Nic naplat, nachýlil se čas a my musíme vyrazit k domovu. Z
Dubravy vyjíždíme přes
Bar zpět do
Podgorice, kde uhýbáme na
Nikšić.Tady trochu kufrujeme, ale za pomoci opět ochotných domorodců nabíráme správný směr na
Sarajevo.Z
Podgorice se silnice začíná pozvolna zvedat a pak už neustále stoupáme po úbočí údolí řeky
Zeta. Za městem
Nikšić začíná pustina, defacto nevidíme žádnou obec, silnice je všechny míjí a víme o nich jen díky odbočkám, kterých ale moc není. Stoupáme zalesněným pohořím
Golija (vrchol má 1945 m.n.m.) a na silnici jsme skoro sami, až je to strašidelný. Po přejezdu hřebene hor prudce klesáme k jezeru, které se jmenuje
Pivsko. Z fleku by se tu dal točit Poklad na Stříbrném jezeře. Projíždíme městem, které mi až na tu vodu připomíná naše
Jánské Lázně. Pak už jedeme dlouhé kilometry ne vysoko nad hladinou, silnice si razí cestu desítkami tunelů a tunýlků až k bosenské hranici. Černohorští celníci nezklamali a dožadují se dokladu od motocyklu. Pokouším se je obalamutit zelenou kartou, ale to nezabírá.
Předstíráme chvíli hledání a po té konstatujeme, že ho nemáme. Nechají nás asi půl hoďky vydusit a pak nás propouští. Těsně za čárou končí přepychová silnice. V úhlu 90 stupňů odbočujeme na úzký pruh poměrně čerstvého asfaltu dolů k řece
Tara. Přejíždíme vojenský mobilní most na druhý břeh a po této, řekl bych vyasfaltované polňačce pokračujeme dalších 15 km. Poté najíždíme na původní komunikaci a já pochopil, proč jsme byli nuceni jet po provizorní cestě. Z koryta řeky ční jen pilíře, ale mostovka chybí. To jsou ještě pozůstatky balkánského konfliktu. Cestou na
Sarajevo projíždíme plno obcí, o kterých se dá říct jen to, že jsou ponuré a šedé. I když kvalita silnic se postupně se vzdáleností od hranic lepší, obce jsou prázdné až strašidelné. Domy zde neznají fasádu, mezi obydlenými je spousta rozvalin a rujen nesoucích známky válečné devastace. Jedinými upravenými stavbami jsou zde mešity. Stopy války jsou stále ještě znát i v
Sarajevu a my bereme za vděk pumpě OMV coby civilizované oáze. Město opouštíme po rozestavěné dálnici podél řeky
Bosna. Rychlost je zde sice výrazně omezena, ale nikdo si tu s tím neláme hlavu. Pokračujeme údolím řeky a noříme se do hojně zalesněných hor. Cesta se opět skládá z nekonečného počtu klesání, stoupání a jízdy údolími podél řek. Je toho do
Banja Luky tolik, že už si to ani moc neužíváme, jen prostě jedeme a jedeme. Ona i únava už taky dělá své. I tady chybí spousta mostovek na pilířích, ale nová silnice je již nepotřebuje. V jinak hezkém městečku Travnik mám opět možnost studovat, jaký je rozdíl, když se do domu střílí pěchotní zbraní, nebo z kanónu. Běhal mi mráz po zádech. Do
Banja Luky přijíždíme již za tmy a unaveni bereme za vděk asi třetím hotelem. Dnes jsme urazili 555 km. Asi nás tu moc rádi nemají, protože když majitel zjistil, odkud jsme, zvedl cenu pokoje asi o 10 procent. Nechápu a dodnes nevím proč. Dali jsme naposled výbornou balkánskou baštu a padli KO do postele. V noci se budíme tak neuvěřitelným vedrem, že jsme nuceni zapnout klimatizaci. Za to ráno nás budí zlověstné syčení pneumatik aut na mokré silnici. Při nakládání bagáže na motorku ještě stále cedí, ale záhy ustává a tak byly nepromoky dobré jen k tomu, aby nás uchránili od vody ze silnice. Míříme na sever k
Chorvatsku, kde chceme pokračovat po dálnici na
Záhřeb, dále přes slovinský
Maribor do
Rakouska.
V
Gratzu volím cestu po dálnici
A9, po které jsem ještě nikdy nejel. Pravda, tento průjezd stojí 15 Euro, ale nelituji toho, je to velmi pěkná cesta. Začínáme zde také pociťovat chlad a já měním bezprsťáky za uzavřené rukavice. Vrcholky okolních hor zdobí první letošní sníh. Jelikož je teprve sobota, rozhodneme se po překročení českých hranic vyhledat vhodné ubytování, kde by jsme si po 15-ti dnech dali konečně zase české jídlo a pivo.
Šumava nás vítá 14-ti stupňovým chladem a my brzdíme u vytouženého penzíku.
Máme za sebou 697 km.Následující den dorážíme posledních 177 km mírným obloukem přes
Písek domů.
Mým velkým poznáním z této cesty je, že
Srbsko a
Černá hora jsou z našeho hlediska trochu turisticky opomíjené, ale nádherné země s úžasnými lokacemi pro motorkáře a průzračným mořem, limitující může být jen jejich vzdálenost.
Celkový účet za cestu zní na
4767 km, techničák ležel doma na stole a co víc – nezmokli jsme.
POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE
