Sarajevo 2011

Den 4 - sobota 17.9.

Posnídáme hemenex a párky, pan domácí donese účet za jídlo a pivo, co nám slevil na ubytování, tak přimáznul na pivu, ale to nevadí, protože jsme se tu měli královsky. Studujeme mapu a volíme směr Banja Luka, což je k domovu, starobylý Mostar na nás musí počkat na příště. Po pár kilometrech Kamil stojí a na fazeru svítí mazání, naštěstí je to jenom vlhkost v elektrice. Po 10 km jízdy zjištuji, že jsem mapu nechal v kempu, vracím se zpět a zbytek mužstva čeká ve městě Jablanica. Zde odbočujeme na M 16, a pokračujeme kaňonem kolem řeky, kde nejčastější dopravní značkou je padající kamení.

Po natankování a nezbytné kávičce začíná stoupání, míjíme hydroelektrárnu pod Ramským jezerema po několika kilometrech jízdy do kopce přichází šok. Závora přes cestu a betonové zátarasy, cesta je uzavřená, protože probíhá sanace svahů a na silnici padá kamení od bagru, který na kopci hrabe zvětralou skálu. V době našeho příjezdu měli dělníci pauzu a přes asi 20 m dlouhou hromadu kamení převáděli cestující z autobusu. Cedule ukazuje objížďku, ale to je 30 km zpět do Jablanice. Řidiči aut nadávají, ptám se, proč upozornění není na začátku objížďky a odpovídají mi , že alespoň máme doma o čem vyprávět.

Dělníci byli ochotní nás pustit na stavbu a podívat se, zdali se to nedá na motorkách projet, OK, jedu první. Opatrně po drobném kamení, za chvíli stojím, pot ze mě leje a kluci mi musejí větší šutry odházet, pak za asistence třech lidí hromadu zdolávám, ráfky a gumy naštěstí v pohodě. Druhej jede Vlasta, taky s asistencí, nakonec Kamil na fejzru jede stylem motokros, bez asistence a za potlesku místních dělníků. Ti na konci šichty vezmou buldozer, kterým hromady kamení nahrnou do údolí a cestu až do rána otevřou pro veřejnost. Měli jsme kliku, že se nic nezničilo a ušetřili jsme čas. Loučíme se a jedeme dál.

Hned v další vesnici, poměrně vysoko v horách, míjíme benzínku a pneuservis, a jestli mají na skladě gumy na varana je otázka, na kterou naštěstí nepotřebujeme odpověď. Dalších několik kilometrů kolem města Bugojno jsou roviny, vedle silnice velké lány zeleniny. A samozřejmě stopy válečných útrap a nejvíc do očí bijí muslimské hřbitovy se světle bílými kameny. Hřbitovy jsou rozesety na místech, kde by za míru asi nikdy nevznikly a nejsou moc udržované. Jedeme kolem horního toku řeky Vrbas, stavíme na focení u hydroelektrárny Jajce, která je celá schovaná ve skále, ze které lezou jenom dráty vysokého napětí. Následuje několik krátkých tunelů, potom město Jajce, jehož známé vodopády sledujeme bohužel jen na informační tabuli u silnice.

Oběd dáváme v motorestu Krupske vode, bosenské ražniči, srbské pivo, jen polévku nemají a to ani chorvatskou. No nic.  Pokračujeme na Banja Luku krásným kaňonem řeky Vrbas, která je zde pěkně divoká a míjíme několik areálů na vodní slalom, pro který jsou zde výborné podmínky, ještě jsou tu k vidění plakáty zvoucí diváky na závody.

Následuje dlouhý průjezd Banja Lukou, hlavním městem Republiky Srpské. Ten jedeme ve čtyrech motorkách, protože se k nám přidává varaderista ze Slovenska, při čekání na zelenou kecáme, jede prý ze Sarajeva. Za městem bere za plyn, asi spěchá domů, a detaily už nám nestihl sdělit. Po kávičce na pumpě sledujeme ve vedlejší firmě, že traktory Zetor jsou zde velice oblíbené. Pak míříme na hraniční přechod Gradiška. Za poslední bosenské marky tankujeme a kupujeme dárky domů (cigára a víno). Hranice BiH – HR bez problému a my chceme dojet až do Maďar, směr Daruvar, Virovitica na přechod HR – HU Barcs. Ačkoli víme, že překračovat rychlost se v Chorvatsku nevyplácí, tak jedeme svížně, protože sluníčko už začíná mizet za obzorem.

Policisty s měřící puškou potkáváme jenom jednou, ale nezastavili nás. Vstup do Evropské unie proběhl bez problému, maďarští celníci uznale kývají hlavou, asi mají taky Varadera. V hraničním městě Barcs bereme penzion za 20 E na osobu, mit frühstück, ja. Akorát hospoda na večeři je celkem daleko, tak jedeme na motorkách i tam. Dnes ujeto cca 380 km.

Den 5 - nedělě 18.9.

Snídaní jsme si objednali na 7:30, chceme vyjet brzy. To se daří, jedeme klidným tempem po silnici 68 na Marcali, je to samá kukuřice a v nedělním dopoledni jsme na cestě skoro sami. Balaton objíždíme ze západu, Kamil nás vede pěkným centrem města Keszthely, po několika kilometrech jízdy po břehu jezera odbočujeme na silnici č. 84, směr Šoproň a z maďarské nudy stojí za zmínku hlavně hrad Sümeg, který stojí na kopci za stejnojmenným městečkem. Jelikož nejsme žádní hradolezci, tak pokračujeme dál a neděláme ani fotky, což mě později mrzí. Následuje káva na benzince, tankuje jen Fazer, Varadera snad vydrží až do Rakous, kde je levnější benzín. Před městem Šoproň dojíždíme kolonu způsobenou kombajnem. Předjíždění je dost náročné, v protisměru je dost hustý provoz, nakonec se to daří až za městem a na Varanu už svítí hladové oko. 

Naštěstí Rakousko je za humny a tak stavíme hned na první pumpě, kde je celkem nával, samozřejmě kvůli ceně pohonných hmot. V Rakousku je nutná dálniční známka na motocykl, ta z nejkratší platností stojí 4,5 E, což se nám zdá na tom kousku po Rakousku dost, tak jedeme bez ní. Vídeň projíždíme přes centrum, je to blíž, ale poměrně hustým provozem. Za Stockerau opouštíme dálnici a míříme na hraniční přechod Hatě. Kamil s Vlastou se zastavují na obědě ve Znojmě, ale já pokračuji přímo do Čechtína, kde se kolem 15 hod. setkáváme na fotbalovém areálu. Zde u pivečka hodnotíme cestu i z našimi kamarády z firmy MOTOTRADE. Ti mají upřímnou radost z toho, že motorky, dodané jejich firmou, opět nezklamaly, a to hlavně kvůli odbornému a pečlivému servisu našich strojů.
Dnes ujeto - 465 km.