Balkán - Punková gastroturistika v jedné stopě

            Balkán je směsicí rozličných národů, ras a kultur, které čas důkladně promíchal, spojil a nebo postavil proti sobě. Je to oblast s nádhernou přírodou a mnohými památkami. V minulosti jsem tam ztrávil celkem dost času a některé aspekty místního života mi přirostly k srdci.

            S nápadem cesty do Srbska za mnou přišel Ivan. Bylo to v srpnu 2021, během festivalu rockabilly muziky v Málkově na Rumblu. Hned jsme si plácli. Nebudu lhát, úplně střízliví jsme při tom nebyli... Původně jsme měli jet oba na našich Jawách 500 OHC. Start byl stanoven na 1.9. následujícího roku. Během doby, než uvedený datum nastal, se semlelo dost věcí. Ivan strávil 6 měsíců v Ekvádoru, kde provozuje hotel "Hurvínek" a já jsem po 22 letech změnil práci a v červenci nastoupil do nové. V červnu jsme se potkali se svými stroji na Hotrodových závodech, kde naše půlitry brali 2. a 3. místo. Už se nám ale nepodařilo motorky do září nachystat na dalekou cestu. Ale protože slovo je slovo a ruka platí, tak jsme se 1.9. skutečně na cestu vydali. Já na Dragstáru a Ivan na, v rodině zapůjčeném, Indianu Scout. Naši dvojici vhodně doplnili další dva dobrodruzi na HD Dynách. Kamil na staré Evíčkové a Petr na Twin Camové. V součtu nám dohromady bylo v den odjezdu celkem 226 let a rozdíl mezi nejstarším a nejmladším účastníkem zájezdu byl 24 let. Z toho je myslím patrné, že jsme úplně neplánovali jezdit větší část cesty po zadním a spát po škarpách. Plán byl navštívit v Rumunsku český Banát, přejet přes Srbsko a podívat se do Bosny. Nejvíc mě lákalo podívat se, na některé z míst, kde jsem kdysi sloužil jako voják v SFOR. Třešničkou na dortu měla být návštěva Hotrodových závodů na mořské pláži v italském Caorle. Ale jak se říká "Chceš li pobavit pána Boha, pověz mu o svých plánech"

1.Den 1.9.2022

      Sraz jsme měli 1.9. v Mutěnicích ve sklípku. Tam to mám z Plzně nejdál, cca 350km. Ráno jsem ještě fungoval coby otec, usnadňující svým dětem začátek školního roku. Po obědě jsem vytlačil naloženou Yamahu rozloučil se ženou a zvolna vyjel přes Písek, Tábor a Pelhřimov na jih Moravy. Do Mutěnic jsem dorazil večer a už mi byla zima. Chvíli jsem kluky hledal a nakonec je našel ubytované ve Vinařství Zikmund, kde jsme stránvili veselý večer a poklidnou noc.

2.Den 2.9.

        Ráno jsme naložili stroje a já zjistil, že mám sebou asi tolik věcí, jako všichni mí zbylí tři společníci dohromady. Nebylo žádný teplo a po obloze se honily mraky. Slovenskou hranici jsme překročili po dálnici a té jsme se drželi ještě kousek za Bratislavu. Naším prvním cílem byla zatáčka v obci Vrakúň, kde při nehodě na půllitru zahynul Ivanův kamarád Mára, při jejich dovolené před dvaceti lety. Malý pomníček a ohořelý strom tuto tragedii stále připomíná. Jak tak okukujeme místo a posloucháme příběh, vyleze z blízkého domu pán, očitý svědek celé události. Poznává Ivana a emoce jdou ven. Nakonec nás nechce ani pustit. Když se po drahné době vymaníme z jeho obětí, už je čas oběda a kručí nám v břiše. Jedeme se ještě podívat na nedalekou hráz vodního díla Gabčíkovo. Obloha je zatažená a fouká a tak nemáme nejmenší chuť vlézt do vody. Po hrázi se zase vracíme zpět. Překročit Dunaj tady, by pro nás znamenalo velkou zajížďku k nejbližšímu hraničnímu přechodu. Po výborném obědě v hospodské předzahrádce začínám tušit, že tohle nebude žádná expedice, ale gastro-turistická poznávačka. :-) Pak tankujeme naposledy za eura. Hranice s Maďarskem překračujeme v Medveďove. Za Györem kupujeme maďarskou dálniční známku a najíždíme na dálnici směr Budapešť. Tu míjíme z jihu a pozdě odpoledne znovu překračujeme Dunaj. Po poradě Petr obědnává ubytování přes Booking v Kalocsa, kde jsou lázně. Ale do města přijíždíme až večer a tak už mají zavřeno. Bydlíme v apartmánu, který je nad hernou a barem. Je tu sice živo, ale nám to vyhovuje a pivo je výborné. Akorát lůžkoviny mají pouze na tři postele. Barmanka urychleně sjednává nápravu a po chvíli přijíždí tři černé čtyřkolky a na nich tři blondýny v tmavých helmách. V zaplivané herně vypadají trochu jako zjevení. Ta, co dovezla prádlo z hotelu na náměstí, je dcera majitele a mluví obstojně anglicky. Omezuji se v konzumaci alkoholu, protože beru ATB. Pak i ostatním dochází, že nejsou jako Chuck Noris, aby vydrželi v nonstopu do zavíračky a kolem půlnoci jdeme spát.

3.Den 3.9.

        Ráno je krásné, chladné a slunečné. Motorky přečkali noc před hernou bez úhony. Dochází mi, že naše čtveřice je plná individualistů a zkoordinovat odjezd dvou hodin od probuzení nebude snadné. Podobná nejednotnost je i co se týká tankování. V každé skupině je někdo, kdo má nejmenší nádrž. U nás je to Ivanův Indoš. Chvíli trvá, než i ten, kdo na svojí nádrž ujede o 100km dál než Ivan, začne tankovat při každém Ivanově tankování. Jedině tak lze vzdálenost mezi jednotlivými tankováními prodloužit na 200 km a nestavět každých 70km kvůli prázdné nádrži jednoho jezdce. Je na nás ale vidět, že jsme všichni dospělí chlapi a snažíme se upozadit svoje tužby ve prospěch celku. Myslím, že se nám to i v celku daří a užíváme si cestu. Před polednem tankujeme už všichni naráz na venkovské pumpě, kde mají na stojanu ceduli, že zde mohou tankovat poze vozidla s maďarskou SPZ. Opatření platí, aby cizinci nevykoupili Orbánovi všechen jeho dotovaný benzín. Obsluha je v pohodě. I když jako Maďaři na první pohled rozhodně nevypadáme, tankujeme do plna. Při odjezdu mi trochu zaváhá startér, ale nakonec Drakouš chytne. Během další cesty jedu chvíli na chvostu skupiny. Někdy v té chvíli ztrácím z motorky koženou rolku s nářadím. Tu jsem měl přidělanou jen gumicukem. Zjistil jsem to, až když jsme obědvali v jedné bikerské hospodě. Na pátrací akci už bylo pozdě. Za Segedem najíždíme na dálnici a ta nás po dvaceti km přivádí na rumunskou hranici. Na hraničním přechodě jsou kolony a tak využíváme hbitost našich strojů a nacpeme se až dopředu. Po chvíli už si to sypeme po parádní rumunské dálnici na Arad. Během tankování vybíráme mramorový apartmán v Lugoji pro čtyři jezdce za 33Eur. Do města přijíždíme za soumraku a chvíli bloudíme. Apartmán je nakonec lepší než na fotkách. Měním 5eur na rumunské Lea, za které si na ulici kupuji zmrzlinu, Ivanovi luxusní hamburger a na snídani ještě plato vajec.

4.Den   4.9.

       Po vydatné snídani vyrážíme na jih. Naším cílem je česká enkláva v Banátu. Kamil už tam kdysi byl a tak nás vede. Projíždíme předhůřím Karpat po klikatých silničkách s relativně dobrým povrchem. Je polojasno a fouká vítr. Jsme tady svědky hazardní jízdy, kdy nás jeden místní pitomec v černé audině předjíždí všechny naráz a pro jistotu ještě auto, co jede před námi. Na to už mu nevyšel úplně odhad a tak následující nepřehlednou pravotočivou zatáčku bere v protisměru po boku předjížděného vozu. Půl minuty potom potkáváme CBRku jedoucí proti nám. Borec na Hondě patrně netuší, že se právě podruhé narodil. Doufám jen, že tady takhle nejezdí většina lidí. Před polednem tankujeme ve městě Resita. Tady nás Kamil vede k místní zajímavosti a tou je expozice železničního muzea pod šitým nebem. Vstup je volný. Petr nepostřehl, že budeme odbočovat a pokračoval dál. Zatím co na něj čekáme, máme možnost prohlédnout si asi tucet parních lokomotiv, rozmístěných v parku u sídliště. Odpoledne, když sjíždíme z kopců je před námi úchvatný pohled na Dunaj. Je to v jeho nejširší části před Železnými vraty. Šířka řeky je zde kolem 5km a vypadá spíš jako jezero.

Zastavujeme na návrší nad řekou a kocháme se. Po cestě dál na jih máme řeku po pravé ruce. Vjíždíme do vesnice Coronini, kde nás obklopuje slavící dav. Musíme zastavit. Na hlavní silnici je právě svatba. Hrají muzikanti, nevěsta jako květ... Chvíli trvá než nás svatebčané propouštějí. Nejvíc se jím líbí Petr, kterému chvíli trvá, než se uvolní ze svatebního veselí. Pokračujeme dále po proudu, Dunaj se zužuje a my vjíždíme do kaňonu. Provoz je minimální. Hledáme odbočku doprava na český Gernik. Voda Dunaje je zbarvená do zelena, skály jsou světlé. Je tu nádherně. Odbočku jsme přejeli asi o 10km. Musíme se vrátit. Naše skupina se roztrhla a my s Ivanem zastavujeme u dřevěné krčmy, před kterou stojí dva benzinové stojany. Na houpacím křesle sedí stařík a u nohou má psa. Z lokálu hraje harmonika. Celé místo má mytický nádech. Dříve než vytáhnu mapu, domluví se Ivan s Rumunem na směru další cesty a to svojí plynulou španělštinou! Kroutím hlavou a on jen krčí rameny jako že taky románský jazyk... Za okamžik odjíždíme a mě dochází, že tohle je to místo, kvůli kterému jsem se vlastně vydal na cestu. Od teďka už jsem na zpáteční cestě. Po  chvilce se setkáváme s ostatními, obracíme se k řece zády a míříme do kopců. Za první vesnicí zmizí asfalt a my si užíváme naší první offroad vložku. Trpí hlavně Ivan, protože má nejširší kolo a jen minimalistický blatník. Míjíme pastviny, projíždíme stádem ovcí, které jen neochotně uhýbá z cesty. Po cca 15 km přijíždíme do Gerniku, největší české vesnice v Banátu. Ještě než vjedeme na asfalt, vymete Ivan  zadním kolem kravinec. Ten mu v zápětí vymaluje fajnovej rychlej pruh od sedačky, přes celý záda až na helmu. "Tak vítejte našinci!"

5. Den 5.9

        Ráno vstávám a přemýšlím, co se v noci dělo. V chodbě jsou stopy toho, že někdo z mých kumpánů netrefil v noci na malou. Vedle postele kačena, rekapitulující včerejší jídelníček.... "Zlatý endůrysti", říkám si když dělám kávu pro všechny a bavím se tím, jak se provinilci snaží vypořádat s následky včerejšího veslí. Dneska nejedeme nikam, čeká nás výšlap do kopců.

Zjišťujeme, že ve vesnici není kde co koupit. Populace stárne a pekárnu zavřeli už před dvěma lety. Před polednem se drápeme svahem do sedla, směrem k jeskyni zvané Turecká díra. Tu asi o tři hodiny úspěšně nacházíme uprostřed údolíčka zarostlého bukovým lesem. Potůček přitékající z kopců tady vtéká do jeskyně. Širokým portálem mizí v útrobách země. Chvíli okouníme po okolí. Po cestě na zpět jsme odměněni výhledem na Dunaj a hory.

Je krásný slunný den a my si ho náležitě užíváme. Paní bytná nám připravila fantastickou večeři, gastrovýlet zdárně pokračuje.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE