On a RideAbout Adventure

Již nějaký ten rok pobývám v Austrálii, ale zatím jsem z ní moc neviděl. Chtěl bych vidět trochu víc, poznat “opravdovou” Austrálii a ne jen Sydney a okolí. S nákupem nové motorky se mi otevřely možnosti, jak se zajímavě podívat i někam dál...

On a RideAbout Adventure

Kapitoly článku

V hlavě se mi zrodil plán na cestu po centrální Austrálii, pobřeží Queenslandu, atd. Cesta byla naplánovaná docela pěknými místy, abych poznal ten opravdový australský outback. Celkem jsem předpokládal nájezd kolem 6-7 000 km. K rozhodnutí mě navíc nakoply komentáře kolegů z práce, ve smyslu “blázne, jet jenom sám” anebo “vždyť tam nic není...jen horko a písek!
Akce dostala název ON a RideAbout. Slovní hříčka vychazející z Aboriginci používaného On a Walkabout, kdy se seberou a prostě někam jdou, prozkoumat své okolí... Ale protože nejdu, ale jedu, byl název na světě :o)
Následující řádky jsou opisem mého deníku, který jsem poctivě vedl…

Cesta začíná

Zítra to vypukne. Musím ještě udělat tolik věcí v domě a okolo motorky. V týdnu nějak nebyl čas... Náhradní díly na motorku stále nedorazily. Snad je kurýr ještě přiveze...

Tak na motorce je vše naloženo. Přijde mi nějaká "prázdná". Boční kufry toho pojaly hodně. Kdybych nevezl objemnou fotovýbavu a 15 litrů benzínu v kanystrech, ani bych neměl nic mimo ně. Přemýšlím, jestli nepřidat pár krámů, abych vypadal víc adventure... :-)
Nějak se mi nechce spát…. pár piv, sjet internet, kouknout na počasí. Sakra! K Sydney se žene studená arktická fronta. Předpověď je prudké ochlazení, se silným nárazovým větrem a SNĚŽENÍ !!! Nechápavě koukám na obrazovku počítače.... To musí být chyba. Sníh v půli jara v Austrálii... Radši jdu spát.
Ráno jsem si trochu přispal, ale snad těch 800 km dojedu za světla.
Vzdbudil jsem se do nádherného dne, s úplně modrou oblohou. Trochu chladněji, na místní poměry, ale jinak paráda... Ranní presso mi ještě více zlepšilo náladu. Urychleně dobaluji, ještě nezbytná kontrola upevnění věcí a utažení popruhů.

VYRÁŽÍM...!!!

Do Modrých hor to mám cca 40 minut. Pro přejezd jsem zvolil Bells Line of Road. Krásnou silnici, která se vine údolími a vrcholky tabulových hor. Je to oblíbená trasa motorkářů ze Sydney. Serpentýnami vyjíždím na vrchol. Začíná foukat silný vítr. Na obzoru se objevují černé mraky. S roustoucími obavami pokračuji směr Lithgow.
No a je to tady. Teplota spadla na -4 a hustě sněží. Tohle mi tedy hlava nebere... Klepu se zimou, ruce v Rallye rukavicích mi mrznou i přes zapnuté vyhřívání rukojetí. Ve městě Lithgow zmrzlý stavím u Meka na kafe. Dále směřuji na Bathurst. Sněžení nepolevuje, spíše naopak. Sníh zůstává i na silnici. Mám obuty špunty a motorka pěkne ustřeluje. Jedu moc pomalu. Takhle se do dnešního cíle nedostanu. Chvílemi mraky prosvítá slunce a přestává sněžit. Zrychluji, abych nahnal ztrátu. To se mi však záhy nevyplácí. Slyším sirénu policejního auta... Stavím u krajnice a očekávám pokutu. Přichází poměrně pohledná policistka. Zkouším omlouvací variantu výmluvy. Sundávám si rukavice a zkřehlými prsty se snažím vydolovat doklady. Asi se jí mně zželelo. Dostávám pouze vynadáno a mám prý dodržovat rychlost.... Jabadabadabadůůůů!!!!
V Bathurstu jsem nevydržel a musel jsem si koupit zimní rukavice - lyžařské, jediné co měli. Na motorku nic moc, ale je v nich teplo.
Smeřuji na Orange. Pauzy mezi sněžením a sluncem se pomalu prodlužují. Orange pouze projíždím. Ani nestavím, abych dohnal zpoždění.
Je však stále zataženo, teplota kolem 7 stupňů.
Krajina je zde nádherná. Trochu mi připomíná jižní Čechy. Menší kopce porostlé stromy, plno pastvin s ovcemi. Za dalších několik set km se však krajina začíná pomalu proměňovat. Zploští se, zem má červenou barvu. Na to jsem se těšil. Červená zem a obzor v nedohlednu....
Silnice jsou tu rovné, jak podle pravítka. Jel jsem asi 150 km bez jediné zatáčky. Dokonce je tu povolených 110 km/h, a tak cesta rychle ubíhá. U krajnice spatřuji ježuru australskou. "Flekuji" motorku tak rychle, až se o slovo přihlásí i ABS. Než jsem však vyhrabal foťák, ježura mizí kdesi v trávě u krajnice.
Přijíždím do města Cobar. Je to těžební město, takový docela slušný zapadákov. Je mi zima. Nemám morál, abych stavěl stan. Nachazím tedy motel a i přes předraženou cenu se ubytovávám. V pokoji je jakžtakž teplo. Topení tu samozřejmě neexistuje. Ještě se ptám domácí na předpověd počasí. Prý se má ochladit a pršet... Paráda!
I přesto se na zítřek těším.... Čeká mě jen 380 km a trochu offroadu. Zítřejší cíl je město White Cliffs.


Opálové město

Po ranním probuzení a zjištění že je jasno, mi srdce jen zaplesalo. Rychle jsem sbalil a vyrazil směr Wilcania. Rovina, rovina a opět rovina. Ale úsvit byl nádherný. Vše se začalo pomalu rozjasňovat, stíny ustupovaly a světlo z vycházejícího slunce dávalo vyniknout rozkvetlému okolí. Normálně je tu vše vyschlé a zem sežehlá sluncem. Ale deště z posledních několika dní proměnily vyprahlou krajinu v kvetoucí louku.
Cesta do Wilcanie rychle uběhla. Při tankování jsem se dal do řeči s prodavačkou sousedního obchůdku. Prý nikdy nebyla dál, než pár kilometrů od města. Někdy by chtěla navštívit Queensland. Mohlo jí být přes osmdesát. Obličej měla strhaný místním tvrdým životem. Přesto se stále usmívala a pokuřovala viržínko...
Kolem pobíhaly děti Aboriginců. Jejich angličtině teda ale vůbec nerozumím. Je to taková zvláštní směska jejich jazyka s občasnými anglickými slovy. Kafe od stařenky bylo hnusné. Přesto jsem ho s díky dopil. Co by taky člověk chtěl za 5 dolarů. Odbočuji na silničku vedoucí do White Cliffs. Je to asi sto km. Vidím kozy... Takové pěkné, velké, krásně tvarované...
Ale dost dvojsmyslů! Koz tu tedy vážně běhá hodně. Jsou to zdivočelé kozy. Potravu si snadno najdou a evidentně se jim tu daří...
Potkávám i několik Emu u silnice.
To již ale přijíždím do White Cliffs. Je to v podstatě jen několik plechových domků na dvou kopcích a všude plno težebního harampadí. Patří však k největším nalezištím opálu v Austrálii. Těžit se zde začalo před více jak 150 lety. Odhaduje se, že za tu dobu zde vzniklo přes 50 000 opálových jam, což dává okolí nádech měsíční krajiny, poseté krátery. Těžba probíhá tak, že se vcelku náhodně vybere místo a začne hloubit studna. Až narazí na horninu, v níž bývá opál, začnou studnu větvit na sloje. Dříve bývaly studny kolem osmi metrů hluboké. Nyní, díky technice jsou hluboké kolem třiceti metrů. Zastavuji u jedné z mnoha prodejen s opály. Je to taková zřícenina, s hromadou harampádí kolem, přilepena z jedné strany ke skále. Ve skále je vytesána jedna mistnost, druhá je pod plechovým přístavkem.
Majitel, jmenuje se Joe, se sem přestěhoval po rozvodu ze Sydney. Už tu žije osm let. Prý si nestěžuje. Chvíli klábosíme, ukazuje mi fotky plachetnice, kterou měl, a o kterou rozvodem přišel....
Prohlížím vystavené opály. Rozhoduji se jeden koupit. Vím, že je to jen turistická cetka. Kvalitní kameny stojí i několik tisíc dolarů, což je vysoko nad moje možnosti. Loučím se a odjíždím. Ještě prochazím navigaci. Měl bych pokračovat po prašné cestě až do Broken Hill. Zjišťuji stav cesty po deštích... prý "No worries mate..."
Vyjíždím z městečka a napojuji se na cestu. Cesta je hodně rozmáčená a na ní cedule "Closed".... Jak to? Vždyť mi tvrdili že bez problému.... Objíždím ceduli a pokračuji dále. Cesta je trochu sušší a to mi dodává naději. Na chvíli. Přijíždím k prvním blátivým loužím. Pomalu je brodím. Následuje vééélká kaluž. Tedy kaluž, spíše menší jezero.... Dále už je cesta opravdu hóóódně měkká. Rudé bahno mi zalepuje špunty a motorka si dělá co chce. Následuje malý potůček. Jedu přes něj. Najednou mi přední kolo mizí kamsi hluboko do bahna a já se poroučím na bok. Šlápnu do bahna a noha mi v něm mizí až po koleno. Snažím se zvednout motorku, ale moc to nejde. V bahně se skoro nedá hýbat. Nakonec se mi naloženou motorku daří zvednout. Startuji a snažím se ji vytlačit. Nehne se ani o píď. Potvora!! Špunty se obalily bahnem a jsou z nich krásné slicky. Motorka se však ještě víc zahrabala. Je v blátě až do půli motoru. Přemýšlím co dál.... Nikde nikdo, městečko je deset kilometrů daleko. Motorku nemohu pustit. V bahně zase tak pevně nestojí a trvale padá. Odstrojuji kufry a háži je kamsi na suchou zem. Ještě plné kanystry. Motorka je hned lehčí. Znovu ze všech sil zabírám. Motorka se pohla snad o dva centimetry... Při každém prokluzu zadního kola dostávám sprchu rudým bahnem. Pot ze mne jen leje. To se narámně líbí místním všudypřítomným hejnům much, a ty si ze mne dělají přistávací bod... Postupně motorku vytlačuji na sušši povrch, stavím ji na stojánek a svaluji se vedle ní. Slyším zvuk motoru přijíždějícího auta. Land Cruiser. Nemám sílu se zvednout a jen ukazuju "ok". Řidič něco haleká, ale přes špunty v uších neslyším co... Projíždí místem, kde jsem zapadl. Chvilku se trápí, ale nakonec to dá.
Po chvíli startuji a vracím se do White Cliffs. Bahno ze mne odstřeluje do všech stran. Musím se vrátit do Wilcania a pokračovat po silnici. Extra 200 km...
Přijíždím do Broken Hill a zastavuji u Mc na kafe. Vypadám jak bezdomovec, ktery se vyválel v bahně. I když ti asi nesedlají béemvé.. S pomocí místního motorkáře nacházím malý motýlek. Recepční si me nedůvěřivě prohlíží a asi neví, kam si mě má zařadit. Po vysvětlení se jen usměje a podává mi klíče. Oblečení mam prý nechat přede dveřmi.... :-)
Naproti přes ulici je myčka aut. Motorku přejíždím wapkou a beru i sebe.
Na pokoji se svaluji na postel. Zítra mne čeká 400 km do Flinders Ranges. Jen silnice....

Honba za sluncem

Jak shrnout dnešní den....? Já bych řekl "Honba za sluncem". Ráno při odjezdu z Broken Hill bylo úplně jasno. A zima...
Svítání na rovinatých pláních bylo opět úžasné. Z plání úplně zmizely stromy a keře. Jen bochánky trav a květin rozjasňovaly načervenalou zem. Snídal jsem cestou. Nechtěl jsem se ráno zdržovat a chtěl jsem si naplno užít úsvit.
Cesta ubíhala rychle. Po několika desítkách kilometrů se obloha zatáhla a ochladilo se. Byla mi opět zima. Musel jsem navléci nepromok, ten alespoň neprofoukne... Po poledni se krajina opět změnila. Objevily se kopce a přibývalo jich. Stromy a keře už nebyly jen ojedinělou záležitostí. Přejel jsem do SA (South Australia). Všude svítily varovné cedule o zákazu převozu ovoce a zeleniny. Zvláštní... jedna země, jeden stát a takováto opatření. Je to prý kvuli parazitům....
Kolem druhé hodiny jsem dorazil do města Petersburhow. Dal jsem si kafe na rozehřátí a pokračoval dále směrem k Flinders Ranges. Začalo se oteplovat. Sláva!! Teplota se vyšplhala k 17 stupňům. Na obzoru jsem začínal vidět obrysy pohoří. Čím blíže jsem přijížděl, tím víc byla krajina kopcovatější. Skály se nakonec tyčily po obou stranách silnice. Byla to docela změna po rovinatých pláních, kterými jsem poslední dva dny jel. Přijel jsem do malého městečka Flinders Ranges. Dotankoval jsem oba kanystry, 15 litrů extra. I když jsem měl původně v plánu zůstat tady, bylo ještě brzy. Popojíždím tedy dalších 60 km do centrální části parku Flinders Ranges. Na hranicích parku je nutné zaplatit poplatek za motorku. Kempovaní v parku je opět zpoplatněno, a to patnácti dolary. Kempovat jsem chtěl v oblasti Wilpena Pound, vstupního místa do parku.
V informacích se dovídám nemilou novinu.... Birdsville Track je uzavřen. Je to cesta kterou musím pozítří jet! Zpráva je ze včerejška. Tajně doufám, že než tam dorazím, situace se změní k lepšímu... Prý tam jsou záplavy. Pokud bude track nadále uzavřen, dost dobře nevím, co budu dělat...
Po kempu běhají emu a klokani. Jsou na lidi zvyklí a loudí dobroty.
Zítra mě čeká 300 km off-roadu parkem. Už se na to moc těším. Měl by to být docela zážitek. Doufám že nezačne pršet, ale dle předpovědi by nemělo....

Flinders Ranges

Nad ránem mě vzbudila zima. Můj spacák do tropických oblastí přeci jen není stavěn na teploty kolem pěti stupňů. Snažil jsem se zimu přemoci, ale nepovedlo se. Tak vstávám v 5:30. Káva následovaná horkým čajem mne alespoň trochu rozehřála. Začal jsem balit stan a další krámy. Z kempu jsem vyrazil dost pozdě, až kolem osmé hodiny. Bylo jasno a teplota začala stoupat do příjemných hodnot a já si jízdu po prašné cestě náramně užíval. Průjezd Flinders Ranges je celkově skvělý zážitek. V nižších polohách jsou borovicové háje a toho času modře rozkvetlé louky, vyšší holé skály a žlutou travou porostlé menší kopce působí velice kontrastně . Cesta se vine údolími a vrcholky kopců, s nádhernými vyhlídkami do okolí. Jeden úsek cesty prochazí soutěskami a později vede okolo potoka. Ani nespočítám, kolikrát cesta potok přechází a musí se brodit. Kamenitý povrch cesty výborně svědčil gumám a tak to bylo fakt super. Kdyby jen tenhle úsek, stála celá cesta za to...
Kolem poledního jsem se napojil na asfaltku. Ta po cca 100 km přešla na prašnou cestu, s množstvím hlubokých kaluží, pozůstaků dešťů dní minulých. Motorka i já zase získáváme zpět cestovatelský nádech. Ale v téhle oblasti tak vypadá všechno a všichni...
Přijíždím do Marree. Je to spíše vesnice než malé městečko. Populace čítá 50 lidí, mají tu malou školu pro čtyři děti, restauraci a malý obchůdek s benzínkou. Kdysi sem vedla železnice. Odstavené vagóny a lokomotivy, které pomalu zdolavá zub času, jen smutně připomínají období zašlé železniční slávy. Jdu do místní putyky na "jedno". Jak to v malých vesničkách bývá, i tady se všichni znají. Zase tolik turistů sem nejezdí a tak se vyptávají... Dle přízvuku není težké odhadnout, že nejsem Ozzi. To nás přivádí k tomu, že zde již 50 let žije původem Čech. V současnosti je to nejdéle zde žijící usedlík. Nedávno tudy prý projížděl pár Čechů na motorkách. Snažili se jim krajana představit, aby si popovídal česky, ale již češtinu zapomněl a tak stejně mluvili jen anglicky. Jmenuje se Paul (asi Pavel).
Bohužel jsem se nedozvěděl dobrou zprávu... Birdsville Track je i nadále uzavřen, díky nesjízdnosti čímkoliv, bez bližšší vyhlídky na znovuotevření. Odtud vedou jen dvě pokračující cesty: Birdsville Track (closed) anebo cesta přes William Creek do Coobers Pady. To by mne přivedlo na původně plánovanou trasu do Alice Springs a Eyers Rock (Uluru). Bylo by to sice neplánovaných 2 500 km navíc, ale vím, že až se napojím na asfaltku v Coobers Pedy, mohu to docela rychle ujet. Ještě v podvečer se stavuji na místní policejní stanici pro upřesňující informace.
SLÁVA!!! Birdsville Track byl právě otevřen pro 4WD s velkou světlou výškou. Yahoo! Prý je to hodně mokré - je tam mnoho rozvodněných potoků, ale na motorce budu v pohodě... Sakra, kde jsem tohle slyšel? Zítra to tedy zkusím. A to jsem se začal pomalu těšit na Eyers Rock... Ale dobře tak. Nemám to naplánované a jel bych na blind.
Po pár pivech v místní hospůdce se mi nějak v těch všech kapsách nedaří najít klíče od motorky. Skupinka důchodců, kteří sem přiletěli letadlem, a kteří celou dobu okukovali motorku se náramě baví. Jedna asi 65letá paní mě bez okolků začína šacovat a hledá.... :o)
Lidi tu jsou celkově moc prima. Rádi se dají do řeči a jsou příjemní. Zatím jsem nenarazil na žádnou neochotu.

Sakra ty mouchy jsou otravné! Jdu spát. Ve stanu snad zatím nebudou.
Západ slunce v rovinách Jižní Austrálie. Fotka nedokáže dost dobře popsat jak to vypadá. Nejsem žádný velký romantik a většinou mě podobné věci moc neberou. Ale tohle byla to opravdu nádhera. Koukal jsem na úsvit a západ každý den, co jsem tam byl. Trvá to dost dlouho. Obzor mění barvu na tmavě oranžovou. I po západu slunce barva zůstává ještě tak hodinu a vše okolo ještě víc zčervená. Do toho svítí měsíc (v te době byl úplněk) a začínají se objevovat miliony hvězd. Díky suchému vzduchu je vidět hvězd opravdu hodně. V Evropě jsem jich tolik nikdy neviděl.

Směr Birdsville

Den začal výborně. Noc byla teplá a tak se ráno dobře vstávalo. Na dnešek se moc těším. Měl bych vidět okraje Simpson Desert. Vyrážím kolem 7.30. Prvních sto km je docela pohodových. Občas nějaká blátivá kaluž, ale většinou je cesta suchá.
Po hodině však přijíždím do oblasti Wetlands a situace se rapidně měni. Přes cestu jsou velké blátivé louže a potoky. Dělá mi to velké problémy. Pak je vždy cesta chvíli suchá, tak si aspoň při přejezdu odpočinu...
Přišly i první pády v blátě. Ani nevím, kolikrát jsem spadnul a musel zvedat plně naloženou motorku, pak ji nějak dostat z bahna, popojet několik set metrů, povětšinou spadnout znovu a vše nanovo...
Birdsville Track je za normálních podmínek pouze prašná cesta, kterou lze projet i s normálními auty. Stačí však malé množství deště a vše se změní. Zem je zde tak vyprahlá, že vůbec nevsakuje vodu. V rovinách, které zde jsou voda nemá kam odtéct a musí se odpařit.
Kvůli rozvodněnému Cooper Creeku jsem musel absolvovat 50ti kilometrovou objížďku. Ta vedla na hranách písečných dun, takže cesta byla pokryta měkkým, hlubokým pískem.
Přívoz přes Cooper Creek mě dostal na druhou část objížďky. Ta se asi po dalších 40 km vrátila na původní Birsville Track. Tady nebylo tolik louží a tak cesta docela rychle ubíhala. Zanedlo přijíždím do Mungerannie. Je to jen malá usedlost uprostřed "ničeho", s malým hotýlkem, restaurací a benzínkou. Restaurace je však stylová. Co zde kdo zanechal, visí na zdi s dotyčného jmenovkou. Většinou tu lidi nechávají klobouky a papírové peníze ze všech končin světa. Dotankoval jsem, pokouřil a frčel dál. Ještě zjišťuji stav cesty. Majitelka neví... Prý odtud po deštích ještě nepřijelo žádné auto. Ale prý to pravděpodobně bude horší, než to co jsem projel.
A taky že jo.... Po několika kilometrech se louže zvětšily. Byly široké několik desítek metrů a i potoků přibylo. Jsem fyzicky a psychicky úplně vyždímanej. Jedu jen silou poslední vůle. Nevím, jestli to znáte, ale nedokáži se otočit a vrátit zpět. Představa toho, čím jsem již projel a co bych měl absolvovat znovu, mě nutí jet kupředu. Chci to dneska dojet! Na navigaci svítí ještě 130 km. To už dnes dojedu!! I cesta se nepatrně zlepšila....
Před sebou vidím dost široký potok. Z počátku jsem poctivě zastavoval, a slézal z motorky prozkoumat hloubku. Postupně jsem však rezignoval a přejíždím rovnou. Navíc jsem takových dnes projel nespočet. Pouze odhaduji nájezd a vyrážím. Bohužel jsem volil špatně. Ve dně byl asi nějaký hluboký rygol a to mi motorku strhává do špatné části potoka. Pozoruji, jak pod vodou mizí přední blatník, poté budíky, řidítka. Nakonec z vody koukají jen zrcátka. Motorka zajela do nějaké díry či co. Samozřejmě jsem to neustál a motorka padla na bok. Vůbec není pod vodou vidět... Uvědomuji si, že na zadním sedadle mám připoutanou brašnu s fotovýbavou. Ani nevím, kde jsem sebral sílu, ale motorka stojí hned a já po hmatu odpoutávám brašnu, která je kdesi pod vodou. Musím opět pustit motorku, abych vynesl brašnu na břeh... Zkouším vytlačit motorku z potoka, ale je potvora moc těžká. Ani s ní nehnu.... Není nazbyt. Pod vodou sundávám víka kufrů, abych mohl povolit matice a kufry sundat. Pak již pomalu zvládám motorku vytlačit ven. Vyndal jsem klíček ze zapalovaní, ale všechny kontrolky vesele dál blikají ( a že jich BMW má), i LCD cosi ukazuje. Za sklíčky budíku mám nádherná akvárka, jen rybičky chybí.... :-) Rychle sundávám plasty a odpojuji baterku. Následuje kontrola foťáku. Vše suché! Aspoň, že tak.
Vyndávám vzduchový filtr. Docela mě překvapilo, že za filtrem je dost málo vody v airboxu. Zvláštní... Že by to filtr nepustil dál? Tajně doufám, že to tak strašné nebude...
Pokouřím. Poté připojuji baterku a otáčím klíčkem. Motorka udělá svůj obvyklý předstartovní rituál, ale LCD ani ťuk. Netuším, co by mohlo být špatně. Zkusmo rozpojuji a spojuji některé viditelné konektory. Vše vypadá docela sušše. Že by voda tak rychle vytloukla baterku?
V pozadí je vidět onen osudný potok. Ani nebyl tak široký, jako hluboký. Až později mi farmáři s úsměvem řekli, že kdybych ho projel na opačné straně cesty, není tam hloubka ani 30 cm… Ach jo…
A tak sedím u motorky a procházím navigaci, abych zjistil, co je nejblíž... Birdsville 130 km, jinak nikde nic. Stejně je to zvláštní pocit. Již dříve jsem kdesi zastavil a při pohledu do navigace zjistil, že kolem mne nic není… Opravdu nic. Nejbližší farma byla 300 km daleko a nejbližší mestečko 500 km
Čekám asi pět hodin, a doufám, že někdo projede kolem. Se soumrakem kolem projíždějí farmáři na cestě domů. Na motorku a všechny ty kablíky jen kroutí hlavou.... Prý to snad vyschne... Pojedou tudy zítra kolem poledního. Tak tu mám přespat a pokud mě tu ráno najdou, něco se vymyslí. Ještě se ujišťují, že mám vodu a jídlo. Pak mi jen tak mimochodem doporučí, ať nejsem u potoka. Prý je to tam samý had a pavouk.... V potu tváře tlačím motorku na vrchol nejbližšího kopce. Vedle na písečné duně stavím stan a připravuji se na noc.
Nedaleko, na vrcholu písečné duny, vidím čtyři dinga. Drží se uctivě daleko, poštěkávají a prohlíží si mě..... Že by čekání na večeři?
Ještě napsat deník a pak spát. Ve stanu však slyším tolik nových a neznámých zvuků, které poušť v noci vydává. Slyším štěkat dinga, cosi mi píská vedle stanu, ptáci kříčí... Takhle tedy neusnu.
Špunty v uších nakonec řeší situaci (ať si mne sežere co chce). Ráno se vzbouzím překvapivě dobře vyspalý. Na měkkém písku pod stanem se krásně leželo. Jediné, co mě tu otravuje jsou černá hejna much. Zjistil jsem, že se jim líbí zelená barva mého stanu. Jsou po něm úplně říčné.... :-) Tak jim nechávám tohle malé vítězství a stan zatím nebalím. Mouchy jsou pak na něm a mě nechávají relativně v klidu. Je tu hodně všemožných ptáků. Většinu ale neznám. Slyším však znamý křik papoušků Lorikeet.

Čekání

Farmáři dorazili kolem poledního. Směřují nahánět dobytek pro prodej. Satelitním telefonem kontaktovali odtah z Birdsville. Jediný v okruhu 600 km. Po chvilkové komunikaci se ukazuje, že odtah jel přitáhnout někoho ze Simpson Desert a ke mě se dnes již nedostanou. Ujišťují se, jestli jsem zdravotně v pořádku, mám vodu a jídlo. Pak ještě telefonát policii, aby o mě věděli. No, čeká mě další noc tady... Asi se tu ukoušu nudou. Farmáři odjíždějí.
Rozprostírám věci na motorce a snažím se vytvořit alespoň trochu stínu. Slunce je však příliš v nadhlavníku.
Je zvláštní, jak se změní uvažování během několika hodin. Ještě včera jsem byl pln plánů, jak kam pojedu, kde zastavit abych něco viděl, kde vzít benzín, atd., atd. Dnes se mi svět smrsknul na "dostat sebe a motorku do Birdsville". Odtud budu muset kontaktovat BMW Road Assistance s prosbou o pomoc. Vím, že jim bude trvat minimálně jeden den, než se ke mě dostanou. Už teď je mi jasné, že tady moje cesta končí. Myšlenku na to nedokáži vyhnat z hlavy a stále ve mne hlodá. I pokud se podaří motorku nějakým zázrakem opravit, budu mít moc velké zpoždění a budu muset směřovat rovnou do Sydney.
Dohaduji se, že kolem třetí odpoledne by okolo mne mohlo projet nějaké auto, tedy pokud ráno vyjelo z Marree. Zvažuji, že zatlačím motorku za dunu a poprosím o odvoz do Birdsville. Chci odsud pryč! Cítím se moc sám a leze mi to na mozek...

Čtyři odpoledne.... Stále nikdo neprojel kolem.

Začínám šetřit vodou. Mám poslední dva litry. Čert ví, v kolik zítra přijedou a v tomhle horku to bude sotva stačit. Plánuji, že se pořádně napiji po západu slunce, až se trochu ochladí. Teď bych to stejně hned vypotil...
Zkoušel jsem připojit baterku. Startovací frekvence funguje a LCD taky... Nastartovat však nejde. Třeba to opravdu jen musí pořádně vyschnout....

Sedm odpoledne....

Z dálky slyším auto. Přijíždí od Birdsville. Toyota Ute. ODTAH JE TU!!!!!!
Nevím, jak to provedli, že přijeli už dnes, ale je mi to jedno.Trochu zápasíme s vahou motorky při nakládání na korbu, ale nakonec se to zdaří a i ji docela rozumně kurtujeme provazy.
Řidič, Sam se jmenuje, říká, že cestou je mnoho objížděk a prý to je celkem 190 km. Opět projíždíme blátem a potoky. Je to tu ještě horší, než to, čím jsem doposud jel. I 4WD s tím docela slušně zápasí. Jednu chvíli mi dokonce pode dveřmi teče voda na nohy... :-)
Do Birsville dorážíme kolem jedenácté večer. Jsem tak urvanej a asi i dehydrovanej, že končím v místním jediném, šíleně předraženém hotelu. Jdu si dát pár piv pro správnou hydrataci. Mají tu výborné grilované jehněčí kotletky a tak se rád nechávám zlákat.
Cestou jsem trochu zpovídal Sama. Je mu tak kolem šedesáti. Posledních osm let traví, i se svou manželkou, na cestě po Austrálii. Vždy se někde usadí na pár měsíců, najdou práci a pak zase pokračují dál... Za dva týdny prý zvedají kotvy a jedou někam do WA.
Birdsville je opět malé městečko (vesnice). 60 stálých obyvatel, škola se třemi dětmi a jednou učitelkou, jedna putyka s hotelem, benzínka se servisem. Pokud odsud chtějí jet na "větší" nákup, musí jet 700 km do Winton....

Ráno sundaváme motorku.
Servis od opravy dává ruce pryč. Do opravy motorky protkané elektronikou se jim nechce. Další novinou je, že BMW Road Assistance nepřijede. Nejsem nikde poblíž normální silnice a do oblasti pro 4WD se nemají jak dostat....
Nezbývá mi, než zapoijit selský rozum, a ač tomu rozumím jak koza petrželi, pouštím se do práce.
Plasty mám sundané během chvilky. Již jsem to dělal včera u potoka. Vyndavám airbox, svíčky - vše je relativně suché. Při tlačení motorky z válců nejde žádná voda... Asi se tam nedostala. Olej v motoru také vypadá v pohodě. Rozpojuji všemožné konektory a nechávám je vyschnout. Na slunci suším také vzduchový filtr. Před polednem je vše hotovo a motorka složena zpět...
Otáčím klíčkem a MOTORKA STARTUJE !! Zvuk je také normální. SLÁVA a znovu SLÁVA ! Takhle rychle jsem ještě věci naložené na motorce neměl. Ještě zaplatit odtah. Výše účtu mi vyráží dech... 1 800 dolarů. Po chvilce "brekotu" se slevou za 1 600.... Holt jediná odtahovka na míle daleko.

Odjíždím z městečka lehce po poledni. Asi tři kilometry od Birdsville motorka začíná jít pouze na jeden válec a o pár metrů dále chcípá úplně... Sakra! Další odtah si již nemohu dovolit a tak tlačím naloženou motorku celé ty tři kilometry zpět. Naštěstí to byla rovina....
V servisu znovu kontroluji olej. Má barvu jak slabé kakao. Voda se asi přeci jen do oleje dostala a objevila se až po promíchání chodem motoru.... To ale nemůže být důvod, že motorka nejede... Napadá mne, že když je voda v oleji, nejspíše natekla i do nádrže. Zkusmo odsávám trochu paliva ze spod nádrže. Samá voda. Jak však vypustit nádrž je docela oříšek... Nemá totiž výpusť. A tak plasty putují opět dolů a airbox ven. Sundávám vstřiky a zapojuji čerpadlo. Tlačí jen vodu, ale moc pomalu. Takhle bych to vypouštěl měsíc... Budu muset sundat víko nádrže a vyprostit čerpadlo. Pak již mám snadný přístup do nádrže a je lehké odsát všechen benzín. Ještě výměna oleje, ale to je již hračka. Nakonec jsem olej měnil dvakrát, protože i po první výměně se po nastartování olej znovu změnil na kakao. Mají tu však nevhodný olej a jiný není. Navíc za litr mi účtují 40 dolarů, což je teda do nebe volající... Nemám ale na výběr a tak to kupuji.

Dnes se již odsud nedostanu. Je pozdě.
V průběhu dne si mne přišel prohlédnout snad celý Birdsville. Všichni se tu znají, jak bývá na vesnici obvyklé... Také přišel policista. Prý jestli jsem Petr. Mám urychleně kontaktovat Colina (kolega z práce). Když jsem čekal na odtah, zapoměl jsem vypnout Spot (GPS sledovací zařízení) a ten ustavičně udával stejnou polohu. Kolega dostal strach, že se mi něco stalo a kontaktoval policii jak v Marree, tak v Birdsville. Také se snažil aktivizovat SAR (Search and Rescue), ale ti mu to naštěstí vymluvili po té, co zavolali policii do Birdsville, která o mne věděla od farmářů... No, pokud by přiletěl SAR, mohlo být vyděláno. Moc jsem se omlouval. Policista to bral sportovně... prý se nic neděje. Hlavně, že jsem v pořádku....

Večer kempuji. Je horko, ale znavený z celodenního servisu usínám vstříct světlejším zítřkům. Snad...

Diamantina National Park

Dnes se mi podařilo sbalit poměrně rychle. Kemp opouštím kolem sedmé. Ještě zjišťuji, která cesta je momentálně sjízdná... Pouze jedna a to ta, kterou potřebuji jet - tedy směr Winton.
Včera v noci do kempu dorazili tři motorkáři s podpůrným 4WD. Tomu se říká luxusní cestování. Jeli taky Birdsville track. Ale i přes podporu se jim podařilo v jednom místě tak zapadnout do bláta, že jim prý trvalo celý den se z toho vyhrabat a dostat přes to motorky a auto... A to byli řádně vybaveni. Přejezdové rampy pro motorky, lopaty, krumpáče a vozík plný náhradních dílů....

Odjíždím z Birdsville. Prvních 250 km je převážně prašná cesta. Sice suchá, bez louží, ale opráváři si usmysleli, že ji po povodních prosypou jemným štěrkem. Autům to nevadí a na motorkáře se.e pes... Dost mě to zpomaluje, protože špunty už mám docela ojeté a přední kolo už moc nevede. Po třech hodinách přijíždím do městečka Bulia. Je to moc pěkné městečko, s pěknou kavárnou a množstvím malých obchůdků. Blížím se k civilizaci a na městečku to je vidět...
Při tankování se potkávám se třemi dalšími motorkáři. Jeden na LC4, dva zbylí jedou na DR650. Při obědě se dáváme do řeči. Také za sebou mají odtah. Prasklý řetěz na KTM. Dva na DRkách směřují do Diamantina River National Park, třetí míří na Winton. Chtějí se tam setkat další den. Mám nutkání se přidat k těm dvěma a projet Diamantinu. Je to však sakra odlehlá oblast a přejezd 600 km bez možnosti tankování. Nemám však moc důvěru k mojí včera opravené motorce. Sice jsem měl Diamantinu také naplánovanou, ale bude to muset počkat. Přidávám se tedy ke KTM a jedeme společně do WInton. Je to nějakých 370 km a silnice vede okrajem Diamantina National Parku. Je to jen úzká asfaltka, s jedním pruhem na šíři auta. Vede nádhernou krajinou. Střídají se zde nekonečné pláně bez jediného stromu, s tabulovými, tmavě rudými horami, ve stylu kopců v Texasu. Opravdu nádhera. Lituji, že jsem nemohl z Diamantiny vidět více. Musím se sem vrátit. Tohle fakt stojí za to....
Do Winton přijíždím kolem 17:30. Protože chci nahnat co nejvíce kilometrů, rozhoduji se pokračovat do dalšího nejbližšího města, Longreach, které je 180 km daleko. Doufám, že to stihnu před setměním. Je tu všude plno klokanů a stovky jejich mrtvých těl u silnice jen potvrzují, že o střety s auty není nouze. Stmívá se 50 km od cíle. Zpomaluji co to jde a vedle silnice pátrám po skokanech. Několik jich vidím, ale naštěstí se žádný nerozhodl spáchat sebevraždu a přizabít mne...
Ještě kontrola GPS v kempu. Zjištuji, o kolik jsem zpožděn, oproti plánu. Vypadá to, že dnešními 1 050 km jsem nahnal většinu ztráty. Tuhle trasu jsem měl jet tři dny.

Pohodový závěr

Následující cesta byla poměrně klidná. V rovinatých pláních Queenslandu toho k vidění moc není a tak zbytek trochu zkrátím, abych vás neunavoval…
Další den jsem pokračoval z Longreach až na pobřeží Queensladu. Končil jsem asi 200 km jižně od Rockhampton. Rockhampton je brán jako počátek Velkého Barierového útesu. Ten se odtud táhne dalších 3 000 km severně. Všude byly samé kokosové palmy, plno papoušků a nádherné pláže s bělostným pískem. Cesta k pobřeží byla jinak nudná. Samá rovina, nic moc zajímavého. Pěkný úsek byl asi 50kilometrový přejezd Dividing Ranges, které oddělují suchou vnitrozemskou část Queenslandu a asi 400 km široký přípobřežní pás, který má dostatek srážek po celý rok.

Předposlední den cesty jsem zkoušel najet na původně plánovanou offroadovou trasu, ale špunty už byly tak zhoblované, že jsem se na to po úvodních několika kilometrech vykašlal a pokračoval dál po silnici až na Gold Coast, tedy asi 900 km. Opět nádherné pláže, atd.
No a poslední den jsem již jen dojížděl do Sydney, asi 950 km. Tentokrát to bylo super. Ač se jedná o hlavní silnici, vede po úbočích hor a podél moře s krásnými vyhlídkami. Oblast mezi Byron Bay a Coffs Harbour byla obzvláště pěkná. Samé banánové plantáže a hodně kopcovitá krajina.
A pak již jen Home, sweet home…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.01
Známkováno: 99x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist