Pátá moto-výprava FO3

aneb jak jsme konečně dojeli do Bosny a Pepovi se skoro nic nestalo, v průserech ho zastoupil Milan.

Pátá moto-výprava FO3

Kapitoly článku

Pátá moto-výprava FO3-jak jsme konečně dojeli do Bosny a Pepovi se skoro nic nestalo, v průserech ho zastoupil Milan.

(12. – 20. 6. 2015)

minulém cestopisu zní poslední věta: „ i kdyby padaly trakaře, tak tam (do Bosny) prostě 13. června vyrazíme !!!.

Všimněte si těch vykřičníků, jsou tam tři. To znamená opravdu rázné rozhodnutí, které se nedalo odvolat už jenom proto, že bychom se pak museli každé ráno při holení a pohledu do zrcadla (v případě změny destinace) stydět sami před sebou. Jarmilka ne při holení, ale při dělání se ještě hezčí, než normálně je. I když, Bůh ví, jak to s dámským holením je, že? Mám ale zato, že se při té činnosti ženy do zrcadla koukat nemusí, takže ani není důvod, aby muselo být stydno.

To jenom tak na okraj, sprosťárny se v cestopisu vyskytovat nebudou, možno jenom někde v závěru bude malá zmínka, když se totiž po předposlední etapě večer hodnotil den, vzpomínám, že jsem do poznámkového bloku na popud společnosti maloval kosočtverec, poněvadž se mluvilo o…. když tu slátaninu vyluštím, tak tu sprosťárnu vzpomenu a i napíši o čem to bylo. Totiž, opravdu jsme se vyhýbali rakiji, lozovici, travarici, ale v ten večer byl Saturn v nevhodném uhlu vůči Plutu nebo co, protože někdo objednal prvního panáka a někdo to otočil a ještě to někdo otočil, padly sliby o čistých ránech bez nutnosti foukání do alkohol-testeru a už to jelo, myslím ty sprosťárny.  Jarmilka musela být jak v jiříkově vidění, když se najednou  moto-gentlemani, tak jak je znala celou cestu, změnili na stádo…..raději to vytečkuji, nechci být na příštím hraní osočován, že jsem v cestopisu nazval mužskou část výpravy  stádem neetických chlastounů mluvicích na tému  geometrický obrazec.

Sestava výpravy se malinko změnila, museli jsme oželet Milana a jeho Suzuki, který byl nucen podstoupit někdy začátkem roku servis v nemocnici s bolavou nohou, dostal nový díl-celé koleno a ještě to neměl zaběhnuté, tak si na tu dálku netroufnul. Taky další chopper Yamaha a její majitel Ervín byl mimo 100% zdravotní stav, v jeho případě se jedná o operaci loktu  nebo něco takového, nemáme přesné informace, no a Vašek junior byl rád s rodinou v Bulharsku, obětoval se, což ho jistě v očích jeho nejbližších dělá supr. tátou. Když nejel junior, nejel ani jeho kamarád Jarda, oba Honda Pan-European. Ale i tak, jsme zase jeli ve větším počtu než minule. Někdo se přidal, někdo už byl po zdravotních problémech s ramenem, počítám, že ten někdo celou zimu strávil za pecí (Vlasta má sjezdovku skoro za barákem) jenom proto, aby zase neudělal na svahu jámu pro mamuta a nebyl zase půl roku marod.

Členové výpravy:

  1. Václav senior                  Honda 1800 VTX
  2. Milan                               Kawasaki VN 1500 Vulkán
  3. Vítek                                Honda VTX 1800 C
  4. Vlasta                              Honda  XL 1000 Varadero
  5. Pepa                                 Honda Hornet 900
  6. Jarmilka                           Kawasaki 550
  7. Luděk                              Honda Transalp
  8. Pavel                                Honda - PC 800 Pacific Coast
  9. Karel                                BMW R1200 Adventure LC

12. 6. 2015. Nultá etapa, příjezd do výchozího místa.

Původně jsem tento den zmiňovat nechtěl, jeho průběh má ale v cestopisu místo hned z více důvodů. Všichni sice dojeli v pořádku, ale skoro všichni kvůli pátečnímu provozu se značným zpožděním, jediný Karel dojel do stanovené doby, ale zase dojel s něčím jako hruškovice a statečně všechny hned po tom, jak sesedli z motorek, napájel. Počin tento měl za následek, že ráno nebylo vše až tak jasné a čisté, protože někteří zase nedávali pozor při výkladu vedoucího zájezdu kam to vlastně jedeme, přerušovali jeho výklad hlasitým skandováním, že jim je to jedno a ať Karel naleje dalšího panáka, tím pádem se odjezd malinko zdržel, místo toho, abychom měli v devět ráno za sebou alespoň  100 km, teprve se nakládalo, přivazovalo, kontrolovalo. Předpověď počasí, která se naplnila, byla taková, že by jeden raději jel v noci a ne se pařil v moto-oblečení na cestě. Proto byl vedoucí zájezdu hned po ránu nevrlý, věděl, že koupání v cíli první etapy skrze pozdní příjezd nebude, zato budou všichni pěkně vykoupání ve vlastním potu.

A ještě jeden důvod proč je tento den zmiňován, nový člen výpravy Milan (jeli s Vítkem z Bolehoště) při zastavení na křižovatce hrábnul pravou nohou do prázdna (rigol u cesty) a poroučel se k zemi. Nic se celkem nestalo, ve dvou postavili Kawasaki na kola a jelo se dál,   jenže, jak se pak ukázalo, Milan byl prozřetelností vybrán, aby si „vychutnal“ průsery za Pepu po celou dobu výletu.

13. 6. 2015 První etapa. Pořežánky – Hévíz  (cca 420 km)

Když je cíl výpravy někde daleko, chcete nebo ne, je nutno protrpět čas, kdy se jenom jede a není ani vlastně na co koukat. Probíhá monotónní jízda, kterou přerušují jenom zoufalé křičení do helmy v podobě: “kdy už bude čur případně kuř pauza-sakraaaa!!!!!“. S těmito myšlenkami se ráno řadíme před barákem do kolony, vedoucí má starost, zda všichni mají všechno, zda už může vydat povel pro nastartování, je dávno po deváté a cesta daleká.

 Konečně, po souhlasném odbručení, že nikomu nic nechybí, se kolona vydává na cestu.   U Horusického rybníka si vedoucí vzpomene, že měl sice ráno jako správný vůdce starost, zda mají všichni všechno sebou, sám přitom zanechal v garáži stan a skládací křeslo: „Jste na mě ráno mluvili,  jsem to zapomněl“ byla odpověď na drzé poznámky po další dva dny.  Dostali nařízeno čekat na Benzině v Suchdole nad Lužnicí, zatímco jsem úprkem mazal zpět pro jejich vinou mnou zapomenuté věci. Ono, kdyby mohl člověk vidět alespoň týden dopředu, co a kde se stane, či co a kde bude potřebovat, byl bych se na stan i křeslo vykašlal.

V předběžné informaci o plánovaném výletu jsem nařídil vzít sebou pomůcky pro divoké stanování, básnil jsem o tom, jak spíme u jezera či řeky s průzračnou vodou, hrozná naivita, když vezmete v úvahu, že na výlet jedou dědkové. To bylo pořád řečí o bolavých zádech, kolenech nebo o nechuti stavět stan, když je možnost vyspat se pod střechou skoro za stejný peníz. Přiznám se tedy hned v stati prvního dne po Cimrmanovsku. Každý den ráno jsem si v deníčku udělal čárku za noc, kdy se spalo v stanech. Na konci zájezdu jsem to spočítal. Zkuste si tipnout!!

ANI JEDNOU!!!!

Ale zpět na cestu, že byl pařák, to už jsem zmínil, lehce nad 30°C bylo až až na to, že jedem přibližovací etapu. V pohodě se projelo jižní části naší republiky, přehoupli do Rakous a za Vídni udělali delší přestávku na dotankování. Hned za pumpou točíme na východ, známou trasou směr Šoproň, chtěli jsme Pepovi oživit jeho místo, kde hasil motorku. Nic nikomu nehořelo, kromě cigár u nosu polovině výpravy. Maďarsko. Pro příště vynechat, znělo unisono, protože pokud se chcete vyhnout dálnici, musíte projet vesnicemi, které jsou dlouhé několik kilometrů, co tam je zajímavého snad jen hnízdění čápů na el. sloupech, jinak nic. Zastavit se na kus řeči s domácíma nemělo cenu, na pokec v maďarštině se nikdo z nás necítil. Delší přestávka byla jenom na jídlo, ti co chtěli jenom polívku, ti zaváhali, dostali nějakou horkou vodu přikořeněnou pálivou paprikou, ostatní si pochutnali na perkeltu s haluškami.

Pak zase rovina až na jeden případ, kdy už z dálky desítky km je vidět  hrad Sumeg.

 Původně jsem chtěl u této pamětihodnosti z kraje 14-ctého století zastavit a udělat ostatním přednášku z historie s praktickou ukázkou, ale hrad  je na vápencovém vrchu čnící ve výšce neuvěřitelných na maďarské poměry  270 m nad mořem, skoro jsem slyšel reakce jednotlivých členů výletu, něco jako:“bež si tam sám, je vedro“ atd. Takže byla do interphone nařízená jenom vizuální prohlídka z úrovně cesty. Ovšem, jak se uvádí v jedné webové stránce, která tento hrad zmiňuje (alespoň vidíte, jak dokonale jsem se na cestu připravil, majíc na mysli výchovu obhroublých vyznavačů toliko pití piva a brkání na kytaru) přišli jsme o zážitek vystoupení umělců z Petofiho divadla z Veszpremu. Prý je tam taky krásný výhled na Balaton, to vše jsme oželeli, ale kdo pojede v našich stopách, vřele doporučuji se tam zastavit. Pak bych očekával, že se s námi podělíte o zážitek z těch umělců, protože, jak mi bylo u večerní porady nakonec řečeno, kluci se na vystoupení moc těšili a měli mi za zlé, že jsme nezastavili, a ty umělce neviděli, z Petofiho divadla, z Veszpremu.

Konečně Hévíz, kemp najdete lehce, je hned u lázní. Prdele volaly po namočení v studené vodě, takže rychle do recepce, kde nám je sděleno, že místo na stany mají i pro větší tlupu pionýrů vícetřídky základní školy, ale…jestli chceme, je k dispozici celé patro pensionu za peníz jenom o 4 eura dražší, než je místo pro stan. No a bylo po stanové romantice Za půl hodiny všichni vykoupaní, převlíknuti, sedíce v místní restauraci v ruce jedno studené čučeli do mapy, kudyže to zítra pojedeme.

Tady nemohu opomenout další Karlovo „kaput“. V minulém povídání si jistě pamatujete, jak Karel uzemnil babku-majitelku kempu svým :“rohlík je kaput“, když mu ho donesla z odpadu i s pytlíkem.

Tentokrát tohle kouzelné slovo použil na číšnici, kdy si poručil místní víno, pani donesla sedmičku, způsobně nalila k testu, Karel předvedl více než dobré someliérské představení se závěrem, že to víno je už po smrti ať si to odnese. Pani neznalá češtiny čekala na nějakou jí známější řeč než je čeština, takže se dočkala Karlova vyjádřeni :“das ist kaput“. a basta. Pochopila, donesla mu jiné, s kterým už byl spokojen. Na značku si nepamatuji, Tokaj to nebyl.

Po odsouhlasení další etapy a doplnění tekutin se šlo spát. Hned z kraje se vytvořili dvojice, které pak zůstaly pevné až do konce cestování. My s Vlastou bereme jednolůžáky, každý až do konce výletu  svůj samostatný pokoj, víme své jak ostatní chrápou. Nejde mi nevzpomenout vtip o chlapech na výletě, kteří musí spát v manželské posteli a odvíjí se tento dialog. „Franto ty nespíš! No, nespím. A honíš si ho? No, honím. A nemůžeš se udělat? No, nemohu. Ku..a! Tak si hoň svého!!! 

 

14. 6. 2015 Hévíz – Lukavac - jezero Modrac  (cca 400 km)

Ráno všichni pohodové vyspalé růžové tváře, scházíme se u snídaně a hodnotíme noc. Prý nikdo nikoho chrápat neslyšel, nikdo nikoho chrápáním nerušil. K neuvěření, buď už je sluch u některých věkem jaksi míň ostrý  nebo lhali!! Já i přes zeď někoho chrápat slyšel a to mám od pani MUDr. potvrzeno, že je můj sluch na pováženou.

Dnes přísně dodržen čas odjezdu, projedeme ranním  Hévízem, čeká nás ještě nejmíň 200 km nudná rovina, ovšem pak už konečně i nějaký kopeček, zákruta a hlavně, o čem těm nevzdělancům vyprávím už od nulté etapy, dáme si výborné balkánské jídlo a to je burek. V pohodě se dostaneme z Maďarska, pani celnice na chorvatské straně si drží při dojetí skupiny k odbavení uši, čím dala jasně najevo ať ty traktory já, Milan a Vítek vypneme. Odhalíme své tváře, nabídneme ke kontrole doklady na hlavu i na motorku a bez problémů jsme vpuštěni na území dalšího státu.

Tady Vlasta navrhuje, že by nebylo od věci, dát si burek v Daruvaru. Jenže to by byla už v druhém dnu cestování zrušena naplánovaná trasa. Což o to, cíl nebyl určen nijak striktně,  hlavně, že jedem. Ale víme jak to v Daruvaru chodí. Jdete do restaurace, všichni vám rozumí, mluví na vás češtinou, lejou do vás pivo, víno, travarici, rakiji a vy pak místo pokračování v cestě tiše někde v koutku …….a bolí z toho hlava.

Zavrhnuto až těsně před odbočením na Daruvar, otáčíme čumáky směr východ a přesouváme se stále po rovině směr Slavonski Brod.

Tady dojde k druhé nepříjemnosti pro Milana. Kolona zastaví ve vesnici na červenou, projel jsem já a Karel, Vlasta jezdící na konci kolony kvůli spojení s čelem kolony oznamuje, že se stojí. No jo, stojí, ale Pepa se kochal, čučel určitě po nějaké štramandě a když se podíval před sebe, byl pár cm od Milana. Sice to ještě strhl na stranu, ale i tak vzal Milana stupačkou přes lýtko a ještě mu svým kufrem rozpáral nově koupený parádní pytel na zadním nosiči. Škody na majetku pravda moc nebylo, pytel se opravil lepící páskou a později v průběhu cestování se peněžně škoda srovnala. Ovšem v Milanově duši vykvetlo podezření, že  začal přitahovat průsery a bůh ví, co ho ještě čeká - a čekalo! Ten někdo, kdo řídí průsery je pěkně škodolibý, ne aby rozdělil rovnoměrně víc průserů na více cestovatelů, když už to musí být, ne, ten někdo se strefuje jenom do jednoho. Máme to vyzkoušené z minula. Viz. Jak se Pepovi každý den něco nestalo.

Milan začal statečně odhánět chmurné představy, byla to pro něj první výprava, motorku koupil na podzim a moc na ní najezdit nestihnul. Když se vezme v úvahu, že jezdil na pionýru v mládí od té doby nic……no, dodávali jsme mu odvahu jak to šlo.

Přes hranice Chorvatsko-Bosna se projelo bez problémů a někde u města Drvenski Lug byla objevena hospoda u cesty. Vydal se povel BUREK!!. Jenže, měli jenom různé ičiči, čičiči, čevapi a čevapčiči. Tak jsme si všichni dali čevapi. Vpadá to jako hambáč, ale daleko lepší a hlavně větší.  Zapilo se to pivem značky Jelen, které jsme uznali jako opravdu dobré a pokud to bylo možné, už v Bosně žádné jiné nezkoušeli. Největší radost z piva měl Karel, protože je taky Jelen.

Dál se nám moc nechtělo, starší pánové mají po opulentním obědě v hlavě na rozdíl od mladých borců jenom jedno a to jedno je kanape. Majíce před sebou ještě víc než třetinu etapy, kanape bylo z mozku zahnáno a pokračovali po cestě směr Doboj a Tuzla. Někde těsně před tímto městem nás chytla buřina a drobný deštíček doprovázel až do cíle etapy. Nic mimořádného se už nestalo, jenom to, že jsme se ztratili. Totiž, při výjezdu z poslední kouřové přestávky se Milan nemohl trefit do výjezdu na hlavní cestu, otáčení jeho těžké motorky není žádná slast a tak nám (já, Milan a Vítek) ostatní zmizeli v tunelu. Nijak jsme za nimi nespěchali, tedy hned ze začátku. Po pár minutách ale začalo být divné, že je nemůžeme dojet, přidalo se na tempu, ještě víc se přidalo…a ještě víc a nic. Spojení v čudu, kolona někde před námi, myslel jsme si. No tak nic, však cíl cesty je jasný, tam někde se najdeme. Vysoká cestovní rychlost se snížila na čumendovou a v poklidu projížděli Bosnou, všude plno minaretů, sem tam bylo slyšet svolávání k večerní motlitbě „Allaaaaah akbar….“ Vítek se nahlas podivoval architektuře některých baráků, no baráků, movitější si staví zámky. Něco jako když pejsek a kočička pekly dort. Ze všeho něco. Vítek jako stavební ing. pak měl tisíc dotazů, na které nebylo možno odpovědět jinak než…jsou to divní lidé. K čemu rodině zámek s věžičkami, no k čemu? Aby sousedi viděli, že na to mám. Jinak to nedávalo smysl.

Jedeme, uhýbáme kapkám, když mě kupodivu dojede Vlasta a za sebou táhne ostatní, kruci fix, kde jsme vás předjeli?? Ptám se. On na to, že hned za tunelem je GPS-ka navedla blbě. Pak čekali až přijedeme, no a zatím my už dávno vepředu.

Takže zase všichni spolu vjíždíme do cíle dnešní etapy a tím bylo městečko Lukavac, konkrétně nedaleké jezero Modrac. Prosím, vyguglujte si to. Město od pohledu škaredé, na kraji ooobrovská továrna dělajíc příšerný hluk, jako když startuje B 747 a vy stojíte pár metrů od motorů, ale zvuk nezmizí za pár sekund v oblacích, nýbrž vás minuty a minuty řeže i přes helmy do uší. Potěš pánbů všechny místní obyvatele. Po pár km. bloudění najdeme cestu k jezeru, uprchneme před svištěním pekelného zvuku a jsme na místě.

 Za deště jezero nijak pohostinně nevypadá, spíš naopak. Nechce se věřit, že vyhlášená destinace je tak škaredá. Parkujeme před prvním hotelem (jediný široko daleko) a jdu se zeptat na možnosti a ceny. Možnosti dle sdělení pani recepční jsou, ale ceny jsou naprd. Tak se ptám na jiné možnosti v blízkém okolí a odpověď je příznivá. Prý někde kousek po cestě začíná oblast pensionů a soukr. ubytování. Jedem, všichni zamnou! Vydávám povel a mizím .. jednička, dvojka, trojka a čtyřku už jsem nedal. Cedule apartmány Palma. Prima, na palmě jsem ještě nespal. Nebudu natahovat věty, pension je pohádkový. Jednak, ceny do 20 euro, pokoje moc prima, terasa obrovská, zakrytá a na dotaz, jestli nebude v noci pršet, odpovídá pán majitel, že neví, ale když si vyklidíme levou část terasy, můžeme si ty motorky zaparkovat tam. No vidíte, a na to jsem se určitě neptal, chtěl jsem jenom zdvořile hodit řeč. Výjezd na terasu v pohodě, bylo tam asi 5 schodů, ale taky kousek nájezdu pro kočárky. Jedna, dva a jsme všichni pod střechou. A další překvapení od majitele nás přinutilo k radostnému poskakování. Když poznal, odkud jsme, šel dovnitř a vzápětí vychází číšník s hromadou Staropramenů na tácu. týýýbrrrďo. To bylo rychlé ubytování a převlečení.  Nakonec ten Modrac není tak špatný jak se na první dojem zdálo.

Za obrovským dubovým stolem hodnotíme etapu, chystáme další, dolévají se kapaliny do vnitřních systémů a napovídá se toho až hanba.

Neměl bych, ale nedá mi to. Pepa využil chvilkové nepřítomnosti Jarmilky a utřel slzu za Bondym, nijak Jarmilku nepomlouval, to ne, jenom řekl následující prý fakt.:“ Pánové, když přicházím z práce domů, vítají mě všechna má zvířata radostným vrtěním ocasů a štěkotem. Na dotaz, jestli i Jarmilka ho tak vítá, odpověděl:“Jo, ona taky sedí u plotu mezi pejskama a štěká na mně!“ Tak nevím, bylo konstatováno, že ženy nemají čím vyjádřit radostný štěkot, takže Pepa lže.      

To, že nás pan domácí nakrmil k prasknutí obrovskou mísou všemožného jídla už popisovat nebudu. Spát se šlo s velkým úsilím v záklonu, a dost pozdě. Ještě douška, v interphonu se celou cestu od odbočky k Daruvaru ozývalo:“proč jsme nejeli do Daruvaru, proooč“ A pak ještě několik dnů, než Vlastu lítost přešla. Přitom, co ho do toho města sakra táhne? Vždyť už to je víc než 17 let co tam pracoval a ty baby ve věku mezi 30. a 40. tkou, které tam znal už nemohou vypadat nijak dobře!!!!  Divné chutě, co už?

 

15. 6. 2015 Lukavac – Foča (295 km)

Tento den byl lehce bloudící. Večer bylo rozhodnuto o zásadní změně itineráře, protože nikdo neměl chuť po dnech dlouhého sezení na motorce takového něco opakovat. Původně trasa do města Višegrád, (neplést s Maďarskem) kde bychom si prohlédli starý most postavený architektem Mimar Koca Sinanem na příkaz velkovezíra  Mehmeda Paši Sokoloviče koncem 16. století na řece Drina. Tato charakteristická stavba monumentální architektury a civilního inženýrství otomanské říše v jejím největším rozkvětu byla zavrhnuta, jako nezajímavá. Hrozné konstatování, jediný, kdo to chtěl vidět  byl vedoucí. Skupina barbarů, místo, aby se vzdělávala po všech stránkách lidského konání, takovou perlu itineráře zavrhla.

 

Dnešní etapa o délce cca 200 km by tedy měla vést do města Visoko, kde se podíváme na pyramidy a pak se někde v Sarajevu ubytujeme. Vedoucí řekl: „Po dvou dlouhých etapách si dnes uděláme jenom lehčí projížďku“. No, člověk míní panbu mění, říkávala babička.

Vyrážíme za asistence pana majitele pensionu, a i když nám sám říkal, ať šíříme pověst jeho zařízení po všech vlastech, připomínat to nemusel. Rádi všem motorkářům jeho příbytek doporučujeme. Takže ještě jednou, za hotelem Senad cca 300 m odbočit doprava k apartmánům Palma. A ještě něco, co pana majitele šlechtí. Dojel nás na první pumpě, (prý by nás sledoval i někam dál) a dovezl Vlastovi jeho na pokoji zapomenuté pilulky-pašák. 

Objíždíme jezero směrem východním a čekají nás první kopce, pozorné prostudování mapy hovořilo o výjezdu až do 1200 m nad mořem.

Jen co máme jezero z dohledu, GPS-ka na motorce vedoucího pro tento den Karla nás vede někam jinam, otáčíme na už skoro chodníku, který nás zarputile vede do lesa. Není to bohužel dnes jediné bloudění, přiznávám, že na dalším mám svou vinu. Projíždí se prvním pohořím, někde za Banoviči do Ribnica (mrkněte na mapu, paráda) konečně se moto-dravci naší skupiny mohou vyřádit, míjíme vesničky s minarety, zahalené osoby ženského pohlaví a posedávající osoby mužského pohlaví s nezbytnou pomůckou na modlení v ruce. Počasí nám pořád přeje, můžeme konečně konstatovat, ano..toto je Bosna. Kopírujeme říčku Krivaja, cesta vede pořád lesem, tak nějak jsme si naše cestování po Bosně představovali. Ovšem, příjezdem do Ribnice na T-čkové křižovatce nastal malinko zmatek, GPS velí jedem doleva, pohled na ceduli mi říká, že by to mohlo vést na hlavní cestu Tuzla-Sarajevo a to přeci nechceme!! Přesvědčuji Karla, že GPSK-ky se rády vracejí na hlavní cesty a vyrážíme doprava. Ono, kdyby následných řekněme 10 km bylo nudných, tak by byl důvod pořádně prostudovat mapu, jenže cesta vede pořád podél říčky, lesem a tak nikdo nereptá.

 Zastavujeme se u pomníku Tita a Izetbegoviče, poprvé přicházejí na řadu vařiče a já si dávám po 3 dnech „naše kafe“ Ze zídky pomníku čouhá kohoutek, z kterého teče neskutečně prima přírodní voda. Tak tady bych klidně, být to někdy večer, rozbalil stan. Říčka, les, voda, každý ještě v zavazadlech nejmíň jednu láhev čehosi dobrého-kam spěchat? Jenže je dopoledne a my máme před sebou pyramidy, dle mého odhadu ne dál než 100 km. No jo, kdybychom jeli po správné cestě.

Jede se dál a cesta najednou nemá konce, v době, kdy by už měla být krátká přestávka na burek v městečku Vareš, my ještě pořád jedem lesem. Podivné. Nakonec dojíždíme do většího města a Vlasta u dvou místních zjišťuje, kdeže to jsme. Mladíci zřejmě nikdy neviděli mapu, takže se mu dostane odpovědi, že nevědí. Ta dnešní mládež, ani v mapě se nevyzná!! Na nejbližší křižovatce se jakž takž začínám orientovat, vydávám povel ať první v koloně drží směr Zenica a pořád mi to nejde do palice, jak to, že jedeme do Visoko ze severu, když máme přijet ze severovýchodu??

Rozhodujeme se pro obědní přestávku, kde se jednak umlčí věční hladovci a kuřáci si přijdou taky na své no a bude čas na prostudování mapy, kde to vlastně jsme.

Najdeme se na hlavní cestě Doboj-Sarajevo, no což, nejelo se na jihozápad, jelo se na západ, při cestě lesem se na pozici sluníčka jaksi nehledělo. Výhružné pohledy ani jiné projevy antipatie vůči mé osobě se nevyskytly, já si rád nasypal popel na hlavu a zdálo se, že malá chybička bude zapomenuta. Nakonec, byla tam říčka? Byla! Byl tam les? Byl! Byly kopce? Byly!

Máme cca 2 hodiny zpoždění a chuť vidět pyramidy se vytratila. Ovšem na nich naštěstí netrvám jenom já. Přečkali jsme pěknou buřinu pod střechou restaurace, nacpali se ičičim a jelo se na věc. Tedy k pyramidám. 

Je to docela hrozné hledání, Visoko je nevzhledné město, Bosňáci hold na pořádek nehledí, hlavně, že mají všude hlásiče Alláha. Pyramidy nakonec objeveny, ovšem děda, který prý dělá průvodce nám sděluje, že po bouřkách je nahoře (byli jsme na parkovišti pod Pyramidou Měsíce) mokro a na motorkách se tam nedostaneme, ovšem on nás rád provede pěšky a za slabé dvě hodky jsme zpět. Pěšky??!! Procházka kolem kopce??!! No, pyramidy jsme viděli, ale z dálky cca 1 km. A společné foto, kde za námi je pyramida asi 2 km se vzalo jako cíl splněn. http://lesovod.cz/uzasna-mista-v-bosne/#visoko

Přehodnocujeme cíl cesty, žádné Sarajevo, jede se na Foču, zítra se udělá sever Černé Hory a pak se uvidí. Profičíme Sarajevem, tady musím dát k lepšímu něco o Jarmilce. V minulém cestopisu je psáno, jak jsme hned první večer povýšili Jarmilku na chlapa, aby jako ženská nezdržovala, nemněla ženské drzé řeči, no, s chlapem se cestuje líp. Tentokrát žádné povyšování nebylo, ale Jarmilka se zřejmě jako správný chlap cítí dodnes a i na motorce. Jedem v koloně, předjíždět se moc nedá, je odpoledne a všichni z města jedou domů a ti co pracují mimo se vracejí. Pokorně držíme sestavu, když se najednou vepředu udělalo místo, stihnou předjet Karel, Vlasta, Luděk a Pepa, my ostatní (Jarmilka v dalším pořadí na předjíždění) už ne, tedy, už by tam vjet nemněla. Místa tam moc nebylo, jenže jako věrná družka Pepkova vyrazí za ním, tam kopne za dva, tři a daváááj kupředu. Nám ostatním při tom pohledu svinsky zatrnulo, už jsme ji viděli pod protijedoucím autem, vybrala to teda bravurně ale co je moc, to je moc. Řidič v Oplu, který ji tak tak neposlal na onen svět si myslím okamžitě jel vyměnit spodní prádlo a večerní motlitbu natáhl o minimálně pět súr.

Sarajevo máme zdárně za sebou, tentokrát žádné bloudění jako v prvním našem cestopisu a hned napoprvé se strefujeme do údolí a jede se směr Trnovo, Dobro Polje. A směr Pivský kaňon. Máme toho za dnešek plné kecky, hledá se něco na spaní a večeři a pivo a ochladit zadek, v obráceném pořadí. No a najde se, ani ne daleko. U cesty stojí restauračka, široko-daleko žádná vesnice či obydlí, ale restaurace ano. Jmenuje se to Vitas, majitel překvapil tvrzením, že nás všechny v pohodě nejenom napojí, že má piva dost ale i ubytuje. Nutno dodat, že od Trnova jsme už v Republice Srpské a tak máme opravdu večerní pohodu i s pivem. Moslimská část je za námi.

No, ať cestopis nemá sto stránek, popíši večer stručně. Vítek se prásknul, že má svátek, dal do placu Jamesona, Milan se sice taky hlásil, že svátek bude mít a dával na stůl druhou Jamesona, ale to jsme mu vymluvili, že jedna stačí.

 Co víc psát? Snad jenom, i když se bloudilo a zase proti předpokladu dlouho sedělo na motorkách, nikdo nereptal, jo a majitel kecal, jeho zásoba piv mu nestačila, zmizel v zatáčce ve své vozítku hned po první půlhodince a vrátil se tahajíc z vnitřku auta několik bas s pivem.

Zítra nás čeká nejhezčí kus, tak jaképak copak? No, už jenom doporučení, když vás tam někde v okolí chytne večer, není proč spěchat do nedalekého kempu za vesnicí Bastasi na řece Tara, restaurace-pension Vitas má určitě lepší ceny a majitel stíhá jezdit pro pivo.

 

16. 6. 2015 Foča – Zaton (cca 250 km)

Do rána byla menší buřina, ale vstáváme do slunečného dne. Ještě než se otevře restaurace, využíváme terasu a syčí plynové vařiče. Rychlé polévky „Made in China“  udělají příjemno ve včera lehce pošramocených vnitřnostech, platíme, balíme, nakládáme a vyráží se do Černé Hory po všem motorkářům dobře známe „mezinárodní“ cestě první třídy.

 Ta buřina musela být v místech cca 10 km před hranicí větší než menší, protože na cestě pracují čety a odklízejí sesun půdy na cestu, sem tam se projedeme po pěkném blátíčku či šutrech a v jednom místě s větší opatrností, protože chybělo pul silnice, která se taky dala na pochod někam dolu.

 Přejezd hranic jak z Bosny ven tak do Černé Hory bez problémů, Bosňáci ležérně pokynou rukou, něco jako…neotravuj…a v Černé Hoře chtějí klasiku, občanka, techničák, zelená karta.   Poskládáme se do kolony, vydá se pokyn, že bude společné foto na mostě přes nejhlubší kaňon v Evropě a tradá.

 Kochačka, nebudu popisovat, skoro všichni jste tam už byli, či se tam chystáte. Těch pár km, které vedou k Pivské přehradě se jelo opravdu hodně pomalu, krása místní přírody vyráží dech. No, dech nám ta panoramata vyrazila, ale z výhledu na panoramata se nenajíš, žaludek oči nemá, je čas oběda, tož rychlá rota naší výpravy vyrazila najít „naši“ restauraci nad ramenem řeky Pivy, našla! Už snad potřetí v cestopise vám všem, nemohu jinak, vydávám doporučení, dát si v „selu“ Rudinice místní papu. To je přímo povinnost a oni v té  hospůdce s překrásným výhledem na kaňon Komarnice dělají domácí gurmánská  jídla. Bylo vyjádřeno směrem ke kuchyni cestou hezké servírky poděkování, tedy takto:“pokud je tam pan kuchař, že mu třeseme rukou, pokud pani kuchařka, že se už řadíme do fronty  k osobnímu poděkování“. Chvilku vázl překlad, nakonec to ale pochopila ale k osobnímu poděkování nedošlo, ne že by tam byl kuchař, ale pani kuchařka zrovna vyšla ven, no….předání vzkazu stačilo, tím nechci říct, že by byla nějak nepřitažlivá.

Jedeme dál, cesta do Nikšiče není nijak zvlášť zajímavá, možno je, ale po tom orgasmu z předešlých cca 30 km člověka jen tak něco neupoutá. Pekelní vedro nastává po překonání menšího pohoří, kdy se otevře široká nikšičská dolina, z které to pekelno přímo sálá. Předvčerejší nápad, že se pojede k moři se jeví jako prima řešení. U Nikšiče měníme jižní za východní směr a mažeme na hranici s Bosnou, řečeno číslem, výměna M18 za M6.

Taky moc hezká trasa, hlavně část kolem Slanského jezera hned za Nikšičem a potom těsně za hranicí ČH – Bosna , župa Třebišnica-Klobuk. Pak už rychle Trebinje a těšíme se, že za chvilku bude výhled na záliv Tiha. Je to mezi Dubrovníkem a Cavtatem. Taky že jo.

 Jenže, přichází další zlý skutek od skřítka, který doprovází Milana celou cestu. Na hranicích s Chorvatskem poslušně čekáme na odbavení, vše jde celkem dobře až do té chvíle, když celník pokyne naši koloně, ale tak nějak ne celkem jasně ať vypadneme, většina zaklapne hledí a vyráží, Milan tomu pokynu trošku zle porozuměl a jenom malinko popojede k celníkovi, zastaví, jenže chlápek za ním ne. Ono, žádný veliký náraz to nebyl, škoda na blatníku ovšem ano. Mírné ohnutí k pneumatice nebrání v otáčení kola, jenže cena opravy nebude malá. Milan tudíž vysílá přes interphone SOS, slyším ho jenom já a tak hned točím a jdu zachraňovat situaci. Celník nám dává najevo, že se nic nestalo, škoda, že není ani za námahu něco zapsat. Přijíždí také Vítek a společně trváme na příjezdu policie a zápisu o nehodě. Kdybych ty další minuty měl popsat, vydá to za samostatný článek s názvem:“Jak pracuje policie Bosny“. Tedy spíš, jak nepracuje. Když po hodině a půl dojel policajt, omrknul situaci, chvilku byl klid, pak dal pokyn pachateli, že může odjet a nám přes celníka oznámil, že se nic nestalo a bylo po ptákách. No nic, zkušenost nepěkná, ale jsme celí, byť pořádně nasr…

Zbytek výpravy zatím než jsme se vymrcasili z problému zjistil, že v Cavtatu (kde mělo být nalezeno ubytování) je nějaká slavnost či co, lidí prý jak na Sletu Sokolů, tudíž jsem určen najít něco jiného.

Vzpomenu, že kousek za Dubrovníkem směr Split je městečko Zaton, kde by najít něco jako kemp či apartmány neměl být problém. Zastavím u infocentra, milá slečna sice sděluje, že ubytovací kapacity už toto infocentrum neposkytuje, ale že ví, že kousek po směru cesty je vila, kde nás určitě ubytují. Vlasta vyráží na průzkum a je to. Sice se musíme s paní domácí chvilku dohadovat o ceně, protože pan domácí říkal Vlastovi něco jiného než je 30-40 euro (pani domácí tuto záležitost jistě panu domácímu dala sežrat, ale to je tak, když chlap samozřejmě motorkáři a jeho chudému způsobu cestování rozumí, ale baby jsou hrozně na peníze, však to znáte) nakonec se ale dohodneme a každý nějakou postel máme.  

No, musím prásknout i Jarmilku, nemohu pořád vzpomínat s průserem jenom Milana, když se píše o tom, co mu ten zkur… trpaslík vyvádí, Jarmilka se taky poroučela ze svého stroje, a to tak, že při otáčení. Kdyby ji Pepa nepráskl, tak to sem nenapíšu, bonzovat se nemá, ale napsat to sem musím, jinak bych vypadal, jakože Jarmilce nadržuji. Je rovnoprávnost a hlavně až se Jarmilko s Pepou dostanete při čtení až sem, řeknete si, že tentokrát to bylo skoro 1:1 a ne jako minule, kdy Pepa krutě v průserech prohrálJ.  Jsem se po zaparkování koukal na ten její stroj, žádná katastrofa, vlastně, žádný šrám vidět nebyl. Jarmilka se zatím drží jako starý (muže se napsat o ženě, že je starý?) ostřílený motorkář.

Závěr dne je různý, procházky u moře, konečně došlo i na burek, pak opulentní večeři, někteří se i koupali. Na pivní večer už nebyla síla. Spát!!!!!

17. 6. 2015  Zaton – Jablanica (cca 200 km)

V původním itineráři to bylo dost jinak, v tento den jsme měli dojet přes Mostar k vodopádům Kravica u městečka Ljubuški v Bosně. http://tripio.cz/evropa/bosna-a-hercegovina/hercegovina/atrakce/kravica Jenže jestli do včerejška ani kapka, (no, par kapek na cestě do Lukavac) v tento den kapek fúra a tím se  muselo ledacos měnit.

Ráno vše vypadalo dobře, i sluníčko čumělo na náš ranní rituál u plynových vařičů. Ovšem, když se vydal povel k balení a nakládání dorazila buřina a „grmljavina“ padaly ty trakaře, do toho silný vítr, přímo bylo vidět provazy deště. No což, čekali jsme pod střechou garážového stání, kam jsme se jak v pohádce o hřibu nacpali úplně všichni i s motorkami.

  Včera to nešlo, nebylo místo, přístřešek se zdál dost malý a  ejhle, buď to garážové stání v průběhu deště zázračně rostlo nebo jsme byli včera líní uvažovat o tom, že bychom cpali motorky natěsno k sobě. Takto natlačeni do nesourodé hromady čekali přes hodinu, než padlo rozhodnutí…nepromoky a jedem, třeba to někde dál už přestalo.

Cesta podél pobřeží by mohl být zážitek, pokud se můžete koukat na moře, ale koukat jenom před sebe a stejně skoro přes proudy deště nic nevidět není vůbec zábavné. Jakž takž se počasí umoudřilo za Pelješacem, uděláme malou zastávku v Neumu, kvůli tankování a   obracíme znovu do vnitrozemí.

 Neskutečně hnusná krajina, cesta se změnila na něco takového, jako míváte za vesnicí směrem k bývalému JZD, tak na jedno auto a ještě o přítomnosti asfaltu se dalo v některých úsecích pochybovat. Taková idylka trvá neskutečně dlouho, rychlost se kvůli mokru pohybuje někde v průměru 40 km/hod., klopit to nemůžete, déšť neustává, no může být něco víc posraného než cestovat motorkou po Bosně??!!

Dorazíme do města Stolac, pamatuji si, (někdy v roce 2001) že tam byla parádní restauračka u řeky, terasa přímo nad vodou. Tam jsem vedl kolonu a jen co dovedl do města, na první větší křižovatce se netrefím do centra a po cca sto metrech na cestě v kopci otáčím, tedy, sebe v pohodě, akorát motorka zůstala ležet půlkou na rantlu chodníku a půlkou v cestě – sakra. 

Ochotné ruce pomáhají zvednout tu mrchu těžkou, najdeme centrum a jde se na kafe, kde se chce upřesnit další trasa. Jestliže jsem do teď třikrát některé místo doporučil a taky doporučil do Maďarska nejezdit, nejezděte ani do města Stolac. Muslimové už všechno ovládli, restaurace zavřená, pivo asi nikde nedostanete a hrad se dá vyfotit i z dálky. Stolac v překladu znamená trůn. Někdy v 15 století důležité obchodní město na trase Dubrovník Mostar.

 Domluva o následující trase byla taková, že vynecháme vodopády, od rána bylo vody až dost i za krkem a podíváme se jenom na dervišský klášter v Blagaj, pak dáme Mostar a basta fidli, že se tam i někde ubytujeme.  Navrženo, ale nesplněno. Tedy částečně ano. Počasí se hodně vylepšilo, vítr rozfoukal mraky, slunce vysušilo cesty a naše kolona se hnala k městu Blagaj, a zase zapracoval ten nepřející hajzlík - trpaslík vznášející se nad Milanem.

 V zatáčce ve vesnici Hodbina ten hajzlík podtrhne Milanovi přední kolo a Milan  sice elegantně, nicméně nečekaně končí na zádech a motorka na boku. (kluzké vápencové cesty) Pár menších odřenin sice nepřekáží v provozu vozidla, nicméně, byla to poslední kapka v jeho už tak dost poničeném sebevědomí, navrhuji mu, (celý výjev jsem měl v zrcátku a Vítek přímo před sebou) že necháme ostatní ať jedou po plánované trase a my dva se vydáme co nejkratší cestou domů, ale po dálnici. Je vidět, že Milanovi takový návrh není proti srsti, takže se navrátivšímu Vlastovi (kontrola kde jsme, když tak dlouho nejedeme) se sděluje toto rozhodnutí. Kolona nečeká daleko, jedeme tedy udělat rozloučení, Vítek ale trvá na tom, že Milana jako správný zeťák doprovodí domů on, tož, jak rozhodnuto tak uděláno s tím, že se oni dva ještě podívají do Mostaru, vynechají klášter a tam se někde u mostu ještě najdeme.

Takže klášter v Blagaj. Vyguglujte si to prosím, je to krásné místo, které je (pokud máte Bosnu jako destinaci) rozhodně dobré vidět. Budova je postavena u paty ohromné skály a z té skály vytéká řeka Buna.  http://lesovod.cz/uzasna-mista-v-bosne/#blagaj

Došlo málem k inzultaci mé osoby místním uvaděčem do prostoru kláštera. Když se ho ptám na „monastýr“ tak se silně mračí a vysvětluje, že monastýr ani náhodou, ale derviš! Zřejmě mám v hlavě bordel ohledem růzností víry. Nebo nedostatečnou slovní zásobu jejich jazyka.

Zdržíme se necelou hodinu, místo to je hezké, ale ještě nás čeká Mostar a čas letí. Tam chvilku bloudíme v uličkách v okolí mostu, neberu ohled na jednosměrky a tak se nám parkoviště v ulici, která je 100 m od mostu daří najít docela rychle. My k mostu, Milan s Vítkem od mostu, dobré načasování příjezdu dělá své. Domluvíme se, že nás počkají v kavárně u parkoviště a jdeme na to oblíbené turistické místo. Popisovat nebudu, všichni znáte, kdo ne, tady prosím odkaz.

Loučíme se s Vítkem a Milanem, ti se rozhodli vzít hotel v Mostaru a na cestu domů se vydat druhý den ráno. Dle telefonního spojení dali cestu z Mostaru do Bolehoště za dva dny, přenocovali v Zagrebu.

Zbytek kolony vyráží směr vnitrozemí, cíl je buď Jablanica nebo kde co v její blízkosti najdeme. Hned za Mostarem předvádí Jarmilka své zamilované číslo, jak donutit protijedoucího moslima si dát prodlouženou večerní motlitbu a vyměnit trenýrky. Nebrala ohled na to, že vedle kamionu, který jsme předjížděli není žádné místo, držela se Pepu jako klíště a ten už dávno před kamionem se div nestal zase samotářem. Vítr od předjížděného kamionu s ní zametl na levou stranu, řidič Oktávie uhnul až do kraje škarpy, kdybyste viděli jeho výraz tváře, rád bych věděl, jak zní nejsurovějši kletba v Koránu, určitě ji použil.  Jinak ale nádherná trasa, nebýt toho, že nám 20 km za Mostarem zase začne pršet, mohla to být ještě krásnější kochačka. Cesta vede kaňonem Neretvy, povrch parádní, no a hlavně, spousty restaurací, kde se „vrti“. Tedy, točí se skopové na rožni. V jedné takové restauraci na terase s výhledem na řeku, někde u Donja Jablanica dáváme pořádnou porci. Dál vyrážíme za tmy, ještě mírně prší, v Jablanici Karlova GPS najde ubytování v motelu Maksumič, (kdo by teď stavěl stan??!!) motorky můžeme dát do garáže pod motelem, zařízení dle rozvěšeného postelního prádla se využívá i jako sušárna, je tam teplíčko a hlavně sucho, takže se nepromoky rozvěsí  po motorkách a jdeme bydlet.

 Tady musím vážené čtenáře - motorkáře vrátit na začátek cestopisu, tam někde je vzpomenuto, že gentlemani ukázali svou pravou tvář, hned po hození se do „gala“ a zasednutí k stolu restaurace motelu nastalo zalévání toho skopového, na stole přistály první panáky, a když na ten večer myslím, listujíc v deníčku, nemohu si ani za svět vzpomenout, proč jsem namaloval na poslední stránku ten obrazec. Vím, že o tom byla řeč, vím, že se všichni něčemu hrozně smáli, ale čemu – sakra. Musím vás zklamat, na žádnou sprosťárnu si nemohu vzpomenout a na rozluštění těch kliky háků bych musel sehnat nějakého vědce, který se zabývá luštěním klínového písma.  Pepa tady někdy v průběhu večera prohlásil, že je Jarmilka „trdelnice“. Co tím myslel nevím, Pepa určitě rád vysvětlí v ohlasech na článek.

18. 6. 2015 Jablanica – Daruvar (cca 300 km)

Ještě, než se včerejší večer zvrhnul, naplánovala se „závěrečná trasa, byla o tom, že Pepa, Jarmilka a Luděk pojedou s námi do Jajce, tam se odpojí a trasou směr Knin (Chorvatsko) pojedou do Biogradu na Moru, kde mají na moto-dovolené své známe. Ono ani tak nešlo o ty známé, Jarmilka i Pepa mají rádi moře, a být někde blízko a nejet se tam vykoupat?? Tak to by tedy nešlo. Luděk se přidal, protože do té party prostě patří.

My ostatní (ještě pořád největší skupina) pofrčíme do Daruvaru, splníme Vlastův sen si dát na náměstí „Staročesko“.

Cesta do Jajce  zase velice hezká, zvlášť její druhá polovina, kdy vede podél řeky Vrbas. Musí se projet přes dvě pohoří, takže jsme si užili i serpentin, stoupání i klesání, obdivovali údolí a vršky. Docela mě zaujal jeden fenomén, jsem si říkal, pozorujíc vinohrady u cesty, že to mají posazeno nějak divně, moc slunce tam nemůže být a přeci, skoro v každé vesnici za Donji Vakufem se něco takového vyskytovalo. Vzhledem k skutečnosti, že jsem zůstal poslední pomalu jedoucí za skupinou dravců (Pepa, Luděk, Jarmilka, Vlasta , Karel a Pavel jsou klopiči) mohl jsem (však je někde dojedu) u jednoho takového něčeho zastavit, omrknout zblízka a bylo jasno. Žádné vinohrady! Maliny, ostružiny a bůh ví co za lesní plody  ještě se tam pěstuje formou vinohradů.

 V Jajce se omrkli vodopády, podařili korunou místní žebračku, rozloučili se s Pepou, Jarmilkou a Luďkem a vzhůru do Daruvaru.

Až do Banja Luka jedete podél řeky Vrbas, takže je pořád na co koukat. I do talíře v jedné restauraci u řeky, kde jsme narazili na naše motorkáře (mimochodem, už to byla druha skupina z okolí Trutnova, první jsme střetli nad Pivskou přehradou, kdy my už jsme opouštěli tu gurmánskou hospodu a oni přijeli ze Žabljaku, tímto vás pánové všechny zdravíme) a ti nám doporučili telecí s bramborem a čorbu taky telecí. Hromada jak pro horníka na ortu, ale dali jsme to, ono, parádně se takový stav najedenosti hodil po příjezdu do Daruvaru. Ale pěkně po pořádku. Od Banja Luka se jede už po rovině, není o čem psát, snad jenom, bylo zase horko, cesta nekonečná a Bosanský celník nás poslal gestem „nezdržuj“ do …..Chorvatska! Tak unuděný výraz, to se nedá ani popsat.

 No, Daruvar. Zase nezklamalo ubytování na blint, „náš pension“ je vždy připraven a za prima ceny. Bez zdržování se zaujalo místo v hospodě na náměstí, objednalo první, druhé……..vydrželi jsme do x-tého, pak nás už skolila únava a šlo se chrnět, poněvadž nás zítra čeká cesta domů. Já tedy šel, ale kluky přepadl zákeřný hlad a v místní rychloobčerstvovacím krámku si prý naporoučeli bagetu obloženou vším, co tam měli.

 Jak to pak udělal Vlasta, zda šel, či nešel udělat noční návštěvu těch bývalých spolupracovnic??? Nevím!!!

Tady náš cestopis končí, bylo rozhodnuto, že výprava dospěla ke svému konci právě v Daruvaru. Nedá mi abych alespoň pár slovy nepopsal cestu domů. Já vystartoval brzy ráno směr Koprivnica, Sombathely, Vídeň, Třeboň a domů, musel na sebe hodit nepromok už v Bjelovaru a sundal to až doma přesně v 19.30 hod. Zmrzlý jak sobolí hovno zalezl do vany a vybalování a čištění proběhlo až v druhý den. Pánové to měli veselejší, nejdříve se ještě ráno stavili poblíž Daruvaru u známých Vlasty na kafe a potom skončili někde u Mikulova ve sklípku u Karlova  kamaráda, domů se dopracovali až potom. Postřehy co se tam dělo, no co asi, koštovaloJ

 

 Závěrem.

Můžeme zapsat do svých memoárů: „Tak jsme nakonec tu Bosnu udělali i když padaly trakaře“. Nevylučujeme možnost, že se tam ještě několikrát podíváme, ono, projeli jsme ji sice od severu na jih a východu na západ, jenže v pár dnech se všechna zajímavá místa navštívit nestihla.

 Jak bylo řečeno v začátku cestopisu, do Bosny už jedině tak, že se obětuje jeden den na přesun po dálnici do Chorvatska-Karlovace, a až pak přímo do Bosny, s vyloučením přejezdu Maďarska a severní části Chorvatska, těch kaňonů a hor je tam požehnaně, no a je to potřeba udělat ještě dřív, než se tato krajina stane další obětí EU a její nařízeních, třeba o tom, že se zvířata nesmí grilovat u cesty!!!

Společně doufáme, že se Milanovi i přes ty všechny trable moto-cestování nepřejedlo a bude stálým členem našich výprav.

Na hraní dne 28. 6., kde jsme se po výletu poprvé sešli se rozhodlo, že příští rok bude o Slovensku, projede se Orava, splavíme řeku Dunajec na vorech, pojede se na východ za Medzilaborce a přes Detvu to vezmeme domu, tož uvidíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.31
Známkováno: 13x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist