EastMotoTour 2016

Na východ. Příště jedeme na levný východ, opakovali jsme si čím dál častěji, když jsme minulý rok brázdili silnice Korsiky. Ačkoli jsme doposud neviděli hezčí krajinu, cenovky nastavené vysoko na nabité peněženky německých turistů, nás přiměly k rozhodnutí, vydat se do zemí na euroasijské hranici.

Bulharsko, já bych chtěla k moři. Byla první odezva Mišáka, mé drahé polovičky a velké cestovatelky. Pro mě byla výzvou Ukrajina a Černobyl. Tak se pomalu rýsoval plán cesty. Aby to nebylo pouze o tom sbalit pár kousků oblečení a bezstarostně vyjet, prodlužujeme cestu přes Bělorusko, čímž se upisujeme ke zdlouhavému řízení s úřady kvůli udělení víz. Hrubý plán cesty tak zní: Polsko, Bělorusko, Ukrajina, Moldávie, Rumunsko, Bulharsko a domů přes západní část Rumunska, Maďary a Slováky. Google nám vyčíslil trasu na krásných 6500 km a my stanovili dobu čtyři týdny s několikadenním odpočinkem u moře.

Posádka

Po osmi zemích projetých pouze ve dvou s naším oddaným Hornetem 600 poprvé vyrážíme ve skupině. Našli se další čtyři nadšenci odhodlaní s námi cestu podniknout. Jedním z nich je Filip, kolega z práce, s přítelkyní Kikou, kteří rovněž sedlají Horneta 600. Dále Honza s přítelkyní Marťou v sedle Suzuki Bandit 600. Pro Marťu je to výzva o to větší, neboť musí za pochodu překonat svůj strach z motorek. Je pravda, že volba strojů není zrovna ideální vzhledem k tomu, co se proslýchá o ukrajinských silnicích, ale na nové géeso nemáme, tak bereme to, co garáž dá. 

Přípravy

Stěžejní jsou pro nás běloruská víza, bez nich nám bránu do země neotevřou. Vyplňujeme formuláře, tiskneme, kopírujeme, až pro všechny ty papíry není kam šlápnout. Jednou z podmínek je předem domluvené ubytování, abychom jim náhodou nespali někdo po lesích, což by pro nás nebyl žádný problém.  

Snad máme vše vyplněné, tak hrdě vyrážíme k branám velvyslanectví republiky Belarus. První informace, které nám na místě mladá slečna sděluje – víza neposílají, musíme si pro ně přijet; platby neprovádí, musíme kamsi do centra Prahy zaplatit. Když už to vypadá nadějně, objevuje se další problém. Na našem ubytování v kempu jim cosi nesedí. Buď prý dodáme živnostenský list vlastníka a výpis z katastru nemovitostí, nebo jedeme domů s prázdnou. Neleníme a píšeme tak mail majiteli, s žádostí o zaslání potřebných lejster. Nakonec však stačí pouze jeden jeho telefonát na konzulát a vyřízení víz proběhne hladce. Zjevně dokáže zařídit cokoliv, což se nám později opět potvrdilo.

Víza máme, domlouváme prohlídku Černobylu a zbytek už prostě nějak dopadne za pochodu.

Motorky prošly běžnou údržbou – seřízení, destičky, nové dvousměsové pneu a kluci preventivně vyměnili i řetězovky, což jsem měl udělat i já, ale o tom později.

Dva týdny před odjezdem Filip zjistil, že s jeho podsedlovým rámem není něco v pořádku. Že by zaručeně nebouraná motorka, jak se při prodeji říká, přeci jen někde padla? Když odbrousil centimetr kitu a zjistil, že svary, které drží jeho, Kiku a bagáž, jsou na úrovni studenta nultého ročníku svářečské školy, nebylo o čem dál přemýšlet, prostě musíme opravovat. Nařezat výztuhy, COčko a trocha barvy, nakonec zatěžkávací zkouška a může se jet.

Omyl, Honza stále nemá k čemu upevnit brašny a kufr. Rozhodl se, že nebude sponzorovat výrobce motodoplňků a v rámci seminární práce za pomoci CAD softwaru, navrhnul své vlastní podpěry a držáky. Pak už jen stačilo jedno odpoledne strávené s rádiem, svářečkou, několik balení gumycuků a třetí motorka je připravena k odjezdu. 

Odjezd

Dnem D byl stanoven 12. srpen 2016. Poslední kontrola pneu, nastavení tlumičů a odjezdu vstříc měsíčnímu dobrodružství nic nebránilo. Před námi je tranzit přes ČR a Polsko.

První noc táboříme „na divoko“, tak jako většinu času naší dlouhé cesty, a sice na trávníku mezi dvěma honosnými vilami poblíž Varšavy.

Druhý den se prokousáváme kolonami polských měst, které snad nikde nekončí. Cesta ubíhá mnohem pomaleji, než jsme předpokládali. Inu, v šesti lidech se každá menší zastávka na benzince protáhne minimálně na hodinu. K večeru vjíždíme do hraničního pásma a rozbalujeme bivak. Taháme zásoby lihovin a popíjíme dlouho do noci. Jen doufejme, že na běloruské hranici, kam ráno s kocovinou přijíždíme, nevedou alkoholtestry. 

A je to tady. Imigrační karta, doklady, pojištění, dočasný dovoz motocyklu, vyplnit, zaplatit a po třech hodinách se brána do neznáma konečně otevírá. Vítá nás město Brest, které typickým komunistickým panelákem začíná a na chlup stejným končí. Zdá se nám, že nejenže jedeme na východ, ale snad i zpět v čase. V rychlosti proběhneme brestskou pevnost a s deštěm v patách, uháníme do zabookovaného kempu. „Uháníme“ je zřejmě hodně silné slovo. Hlavní silnice se změnila v rozmočenou písčitou cestu a my máme co dělat, abychom stačili ochotnému pánu na svém retro kole, který nás ochotně vede na asfalt. 

Přijíždíme do kempu a v jednu ráno taháme majitele se silnou kocovinou z postele. Po rozhovorech s místními nám však přijde, že tu má kocovinu úplně každý (pokud ovšem zrovna nepije). Ještě v noci se objevuje první problém. Filipovi nefunguje ventilátor. Nánosy bahna zřejmě způsobily protočení unašeče ve vrtuli. Ráno nás opět zachraňuje majitel kempu. Jeden telefonát a máme odborníka se svářečkou na plasty. Svářečka je asi čtyřicet let stará s nápisem CCCP, ale majitel si ji nemůže vynachválit. Již po půl hodině po zapnutí, je připravena k práci. Rozbitý unašeč sice zatavil, ale jak se ukázalo mimo osu rotace, čímž nám při každém sepnutí větráku zapříčinil o to větší pozornost lidí ve městě. 

                Zatímco jsme spravovali, naše drahé polovičky vyrazily na prohlídku zámku v Miru, kde už na ně čekali místní junáci v důchodovém věku a tahali je k sobě domů. Proto po „dobře“ odvedené práci, nejvyšší čas zmizet. Když v tom… Honzův Bandita nestartuje. Doufáme jen v prasklou pojistku, jenže žádná nejeví známky poškození. Začínáme propadat panice, víza máme pouze na 72 hodin a my se nutně potřebujeme přesunout k hranici. Ukazuje se, že je to baterkou, která nadobro vypověděla svoji službu. Snad nebude problém sehnat novou. 

Čekám na malém náměstí na Honzu, který zoufale obíhá jeden obchod za druhým a jeho naděje na úspěch se pomalu vytrácí. Čím déle tu čekám, tím více hltám místní atmosféru. Jako bych se ocitl o několik desítek let v minulosti. Lidé jsou oblečeni stejně, jak to znám z filmu pro pamětníky. Po chytrých telefonech ani památky a já nasávám vůni z všudypřítomných žigulíků, moskvičů a niv. Vedle svého Horneta v motohadrech si připadám jako návštěvník z jiné planety a kolemjdoucí netají svůj údiv.

Po dvou hodinách přibíhá Honza s dobrou zprávou, že baterku sehnal. Kde ji ale nabít? Majitel obchůdku (spíše bych ho nazval trafikou s bateriemi) se ochotně nabídl vzít ji k sobě domů nabít a my si ji o půlnoci nabitou vyzvedáváme. Nijak nás nepřekvapuje, že se chlapík v tuto hodinu už sotva drží na nohou, ale baterka je připravena. Lidé jsou tu prostě velice vstřícní, až se nestačíme divit. Dlouho v noci Bandit konečně ožívá, tak rychle na kutě, zítra musíme Bělorusko opustit stůj co stůj.

Honzovi ale štěstí nepřeje ani ráno. Bandit opět stávkuje, ne a ne chytnout. Máme toho dost, nálada je na bodu mrazu. Po hodině roztlačování v dešti si však konečně dal říct. Tak rychle nasedat a jedem. Je to závod s časem. 

Když vidíme modrožlutou ceduli s nápisem Ukrajina, uleví se nám. Ne však na dlouho. Silnice se změnila v tankodrom, jaký jsme nezažili. Kochačka krajinou nepřipadá v úvahu, očima visíme pouze na silnici. Vítají nás díry hluboké desítky centimetrů a v takovém množství, že i s motorkou je často problém se vyhnout. Každá z nich by pro nás znamenala konečnou. Kilometry se vlečou neskutečně pomalu a každou chvíli kontrolujeme, co všechno nám z motorek upadalo. A místní? Otrávení ze stále horších a horších silnic? Ale kdepak. Nic neřeší, auta ženou přes díry co to dá. Nerozhodí je ani výfuk, táhnoucí za sebou po zemi. Drobné ťukance jsou vidět na každém rohu, ale sotva obejdou pomačkané auto, kopnou do gum a zase je plyn na podlaze. Zvesela nás přejíždí. Plná čára, horizont, ani protijedoucí auta je nezastaví. 

Obrat o 180 stupňů přišel s napojením se na hlavní tah do Kyjeva. První a poslední pěkný úsek na Ukrajině. V Kyjevě byl sraz na exkurzi do Černobylu, kterou nakonec absolvují pouze naši kolegové. Když nám vypráví, jaká turistická atrakce se z místa neštěstí stala, nelitujeme a vydáváme se na prohlídku Kyjeva. Zaskočila nás městská autobusová doprava. Proč to? Nastoupíte, pohodlně se usadíte a peníze jednoduše pošlete po cestujících dopředu k řidiči. Nemáte drobné? Nevadí. Řidič vám pošle nazpět. Přemýšlíme, jak daleko by asi peníze doputovaly v českém autobuse. Ať jedete kamkoli po městě, vyjde Vás to na necelé dvě koruny. Za deště opouštíme Kyjev a cestou míjíme několik tanků. Naštěstí jen na valníku. Později přichází zprávy z domova, že prezident zvažuje vyhlásit mobilizaci. Možná by bylo nejlepší vypadnout, my ale máme v plánu ještě jednu zastávku a to prohlídku v Pervomajsku. Však ono nebude tak zle.

Cestou tam se vydáváme napříč vesničkám, nasát atmosféru venkovského života. Na ten zážitek asi nikdy nezapomeneme. Stačí na chvíli zastavit a máme kolem sebe dav lidí, bosích a spoře oděných dětí. Naše prvotní obavy nás tedy opouští, když vidíme, jak ochotní a nápomocní lidé to jsou. Stačilo se zmínit, že hledáme místo pro stany a na dobrou hodinu jsme měli průvodkyni, co nám vybrala nejlepší místo na spaní. Jen foťák se jim nelíbil, raději jsme ho schovali. No pochopitelně, ani my v Čechách nejsme nadšeni z čínských turistů a jejich abnormálně vysokému počtu stisku jejich fotoaparátů. Méně příjemné jsou ovšem cesty mezi vesnicemi. Slovy těžko popsat, ale fotky mluví za vše. Enduro trať a naložený naháč i se spolujezdcem není dobrá kombinace. Pádu se někteří z nás nevyhnuli. 

U Pervomajsku procházíme raketovou základnu, kde ještě nedávno byly rakety namířené na spojené státy a k odpalu chybělo málo. Pojeďme ale vstříc něčemu pozitivnějšímu. Třeba vinné sklípky v Moldávii. Off roadu máme až po krk, hurá na dálnici přímo na Kišiněv.

Je to jako ve zlém snu. Průměrná rychlost 40km/h, co půl kilometru jakýsi neplánovaný retardér, tohle nemůžou naše stroje zvládnout. Po dvou stech kilometrech naše trápení končí. Těžkooděnci na hranici nás vpouští do Moldávie. Alespoň jsme si mysleli, že jsme v Moldávii. Ona to ale byla neuznaná republika Podněstří. Celník se tu nezdráhal říct si o úplatek sotva jsme zastavili motory. Naše rozhodnutí vydat se legální cestou a veškeré poplatky mít podložené dokladem asi nebylo nejšťastnější. Dvě hodiny nás dusili vyplňováním všeho možného i nemožného v jazyce, kterému jsme nerozuměli. Ale onen celník se ani teď, když držíme všechny potřebné papíry, nedal a pod pohrůžkou vybalení všech zavazadel a zdržení dalších několika hodin, dosáhl svého. Deset euro v pase postačilo k hladkému průjezdu až do opravdové Moldávie. 

Na prahu hlavního města nás vítá vinařská oblast Cricova. Prohlídka vinných sklípků předčila naše očekávání. Ono to totiž bylo spíše vinné město vybudované 100 metrů pod zemí s vlastní silniční sítí, včetně přechodů a semaforů, kinosálem, přepychovými degustačními sály a noblesní prezidentské komnaty. Všudypřítomná vůně vinného kvasu nás navnadila k večerní  soukromé ochutnávce mezi třemi stany, třemi motorkami a dvanácti očima. V opojení moldavským vínem, uleháme uprostřed pustiny za občasného štěkotu psů. Po necelých dvou týdnech je to naše poslední noc mimo Evropskou unii plná smíšených pocitů. Na jednu stranu se těšíme na lepší asfalt a alespoň nějaké ukazatele, možná se i domluvíme anglicky, ale už to nebude to pravé dobrodružství jako zde, kde najít kemp je nadlidský výkon, kde nevíte, jestli Vám stav cesty dovolí dostat se do cíle, ale pokud se Vám to podaří, čeká Vás odměna, kterou je nevítaná pozornost místních a ochota, z níž Vám spadne čelist hluboko k zemi. 

V Rumunsku nás přivítaly tlupy toulavých psů, kteří se neohroženě vrhali pod kola našich motocyklů. Po pěti tropických dnech bez sprchy bereme kemp, kde konečně smyjeme špínu a pot Ukrajiny a Moldávie. Další den nás krásné silničky vedou k Buzau, kde nás čekají vulkány Paclele Mari neboli bublající bahno. Okouzlující místo plné bahenních sopek, ale bohužel také stánků, restaurací a zástupů lidí ničící krásu panenské přírody a přírodních jevů. Směřujeme dál na jih k bulharským hranicím. S každou další zastávkou se stupňují mé obavy z řetězu. Po patnácti tisících kilometrech se natahuje rychleji, než jsem čekal. Už dávno jsem mimo rysky vymezující použitelný rozsah. Čeká nás přejezd několika bulharských pohoří a Transfagaraš cestou domů a tenhle řetěz by nemusel adrenalinovější jízdu přežít. Klidný spánek je nadobro pryč. Doufám, že v Bulharsku snad něco seženeme, tak jako tak nám dochází mazivo na řetěz, takže o první zastávce, v zemi českých turistů máme jasno. 

Když už přechod hranic nekomplikoval žádný úředník, hlásí se o slovo přírodní živel. Průtrž mračen a nulová viditelnost nás uvěznili na hraničním přechodu pod střechou již opuštěné celnice. Čekáme s nadějí, že po pár minutách déšť odezní. Nic na plat. Když po dvou hodinách déšť neustává, míříme zpět k pár metrům vzdálenému motelu. No co, alespoň se usušíme a bouřka se snad do rána vybouří. Přemýšlíme kam před deštěm schovat motorky, ale majitel motelu má jasno a ukazuje na sál v restauraci plném lidí. No, že budeme u večeře sedět společně s motorkami, jsme opravdu nečekali. 

Štěstí se nás drží i v Bulharsku a první oslovený motorkář v Dobriči nás vede, k jemu známému, motoshopu.  S prodavačkou bok po boku chatujeme na google překladači. Mazivo na řetěz do půl hoďky dovezou, ale pro řetězovou sadu musíme do Varny. Zařídila nám i výměnu u mechanika, pak objednala pro všechny kávu a nakreslila nám podrobný plánek cesty. Po pár společných fotkách se s touto milou paní loučíme. 

Po sametově hladkých silnicích pádíme na Mys Kaliakra, který nabízí krásné místo pro bivak. Zatímco ostatní dospávají, my s Mišákem hledáme motoshop ve Varně. Netrvá ani dvě hodiny a náš sršeň se pyšní novou řetězovkou. Máme před sebou zasloužený odpočinek, na jihu černého moře až tam u turecké hranice. Cestou stavíme v historických městech Nesebar a Sozopol, ale dobovou atmosféru dokonale překazili stánkaři ve snaze vytřískat z turistů poslední levy. 

Nadcházející odpočinek u moře jsme si představovali jinak – od prvního dne se potýkáme se zdravotními problémy, a když se konečně zotavíme, je na čase jet dál. Směrem na západ kopírujeme tureckou hranici, po cestě obdivujeme skalní útvary právem nazvané Kamenná svatba a naším cílem je pohoří Pirin. Po 4500 kilometrech jsme se konečně dočkali pořádných zatáček a ten asfalt – jedna báseň. Zapomínáme, jakou nálož s sebou vezeme a bezhlavě bereme jednu vracečku za druhou. Každou další zastávku pak sledujeme, jak si kdo vede v soutěži o nejmenší poserproužek. Na protažení před cestou domů si vyběhneme druhou nejvyšší horu Bulharska – Vichren 2914 m. n. m., vyfotíme se s mraky, pro které není vidět na metr a s bouřkou v zádech a krupobitím lezeme za pomoci řetězu dolů. S lepším počasím se s námi Bulharsko snad ani rozloučit nemohlo. Do návratu zbývá už jen pár dní, řada z nás se těší na domovinu, já naproti tomu bych ze všeho nejradši otočil motorku a hnal ji napříč Tureckem ke gruzinské hranici. Snad třeba příště.

Lámeme kilometr za kilometrem k rumunské hranici, kde na konci té nepřehlédnutelné roviny nás čeká Fagaraš. O Transfagarašské magistrále bylo už napsáno nespočet chvalozpěvů a co se přírodních krás týče, nejde nesouhlasit. Být tu lepší asfalt, bylo by to opravdové motorkářské nebe. Transfagaraš byl třešničkou na dortu naší dovolené. Od teď nás čeká jen nudná cesta po maďarsko-slovenských dálnicích.

Na tuhle dovolenou budeme dlouho vzpomínat. Každá země by si určitě zasloužila více pozornosti a času pro důkladnější poznání, ale to snad za pár let, snad na jiném stroji. Kilometrům zdar!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE