Od umrlých stromů ke gigantické ovci

"Povrch asfaltu je hrubý a dobře drží v zatáčkách, slunce už je nízko a vrhá dlouhé stíny a jehličnaté lesy opět připomínají Česko. Farmy se ztratily daleko za mnou, nikdo nikde a tak se jede pila. Přehledná krajina k tomu jen vybízí a stromečky trpělivě stojící u krajnic jsou vděčnými diváky sólo motorsportu..."

Od umrlých stromů ke gigantické ovci

Kapitoly článku

Toto je poslední (3.) díl cestopisu Great Dividing Ride. Předchozí jsou zde: druhý a první díl.

Těžší cestou

Ráno se probouzím u Kýblovy boudy a těším se na jednu věc: Hasičský velitel David mě lákal hlavně na výhled na hřebeny hor, které se prý úchvatně rozprostírají pěkně napřímo proti místu táborování, a prý právě ranní pohled je ten nejlepší.

 

Dlouho mi trvá, než se vysoukám z letního spacáku, který mám kolem sebe tak, že mi kouká jen zlomek obličeje. Nedostatečně zavřeným spacákem uniká drahocenné teplo a praktikuji tedy způsob, který jsem si osvojil na Špicberkách. Hlavou uniká asi pětina tělesného tepla, ale i přestože jsem spal v kapuce, zrovna teplo mi přes noc v údolí nebylo.

 

Slunce vychází až pár minut po mně, což znamená pár minut po osmé. Důvodem jsou ale vysoké hřebeny, které zakrývají údolí. Uvažuji o Davidově hodnocení, že toto je ten nejlepší camping na světě. A vlastně ano. Pokud hasič David říká, že je to ten nejlepší camping na světě, tak je: pro něho. Co se týče mě, tak si myslím, že je to jeden z nejlepších campingů na světě. Vzpomínám na svého tátu, který, když se he zeptali, kde na světě by chtěl žít, říkal: „Všude je krásně… Když máš prachy.“

Jdu zkontrolovat, v jakém stavu jsou promáčené džínsy z včerejšího průjezdu řekou. Nechal jsem je přes noc na motorce, s tím, že určitě nepadne příliš rosy. To jsem se ale seknul a džínsy jsou ještě vlhčí než večer. Dávám je na přímé slunce a doufám, že je spalující UV paprsky pronikající ozónovou dírou co nejdřív vysuší. Vypadá to dobře, protože se z nich páří, stejně jako z promočených kožených bot.

 

Není kam spěchat, v mokrých botách se mi jet nechce, tak si v klidu snídám. Dnes nechám ración odpočívat a dojídám rostbíf z kšeftu od Davidovy manželky, myji jablka, mrkve i sebe v řece za stanem. Když se vracím od řeky, vidím Brianovu ženu, jak mi nese plecháček černého čaje. Stojíme u řeky a filozofujeme o životě a krásných zákoutích naší Země.

Jak tu tak člověk stojí u řeky, vzpomíná na Česko. Dost mi to tu připomíná řeku Zdobnici, ale možná se pletu. Hodně už jsem procestoval a zjistil jsem, tedy, hovořím-li především o vizuální dimenzi, že jsou takové tři fáze poznávání cizí země, i obecně neznámého prostředí. První je údiv skoro nad vším novým. V této fázi člověk fotografuje úplně všechno, protože mu to přijde zajímavé. Tato fáze brzy pomine a člověk se nalézá v druhé fázi. V té se porovnává prostředí výchozí a to nové. To je fáze nejzajímavější, protože člověk má ještě v čerstvé paměti to, odkud přišel a dokáže nové prostředí docela dobře porovnat. Třetí fáze je, když už je člověk etablovaný v novém prostoru a už si zvykl na to, co mu původně přišlo zvláštní. A možná právě to je moje pozice, když tu tak s Brianovou manželkou stojíme u řeky a popíjíme čaj. Tak, jako už si nevšimnu, když mi nad hlavou proletí hejno papoušků kakadu, stejně tak si nevšimnu, že stromy za řekou možná vůbec nevypadají jako ty u Zdobnice a vlastně se ten pohled nedá zaměnit. Pro mě to tu tak ale vypadá a nedá se s tím nic dělat.

Brianova žena odešla balit jejich velký stan, který se důmyslným mechanizmem složí na vozík, podobně jako vějíř španělských tanečnic. Srkám horký čaj a obracím tropiko, aby ho paprsky rychle osušily a mohl jsem vyrazit. Protože nemohu věci popohnat, prohlížím si Kýblovu boudu. V polovině 20. století se v této oblasti začal rozvíjet alpinistický sport a vznikalo množství horských srubů v nádherných oblastech tohoto pohoří. Keeble’s hut ale neměl za cíl vyžití sportovní, tedy alespoň ne v alpinistickém pojetí. Když se na něj podíváte, je to jasné: obrovské oblázy vytahané z Řeky bažinaté nížiny (to je ta, ve které jsem se s motorkou večer koupal) jsou základním stavebním materiálem tohoto stavení. Vše, co sem tenkrát dovezli, vezli na hřbetu koní, protože v roce 1948 sem žádná silnice nevedla. Tato bouda sloužila k rybaření.

Je čas natočit stroj. Jdu vrátit plecháček, protože manželský pár už má také sbaleno. Brian se mě ptá, zda vím o druhé cestě přes kopec, jíž se nemusí přes řeku. Odpovídám, že kdybych to věděl, asi bych teď nesušil kalhoty i boty. Jeho žena říká, že když jeli řekou jejich autem, měla i ona pocit, že je trochu moc hluboká, tak ať jedu kolem. Objedu tedy brod přes kopec, ale ještě jednou se k němu vrátím. Chci udělat fotku (abyste mi, tak jako u prvního dílu tohoto cestopisu, nepsali, že je málo fotek).

 

Pak už se ale klikovka roztočí a směřuji z klokaního údolí Řeky bažinaté nížiny dál do hor. V dlouhém zatáčkovitém stoupáku brzy dojíždím pár na V-Stromu, který na úzké silnici nemůže předjet auto s obytným přívěsem. Nikam nespěchám, ale znáte, jak nepříjemné je za někým se táhnout, zvlášť pokud jste v dechberoucí krajině. Míjím hnědou ceduli - ta je vždy dobrá. Hnědé cedule značí turistické cíle a tato ukazovala odbočku na Scammellovu vyhlídku. Než se nervovat za pojízdným domečkem, raději si udělám pár fotek; totéž asi napadlo dvojici přede mnou. Zastavujeme, pokecáme o motorkách a cestování. Já zjišťuji, že jsem dole pod kopcem zapomněl přidělat jeden popruh držící spacák a to i přesto, že jsem si říkal, ať na to hlavně nezapomenu. Spacák se samozřejmě při propružení kyvky dostal do kontaktu se zadní pneumatikou a ta rozcupovala kus fusaku a do srolovaného spacáku probrousila díry v pravidelných intervalech. Ach jo, krom toho, že spacák na horskou teplotu sotva stačí, má teď navíc ventilaci.

Kolem mrtvých stromů nad Sněžku

S motorkářskou dvojicí sedáme na motorky a odjíždíme každý svou cestou - tou samou. Vede kolem vodní elektrárny, kterých je tu kolem víc. Elektrárny jsou vždy zajímavé objekty na focení, ať už je to tato Murray 1 anebo třeba Orlík.

 

Tato elektrárna byla postavena v šedesátých letech a dnes má výjimečně designované turbíny vzhledu UFO. Směřuji dál do hor směrem na sever. Cesta je od června do listopadu kvůli sněhu uzavřená, teď je ale nádherná. Brzy stavím u další horské přehrady, rezervoáru Tooma. Je tu překrásně. Tmavá voda kontrastuje se světlou oblohou, připomíná mi to tu Jizerky. Jsem horal a pláže mě ničí, ale přestože už jsem pár políček filmu naexponoval, z krajinářských fotek jsou to právě ty s vodní hladinou, které mají správnou šťávu.

 

Jedu dál. Rozsáhlé plochy umrlých stromů i říčka Little River mi opět připomínají Jizerky a Safírový potok.

Umrlé stromy kolem, na rozdíl od kyselými dešti zničené Jizerské monokultury, nejsou jehličnany. Jedná se o australské typické neopadavé stromy, které jsou zničené rozsáhlými požáry, jež v Austrálii každoročně zachvacují hektary půdy. Požáry, i když se zdají být strašnými zabijáky, nejsou pouze špatné. Vlastně se nedá říci, že by byly špatné, ale ani dobré: prostě jsou.

 

Místní rostliny jsou jim přizpůsobené a mají různé mechanizmy, jak se s požáry vypořádat. Některé rostliny sázejí – a to doslova, na mladou generaci. Mají semeníky, které vypustí semena, až když projdou teplotou nad 100°C, a pro tato semena je právě zpopelněná půda po požáru úrodným místem pro život. Některé rostliny si zachovají život v hlavních částech rostliny, i když jim ohoří listy a větvičky. Některé rostliny, poznáte je často podle mnoha kmenů, jako je třeba Sněžný kaučukovník, mají pod zemí speciální zásobárnu, která jim pomůže uchovat si dostatek živin pro obnovu po požáru. Je to něco jako dřevnatý oddenek využívající specializované škrobovité pletivo, zbytnělý útvar zvaný lignotuber, který požár v bezpečí pod zemí přežije. Je to podobné, jako byste se před požárem dřevěného domu schovali do sklepa se zásobami, a po ohni si dům postavili znovu. Proto také požáry vegetace, kterým Australani říkají bushfire, neznamenají pro flóru zkázu, ale pouze otočení listu.

 

Opět jsem ve výšce nad 1500 m n. m. a teplota zde je velmi svěží. Dokonce musím na krk nasadit šátek, protože mě v něm škrábalo ještě předtím, než jsem na Great Dividing Ride vyjel. Jednoválcový prskot obrovského pístu mě vždy vyklidní. Cesta je poměrně úzká, nebe skoro vymetené, policajti v nedohlednu, takže se to dá pěkně oroštovat. Včerejší poslední hodina jízdy sice byla jako z jiného světa, dnes dopoledne je ale také skvělé. Představte si, že jste v opuštěných horách a máte silnici jen pro sebe... Dojíždím k místu, kde stojí dvě auta. U jednoho z nich je chlapík, který je oblečen jako správce parku, ale je to zřejmě jen turista. Jsme v nadmořské výšce 1610 m n. m. a já vzpomínám na Sněžku a na to, že už bychom se na ní dívali shora. Projdu se trochu kolem, a když se vracím, vidím na druhém zaparkovaném autě českou vlajku. Za celou dobu této jízdy jsem potkal spíš nízké desítky aut a teď tohle. Dám za stěrač svou vizitku a doufám, že mi třeba řidič pošle textovku a potěší ho, že nad Sněžkou minul jiného Čecha.

 

Cesta dál vede neskutečnými zatáčkami vysoko nad hladinou moře. Zatáčku střídá zatáčka, horizont, klesání, znovu do kopce a tak stále dál. Jestli něco ideálně vyhovuje mému scrambleru, pak je to škrábání se takovýmito utaženými cestami na špičky hor. Tak dobrá cesta by se dala jet několikrát tam a zpátky, a třeba si i trochu zazávodit. Já ale jedu stále jedním směrem, který klesá mírně mezi vrcholky až k hladině vodní nádrže na řece Tumut.

 

Evidentně bylo suché období, protože břehy připomínají neobvykle nízkou hladinu na Orlické přehradě na podzim 2015. Hráz této přehrady dělá silný dojem a krom toho silnice pokračuje po její koruně. Byla dokončena jen o dva roky dřív než Orlík a vypadá jako malá sestřička Hooverovy přehrady.

 

Opět stoupám, až do nejvyššího australského města Cabramurra. Leží ve výšce asi 1500 m a je v něm jedna z nejvýše položených čerpacích stanic, ale také nejvyšší australský poštovní úřad. Vše vypadá opuštěně, asi tak jako horské středisko mimo sezónu. Střechy jsou přizpůsobené sněhové čepici, což je na tomto kontinentu věc nevídaná, a pro mě je to osvěžující pohled. Na parkovišti vedle mě zastavuje bílý vůz s poznávací značkou Západní Austrálie. Je to typická dodávka používaná tzv. backpakery, tedy cestovateli, kteří mají v zadní části lůžkovou úpravu. Touto přijely dvě pohledné dívky, jedna z nich v šortkách a druhá v tričku s krátkým rukávem, obě kráčejí v žabkách. Hledáme společně nějaký otevřený podnik a po chvíli hledání nalézáme poštovní úřad spojený se souvenir shopem a kavárničkou. Holky přijely z Canberry a podle přízvuku jsou to Francouzky.

 

Okamžitě jim to nahlas hádám a v duchu si říkám, že je asi musí trochu štvát, že jejich národnost hned každý pozná. Francouzský přízvuk v angličtině byl považován v článku na CNN jako ten nejvíc sexy na světě. Na svůj český přízvuk jsem nebyl nikdy zvlášť hrdý, když jsem ale zjistil, že český přízvuk v angličtině je ve stejném článku čtvrtý nejvíc sexy na světě, nejsem moc nadšený, že mi lidé hádají spíš Švéda, Ira nebo Holanďana.

Pokračuji po neotesané náhorní Spojovací silnici dál a vybíjí se mi mobil s navigací.

 

Když ho používám v horkých slunných dnech na pobřeží, často se pod velmi silným sluncem vlivem přehřátí vypíná. V takové chvíli se skoro nedá vzít do ruky a není se čemu divit. Tady nahoře se mi ale vypnul, protože se nedobíjel a při zapnuté navigaci má opravdu vysokou spotřebu. Pokračuji dál a zahýbám doleva na širokou silnici s kvalitním tmavým asfaltem a opět nalajnovanými čárami. Je mi to trochu divné, tak se rozhoduji zastavit a zjistit, co se stalo s dobíjením. Je to jen rozpojený konektor pod sedlem, takže sedám na motorku a pokračuji dál. Narážím na ceduli varující řidiče před divokými koni. Divokými koni! Fotím, a když mám v ruce mobil, zjišťuji, že jsem si zajel a měl jsem odbočit o jednu dřív doleva.

 

Vracím se pro Spojovací silnici na Silnici kozího hřbetu, ale vůbec to nevadí. Cesta je opravdové motorkářovo potěšení.

Mustangové Austrálie

Cesta kozího hřbetu vede kolem velmi zajímavé vodní elektrárny Tumut 2. Naneštěstí z ní není vůbec nic vidět, protože je celá ukrytá hluboko pod zemí a přístupový tunel je pochopitelně zamknutý. Pokud bych se jím ale dovnitř dostal, našel bych obrovský prostor strojovny víc než 200 m hluboko uvnitř hory, do kterého vedou dva strmé přívody tlakové vody, a z něho pak vedou vysokonapěťové kabely transportující 280 MW elektrické energie dál.

 

Potkat přehradu či elektrárnu tu není nic zvláštního, jen velkých přehrad je ve Sněžných horách šestnáct a systém generuje zásadní část obnovitelné energie pro australské východní pobřeží.

Pokládám se dál do zatáček a výrazně se otepluje. Cesta za posledních pár kilometrů spadla o 1000 metrů nadmořské výšky a říkám si, že už by stálo za to sundat šátek. Jenže pak přijde další stoupání a rázem to šněruje zas do hor. Nechci už tolik zastavovat a tak si užívám skvělé cesty a jedu poměrně vysokými rychlostmi. Najednou jdu prudce na brzdy. Na silnici skotačí dva koně! Značka, která před nimi varovala, sice byla jinde, ale jsou tu. Chci je vyfotit, ale odběhnou, než to stačím připravit. Smutně pokračuji dál, ale na krásném, sluncem zalitém palouku vidím stádo divokých koní. Jen tak si tady v horách pobíhají a žijí.

 

Divocí koně nejsou žádným druhem, ze kterého si farmáři domácí koně vychovali. Naopak. Stejně jako mustangové v Severní Americe i koně, kteří se v Austrálii nazývají Brumby, pocházejí původně od chovatelů. Tito koně utekli, ztratili se anebo se už na svobodě narodili. Jejich předci jsou koně evropských osadníků, ale také závodní Jihoafrické koně, Arabáci a Britští a Indonéští poníci. V podstatě to nejsou koně divocí, ale  přesněji řečeno zdivočelí. Jejich největší australská populace je právě v těchto oblastech Velkého předělového pohoří. A přestože moje motorka má dvě, kůň má něco, co motorky nemají: duši.

Nesnesitelně pěkná jídelna

Dost o koňském sedle, motorkář je takový moderní jezdec na koni, a tak sedám do toho svého, těžko označitelného za pohodlné. Je znát, že už opouštím Sněžné hory a charakter krajiny se mění. Najíždím na větší silnici a poloměr zatáček se výrazně natahuje a povolená rychlost na obyčejné dvouproudé silnici stoupá na 110 kmh, což kontrastuje s osmdesátkou na mnohaproudých dálnicích u velkých měst a podporuje to pocit o dvou odlišných Austráliích: městské a zemské. Je po čtvrté odpoledne, a protože jsem od rána nic nejedl, hlady šilhám, což pochopitelně není pro jezdce optimální. Při nějaké vhodné příležitosti si dám něco do hlavy. Svištím dál až k ceduli na nějaké vodopády, což je právě ta příležitost. Na vyhlídce na vodopád na Paddys River rozdělávám další zásoby.

 

Mám mrkev, vodu a zvláštní chleba, který jsem koupil v obchodě u Davidovy ženy. Je to na první pohled obyčejný kulatý bochníček poctivého žitného chleba, jenže uvnitř jsou třešně a vlašské ořechy. Vřele doporučuji, tato kombinace funguje.

Projíždím městečkem, které asi pojmenovali aboridžinci po návratu z dovolené v Jižní Americe: Tumbarumba. Není ale zas tak zajímavé a tak se rozhlížím jen z motorky. Je to tu takové podhůří, se zemědělským životem a farmami. Na Laurelově kopci začínají rozsáhlé jabloňové plantáže. Člověk, který si jablek váží a má je rád, ale narodil se v Česku, nevychází z údivu. Jabloně jsou zakryté proti ptactvu sítěmi, ale místy jsou zakryté celé strany kopců a stromy nerušeně plodí pod sítí. Vypadá to jako nějaká obrovská maketa.

 

Vsadím se, že děti v nedalekém městě Batlow, nad kterým je kopec s vyhlídkou, mají do školy ke svačině jablíčko a jejich tátové, když zaspí, dostanou od manželky štrůdl. Dal bych si zemlbábu.

Autodráha pro panáčky v životní velikosti

Je podvečer a tak se jede dál. Cesta z Batlow do Tumutu už je taková rychlá, podhorská australská silnice, kterou přikrášluje podvečerní zlaté slunce.

 

Po nádherách Sněžných hor ale není důvod nějak často zastavovat a tak to pálím na sever, chci dnes ještě ujet co nejvíc, abych se dostal do místa, jehož název se mi zalíbil: Wee Jasper. Chci tam projet opět nějakou nezpevněnou cestou vedoucí přes kopce, tak jedu rychle, abych na ní ještě viděl. Tumutem zas jen projedu a směřuji dál do rozsáhlé lesácké oblasti. V Austrálii není příliš oblastí, kde je krajina kulturní, ale právě oblasti státních lesů jimi jsou.

 

Povrch asfaltu je hrubý a dobře drží v zatáčkách, slunce už je nízko a vrhá dlouhé stíny a jehličnaté lesy opět připomínají Česko. Farmy se ztratily daleko za mnou, nikdo nikde a tak se jede pila. Přehledná krajina k tomu jen vybízí a stromečky trpělivě stojící u krajnic jsou vděčnými diváky sólo motorsportu. Jadrný jednoválec větší než pivní půllitr se přes 180 nevyšplhá. Brzy ale sjíždím z této rychlodráhy a dál mě vede cesta z nasypaných oblázků, po které se jede mimořádně špatně. Kamínky vůbec nedrží, přední kolo se boří a držet vyšší tempo je docela nejisté. Navíc brzy dojíždím do bodu, kde je cesta v mapě přehrazena bránou a vypadá to, že dál je to soukromý pozemek, zřejmě nějaká nepřesnost v mapových podkladech. Už je sedm večer a do Wee Jasperu zbývá asi 50 km mimo asfalt. Naštěstí brzy najdu správnou stezku. První kus cesty je široká vybudovaná cesta pro lesní vozidla.

 

Se světlem o závod

Oblázkových částí naštěstí není mnoho a tak se dá jet i poměrně rychle, osmdesátku ale nepřekračuji, protože už zase hrozí setkání s klokany, které tady u lesa tuším. Brzy ale odbočuji na daleko užší a náročnější stezku, která si to klikatí částečně vysázeným lesem a částečně původním pralesem. Cesta je náročnější, ale zábavná, po celém dni na asfaltu má člověk pocit trochu poctivější jízdy. Jede se hlouběji pralesem a přibývá zatáček.

 

Vůbec netuším, co je to ten Wee Jasper zač, a také nevím, zda tam někde je asfalt. Najednou mě zastavuje nečekaný zjev. Po desítkách kilometrů mimo silnici, v jedné z nepřehledných vraceček ve svahu stojí dopravní zrcadlo. Stejně jedu pomalu, tak zastavuji a dělám selfie v zrcadle.

 

Slunce už zas osvětluje pouze vrcholky kopců.

 

Po cestě jsem už potkal hodně spíš středně velkých klokanů, naštěstí vždy dál ode mne. Dojíždím do večerní osady Wee Jasper. Dokonce tu mají i školu založenou v předminulém století. Přespat by tu někde asi šlo, ale moc se mi to nezdá a říkám si, že bude lepší ještě kousek popojet a spát někde v kopcích o trochu víc na sever. Po charismatickém mostě tedy opouštím Wee Jasper a pokračuji dál s plánem přespat na prvním vhodném místě. Světlo padá a takové místo se stále ještě nenaskytlo. Doplácím na jednu zásadní vlastnost Austrálie mimo národní parky, rezervace a státní lesy: všechnu zem někdo vlastní a má ji oplocenou. Určitě by se nezlobil, kdybych tam přespal, ale nedělá se to. Musím tedy pokračovat krajinou pastvin dál a hledat místo na nocleh. Šeří se a stále nic. Přece nebudu spát přímo u silnice!? Navíc tady skoro není rovný flek půdy, vše je v kopci. Jedu dál, a i když by cesta byla docela pěkná, moc si jí neužívám. Raději bych už rozbil stan a neměl strach, kdy mi do výpletu strčí klokan pracky. V mapě si vytipovávám oblast rozlité řeky Murrumbidgee, ale když ji už skoro za soumraku po dlouhém mostě přejíždím a zastavuji na obou stranách, zjišťuji, že je oplocená i řeka a není kde stan postavit! Od Wee Jasperu jsem už ujel asi 40 km. Nejbližší město je 20 km daleko a tak pokračuji dál. Už je úplná tma a tak jedu velmi, velmi pomalu. Aftermarket štít mi odráží světlo s kovovou doplňkovou mřížkou přímo do očí a tak jedu ve stoje, abych v hluboké tmě alespoň něco viděl. Přenocovat není kde a tak jsem ujel celých 20 km do Yassu. Ve větších městečkách lze často stanovat na výstavišti nebo na odpočívadle. Zdejší výstaviště ale takovou možnost nemá, a tak se v rezidenční oblasti v úplné tmě ptám čtvrtým nejvíc sexy přízvukem nějakých lidí, co ještě něco nakládali před domem, kde bych mohl složit hlavu. Docela vyplašení mě posílají k řece do nějakého karavan parku. Po cestě jsem ale našel jiné místo u řeky a až mezi desátou a jedenáctou večer zapínám vstup do stanu a nechávám venku komáry. Dnes to byla cesta ze Sněžných hor, rozsáhlou oblastí jehličnatých státních lesů až přes ovčí pastviny, asi 450 kiláků a deset hodin na motorce. Kuklím se do spacáku s probroušenými dírami.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 15x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist