Bělorusko 2012
Text: Soboťan | Zveřejněno: 13.11.2012 | Zobrazeno: 23 005x
Jeden z dalších moto výletů za objevováním krás evropského kontinentu. Pertička motorkářů vyrazila za poznáním Běloruska a okolních států bývalého SSSR.
Kapitoly článku
Bělorusko 2012
A je to tu zase. Přípravy na další motodovolenou vrcholí. Balení, příprava motorek, vyřizování víz, mezinárodní řidičáky a spousta dalších drobných aktivit před odjezdem. Tentokrát míříme k severu.Cestu jsme si naplánovali přes Polsko do Běloruska, Lotyšska, Litvy, Ruska a Polskem do Německa na Usedom, kde máme sraz s našimi rodinami, a kde budeme společně trávit druhou polovinu dovolené u moře. Celkem jedem tři motorky: já na Hondě Transalp, Vašek s Kačkou na Suzuki V-Strom a Dan na Hondě Varadero.
Pár dní před odjezdem dávám na motorku kufry a jezdím na ní do práce, abych si zvykl na trochu jiné chování motorky. Asi dva dny před odjezdem zjišťuji, že moje zadní brzdové destičky vykazují poměrně velkou známku opotřebení, a tak jsem se rozhodl je vyměnit. Výměna destiček je poměrně jednoduchá a trvá mi cca 10 min. Když už jsem v té údržbě motorky, kontroluji také sekundární řetěz. Po dotažení se dostávám na konec zeleného pole. Přemýšlím, zda nevyměnit i tento díl motorky. Nakonec se rozhoduji, že řetěz ponechám a doufám, že na něm dojedu, přeci těch 4000 km musí ještě vydržet. No uvidíme. Motorku už raději dál neprohlížím, nebo nikdy neodjedu. Takže vše je připraveno a zabaleno na cestu.
Den před odjezdem doráží moravská sekce výpravy, Vašek s dcerkou Kačkou na Suzuki
V-Strom. Vašek sahá do kufrů a křičí: „Pražáááákůůů, přivezl jsem ti slivovicuuu“, a vytahuje půl druhého litru blahodárného moku. Na oplátku moje Radka přináší orosené láhve zrzavé tekutiny, připíjíme na zdravý, šťastnou cestu a návrat. Večer sedíme u stolu a kecáme o všem možném. Vašek vypráví o tom, jak na poslední chvíli připravoval motorku, svářel a vyráběl kufry a držáky, montoval GPS a sháněl vše potřebné na cestu. Moc neponocujeme, vždyť zítra ráno vyrážíme na dovolenóóóóóu. První den dovolené
Druhý den
Nasedáme na motorky a jedeme dále na sever k Běloruským hranicím, kde se chceme, ještě na polské straně, ubytovat. Ne že bychom nestihli tento den překročit hranice, ale do Běloruska jsme dostali pouze tranzitní vízum a to znamená, že na přejezd země máme pouze dva dny, a tak nechceme zbytečně ukrajovat z drahocenného času. Kousek před hranicemi nás chytá pěkná bouřka a v tomto nečase hledáme nějaké to ubytování. Jako na potvoru nemůžeme nic najít. Vracíme se cca 15 km zpět do městečka Sokolka, kde se ubytováváme v penzionku. Při zpáteční jízdě chytám od protijedoucího auta pořádnou porci vody z louže, takže ubytování pěkně v teplíčku jen uvítám.
Třetí den
Kousek za hranicí zastavujeme u čerpací stanice, abychom doplnily pohonné hmoty a načerpali energii. Za 10 litrů benzínu s označením 92 dáváme okolo 70 000 běloruských rublů. Otvírám zadní kufr, abych si dal něco malého na posilněnou a ejhle, láhev oleje, kterou jsem vezl Vaškovi, se otevřela a vytekla do kufru, vše plave v polosyntetice. Rychle vyklízím kufr, Vašek hbitě asistuje. Nedopadlo to tak hrozně. Za pomoci toaletního papíru vytíráme olej z kufru a otíráme všechny věci. Vše se zázrakem daří zachránit, až na obal stanu. Jen vše chytlo takovej divnej smrad. Po tom, co jsem si udělal pořádek ve věcech a cvičně si uklidil v kufru, jedeme směr Grodno. Dnešní cíl je největší Běloruské jezero Narač.
Valíme po mezinárodní silnici směr Lida. Bělorusové jsou se silnicemi naprosto v pohodě. Nádhernej asfalt, široké silnice a hlavně malej provoz. Jejich dálnice mají takovej americkej nádech. Dva pruhy tam, dva zpět a uprostřed poměrně širokej zelenej pás bez svodidel, ale hlavně 10km rovina, zatáčka a zase 10 km rovina, dost nuda. Zastavujeme na jednom z odpočívadel, abychom se trochu zrelaxovali. Narážíme na cisterničku s kvasem, za pár tisíc rublů si kupujeme třetinku stáčeného kvasu - byl moc dobrej a bez následků. Někde za Lidou opouštíme mezinárodní silnici a jedeme po vedlejškách. Opět nádhernej povrch a silnice bez provozu. V Bělorusku se cestuje velice pohodlně. Všechny silnice vedou z velké části mimo obce a jsou asfaltové. Ke každé vesničce pak vede krásně upravená gruntovka bez bahna a výmolů, ne jako na Ukrajině. Projíždíme krajinou a kocháme se její krásou. Bělorusko splňuje to, co jsem si představoval. Silnice lemují březové háje, borovicové lesy, louky a pastviny s kravkami. Nechybějí ani odpočívadla s barevně natřenými přístřešky ve tvaru např. labutě nebo hřibu, monumentální pomníky připomínající vítězství sovětských armád v druhé světové válce, svodidla a obrubníky natřené v bílo-černé kombinaci a staré dřevěné pestrobarevné chaloupky. Bělorusko na mě působí velice klidným dojmem a příroda je zde jak vystřižena z Mrazíka - zelená a šťavnatá.
Děláme pár zastávek na focení a natáčení. Kačka se fotí snad u každého tanku a letadla, které cestou u památníků potkáváme. Odpoledne dorážíme k jezeru Nareč. Hledáme nějaký nocleh, tentokrát budeme spát nadivoko někde u jezera. Nacházíme odbočku do lesa ke značenému tábořišti. Po krátkém offroudku lesem narážíme na tábořiště již docela obsazené, dle Danových představ to není to pravé, a tak se rozhodujeme obhlédnout druhou stanu silnice. Zajíždíme do lesa a po pár metrech potkáváme místní a ptáme se na cestu k jezeru. „K jezeru se dostaneme touto cestou?“ „ano“ „a tou?“ „touto také“, prostě jako všechny cesty vedou do Říma, tady všechny cesty vedou k jezeru. Vyrážíme tedy jednou z cest. Jedeme po lesních cestách, které se různě větví a dělí. Volíme tedy taktiku, že ta více vyježděná je ta pravá. Občas se proti nám z lesa vynoří nějaké auto, a tak jedeme tím směrem. Za pár minut dostáváme pocit, že po lese bloudíme. Cesty se pomalu ztrácí v lese v porostu. Když už nevíme kudy kam, vynoří se z lesa klučina, kterého se ptáme na jezero. Klučina hbitě odpovídá: „rovno, rovno“. Zanedlouho přijíždíme k jezeru někde uprostřed lesů, je to sice menší jezero, ale za to malebnější.
Na břehu kempují dvě dvojice Bělorusů. Už se nám nechce hledat nějaké jiné místo, a tak se ptáme, zda bychom tu mohli přenocovat. Místní se sice netváří moc nadšeně, ale říkají, že tu můžeme stanovat. Vybalujeme stany, koupeme se v jezeře a s úsměvem si sdělujeme zážitky z offroudové cesty lesem. Když vyndáváme naše skromné zásoby instantních jídel, přijde k nám jeden z místních a zve nás ke svému stolu. Večer se tedy družíme s Bělorusy, grilujeme a na oplátku je hostíme Vaškovou slivovicí. Zdá se, že je to na ně asi silnější tabák, slivovička má „jen“ 50%. Družba s Bělorusy byla příjemným zpestřením. Konverzace někdy probíhala za pomoci rukou a nohou, ale po pár pohárkách čehosi jsme si všichni rozuměli. Večer uléhám do stanu a doufám, že zítra ráno cestu z lesa najdeme.
Čtvrtý den
Před hranicí předjíždíme kolonu kamionů, zařazujeme se do fronty osobních aut a cca za půl hodiny jsme vpuštěni do celního prostoru. Opět stejná situace jako na příjezdu, jen se to odehrává v prosklené budce s 10ti spocenejma kamioňákama. Na hranicích měníme i běloruské ruble na litevskou měnu. Sranda je, že nám zůstává poměrně velký balík běloruské měny, který nemá žádnou hodnotu. Vezmu ho domů dětem na hraní. Lotyšsko bereme jen jako tranzit do Litvy, a tak jsme za několik málo minut v Litvě. Stanujeme kousek za hranicemi v kempu ve městě Zarasai. V super vybaveném kempu kromě nás nikdo není. Vašek zajíždí pro litrové plechovky piva, špekáčky, chleba a jdeme dělat táborák.
Pátý den
Ráno je opět ve stejném duchu jako ta předešlá. Dnes je v plánu oblast městečka Ignalina a návštěva starobylých vesniček a hora křížů u města Šiauliai. Silnice v Litvě opět pohoda - pěkný asfalt a žádný provoz. Do Ignaliny přijíždíme před obědem. V průvodci zjišťujeme, že přímo v Ignalině roubenky nejsou, a že jsou kousek za městem v národním parku. Dáváme souřadnice do GPS a vyrážíme. Zhruba po 15ti kilometrech sjíždíme z hlavní na gruntovku a přijíždíme do včelařské vesničky. Původní obyvatelstvo zde již nežije, a tak je z vesničky skanzen. Obhlížíme roubenky, vše tu krásně sladce voní medem. Před vesničkou prodává stařík výrobky z medu. Dáváme se s ním do řeči. Po zjištění, že jsme z Čech, nám vypráví vše, co ví o Československu, o okupaci, o roku 1971 a jak to bylo u nich v bývalém CCCP prezentováno. Stařík je mi docela sympatický, tak si od něj kupuji skleničku medu, abych neurazil. Dál pokračujeme směrem k městu Šiauliai na horu křížů. Z časových důvodů jedeme svižně.
Den šestý
Rád bych touto cestou poděkoval Danovi za to, že za nás vyřizoval formality na hranicích. Bez něj by se nám přechod Běloruských hranic určitě nepovedl.
Takže já, Vašek a Kačka jedeme směr Polsko, Dan pokračuje směr Kaliningrad. Dnešní den je o přesunu a dohnání časové ztráty. Jedeme směrem na Litevsko-Polské hranice, podjíždíme kaliningradskou oblast a míříme do Gdaňského zálivu. Dnes jsme ujeli okolo 650 km. V podvečer nacházíme kemp ve městečku Stegna a hurá k moři. Moře nás přivítalo zimou a hustou mlhou. Děláme krátkou procházku po pláži, brouzdáme se vodou a jdeme na něco dobrého k snědku. Nacházíme příjemnou rybí restauraci na kraji pláže, pochutnáváme si na rybě a kupujeme různé rybí saláty na naši soukromou večerní stanovou párty.
Sedmý den
Osmý den
celý den. Leje jak z konve a déšť je tak vydatný, že nám nepomůže ani nepromok. Při čekání na trajekt už nemá cenu se schovávat, jsme durch. Posledních pár kilometrů je pro mě jako věčnost, už se tak moc těším na rodinu, že to vůbec neubíhá a ti Němci v dešti ty auta snad tlačí - je to prostě hrůza. Za lijáku dorážíme do Karlshagenu na Usedomu. Jsem promočen, zdráv, šťasten a po osmi dnech se setkávám se svojí ženou, 9ti měsíčním synem a zbytkem rodiny. Začíná druhá polovina naší dovolené, ale to je už jiná kapitola,…………..