reline_unor



Great Dividing Ride 2

Cesta do Velkého předělového pohoří, část 2

Kapitoly článku

Toto je 2. pokračování cestopisu Great Dividing Ride. (část 1.)

 

Noc je na pohodu, vzhledem k větší jižní šířce i nadmořské výšce je teplota v noci pro tenký spacák příznivá a tak odpočatý vstávám do viktoriánského rána v osadě Bonang. Každý den je nový život.

Když se rozhlédnu do svěžího dne, vidím, že jsme nedaleko sebe strávili noc s býkem, který od mého modrého stanu nemohl včera večer oči odtrhnout. Hovořím-li o osadě, je nutno říct, že když se otočím všude kolem sebe, vidím stavení jen tři: jednu farmu, prázdný společenský dům s dětským hřištěm, na kterém jsem spal, a zavřený general store. Protože nejsem žádný drsoň (ale jasoň), posnídám svůj ración způsobně u stolu. Sestává se z müsli a vody; mám s sebou ale i benzinový vařič a dvě konzervy.

Ihned, co první paprsky a vánek osuší tropiko, balím a vyrážím. Mám před sebou nájezd do hor a možná i výjezd lanovkou někam do nejvyšší australské hory, kterou všichni Australani vyslovují špatně: dvoutisícovky Mt. Kosciuszko.

Gravel Road

Hned za rohem uhýbám prudce na sever a po několika koňských délkách mě vítá značka stejné barvy jako moje falešná nádrž: GRAVEL ROAD.

 

Při plánování nedokážu na první, ale ani na druhý pohled rozlišit, jaký povrch vlastně vedlejší silnice mají. Další zajímavostí je, že my v Česku, pokud chceme pro terénní auto použít všeobecný název a ne například džíp nebo gazík, říkáme offroad. Jenže v Austrálii se terénním autům offroad neříká, říká se jim totiž výhradně four wheel drive, neboli 4WD. Pokud máte nějakou placatou plechovku s náhonem na všechna, např. Subaru anebo Škodu Scout, říká se jim AWD. Ve skutečnosti je to docela výstižné pojmenování, protože málokdo opravdu jezdí off road - tedy mimo cestu. Nic na tom nemění to, že Austrálie je prokřižována cestami s povrchem neasfaltovým: třeba šotolina, oblázky, písek, hlína, kamení, prach atd. A nic na tom nemění ani to, že na mnoha úsecích je značka ‘4WD only‘ a věřte, že se tím nemyslí moderní SUV, ani AWD; ta by tam totiž neprojela.

Viktoriánský den začíná dobře. Podle propočtů mám po průjezdu horami rezervu benzínu na asi 40 km a tak se s chutí vydávám na šotolinovou silnici. Je hodně tvrdá, takže se po ní jede rychle, jen když se barva podkladu změní z pískové na šedou, tak to začne hodně klouzat. Moc tomu nepomáhají ani pneumatiky Anakee 3, které jsou určeny do terénu jen z 10 %, přestože na zbylých 90 % asfaltu jsou stoprocentní.

Silnice McKillopa se proplétá příjemnými zatáčkami a je stíněna eukalypty. Přejíždím první dřevěný můstek přes Jingallala River, který jako by říkal: otoč heftem, čeká tě jízda podél řeky Deddick River, tak se pořádně drž. A taky že ano, cesta se klikatí na dohled od řeky. Povrch se často mění. Rally jezdci říkali, že australská šotolina je obzvlášť klouzavá. Mně se zdá, že nejvíc klouže v zatáčkách. Co se mi ale nezdá, je takzvaná roleta, tedy mikro zvlnění povrchu, která je právě jen v zatáčkách, vždy na vnitřní straně a nejvíc u apexu. Když se podívám ze strmých svahů dolů k řece, pokračuji McKillopovou cestou s respektem. Stejně bych měl být s plynem jemný, protože zásoba benzínu není velká.

 

 

 

Národní park Sněžné řeky

Asi po 50 km po klikaté silničce míjím cedule označující začátek národního parku Snowy River. V létě, ve vedru a s australskou flórou mi to přijde trochu komické. Úsměv ale po necelých dvou kilometrech přechází v němý úžas. Hluboko v pralese, anebo jak Australani říkají "v buši", jsem dorazil k spektakulárnímu, velmi vysokému dřevěnému mostu McKillopa. Ve třicátých letech ho inženýři postavili přes jednu z nejsilnějších řek v zemi. Potopa o tři metry vyšší, než historicky nevyšší voda, jim ho spláchla těsně před oficiálním otevřením. To chce pauzu.

 

Chci si nečekaný most uprostřed divočiny dostatečně užít a vytahuji jablko. Opodál svačí rodinka, která přijela 4WD truckem (neboli pickupem). Dávám se s nimi do řeči a zjišťuji, odkud a kam jedou. Když odcházím, chlapík mi nabízí sandwich, který s díkem odmítám. Táta od rodiny říká, že se nemusím bát, že sandwiche jsou v pořádku, že je připravila jeho manželka. Pak ale dodává, že se ho už několikrát pokusila jídlem otrávit. Věnuji jí soucitný pohled a říkám, že tomu se dá uvěřit jen stěží. Odjíždím dolů k řece, abych si prohlédl funkční a dobře vypadající most z odstupu. Dole by se určitě krásně koupalo, ale na proud vody Sněžné řeky si nenacházím čas a ve stupačkách směřuji zpěk nahoru přejet most. Výhled na mostě je opravdu výborný a nedá se nezastavit na nerozhlédnout se.

Kolářovo sedlo

Dalších deset kiláků vede do kopce, užší cesta se klikatí po hraně kopce a malé kamínky fungují na vyschlém tvrdém podkladě jako kuličková ložiska. Jak jsem říkal, koupat se nechci a i když je údolí opravdu nádherné, hledím si toho, abych se do něj s motorkou nepodíval v některé z desítek zatáček ve svahu, do kterých není přes skálu vidět.

 

Po úzké silničce se dostávám do Wheelers Saddle, které je 690 m nad mořem a znamená, že už jsem se dostal do hor. Hory kolem jsou trochu neobvyklé, protože jsou zarostlé zelení, přesto ale krásné. Vypadá to jako jedna velká zelená monokultura, ale není tomu tak. Vše co zde je, je původní flóra, divoká a pralesní, nic není kulturní, nic není vysázené. Lidi zde prahli po stříbru, ne po dřevu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (17x):
Motokatalog.cz


TOPlist