Bosna a Hercegovina aneb osamělý jezdec jede západním Balkánem - 2015

Když jsem cestu připravoval, hledal jsem poučení a informace. Mnohé jsem nalezl mezi cestopisy na motorářích.cz. Dnes se, jako poděkování autorům přečtených cestopisů, pokusím podělit se svými zážitky. Prosím nekamenujte mne, pokud přijedete do mnou doporučovaného místa a nebudete spokojeni, pokud to však někomu pomůže, budu rád.

Bosna a Hercegovina aneb osamělý jezdec jede západním Balkánem - 2015

Kapitoly článku

Den 1. – vyrážíme na cestu, aneb velkorysé plány vzaly rychle za své.

Trasa: Kladno – Brno – Nové Mlýny autokemp Erika – najeto celkem 290 km.

Vyjíždím v sobotu po osmé hodině a plán dnešního dne je velkorysý: přes Brno a Mikulov, dále Vídeň a Rakousko dorazit až do kempu před Slovinskými hranicemi v Bad Gleichenbergu. Kemp byl vybrán z důvodu ceny (mělo to být do 20 EUR) a já potřeboval jenom přespat. Plánovaná trasa byla asi 660 km (většina po dálnicích).

Jak všichni víme, dálnice D1 není v současné době díky opravám žádný med, ale to nebylo hlavní příčinou změny plánu. Start jsem si zkomplikoval tím, že jsem kapku podcenil oblečení, jel jsem jen v tričku (a bundě) a na dálnici mi neuvěřitelně táhlo na krk J. Sice jsem to vyřešil zakoupením „nohavice“ na krk ve Sportisimu v Brně, ale to už jsem docela cítil i záda. Vedle časové ztráty jsem měl i obavu, jak se nastydlý krk bude dál chovat.

TIP: Takže změna plánu a kempuji nedaleko Mikulova v autokempu Erika u Nových Mlýnů v Brodu nad Dyjí. V okolí Nových Mlýnů je kempů několik (například Autokemp Merkur), ale Erika mne zaujala například cenou. Za stan, motorku a jednu osobu jsem zaplatil 155,- Kč. Jde o malý kemp, řekněme rodinného typu, majitelé bydlí v sousedství v rodinném domě. V kempu je několik stanových míst a dále chatky, které jsou i díky cenovým relacím v sezóně často obsazené. Mimo hlavní sezónu bych si dovolil odhadnout, že se místo najde. Co mne však na kempu vedle klidného prostředí a ceny zaujalo, bylo víno, tedy luxusní Rulandské šedé (druhou bílou možností byla Pálava – pro přátele sladších odrůd – vše za 25,- Kč za dvě deci), hold je to pod Pálavskými vrchy.

Den 2. – dálkové cestování není sranda, vedro, vedro, vedro ….

Trasa: Mikulov (Brod nad Dyjí) – Vídeň - Bad Radkersburg – Gornja Radgona(SLO) – Ljutomer – Ormož – Čakovec – Varaždin – Sveti Ivan Zelina (Hrastje) – 430 km.

Po osmé hodině jsem znovu na cestě, jedu směr Mikulov – Vídeň. Těsně před hranicemi se snažím koupit rakouskou dálniční známku. Marně. Čeští obchodníci známky na motorky nevedou. Nakonec ji kupuji až na rakouské straně, vpravo těsně před bývalou rakouskou celnicí. Cena podle rakouských pravidel, tedy 5 EUR bez dalších obchodních přirážek. Až tudy pojedu příště, na české prodejce se vykašlu rovnou.

Trasa vede přes Vídeň. Za zmínku stojí oprava hlavního mostu přes Dunaj na obchvatu Vídně. Počet pruhů je redukován a některé jsou užší, v neděli před polednem projíždím bez většího zdržení, ovšem jak to tu musí vypadat v dopravní špičce, to si raději ani nepředstavuji.Z Vídně pokračuji po dálnici A2 směr Graz.

Po hodině a něco sjíždím z dálnice na sjezdu 138 km na Ilz, podjíždím dálnici a mířím ke slovinským hranicím. Cesta se pomalu stoupá, silnice se vlní, její povrch dokonale hladký a čistý, vesniček málo, slabý provoz. Tohle jedna z nejpříjemnějších částí cesty, tedy až na to vedro,ale tady se musí líbit každému motorkáři. V průvodci Rakouskem se dovídám, že v těchto místech byla severní hranice říše římské. Hrady a kláštery, které míjím, jsou často pozůstatky z těchto dob a zajišťovaly bezpečí na obchodních stezkách.

Po překročení hranic do Slovinska se cesta mění. Silnice už nejsou tak dokonalé jako v Rakousku. Copak o to, Varadero jen tak nějaký hrbolek nerozhází, měkčí naladění podvozku spolu s většími zdvihy tlumičů si s nerovnostmi poradí. Horší je jiná věc: ve Slovinsku mají často chodníky vysypané štěrkem, který se dostává na silnice, podobně na křižovatkách se objevuje štěrk z vedlejších ulic, případně jako pozůstatek nějakých úprav vozovky či kanalizace. Tady už se motorkář nesveze, ba naopak, je třeba jet opatrně, především ve vesnicích. K tomu mi dvakrát zazlobí navigace – jí vybraná trasa je k zlosti, sice je nejkratší, zato o to méně pohodlná. Mám nastaven směr chorvatský Varaždin, ale před slovinskou Ormoží silniční ukazatele směru preferují pro přechod do Chorvatska cestu přes Čakovec,  a navigace trvá na Ormoži. Po předchozích zkušenostech věřím raději cedulím, nejsem si totiž jist, zda je v Ormoži vůbec hraniční přechod, a za chvilku jsem ve Varaždinu.

Vyberu z bankomatu nějaké kuny a vydávám navigaci povel: Najdi mi nějaký kemp! Odpověď je stručná: Žádný kemp není v okolí, není na trase, není v blízkosti cíle, prostě podle TomToma v severním Chorvatsku žádný kemp NENÍ. Ten krám mi začíná jít na nervy. Vedro takové, že ptáci chodí pěšky, pilot spařenej až na prdeli a kemp v nedohlednu! Já mu dám, tomu navigačnímu krámu, nasadím mu konkurenci v podobě papírové mapy! Jedu po dálnici směr Záhřeb a na první benzince kupuji plachtu, která se chlubí tím, že prý zná více než 140 kempů. Nakonec se ukázalo, že to byl moc dobrý nápad: zakoupená mapa má sice měřítko 1:500 000, ovšem kromě Chorvatska zahrnuje i Slovinsko a Bosnu a Hercegovinu. Několikrát se mi v budoucnu osvědčí při určování směrů a bodů na trase, nebo při plánování kempu.

Takže máme mapu, studuji ji a nacházím kemp cca 15 km před Záhřebem. Jmenuje se to tam Sveti Ivan Zelina. Tohle hnízdo si budu pamatovat J. Z dálnice sjíždím na sjezdu číslo 8 - sjezd Komín a pokračuji podle dálnice směrem na Záhřeb0. Vjíždím do vesnice, kde má být hledaný kemp. Ať koukám, jak koukám, jsem na konci vesnice a kemp nikde. Na benzince v protisměru zahlédnu motorkáře, brzdím, házím Varadero na stojan a klušu s mapou a prosbou o radu. Motorkář do mapy chvilku čumí, přemýšlí, je mi to nějaké divné, pak se dočkám povelu, „pojeď za mnou, dovedu Tě“. Nasedám a v závěsu za černým Fárošem, vyzbrojeným laďáky, jedeme zpět do vsi. Po pár kilometrech odbočujeme vpravo k nějakému stadionu, v dálce je vidět fotbalové hřiště, parčík, zastavujeme u přízemní budovy, která je zjevně zavřená. A tady se mi konečně dostává vysvětlení: na místě, kde se nacházíme, býval motorkářský klub a jeho součástí bylo i tábořiště (můj hledaný kemp). Nyní je to zavřené, ale pozemky prý stále patří spolku, takže žádný problém, prý můžu postavit stan a klidu přespat, hospoda je vzdálená 200 m a zavírá v deset večer … ,vyčerpávající informace J. Pokud by někdo chtěl využít této možnosti k přespání v Chorvatsku, najdete kemp takto: pojedete od sjezdu 8 po paralelní silnici směr Záhřeb. Na začátku vesnice Sveti Ivan Zelina je kopeček a následuje sjezd z kopce esíčkem. V ďolíku je odbočka vlevo a k bývalému klubu je to po této odbočce cca 150 metrů. Nelze to minout, cesta u klubu končí, vedle klubu a vzadu jsou vidět sportoviště, ve výloze motivy motorek.

Přemýšlel jsem, zda zde kempovat, ale nakonec jsem se rozhodl, že raději najdu nějaké bydlení pod střechou. Rozhodlo to hlavně to celodenní vedro, potřeboval jsem nutně sprchu. Vzpomněl jsem si, že jsem cestou míjel hotýlek, který nevypadal ani luxusně, ani draze. Jedu tedy zpět až před obec Hrastje, kde je hotel/penzión Sumski Dvor.

TIP: Hotel Sumski Dvor se nachází za obcí Hrastje směrem na Záhřeb, po pravé straně, od cedule, označující konec obce, je to asi 50 metrů.  Cena ubytování je 150 kuna/osobu, ovšem v případě dvou osob na pokoji je to 200 kuna, při třech osobách 250 kuna za pokoj a noc.Kromě rozumné ceny ubytování se zde slušně vaří, měl jsem kotlety na grilu (obří porce) s hranolky, salát, pivo. Kotlety stály 30 kuna, výborně připravené, porce minimálně 300g v syrovém stavu.

K hotýlku je třeba ještě dodat, že pokoje, kde jsem bydlel, jsou za hotelem v kopci ve dvoře v samostatné budově. Zde jsem ve také parkoval motorku. Není to uzamykatelný prostor – vrata v bráně chybí, ale motorka aspoň není zbytečně na očích.

Po večeři jdu na kutě, a i když na pokoji není klimatizace a celý den bylo šílené vedro, v pokoji je příjemně. Baráček je totiž ve stínu velkých listnatých stromu a okna jsou vybavena bytelnými žaluziemi. Spal jsem jako nemluvně až, až do ….

Den 3. – zima – vedro - déšť, a Bosna.

Trasa: Hrastje – Záhřeb – Bosanská Gradiška – Banja Luka – Jajce – 290 km

... až do půl sedmé. Probudilo mne šumění stromů, tedy šumělo to nějak moc, až se z toho vyklubal déšť. No, to mi ještě scházelo, říkám si, nejdříve zima, až mi omrznul krk, další den uvařen za živa, nyní mne čeká „mokrý závod“? A co bude zítra? Kroupy? Sníh? Trakaře? J. Takže místo dospávání zapnout televizi a naštudovat předpověď počasí. Nevypadalo to nijak tragicky, prý bude pršet jen občas. Nakonec uklidněn jsem si ještě trošku pospal, vstávám, balím, odevzdávám klíče od pokoje. Poprosím o kávu, dostávám ji a při placení drobné překvapení: káva je na účet podniku. Nějak se mi nechce věřit, že by to včerejší diško (asi 10 kuna) mělo takovou moc. Spíš bych řekl, že ještě nebyla otevírací doba a tedy nechtěli vydávat účet dle elektronické evidence tržeb, když mají vlastně zavřeno. To nás s tím Babišem a jeho EET čekají pěkné věci.

Před devátou jsem na cestě, zatím neprší. Na dálnici najíždím před Záhřebem, už mimo zpoplatněnou část, takže zatím jedu zadarmo. Dnes je v plánu trasa po dálnici A3 směrem na Novu Gradišku a dále cesta Bosnou. Postupně se objevují kapky, a když opouštím město, tak docela slušně leje. Tentokrát jsem to prokaučoval, nepromok oblékám na parkovišti u IKEA pozdě, bunda i gatě jsou už mokré.

Prší skoro až na hranice, tedy asi 120 kilometrů. Hranici překračuji v Bosanské Gradiške. Je to tu trochu nešťastně řešené, za chorvatskou celnicí je úzký most a na bosenské straně jen minimální prostor před celnicí. Kamióny není kam odstavit, na mostě je nelze předjet, tedy někteří střelci se o to pokoušejí, takže vznikají půvabné situace. Nakonec mi průjezd trvá asi 15 minut, naštěstí není velký provoz. Bosenský celník si kromě pasu vyžádá techničák a hlavně zelenou kartu. O tu mu jde především, protože nedaleko vidím okénko, kde zelené karty prodávají J, takže hledá zákazníky.  A jsme v Bosně. První co mne zarazilo, je množství benzinových stanic. V okolí hraničního přechodu jich je na pětníku snad patnáct. U jedné z nich beru benzín na kartu, cena 1,95 KM, tedy necelé euro za litr, příjemná cena. Mám sice sebou nějaká eura, ale plánuji vybrat místní měnu, takže hledám bankomat. Najdete ho takto: od hraničního přechodu pojedete na Banja Luku až na první křižovatku ve tvaru T (asi 0,5 km, rovně lze jet jen k nějakému obchoďáku). Směr na Banja Luku je vlevo, zde je třeba odbočit vpravo a pokračovat zpět do města po hlavní. Přijedete k parčíku, tam se silnice stočí doprava a po 100 metrech je zde semafor. Banka s bankomatem je před touto křižovatkou vlevo na rohu. Parkuje se zde blbě, motorku jde šoupnout na pár minut na chodník.

V Bosně je místní měnou tzv. „konvertibilní marka“, která je navázána na euro v pevném kurzu 2 KM = 1 EUR. Prakticky nikde není problém platit také eury (benzín kartou), dokonce vám na marku vrátí eura, či na eura marky.

Další cesta vede směr Banja Luka po placené dálnici, kde ovšem žádný dálniční lístek nerozdávají, před Banja Lukou je mítnice, zde se za motorku platí 2 KM. V Banja Luce mířím podle navigace do centra, chci si prohlédnout centrum a udělat pár fotek.

Nakonec trefuji centrum, všude davy lidí, aut, po městě se jezdí krokem, je asi odpolední špička. Parkoviště narvaná a placená. Pokud jde o architekturu, je to v centru takový slepenec, starší budovy (tedy často nově obnovené po válce) se mísí se sklem a ocelí. Fotím obnovený (po válce) pravoslavný chrám Krista Spasitele a na odjezdu mešitu. Ve srovnání s ostatními částmi Bosny mne zarazil počet „tlustých“ aut jako Audi, Bmw či VW. Jinde jezdí plechovky, z nichž mnohé jistě pamatují Josifa Broze Tita, zde je spousta nových aut. Přikláním se k názoru, že za tím bude to, že Banja Luka je sídlem vysokého komisaře OSN a místní vlády (že by korupce? J).

Vyrážím na jih, údolím řeky Vrbas směr Jajce, kde budu nocovat. Cesta vede zpočátku vesničkami, po břehu Vrbasu. V jedné z nich zastavuji a dávám si v hospodě pozdní oběd. Velká porce čivapi v tom jejich chlebu stojí 4 EURa, s pitím platím 5 EUR i s diškem a pitím. Porci jsem nakonec nezdolal a třetinu balím sebou na cestu. S tím se potom setkávám opakovaně, některá jídla rozlišují na porce malé, střední a velké, bohatě stačí střední velikost. Jídlo je v Bosně levné, chutné, otevřenou hospodu najdete na trase i v deset ráno. Dále mne překvapila ještě jedna věc a to je dostupnost wifi sítí, nejen v kempu, ale i v této hospůdce je k mání (free bez zabezpečení).

Po obědě pokračuji dál, míjím malý autokemp (další významnější vodácký kemp je asi 20km pod Banja Lukou), charakter trasy se mění, údolí se zužuje a Vrbas teče mezi skalami, a s tím ubývá vesniček. Povrch silnice je poměrně slušný, bez větších výmolů, jede se docela pohodlně a svižně, příjemná zatáčkovitá trasa. Tedy až do chvíle, kdy dojíždím kamion. Jeho pilot je neuvěřitelné pako. Nejen, že to mastí hlava nehlava 80-90km/hod, ale jede tak v místech, kde má po pravé straně skálu, pod kterou projede sotva dodávka a on proto neustále přejíždí do protisměru a to včetně pravých zatáček, do kterých není vidět. Pojede-li něco v protisměru, není šance se vyhnout nebo zastavit.

Apropo řidiči: V Bosně jsem narazil na dva typy, a oba jsou vražední, a to buď pako popsaného stylu (v jiné verzi s osobákem), anebo potkáte šikuly, kteří v místech, kde lze jet bezpečně 70-80 pojedou 40 km/hod. Dalším charakteristickým rysem je absolutní absence používání blinkrů, což je zvláště nepříjemné ve městech: pokud pojedete za autem ve vsi, kde je povoleno 50 a auto pojede 30, tak počítejte s pravděpodobností, hraničící s jistotou, že vám to vohne vlevo mimo silnici a to bez varování i blinkru! Takže na toto fakt velký pozor!

A už se blížíme k Jajce. Na rozdíl od Bana Ljuky, je toto menší hnízdo, vystavěné okolo pevnosti na svazích kopce. Uvnitř centra najdete uzounké uličky a tunely ve skále, tohle městečko se mi líbilo a chci se sem ještě vrátit, je to takový příjemný Balkán J. V Jajcích jsou k vidění vodopády na Vrbasu, římská svatyně boha Mitra – boha Slunce, vládců a válečníků (bohužel byla zamčená, foto je přes sklo) a pár dalších památek, které stojí za to vidět, včetně pevnosti.

TIP: Mířím do kempu Plivsko jezero. Tento kemp se nachází asi 6 km od Jajce směrem na Bihač. Po cestě míjím ceduli k jinému kempu (asi k jinému, domnívám se, je pod strání vlevo). Do kempu Plivsko jezero jeďte z Jajce směrem na Bihač a asi po 6km uvidíte vlevo hotel Plivsko jezero, který se nachází na břehu jezera. Zde je třeba odbočit vlevo a kolem hotelu mírně zpět po břehu jezera přijedete do kempu. Tohle je kemp „holandského“ typu J, trávníky vzorně sestříhané, k dispozici dva antukové kurty, personál v restauraci/baru ovládá minimálně angličtinu, wifi v ceně, sprchy a toalety uklizené. To vše za 5 EUR. Kam se hrabe kemp Erika u Mikulova J.

Kemp je poloprázdný, pár karavanů a obytných aut, převažují zde holanďani, vesměs důchodci, někdy s vnoučaty. Motorkář je v kempu jediný, kluk z Německa na Africe, podle obutí vyznavač endura. Tady se mi líbí, docela rád bych se sem ještě vrátil a příště zde naplánuji denní pauzu. Koupání tu je v čistém jezeře, kemp levný a kvalitní, myslím, že i Jajce si zaslouží podrobnější prozkoumání.

Den 4. – jedeme Bosnou a Hercegovinou k jihu

Trasa :Jajce – Bugojno – Jablanica – Mostar – Metkovič – Zaostrog – 300 km

Kemp je u jezera, v noci bylo příjemně, ani vedro ani zima, stan ve stínu, pohoda. Ani se mi nechce vstávat. Nakonec vylezu po osmé a před devátou jsem v sedle. Při odjezdu vyfotím jezero a mlýny a vyrážím na jih směr Mostar.

Cesta má poněkud odlišný charakter než včera. Údolí se podél horního toku rozšiřuje, z Vrbasu se stala spíše horská řeka. Povrch silnic i nadále velmi slušný, a navíc není zatím vedro. Po hodině stavím na bosenskou kávu (0,5 EUR) poté už se pomalu blížím k průsmyku. Zahlédnu v protisměru policii, vypadá to, že měří auta, která přijíždějí v protisměru. Tady si dejte pozor, hlavně v případě, že pojedete Bosnou od jihu. Cesta na průsmyk ze severu totiž není příliš zatáčkovitá, převažují zde dlouhá stoupání (od jihu klesání). Řekl bych, že tady měří policie pravidelně, za klesáním z průsmyku je nějaká fabrika nebo lom, okolo je snížená rychlost, kousek za fabrikou to kasírují.

Pokud jde o aktivitu místní policie, četl jsem v cestopisech, že v Bosně měří na každém rohu. Toto nemohu potvrdit (ale ani vyvrátit J). Za celý průjezd jsem zahlédl policii asi čtyřikrát, a z toho měřili pouze jednou, a to zde pod průsmykem mezi Bosnou a Hercegovinou.

Pokračuji na průsmyk, rychlost okolo stovky, je tady pěkná silnice. Na vrcholku vidím stát nějaký kamión, vlevo hospoda, řidič obědvá. To je dobrý nápad, brzdím, otáčím do protisměru a parkuji ve stínu. Na průsmyku je teplota něco málo přes dvacet stupňů, obědvám luxusní gulášek (3,5 EUR), salát, nějaké pití, platím 5 EUR.

Po obědě mířím do dolů, do Hercegoviny. Charakter trasy se mění. Jestliže ze severu je krajina často zalesněná a cesta se, až na závěrečné stoupání, postupně zvedá v podstatě už od Banja Luky, za kopcem to v serpentinách klesá daleko rychleji, krajina je spíše jako v Chorvatsku, tedy sucho a keře. Po nějakých 20 kilometrech se objevují přehrady na horských řekách, v nich neuvěřitelně čistá modrá voda. Na trase je najednou víc restaurací se zahrádkami, jako by člověk přejel do jiné země, do jižní Dalmácie. Ovšem přidává se také vedro, které u hospůdek zmírňují kropením parkovišť a silnic vodou, ovšem potom ten jejich asfalt docela klouže, tudy jedu raději opatrněji.

Provoz výrazně houstne, občas narazím na nějakého střelce za volantem, ale vzhledem k delším rovinkám se celkem v pohodě prokousávám provozem, když dojedu kamión, na rovince ho předjedu a mám zase na chvíli od plechovek pokoj. V Mostaru mířím do centra, našel jsem kupodivu neplacené parkoviště, takže vytvářím povinnou foto dokumentaci.

Když se chystám vyrazit na další cestu, přicházejí nějací Češi a ptají se, jestli nemám mapu. Jde o to, že se jim nechce jet autem k obvyklému hraničnímu přechodu, protože tam údajně minule stáli hodinu a půl ve vedru ve frontě před hranicemi. Nakonec na mapě našli další variantu, těch hraničních přechodů do Chorvatska je v okolí více. Já se chystám ubytovat v kempu v Zaostrogu a raději volím klasickou cestu, tedy pokračovat přímo na jih. Pokud bych však mířil jinam, asi bych také zvolil jiný přechod.

Před hranicemi tankuji plnou nádrž a odevzdávám poslední Marky, vyšlo mi to při placení úplně přesně J. Na hranicích je fronta tak 200 metrů, něco jsem objel, a zbytek stál ve frontě, zdržení bylo asi dvacet minut. Chorvatský celník si pas ani nevzal do ruky, zato mi udělal přednášku na téma dodržování nejvyšší povolené rychlosti, řekl bych, že také jezdí na motorce :-). Za chvilku zahlédnu poprvé moře a okolo šesté parkuji u kempu Uvala Borova asi 2 km před Zaostrogem (další kemp jménem Kemp Viter je podle mapy přímo v Zaostrogu).

TIP: Tenhle kemp jménem Uvala Borova se hledá dobře, je dobře značený, vrátnice je přímo u silnice. Kemp je ve stráni mezi borovicemi a jeho spodní část končí kousek od u moře. K dispozici wifi, točené Karlovačko (12 kuna), cena kempu 105 kuna (motorka, stan, osoba), mezi hosty, bych řekl, převažují Češi.

V kempu mířím do míst, aby to bylo blízko na pivo :-). Na vhodné terase, nedaleko knajpy, už parkují nějaké motorky. Jde o kluky od Jihlavy, kteří mají za sebou Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Černou Horu, kousek Hercegoviny, Chorvatsko, to celé v sestavě 2x Hornet, 1x SV650, 1x cestovnější Honda (snad CBF, tu jsem neštudoval) a Harley. Celkem za 11dní 3500 km, jsou to frajeři. Rozbíjím tábor vedle a za chvilku už blafeme u piva. Mimo jiné jsem jim dal typ na Sumski Dvor a dostal typ na kemp Rakousku na zpáteční cestě. O tom kempu ještě bude řeč, kluky tímto zdravím a ještě jednou děkuji.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist