sumoto_leden



Bulharsko – moře i hory

Kapitoly článku

Den 5. - 20.8.2013


Dobré ráno!
Jen se posadím, už cejtím záda a to tak, že dost. Ó jé. Stařecký choroby. Stařecký ne, ale středního věku. Koho nebolí záda, ať zvedne ruku. Chtěl jsem to večer rozplavat, ale ne. Nu což. Pojedu s bolavejma.
Trasa je jasná. Někam pod Burgas. Někam hezky se vykoupat v moři a projít si mraveniště turistů, cetek a suvenýrů.
Vyrazím před osmou, směr Balčik, Albena. Výstavní letoviska.

Myslel jsem, že ve městě Balčik zkusím najít privát, kde jsme tehdy na dov bydleli. Ti lidi se jmenovali Kanavrovi. Dneska jsou jistě na jejich místě vnuci s kterýma jsme si tehdy hráli. Ale ne, pohádka mládí ať zůstane vzpomínkou a já jedu dál, za něčím novým.
Kolem silnice je jedno pole s paprikama za druhým. Když si vzpomenu, co dá práce doma vypiplat pár paprik. A tady jsou jich metráky. Tuny.
Varnu tentokrát projedu hezky po hlavní. Čtu cedulku „delfinárium“. To by mohlo bejt zajímavý, ale určo nejdu od motky ani na krok.
Docela to jede, držím směr Burgas. Od Burgasu dolů se budu snažit najít nějaký ubyt. Hezky zavčasu, abych měl čas na moře.
Jedu pořád podle pobřeží a snažím se koukat na moře. Všude stromy a křoví, takže je vidět jen místama a jen trošku. Škoda. Ale oni by asi všichni čuměli na moře a ne na cestu, takže je to tak možná schválně.
A blížím se k Burgasu. Tohle město se mi líbí zatím nejvíc. Zdá se mi takový čistší. Taky tu čety cikánů zametaj, čety svážej na kolečkách a čety to všechno nakládaj na auta. Tak to asi přeci jde, je zapřáhnout.
Míjím solnou farmu.

Mířím na Sozopol. Kupodivu je to dobře značený, tak se ani nesmotám.

Tyhle policejní budky jsou stejný jako na UA, jenže tam fungujou dodneška.

A pořád podle pobřeží. Ty hotely a komplexy pro turisty, to je k neuvěření. Bizarní tvary budov a spousty domů a hotelů je ještě rozestavěných. Asi několik let. Až to všechno dostavěj, může půl Evropy jezdit na dov k moři do BG.

Bude Primorsko a něco mi říká, že jo, takže odbočka je moje. Vjedu do města, musím pomaličku, jsou tu mraky lidí, ulice lemovaný stánkama s cetkama, takže pravý letovisko u moře. Tak zkusím taky zakotvit.
Jedu někam rovně za nosem a vidím restaurace Praha. Jdu se zeptat na ubyt a bylo by za 70 leva. Zdá se mi to dost, tak ještě kousíček popojedu. Cedulka „svobodni staji“ budou nejspíš volný pokoje, tak zastavím.

Okukuju a chlapík co sedí venku se ptá co jako. Česky nebo skoro česky. Říkám o ubyt na jednu noc a on, že paní co sedí vedle něj asi něco bude mít. Jeden rychlej telefon a už si jdu prohlídnout pokoj. Je dobrej, tak je za 40 leva můj. Pokojík s jednou postelí a vedle se dvěma a sprcha a hajzlík dohromady. Takže blokuju tři místa, ale je odpoledne, tak mi ho nechali.

Alpinka musí zůstat na ulici přímo pod oknem, ale podle chlapíka venku se tu nekrade. Ptám se jak to, že umí dobře česky a on na to, že když k nim jezdí spousta čechů, tak se naučili, aby mohli obchodovat.
Nejdřív se minutku natáhnu, potřebuju si narovnat záda. Už jsem po cestě musel spolknout dobrotu a na chvilku to zabralo, ale už je to zas blbý.
Pak sprcha a vyrazit do mumraje. Foťák a pár leva do kapsy. Chci koupit a poslat pohledy. Holkám domů, mamce a do klubu, kam chodím na dvě. Pohledy mám, prodávaj je na ulici a maj jich hromady. Teď najít poštu. I to se povede. Velká budova, uvnitř zařízená jen jako pošta. Myslím tím, že tu neprodávaj ani retka, ani šampóny ani nic jako u nás, jen známky a čágo.
A teď bych chtěl koupit něco hezkýho Emmče. Možná tyhle námořnický šatičky. Tak jo. A pro Evču nejspíš lahvinku dobrýho bulharskýho vína.
Udělám pár fotek u moře a procházkou se vleču „dom“.

 
Chviličku zas natáhnu záda a pak sejdu dolů do restaurace. Když tu bydlím, tak se tu taky najím. Dám si zas ten pastýřskej salát. A za tím rybu smažený kranas (nebo karnas?)
Já myslel, že to bude celá ryba pěkně velká, až jsem litoval, že jsem objednal obojí. To asi nesním.
Chacha. Člověče, donesla mi na talíři asi 20 mrňavých rybiček smažených vcelku i s hlavou. Vykuchaný asi byly. K tomu tři kousky citronu. Tak to přejedenej nebudu. Ale bylo to docela dobrý. Jen ty hlavičky tak divně křupaly. Jsem syt.
Můžu vyrazit k moři. Už je tu poloprázdno, volný lehátka ve stínu zvou k poležení, ale já jen na jedno položím hadry a hurá do vody.
Řádně si loknu, abych ochutnal moře. Jsem jak malej Jarin. To je prča. Vlny, jak kráva a já jsem úplně nadšenej. Zdolávám je horem, dolem i skrz. Sranda. A koukám, že kus vedle jsou ještě větší, tak hurá tam. Aha, protože je tu takovej výběžek, kde je mělko, tak jsou tu vlny větší. To je žůžo. Rochním se jak kanec. Bohužel v mým případě je to srovnání, co se váhy týče, víc než pravdivý. Ach jo. Nemůžu se nabažit, baví mě to a zima mi ještě není. Bezva.
Ale pak přeci vylezu v kabince se převlíknu a vyrazím ještě na prochandu. Všude nápisy v češtině, třeba „točené pivo, guláš, rajská“ a tak. Potkávám dva čechy velký borce. Jsou nalitý, jako náhodou ošahávaj holky a maj debilní kecy. Dobrá reklama.
S večerem se lidi v ulicích málí a já už taky mířím bydlet. Dám si dole ještě jedno pivko a už do postele. Sprchovat se nebudu, abych si užil soli, až ráno.
Teď si dopíšu deník, dokud si něco pamatuju. Ozvu se domů, pošlu holkám leteckou a  už přemejšlím kudy dál. Chci vidět hory. Těším se.
Tak mapu a trasu.


Ujeto : 260 km


Den 6. - 21.8.2013



Dobré ráno, myslím, že jsem se vyspal dobře, i když tu večer  někdo děsně mlátil dveřma a pod okny se toulali veselí opozdilci. Ale co, je dovča a každej si ji chce užít.
A já budu pokračovat v cestě. V duchu se loučím s Primorskem a myslím, že kdybych se loučil nahlas a česky, rozuměli by mi tu skoro všichni.
Jen vyjedu, garmin na řidítkách zoufale mele nesmysly a posílá mě do jednosměrek. Tak už to nebude sloužit ani k vymotání z měst no. Sráč.
Vrčím do helmy, jak vzteklej pes. Vzteklej pes. Baf. Při tý vzpomínce se začnu spíš šklebit. Poradím si sám a už valím vesničkama. Jasna Poliana, Veselie, Rosen a pak už Burgas. Prolítnu ho, jen při vjezdu se dám do špatnýho pruhu, ale hned to zjistím, zastavím a nohama se odstrkám kousek zpátky a už frčím správně. Na Sredec.
Cesta ubíhá, jsou tu kopečky a kopce a zatáčky a hezká krajina, tak se jede fajn. Směr Elhovo. Nav mě zas shodila bokem z větší silnice na Stefan Karadžovo a Popovo. Tentokrát jsem rád a nevrčim, protože je to moc hezká cesta.
Při zastavení na napití náhodou mrknu dolů na motor a strnu. Dělá se mi tam v tom V-čku nějaká loužička. Civím. Něco teče, ale co? Je po náladě. Že by nějaký těsnění? Jsem velkej talent na techniku, takže to odborně okouknu a ošáhnu. Nevím, tak jedu dál.
Městečko u silnice si vyfotím jen kvůli tomuhle domečku.
Na Topolovgrad je krásná cesta. Teda spíš výhledově, silnice zas tak krásná není. Ale je na co koukat a to mě moc baví.


Na silnici jsou takový divný fleky, od čeho to může bejt? Dojde mi to hned, jak dojedu za pár km auto. Opel combi, ve kterým sedí chlap a je zasypanej melounama. Ale zasypanej. Tam není místo ani na sirky. Okolo sebe má takovou konstrukci ze dřeva a celý auto vycpaný. A na střeše je zahrádka a v ní krabice taky narvaný těma melounama. Jede pomalu a zatáčky krokem a ty melouny na střeše se natřásaj a kolíbou. Takže občas asi některej spadne a rozprskne se na silnici a vytvoří ten flek s čárama.

Pod kola mi naštěstí žádnej nespad.Výhledy krásný.


A tady jedno bejvalý JZD, nebo co tu měli. Dávno nefunkční, využívaj jen část možná jako garáže a parkoviště pro techniku. Je to stejný, jako v celým BG. Mraky polorozpadlých domů, objektů, továren. Kam ty lidi šli, nebo co dělaj to nevím.

Vyfotím si řeku z mostu a jak zastavím, kouknu dolů na motor.


Bezva. Strčit hlavu do písku nepomohlo, budu to muset nějak řešit.
Takže. Jsem u Harmanli. Pokud to bude vážný, jedu směr Plovdiv, Sofie a nejkratší cestou domů. To je ta horší (nikoliv nejhorší) varianta. Tou lepší je oprava a to jako hned. Zkusím zavolat dvornímu opraváři, uvidím co na to řekne. Nic. Nebere telefon.
Za chvilku znovu a jo, tak popisuju problém a taky, že nejsem za komínem, ale kousek dál.
Sakra tam by týct nic nemělo, říká, ale podívej se na stav chladící kapaliny. Jestli chybí, dolej a sleduj. Pokud teče víc musíš do opravny, pokud jen rosí, dá se jet, ale kontroluj teplotu. Tak jo.
Vyndám nářadíčko, který mám jako příslušenství od Hondy. Potřebuju imbus. Nemám.
Musím se uklidnit. Odskočím si a uvažuju. Vole. To na co  se dobejváš je bandaska na kapalinu brzdovou. Já potřebuju chladící. A ta je přeci tady, na druhý straně. Zakejvu motkou a nevidím, že by se hladina houpala, takže chybí. Otevřu bandasku a šátrám prstem a nic, tak tam naleju to, co piju. Něco přes decáka čistý vody a už je tu hladinka. Zavřu a otřu trávou pobryndanej motor a že zkusím ujet pár km a uvidím, co to dělá. Zbytek vody naleju do sebe a ještě chvilku civím na ten motor.
Kde se dopr bere ta kapalina v tom V-čku. Nevidím, že by někde tekla. Taky se na rozpáleným motoru hned odpařuje, to dá rozum. Odpařuje a nechává zahnědlou cestičku. Jen náznak. To by ale muselo kapat odsud. Gumový manžety, utažený sponkama se šroubkem. Najdu šroubovák (takovej šílenej japonskej) a zkouším dotáhnout ty objímky. Jedna nic, druhá trošku a na druhý straně jedna nic a druhá volná.
Tak že bych našel zakopanýho Bóbika?  Paráda. Sbalím vercajk a můžu vyrazit na cvičnou jízdu.
Jedu tak nějak zvolna krásnou krajinou na Kardžali.

Prdelkama Ivanovo, Malák, Popovo, Rudina, Perperek a jsem v Kardžali. Zastavím, abych okouknul motor. Oprava povedená, ani to nekápne.

S novou chutí a dobrou náladou dál. Dál a dál s novým elánem, poznávat nový místa. Zas mě dohonila a přepadla ta touha, která se nedá ovládat. Letím vpřed a těším se z každýho ujetýho km. Chci jich najezdit ještě tisíce a desetitisíce a pořád nebudu mít dost. Pořád nový místa, jiný kultury, jiný řeči a lidi co jima mluví. Kopce, roviny, hory a slaný moře a .. Spolu s Alpinkou spoléhajíc na sebe.

 

Kardžali je pěkný město. Líbí se mi. Dál pojedu na Ardino a Smoljan.

 

Na vjezdu do města Ardino je hned na žačátku u silnice obchod. Zastavím a zajdu tam. Koupím si chleba, vodu a nějakej párek. Sednu si ven na lavičku a něco zkousnu. Zaženu hlad, naleju do sebe vodu a ještě se vrátím dovnitř. Viděl jsem v regále bonbóny, tak je koupím pro Emmču. A myslím, že jí s nima Evča pomůže. Už se na holky těším.
Na výjezdu z nějaký vesničky je na prostředku silnice kráva. Stojí a civí na mě, a já na ni. Vyndám foťák a než ji cvaknu, je tu babka a žene ji pryč.
 Na babku zamávám a ona mi spíš zahrozí, mám pocit. Šklebím se a jedu dál.Takových zbořenin je plný BG.

Ale tady už je to takový hezčí. Zdá se mi, že mizej černý. Města jsou takový čistší a upravenější.
 Možná se mi to jen zdá. Tenhle panelák není zrovna příklad.Příroda je nádherná. To jsou scenérie, jako z filmu.Tady je nějaká přehrada. Taková menší. Nádherně řešená.
A podle řeky dál, zastavím, abych si cvak „orlí hnízdo“ vysoko na kopci.

Zatím nejhezčí město. Smoljan.  Zajímavej kostel. To je architektura.
Skály nad městem jsou nevídaný. Kdysi jsem při projíždění Grenoble psal: Čím si to ty lidi tady zasloužili, že se můžou dívat každej den na něco tak krásnýho? Tady to platí taky. Skoro.

A není toho dost. Silnice úžasná. Totiž silnice. Spíš cesta, silnice je různý kvality. Ale nejsem kolínkář, takže dobrý. Zatáčky pravá, levá, hodně zavřená, míň a tady zas serpentýny dlouhý a teď krátký a levá pravá v rychlém sledu za sebou a nahoru a nahoru. Super, co už si víc přát!? Rodopy. Jak dnešek nezačal nejlíp, teď jsem blaženej. Trasa krásná a motorka je v cajku a mě snad ani nic nebolí.
Medituju si a polevu zahlídnu nějaký sádky zdá se. Brzdím a dole z kopce vidím pstruhárnu. Betonový bazény, kde se vykrmujou pstruzi. To je pravda, proč ne, tady je ideální místo.


Voda z hor, takže bez parazitů a nemocí, chladná a kyslíkatá. Udělám pár fotek a rozumuju si pro sebe pod vousy a jak civím, přijde na mě čůrání. Tak se do toho dám a najednou slyším troubení. A banda motorkářů jede kolem a troubí a mává.
Samý holky! A já stojím, jednou rukou držím „ho“ a druhou mávám. Zralý na fotku. Ještě dlouho se šklebím.
Pořád krásná cesta.

 

U kostelů ve městech jsou takový věžičky. Nejspíš z nich někdo něco vyvolával, nebo vyvolává. Jsou to hezký stavby.

Městečko Dospat si projedu centrem.
Nechápu. Takový uličky a takový kopce a zatáčky, že je Alpinka nebere na dvojku. Tak za jedna a nahoru do kopce, ale sakra kopce, po kostkách.
Nahoře stojí policajti, ale jen pokynou , ať za to vezmu. Celkově si mě zatím za celou cestu nijak nevšimli. Ne že by mi to vadilo. Snažím se jet podle přepisů, ale někdy mi to taky ujede.
A kousek za městem Dospat vidím nahoře nad silnicí hotel. Je 18,30. Neváhám, ohnu to tam a už domlouvám ubyt a za 35 leva bydlím. Nějaký zatáčky si nechám na zítra, dneska už končím.

 

U hotelu je venku bazén a tak první po ubyt Alpinky i sebe letím do vody. Chladná, ale to potřebuju. Zaplavu si a je mi fajn
Dneska to byla nejhezčí trasa. A vůbec jedna z nejhezčích co jsem kdy projel. 400 km kopců a zatáček poctivě odkroucených při maximálním soustředění. Jsem utahanej, ale šťastnej. Spokojenej.
Sejdu dolů na pivko a něco k jídlu. Specialita. Špalek masa plněnej sýrem a ještě něčím. Zahučí to do mě a zaleju to čtyřma pivama. Pirinsko svetlo. Docela pitelný.
Volám dom a pak už do hajan
Tak dobrou.


Ujeto : 471 km

Den 7. - 22.8.2013


Dobré ráno rozlámané a nevyspalé. Vzbudil jsem se v noci a už neusnul. Jen se tak převaluju a zuřím, že nemůžu spát. Zapnu telku, ale nic koukatelnýho tam není, tak ji zas vypnu a převaluju se dál. Prima.
K ránu uznám porážku, spát se nebude. Beru mapu a plánuju kudy dál. Chtěl bych přejet hranice BG-RO. Je to štreka, ale chci se do toho pustit. Mám náladu ujet pořádnej kus cesty. Jsem někde před městečkem Satovcha. Jedu očima po mapě na Goce Delcev, Gospncodii, Razlog, Simithi a Blagoevgrad. Potom směr Sofie, Montana a Vidin. A bude kolečko kolem BG uzavřený.
Balím a můžu vyrazit. Ještě vyfotím hotel odspodu ze silnice a vpřed.

Jako včera. Nádherná cesta zalitá vycházejícím sluncem. Teď jedu spíš dolů. Střihám si krásný zatáčky a zas mě to baví.
Kolem silnice jsou hromady kamene a chlapi z nich dělaj placáky. Ručně a úplně na koleně bez strojů. A ty placáky rovnaj na palety k silnici.
Když je plná paleta, tak ji zabalej do folie a je připravená k odvozu. Myslím, že se nadřou jak koně a v balíku taky určitě nebudou.

Přivydělávaj si pěstováním tabáku. Takhle vypadá.

A takhle, když se otrhaj listy, který se daj sušit pod plachtu svázaný do svazků.

A pak po dalším zpracování se hulej  BéTéčka. Možná už ani nejsou, co nekouřím a to je 17 let, to nesleduju.
Ta příroda okolo je úžasná. Pěkná cesta. Kroutím hlavou na obě strany a nemůžu se vynadívat.
Ale bacha, nenech se ukolíbat. Některý zatáčky jsou jedovatý. Blbě to odhadneš a jseš v hajzlu. Stádo koz a ovcí na silnici je ta lepší varianta.

 Ta horší je kamion v protivce, naloženej těma placákama, kterej to stádo objíždí a je si úplně jistej, že v případě střetu s čímkoli vyhraje. A podle toho taky jede. Opatrně chlapče!

Vrcholy Kamenica, Polažan, Vihren a Pirin mám polevu, ale nevidím teď na ně. Neva, jsou tu jiný krásy a já fotím „ako šialený“.

Měl bych si loknout vody a vydejchnout.

Jeď, kochej se, občas něco vyfoť a hlavně si to užívej na plný pecky. Drž se toho.Držím.


 Tady je to fakt nádherný. Popsat to moc neumím a fotky jsou jen fotky. Prostě to nezachytěj, protože nejde jen o obrázek, ale o celkovou atmosféru.

Některý scenérie jsou jak obraz od špatnýho malíře. To už jsem ale někdy psal. Kdy? V Alpách.
Někde u města Dobriniště musím tankovat. Zajedu k pumpě, natankuju a jdu platit. Kartou bez problému.
A když přijdu k motce, stojí tu malá holčička a je u vytržení. Ukazuje na ní a běhá kolem, máma ji krotí, ale marně. Zasednu a ukazuju ať si sedne taky. Máma ji posadí přede mě a mrně ztichne a sedí, jak přibitý. Ptám se, jestli pojede se mnou a vypadá to, že jo. Ale jen co nastartuju, drápe se zpátky k mámě. Zamávám jí a valím dál.
Za kousek fotím hory se sněhem.
Pak městečko Bansko. Hezký, upravený s nádherným výhledem na hory.

 


Plný hotelů pro turisty. To já jsem taky, ale jedu dál. Blagoevgrad, Dupnica a už dálnice na hlavní město Sofie.


Na tu dobu kdy se stavěly, hezčí než ty naše, ale jak je postavili, tak tu stojí dodneška. U nás se modernizuje, zatepluje, jsou nový fasády a hezčí okolo a tady to ustrnulo. Jako na UA. Tyhle domy jsou na dobrý cestě k totální devastaci. Ale zase když vydrželi doteď? Ještě vydrží. Asi.



Sofie je v týhle části total rozkopaná. Všechno včetně silnice samozřejmě. Ploužím se pomalu naprostým dopravním kolapsem. Divočina.
Jsem rád, když se vymotám směrem na Montanu. Kousek za Sofií je v hoře obrovská stavba. Teda stavba? Je to nejspíš kamenolom.

A podél hor a přes hory nahoru a vejš. Bučin prohod, Ginci, Berkovica,Blagovo na Montanu.
Přes ten horskej hřeben dělaj a opravujou silnici. Takže omezení rychlosti a za každou zatáčkou čekej náklaďák. A možná je to dobře. Tyhle zatáčky jsou neuvěřitelný. Nejen utažený, ale prostě zavřený úplně. Některá vypadá v pohodě a vyklube se z ní mrcha. Čekáš konec, ale zdaleka konec není a za kus pořád není. A když skončí okamžitě následuje protichodná.
Sakra to je blázinec. A mezi tím stroje, dělníci, štěrk na silnici a nervózní řidiči jimž stopro vévodí bulhaři s dodávkama. Magoři. S magorama.
Přežiju a ještě mám skvělý zážitky. Co víc si přát?
Dole pod kopečkama zastavím, odběhnu si a zas do sebe nějakou vodu naleju. Koloběh.
Náhodou mrknu na pneu a nevěřím vlastním očím.



Do hajzlu!
Zadní pneu je popraskaná a přední těsně před. Takže historie s pneu Mitas se opakuje.
Jezdil jsem na 08 a opustil jsem je, protože popraskaly. Teď mám obutý 07 a stejný?!
Mezitím jsem měl obutý dvoje jiný a v pořádku. Takže znovu stejná závada, jako před lety?!
Při plným vědomí prohlašuju, že s pneumatikama Mitas jsem definitivně skončil. Skončil!
A tyhle bych měl poslat na reklamaci, jestli na nich dojedu v pořádku domů. Jsem nasranej, sotva se nevzteknu. A kdyby mi chtěli dávat nový, tak ať si je strčej.
A na nějaký výsledky testů v Albánii kašlu, mám svoje testy. Jestli blbě jezdím, proč nepraskaj Michelin a Continental?
Stojím, civím a klepu se vzteky. Tak dost chlapče, ať se tu neskácíš.
Montana. Takovej krásnej název města a město samotný je přitom hnusný. Průmyslový. Nehezký. Vymotám se a pokračuju na Vidin.
Takže trasa. Doktor Josifovo, Slavotin, Brusarci, Drenovo, Belá, Dunavci, Vidin.
Jedu neskutečnejma zadelema, ale všude žijí lidé.

A jezdí kamiony. Tak pořád bacha, oni moc (vůbec) neuhejbaj. Nikdo by tu nečekal ani povoz s koníkama a on se tu vyřítí kamion plnej kukuřice. Takže oči na šťopkách. Jako vždy.
A už vidím Vidin a směřuju na most přes Dunaj, kterej si zas nevyfotím, protože zastavovat tu nebudu.
Vyfotím až celnici, jako před tejdnem, jenže z druhý strany.

Přejezd je bez problému. Celník se jen šklebí. „Á čéškije“. Tak jo. Jedu dál.
Jsem zas v RO. Chtěl bych dojet někam za město Craiova.
Brnknu Cypriánovi, což je můj kamarád a spolužák z rybářský školy, kterej bydlí nedaleko Šíravy na SK. Co kdybych zejtra dorazil a dali jsme pár piv? Obvykle to tak děláme, když jsem někde na východě. Bezva, má čas, takže plán je jasnej.
Ale teď jsem teprv projel město Craiova a budu muset hledat nějaký ubyt. Ale tady snad ani ne. Je to škaredý město s hulícíma komínama a děsným provozem.
V socialismu byla básnička : Kuř komínku kuř, kdyby tys nám nekouřil, bylo by nám hůř. Tak nějak. Šklebím se do helmy, jak pako.
Kus za městem vidím motel, tak stavím a jdu se zeptat. Chtěj 30 E a chovaj se ke mně, jak ke psovi. Takový mladý, škaredý slečny. Polibte si.
Jedu dál, projedu Filiasi směr Targu Jiu.
A tady je něco, co bych asi chtěl mít, ne na zahradě, ale na pozemku. Ropná věž. Maká a tahá ze země ropu. Je jich tu spousta. Chvilku postojím a čučím.


V tomhle mám dost mezery a když tak o tom přemejšlím, není tohle na tahání plynu?  A jsem v háji, nepouštím se sám se sebou do větších diskusí a slibuju si, že se na to doma mrknu. (nemrknu, stejně jako se nenaučím pár slov anglicky).


Jedu dál a najednou je u silnice motel. Brzdím a jdu se zeptat. Slečna obsluha je venku na zahrádce. Domluva je rychlá. Za 20 E bydlím. Alpinku dám dozadu na dvůr, máznu jí řetěz a přikreju plachtou, jako každej večer a jdu se podívat, kde přebydu já.
Slečna mi jde ukázat pokoj a asi 5x hlásí kolegyni, že jde. Asi vypadám podezřele a chlípně.
Pokoj dobrý a z verandy vidím na motku. Fajn.


Letím do sprchy, kde se hezky porochním. Písnu Evče, že už bydlím a vše je ok.

Beru deník, foťák a mapu a jdu na dvě. Sedím a píšu, piju pivo Timisoreana a není úplně blbý. Piju třetí a píšu deník, piju pátý a píšu deník.
Slečny obsluhy tohle asi neznaj, protože se divně tvářej a čekaj až se skácím ze židle.
Ale to byste se načekaly děvenky.
No, dopiju, dopíšu, trasu na zítra mám, tak se půjdu uložit.
Snad dobrou.

Ujeto : 603 km

Den 8. - 23.8.2013


Dobré ráno po noci tentokrát prospané. Trasu mám na papíru, tak pobalím a můžu razit. Venku cvaknu motel a pálím na Rovinari.


Celkem nic zajímavýho. Po rovině přes městečka, kde je omezení prudkosti na 70 a před přechodem na 50 a vyplatí se to dodržovat, protože v každým čtvrtým jsou policajti s radarem.
Tady je takovej hezkej kostelík s památníkem a dělama před ním.


Kolem silnice hezký i nehezký domečky. Na fotku si vyberu radši ty hezký.

Budu v Rovinari s další elektrárnou. No co, topit a svítit lidi chtěj.
Projíždím úplně kolem, celá ta stavba a komíny jsou hned za plotem, tak si to můžu prohlídnout zblízka.


Město Targu Jiu objíždím po objezdu pro náklaďáky, abych nemusel přes centrum. Řeka Jiu je skoro vyschlá. Bláto a špína.
Na kruháku je bezva ukazatel. Transalpina. Chvilku se zaraduju, že pojedu trasou přímo určenou pro mou TransAlpinku, ale brzo mi dochází, že ne. Ta vede na Sibiu a my jedem kousek vedle. Jsem v pokušení, ale pojedu podle plánu.

Pod ní ve městě je kanál obleženej rybářema. Že chytaj na 3 pruty, to snad, ale jsou i lepší borci. Jednomu jsem jich napočítal 7 nahozených.
A dál nad městem začíná silnice stoupat do kopce. Ale opět v opravě.
Tady ještě jeden hezkej kostelík a už budu zas v horách. Nějaký potrubí nevím k čemu.

Nad městem je přehrada.
A začínám litovat, že jsem zvolil tuhle trasu. Hezká krajina, to jo, ale silnice v opravě a už se to štosuje. Takže každých 400-500 m semafor a kolony plechovek. Nejdřív čekám a občas si něco vyfotím ale pomalu mi dochází, že takhle nikam nedojedu.

Začínám teda auta předjíždět až k semaforu. Zdálo by se to normální, ale bacha. Proti jezděj auta. A dostat se mezi dva kamiony, nic moc. A všichni jsou samozřejmě děsně  klidný, takže nějaký ohledy nikdo nebere.
Směr Petrosani. Ale je to zoufale pomalý. Snažím se, ale jednu kolonu předjedu, pak chytnu zelenou a vzápětí dojíždím auta co stojej na červený. A znovu. Nekonečný. Začínám se šklebit a dělám si z toho srandu. Vsázím se sám se sebou za kterou zatáčkou bude kolona. Nebo ohrádka s dírou v silnici. Díry 3x4 m  a hluboký taky 3 m. V každý tý díře dělaj betonovou kostku. Jedna za druhou. Asi nějaká stabilizace.
Podle silnice, nebo na druhý straně řeky vedou koleje. Jsou zatesaný ve skále. Občas vedou venkem, občas vnitřkem v tunelu. Je to dost výtvor.
Na Hateg. Tady už je silnice lepší a krásný výhledy.

 Pokračuju k městu Simeria. Hrad nad městem opravujou a materiál dopravujou výtahem na boku kopce.


 A jedu dál pořád kopcema a hezkou krajinou.

 Tak trochu toužebně očekávám nějakou větší silnici, nicméně toto přání zůstává nevyslyšeno a já začínám mít obavy, že Šíravu za světla nestíhám.

A tak letím dál na Deva, Brad, Beius a dorazím do města Oradea. Tady bude přechod RO-H. Ale to je značení na pytel. Jen Ártánd, malinká prdel za hranicí. To nemůžou napsat něco většího?
Ještě v RO si natankuju a už mířím na přechod. Řadím se za osobáky, chvilku stojím a celník, co to tu řídí a rozděluje do pruhů, na mě mává ať jedu dopředu. Kejvnu na něj a jedu. Chci se zařadit mezi auta a ten člověk, co sedí za volantem, se může vzteknout. Tlačí se na auto před ním, abych tam nemoh. No tak počkám, ať se nepodělá. A když je u mě okýnkem, stáhne ho a začne mi vysvětlovat, že nevidí rozdíl mezi autem a motorkou a že nebudu předbíhat. Slovensky. Kokot!
Ptám se, jestli ví, že je 40 stupňů a on sedí v klimatizovanym autě a já se peču v hadrech. A on, že mám taky jezdit autem.
Slušně mu povím, ať už jede do prdele a zavře si to okýnko, ať mu tam nejde to teplo.
Šklebím se do vousů, kde asi zas přibyl jeden šediváček a čekám. A on na mě pokyvuje, ať jedu před něj. Že by se v něm něco hnulo?
Celník jen mrkne do pasu a už ukazuje „val,val“.
Valím na Debrecen. Kousek za hranicí mě nav shazuje na vedlejší, protože jsem zadal bez dálnic, abych se svez venkovem. Cesta je bez aut mezi lány kukuřice a tak si to švihám svižně. Jen mě napadne, co bych dělal, kdyby tu přebíhali divoký prasata a podvědomě trochu zvolním. Město Debrecen je na dohled. Nefotím, protože mám skluz. Chtěl jsem jet původně jinak, ale vidím že nestíhám, takže si vzpomenu na přechod Pribeník, kudy jsem před lety projížděl na cestě do RO. Maďarská vesnička před přechodem se jmenuje... Vzpomínej!
Jo. Semjén. Byl tam ale nějakej problém s navigací, už nevím. Mám novou a nový mapy, tak to musí klapnout. Zadám, počítá a pak vyplivne trasu, která se mi nějak nezdá. Znovu. Počítá a že jedem. Nu což. Vpřed. Město Nyíregyháza a a najednou šup. Jsem na dálnici. Divný. Čekal jsem, že hned sjedu, ale ne . Už mě chytla a nikde odbočka. Nav mě na dálnici šikovně navedla a teď vytrvale hlásí, že mám odbočit. Jak asi, z dálnice, hergot. Já jsem vůl.
Naprostý selhání a nepřemejšlení a tupý poslouchání nav. Tak teď si blbe jeď po fungl nový dálnici směr Záhony na UA. Tolik km a žádnej sjezd. Uf. A taky bez zaplacený známky.
A tak po spolykání nevím kolika zbytečných km, je konečně sjezd dolů do nějakýho městečka. Netuším kde jsem. Zastavím, civím do mapy, ale nejsem z toho moudrej. Já jsem se fakt ztratil! Prostě tu stojím, čumím, jsem vzteklej až se klepu a pitomě se šklebím do vousů. Magor.
Znovu se zadívám do mapy a už se asi nacházím. Tak tady bych se nečekal !!
A už vypisuju na papír ty strašidelně nevyslovitelný názvy vesniček a pomalu se na mapě prokousávám ke hranicím. Fajn, tak teď praxe. Startuju a jedu.
Ukazatel na přechod Pácin. Vůbec to tu nepoznávám. Tudy jsem tehdy nejel. Stavím a zas zírám do mapy a zastaví auto s SK značkou a jestli něco hledám. Jo, přechod Pribeník. Jedou na Kráľovský Chlmec a tam já jedu taky, tak mám jet za nima. Pěkně se za nima vyvezu a už vidím ukazatel Semjén a to už bych měl poznat. A jo. Tady doleva a musím přijet do Pribeníku. Fakt to ohne doleva a jedem. Jasně, poznávám to. Jen ta silnička je funglovka, tehdy byla rozmlácená. Jedem kolem dřevěnýho sloupu s názvem přechodu a už jsem na SK.
Auto staví na křižovatce, tak najedu vedle, abych poděkoval a dáme pár vět.
To bylo vážně zoufalství, nebyl jsem schopnej se zorientovat. Nevím proč, tohle se mi nestává. Trochu bloudím normálně, ale takhle úplně mimo. Ach jo!
A vjedu do totálně černý ulice ve městě. Pryč.
Pamatuju si, že za městem je pumpa. Musím natankovat, tak tam zajedu. Ptám se pumpařky, co mluví maďarsky, jestli se tu nebojí. Nebojí, je zvyklá.
Volám Cyprovi, ať to dá chladit, že už jedu.
A proletím Michalovce a kolem Šíravy k němu na chatu.

Cypro mě vítá a už tahá různý druhy piva, jak je jeho zvykem. Šílený názvy UA piv mě kosej.
Dám jedno a i když vím, že odmítat není slušný, chtěl bych si jít sednout do nějakýho stánku na oblíbený promenádě u přehrady, pít nedobrý narychlo točený a pozorovat cvrkot.Po nějaký době Cypro kapituluje a jdem. Projdem uličku, nakoupíme a pak se usadíme a standartně pokračujem ve stejným scénáři, jako vždy. Dobrý. Kecáme, pijem pivo, co si přelejváme do druhýho půllitru, aby vybublalo, pak jsme svědky nefalšovaný bitky a pak už se chystáme na kutě. Vedle u stolu sedí češi v tričkách s nápisem mototrip ukrajina a podle slov zejtra vyráží. Dáme pár slov, ale jen pár a už odchod.
Hezky do hajan a zejtra už spím doma.

Dobrou.


Ujeto : 672 km

Den 9. - 24.8.2013



Dobré ráno. Klasika. Musím vyšumět a pak teprv můžu vyrazit. Trasu ještě nemám, ale chtěl bych dneska nějakou změnu, ještě se trochu projet. Někudy, kudy nejezdím. Mrknu do mapy a už se to rýsuje. Normálně na Košice, ale pak odbočka na Jasov, Rožňava, Jelšava a pořád někudy středem SK.
Takže Cyprova nezbytná snídaně, co vydá za oběd i večeři, rozlučka a startuju. Je hezky a já se úplně těším na cestu. Je to štreka, ale to mi právě vyhovuje. Mám rád dlouhý trasy. Mám to tak.
Před Košicema si konečně vyfotím tanky, okolo kterých vždycky jen prolítnu.

A dál. Ohnu to na Jasov. Ovšem Jasov, to je lahůdka. Černo, jak v noci. Pro Pána Jána Alpinko neklekni tu, nebo z nás nezbyde ani šroubeček. Ani kostička.
Směrem na Rožňavu se mi najednou zdá, že to tu nějak poznávám. No jasně. Kdysi jsem tu jel autem. Už jsem na to zapomněl.
Auto v protivce blikne a tak zpomalím a za kousek už na mě míří radar. Klika.
Hezká silnička do kopce a hezký výhledy.
V další vesnici stojí asi 6 motorek. Mávnu a jedu dál. Po chvilce už je mám na zádech a jeden za druhým mě vezmou. Já jsem na výletě, takže pokračuju kochacím tempem. No a za kilák zase stojí a civí na mě. Co jako?
Teď je to úplně do kopce, hezký zatáčky, tak mě to baví. Už jsou zas za mnou a jeden se na mě přilepí a vrká na mě plynem. Ale hoši, já s váma závodit nebudu. Nebo jo?
Mírně za to zatáhnu a poodjedu. A za zatáčkou jdu naplno. Teda podle svých možností. Nejsem závodník. Za mnou čisto, ale tuším je v zádech. Zatáčka, krátká rovná a zas zatáčka a pořád nahoru. A už jednoho vidím v zrcátkách. Pokládám se do další zatáčky a vážně myslím, že by bylo dobrý tenhle závod vyhrát. Asi mě dojíždí. Jo, je blíž. Jsem jak struna. Levá, rovně, pravá, rovně a blíží se vrchol kopce. Tohle už nepustím. A nahoře u kapličky jsem první.

Měl jsem kliku, uznávám, asi to nebyl takovej střelec, ale vytahoval se a prohrál. Prostě jsme s Alpinkou dobrý.
Pokračuju volným tempem dál. Zas do kopce a krásný výhledy. Je tu krásně. Hory.

Budu mít co dělat dojet do večera domů.
Jelšava, Rákoš, Hnúšťa, Kokava, Detva, Zvolen, Banská Bystrica, Martin. Opravdu pěkný svezení, myslím, že trasu jsem vybral dobře. Moc už toho nefotím, nechci se zdržovat, ale krajina je moc pěkná.

Za zmínku určitě stojí úsek z BB na Martin. Fakt paráda. Krásná silnice za Dolným Harmancem pořád nahoru a serpentýny jak alpský. Motorkáři tu pilujou kolínka a lítaj, jak kanci. Na ty rozhodně nemám. Po chvilce mi to nedá a taky zkusím tu prdel vyhodit ze sedla a nakloním se, až si myslím, že určo slítnu na hubu. Něco na tom je, je to docela zábavný. Musím vypadat, jak vosa (čmelák) na bonbónu. A šklebím se do helmy.
A někde u Martina začíná kolona. Copak se děje? Pomalu ji objíždím, jak se dá. Ještě se trochu hejbe, ale dál už všechno stojí a asi dýl, protože lidi maj otevřený dveře u aut jsou vylezlý venku a silně nevrlý. Musím opatrně, aby mě těma dveřma někdo nesundal. Jsem rád, že mám motku a oni mi všichni bezpochyby závidí. Pomalu se sunu dopředu a někde na konci Vrútek byla nehoda a jsou tam policajti. Už je to uklizený, ale ještě nepouštěj. Dojedu až k nim a tam už stojí dva motorkáři. Jen zastavím, už na nás mávnou ať jedem. Bezva.
A ta kolona v protivce, nekecám, byla až pod hrad Strečno. Ty vole.
A letím dál.
V Žilině to opět podělám a jedu po starý místo po dálnici, ale to ničemu nevadí a za chvilku točím na Makov, ten prolítnu, trochu si užiju zatáčky a dál a budou Bečvy, kde se dlouho jede obcema, takže pomalu a pak se zrychlí na Olomouc a přes Mohelnici, Moravskou Třebovou, opraveným tunelem Hřebeč a doleva na Svitavy, Poličku, Hlinsko a už budu doma.
A moje holky mě vítaj na zápraží

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (38x):


TOPlist