Great Dividing Ride I.

Vstávám hodně brzy, po včerejšku se cítím provinile a chci přidat na tachometr co nejvíc. Přece jen jsem se vydal do nejvyšších australských hor a ne za město. Po sedmé ráno už je motorka sbalená a po pár kilometrech na dobrém výhledu zastavuji na pár fotek a na snídani. Chroupání mrkve mi rozostřuje bomba výhled přes legrační stromy na zábavný skalistý výběžek do moře. Abych byl přesný, výběžek se jmenuje Bombo.

Čeká mě cesta částečně po Princeznině silnici pro motorová vozidla (omluva za ten somárský překlad) s občasnými zajížďkami, pokud bude možné projet blíž k pobřeží. Cestu si dobře pamatuji, je malebná.

I když chci ujet, co to dá, zastávky na dobrých místech nevynechávám. Jedním z takových je vyhlídka na Sedmimílovou pláž. Když sjedu kopec a jedu kolem pláže, láká mě to do moře, přece jen, za pár hodin už se od oceánu odvrátím a už ho nepotkám. Potřeba ujet co nejvíc a mít víc času v horách ale vyhrává a tak se jede dál až k Prasečímu ostrovu, kde už před šraňkami čeká dlouhá kolona. Beru to zprava až na pole position a je čas trochu vyvětrat hlavu a napít se. Nedohledně dlouhý vlak s kontejnery stejně stojí, takže se nic nedá dělat.

Pobřeží je nádherné, počasí také, přesto ale zastavuji jen dvakrát u zajímavých mostů, abych udělal pár snímků. Vzpomínám na svou první cestu touto oblastí před třemi roky, kdy jsem při vystupování z auta téměř šlápl na Černého hada s červeným břichem.

Snaha dostat se do hor ale otáčí heftem víc a zrychluje motorku a zamezuje zastávkám.

350 km po pobřeží po Princeznině silnici rychle uteče a jedno kafe na benzínce moc nezdrží. Cestou skrz osady legračních jmen, jako je třeba Akolele, Eurobodalla, Yatte Yatah, Cockwhy či Bramborový výběžek, Hadí ostrov a Žabí dutina se dostávám k Merimbule. O kousek dál, za Pambulou nadobro opouštím pobřeží a směřuji do hor. Tedy do hor, do Bombaly.

Motorkáři vítáni

Bombala je typické australské městečko ležící v území ptakopyska.

Cedule hlásí, že město vítá motorkáře a pro mě to také znamená brát plnou do poslední kapky a to včetně rezervních nádob. Další benzinka na cestě je za víc než 250 km. Přeplňuji nádrž, a protože jsem se od dámy na kase dozvěděl, že mám možnost vidět ptakopysky v opravdovém prostředí, rozhoduji se setrvat ve městě. Ptakopysci totiž, podobně jako další australská zvířátka, vylézají ráno a k večeru. Měl bych počkat asi hodinu, než přijde jejich hodina a budou pozorovatelní na Řece Bombala, která protéká městem. Čas trávím rybičkami, hledáním případného místa pro nocleh a okružní procházkou kolem řeky, na které bych měl ptakopysky vidět. Místo toho ale na jednom kraji města potkávám místní mládež s offroad pickupem, která má u řeky postavený můstek. Jeden z jinochů do půl těla se rozjíždí na můstek a po dosti vysokém letu padá i s BMX do vody. Když se vynoří, řve, že nemůže kolo najít. Tady ptakopysky nepotkám.

Vidět místní faunu v přírodním prostředí je pro mě dost důležité, protože různá zoo a zvířecí parky mě moc netáhnou. Vidět ptakopyska je ale důležité i z dalších důvodů a to zejména proto, že se jedná o zcela výjimečné zvíře, kladoucí kožená vejce a poté kojící malá ptakopysčata. Přestože má ptakopysk kachní zobák, má také speciální voděodolný kožich a pod vodou vydrží bez nádechu čtvrt hodiny. Navíc jsme měli na střední škole s bráchou pirátské rádio Ptakopysk, kterému bratr sestrojil vysílač a já tam působil jako DJ Šroubovák.

Nepotkal jsem je ale ani na druhé straně města, a když se opět pěšinou dostávám k partě mladých country Australanů, nechávám si poradit vyzkoušet vyhlídku na řeku v Ptakopysčí rezervaci. Na vyhlídce jsem v plné tichosti asi hodinu a žádný ptakopysk z řeky nevyplaval. Jsem docela zklamaný a tak se vydávám raději dál na cestu.

Pojedu tak dlouho, jak to půjde, směrem do nejvyšších hor tohoto kontinentu.

Cestou potkávám bandu zdravě vyhlížejících klokanů, kteří sdílejí pastvinu s krávami. Potkat klokany je sice roztomilé, ale pro motoristy to znamená, jediné: Jsou tu! Auta v australském vnitrozemí mají obvykle vyměněné nárazníky za pevnostní, aby střet s klokanem nevyřadil auto z provozu a nepoškodil ho. Poškozený chladič by totiž mohl vzhledem k frekvenci provozu znamenat ohrožení pro posádku vozu. Střet klokana s motocyklem by ale téměř vždy znamenal nebezpečný pád; jeden klokan mi už před motorku ve velmi vysoké rychlosti skočil. Pokračuji proto obezřetně, důvod překračovat povolenou rychlost, která bývá na obyčejné dvouproudové silnici často 110 kmh, rozhodně není. Cestu mi zpříjemňuje západ slunce a nádherná paleta barev, kterou maluje. Pomalu se chýlí čas na hledání místa pro nocleh. Mapa říká, že se blíží státní hranice, a já si říkám, že by bylo dobré spát ve státu Viktoria, což by znamenalo, že jsem v Den 2 ujel slušnou porci. Tak se také stává a za soumraku, na hranici bezpečné jízdy (vzhledem k zmíněným klokanům), nacházím malou osadu Bonang s opuštěným obchodem, společenským domem a zřejmě nepříliš potřebným dětským hřištěm, na které určitě přispěl nějaký fond pro místní rozvoj.

Stan stavím hned u pastviny s přísným býkem a chvíli poté padá úplná tma. Australské hvězdy jsou daleko jasnější než ty ve střední Evropě. Světelné znečištění nás o tuto zamyšlenou připravilo. Na přemítání ale není po dni v sedle přestrojeného endura příliš energie. Víc asi přemýšlí sousední býk, protože stan tady asi ještě neviděl.

Dobrodružství začíná.

Pokračovní v druhém díle 21.4.2016.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE