Moto-trip Bulgaria 2015

... aneb pět pardálů na Balkáně.

Upozornění: záznamy nacházející se na následujících stránkách jsou určeny toliko pro povahy silné. Všechny postavy vyskytující se v příbězích popsaných dále jsou bohužel skutečné, stejně tak i místa a situace… Příběhy samotné jsou naštěstí alespoň z části fikce, i přes tuto skutečnost však nelze jejich čtení doporučit, a to v podstatě nikomu, kdo se na jejich vzniku přímo nepodílel…

Moto-trip Bulgaria 2015

Kapitoly článku

Moto-trip Bulgaria 2015 (strohá fakta)

01 – Přejezd na jih Maďarska

Odjezd z Prahy, Brno, Bratislava, Budapešť na jih Maďarska k Szegedu (Segedín). Dálniční poplatek (Moto - 10 dní, 2.975 HUF ≈ 270,- Kč), noc v městečku Kískunmajsa – termální lázně. Spaní v penzionu Mustang nedaleko termálka, noční koupání.

02 – příjezd do Bulharska

přejezd přes Srbsko (Chorgoš, Novi Sad, průjezd vnitřním okruhem Bělehradu, Paracín, Zaječar), cesta po dálnici přes 3 mýtné brány (vždy 1-2 EUR). Příjezd do Bulharska, jeskyně Magura, spaní ve stanech u jezírka Rabiša (Rabiško ozero) nedaleko Dimovo (E79).

03 – Belogradčik-Idilevo

Návštěva skalního městečka – pevnosti Belogradčik (5 LEV ≈ 72,- Kč), přesun Vrača-Lukovit-Karlukovo, jeskyně Prochodna (největší skalní tunel - jeskynní útvar) u řeky Iskar – kaňon Iskaru. Dále Gložeňský klášter (Glozhene manastyr) a přesun (po E772) přes Sevlievo do vesničky Idilevo, kultovní moto-kemp.

04 – Veliko Ťarnovo – Ardino, Ďjabolski most

Veliko Ťarnovo (pevnost a památník), Gabrovo, přejezd sedlem (památníky Shipka a Buzludzha) na Starou Zagoru dále do Západních Rodop přes Haškovo a Kardžali. Vesnička Zimzelen u Kardžali Zkamenělá svatba (přírodní útvar sopečných tufů). Dále k obci Ardino, po lesní offroad stezce k památce Ďjabolski most (kamenný mostek ze 16. století). Spaní u mostku v lese u řeky.

05 – Bačkov Monastyr

Pokračujeme na západ – přes Banite, Davidkovo a Laki (asi nejkrásnější cesta z celého Bulharska – v mapce zeleně) do obce Bačkov. Oběd a návštěva překrásného kláštera (Bačkov Manastyr) s prameny léčivé minerálky. Přesun jižně na Ďáblův chřtán (největší podzemní vodopád). Spíme v obci Trigrad (necelých 15 km od řecké hranice).

06 – Jeskyně Ďáblův chřtán (podzemní vodopád) a Rila Manastyr

Prohlídka Ďáblova chřtánu a po 15 km se trháme od Jirky, který už míří domů. Pokračujeme na Garmen, Dobriniště, Bansko a Blageovgrad ke skalním útvarům Stob pyramidy. Dále na Rila a klášter Rylski Manastyr.

07 – Přejezd na jih Maďarska

Zpět stejnou cestou přes Srbsko opět na jih Maďarska, cestou ještě zkoušíme kemp Naturista o cca 50 km blíže u hranic, ale po jeho zhlédnutí, se rychle rozhodujeme popojet opět až do Kískunmajsy, noc v chatičce přímo u termálek.

08 – Slovensko Nová Bošáca

Rozlučka a páček – s Filipem jen sólo jedem k příbuzným na Slovensko. Domácí přivítání – ochutnávka domácích klobásek a domácích černých rýžových jelítek, pivko Kozlik a bošácký Zajačí koňak (repák). Ráj na zemi.

09 – Návrat do ČR

Ráno ještě bohatá snídaně, pak již jen rozlučka, načepování novobošácké železité minerálky z místní studánky a rychlý návrat zpět do ČR za domácími mazlíčky blíže neurčenými povinnostmi.
 

01 – Přejezd na jih Maďarska

Balíme, přípravy finišují. Mapy nachystány. Manželky seznámeny s plánem cesty – vyfasovány týdenní propustky. Sobota ráno, 30.5.2015. Jarda leští svoje Bávo gé-esko ve Chlumu, dolejvá olej do válců a maže kardan. Jirka v Budějicích vyzvedává svoje Bávo ká-erko z autorizovaného servisu po čerstvé generálce kardanu, údajně cenově velmi výhodné oproti trapnému mazání řetězu. Filip nechce přiznat, že Duki-Monstr je blbá máša na trip kolem Bulharska, tak jí (na oko nedobrovolně) vyklopí v první zatáčce za Bruntálem a narychlo kupuje Triumph-Tygra. Michal opatrně zjišťuje stav svojí Kátéemky, když z ní po zimě ometá pavučiny, domlouvá baterce a prázdným gumám, hledá kufry… Muj Alpik je nachystanej, v plné polní, startuju na první škrtnutí (Honda je Honda), vyrážím.
Sbíráme se postupně po cestě, protože na první den máme nachystáno 700km a každý jedem odjinud. Michala potkávám za Prahou, Filipa bereme za Brnem a s Bávama se potkáváme za Blavou. Jsme komplet.

Frčíme dálničním přejezdem na jih Maďarska, kousek před Segedínem přijíždíme k obci Kískunmajsa, kde jsou moc příjemné termální lázně s akvaparkem a s možností nočního koupání. V recepci kempu u termálka prvně pilujeme naši Maďarštinu. S moc příjemnou slečnou si vzájemně domlouváme spaní. (Teda - žádáme, abychom mohli mít stany co nejblíž ke vchodu do termálů), jasně - „No problem!“

Po slabé hodince urputného domlouvání platíme a slečna nám s úsměvem a přáním příjemného pobytu předává klíče od penzionu Mustang, někde v řiti na druhé straně vesnice. Naštěstí to nebylo tak daleko a rádi se k termálům kousek projdeme. Penzion byl fakt luxusní (a za směšný peníz) a představa, že se se slečnou domlouváme na jiném bydlení další hodinu, předem rozhodla. Bereme to a jdeme večeřet. Vybalujeme domácí klobásy a domácí paštiku, načínáme medovou slivovičku a vylízneme první (a poslední české) šestipívo. Krátký pokec o cestě a plánech na příští den a jdeme se koupat. Teda až na Michala, na kterého leze rýmyčka.

Termálka tu mají super. Rochníme se v horkých bazénech a okukujem místní bábovky (mimochodem – pár kousků opravdu luxusních). Jardu hned první den bolí prdel, tak si užívá podvodní masáže (bůh ví od čeho je ta voda tak hnědá). Pak brumlá cosi o sauně a mizí po anglicku. S Filipem a Jirkou vyzkoušíme postupně všechny atrakce - vlnobití, tobogány, vodní řeku… škoda jen, že při nočním koupání nefunguje taky noční kiosek – pivko by bodlo…

02 – příjezd do Bulharska, Magura a jezero Rabiša

Vychrupkaní do růžova ráno rychle balíme a míříme dál na jih. Po přejezdu Srbskem dosahujeme první cílový bod a ihned objevujeme bulharskou kulturu. Návštěva jeskyně Magura: příjezd kolem 20. hodiny, už se stmívá. V údolí hluboko pod jeskyní vidíme malebné jezírko Rabiša (Rabiško ozero) se zdánlivě třpytivou vodou.

„Tam se dneska večer vykoupem, ne?“, šťoucháme do sebe s klukama, když vidíme, že k němu vede jen úzká pěšina, zavánějící brutálním testem tlumičů. Nejvíc nás hecuje Michal, přitom se zřejmě koupat nebude, neboť jeho rýmyčka se během dne změnila na tuberu. Jeskyně už je zavřená – místní kluci ze stánku u jeskyně se chystají k odchodu.

Navazujeme první komunikaci s Bulhary a velmi nenápadně kupujeme červené víno: „Dobrý den, dáte nám ještě lístky do jeskyně?“ – „Ne, už je zavřeno.“ – „Aha, tak prosím tamten pětilitrový kanystr červeného a sedm kalíšků – dva pro vás.“ Tím jsme si je hned získali a dávají se s námi do vřelé diskuse… „Bulharský Merlot? – Da, da, kvalitní pití…“, zavřít prý můžou i později.

Chystáme večeři, jejíž vůně se line široko daleko. Se slinou na jazyku vzápětí dorazil místní náčelník ochránců přírody – strážce jeskyně. Brzy vytahuje placatku vlastní pálenky a začíná být veselo. Nabízíme mu naše „dobré červené“, které bez váhání označuje za patok a ředí si jej dovezenou limonádou (obdoba komunistické žlutky). Následuje neúspěšný pokus o průnik do krápníkové jeskyně pomocí alkoholu (ožíráme náčelníka).

Nálada je tak dobrá, že by nás tam snad pustil i s mašinama, bohužel se ale ožral tak, že nebyl schopen dojít pro klíče od jeskyně. Zřejmě se rozhodl ohromit nás místní kulturou, a tak místo slíbeného otevření jeskyně znenadání nastartoval svůj zánovní vůz zn. Simca z roku 1963 a začal jej túrovat. Nechápeme, o co se snaží – na sedmnáct pokusů a s brutálním kvílením uškytané osmistovky popojel pět metrů mezi lavičkami po parkovišti blíže k nám (což fakt nemusel). A hned – jak se patří – vohulil rádio. Záhy naše uši zalila rajská folklorní hudba, nefalšovaný hardcore bulharského neznámého umělce, něco ve stylu ranního ramadánu šmrnclého Pussy Riot.

Nezbývalo, než se rozloučit a pomalu se odebrat ke spánku. Posilněni pálenkou a bulharským Merlotem sjíždíme asi 2 km neplánovaným nočním offroadem. Po silně erodované hliněnce sledujeme jen naše vlnící se stíny a padáme asi o 150 nadmořských metrů níže k jezírku.

Cestou několikrát sbíráme Jardu s Bávem, neboť se rozhodl zarputile trénovat salta v bok. Ke hrázi jezírka dorážíme již v úplné tmě po slabé hodince, ale zázračně bez zranění či větší újmy na motkách. Ve stříbrném svitu měsíce parkujeme motorky.

Malinko nachcaní, v rytmu bulharského folkloru znějícího už jen tlumeně odkudsi z dálky, provádíme působivé UFO-laser-show s čelovkama. Hopsáme kolem motorek, hledaje po tmě tyčky a kolíky a vesele stavíme stany v trávě vysoké po pás. Filip tápající ve tmě, zádumčivě zamrmlá: „Už vim, co jsem zapomněl – čelovku!“ 

Dopíjíme zbytek pětilitránku a jdem se okoupat do toho bahňáku.

03 – Belogradčik-Idilevo

Vzbudí nás hýkání osla přímo u stanů, rozespalí se motáme ven a vidíme místní polní taxislužbu – chlápka co veze seno na oslem taženém žebřiňáku. Vřele nás zdraví a mává – kde je zbytek toho vína? S písní na rtech mizí v dáli. Začíná pražit. Rozlámaní a nevyspalí balíme a vyrážíme tou hliněnkou kolem jezera vstříc dalším bulharským pamětihodnostem.

Šněrujeme si to horskou cestou, s příjemným asfaltem, s vyhlídkou na okolní kopečky - kochačka.

Před Belogradčikem ještě zastavujeme na skupinové foto s překrásnou vyhlídkou na městečko:
rudé střechy Belogradčiku, panorama skalních útesů, luční květy a bzučení včel – malebné romantické místo, jako stvořené pro Michalovo první káko.
Jedem rychle pryč…

Prokličkujeme neomylně městečkem a parkujeme přímo u vchodu do rozeklané pevnosti. Nikde ani kousek stínu. Za lístek chtějí 5 leva, ale neberou eura ani karty. Po chvilce dohadování nakonec s výměnou uspějeme v místním kšeftě se suvenýry. Bereme lístky a jdem se rychle mrknout na tu skalku, neboť právě dorazil autobus plný německých důchodců.

Na skalkách je fantastická vyhlídka na městečko, amfiteátr a okolní skály. Drápeme se výš po plechových schodech a na další vyhlídce zíráme do údolí a na skalní útesy, lemované zamlženými štíty hor. Super, moc pěkný, lepší jak v českym-švajcu – fotíme a kocháme se. Cestou zpět k motorkám míjíme několik korpulentněji vybavených turistů.

Nahoru to nedají, upocení a ufunění se fotí na schodech, kde je obcházíme. Začíná tepelně přituhovat, jedeme dál na východ. Přesun Vrača-Lukovit, nedaleko obce Karlukovo navštíven největší bulharský skalní tunel Prochodna.


Lezeme dovnitř po širokých dlabaných schodech, vcházíme do prvního sálu a žasneme. Fakt hustý - obří. Tunel je prosvětlen velkými stropními okny. Nad tunelem vede silnice, po které jsme před chvílí přijeli. Zvláštní, shora jsme si vůbec nevšimli těch dvou děr, kudy by bez problémů propadl autobus. Zkoušíme ozvěnu: „Knihovnaaa!!!“ – „hovna, hovna, hovna…“ funguje to! Nějaký „Helmut“ co své bávo parkuje nahoře, a kterého vůbec neznáme, hází na stěny jeskyně šutry, snažíc se uloupnout kousek krápníku. Do tunelu mezitím vstupují místní opálení spoluobčané s vohulenym magneťákem. „Voni si s těma šutrama začali!“, kontruje na mé environmentální pokárání Jirka. Stejně jsme už chtěli zpátky. Sedáme na mašiny, Michal ještě neodolal a vyválel kátéemku v louži před Prochodnou, necháváme ho ležet a jedem dál.

Hledáme první bulharský klášter – lustrujeme okolí Gložně. Podle cedulí tu měla být cesta, z Gložně přímo ke klášteru. No nic, jedem neomylně podle GPS. Zapíchli jsme to u dalšího, tentokrát kamenitého offroadu. Ke klášteru zbývaly slabé 4km, které ale srabi z Bavorska odmítli dát. Až později jsme zjistili, že tam vede ještě oficiální luxusní asfaltka z vedlejší obce Malak Izvor ze západní strany. (Tuto skutečnost jsme jim ale statečně zatajili - až doteď.)

Přesouváme se dál (po E772 – obdoba naší E55 vč. všudypřítomné dívčí výzdoby), východně přes Sevlievo až do vesničky Idilevo, s kultovním moto-kempíkem Ivoše a jeho paní Poly
(pár odkazů např. zde, zde nebo zde).

Kamenný dvorek, starodávná roubenka, zřejmě původní chlévy a špejchar postupem času přestavěny na luxusní pokojíky. Místo čísel pokojů značky moto. Kluci spí v Yamaze, my s Filipem v Ducati. Uvnitř moderní Evropa, horká sprcha, obývák a ložnice, wifi. Luxus. Večeříme v přístřešku za dvorkem, kde je posezení a kuchyňka se vším, co utrmácený pocestný potřebuje: plynový vařič, teplá voda a bar – přesněji velká lednice, nabušená pitivem. Sámoška a píšeme čárky (všichni na Jardu) – co víc si přát? Dali jsme Zagorku - několikrát.

Koukáme na dvorek, kde stojí vrak Yamy tenerečka nastrojený ve stylu Dakarské rallye. Čí je to motka? Ráno brzy zjišťujeme – obdivujeme pohublého frajera ze San Francisca, který se chystá na dvouměsíční trip do Mongolska. Má jen lehkou bundičku, těsný čtyřprocentní džíny (je opravdu z Frisca) a kožený boty. Na motce ze stran gumicukama přicvaklé dvě minitaštičky. Stejně je to borec - jiná liga, přejeme mu hodně štěstí a jdeme snídat…

Snídáme v Polyinym baru (sama si ho pojmenovala „Poly‘s bar“): sbírka trofejí, plakátů, suvenýrů a vizitek od motorkářů z celého světa. Měsíc před námi tu prý byl ten frajer (Sjaak Lucassen) co natruc všem Afrikám a KTMkám se sériovou er-jedničkou projel offroadem půl světa. Na stěně je i pár jeho fotek z cest a ručně psané pozdravy a přání – R1 rulez!!

Před odjezdem ještě mrkneme k Ivošovi do stodoly – vesnická dílna se vším co motorkář potřebuje. Zvládli bychom určitě i výměnu Jardovo kardanu (něco mu v tom furt hrká, ale dělá, že to neslyší), resp. Filipovo tlumičů (u Gloženě mu jeden začal trochu uchcávat), případně výměnu zadní gumy Michalovo kátéemky (jede už pomalu po ráfku, ale prý to tak je u KTM schválně). 

Ivoš má v dílně přehršel motorek různých značek, co mu tam kdo zanechal, zapůjčil, či nabídl do komise. Např. předválečné bávo v supr stavu i se sajdou nebo např. plně funkční stařičký Tatran! Hondu tam žádnou nemá, prý se nesypou…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.22
Známkováno: 23x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist