reline_unor



Expedice Střední Asie - Kazachstán a Kyrgyzstán

Kapitoly článku

Rozpálenou krajinou, ale již po asfaltové cestě, přijíždíme do Turkistánu, v jehož centru stojí mauzoleum Koshy Ahmeda Yasaui.
Ještě před městem se zastavujeme v zahradní restauraci na oběd. Dáváme několik chodů, hlavně plov je vynikající, čaj a povídáme si s ostatními u okolních stolů. Všichni považují za slušnost se s námi pozdravit. Zrovna probíhá mistrovství světa v hokeji, český tým má zřejmě dobrou pozici, a tak jsme hrdiny dne. Seznamujeme se i s malým synem majitele a jeho kamarády. Toho zajímá spíš fotbal, zná Nedvěda i Kollera a až vyroste tak chce být manažerem. Město Turkistán nás upoutalo svou čistotou a celkem klidným provozem. U velkého náměstí stojí nádherné mauzoleum. Je podobné známým mauzoleím v Buchaře či Samarkandu. Prohlídka nám zabírá několik hodin v parném odpoledni. Alespoň, že uvnitř je chládek.


Ve stínu stromů nás zastavuje stařec a ukazuje nám na mapě, že jen několik kilometrů odsud v horách je podobné mauzoleum. Prý je ale mnohem starší a patřilo stavitelově dědovi. Ač tu stařec žije celý život, tak neví, kterou cestou se k němu dostat, takže máme smůlu.
Za Turkistánem zastavujeme u malého stavení, kde rozděláváme stany a jsme nuceni provést výměnu oleje. Domácí není dlouho schopen pochopit na co chceme nádobu a proč nevypustíme olej rovnou do země. Večer nám ukazuje celou rodinu a místnost plnou prázdných lahví od tvrdého alkoholu a před ní hrdě říká: „Tohle všechno jsem vypil sám!“ Robertovi, který jede sám, zase nabízí svou mladou dceru.

Do Kyrgyzstánu


Prvním překvapením pro nás je, že jsme v tomto roce první turisté z „nesovětského“ státu, kteří překračují hranice Kyrgyzstánu na tomto hraničním přechodu. Mezi celníky vnášíme totální zmatek, všichni si nás chtějí prohlédnou a hlavně v nás vidí snadné přilepšení k výdělku. A tak po přátelském posezení u velitele kyrgyzské celnice a předaném dárku ve výši 10 Euro začínáme stoupat do hor.
Jen několik kilometrů od hranice se rozprostírá nádherná přehrada na řece Talas. Zastavujeme a fotíme. Velmi rychle nás ale zpozoruje hlídač. Suše nám sděluje, že stojíme na zákazu zastavení, i když jde evidentně o parkoviště. Máme prý zaplatit pokutu. Nabízíme dva dolary, ale je nám řečeno, že to je na pokutu opravdu málo. Vysvětlujeme, že to není pokuta, ale dárek pro něj. Ihned dojde ke změně. Na pokutu je to málo, ale dárek, to ano, to může být. Najednou jsou z nás kamarádi a hlídač nás vyprovází s širokým úsměvem.
Máme za sebou sotva 20 kilometrů kyrgyzských silnic a jsme chudší o 10 Euro a 2 dolary. Vůbec se nám to nelíbí a říkáme si, že pokud to bude takhle pokračovat dál, tak to bude hodně drahý výlet. Naštěstí to byla naše poslední „pokuta“ v Kyrgyzstánu.

Do průsmyku Otmok


V prvním a zároveň posledním městě před průsmykem Otmok, ve městě Talas, zastavujeme a chceme natankovat. Nastává malý problém, u benzinové pumpy mají jenom benzin 76 oktanů. Začíná nejzajímavější tankování naší cesty. Potřebujeme 93-oktanový benzín a ten lze podle místních koupit u pumpy až v Biškeku. Zároveň nám radí ať využijeme „domácího tankování“. Vybíráme si tedy jednu z mnoha prodavaček pašovaného benzinu u cesty. V nabídce je benzin 80, 85 a hlavně 93 oktanů.
Tankujeme pomocí kýblu a trychtýře a prodavačkou jsme ujišťováni, že jde o kvalitní kazašský benzin, a ne o nekvalitní uzbecký, na který jsme byli upozorňováni. Benzin má zvláštní barvu a zápach, ale bralo ho tu před námi několik aut japonské výroby, tak snad bude v pořádku. Stejně nemáme na výběr. Všímáme si i toho, že zde zvykají zánovního Nissana na benzin 76 oktanů. A on bez problémů jede! Později během cesty často zíráme na to, jaká auta dokáží jezdit na 76 oktanů a říkáme si, že se to v Čechách s tou kvalitou benzínu nějak moc přehání.
Pozdě večer hledáme nocleh a nacházíme jej v jablečném sadě za rozestavěným domem, do kterého jsme pozváni na malé pohoštění. Všude v Kyrgyzstánu se k turistům chovají velmi pozorně, je to přece jenom muslimská země. Stůl je bohatě prostřen, ochutnáváme ovoce, zeleninu, sýr, pečivo a různé sladkosti. Vše zapíjíme vodkou a čajem.


Ráno se rozloučíme a začínáme stoupat po šotolinové cestě do průsmyku Otmok. Kolem nás se rozprostírá nádherná divoká krajina Kyrgyzského Alatau. Na loukách se prohánějí koně a u divoké bystřiny je několik jurt. U nich posedávají několikagenerační rodiny. Od mužů jsme zváni na kumys a další dobroty.
Kumys je nápoj z kvašeného kobylího mléka, ve kterém je i trochu alkoholu. Na náš středoevropský žaludek účinkuje téměř stejně jako šaratice.
Po mnoha serpentinách dosahujeme vrcholu sedla ve výšce 3333 m.n.m. K našemu překvapení se zde na vrcholu průsmyku pasou krávy, ale pastevce nevidíme.
Po dlouhém klesání najíždíme na hlavní trasu mezi Biškekem a Oší. Tato silnice je hlavní tepnou Kyrgyzstánu a proto je i maximálně udržovaná. Povrch je asfaltový a jeho kvalita se může měřit se silnicemi západní Evropy. To vše ve výškách nad 3000 m.n.m.
V těchto výškách panuje vysokohorské počasí. Setkáváme se tu s prudkou změnou počasí, kdy se z nádherného teplého a jasného počasí během několika minut prudce ochladí a začne hustě pršet. Teplota spadne na 5 °C a my jsme rádi, že začínáme opět klesat.




Před námi je dlouhý sjezd do údolí. Klesáme cestou plnou zatáček více než 80 km a nakonec jsme o 2450 metrů níž u řeky Naryn. Tato řeka je jednou z nejdůležitějších v Kyrgyzstánu a patří k jedné ze dvou zdrojnic řeky Syndarja. Nacházíme se v nejúrodnějším kraji Kyrgyzstánu, ve Ferganské kotlině.

Ferganská kotlina


Na řece Naryn je několik přehrad, které slouží k zásobování státu elektrickou energií a mezi ty nejhezčí patří přehrada Tokto-gul. Její sytě modrá barva kontrastuje se zeleným okolím a s vyprahlými a rozeklanými úbočími okolních hor. Podél této přehrady jedeme až do večera a stan si rozděláváme u malého kafé, ve kterém výborně povečeříme pečenou rybu s několika saláty.
Kraj je to opravdu úrodný, navštěvujeme tržiště, kde kupujeme spoustu druhů ovoce a zeleniny, hlavně melouny.
Chceme poobědvat a vybíráme si zahradní restauraci, u které zastavuje nejvíc aut. Vítáme se všemi hosty i personálem a uleháme k jídlu. Nejí se totiž u stolu jako u nás, ale polehává se na kovových konstrukcích u nízkého stolečku. Jídlo o několika chodech trvá pár hodin, není třeba nikam spěchat a tak odpočíváme a povídáme si s ostatními hosty.

Údolím řeky Jumgal


Od města se vracíme stejnou cestou, protože jiná tam není. Stoupáme do sedla Ala-Bel a naplno si vychutnáváme krásu okolních hor. Míjíme rozbouřené řeky padající do údolí.
Opět jsme na náhorní plošině a nejlepší pohled na ní je z průsmyku Too-Ašuu. Jen co opustíme náhorní plošinu začíná se cesta do hor zařezávat do skály těsně podél řeky. Touto cestou vedla jedna z větví „hedvábné stezky“ a byla používána jako náhradní řešení, když docházelo k přepadání na hlavní trase. Celá oblast je vyhlášenou přírodní rezervací s unikátními biotopy. Často zastavujeme, fotíme a natáčíme.


Obydlených míst cestou do městečka Čaek je na břehu řeky minimum. Na silnici často chybí asfalt a mezi místní lidi vnášíme docela zmatek. Večer se blíží a tak hledáme nocleh. Ujímá se nás jeden vesničan a ukazuje nám několik míst vhodných na postavení stanu. Mezi tím představuje svojí rodinu. Seznamujeme se i s jeho babičkou a jsme překvapeni. Tato paní, vypadající na 90 let nemá ještě ani 60! Život je zde skutečně velmi tvrdý.
Ráno pomalu stoupáme do dalšího průsmyku, který je jako jedno z mála míst v Kyrgystánu nehezký a depresivní. Na vrcholu stojí stará meteorologická stanice a několik maringotek, jejichž obyvatelé prodávají mléko a kumys. Ve vesnicích pod průsmykem nejde koupit nic jiného než sladkou limonádu a lidé se s námi nechtějí vůbec bavit. Raději rychle ujíždíme k jezeru Isyk-Kul.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):
Motokatalog.cz


TOPlist