Balkánem na 60 dni

cesta z Chorvatska až k Černému moři a přes Ukrajinu zpět

Balkánem  na 60 dni

Kapitoly článku

Chvíli po svém návratu z cesty po  západní  Evropě  jsem začal přemýšlet  o cestě  obdobnéh charakteru  směrem na východ. Prostě na Ukrajině to  střihnout  dolu  až do Řecka a obloukem se přes Chorvatsko se zas  vrátit. Nápad tak nějak zůstal v hlavě a časem se ke mně přidali ještě další tři kluci. Cestu jsme poměrně dost dlouho plánovali a protože jsme se v podstatě neznali,  byl i čas na jednu společnou vyjížďku po Českém severu. Dohodli jsme se na odjezdu  kolem  půli  srpna, návrat  tak o měsíc později. Moje přítelkyně bude tou dobou u Černého moře  kousek od Achtopole.  Malá zastávka u moře nevadila naštěstí  nikomu, mě už vůbec ne.

Život je  samá změna.  Měsíc před odjezdem, když  jsem neměl doma v podstatě do čeho píchnout, prostě dovolené všude a  tak v práci mrtvé období, jsem dostal nabídku měsíční  existence na potápěčské bázi  v  Chorvatsku.  Potápění je můj dlouholetý  koníček a  tak, když jsem se kluky  dohodl na  změně směru, prostě nezačneme  Slovenskem, ale Rakouskem, balím o měsíc dříve a odjíždím na měsíc do Chorvatska. Kluci za mnou přijedou a  budeme spolu pokračovat dál, tak alespoň zněl plán.

Na XT jsem ještě kromě  obvyklé cestovná výbavy přibalil  ještě  kompletní potápěčskou výstroj, jen  bez lahve a závaží. Našťouchal jsem to vše do velkého námořnického pytle a přivázal za sebe na sedačku. Troška pohodlí šla sice stranou, ale je to jen 900km.  Cestu naplánoval  strejda google,  jen měl zakázané dálnice, na nich jezdím autem  autem  pořád.  Moto patří na dálnici jen v případě nouze.  Za dva dny  jsem byl na místě,  obec Tisno na ostrově Murter,  Chorvatsko. Měl jsem před sebou   cca 30 dni pracovní dovolené v pozici divemastera  na zdejší potápěské bázi. Lehčí cestovní  enduro  ve stylu XT je v podobných destinacích  k nezaplacení. Když mám čas tak hupnu do sedla a mizím  na výlety po okolí. Černá barva  XTečka  pomalu zmizela pod nánosem  bílého  prachu z vápence,  z kterého, když není  celé Chorvatsko, tak pobřeží určitě. Jízda  po zdejších šotolinových  cestách  je ale trošku jiná  liga než  jsme zvyklí z našich polních a lesních cest. Vápenec je prostě jinej šutr a  v podstatě pořád klouže.  Prostě cesty  z vápencových šutrů nejdou utáhnout jako naše šotolina  a chovají se stále jako živé.
Také nástrahy války jsou stále ještě živé . Také obvyklé  moto oblečení pod vlivem  zdejšího počastí doznalo změn. Vysoké boty  se změnily v sandály, dlouhé kalhoty  přešly v kraťasy a  bundu  nahradilo pouhé tričko.

Když se přiblížil termín  příjezdu  kluků, dostalo XT  novou náplň oleje včetně nového filtru,  smyl jsem nánosy  prachu a  namazal řetěz. Potápěčské krámy jsem zas nacpal do lodního pytle, vrátí se do domu jinou cestou. Když  kluci dorazili,  rozloučil jsem se s majitelem  a personálem  báze  večer panákem rakie a  ráno  byl připraven vyrazit.  Bylo mi zde sice fajn, ale  cesta  mě už lákala a také jsem se těšil na svoji polovičku v Achtopoli.
Tak ráno zaduněly   v malé chorvatské uličce  motory  čtyř strojů    KTM 990 Adventure, BMW 1150, Yamahy   TDM  a   XT 660 r a malá kolona se mohla vydat na dlouho plánovanou cestu.

O tom že je Chorvatsko v letních měsících  vyhledávanou turistickou destinací není pochyb. Tomu samozřejmě odpovídá i provoz. Je děsný i mimo dny hrůzy,  dny střídání  turistických turnusů,   sobota a dny přilehlé.  Na moudrou radu jednoho neznámého  motorkáře  mizíme z pobřeží  a prodlužujeme si cestu  do Černé hory  přes  Bosnu. Prostě točíme na Mostar. Je to sice  dál a o to horší  cesta,  ale v Bosně jsem ještě nebyl. Pekelné horko, jedu jen v triku, bundu mam pod síťkou  na zadním sedadle. Jedem pustou stepí,  v dálce hoří  zbytek porostu na horském úbočí.  Krajina jak z jiné planety, trošku připomíná  fotografie  Marzu,  jen  ta troška vegetace kazí dojem.  

Přechod do  Černé Hory je bez problému.  Boka Kotorská  je  něco, co stoji za zhlédnutí. Přejíždíme, spíše přeplavujem se na trajektu. Na záliv  je nejlepší pohled pokud možno s velkým výškovým odstupem. To naštěstí není velký problém,  série serpentin vás po chvilce  velice zajímavé  jízdy vyveze dostatečně vysoko. 
Černá Hora to jsou  hlavně hory,  jméno země nekecá..  Moře je sice také supr, ale hory jsou po měsíci naložení ve slané vodě fakt lepší.  Divoké a pusté.  Sem tak  zbytky  lidských obydlí v postupném  stavu rozkladu. 
Cesty jsou různé, od širokých s perfektním povrchem až po ty hrůzné.  Obě se  vlní  všema směry.   Jízda v koloně má své plusy i minusy, zákony a pravidla. Když jedete v koloně s někým  kdo je nejen zná, ale i respektuje  je to paráda.  V opačném případě  je to slušně řečeno  únavné.  Xt  má řadu vhod, ale také nevýhody plynoucí  z vlastností podčtvercového  jednoválce.  Prostě  rychlost 95 km/hod je  přesně na hraně 4 a 5tky. Buď to řve a  nebo zas nejede. Několikrát se snažím  domluvit zvýšení rychlosti kolony alespoň na 100km/hod,  ale marně, zas v kopci a na tacháči  přesných 95.  Chvilku řadím 4 a 5 pořád dokola. Nakonec problém posléze řeším  otočením zápěstí pravé ruky a nechávám  kluky na silných stojích  mizet za sebou.  Pouze s TDM  v závěsu si užíváme  nádherných širokých  zatáček  vedoucích  užasnou přírodou.    Občas stavíme a čekání na dojíždějící kluky si krátím buď s foťákem  v ruce či cigaretou….
Zavírám kolonu,  jedeme pomalu  horskou silničkou  klikatící se mezi skalami. Hledí odklopené, jen brýle proti slunci. Za chvíli   se mi  pohodlí  vymstí a v oku končí svoji cestu  pekněj šutr. Musím zastavit, přilba jde dolů, brýle také, teprve  dávka vody  vyplavuje  kus skály  z oka. Sedám zas na stroj a  vyrážím za kluky. Čekám,  že na ně narazím  za nejbližší zatáčkou,  ale nic. Jedu  sám horským terénem a  na počitadle km naskakují další  a další km a  hlavou se mi honí všechno možné. Napřed vztek vystřídá zklamání. Kilometry  stále naskakují a  jezdci bez zpětných zrcátek jsou stále v nedohlednu. Když  mám za sebou  už 50km  sólo  jízdy  v horách docházím mi, že  jedu sám. Zas tak moc  to vlastně nevadí, najezdil jsem sám na cestách  už nějaký ten tisíc kilometrů a pár navíc,  už mě nepřekvapí.  Po  cca 80km  dojíždím čekající skupinu. Na chvilku stavím, prohodím  pár slov, že jim asi nevadí, že mě ztratili na 80km  v horách a jedu dál. Po pár km stavím na parkovišti  u velkého jezera. Vedle staví TDM.  Chvilku čekáme. Super  výhled na jezero.  Za chvilku  přijiždí BMW s KTM  v závěsu a bez zaváhání   pokračují v cestě.  Poslední okamžik, kdy jsem je na této cestě vlastně viděl. Pokračuji  dále  s TDM. Stavíme na pumpě, beru  plnou, snažíme se ještě domluvit telefonem s kluky  co bude dál, ale  ve mně už se uhnízdilo  rozhodnutí.  Pokračovat dále tímto způsobem je poměrně nešťastné. Oznamuji, že jedu  dále sám. OK sejdeme se v Achtopoli zni domluva.

Otáčím XTčko a mířím rovnou směr Albánie. Na jednu stranu cítím nádherný pocit volnosti a nezávislosti na druhou čeká mě dlouhá cesta   zeměmi,  které  mohou být považovány z mnoha  hledisek za zajímavé a i  snad nebezpečné.


Albánie.

Jak jsem někde četl země orlů,  dodal bych také Mercedesů. Jednoduše  pravý Albánec jiné auto než Mercedes prostě neznává. Na stáří, technickém stavu a dalším drobnostech prostě nezáleží, hlavně když má auto ve znaku hvězdu.  Albánie je bezesporu zajímavá země. Nádherné a divoké hory,  krásné pobřeží.  Na jedné straně středověk, na druhé  moderní komunikace a  architektura.  O Albanii a horách bylo už napsáno dost.  O Tiraně  také, s doporučením se jí pokud možno  vyhnout. Neodolal jsem a jak vidím ceduli Tirana, věděl jsem, že jsem na správné cestě.  Tirana je v podstatě kus orientální muslimské afriky prdnutý do Evropy. Koňský potah   v protisměru,  směr rotace na kruhových objezdech  je zcela náhodný, ale na druhou stranu nutno uznat,  má to své kouzlo.  Sedíte v zahrádce před kavárnou, pijete výbornou kávu  za cca 15 Kč.  A po pravé straně   zcela normální moderní evropské město. Směs nerezoceli, chromu,  skla a asfaltu. Po chodnících s betonovou dlažbou,  stejně jako u nás  má 9 z 10 procházejících  dam   v ruce mobilní telefon. Na levé straně táhle ošuntělý  domorodec  na spagátu  plně naloženého osla či nějake tomu podobné zvíře. Stačí jen otočit hlavou a přeskakujete století jak  ve stroji času. Člověk  jedoucí  provozem  Tirany musí ztratit trochu pudu sebezáchovy a vrhnout se do proudu vozidel  tak trošku po hlavě.  Pak to kupodivu začne fungovat,  nějak se pro vás vytvoří místo, kamion uhne či přibrzdí, prostě to nějak jde. Také jsem někde četl, že Albánci jsou prima lidi.   Byl jsem v Albanii jen krátce a  tak nemohu soudit, ale  i když jsem se několikrát octl v situaci, kdy bych byl u nás zcela oprávněně terčem nadávek,  tak se vše  vyřešilo úsměvem  a  mávnutím ruky.  Psát o cestách v horách Albánie je asi skutečně zbytečné. Bylo napsáno více než dost,  ne že by si to nezasloužila,  hory jsou skutečně  úžasné a  hlavně divoké, zcela postrádají zatím  pachut instatní kávy civilizace  západní Evropy.  Civizace zapadního typu přinesla po pádu  asi nejtvrdšího totalitního režimu v Evropy vše co se Albancům  nedostávalo.  A tak  Mercedesy,  autoservisy, pneuservisy zavalené hromadami litých kol a to vše  kam se lidské oko podiva. Silnice  lemuje  naprosto neuvěřitelné množství  benzínových čerpadel, z nich je ale tak ¾   mimo provoz a  v různém stavu rozpadu.   Silnice jsou také  extrém  buď přímo excelentni a nebo  zcela opačné. Nesmí vás překvapit, že statní cesta  kvality 1A  se okamžikem změní  v totálně rozsekanou šotolinku.  Zaprášené mercedesy  asi nelahodí oku a tak je snad v každém stavení kolem cest myčka v podobě  malé plochy a wapky. To, že se tam mejou auta poznáte snadno. Na znamení,  že jsou k dispozici  nechávají stříkat prou vody k nebesům.  Někdy vypadá průjezd vesnicí  jak návštěva  aqvacentra.  Všude přítomné odpadky, pach hořících skládek  v blízkosti  vesnic a měst,  to je další odvrácena stránka společnosti jenž je  vystavena   náporu komerce na který  nebyla zvyklá. Ale to je obrázek společný celému Balkánu.
Spím ve stanu na břehu velkého jezera, na druhé straně na mě poblikává  Ochrid ( Makedonie ).

Řecko


Řecko. Je pro mě jen tranzitní zemí.  Srdce mě táhne čím dál tím víc do Achtopole   za mojí polovičkou, ale mam to ještě přes 1 000 Km. A nejedu zrovna po dálnici.  Obloukem  přes  Řecko míjím  Makedonii a potom hurá na východ. Zas hory. Přejezd hranice naprosto bez problémů. A jsem v Řecku a také pořád v horách. Silnice perfektní, okolí také, počasí přeje.  Cedule kolem cesty varuji, že  zde v lese se můžete stát i  součástí potravinového řetězce a ne zrovna  na jeho  poslední pozici.  Provoz také není nijak silný, po cca hodině potkávám první auto. Projel jsem jen malou částí Řecka,  ale na první pohled je zde vidět, že  ruka EU zde byla hodně štědrá.  Perfektní cesty,  po kterých nikdo nejezdí, obchvaty  vesnicemi bez lidí.  Křižovatky  s osvětlením v pustině. Vrcholem byla obrovská benzinová pumpa dálničního typu, stará  pár let,  jeden stojan funkční,  zbytek zarůstá travou. Jedu dál, trošku bloudím, ale  nakonec mířím přímo vzhůru, do Bulharska.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.27
Známkováno: 22x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist