Belgie 2013

Zhruba týden po příjezdu z Turecka (na cestopisu se pracuje) píše Christopfer můj anglický kamarád, zda-li bych v září nejel na týden do Belgie. O nic se nemám starat, vše je zajištěné. Nepoučen z Turecka jsem opět jel zakoupit jídlo do Němec. Mimo jiné jsem koupil i vynikající párečky ve skle…
Bylo domluveno, že přijede v pátek kolem 16-17 hod. do Liberce na nádraží. Ještě kolem 20 hodiny mě všechny kamarádky ukecávaly, že když tedy nepřijel, mohl bych jet s nimi. Ve 21 hod. telefon „Liberek nadrazi“. Ulevilo se mi, holkám píšu „sorry, už je tu“ a vyrážím autem na nádraží. Trochu prý po cestě z PH zabloudil a zajel si 150 km, což na trase Ph - Lbc (normálně je to 110 km až k mému domu) je docela prekérka.
Ráno, místo v 8, vyjíždíme až v 10 hodin. Po 50 km zjišťuji, že jsem nechal odemčené auto a klíčky v zapalování…ještě že mám auto, které se nekrade, přesto raději volám pantátu…
Pak už jen dálnice a samá pozitiva.
Christopfer mi jako motorkář vyhovuje, konečně má někdo motorku, která žere míň než moje a nemusíme stavět každých 200 km na natankování. Ale jako začínajícímu kuřákovi, který by si rád vypěstoval alespoň nějaký návyk to bylo utrpení. Kouří za jízdy, takže jsem ho musel každých 250 km přemlouvat, aby zastavil na cigáro. V Německu mi ještě tak trochu dochází benzín a já dojíždím na výpary do města k pumpě po 345 km tankuju plnou. Němci asi mají vypočítanou jinou průměrnou spotřebu, do které se já nemůžu vejít, jinak  si nedokážu vysvětlit absenci benzinových pump u dálnice po cestě.
Do Ostende jsme přijeli o půlnoci. Christopfer, ještě odchází do obchodu kupovat grilované kuře a mě nechá čekat u restaurace, kde velice krásná kobra tančí u tyče. Krásný město, hned to na mě udělalo dojem.  Byl jsem vcelku zklamán, když byl za 5 minut zpátky, takže jsem to neviděl až do konce, ale   tak jsem měl tep jak mladík. Motorky jsme nechali na chodníku za rohem domu, kde jsme bydleli. Kufr mi krásně voní párečky…Kuřátko s hranolkami bylo dobré.  Asi v jednu si jdu lehnout do svého pokoje. Spal jsem do 11 a ani rackové a komáři větší než u nás s tím nemohli nic udělat narozdíl od následujících nocí.
NAJETO: 1085 km

Sobota

V sobotu jsem se hned po snídani jen tak v pantoflích a s obavami šel podívat na motorku. Na ulici asi milion lidí, kolem motorek poházená kola.  Jsem nevěděl, jestli mám omdlít hned nebo až potom. Konal se zde ten největší bazárek, jaký jsem kdy viděl. Lidé vytahali vše nepotřebné ze svých garáží, sklepů, půd. Sehnat se dalo od odznáčku z první světové až po skútr.  Bazar se táhnul přes několik ulic a já tam mezi tím procházel jak v Jiříkově vidění. Ceny neskutečné, věci taky. Christopfer mi pokaždé říkal: „ jsi tu na motorce, ne autem“ a tak jsem se rozhodl vrátit se sem, až budeme zpátky z výletu. Zašli jsme na plachetnici Mercator (vstupné 4 eura). Výtlak 778 tun, délka 78,4 m, šířka 11,09 m, 15 plachet (celková plocha plachet je 1600m) a motor o výkonu 500 koňských sil, který vyvine rychlost 24 km/h . Dříve to byla cvičná loď  belgického obchodního loďstva, v roce 1951 se z ní stala školní loď, která do roku 1960 vykonala 41 plaveb kolem světa. Od roku 1964 je přeměněna na muzeum. V češtině průvodce není, tak si ho Christopfer vzal ve francouzštině, překládal mi to do angličtiny a já sobě do češtiny. V lodi naleznete spoustu dobových fotografii, videí a věcí, které patřily námořníkům. Stojí za to tohle muzeum navštívit. Já si tam kupuji za 2 eura pamětní minci.
Pak jdem kouknout do města. Tady jsem dostal další užitečné rady. Chodníky jsou rozděleny na červenou a šedivou část. Po červené jezdí pouze kola a skútry bez SPZ. Tak na to bacha! Což o to, kolo zacinká nebo zpomalí, ale ty mladý vypatlanci na skútrech, těm je to jedno (osobní zkušenost ), ty ještě přidají plyn. A kola mají přednost, tak hlavně pozor na pruháči při odbočování doprava. Mrkneme na pláž a na oranžové boxy, podle kterých jsem se pak při dalších návštěvách řídil, když jsem je tedy našel. Zpočátku mi tam přišly dost nemístné a řekl bych až ošklivé, ale po té, co jsem to viděl jako celek,  domy a ty pomuchlané ART krabice, nemohl jsem se toho pohledu nabažit.

 Pak se ještě potajmu vkrádám na bazárek a dětem kupuji plyšáky za 0,50 euro, a  sháním zapalovač. Mají za 2 ečka, ale přesvědčil jsem je, že nejdou vyjmout, abych je naplnil, tak jsem dostal dva za cenu jednoho. Večer zjišťuji,  že mi  do kufru vytekla všechna voda ze sklenice s párky, proto ta vůně…

Neděle

V neděli vstáváme zas pozdě, tak se jedem podívat na pevnost Napoleona zatím jen zvenčí a pak je mi ukazován Malý Amsterdam.

Jde o blok domů, kde se vystavují děvčata. Asi jsem je vyplašil kamerou na přilbě, protože se hned schovávala. Za rohem byla zase jiná pěkná pokoukání, ale ulice končila zátarasem, který jsme museli překonat škvírou mezi zdí  a luxusním mercedesem. No, někdo nás honit, moc šancí nemáme.
Již druhý den mě ráno v půl 5 budí rackové a jen co zmlknou, začnou lítat komáři. Podstatně větší než u nás. Tomu, když se smeknou šustrpatky, když vás chce ďobnout a jen vám přejede to místo s tím bodákem co má, je to na okamžité šití . U mě v pokoji je i přes jejich velkou úmrtnost stále dost. A navíc to mají vychytaný tak, že počkají do doby než skoro usnete a pak začnou. Rozsvítit, najít, zabít, zhasnout. Začít usínat, rozsvítit….a tak to jde stále dokola… To jen na vysvětlení proč vstáváme tak pozdě.
Ráno vyrážím do pekárny, kterou jsem si oblíbil, nakoupit nějaké pečivo
a bagety. Majitel mé vítá slovy:“ ááá náš český přítel…“
Po snídani vyrážíme do Burgge. Město se nachází cca 90 km od Bruselu  a je označováno jako Benátky severu (řeka Reie).  Kanály spojují město třeba  s městem Ostende nebo s městem Gent.  akže turisty lákají hlavně na lodičky,   a že bylo krásně, lodičky byly plné. Ve městě je spousta nádherných gotických staveb a mladých bab, které spolu tvoří krásnou symbiózu. Já byl nadšen. Pak jsme se dostali na náměstí, uprostřed se nachází pomník Petera de Conincka  a Jana Breydela, vůdců bruggské jitřní mše roku 1302, pak tržnice z roku 1240  a 83 metrů vysoká věž Belfried. Za zajímavost také stojí kostel Panny Marie, který je známý svou cihlovou věží, vysokou 122 metrů, jde o druhou největší kostelní věž v Belgii. V tomto kostele je velice cenná Michelangelova socha, Marie s dítětem. Procházel jsem toto město s tichým úžasem a opravdu nevím, zda za to mohlo počasí, nebo ta nádhera kolem, či oboje najednou. Přemluvím svého kámoše k navštívení kavárny, sedíme vedle holek z Paraqvae, to není až tak zajímavé, zajímavější jsou jejich kraťounké sukýnky, ze kterých lezou úžasné nohy, od kterých nemůžu odtrhnout oči. Kafe bylo dobrý, ale malý, nohy byly dlouhý a super.
Jedem kousek za město na větrné mlýny, které jsou umístěné v parku a jsou sice zavřené, ale k jednomu je přístupné alespoň schodiště. Což o to, nahoru to šlo. Výšky mě nevadí, ale hloubky ano. Už to vypadalo, že mě budou muset sundat hasiči, ale nakonec jsem si přeci jen dodal před procházejícími slečnami (místní škola měla přestávku  ) odvahu a pomalu, přidržujíce se zábradlí a schodů jsem se zavřenýma očima klesal dolů. Celou dobu jsem si nadával do debilů .
Bylo stále krásně. Trochu radosti mi kazila docházející cigára. „Klikací“ nikde v Belgii neseženete.
NAJETO: 101 km

Yper a Passchendaele

Na nás časně ráno, hned v půl 11 sedláme své stroje a jedem do Yperu, které se nachází zhruba 50 km od Brugg. Je sluníčko a teploučko. Po zaparkování strojů se mi ani nechce věřit, že toto město bylo někdy úplně srovnáno se zemí a znovu vystavěno do původní podoby. Yper je znám jako jedno z největších bojišť 1. světové války. Říkalo se jí zákopová, jen pro představu: voják mohl projít v zákopech od Nieuwpoortu u kanálu La Manche až ke Švýcarským hranicím (550 km), aniž by mu jeho helma vykoukla ze zákopu. Taky tu byl poprvé použit bojový plyn chlór, později přejmenovaný na yperit. Německá vojska toto město nikdy nedobyla, za to ho rozbombardovala napadrť. Jenom v Yperské kapse, jak se tomuto místu říkalo, (15x10 km) zemřelo na obou stranách 500 000 vojáků, a přibližně stejný počet byli ranění- ale přesná čísla bohužel neexistují. Britská vláda pak rozhodla, že postaví památník všem padlým, jejichž těla se nikdy nenašla. Tím pomníkem se stala tzv. Meninská brána. Hlavní oblouky jsou 9 metrů široké a 14.5 metru vysoké.Památeční síň je 36,5 metrů dlouhá a 20 metrů vysoká. Na zdech jsou panely z portlandského pískovce, které obsahují jména 54 896 vojáků. Při stavbě  se přišlo na to, že se tam všechna jména nevejdou a tak dalších  34 926 jmen vojáků, kteří padli a zmizeli ve flanderském bahně během bitvy u vesnice Passchendaele, je vytesáno do zdí největšího britského vojenského hřbitova na světě. Jmenuje se Tyne Cot, je tam 11 871 hrobů a leží 7 km severně  do Ypres. S bránou je spojen obřad, tzv. večerka. Od 2. 7. 1928 se večerka troubí každý večer od 20 hodin. Pak se drží minuta ticha za padlé vojáky.  Poté se pokládají věnce z umělých vlčích máků. Nakonec zatroubí Budíček.  A toto se koná i na Štědrý den i na Nový rok.
Omlouvám se za tolik dat, ale je to jen proto, abyste si udělali lepší představu  o tomto monumentu. A i přes sepsání veškerých dat si myslím, že si nikdo z nás tu hrůzu nedokáže představit.V Passchendaele jsme žádné vstupné neplatili. Jen se u nás zastavil chlapec s tabletem, aby udělal průzkum, tak u mě to bylo rychlé, české otázky tam neměl, tak začal zpovídat Christopfera. Já si zatím v hlavní budově prohlédl věci, které patřily vojákům, vykopané na místě dnešního muzea. Do toho jednotvárný ženský hlas říká jména padlých a jejich věk, na zdi se promítají jejich fotky. Hřbitov, respektive některé pomníky, se opravovaly.  Některé byly celé nové, jiné opravovali vytesáváním – práce pro pevnou ruku nebo pro nezaměstnaného tatéra. Už jsme se zas pekli ve vlastní šťávě  a aby ten den nebyl smutný, vzal mě Christopfer do Francie (ví, že mám pro Francouzky slabost). A že jich tam bylo! Cesta do města Lille zpočátku probíhala jako obvykle, pak se ovšem začaly objevovat cedule jako uzavřená cesta , zákaz vjezdu a to se opakovalo docela pravidelně a my kličkovali po uzavřené silnici  a když už to vypadalo, jako že to projedeme, stál uprostřed bagr.  Po jeho podjetí jsme sklidili potlesk místních. Pak už byla cesta volná. Ve městě jsme nechali motorky na chodníku a prej jdeme nakupovat. Christopfer věděl přesně kam zajít, s omluvou řekl, že si musí koupit nějaké knížky a filmy, protože v Anglii je to o hodně dražší. Zatáhl mě do obchodu s knížkami, LP deskami (10euro,  ale bacha aby to byl originál, někteří na LP pouze kopírují cd což pak ztrácí smysl), CD, DVD a bůh ví, s čím ještě.  Kam se s velikostí hrabe nějakej Bont.land. V motohadrech, s přilbou v ruce a spocený jsme hodinu obíhali regály. Nejdříve to nosil v ruce, pak v košíku a ke konci jsme to překládali do vozíku.  Když už měl vše, co potřeboval - 10 dvd, 15 knih, postavil se do fronty čítající asi 40 lidí, přičemž on byl čtyřicátý první .  A  když už byl skoro na řadě, z ničeho nic vystoupil z fronty a začal se prohledávat,  aby následně zjistil, že kartu nechal doma a hotovost, i když se složíme dohromady, nestačí ani na půlku toho, co měl v košíku. Nabídl jsem mu kartu svoji a za chvilku jsme stáli ve frontě spolu. U pokladny mě krásná Francouzka pobídne k zadání pinu, což hned využiji a ptám se, jestli jejího nebo mého  a že ani neznám její telefon. Je to profík, jen se usměje a ubezpečí mě, že mého. Útrata 270 éček a nějaké drobné. Jdeme mě koupit ještě klikací cigára (6.50 euro), nejdražší cigára, co jsem kdy kupoval. Nějak mě to kouření přestává chutnat. U motorek mi Christopfe řekl, že mám jet stále rovně a dojedu až k domu, kde bydlíme. On, že musí dodržovat rychlost, bo ho někde změřili a on by teď při dalším průseru platil pokutu.
Najeto 212,5 km
Tankování 1 lit/1.7euro

Waterloo

Ráno modro a slunečno. Valíme to na Waterloo, které se nachází v belgické provincii Valonský Brabant a první zmínka o obci je z roku 1102.
Motorky necháváme u sochy Napoleona. U ceny vstupného si můžete vybrat buď malý okruh za 5 eček nebo větší za 9 euro. Větší okruh obsahuje výšlap 226 schodů na tzv. Lví pahorek, který byl vybudován 1820-1826 a je postaven na místě, kde byl během bitvy sražen mušketou z koně Vilém II Nizozemský. Samotný kopec má obvod 520 m a výšku 43 metrů. Už z dálky je na vrcholu vidět na kamenném podstavci socha lva vážící 28 tun. Socha symbolizuje vítězství spojeneckých sil. Je zde nádherný výhled na široké daleké okolí, tudíž  i na místa, kde císař Napoleon utrpěl drtivou porážku, která znamenala definitivní konec napoleonských válek. Teď jsou zde obhospodařovaná políčka. Dále se dostanete do kina, kde vám promítnou dva filmy rekonstrukce bitvy (bohužel jsou ve francouzštině s anglickými titulky), ale i tak to stojí za to.     Pak jsme navštívili panoramatickou výstavu. Stojíte na pódiu uprostřed místnosti, sledujete namalovanou kulisu války, před ní jsou umístněny makety koňů a padlých vojáků a do toho z reproduktorů slyšíte, jak se blíží vojáci, bitva začíná, a konec, ticho, to je asi to nejstrašnější. Všechno vám v tom okamžiku dojde.
Na veliký okruh se jezdí autobusem, ale my ho vynechali a šli přímo do muzea voskových figurín.Tam je také komentář, ale češtinu tu nehledejte. Mimo figurín se zde nachází i Napoleonova posmrtná maska.
Po této oáze klidu míříme do Bruselu. Jak říká Christopfer, blázniví lidé, blaznivé město. Trochu jsme ve městě pobloudili, poněvadž Christopfer GPS nevěří a já věřím Christopferovi a GPS neberu (což se mi protentokrát trochu vymstilo, ale o tom až později). Parkujeme v centru a jdeme hledat bankomat, aby bylo na kafe. Před nádražím fotím velikánského Šmoulu a prolézám šmoulí obchod, móda se vrací a je všude stejná. Za vstupní halu na nádraží by  se nemusel stydět ani parlament, obrovská nádherná hala. Peníze vybrány. Jdeme tedy podívat na okrasu a zdejšího miláčka, čůrajícího panáčka. Po cestě se zastavujeme ještě u Christopferovy známé v rockovým obchodě.
Originál panáčka poznáte podle toho, že stojí ve výklenku na domě a je kolem houf lidí. Říkám to proto, že po cestě k němu je panáčků několik, jeden černý čůrá do kyblíku před obchodem, další, asi metrový, je zelený, má růžový brýle    a vypadá, spíš že si ho honí, což způsobuje častý výskyt mladších dcérek.  Po nezbytném focení u toho pravého chlapečka, procházíme město. Na náměstí připravují stany, bude se zde konat pivní festival, což mě jako abstinenta nechává klidným. Nesmíme také vynechat návštěvu atomu. A pak míříme opět do Ostente. A jako vždy, je mi naznačeno, ať jedu napřed. Vrhám se do toho,  ale asi nějak někde špatně zabočuji, nebo naopak, nezabočuji, kde bych měl a za chvíli jsem v háji. Jezdím po městě sem a tam, nic nepoznávám a snažím   se najít alespoň ty červené krabice. Nic, ani krabice, ani nic jiného, co bych poznal, když jsem tu chodil pěšky. Až z ničeho nic uvidím červený dům, který jsem fotil hned nazačátku mé návštěvy. Teď si to ještě srovnat tak, abych najel na správný směr. Úplnou náhodou jsem se trefil. Christopfe už nervózně 20 minut přešlapuje u motorky. Na telefonu mám několik ztracených hovorů. Bál se, že mi došel benzín a já někde stopuji.
Najeto 305 km

Čtvrtek

Je čtvrtek a blíží se konec mé dovolené. Odpoledne jedem navštívit pevnost Napoleona ve měste i zevnitř. Je to zděná budova postavená podle plánů francouzských vojenských inženýrů. Skládá se ze dvou pater. V přízemí byla pekárna, kuchyň a muniční sklad, také tu byl přístup na nádvoří. První patro sloužilo jako ložnice pro 500 vojáků, s oddělenými prostory pro důstojníky        a poddůstojníky, také tu byl přístup ke střílnám a úzké točité schody na střechu, která sloužila k pozorování okolí a k případnému umístnění děl. Vstupné 5 euro. Dostanete Ipad a ve vámi zvoleném jazyce (anglina a fránina) vám    to po jednotlivých sekcích vypráví do sluchátek příběh pevnosti. Doporučuji před návštěvou stáhnout si z internetu informace, protože v pevnosti nic krom grafity na zdech, pozůstatek z dob kdy byla pevnost opuštěná, nenaleznete a pokud neumíte francouzsky nebo anglicky, nic vám to neřekne.
Je pařák. Hned po obědě se jdu vykoupat k moři. Pokud chcete vidět opravdu hezký opálený roštěnky, jděte na pláž. Ta je sice dlouhá jak týden před výplatou, ale je úplně jedno, kde to zapíchnete, hezký holky jsou všude. Akorát si musíte pamatovat, kde máte věci. K tomu vám pomůže tzv. ukazatel ve tvaru mašinky, banánu, míče…To je vcelku důležité, pandž já si toho nevšiml a po vynoření    na břehu jsem byl o několik metrů úplně mimo a dalo mi velkou práci, než jsem svoje věci našel. Je smutné, že zabloudím i na pláži. Já si to totiž pamatoval podle 4 do hněda opálených bab se světlými chlopuky na páteři v miniaturních plavečkách, které ovšem během mého koupání odešly na oběd. Vracím se až večer kolem 20 hodiny, stále je 27 stupňů.
Dnes je pátek a mělo by vydatně pršet, ale zatím to tak nevypadá. Zajdu do pekárny na poslední nákup. Po snídani mířím naposledy do města. A město se se mnou loučí velkoryse. Hlavní ulice jsou zavřeny. Restaurace mají terásky vytahány do půlky ulic. Všechny obchody, tedy krom výrobce rakví a pohřební služby, mají z krámků spousty věcí venku a nabízejí je s obrovskými slevami (jeans od 1 eura, značková trika od 0,50…) Nakupuji sadu švýcarských nožů za 10 eček(z původních 189 e). Ještě se ptám zda-li je to opravdu kvalitní, ukazuje mi pečeť kvality, vše má v originál krabicích…Beru. A raději zapuzuji myšlenku, že nějaký tirák teď smutně prohledává návěs svého kamionu a hledá náklad...
Po obědě začíná trochu pršet a my vyrážíme na tramvaj (mimochodem koleje mají úzkorozchodné jako v Liberci, ale tady se z toho na rozdíl od Liberce nikdo nehroutí). Kupujeme si celodenní jízdenku na tramvaj i autobus za 5 euro. Jedeme asi hodinu na konečnou a zpět, po cestě fotím veliký pomník krále Alberta a zbytky opevnění a děl z druhé světové války.
Po příjezdu mě čekalo už jen balení a noční bojovka s posledním útokem komárů.
Vstávám v 7. Po snídani hážu věci na motorku, loučím se Christopferem.
Pocestě mě čeká ještě Lucembursko.Přijíždím na jeho hranice a zjišťuji, že karta v kameře na helmě je plná a tudíž nic nenatáčí. Zajíždím kousek do centra, je zataženo a vcelku zima, udělám tedy jen pár fotek, trošku se projedu a mažu dom.

Příjezd do Liberce 21:45
Najeto: 1164 Km
celkem 2885 Km
Kufr mi voní hořčicí...Umeju ho až zítra...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE