sumoto_leden



Expedice Střední Asie - Kazachstán a Kyrgyzstán

Ráno po celním odbavení vyrážíme po asfaltové silnici do prvního většího města za rusko-kazašskou hranicí, do Uralu.

Kapitoly článku


Seznamujeme se s novou zemí a vyptáváme se místních, kteří se jako vždy shromáždili u našich motorek, na stav cesty do největšího města země Alma-Aty. Dostává se nám ale naprosto rozdílných odpovědí – perfektní asfaltkou počínaje a nesjízdnou cestou konče. Je vidět, že se nám snaží pomoci, ale většina z nich asi nebyla dál než 100 km od města a tak prostě nevědí. Necháme se tedy překvapit!
Nakupujeme jídlo a pití a vyrážíme do stepi. Asfalt se pomalu, ale jistě začíná vytrácet. Většina aut jezdí docela rychle po pistách, kterých je vyjeto okolo hlavní cesty hned několik. Jsou ale písčité a na motorce se po nich jet nedá, a tak nám nezbývá než jet pomalu a vyhýbat se dírám. Musíme uznat, že pravdu měli ti co tvrdili, že je cesta velmi špatná. Ne nadarmo je místními kamioňáky označována jako peklo.
Postupujeme jen velmi pomalu a stany si na radu místních stavíme vždy u nějakých lidí. Spát ve volné stepi by po nás mohlo být nebezpečné. Jednak proto, že je tato oblast extrémně chudá a někdo by mohl zatoužit po našich věcech. A také proto, že se odtud v posledních letech díky nabídce ruské vlády odstěhovalo dost rodin do vysídlených vesnic okolo Moskvy. Své čtyřnohé miláčky si sebou nevzali a tito psi se stahují do smeček. O jídlo je ve vyprahlé stepi velká nouze a tak jsou velmi agresivní a nebojí se ani napadnout člověka.


K noclehu si většinou vybíráme kafé, jednoduché domky, kde vaří čaj a kde se dá odpočinout. Nevadí jim ani když tu chceme přespat, alespoň se něco děje. Jídlo si ale musíme přivést sami. Kafé jsou rozmístěna po 50 až 100 km. Voda, i ta na čaj, je z potoka a místní ji musí mnohdy dovážet několik kilometrů. V kafé bydlí většinou jedna rodina.
Jednoho večera jsme trochu neodhadli vzdálenost a začíná se pomalu stmívat. Jízda cestou plnou hlubokých děr je velmi riskantní, a tak chceme co nejdřív zastavit u nějakých lidí. Protijedoucí řidič náklaďáku nás ujišťuje, že to máme už jen nějakých pět, maximálně deset kilometrů. Ve skutečnosti je to třicet až čtyřicet a jedeme už za úplné tmy. Přijíždíme k několika domkům, ve kterých bydlí početná rodina i s velbloudy a slepicemi. Máme hlad a tak si v „restauraci“ dáváme čaj a maso s bramborem. Už při jídle vedeme dlouhou debatu na téma „co to asi jíme“. Podle kostí je to cosi mezi psem a beranem a v noci je klukům dost špatně.
Ráno musíme vstávat dost brzy, už před svítáním. Rychle balíme a vyrážíme, abychom si pár hodin užili „chládku“, tedy teploty do 30 °C. Během dopoledne se pak teplota vyšplhá k 50 °C. Na cestě chybí asfalt, díry hluboké až 3 metry nejsou výjimkou a není tu ani kousek stínu. Průměrná rychlost našich motorek je 15 km/h. Přes den odpočíváme u čaje v nějakém kafé a na další cestu vyrážíme až okolo čtvrté či páté hodiny.
Jsme vděční za každé pozvání do domků místních, kdy si můžeme odpočinout, ochladit se, dát si čaj a dát si něco místního k jídlu. Třeba ovčí sýr sušený na slunci, který vydrží i několik let. Domky jsou velmi jednoduše zařízeny, tvoří je většinou dvě místnosti. Větší obytná a menší sloužící jako kuchyňka. Postaveny jsou ze směsi bláta a slámy. U dveří si musí příchozí zout boty, místní chodí doma jen bosi, protože na podlahách jsou tkané koberce a z nábytku je tu jen nízký stolek uprostřed místnosti a pár truhel. Po zemi jsou rozloženy malé polštářky a koberce jsou i na stěnách.


Aral


Pompézní branou vjíždíme do města Aral, které dříve stálo na břehu stejnojmenného jezera. Po hlavní a jediné asfaltové cestě, místy zaváté pískem, přijíždíme do centra. Je to docela malé a nehezké město a u malého tržiště a několika obchodů probíhá veškerý život. Celý region musí vláda dotovat. Ani se nedivíme, že je tu průměrná délka života jen něco málo přes 40 let!


Zastavujeme se v restauraci, okamžitě jsme středem pozornosti a dostáváme vlastní salonek. Motorky nám na příkaz majitele před vchodem hlídají a my si můžeme v klidu vychutnávat čaj a chladnou vodu.
Pak se jedeme podívat tam, kde byl břeh Aralského jezera. Ve vyschlém rozpraskaném dně pokrytém solí jsou jen rezivějící vraky lodí. Voda tu díky socialistickému systému zavlažování dávno není, břeh se posunul o více než 100 kilometrů dál. Přesto se sem přijíždějí vyfotit svatebčané. Je to přece jen jediné výletní místo široko daleko. I když většinu mužské části svatby zajímáme více my a motorky než focení.

Od Bajkonuru k řece Syrdara


Cesta vede i kolem známého kosmodromu Bajkonur, ale bohužel z něj vidíme jen obrovské parabolické antény. Blíž jet nemůžeme, celá oblast je uzavřenou vojenskou zónou kam se smí jen s propustkou. Za tento kus země platí ruská vláda Kazachstánu 120 milionů dolarů ročně. To, že jsme v ruském vojenském městě, je vidět i na kvalitním asfaltu a novém vozovém parku.
Čtyřicet kilometrů od Bajkonuru se silnice zase zhoršuje a kolem nás se rozprostírá jen nekonečná step. Až po dlouhé době se objevuje první most přes řeku Syrdarju.
Voda z řeky zásobuje hlavně zavlažovací kanály pro pěstování bavlníku. Ty se začaly stavět v době Sovětského svazu jako gigantický projekt zúrodnění suchých oblastí. Myšlenka sice pěkná, ale nerealizovatelná. Během několika desetiletí došlo díky sníženému průtoku vody v Syrdarje k vysušení velké části Aralského jezera. Voda v zavlažovacích kanálech začala být kontaminována solí, takže na polích neroste nic kromě rákosu. Bavlna a ostatní zemědělské plodiny se pěstují jen na zlomku plochy. Tuto ekologickou katastrofu řeší odborníci z celého světa a říkají, že pokud se přestanou stavět další kanály, tak by se mohla situace vrátit do normálu během 300 let.
Města u cesty jsou sice velmi chudá, ale dá se v nich nakoupit výborné a levné jídlo. Lidé jsou příjemní a dobře se s nimi povídá.


Na tržištích kupujeme místní chleba, což je jakási placka a výborné ovoce. Mají tu několik druhů melounů a dýní za velmi nízké ceny. Vždyť třeba za kilo žlutého melounu jedna koruna je cena víc než pěkná! Chuť zdejšího ovoce se s naším nedá srovnat, je to prostě něco úžasného. Koupit masné výrobky si příliš často netroufáme, přece jenom je vedro a v masnách je maso pouze zavěšeno na hácích. Chladící zařízení sem zřejmě ještě nedorazila. V obchodech samozřejmě nechybí všudypřítomná Coca-Cola a tyčinka Snickers.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (2x):
Motokatalog.cz


TOPlist