a gumové háčky. Vážu ji spolu se starým spacákem na zadní blatník, do tašek hodím ještě dvě trička a kartáček na zuby. Zjišťují, že přísavka navigace na matné barvě nádrže nedrží.
Problém vyřeší široká izolepa a přísavka drží jako přivařena.
Je 30.6.2012, sobota dopoledne, před sebou mám 450 km cestu z Lipna na Balaton, kde je domluvený sraz s dalšími. Seznámil jsem se se Screenym přes internet. Neznám je, nevím kolik je jich, podrobnosti se mají domluvit později na cestě.

V půl desáté vyjíždím. Na hranice to mám asi 15 kilometrů. Přejedu je a jsem v Rakousku a po dvaceti dalších kilometrech se navigace najednou sama vypne. Potom se zase zapne. A zase vypne. A zapne. Jedu někde při hranicích směr Vídeň, po silnicích třetí třídy, které spojují jednotlivá selská stavení a rakouské vesničky.
Zastavují a čekám, jestli se navigace nějak chytí a ukáže kam dál. Mám se vrátit? Nemám ponětí kde jsem. Nemám ani mapu. Alespoň se kouknu, jaká je tady krajina. Hezká. Moc hezká. A teplo je taky, tak jedu dál. Směr na východ. Jednou musím přece dojet k nějakému známějšímu městu abych se mohl zorientovat. Najednou navigace opět ukazuje a vede mě na Zwettl. Potom Tulln. Občas zastavím a zakouřím si, nikam nepospíchám, jedu kolem osmdesátky. Mám na cestu celý den. Po dvou hodinách se blížím ke Kremsu a navigace se začíná opět sama restartovat. Jedu a koukám na navigaci. Zasekla se. Neukazuje a blížím se k dálnici, po které nechci jet. Zastavuji a uvádím navigaci zpět do továrního nastavení. Třeba to pomůže. Asi to pomohlo, navigace mě najednou vede bez samovypínání až k Balatonu.
Je sobota a nesnesitelné tropické vedro, určitě kolem 35° C. Kupodivu nepotkávám skoro žádné motorky. Buď v hicu nejezdí nebo já jedu nějakou nesmyslnou cestou. Už jsem jižně pod Vídní. Přijíždím do Burgenlandu za Wiener Neustadtem směrem na Šoproň. Krajinu lemují nekonečné rovné lány polí a je to jako když jedete a fouká na vás sto horkovzdušných pistolí nastavených na maximální teplotu. Hojně zastavuji, zjišťuji, že jedna cigareta každých padesát kilometrů je málo. Skoro bych si nezakouřil. Redukují kilometry na čtyřicet.
Projíždím Šoproň a jedu směr Veszprem. Kdesi mě dojíždí skupina motorkářů z Moravy, chvíli se jich  držím, abych měl nějakou zábavu až odbočují k benzině. Odbočuji s nima a také tankuji. Jejich šéf kouká na mého zaprášeného Harleye, přichycenou navigaci na lepicí pásce, usmívá se a říká: "Koukám, že Čech si dokáže vždycky pomoct!" Jedou na jižní cíp Balatonu, já na severní. Vypijeme spolu chlazenou vodu a zase odjíždím. Je už pozdě odpoledne, cesta ubíhá pomalu. Nějakých 70 km před Balatonem, zrovna jsem zastavil na cigárko, dostávám SMS s koordináty kempu, kde jsou ostatní. Žádám koordináty do navigace a ta mě spolehlivě vede k cíli. Do kempu v Balatonkonese přijíždím po 19 hodině, všichni jsou někde na večeři. V kempu si dám nějaký fast foot a hlavně zdejší pivo.
Po hodině přicházejí ostatní. Seznamujeme se.
Martin Screeny s Jiřinou
Kamil s Karin
Lumas a Míša
Šaman s Hankou
a já jim holt budu dělat cipa.
Aši tři si dáváme štamprli slivovice ostatní nechtějí. Ještě jednu. Ještě furt nechtějí. Nikdo se nechce ožrat. Martin Screeny se před pár dny ptal naprosto zbytečně, jestli něco vydržím.

 Polovina motorkářů je už ve stanech, dám si sám ještě jedno pivo a potom uléhám mezi motorky. První den s tropickým počasím končí.

Cena v kempu: motorka se stanem a osoba 8 eur, mě řekli 12 eur

Druhý den

Postupně se budíme do horkého rána. Snídáme u kampingoveho bufetu, klobásy, vejce, kafe. Páry balí stany.
Zaslechnu ženský hlas Jiřiny: "hele, nechceš mě taky pomoct?"
Usmívám se, balím jen karimatku. U snídaně domlouváme další cestu.
Kamil má poctivě připravenou trasu vytištěnou z Googlu. Ostatní včetně mě nemají vůbec nic. Porovnáváme trasu s navigacemi a mapami v telefonech. Pojedeme dál na jih do Srbska.
Lumas s Míšou už dále nechtějí, že zůstanou na Balatonu. Když nechcou, ať si tady holt zůstanou.
Po snídani vyjíždíme. Ostatní už zaplatili při příjezdu, ode mě nikdo žádná eura nechce, tak startuji a odjíždím taky. První noc mám tedy zadarmo.
Nějakou dobu se proplétáme vesničkami kolem Balatonu až se dostáváme na volnou silnici. Borci ihned začnou tahat za plyn, Martin Screeny jede vpředu. Za čas poznávají, že zůstávám neustále někde vzadu a čas od času je dojíždím, když zrovna nemohou předjet nějaký náklaďák nebo traktor.
Zastavujeme na cigárko a  tak se ptám, kam vlastně přesně jedeme. Abych věděl směr.
Příští město je Subotica na Srbských hranicích. Přej, když se někdo ztratí, je sraz na první benzínové pumpě při vjezdu do města.
"OK" povídám, "na první pumpě!"
A chlapci zatáhnou za plyny svých motocyklů. Jedu za nimi a pomalu je ztrácím z dohledu.
Předjíždím krásnou blondýnu na mopedu a po chvíli mě zastaví závory. Přejede vlak, ujedu pár kilometrů a už z dálky vidím, jak se něco pohybuje na silnici. Zpomalím a dojedu ke kolouškovi, který se ztratil mamince. Piští a vříská a běhá po silnici sem a tam. Zatroubím na něj, koloušek se rozeřve ještě víc, konečně utíká do pole se skoro zralou pšenicí.
Projedu pár vesnicemi a v jedné na mě čekají rychlí jezdci.
"Kde jsi?"
"Měl jsem na silnici kolouška."
"Di do prdele, nekecej."
"Přece ho nepřeválcuju!“ bráním se „A závory taky!", o blondýně na mopedu se raději už nezmiňuji.
"Ok, jedem! Subotica", všichni zvednou palec a zase pokračujeme. A já dojel do druhé zatáčky a už jsem je zase nikde neviděl.
Tak jsem směr srbská Subotica v tom horku kroutil pomalu zatáčky sám, jednou doprava a potom zase doleva a zas kousek rovné. Občas jsem si zastavil na cigárko a vůbec jsem neměl v úmyslu poposkakovat po maďarské okresce jako koza na poli.

A přijel jsem na hranici s strčil svůj pas do okýnka v dřevěné budce a srbský celník se naklonil a říká: "Harley! Pacemu vy kupíte tak špatný motor?" A smál se.
A já se taky smál a odpověděl jsem mu: " This is gut motor!"
A celník se smál, vrátil mě pas a ukázal, že mohu jet. A já dal jednotku a jel jsem a akorát mě štvalo, že jsem si namontoval originální výfuky a celník neslyšel poradnej sound.
A za chvíli jsem už viděl všude kolem silnice baráčky a firmy a dával pozor, až bude cedule Subotica, abych začal vyhlížet první benzínovou pumpu, kde na mě mají rychlí borci čekat.
A konečně jsem viděl ceduli a neviděl jsem žádnou pumpu. A dojel jsem až do centra, kde se najednou silnice rozdvojovala do tvaru Y a koukám, že navigace přestala ukazovat. A tak jsem zastavil a zeptal se jednoho kluka, kde je tady pumpa a on začal vytahovat tričko a ukazoval, že má na prsou vytetovanou motorku a ukazoval na moji a zdvihal palec, mával s ním na ulici a ukázal mě směr na benzínovou pumpu OMV. A po chvíli jsem k ní dojel a koukám, že tam borci z Moravy nejsou.
Koupil jsem si vodu a čekal. Za nějakou dobu telefonují Martinovi, ten to nezvedá. Posílám SMS. Odpověď nepřichází. Kupují si kafe, hraju si s navigaci, hraju si s telefonem a zjišťují, že GPS v Srbsku jednoduše nefunguje. Další voda, říkám si o led, pozorují auta, policii se to tam jen hemží, nudím se. Je horko a stínu málo. Z lavice mě už bolí zadní část. Už čekám dvě hodiny. Borci už musí být u moře, říkám si. Počkám ještě půl hodiny a potom pojedu dál sám. Čert ví kde už jsou. A tak si už plánuji další cestu. Skoro už všechno sklízím že stolu, když po dvě a půlhodině přijíždějí tři motorky. A těch třech motorkách sedí našich šest borců.
"To sou čuráci! Oni nás vratitili z hranic!"
"Jak to?" ptám se
"Prej je to přechod jen pro domácí."
A vyprávěli příhodu, jak je Maďaři pustili a Srbové vrátili a donutili obrátit motorky a Maďaři je zase nechali dlouho čekat. Přej čekali na úplatek.
"No jo", povídám "tak příště jezděte pomaleji a víc přemejšlejte kam jedete" a smál jsem se na celou benzínovou pumpu.
"Jak dlouho tady čekáš?"
"Dvě a půl hodiny"
"Budeme mu říkat Hurikán" vkládá se do hovoru Jiřina, " je mnohem rychlejší než my."
"Do prdele, teď to budeme mít na talíři celou dovolenou!" stěžuje si Martin
"No dyť jo!" přilévám olej do ohně "kdo přijel o dvě a půl hodiny pozdě? Já nebo vy? A ještě to napíšu na internet" směju se.
"No to se opovaž! To se nesmí nikdo dovědět!" dělá si starosti Martin Screeny s BMW motorkou, ale za všechno mohli stejně celníci, kteří je na celnici nepustili dál.
Kluci se pomalu i v tom nesnesitelném horku začali uklidňovat, kafe a voda byla dopita a tak jsme mohli pomalu startovat motorky.Bylo už odpoledne, plán cesty byl nadranc a tak jsme jeli kus po dálnici. Nuda. Téměř prázdná dálnice, konstantní rychlost kolem 120 a kilometry ubíhaly jen pomalu. Snažil jsem se trochu zabavit, občas jsem někoho předjel a zase zpomalil, jednou jsem jel dokonce i 160, to je ale chopperu už takový nápor, že se jen držíte a držíte aby vás to nesfouklo z motorky dolů. Potom přišla benzínová pumpa, porce fast foodu, a zase voda a voda a voda. V břiše mě už žbluňkalo jako v nějakým žabinci, ostatní měli zřejmě stejné pocity. Konečné odbočka z dálnice, projeli jsme pár vesnic a zastavili po menších serpentinách na nějakém výletním kopci pro místní Srby. Bylo tam parkoviště a fůra lidí, bylo už někdy kolem sedmé hodiny. Můžeme ještě hodinu jet, nebo se poohlídneme po nějakém spaní. Ženské toho už dnes měli skutečně asi dost, už se jim nikam moc nechtělo. A najednou opodál zastavil policajt na motorce, který se tam porozhlížel a ukazoval svoji prezenci.
"Běžte se ho zeptat, jestli neví v blízkosti o nějakém spaní", povídá někdo a chytré posílá ženské za policajtem. Svět je tak blbý, že to má vždycky větší účinek, než když se ptá chlap.
Policajt ožil a začal se bavit, vytáhl telefon a začal telefonovat. Já začal prohledávat trávu, jelikož jsem zjistil, že nemám v kapse klíč od zapalování. Po chvilce jsem klíček našel, ale srdce se mě na chvilku zastavilo, to jo. Po deseti minutách pan policajt všechno vytelefonoval a řekl, že nás tam zavede.
"Pojedem ale pomalu," dáváme si navzájem instrukce před začátkem jízdy.
"Jak je to daleko?"
"Prej asi deset kilometrů!"
A policajt vyrazil na své Moto Guzzi a hodně zatáhnul za plyn. A my jsme museli taky hodně zatahat za plyn a akcelerace z vršku za plného provozu na sebe nedala dlouho čekat. A řítili jsme se po silnici z vršku docela slušnou rychlosti a připletl se nám do cesty náklaďák, ale policajt dlouho nečekal, plná čára neplná čára, ho ihned ještě v mírně zatáčce předjel, to musel, když nám chtěl ukázat, jak umí jezdit a trochu si zpestřit svoji službu a my jsme hned vyrazili za ním. Chvilku jsem váhal s předjetím, ale všichni vyrazili za policajtem jako pes za zajícem, nic by je neudrželo. A tak jsem si řekl, holt Harley sere na všechno a vyrazil jsem taky. Policajt ukazoval protijedoucím autům aby "kurva zpomalili" když jedeme my a tak jsme se řítili z vršku do městečka jako šílenci. Policajt a čtyři motorky za ním. Křižovatku jsme projeli v protisměru, objeli jsme všechny auta která čekala na semaforech a řítili se nejméně stodvacítkou městečkem. Značení a plně čáry na silnicích pro nás přestaly existovat. Dědové sedící na lavičkách před domečky se asi nestačili divit. Někdo později říkal, že jednomu vypadla údivem fajfka. Kdesi na další křižovatce se opět pletl náklaďák, tak jsme ho objeli protisměrem, auta musely holt počkat. Šílená honička za policajtem nebrala konce. Až jsme konečně zastavili na jedné odbočce a polda nám ukazoval, až pojedeme zpět, že tady doprava. Myslel jsem, že ta šílenost, kdy jsme za deset minut udělali zhruba dva tisíce přestupků už skončila, když se dala opět celá kolona motorek do pohybu. Jel jsem už pomalu s rozumem a po půl kilometrů jsem dojel na horizont a na dva kilometry daleko nebylo vidět už nikoho. Sakra kde jsou? Ty se snad vypařili. Jel jsem ještě asi tři kilometry po hlavní dál, když vidím, že na mě na křižovatce čeká Šaman, jinak bych je dočista ztratil. Ti dva blázni, Martin s Kamilem dočista ztratili pojem o slušném vychování. Hlavně že mohli jet jako blázni.
Dojeli jsme je u thermal hotelu, který nám domluvil polda, ti už tam možná deset minut na nás čekali. Polda dostal za vrcholný adrenalin láhev moravské samohonkove slivovice, snad byl i trochu spokojený. Za to naší dva rychlojezdci si vyrovnali frustraci z maďarské celnice a ještě dlouho do večera si vyprávěli o krásné jízdě. To byl  snad vrchol naší dovolené a to hned na začátku. Skoro jsme se mohli zase obrátit a jet opět zpět domů. Víc už zažít ani nemůžeme.
Večer jsme po horkém dní skočili do termálního bazénu s vodou alespoň 50° C, šli na večeři a do postele. Motorky nám ochotně zamkli do dvora k popelnicím a smradlavým kontejnerům plných zbytku jídla z hotelu.

Ráno jsme vstali, posnídali, zaplatili 15 eur na osobu, akorát já jsem platil 27, za to že jsem byl plonkový a vyjeli jsme.
Vcelku nudná cesta probíhala rovně po silnici, potom někdy doleva, někdy doprava a zase kousek rovně. Ukusovali jsme kilometry. Nudnou cestu v horku, která se nechala snad vydržet akorát v jízdě na motorce trochu zpestřily akorát občané zastávky na cigaretu, chlemtání většinou už teplé vody a záchody kdesi na benzínových pumpách.
A nebo, když nejsilnější a největší motorce, která má kupodivu nejmenší nádrž dochází benzín.
Kolikrát si s chutí na cigaretu říkám: "Sakra, kdypa mu už dojde benzín?", abychom alespoň na chvilku zastavili. Jsem umístěn na chvostě kolony, dopředu mě pouštějí akorát když mají strach z radarů, abych to schytal já.
Při zastávkách si trochu popovídáme a pošpásujeme, na mou hlavu padají někdy narážky na Harleye že strany majitelů "rejží", na které pohotově odpovídám nějakou příhodnou větnou skladbou.
"Jsou akorát dva druhý motorkářů: Ti co jezdí na Harleyi a ti co by chtěli jezdit na Harleyi. Nic víc!"
Všichni se smějí a dělají, že mě nevěří.
Projíždíme jedním městem, na semaforech najednou dostanu ránu přes zádá. Máš "bábu", křičí na mě Hanka. Ženské v zadu už neví jak se zabavit. Kroutím očima a snažím se v městském provozu někoho dohonit, abych mohl dát "bábu" dál. Myslím, že se mě to podařilo až někdy za dva dny.
Martin Screeny na svém BMW jede většinou vpředu. Najednou odbočuje z hlavní silnice doprava, my musíme za ním, silnice se zužuje, dvě auta se tam snad neminou a myslím, že za chvíli vjedeme někomu do dvora. V asfaltu jsou někdy díry, silnice se točí sem a tam, jsou to slušné serpentiny s povrchem čtvrté cenové skupiny. Po silnici jsou rozsypány snad pravidelně malé hromádky písku, jedeme pomalu, dvojka, jednotka, málo kdy trojka a neustále stoupáme nahoru.
Říkám si: "Ty zatáčky snad nikdy neskončí!"
A tak je trpělivě a pomalu kroutím doprava a doleva. Je nesnesitelné horko a je cítit, jak motor sálá horkem, jede pomalu a téměř se nechladí.
Konečné jsme někde nahoře a už to zase jede zatáčkama s hromádkami písku nekonečně dolů. A dolů a dolů a dolů. Jedna zatáčka za druhou v poledním hicu.
Konečné jsme někde na malé rovince dole, začínají baráčky a Martin Sreeny už stojí, když my k němu dojedeme. Vypínáme rozžhavené motory. Jinak klidný Kamil sleze z rozžhavené motorky a křičí na Screenyho:
"Na toto ti seru! Jedeme tady jak čuráci dvě hodiny v serpentinách na jednotku a dvojku, už jsme mohli být u moře!"
Screeny se omlouvá: "Mě sem navedla navigace"
Nikdo mu ale nevěří, všichni vědí, že se chce projet v serpentinách.
"Di do prdele s navigaci!" křičí rozlobeny Martin "Já nemám žádný enduro na takovouhle zkurvenou cestu. Motorka se vůbec nechladí!"
Snažím se trochu zklidnit naší první hádku.
"Tak se nehádejte kluci, už to máme za sebou."
Můj Harley sálá horkém jako otevřena vysoká pec.
Kamil se obrací ke mě: "A co ten tvůj Harley? Ještě se neroztekl?"
"Depa, Harley vydrží všechno", bráním se a snažím se o vtip
"Na toto já seru", vřeští Kamil,"už jsem mohl bej u moře, místo toho se tady sereme na nejakej okresce v zasranejch serpentinách. Na tuto já nemám motorku!"
Malá hádka se trochu uklidnila, zakouřili jsme si, motory trochu ochladly, asi tak z třista stupňů na dvěstěosmdesát, v tom horku to nějak víc nešlo.
Nasedli jsme a Kamil vyrazil a na nikoho nečekal. Jel ještě vzteklý po vesnici co to šlo. Brzy jsme ho ztratili.Za půl hodiny jsme dojeli do srbského městečka, zastavili u kašny s vodou a Kamil nikde.Kluci chvilku posílali SMS-ky, a snažili se zjistit, kde je. Neozýval se. Po půl hodině jedeme dál, mě se do cesty připletl náklaďák a dva autobusy, které jsem nemohl dlouho předjet. Později koukám, všichni jsou pryč. Za nějaký čas jedu kolem benzínové pumpy, kde na mě mávají ostatní. Všimnul jsem si toho pozdě, musím se vracet. Kamil je tam už také. Tankujeme, kupujeme si studenou vodu, čtvrt hodiny lovíme WIFI. Záchody a domlouváme co bude dál.
Martin Screeny chce dále do Bosny na serpentiny a ručně kopané úzké tunely, o kterých kdesi slyšel, ostatní se chtějí v tom vedru už koupat v moři.
Rozdělujeme se s tím, že se setkáme opět u moře. Od benzínové pumpy vyjíždíme už jen tři motorky a pět lidí na další cestu. Dnes už k moři nedojedeme. Je to ještě kolem pěti set kilometrů.
Za Novou Varosi je už podvečer, zastavujeme v příjemné hospůdce přímo u silnice, chceme se trochu najíst a potom pomalu začít hledat něco ke spaní. Jsme už někde před hranicemi s Montenegrem. Nevíme přesně, nějakých asi sto kilometrů. Moje navigace Tomtom přestala fungovat hned po vstupu do z Maďarska do Srbska. Později jsem zjistil, že ze Srbska, Montenegra (Černá Hora) a Albánie není v navigaci ani jedna silnice, mapy jsou čistě bílé. Na jaře jsem ji kupoval s mapami celé Evropy s tím, že se může stát, že někde jsou mapy neúplné. O tom, že jsou ale bílé bez jediné silnice nebylo v návodu ani slovo. Kamilovo Garmin tam nějaké silnice měl, ale u obou fungovaly GPS satelity snad jenom půl hodiny denně, většinou nenašli polohu a hlásily, že čekají na signál že satelitu.
Tak jsme lovili naší pozici různé z mapy v telefonu a z vytištěných map z Googlu.
Povečeřili jsme srbské speciality, ražniči a grilovanou směs na grilu a nějaký ten salát. Všem chutnalo, a tak koukáme, vedle hospody stojí tři malé dřevěné chatičky a tak se ptáme domácího příjemného hostinského, jestli nabízí také ubytování.
Odpověď je ano a za 10 eur na osobu a to je velmi příjemná cena. Domlouváme to a dáváme si hned nějaké piva. Hostinský nám ještě přináší asi dvě deci nějaké domácí pálenky jako pozornost podniku A po pár pivech vcelku unaveni jdeme do svých chatiček.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.34
Známkováno: 29x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist