sumoto_leden



Balkán - miny a památky

Kapitoly článku

5.den, středa

Cíl dnešního dopoledne byl jasný, zdolat nejvyšší horu v okolí, Sveti Jure, která dosahuje výšky 1762 m.n.m. Měli jsme si ale dát budík :-) vyjeli jsme po osmé a cesta nám na horu trvala prakticky hodinu a to už byl dávno byl nad mořem opar od slunce.
Možná by bylo ideální vyjet už za tmy (tip pro příště), ale nevím v kolik otevírají. Vjezd do parku Biokovo je totiž placený (35,-Kn), ale rozhodně to stojí za to, výlet po této silnici není jen o tom navštívit nejvyšší horu v okolí, ale cestou je ranč s koňmi, občerstvení, další nějaké stavení a hlavně nespočet pěkných výhledů.
Samotný výjezd je pro řidiče také zážitek, silnice je mnohdy úzká jen na jedno auto a do zatáček často není ani vidět. Cestou na vrchol jsme se vyhýbat nemuseli, jeli jsme nahoru mezi prvními.
Pocit nahoře je krásný. Opravdu ta výška je tady cítit. Je to opět něco jiného než v Alpách, tam se kocháte okolními horami a údolími, ale tady stojíte na jednom jediném nejvyšším místě z okolí a navíc tu výšku celou vnímáte, když vidíte to moře, které je o těch 1762 metrů níže.
Na úplný vrchol se člověk nedostane, tam je vysílač s technickým zázemím, budovou a vše je oplocené. Ale dá se to pohodlně obejít. Na druhé straně od moře jde vidět, jak v údolí staví další pořádný „kus“ dálnice od severu k jihu k Dubrovníku (nad rychlostí a cenou výstavby dálnic u nich a u nás už toho bylo napsáno dost…). Na opačné straně od miniparkoviště je kaple, byla zamčená. Dále šlo vidět, jak silnice po které jsme přijeli, mizí až někde v dálce…
Kromě nás tu byly ještě 3 auta, Rusové, Poláci a Slováci. Kdo přijel jen v tričku, ten se klepal.
Cestou dolů jsme potkávali jedno auto za druhým. Některé musely couvnout o kus nazpět, abychom se vyhli. Pochopili, že já zpátečku nemám :-)
Sjeli jsme zpátky na hlavní cestu a namířili si to do BiH, nejdříve do Medugorje, což je známé poutní místo věřících, o kterém se traduje, že se tu zjevila a stále zjevuje Panna Marie. Někde psali, že od prvního zjevení v r.1981 (tehdy to tu ještě byla Jugoslávie) odhadují, že toto místo navštívilo až 30 miliónů věřících. Mě osobně to tu moc ale nenadchlo, příliš hodně hotelů, příliš hodně obchodů, stánků a lidí…. a to konkrétní místo jsme stejně nenašli. A ani tu Marii nezahlídli ;-)
O kus dál bylo ale něco zajímavějšího, město Mostar, jeho historické centrum a známý „Stari Most“ z r.1566, který je dnes památkou Unesco. Informační cedule nás správně nasměrovaly a už jsme zajížděli do jedné z uliček. Zamkli jsme bundy a přilby k motorce jako obvykle a vyrazili.
Celé toto místo je jeden velký bazar, místní ve stánkách nabízejí kde co, někdy kýče, přilby a předměty z války (pera a jiné výrobky z nábojů), až po pěkné zboží, koberce a další upletené, ušité nebo ze dřeva ručně vyrobené předměty. A nebo i staré historické věci. Mezitím jsou různé kavárničky a bary, s posezením i venku.
Samotný most mě překvapil tím, jak je prudký, půlku jdete do kopce, druhou půlku z kopce. Na povrchu jsou příčníky, aby to neklouzalo. Byl tu také vystaven dělostřelecký granát a fotografie z r.1993, kdy byl most tak poničen, až se oblouk propadl. V průvodci píšou, že na opravu mostu byly použity původní bloky, které se musely vylovit z řeky a most pak postavili původní technikou. Celé jim to trvalo 4 roky a zaplatilo to Unesco. Výsledek stojí za to.
Z Mostaru jsme měli v okolí na výběr více památek, ale vybral jsem nakonec jeskyni Vjetrenica. Dostali jsme se k ní přes 2 údolí a ke konci jsem si nebyl moc jistý, jestli jedeme dobře. Jeskyně se nachází u zničené a opuštěné vesničky bez života. Bohužel ale byla uzavřena, vstupní místo bylo oplocené. Podle cedule zde probíhala rekonstrukce, až do konce roku 2009. Smůla.
Otočili jsme se a jeli jsme na druhou stranu údolí (protože ta hlíněná cesta vypadala, že může kdykoliv skončit). Ono už jenom přejet z jedné na druhou stranu údolí znamenalo vrátit se kus zpátky. Po celé ploše údolí byly jen pole a tak asfaltová silnice a vesnice byly na úpatí hor, aby nezabíraly úrodnou půdu. Další vesnice, byly také dost vydrancované, obydlené byly obvykle tak 3 domky na celou vesnici, prostě to tu vypadá jak po válce. A také je.
Začal se blížit večer, tak jsem chtěl v jedné z těchto vesnic nabrat vodu, řeka vypadala hrozně (zelená voda ve vybetonovém korytě, zřejmě pozůstatek Jugoslávského zemědělství). Tak jsem se zeptal na vodu jednoho místního, byl vstřícný a petku mi naplnil vodou ze studny. Poděkoval jsem.
Pak jsme přejeli řeku a stan si postavili na jednom plácku v křovinách. Kousek vedle se pásly koně. Večer ještě kolem prošla kočka a přišel se na nás podívat nějaký pes. Sledovali jsme hvězdy, široko daleko nebylo žádné město, ani ve vesnici nic nesvítilo, tak byly perfektně vidět. Prostě pohoda.
V noci mě ale probudily divné zvuky, ten kuň z ohrady se splašil a pobíhal někde kolem. Doufál jsem, že nám neproběhne stanem….

6.den, čtvrtek Neproběhl.

Vstali jsme do slunného dne. Vrátili se na hlavní cestu a jeli dál, na město Trebinje. Cestou už řeka vypadala normálně, neměla betonové koryto a sem tam se v ní otáčela velké kola zavlažovacího systému, nabíraly vodu a ta pak tekla kanálky k polím (i pod cestou).
Přejeli jsme hory a mířili k hlavními cíli tohoto dne, k městu Dubrovník. Příjezd byl opět v pohodě, zaparkovali jsme na chodníků vedle skůtrů, poblíž hlavní brány této staré pevnosti.
Dubrovník, nazývan také Perlou jadranu, je hlavně historická pevnost obehnaná vysokou zdí v délce skoro 2km. Vevnitř tohoto centra se nachází staré domy, kostely, radnice, kavárny…. a také stovky turistů.
Z Dubrovníku jsme se rozjeli dál po pobřeží, občas jsme zastavili na nějaké vyhlídce.
Vjeli jsme do Černé hory a zase se koupali. Někde za Budvou byla v cestě taková hrana, které jsem si nevšiml, motorka mi poskočila a pak mi přestal jít otáčkoměr, hodiny a blinkry. Prostě přestalo fungovat úplně vše, kromě motoru a předního světla. Beztak pojistka, pomyslel jsem si, ale nechal jsem to až na později, před sebou jsme měli přejezd přes hory s výhledy na moře a nechtěl jsem, abychom tam zatměli. Stejně tam skoro žádné auta nejezdily, tak to zadní světlo mi v tu chvíli ani moc nechybělo :-)
Přejeli jsme hory, sjeli ke Skadarskému jezeru a tam byl už dost provoz z tunelu. Vyměnil jsme tedy tu přepálenou pojistku, jenže po 100 metrech se zase přepálila :-(
To mě naštvalo… že by mě moje milovaná motorka, se kterou jsem prožil desítky tisíc kilometrů bez jediné poruchy, poprvé zklamala?
Dost mi to vrtalo hlavou.... Jenže se už stmívalo, tak jsme nejdříve našli místo pro přespání, před hlavním městem Podgorica v křovinách kus od cesty. Docela pěkné místo. Sice za jedním křovím byla ukrytá Octavka bez značek (možná ukradená…) a pak tam proběhl jeden trénující běžec, ale jinak klidné místo, pomyslel jsem si. Tedy až do doby, než nad námi odstartovalo letadlo a kolem projel rychlík moři :-)
Naštěstí to byly ale jen 2 letadla a 2 vlaky za večer a v noci byl úplný klid.
Vyměnil jsem si se svým mechanikem 2 smsky, co dělat. Poradil dát silnější pojistku. Přesto jsem ale přemýšlel dál, co je tou příčinou….

7.den, pátek

Ráno jsem vstal dříve, napadlo mě, že v tom elektrickém okruhu je asi největším spotřebičem zadní světlo, tak že se na tu zadní žárovku podívám. Byla nějaká přičmoudlá, takže to mohl být ten důvod. Rezervní jsem neměl, měl jsem pouze přední (byť ta je obyčejná - poučení pro příště…). Žárovku jsem nechal vymontovanou, dal další pojistku a ještě před osmou jsme se vydali do Podgorice, že tam tu žárovku koupíme. Na motorce vše fungovalo, tedy kromě zadního, tak to mi spravilo náladu, že jsem tu závadu objevil. Samozřejmě jsem si dával pozor na to, aby při brždění za mnou nebylo nalepené auto…
Ta zadní žárovka není obyčejná, patice je plochá ze skla, s kontakty vedle sebe. Zeptal jsem se na první benzínce, ti mě poslali do blízkého Opel servisu, tam zjistili, že ji nemají, ale nasměrovali mě na motorkářský obchod na jiném konci města. A také jsem už věděl, že zadní žárovka se v jejich jazyce řekne sijalica za motor. Ten motorkářský obchod jsme našli, ale zase ji neměli. Jeden zákazník se ale ochotně nabídl, ať jedeme za ním, že by mohla být v centru v jiném moto obchodě. Tam ji ale také neměli, poslali nás do Osram obchodu kousek dál. Tam také nic….
No, po hodině pokusů jsme to vzdali, řekl jsem si, že když tak projedu Balkánem bez zadního světla… snad se tolik nestane :-) a třeba ji v Maďarsku někde koupím. Aspoň blinkry vzadu fungovaly. A vše ostatní taky.
Po dalších asi 100km jsem si řekl, že udělám pokus, žárovku jsem vrátil na své místo a zkusil to. Zezačátku jsme to pořád kontrolovali („blinkry blikají, sterače stírají“ :-) ), ale vydrželo to už celou cestu. Prostě záhada…
Na trase z Podgorice na Nikšič jsme chtěli navštívit místní raritu, Klášter Ostrog. Tento bílý klášter je zasazen přímo ve skalní stěně, jakoby byl součástí skály.
Přijet ke klášteru chvíli trvá, po odbočení z hlavní silnice se jede po všelijak rozbité úzké silničce. Až ke konci vede ke klášteru pěkný asfalt.
U kláštera bylo dost lidí, většinou asi věřících, řada z nich si kupovali svíčky a chodili je do jedné místnosti zapálit. Ve vlastním klášteře se nesmělo fotit. Klášter ve skále má několik pater, v jedné místnosti byly asi nějaké poklady a historické cennosti, hlídal to tam jeden mnich. V jiné místnosti ležela v rakvi mrtvola nějakého významného člověka, věřící se k němu chodili poklonit a políbit ho na látku na hrudi…
V průvodci píšou, že tento pravoslavný klášter založil v 17.století biskup Vasilije a právě jeho relikvie zde spočívají. Klášter Ostrog je nejpopulárnějším místem v zemi a mnoho poutníků zde přijíždí, aby se pomodlili např. za vyléčení svých nemocí.
Z kláštera je také krásný pohled na celé údolí a na protější masív, po jehož boku jsme předtím jeli po hlavní silnici.
Do města Nikšič, to bylo jen kousek, koupili jsme tam v supermarketu jídlo a vyrazili dál, k přehradě Pivsko jezero. V místě příjezdu je veliká rekreační oblast s hotely.
Silnice dál pokračuje po pravé straně přehrady, kolem skály přes řadu tunelů. Jak jsem občas zastavil a fotil, tak jsme pak několikrát předjížděli starý pohřební vůz, co tu jel pomalu. Říkal jsem si, že to snad nic neznamená… (potom co jsem viděl tu mrtvolu v rakvi….)
Nakonec jsme dojeli na hráz. Byl to impozantní pohled do té hloubky, lidé dole skoro ani nebyli vidět.
O něco dál byl malý hraniční přechod do BiH, na straně MNE, tedy EU, lepší unimobuňky a na straně BiH jen jedna starší unimobuňka. Celník si nás prohlížel celkem podezřele, nevím proč :-) No ale nic neříkal, takže v pohodě.
Kousek za hranici v pěkném zeleném údolí nabízeli včelaři med, jednu litrovku jsme koupili. Taky jsem si už říkal, kdy bude benzínka, ukázal mi na mapě, že už blízko.
Cesta dál na Sarajevo byla krásná, vedla ještě přes nějaký kaňon. Jenom nesměl člověk chytnout čmoudicí náklaďák, v BiH asi splodiny u aut vůbec neřeší. V Sarajevu nás před hlavní křižovatkou přivítala několikati kilometrová fronta. Objížděl jsem ty auta po pravé straně po hlíně, tak to šlo rychle. Dál mají od Sarajeva dokonce kus dálnice, s mýtným. Blížil se večer, ochladilo se a tak jsem spěchal, abychom z těch hor vyjeli, nechtěl jsem tady spát a nrznout v tom letním spacáku :-) Do toho nám ještě začalo pršet, vzali jsme si nepromoky a jeli dál. Silnice místy dost klesala.
Přijeli jsme až někde k městu Doboj a to už bylo vidět, že jsme ven z hor, tak jsme na kopci po levé straně našli pěkné místo na louce, hned vedle dvou kopek sena. V okolí byly dvě mešity a jeden kostel, z mešit se večer začal ozývat hlas mezuína. A stejně tak ráno. Zajímavé je, že mešity se takto ráno ozvaly o 2 hodiny dříve, než zvon z kostela. Že by to tak ti bohové chtěli, aby křesťané vstávali později? :-)
Nám ale stejně nakonec nejvíce vadil hlasitý cvrček, který se nám usídlil mezi dvěma vrstvami stanu a obšťastňoval nás celou noc…

8.den, sobota

Tento den jsem chtěl dojet buď na sever Maďarska nebo na jižní Slovensko. Nakonec to ale dopadlo jinak.
Rozjeli jsme se a jelo se nám dobře, silnice byla bez provozu a nějak to celkově rychle ubíhalo. V Chorvatsku, ve vesnici hned za hranicí nám ke snídani zachutnalo čerstvé pečivo z místní pekárny, že jsme si ho koupili ještě jednou. Do Maďarska jsme vjeli už před polednem, projeli jej také celkem rychle, přes Szekszárd a Székesfehérvár a tak jsme už před půl pátou přejížděli Dunaj, z Komárom do Komárna. Rozhodli jsme se, že ten kousek domů už dojedeme.
Vzal jsem to na Nitru, pak nejkratší cestou na dálnici na Hlohovec a pak už po slovenské D1 na sever až na Bytču, přes Makov na Bečvy, Rožnov a domů. Do Kopřivnice jsme přijeli večer v 9 hodin. Ještě jsme se zastavili u kamaráda, podělit se se zážitky z cesty.
Poslední den jsme ujeli 765km.

Závěrem

Opravdu vydařený výlet. Po Alpách to bylo zase úplně něco jiného. Také krásné, ale jinak.
Celkem jsme ujeli 3086km.

A jak to bylo s tou závadou?
Až v garáži, po vybalení všech věcí jsem si všimnul, že v kufru odpadla ta krabička s kontakty od zadního brzdového světla v horním víku. Nejenže kontakty nepružily, ale po zatřepání v ní rachotilo. Takže to je jasné, kontakty se spojily tady a přepálily obě dvě pojistky. Celou tuto část jsem odpojil a od té doby najel pár dalších stovek nebo tisíc km a žádná závada se už nevyskytla. Tímto to považuji za vyřešené a svoji milou Hondu mám opět za bezporuchovou :-) Že by platilo, čím méně elektrických doplňků, tím pro cestování lépe?

Video z cesty


další fotogalerie (181 fotek)
www.koprivnicti-motorkari.xf.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (58x):
Motokatalog.cz


TOPlist