Výlet k Černému moři

Je 1.6.2014 a konečně nastala ta chvíle a my spolu se svými kamarády můžeme vyrazit na náš očekáváný výlet  směrem k východní části naší krásné Evropy. Je časně ráno a já už nemůžu dospat. Plánovaný odjezd od našich sousedů byl na 6 hodinu ranní. Rychle jsme posnídali, oblékli a šup na motorečku, která byla už připravená na terase od předchozího dne. K sousedům, se kterými jsme jeli, to máme 1 km, a tak jsme u nich za chvilinku. Po příjezdu k nim už čekali další členové našeho týmu, takže jsme mohli vyrazit v 6ti členném obsazení na třech hondičkách.
Vyjíždíme tedy v 6:20 hod. z naší obce Dobrá u Frýdku - Místku za oblačného počasí, ale nám to nevadí, neboť touha tahat za plyn a kochat se krajinou je větší. Jedeme směrem na hraniční přechod Mosty u Jablunkova, který po půl hodině projíždíme a dále pokračujeme směr Žilina, Martin, Zvolen, Lučenec, až na malý hraniční přechod, kde první městečko v Maďarsku se jmenuje Salgotarjan. (Působiště J.A.Komenského)
Na jihu Slovenska je krásné počasí a teploty se šplhají na 22 stupňů. Naše trasa vede dále směrem na Edger, kde dotankujme naše stroje.

Z místa bydliště máme najeto 370 km, a proto se také trochu nasvačíme. Pokračujeme směr Debrecen a rumunské hranice. V Maďarsku si stihneme dát ještě dobrý oběd , který nám dodá sílu cestovat dále.
Na rumunských hranicích jsme se chvíli zdrželi, ale vše proběhlo v pořádku. Cesta pokračuje přes velké město Oradea, kde jde vidět mnoho kontrastů. Periferie města vypadají velmi zchátralé, naopak centrum číší luxusem a ekonomickou stabilitou. Je zde postaveno mnoho nových budov, velké obchodní domy atd. Oradeu projíždíme celkem rychle a vzhledem k tomu, že je už mnoho hodin, snažíme se dívat po nějakém ubytování. Najeli jsme na E60 směrem Cluj-Napoca. Po několika  kilometrech jsme zastavili u celkem pěkného motelu -  Motel-Restaurant Manhattan
Aleșd. Po domluvě jsme se ubytovali do krásného  pokoje.  Cena pokoje 20€ nebo 80 lei/noc. Platební terminál nevzal naše karty a tak jsme platili v eurech. Motorky byly umístěny do zdejší  garáže , která byla součásti motelu. Tento den jsme ujeli 655 km. "mimo dálnice”

Den druhý.

Hned před motelem máme benzinku (OMW), kde si ráno natankujeme, ať se nemusíme  zdržovat. Počasí nám přeje, a tak je cestování velmi příjemné. Stálé pokračujeme směr Fagaraš. Po chvíli se počasí zhorší, což nás donutí obléct nepromoky. Cesta ubíhá plynule, ovšem při projíždění některých vesnic nás zaráží pohled na domy a celkovou infrastrukturu. Čas jako by se zde zastavil před 40 lety. Všude nepořádek, špína, rozpadlé chýše, komunikace (jestli se to dá tak nazvat) bez kanalizace, lidé oblečeni do krojů nebo společenského oděvu (saka) z roku jedna dvě. No nic, uvědomujeme si, jak se máme (dobře). S údivem a mlčky pokračujeme dále. Kolem poledne obědváme v jedné restauraci, s jídlem jsme spokojeni a také cena je přiměřená. Kolem 15 hodiny jsme pod Fagarašem. Na pumpě Lukoil dotankujeme motorečky do plna, dáme si kávu a vyřážíme vzhůru do kopců. Při výjezdu si všimnu dopravní značky zákaz vjezdu. Zastavíme, zeptám se zdejšího prodejce suvenýru, zda výjezd na vrchol je umožněn. Rumun odpovídá ( no problem), tak pokračujeme. Po 10 minutách zastavujeme, chceme udělat fotky nádherné příirody a krásného výhledu. Počasí se rapidně zhoršuje i teplota nepříjemně klesá. No nic, oblékáme nepromoky a jedeme dál. Po cestě potkáme akorát nakladač, který odklízí spadlé kameny. Přibývá mlha, déšť a sníh. Nakonec dojedeme na vrchol, ale bohužel tunel je zavřený plechovými vraty. Uděláme foto a jedeme zpět. Zvolíme trasu směr město Fagaraš a dále na Bukurešť. Příroda i cesty jsou nádherné, obrovské kontrasty vesniček i větších měst nás dojímá. Dojíždíme k městu Brašov, které objíždíme po tranzitním obchvatu.
Ubytovaní nacházíme pod Brašovem v pěkném penzionku za cenu 80 lei, kde nás majitel pohostil zdejší pálenkou. Dnes ujeto 500 km.

Den třetí

Třetí den vyjíždíme také za slunnného dne, kocháme se krajinou a nasáváme nádherné pohledy krajiny. Dneska máme za úkol dojet konečně k moři. Pokračuejme směrem na Bukurešť, kterou mámé v plánu objed, neboť počítáme s velkou dopravní zácpou. Ve městě Ploiesti odbočujeme směrem na Urziceni, Slobozia (2A), a tím se výhýbáme zácpám. Kolem poledne opět obídek, tankovačka, kávička a jedeme dál. Constanci míjíme spodem a pomalu hledáme ubytování. Dojíždíme do posledního vetšího městečka Mangalia, kde po hodinovém trápení najít nocleh, zvedáme kotvy s tím, že ubytování najdeme už asi jen v Bulharsku. Čeká nás ještě předposlední městečko Mai, ale tam už asi nic nenajdeme. Zastavujeme u apartmánu v klidné ulici, jdeme se  zeptat na ubytování. Volno je, ale cena a prostředí se nám nelíbí. Zkoušíme to naproti a tady nakonec zůstaneme. Majitelka byla příjemná, ochotná nám vybrat pokojíček. Cena ubytování 70 lei za pokoj.
Celkem máme ujeto z domu 1650 km. Zde zůstaneme dvě noci. Jen ješte zmíním jednu věc. Na tomto místě nacházíme obrovské množství velkých mušlí, což nás mile překvapilo.

Den čtvrtý

5.6 v 8:00 hod. vyrážíme za velmi oblačného počasí a jsme přesvědčeni, že nás zastihne  déšť. Dnešní cíl cesty byl stanoven na bulharské město Ahtopol, ve kterém jsme měli domluvené ubytování. Po 10 minutach od výjezdu dojíždíme na bulharské hranice, kde chtějí vidět i zelenou kartu s technický průkazem. Celníci se zeptali kam jedeme, zároveň jsme si vyměnili eura na leva. Pokračovali jsme směrem na Varnu, bohužel po chvíli musíme zastavit v autobusové zastavce, ve které jsme oblékli nepromoky, ale až na mne.  Ptáte se proč? Chtěl jsem se přesvědčit, zda nepromokavá membrána je opravdu nepromokavá a jelikož bouře byla velmi blízko nás, pokušení bylo na místě. Po deseti minutách jízdy v brutálním lijáku, který neustával, jsem veděl, že takovou hovadinu už nikdy neudělám. Záviděl jsem ostatní  kamarádům cestování v suchu, ale i když to tak úplně pravda nebyla. Počasí se nelepšilo, na svém těle jsem cítil  chlad i váhu oděvu napuštěnou dešťovou vodou. Přibližně po 2 hodinách jízdy zastavujeme kousek za městem Varna na pumpě. Tady dotankujeme a já se konečně můžu převléct do sucha. Vzal jsem suché věci a oblékl na ně nempromok. Z bot jsem vylél asi deci vody a proto jsem musel navléct na suché ponožky sáčky. Byl jsem vděčný za pocit sucha. Bohužel cesta pokračovala ve vydatném dešti stále. Pokračujeme směrem na Burgas, kde konečně déšť ukončil naše trápení. Parkujeme u známeho obchodu Lidl, zde dokupujeme nějaké potraviny. Tady setrváme zhruba hodinku a pokračujeme do našeho cíle. Průjezd letovisky Sozopol, Primorsko a Carevo jsou moc pěkné, ale pro nás moc noblesní….. Po příjezdu do našeho cíle “Ahtopolu” procházíme pobřežím a koukáme po nějakém ubytování. Líbilo se nám jedno místo, ale bohužel nikdo neotvíral. Sedáme na motorečky a vyjíždíme od pobřeží, v tom se přiřítí modrý žigulík a řidič se mne zeptá: “Ondrej z česka, internet rezarvacion?" říkám, že ano.  Muž se usměje a kývne, ať jedeme za ním. Překvapila nás náhoda, že nás majitel bukovaného ubytování poznal ve městě. Je sice fakt, že v tomto období zde nebylo mnoho Čechů. Dovedl nás do penzionku, kde jsme si vybrali pokoj. Za ubytování chtěl 6.5 euro  na osobu. V pokojíčku byla sociálka, tv, lednice, skříně a stůl. Podotýkam, že vše ve skromném provedení, ale nám to na nocleh vyhovovalo. Motorečku jsme měli zaparkovanou přímo před pokojíčkem, jediné mínus u ubytování byla větší vlhkost, takže jsme měli stále otevřená okna. Městečko Ahtopol je poměrně malé, ale krásně útlné, kde nechybí dostatečná vybavenost malých obchůdků.
Lidé jsou zde přátelští, milí, pohostinní a také se rádi pouštěli do rozhovoru. Pobřezí bylo lemováno velkými kameny a drobnými útesy. Napadla nás myšlenka, kde se budeme chodit koupat, když jsou tady samé kameny a útesy, ale druhý den jsme zjistili, že je zde i písečná pláž v délce 3 km. Od ubytování to bylo asi 20 minut chůze. Tato pláž byla vybavena slunečníky a také byli i v provozu plážové restaurace. V této lokalitě jsme zůstali 3 noci, během kterých jsme relaxovali procházkami, ležením na pláži a také jsme se projeli do posledního mini městečka Rezovo. Tady je konec Bulharska, ale bohužel zde není žádný hraniční přechod. Hranici tvoří pouze řeka, která se vlévá do moře. Udělali jsme pár fotek a fičeli zpátky.

Den pátý

8.6. vyjíždíme směrem domů, ale aby to bylo zajímavější, tak volíme trasu kousek přes Turecko. Hranici projíždíme horským přechodem, který se jmenuje podle nejbližšího města Kirklareli. Než jsme se dostali na hranici, vytrpěli jsme jízdu asi v délce 30 km po velmi špatném povrchu. Na bulharské straně bylo vše v pohodě, akorát turci byli důslednější a jejich způsob byl založený na větší dávce byrokracie. Nemohli moc pochopit, že tureckem pouze tranzitujeme a pořád se nás ptali, jestli jedeme do Istanbulu. Nakonec vše proběhlo v pohodě a vjíždíme do Turecka. Museli jsme projít třemi kontrolními okny, ale vše jsem zvládli.  Jízda tureckem byla  velmi krásná,  cesty mají kvalitní povrch a jsou dostatečně široké. Projíždíme městy Kirklareli, Edirne a dále na hranici do Bulharska - “Demirkoy Yolu”. Tureckem jsme tedy projeli pouhých 150 km, kde jsme zkusili pouze jejich výborný čaj. Touto zemi jsme projeli opravdový zlomek jeho plné velikosti, ale i tak na mne zanechala příjemný dojem. Pravá Asie se sice bere až od Istanbulu, ale chtěli jsme alespoň kousek projet toutu zemí a také nasát trochu zdejší atmosféry. Po příjezdu na bulharské hranice nás čekala navíc dezinfekce za 3eura, jinak vše ok. Tento den jsme dojeli na konec Bulharska do města Nikopol. Do Rumunska jsme se nedostali, neboť je zde říční převoz, který už ten večer nejel. Co teď?, zeptali jsme se jedné kolemjdoucí, jestli neví o nějakém ubytování, ta nás navedla k hotelu Gold ****. Poplatek byl 15 eur na osobu.

Den šestý

9.6 vyjíždíme v 7 hod. ráno, do 10 minut jsme u převozu, kde vyřizujeme potřebné věci k odbavení. Za 3 motorky a 5 osob platíme 12 eur. V Rumunsku sjíždíme v 9:30 hod, kde platíme ještě nějakou taxu 2 eura za motorku a dvoučlennou posádku.

Vyjíždíme směr Corabia a dále po silnici 54A, kde odbočujeme na 55 směr Craiova, kde trochu bloudíme. Zde zapínáme navigaci, aby nám pomohla vymotat se z města ven. Po půlhodině v úmorném vedru opouštíme město a směřujeme dále po silnici č.6 směrem Drobeta Turnu Severin.
V tomto místě se jede podél srbský hranic v místě, kde protéká řeka Dunaj. Pokračujeme směrem Timisoara a před 19 hodinou překračujeme hraniční přechod do maďarska (Kiszombor). U města Szeged zastavujeme na pumpě, kde si dáme kávičku, svačinku a trochu se osvěžíme u venkovního vodovodu. Jsme za celý den dostatečně spaření a přemýšlíme, zda pokračovat nebo hledat ubytování. Nakonec se rozhodneme, že to zkusíme dát až domů, ale pokud budou u někoho z nás problémy, všichni to zakotvíme. Jízda přes Maďarsko je pohodová, avšak v jednom místě spatříme nehodu motorkáře, která byla naštěstí první a poslední během naší trasy.

Den sedmý

10.6 nás vítá Slovensko, kde si dáváme další redbulpauzu a zjišťujeme stav našich energetických zásob. Opět sedáme na naše mašinky a startujeme. Jízdá Slovenskem je pohodová. Jelikož jedeme už nějakou dobu po tmě, jsme nuceni střídat naše motopozice na čele našeho tříčlenného mototýmu.
Slovensko projíždíme setrvačností a myslím, že se všichni těší do svých postýlek. Po 3. hodině vjíždíme do naší rodné vlasti, zde se zastuvejeme na toalety a pádíme dál. V 4 hodiny ráno parkujeme u domečku a opatrně sesedáme z motorky. Jsme unavení, ospalí, celí bolaví, ale hlavně štastni, že jsme dojeli v pořádku. Máme za sebou 1100 km nonstop jízdy, proto nesmím  zapomenout pochválit  motorečku a hlavně svou partnerku Peťku, která mne celou dobu hlídala, abych neusnul. Následovala sprcha a 5 hodinový spánek.

Na závěr bych poděkoval svým kamarádům, kteří s námi opět cestovali:
Pavla, Jirka (Honda Afrika),
Vláďa (Honda Transalp),
no a Peťka,Ondra (Honda Varadero)

Náš výlet byl pro nás další velkou zkušeností a nezapomenutelným zážitkem. Děkuji všem čtenářům za trpělivé čtení a snad byli i některé informaci přínosné.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE