On the road

Ten nápad v nás zrál už od zimy, kterou jsme trávili v garáži při skládání a ladění našich motorek. Ta moje, XJ 650 úprava CAFÉ byla koupená za devět tisíc od jakéhosi chlápka ještě za Aší, údajně pojízdná. Sice jí natočil, ale už když jsme ji vytlačili z chlíva (to si opravdu nezasloužila), mi bylo jasné, že na ní bude hodně práce. Tomášova, taky XJ 650 v origo stavu za pár stovek E z německého E-baye to bylo jiné kafe…. Nutno říct, že bez přikoupení jakého si torza a pár dalších dílů bychom Yamahy asi nedali dohromady, ale to k tomu patří. A navíc večery v garáži při ladění motorek jsou parádní. Pijeme pivo, řešíme holky a motorky, občas se staví některý z našich exotických sousedů, mrknem na hodinky a ona je jedna ráno…. Okolo naší garáže se občas objevil na první pohled trochu podivný chlapík. Ten se nakonec ukázal jako správnej kluk a my mu nabídli společnou cestu. Jmenuje se Honza, má svojí CX 600, která jediná byla prověřená léty… Jak jsme zjistili, měl jako mechanik také největší jak teoretické, tak i praktické zkušenosti s opravami, ale ty jsme nakonec naštěstí využít nemuseli… Tomášovi jsem slíbil, že se vykoupeme v Chorvatském moři, to byl náš cíl… Lákala mě také Chorvatská riviera, po které jsem už několikrát jel na novějším stroji. Ale na starém XJ s týden starým motorem za dvacet pět euro, to by mohlo být dobrodrůžo… Den D byl stanoven na 14. července v podvečer z garáže, samo se to trochu protáhlo, ale nakonec jsme vyrazili. Kvůli obavě z počasí v rakouských Alpách jsme cestu plánovali přes Maďarsko okolo Balatonu. Znal jsem ho jen z dětských dovolených s rodiči a byl jsem moc zvědavý, co se od té doby změnilo. Měla následovat Bosna a pak už konečně Chorvatsko... Vzhledem k srdceryvnému loučení se svými protějšky jsem musel zavelet k odjezdu… už se na to nedalo koukat … došlo i na slzy… jedna z nich vypadala, že za námi poběží až na dálnici…. Konečně na cestě. Kdo jezdí tak ten pocit zná, před sebou cesta s nejistým koncem, za sebou dva kámoše na strojích, pár stovek eur v kapse – nádhera. Chtěli jsme se trochu ještě večer přiblížit k hranicím. Napadla nás Vranovská přehrada, kterou jsem znal z doslechu. Z obavy, jak bude vypadat prázdninová D1, jsme vyrazili přes Votice – Jindřichův Hradec – Třebíč…. Za světla cesta dobrá, ale my jsme jeli už po tmě a navíc dost objížděk. Některé jsme jeli enduro přes zákaz, ale když chybí most…musí se to objet. Přijeli jsme v jednu ráno a šli hned spát. Jako jedinej jsem neměl stan, tak jsem vzal za vděk půl/lůžkem u Tomáše. Ráno krásné probuzení u jezera. Na koupačku nebyl čas, hned jsme vyrazili na cestu. Snažili jsme se vyhnout hlavní silnicím, což se nepovedlo vždy. Nakonec jsme se napojili na vídeňský okruh, což pro mě byl asi nejhorší zážitek z cesty. Pro objetí Balatonu jsme zvolili na doporučení Tomáše, který byl z předchozího vztahu vybaven do Maďarska i jazykově, západní stranu jezera. Byl jsem překvapen, trochu jsem si připadal jako v poslední scéně z filmu „Pelíšky“, ale celkový dojem super. Po dobré večeři, nakoupení vína, bez kterého jsme si opuštění Maďarska nedovedli představit, vyrážíme dále na jih. Do Chorvatska jsme přejeli snadno. Po setmění jsme hledali místo na spaní, byl jsem při představě rána bez čistého záchodu a teplé sprchy trochu nervózní. Honzovo vyprávění o hvězdném nebi nad hlavou nás však přesvědčilo a jeli jsme, jeli a jeli….
Už jsme byli trochu zoufalí, když najednou u silnice bar se zahrádkou, tam pár místních. Po dotazech na místo ke spaní nás nechali ve vinohradu, což bylo opravdu parádní a já dal Honzovi za pravdu. Ráno nás čekala snídaně na terase a návštěva kamaráda domácího, který nás uvítal se slovy „Já jsem Moloslav a jsem Čech“. Nebyl, to jsme hned poznali. Ale jeho rodiče patří k početné komunitě Čechů, kteří do Chorvatska odešli ve třicátých letech a zůstali. Údajně tvoří skoro polovinu města Daruvar, kde nám vyprávěli i podrobnosti Srbsko/Chorvatské války v této části země. Hurá do Bosny! O této zemi jsme pouze hodně slyšeli. Nemilé překvapení nás čekalo v podobě průtrže mračen přímo na hraničním přechodu a s mým pojištěním na značku původního majitele. Pojištění jsem si přikoupil ve špinavé kanceláři místního podnikatele v tomto oboru vypadajícího spíše jako lupič koní…. Naštěstí vše prošlo a i počasí se zázračně vybralo. Vysvitlo slunce a od té doby svítilo až do konce cesty. Bosna je krásná země a se všemi lidi, které jsme potkali, jsme měli jen dobrou zkušenost. Benzín za ceny jako u nás v devadesátých letech a služby podobné, ale nakonec jsme se vždy dohodli. Bohužel jsme neměli čas na města jako je Mostar a Sarajevo, ale cesta přes město Banja Luka a Bosenské hory byla nádherná, krásné silnice a hory. Sem se ještě určitě musíme vrátit. Malým přechodem jsme vjeli zpět do Chorvatska. Nemohli jsme se dočkat moře. Poprvé jsme ho uviděli ve městě Omiš. S chutí jsme se vykoupali a konečně mohli odečítat kilometry k domovu, toužili jsme po nějakém klidnějším místě. Vyrazili jsme po rivieře „na horu“, tj. směr Rijeka. Kdo tudy, „po staré cestě“ kdy jel, dobře ví, že silnice je plná zákrut, nádherných míst na koupání a výhledů na moře. Na přespání jsme se vždy snažili najít malé kempy, kde jsme večer u piva opět rozebírali motorky, holky a všechny starosti světa… Bohužel kvůli nedostatku času jsme se nemohli projet ostrov Pag který trochu znám a chtěl jsem ho klukům ukázat. Pod Rijekou jsme se naposledy vyspali v kempu a Tomášovi, který si uhnal zánět spojivek, jsme naordinovali klid na matračce ve stanu. Jakmile se mu oči zlepšily, vydali jsme se k domovu. Vybrali jsme si malý přechod v horách, kde jsme přejeli do Slovinska a mířili k rakouským hranicím.Každý, kdo tu byl, mi dá jistě za pravdu, že cesta je po většinu roku skvělá. Vyschlé řečiště řeky Soča skýtá nádherné scenérie. Nakonec musím dodat, že na starých motorkách je stejná zábava jako na těch moderních. Hlavně, když máte okolo sebe lidi, se kterými jste rádi a děláte to co Vás baví. To vše vás přivádí do stavu, který se možná jmenuje štěstí, možná euforie, ale může to být jen radost ze života a stačí Vám k tomu jen týden dovolené a pár tisícovek v kapse… Poučení z letošního ročníku? Více času, příště pojedeme už v pátek do dalšího víkendu. Do Bosny musíme znovu, možná znovu přes Chorvatskou rivieru trochu jinou cestou…. Průměrná spotřeba okolo pěti litrů na XJ Honda jezdí za 4,5l/100km Počet dní na cestě: sedm Kilometry: 2500 Zážitky: na zbytek života Náklady: jak kdo ... já 300 euro, Tomáš taky, Honza asi třetinu? Jak to udělal, víme jen my tři.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE