Expedice Střední Asie - Ukrajina a jih Ruska

Na Stalingrad!

Stále se držíme břehu Azovského moře a přijíždíme do Rostova na Donu. Prohlížíme si centrum města, které je velmi upravené a díky pravoúhlému systému ulic i velmi přehledné. Přemýšlíme, kde se dnes ukempujeme a nakonec nás hlídač pouští bezplatně do městského parku, který se rozkládá na břehu Donu a slouží jako tzv. „baza oddycha“. Řeka nás překvapuje svou čistou a teplou vodou a tak se večer koupeme s pohledem na nádherné kopule zdejších chrámů.
Z Rostova vede přímá silnice do Volgogradu, do města proslaveného porážkou německé armády v roce 1942. Cestou po nekonečných rovinách bez lidí přemýšlíme co tu Hitler vlastně chtěl.

Centrem města je památník s obrovskou sochou ženy, takzvanou “matkou Rusi“. Z dálky je sice památník dobře vidět, ale najít k němu tu správnou cestu chvíli trvá.
Památník je to opravdu monumentální. Parkem podél jezírka se dostáváme až k hlavní části památníku. Tvoří jej kruhová místnost, ve které hoří věčný oheň a jejíž zdi jsou popsány jmény padlých.

V éře Sovětského svazu prý byly do tohoto města stěhovány „ideální páry“ a výsledkem tohoto pokusu je obrovská koncentrace nejkrásnějších žen Ruska. Jízda na motorce spolu se sledováním okolí je zde opravdu „nebezpečná“ a nejen kolega na Africe je několikrát jen kousek od pádu.

Proti proudu Volhy

Volha je největší evropskou řekou a kousek od svého ústí do Kaspického moře je její šířka skutečně impozantní. K jejímu překonání jsou třeba dlouhé mosty, které jsou i dnes strategickými místy a jsou stále pod dozorem vojáků. Břehy Volhy připomínají spíše mořské pláže. Proto se zastavujeme a koupeme. Voda je nejen teplá, ale i čistá.
I když jedeme po pravém břehu Volhy, tak vodu vidíme jen zřídka. Jediné co vidíme je rovná silnice mizící za horizontem. Občasným zpestřením je přikázaná třicítka a následná kontrola jejího dodržování po více než 15 kilometrech cesty, kdy už na značku bezdůvodně omezující rychlost všichni zapomněli. Naštěstí nás protijedoucí řidiči před měřícími policisty včas varují, a tak úsek projíždíme bez komplikací.
Při mnoha zastávkách u policejních stanovišť GAI, která jsou rozeseta po hlavních trasách po 30 až 50 kilometrech, jsme vždy posláni na registraci spolu s dotazy kam jedeme a proč, kolik motorka jede atd. Jsme už vycvičeni z loňska a tak trpělivě odpovídáme a odpovídáme.
Volhu opět překračujeme ve městě Marx, ze kterého vede most do dalšího města se zajímavým názvem Engels. Jaká náhoda!

Na hranice Kazachstánu

Vzdalujeme se od řeky a postupně ubývá zeleně a zvyšuje se teplota. Začíná step. Je to znát i na obyvatelstvu, které je zde rapidně chudší. Mnohokrát spatřujeme absurditu Ruska, kdy u zchátralé vesnice stojí obrovský památník, třeba pásovému traktoru.



U hranic s Kazachstánem stojí malá benzinová pumpa a restaurace, do které jsme pozváni jejím majitelem. Ten nás přesvědčuje, ať přespíme u něho a hranice překračujeme až zítra. Prý má na hranicích kamaráda. Nám ale ruská víza končí už dnes a nechceme riskovat potíže a pokutu. Zkouším se tedy domluvit s velitelem celnice, zda bychom mohli přejet až zítra. Nejdříve to vypadá nadějně, ale nakonec usuzuje, že by s další směnou mohly být potíže a tak opouštíme Rusko ještě večer.
Ruský konzul v Praze je asi vtipálek, protože nám ruská víza ukončil o den dříve než začínají platit ta kazašská. Jedeme tedy 20 km stepí „pásmem nikoho“ a spíme těsně před kazašskou celnicí. Celníci jsou naštěstí velmi veselí, většinou mladí kluci. Přicházejí se s námi pozdravit a snaží se z nás vytáhnout nějaké erotické časopisy, které jsou tu zakázaným zbožím. Mají ale smůlu, tohle jsme si do kufrů opravdu nepřibalili! Usínáme a říkáme si, že je to snad náš nejbezpečnější nocleh v životě!



Pokračování naší expedice v příštím díle na Motorkari.cz...

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)