Cesta z města bez map či GPS

Někdy v půlce července, byla zde na motorkářích soutěž o nové šprcky od Dunlopu, s tím že člověk má napsat cestopis, či trasu, kam se s nimi letos podívá. Řekl jsem si proč ne, nikdy jsem nic nevyhrál, třeba se to teď zlomí, a já budu mít štěstí. Popsal jsem základní záchytné body, kam bych se chtěl podívat. Redakci to ale nestačilo, a já jsem skončil 1. pod čarou. No co se dá dělat, pojedu na současných Metzelerkách a na truc si příští gumy koupím Michelinky :-)

Cesta z města bez map či GPS

Kapitoly článku

Maďarsko, Srbsko

Někdy v půlce července byla zde na motorkářích soutěž o nové šprcky od Dunlopu s tím, že člověk má napsat cestopis, či trasu, kam se s nimi letos podívá. Řekl jsem si, proč ne (tady je), nikdy jsem nic nevyhrál, třeba se to teď zlomí a já budu mít štěstí. Popsal jsem základní záchytné body, kam bych se chtěl podívat. Redakci to ale nestačilo a já jsem skončil 1. pod čarou. No co se dá dělat, pojedu na současných Metzelerkách a na truc si příští gumy koupím Michelinky :-)

Nadešel den odjezdu a já, s nabalenou motorkou, se chystal se svou přítulkyní na naši první společnou moto-dovolenou. Poprvé jsem neřešil žádné mapy a spoléhal jsem se čistě na GPS. Ta má sice 3-4 roky staré mapy, ale po zkušenostech s předešlým rokem, kdy jsme s ní spolu s bráchou dojeli na Norkapp bez nejmenších problémů, jsem si řekl, že ani teď to nebude jinak a papírové mapy řešit nebudu. Po loučení s rodiči vyrážíme.Po pár km od domova zastavuji, že nastavím GPS a pojedu už od začátku podle ní. Zapojuji GPS do zásuvky, snažím se ji zapnout - ale ta ani neškytne. Zvedám telefon a volám domů, že potřebuji druhou GPS (stejně staré mapy), neboť ta, kterou jsem si půjčil od bráchy, je nějaká “nemocná”. Nechci riskovat, že mě někde v Bosně nechá. Otáčím stroj a vracím se domů. Zdržuji se asi 20 min., je potřeba upravit uchycení. Za chvíli je GPS na svém místě a my míříme směr Balaton. Na Balaton přijíždíme kolem půl 7 večer, pomalu se začíná stmívat a je potřeba najít nějaké místo ke spaní. Projíždíme kolem břehu, chvilku mi to připomíná jak u mořského letoviska. Všude plno hospůdek, kolotoče, krámků, … Bloudíme, zastavujeme se a po chvíli stání je u nás místní domorodec a nabízí ubytování za 25€. Zdvořile odmítáme a jedeme hledat něco na divoko. Za přítmí nacházíme krásné kukuřičné pole, kde rozkládáme stan. Večer ještě provádíme jeho přemístění na tvrdší podloží, protože se mi nezdála ta velká brázda, která je hned vedle. Nerad bych byl, kdyby večer pršelo, vyplaven bahnem. Moje tušení s deštěm bylo bohužel správné, ráno se probouzíme do deště. Čekáme asi hodinu, déšť ale neustává, tak oblékáme nepromoky a jdeme balit stan. Bohužel balení a kurtování na motorku mi zabere vždy skoro 45 min. a je to dosti otravná část dne. Proplétáme se městečkem Siófok a míříme na hranice, kde Maďaři začali stavět plot proti migrantům. U města Mŕahalom zastavuji na benzínce, ptám se místního, ten ale neumí ani slovo anglicky a jak se říká, domluvit se s Maďarem, je horší jak s Tatarem, a odcházím bez úspěchu. Doptávám se ještě řidiče kamionu, ten umí anglicky a ukazuje mi 2-3 km směrem do lesa. To se nám ale šlapat nechce z důvodu, že cestou dost pršelo a všechno je pěkně mokré. Míříme k hranicím se Srbskem. Jedeme pomoci ukazatelů a ty nás směrují na dálnici. Dálniční známku nemám ale koupenou a nejbližší přechod je 50 km zpátky. Přeci se nebudu vracet a kvůli 2km po dálnici nebudu kupovat dálniční známku. Najíždím na dálnici a s vědomím, že to případně zkusím ukecat na hranicích, jedu odhodlaně k celníkovi. Ten koukne na pasy a pouští nás dále. Po najetí na dálnici GPS ukazuje jenom pole. V hlavě mi bleskne myšlenka na neaktuální mapy, a že dálnice zde nestojí asi dlouho. Nedělám si s tím hlavu a pokračuji dál. Na Srbských hranicích čekáme asi 15 min., tvoří se kolona, celníci náhodně kontrolují auta. My dostáváme jenom štempl do pasů a pouští nás s úsměvem dále. Fičíme si pod dálnici, já při prvním možném sjezdu sjíždím na pumpu, abych se přeptal, jak to tu je s dálničními známkami. Na pumpě mi obsluha říká, že známky nemají, že se platí mýtné a to jenom v určitých úsecích. Dnes je cíl Bělehrad, kde mám vyhlídnutý přes Booking, hotel. GPS ukazuje stále pole, a tak ji vypínám a dávám nabíjet telefon.

Srbsko

Po 250km dálničního přesunu se blížíme k Bělehradu a jako první nás přivítá mezinárodní letiště, ze kterého vzlétá letadlo snad každých 5 min. Na cedulích vidím nápis Muzej vazduhoplovstva, tak hned sjíždím, jelikož to je náš zítřejší cíl. Přijíždíme kolem 18. hodiny, jdu se přeptat do muzea na ceny a kdy otevírají. Na recepci nás vítá starší chlapík, který umí dokonale anglicky, a tak se domluvit není problém. Ok, informace máme, jedeme hledat nocleh. Vjíždíme do Bělehradu a překvapuje mě jeho velikost, no jo 2,5 mil. obyvatel je 2,5 mil. obyvatel. Obrovské město a jak jsem si o sobě myslel, že mě z dopravy nic až tak nepřekvapí, připadal jsem si jako Alenka v říši divů. 4proudový kruhový objezd, zleva tramvaj, zprava trolejbus a já ztracen ve velkém městě. Je potřeba někde zastavit a zorientovat se. Zastavujeme u hotelu Moskva, ten ale není náš cíl. Zastavuji v zákazu stání, vytahuji telefon a hledám všude přítomnou Wi-fi. Hotel Moskva nezklamala, připojuji se k internetu a google mapy ukazují směr s odhadem cca 10 km napříč městem. Oblil mě pot, protože už teď jsem byl naprosto ztracen. Během toho, co se snažím zapamatovat co nejvíce z vypočítané trasy, přítulkyně do mě strká - je před námi policista a rozdává blokové pokuty, já ji však nevnímám. Když je cca 15 m před námi, už není moc času naskákat na moto a zmizet. No nic - nejlepší obranou je útok, a tak mířím přímo za ním a snažím se ho přeptat na cestu. Jeho výraz mě jenom ujistil, že trefit náš nocleh bude chtít opravdu velkou kliku, vysvětluje cestu asi 5 křižovatek a my vyrážíme. Ztrácím se už při 3. křižovatce, jedeme 15 min. 1x se otáčíme a tak prostě bloudíme dál. Zastavujeme u katedrály svatého Sávy, vytahuji telefon, hledám Wi-fi, ale bohužel bez úspěchu. Zastavuji mladý pár a ptám se jich na cestu, ti už vypadají nadějněji - i skrz naše bloudění se totiž blížíme k cíli. Chvíli se bavíme a najednou u nás stojí mladý klučina cca 28 let a než se vzpamatuji, drží můj telefon v ruce a něco se mezi sebou baví, z čehož jsem nebyl úplně moudrý. Konečně jeho slova začala padat i na mě a anglicky se nabízí, že máme jet za ním, a že nás tam autem dovede. Skáče do svého auta a dovádí nás až na naši adresu. Chvíli nás zpovídá a asi po 10 min. se s velkým vděkem loučíme.

Beru telefon, volám na číslo, které je na dveřích, zvedá mi to nějaký hlas, ten ale neumí ani slovo anglicky a velice rychle telefon pokládá. Vzápětí přijde ale SMS že za chvíli někdo přijede. Po cca 45 min. čekání přijíždí stříbrný Mercedes, z něj vystupuje náš domácí Boro. Ten na nás hned spustí, zda-li nejsme Turci, v tom mu vysvětlujeme že Turci opravdu nejsme a on zklamaně vysvětluje, že má plno. Nakonec ukazuje ještě jednu malou místnost, kde je jenom postel a sprcha. Cena 15€ za 2 se snídaní, bereme. Vybalujeme motorku, domácí je super, doptává se odkud a kam jedeme, zkoumá motorku a vzpomíná na své motorkářské mládí, kdy měl GSX-R aj. Vytahuji mezinárodní seznamovadlo (meruňkovici) a konverzace rázem plyne v uvolněnějším duchu. Po vybalení se doptávám, kam na dobré jídlo - kde najdeme dobrou Pljeskavici. Vysvětluje nám cestu do restaurace (no spíše bistra) a my hladoví se těšíme na orosené a dobrou večeři. Před odchodem nám ještě klade na srdce, že až přijdeme, ať rozhodně zamkneme, všude se krade. Kolem 11 se vracíme zpátky na pokoj a jdeme spát. Ve 2 ráno nás vzbudí bouchání na dveře, rychle mi blesklo hlavou, jestli jsem špatně nezamkl a co motorka. Když hlasy utichly, vykradl jsem se ven, zamkl přítelkyni a šel jsem zjistit,co se děje. V tu ránu přede mnou stojí 2 “kuželky”, ženské celé zahalené. Turci přijeli - ve dveřích se objevuje náš domácí a celou situaci řeší. Obhlédnu ještě motorku a jdu spát.

 

Ráno vstáváme kolem 7. hodiny, čeká nás prohlídka města. Dáváme snídani a výbornou kávu, kterou nám domácí připravil, dává nám tipy, kam a jak se dopravit. Necháváme se vcucnout do ruchu města. Jedeme na Citadelu, katedrálu svatého Sávy, procházíme město a kolem 12. hod. se vracíme zpátky. Jdeme do našeho bistra, dáváme na oběd další Plejskavici. Vracíme se zpátky na pokoj, balíme věci a Bora se ptám, kudy na Sarajevo. Ten mi ukazuje cestu, a dává tipy kam se zajet podívat, ukazuji i město Sebrenica, tím jsem zahrál na hodně tenkou strunu. Boro nám říká něco málo z Jugoslávské války a taky se svěřuje, že 3 roky bojoval u Sarajeva. Více se raději už nedoptávám. Ukazuje nám cestu, jak se dostat do Sarajeva, protože zjišťujeme, že GPS nemá vůbec žádné (ani staré, prostě žádné) mapy Srbska, Bosny a Hercegoviny ani Černé Hory a já mám jedinou mapu a to ve formátu A5 kde jsem si zaznačil všechny záchytné body, které chci projet. Motorka nabalená, pomalu se loučíme a míříme do Air muzea nedaleko letiště Nikola Tesly. Po prohlídce a nutném prolezení všech exponátů nabíráme zase směr dálnice a dle značených cest míříme na Sremica-Loznica a dále na Sarajevo. Cesta to byla jenom 300 km, ale vyjíždíme kolem 16. hodiny. Kolem 18hod přijíždíme na Srbsko-Bosenké hranice, zde se zdržujeme asi 45 min. Každého řádně lustrují, a ani my nejsme ušetřeni.

 

Muzej vazduhoplovstva (Air muzeum)

Bosna a Hercegovina

Za hranicemi volíme cestu podél řeky Drina. Slunce začíná zapadat a tak je potřeba začít hledat místo na spaní. Podél řeky se tyčí jenom skály a z hlavní cesty nevede žádný rozumný sjezd. Kolem půl 8. jsem rozhodnut najít cokoliv a takřka kdekoliv. Sjíždíme z naší cesty, jedeme do hor a hledám nějaký rovný plácek, který ale nenacházíme. Drápeme se do kopců, nacházíme travnatou odbočku - žádná cedule minové pole, tak zde budeme nocovat. Bohužel při sjíždění na lesní cestičku a otáčení při blbém sklonu nedosahuji na zem a motorka i se mnou padá. No nic, jednou to přijít muselo, moje premiéra při zvedání Ténérky. Jdu pod motorku a snažím se zabrat. Bohužel motorka je kolama nahoru a plně nabalená má určitě přes 320kg. I když zaberu, co mohu, motorka se pomalu ani nehne. Říkám přítelkyni, že budu potřebovat pomoct, ta přiskakuje k motorce a jak vidím, že motorku chce zvedat za zrcátko, rychle ji zastavuji. Začínám sundávat zavazadla, je již naprostá tma a najednou světla - francouzská SPZ, zastavuji auto, vylézá chlapík a pomáhá nám motorku zvednout. Motorku startuji - chytá sice divně, ale jede, děkuji mu a jdeme stavět stan. Boro nás upozorňoval, že nemáme v Bosně spát nikde v přírodě, že je to nebezpečné, no nějak to nevyšlo.

 

Druhý den poměrně brzo ráno vstáváme, balíme stan a já jdu sčítat škody. Odnesl to kufr, na kterém ležela celá váha motorky, a vryl se do něj kámen, nic hrozného. Svítí ABS a motorka divně kucká, občas se rozsvítí TSC. Míříme hledat Vodopády Krawica. Po vymotání se z kopců zastavujeme na pumpě, obhlížím, co kde je. Nic nenacházím, vše se zdá být ok - nejspíše čidlo ABS. Po 2hodinovém hledání a doptávání se místních, kteří nás vodili všude možně, Krawice vzdáváme a jedeme na Sarajevo. Krajina je úžasná, zub války zde ale zanechal určitou daň a tak i dnes je možné vidět rozstřílené domy, či nápisy se zaminovanými místy. Po přejezdu mezi vesničkami najíždíme na krásnou cestu mezi horami a v cca 90 km/h mi z ničeho nic zhasínají na Ténérce budíky. Ihned bystřím, co se děje, vymačkávám spojku a snažím se startovat, nic se ale neděje, zkouším startovat skrz rychlost, Ténérka škube a chytá, v ten okamžik zhasíná ABS, TSC i všechno ostatní - záhada vyřešena (doma jsem později zjistil, že jsem měl uvolněný kabel na baterce). Sjíždíme dolů z hor a před námi se rozprostírá Sarajevo. Projíždíme kolem náměstí Baščaršija a míříme k Tunelu spasa, který byl jedinou spojnicí mezi Sarajevem a BiH armádou během obléhání, zde na nás dýchla historie celého konfliktu v plné síle. Cestou ještě navštěvujeme Olympijské vesničky, most, kde byl spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

 

Další naše zastávka jsou Evropské pyramidy ve Visoko. Cesta od Sarajeva je to cca 35 km a najít pyramidy není žádný problém. Pro místní jsou pyramidy hlavním zdrojem příjmů, takže hned když zastavujeme na parkovišti, je u nás několik místních a nabízejí svoje suvenýry. Teploměr na motorce ukazuje 38°C a do kopce je to cca 2 km ke vstupu. V tom vedru jsme rádi za stín, tak chvíli odpočíváme a děláme alespoň pár fotek pod pyramidou. Kolem 16 h vyrážíme směrem Mostar. Malebné historické městečko je naší cílovou stanicí pro tento den. Po najetí na cestu M17 projíždíme skrz krásné údolí, jehož cestu lemuje řeka Neretva. Do Mostaru přijíždíme kolem 18:30 h a začíná opět naše hledání místa ke spánku. Přítulkyně chce do hotelu a ani mně se nechce spát moc venku, když vidíme jak každou chvilku kolem nás hoří kopce a půda všude je vyprahlá. Ne nadarmo je Mostar nejteplejším městem BiH. Po chvilce hledání nacházíme motel u cesty, původně za 35€, po kratší debatě o konkurenci sleva na 25€, snídaně a klíma k tomu.

 

Následujícího dne vstáváme v 8 hodin, jdeme na snídaní, dopřáváme si výborné silné kávy a užíváme si nádherného výhledu na kopce, mezi kterými je toto městečko vsazeno. Balíme věci, do města ale jedeme jenom v kraťasech a tričku. Je kolem 10 h, místní ale snad ještě spí, neboť potkáváme jenom pár turistů, kteří se stejně jako my kochají a fotí. Nakupujeme pár suvenýrů a vracíme se na hotel. Než stihnu ukurtovat zavazadla, přítulkyni vyzpovídá domácí a dostáváme tak další tipy na naši cestu a malého turistického průvodce, kde je velice hrubě načrtnuta mapa - bereme všechno, co nám pomůže se orientovat. Domácí nám poskytuje svůj počítač, a tak na Google mapách hledám čísla silnic a značím si je na kus papíru. Domácí nám ještě dává tip na vodopády Krawica - ty vodopády, které jsem si blbě poznačil a hledali jsme je na úplně opačné straně BiH, měníme plány a po návštěvě klášteru Blagaj, který leží přímo u pramene řeky Buny míříme na naše vodopády. Cestou projíždíme vypálenou krajinou, kde ještě před pár hodinami nejspíše hořelo, protože půda ještě stále doutná. U vodopádu si dáváme 2 hodiny oraz a ochlazujeme se v příjemně studené vodě. Krásnou idylku nádherných vodopádů kazí jenom turisti, kterých je zde neskutečné množství a přímo u vodopádu se nedá ani hnout, volíme proto místo dál po proudu, kde není ani moc slyšel řev lidí. Náš další cíl je Černá hora - kaňon Tara což je 2. nejhlubší kaňon světa a cíl dne - co nejvíce se mu přiblížit. Vracíme se tedy na Mostar a blbě odbočujeme a nevědomky nevolíme nejkratší cestu. Míjíme ceduli Welcome to Serbia, ze které jsem nebyl moc moudrý, vím že jedu nejspíše špatně, ale ne snad až tak špatně, abych se vrátil zase do Srbska. Dojíždíme až k vesničce Župa, naše hledání spánku na divoko se opět bortí, jsme zase mezi skalami a po minulých zkušenostech se mi nechce riskovat, že se zase někde vymamlasím. Nacházíme kemp a za krásných 7€ stavíme stan. Než stihnu zaparkovat, přítulka se už zase seznamuje s místními a domlouvá nám večerní zábavu. Stavíme stan a já, rozbitý jak cikánské hračky, se už nemohu dočkat dobré večeře ala Vitana a spacáku. Po jídle mi přítulka říká, že se zde večer všichni schází u ohně a dobře se baví - moc se mi nikam nechtělo, ale když řekla, že nám místní povykládají i něco o dobách minulých a válečných, rázem jsem ožil. Mladý pár Alexandr a Alexandra nám řekli dost o historii, jak ji vnímali oni, jak to tu fungovalo, funguje a proč jsme vlastně minuli ceduli Vítejte v Srbsku aj. Seděli jsme cca do půl 1 ráno a kdyby nás nevyháněli spát, sedíme nejspíše i déle...

Černá hora

Následujícího dne je vstávání sice krkolomné, ale nedá se nic dělat - musíme jet. Míříme na hranice s Černou horou a míříme přes Dubitor ke kaňonu Tara. Počasí se začíná kazit, ale zatím drží. V Dubitoru potkáváme krajany, všichni na GS a krom pozdravu se moc bavit nechtějí, všichni “tvrdí enduristé” :-D. Na Taru přijíždíme kolem 13 hod a před námi je vidět dešťové mračna, která dojíždíme. Kocháme se kaňonem a po odpočinku míříme dolů na jih. Moje špatné rozhodnutí a myšlenka, že se nechci vracet tou samou cestou, nás žene přímo do deště, který doprovází kroupy. Jelikož jsme předešlý den úspěšně vytratili nepromoky kvůli špatného přikurtování, nebylo jiné volby, než to projet. Déšť je ale tak silný, že cesta, lemovaná skalami, je ihned pod vodou a kusy kamenů zasypávají cestu. Teplota ihned klesá a teploměr ukazuje 15 °C. Já jsem odhodlán to projet na jeden zátah, přítulka nešťastná z celé situace mi bouchá do zad, ať zastavím. Nacházím tunel a zastavuji - další chyba. Zastavuji u krajnice, dávám výstražné, a když dosedám nohama na zem, na pravé straně stoupám do kaluže, ta byla ale hlubší, než se zdálo a padáme na pravou stranu. Přilbou se zastavuji o stěnu tunelu a přítelka nějak divně trčí z motorky se stupačkou zaraženou v noze. V tunelu jsou další motorkáři, ti jak to vidí, ihned nám běží na pomoc, přítelkyni vytahují a mně pomáhají narovnat motorku. Chvilku trvalo, než jsem se vzpamatoval, a než jsem vůbec poděkoval... Byli to Ukrajinci a zrovna oblékali nepromoky - ach ta závist. Asi 10 min jsme stáli a mrzli. Během té doby nás zase předehnala celá bouřka, a tak jsme si to celé dali ještě jednou. Promrzlí a mokří úplně všude sjíždíme do údolí, teplota ihned stoupá a je zase 40 °C - začínáme schnout. Když se vymotáme z Domytoru, nacházíme odpočívadlo, zastavujeme, abychom nabrali trochu síly a něco snědli. Po půl hodině odpočinku se můj pohled obrací na černou stěnu deště, která nás dohání. Balíme věci a prcháme. Měníme plány a točíme na Chorvatsko, kde jsem slíbil přítulce 3 dny u moře. Cestou nás chytá další déšť, začíná být ale celkem pozdě, jelikož se neustále motáme kolem hor, teplota stoupne jenom k 18 °C, a tak je opravdu zima, zvláště když si člověk zvykl z předešlých dnů na ta vedra.

 

Chorvatsko a zpátky domů

Do Chorvatska přijíždíme kolem 20 h., ještě další 2 h. bloudíme podél pobřeží, než několik kilometrů za Dubrovníkem nacházíme kemp. Ve 22 h je pěkná tma, a tak za pomoci čelovek stavíme stan, dáváme sušit věci a uleháme. Druhý den lemujeme pobřeží a přijíždíme až k Vodicím, hledáme nějaké ubytování ale po 2 hodinách neustálého odmítání, jdeme do cestovky. Tam se dozvídáme, že je naprosto všude plno, dokonce i kempy. Odkazují nás ale na jeden úplně nový, který letos otevřel a nikdo o něm nic neví - jdeme vyzkoušet. Štěstí se na nás usmálo a místa mají více než dost. Domlouváme cenu,vybalujeme věci. Následující 3 dny krom válení u vody a návštěvy NP Krka, která mě neskutečně zklamala, z důvodu obrovského počtu turistů,se moc nedělo. V den odjezdu nás domácí snaží ještě natáhnout na ceně. Dle jejich slov cena nebyla domluvena v kunách, ale eurech. Po výměně názoru a domluvě že zavoláme policii, z důvodu že nám nechtěla vydat ani účtenku, se domlouváme na kompromisu a vyrážíme domů. Cesta domů je co nejvíce přímočará - Slovinsko - Rakousko.

 

 

Pár slov závěrem

Celou cestu napříč Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Černou horou jsme zvládli bez auto map či GPS navigace. Orientovali jsme se jenom skrz malou mapu, kterou jsem si vytiskl ve formátu A5. Doptávali jsme se místních a musím říct, že tak jsme poznali poměrně dobře místní. V Srbsku, Bosně a Hercegovině jsou velice přátelští lidé, ochotní a rádi pomohou, Chorvatsko mě neskutečně zklamalo jak místními, tak davy turistů. Doufám, že se k němu nebudu muset už dlouho přiblížit.

Naše mapy

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.33
Známkováno: 36x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist