Přes Itálii na bosenské šotoliny a od chorvatského moře domů

Původní plán zněl jasně, bosenské šotoliny, ale nakonec z toho byla cesta dlouhá přes 3000 km, spojená s turnajem v Ultimate frisbee v Itálii a koupáním v moři v Chorvatsku. Cestu jsem projel na své staré Yamaze XT600 Tenere a v průběhu se ke mně přidali i táta s bráchou na starých Afrikách a dva kamarádi z Moravy s novou Afrikou a DR Bigem.

Přes Itálii na bosenské šotoliny a od chorvatského moře domů

Kapitoly článku

První část cesty

První den mám v plánu dojet do Rakouska za kamarádem, který má u Schladmingu malý penzion Gung Ho. Vyrážím lehce po obědě. U nás na nějaké lepší svezení nemám čas, a tak jedu do Rakouska nejrychlejší cestou po dálnici na České Budějovice. Za hranicemi už do navigace zadám cestu bez dálnic a placených úseků a ta mě vede všelijak klikatě až k úpatí Alp. Na posledních pár kilometrů se už začne stmívat a temné siluety hor lemují údolí, kterým se vine silnice. Bez problémů dorazím do cíle. Je už docela tma a i zima, tak jsem rád, že mě po cestě nic nezdrželo. Večer si zahrajem karty a popijem žitnou s naloženými šiškami, co Radek natrhal.

Prý rakouská specialita. Takže prvních 400 kilometrů mám za sebou a na druhý den mi zbývá asi jen 350. Ráno je krásně, ale už docela chladno, asi v jedenáct vyrážím dál. Po cestě se ještě pod Obertaurnem zastavuju u vodopádu Johanneswasserfall. Je schovaný a ze silnice není vidět, ale je asi jen dvě stě metrů daleko a za tu krátkou zastávku to stojí. Dál pokračuju zase mimo dálnice. Silnice, po které jedu, je na dně údolí a samá zatáčka. Nademou se na mohutných sloupech tyčí dálníční most, který náhle přechází do tunelu v hoře. Určitě bych si po něm cestu urychlil, ale zatáčky v údolí jsou mnohem lepší. Po přejezdu do Itálie se znatelně oteplilo, což jsem na motorce bez štítu ocenil. Od hranic je to do Caorle už jen kousek. A proč jedu vlastně tam? V Caorle se totiž letos konalo finále evropské ligy v Ultimate Frisbee. To je kolektivní sport, který se hraje sedm na sedm s lítajícím diskem na hřišti 100x37 metrů se zónami na obou koncích. Cílem je dostat disk pomocí přihrávek do zóny soupeře, který se tomu samozřejmě snaží zabránit, a chytit ho tam. Po třech dnech turnaj končí, a tak balím věci a do navigace zadávám už bosenský Bihac, kde mám sraz s ostatními. Italská dálníce mi utíká celkem rychle a asi 30 kilometrový přejezd Slovinskem taky. Podzim tu krásně barví listí stromů a výhledy jsou ve slunečném počasí parádní.

Cesta Chorvatskem už bude jednoduchá, říkám si, napojit se na silnici vedoucí těsně podél moře a po asi 50 kilometrech zahnout vlevo směr Plitvická jezera. Na ty jsem se těšil, ale nakonec jsem kolem nich projížděl uplně za tmy asi v devět večer. Po cestě se mi totiž v zadním kole zlomil drát a propíchl duši. Naštěstí jsem si do kufrů na poslední chvíli hodil i montpáky, i když jsem si přitom říkal, kde tak na asfaltu můžu píchnout. Jednu nouzovou záplatu a lepidlo jsem naštětí měl hned vedle lékarničky. Motorku jsem postavil na provizorní stojánek z klád a kamenů, co byly u cesty, a začal jsem sundavat kolo. Naštěstí se mi to stalo v místě, kde stály asi tři domy a v jednom z nich měli kompresor, takže mi opravené kolo nafoukli a mohl jsem jet dál. Nakonec tahle oprava vydržela a kolo zvládlo celý výlet i s chybějícím drátem. Do Bihače, od kterého jsme měli kousek ubytování, jsem dorazil asi v deset večer a potkal se s ostatními kromě táty, který musel zůstat ve Slovinsku, protože měl propadlou občanku, a tak mu v Ljubljani na velvyslanectví vystavili dočasný pas. Dojíždí nás druhý den.

Druhá část - Bosna

Po bosenských šotolinách nás provádí offroad guide od Michala Pertlíčka. Začínáme v přírodním parku Una, kde se na stejnojmené řece nachází vodopády a zastavit se dá hned u nich. Dřevěné chodníčky vás pak dovedou podél řeky kousek pod ně a naskytne se vám krásný výhled. Cesta s šotolinovým povrchem nás pak provedla celým parkem od jihu na sever. Míříme do města Drvar a po cestě nás čeká ještě jedna trasa. Ta začíná u provizorního mostu, který zde postavili za ten odstřelený, a vypadá to, že zde bude už asi na věky. Na cestě pak potkáváme ještě druhý o něco víc provizorní. Je dřevěný a se zábradlím už se ani neobtěžovali. Kamenitý výjezd nás pak dovedl na travnaté pláně, kde skoro žádné stromy nevadí výhledu, a cesty tak mizí až někde za horizontem. Do Drvaru už jen kousek a tam na nás čeká táta s novým pasem. Ubytování jsme si domluvili po cestě v hospodě u oběda. Není špatné, ale škoda, že jsme dřív nevěděli o kempu ve stylu skoro moravského skanzenu, který jsme objevili další den kousek za městem. Spaní máme zamluvené na dvě noci, a tak další den vyrážíme nalehko bez kufrů.

Cesty z průvodce vedou jak lesem, tak po pláních s výhledy do krajiny, a je pořád čím se kochat. Na konci první trasy nás po výjezdu z lesa čeká ona široká pánev s asi půl kilometru dlouhou šotolinou a jen mírnými zatáčkami. Tak taháme za plyn a já zjišťuju, jaké to asi bylo jet ve stupačkách na plný plyn po cestách na Dakaru před třiceti lety (stará Tenerka se stejně k nějakým závratným rychlostem nedostane, ale pocit to byl párádní :)). Tyhle dlouhé prašné cesty mě bavily asi nejvíc, a že jich v Bosně mají dost. Pokračujeme směrem k jezeru Šator. Jezero je obklopeno horami skoro jako někde v Alpách. Trasa k němu vede po cestách, kde lesnící těží dřevo, a tak si užíváme i dlouhé bahnité louže. U jezera stojí chata, pro turisty by to bylo moc pěkné přespání, ale podle policejní pásky přes dveře bych řekl, že turismu nikdy nesloužila. Po jezeru byl naším dalším cílem vrchol Velika Klekovača, kde stávala radarová základna. Pod Velikou Klekovačou je zase možnost užít si táhlé zatáčky na rychlé šotolině, a pak už se cesta zvedá vzhůru a mění se na kamenitý výjezd. Ještě že nemáme ty kufry.

Asi 200 metrů pod vrcholem vjíždíme do husté mlhy. Brácha si pochvaluje vlastnosti staré Afriky ve výjezdu po kamenech. Vrchol hory je ve výšce 1962 m. n. m. a je tam tak hustá mlha a vítr, že po radaru ani moc nepátráme a po pár minutách nasedáme a jedeme radši dolů. Po nákupu v místním krámu, kde se dá v klidu platit kartou, se vracíme už skoro za tmy. Na další den byl v plánu přesun směr Mostar. Ráno ještě dotankujeme, na pumpě berou i eura, ale vrací v markách. Všude, kde brali eura, nám dávali kurz 2 marky za 1 euro, jen na těch pumpách to bývalo trochu horší. Na cestě do Mostaru máme v plánu projet ještě dvě offroadové trasy. První vede širokou pánví s krasovými útvary. Jsou to takové důlky s několika metry v průměru, které vznikají rozpouštěním vápence v podloží, a krajina tak vypadá jak po kobercovém náletu. Jedeme i kolem malého kostela a ze zvědavosti u něj zastavujeme. Podle lešení ho po válce opravují a místní pán nás pouští i dovnitř. Velkým překvapením je pro nás restaurování historické památky pomocí sádrokartonu, ale co, hlavně že to budou mít pěkný:). Druhá cesta nás dovede k pomníku českých vojenských letců, kteří tu v roce 1998 spadli s vrtulníkem, a potom stoupá až na vrchol k vysílači s výhledem na jezero Buško. V kamenitém výjezdu myslím na kufry, škoda, že i dneska jsme nemohli jet bez nich. Určitě bych jel klidněji, kdybych nemyslel na to, kdy mi z těch vibrací upadnou, ale nakonec vydržely v pohodě. Ještě ten den dojíždíme do Mostaru a ubytováváme se v hotelu Ada po 20 Eurech za jednoho. Historické centrum Mostaru je pěkné a mimo sezónu je zde i relativně klid. Ochutnáváme bosenskou kávu  a pivo Sarajevsko, ale ani jedno mě moc neoslovilo, oproti ovocnému želé, které zde prodávali. 

Akorát ty stopy po kulkách ve zdech některých domů působí trochu zvláštně. Poslední den v Bosně. Míříme k moři ještě se trochu ohřát, protože podle zpráv je doma děsná zima a prší snad v kuse už několik dní. Kousek před hranicema zastavujeme ještě u vodopádů Kravica, kde si dáváme klasicky čevapi s hranolkama. Zdá se, že všelijaké vodopády jsou v tomhle výletu docela zásadní atrakce. U moře jsme asi ve čtyři odpoledne, je ještě krásně a teplo. Na Makarské se nám podařilo sehnat moc pěkné ubytování po 10 Eurech. Zbývá i dost času vyzkoušet moře. Město je poměrně prázdné. V říjnu se už holt k moři asi moc nejezdí. Počasí nám do teď opravdu přálo, a tak se nám vůbec nechce domů, protože v cestě nám na podle radaru stojí bouřkové mraky.

Třetí část - cesta domů

Ještě ráno při výjezdu z Makarské nám počasí přálo. To se ale rychle změnilo, když jsme po pár kilometrech podél moře odbočili vpravo a přejeli hory. Před námi se objevily černé mraky a zvednul se vítr. Po prvních kapkách radši zastavujeme, abychom nemoky oblékli ještě na suché oblečení, než budeme úplně mokří a nemok nebude mít smysl. Za chvíli jsme vjeli do hrozné bouřky a kaluže na silnici byly občas nečekaně hluboké. Teplota výrazně klesla. Nemoky naštěstí fungovaly dobře, ale boty a rukavice jsem měl za chvíli úplně mokré. V horách teploměr na nové Africe prý ukazoval i 5 °C. Bráchovi půjčuje kamarád svářečské rukavice místo jeho mokrých, sice se v ních špatně mačkaj páčky, ale teplo v nich je. Promočené boty pak u oběda s bráchou řešíme tak, že si na nohy navlíkneme igelitky a na ně pak obujeme boty. Funguje to dobře :). Ostatní jsou vybavení líp a tyhle problémy moc řešit nemuseli. Ani po obědě déšť neustává, i když je už mírnější, ale nejhorší je ten boční vítr. I na rovinkách jsme někdy jeli naklonění jako bychom zatáčeli. Do Slovinska jsme dorazili asi v šest večer a na poslední noc se ubytováváme v hostelu ve městě Ptuj. Najeli jsme asi 550 kilometrů a na poslední den nám zbývá asi 450. Ráno vyrážíme ještě bez nemoků, ale moc teplo není. Jedeme směr Graz a potom nahoru na Vídeň. Kolem oběda, asi tak na půl cesty do Vídně, se loučíme s dvěma kamarády, kteří míří domů k Opavě. I když neprší, oblíkám s bráchou nemok. Jen pro jistotu, je pořád zataženo a ta vrstva navíc trochu toho tepla přidá. Je přibližně kolem 10 °C. My to máme domů naplánované okolo Třeboně, dál na Benešov a domů. Po cestě kolem Benešova mě ještě trochu začalo zlobit přední světlo. Objímka na žárovce při těch vibracích nechtěla už správně držet, a tak jsem ji musel za jízdy trochu přitlačovat rukou. Domů jsme dojeli asi v osm večer, a tak tenhle výlet končí. Bylo to fajn a zároveň moje první cesta na Balkán a myslím, že určitě ne poslední. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.20
Známkováno: 5x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist