Expedice Střední Asie 2006 – část třetí

Přímou cestou pokračujeme k ruské hranici. Komárů zase začíná přibývat a za Karagandou si navečer všímáme, že máme zase prasklinu na ráfku, asi 5 cm na svařeném místě. Od řidičů kamionů se dozvídáme, že v 90 km vzdálené Ekibastuze určitě budou mít svářečku na hliník. Ráno třicetikilometrovou rychlostí přijíždíme do města, prasklina se naštěstí nezvětšuje. Svářečskou dílnu nalézáme rychle. Je profesionálně vybavená a vlastní ji Rusové. Majitel je také motorkář a tak je o nás perfektně postaráno. Zatímco jeho zaměstnanci spravují ráfek, tak my sedíme v kanceláři a občerstvujeme se kávou, čajem a chlebem se salámem. Všichni se k nám chovají moc hezky a povídají si s námi. Kolo je perfektně svařené a dokonce zdarma. Po montáži odjíždíme do majitelova penzionu, kde si dáváme teplou sprchu a k obědu pelmeně.

Ekibastuza je průmyslové město vybudované v polovině 20. století když se zjistilo, že se v okolí malé vesničky nachází cenné ložisko černého uhlí. Nachází se tu největší povrchový černouhelný důl na světě, a právě do něho nás majitel dílny a penzionu bere na exkurzi. Sedáme do jeho nové Toyoty a zřejmě je ve městě velkým bossem – nikdo se nás nesnaží v dole legitimovat nebo zastavovat, stačí jen zablikat a můžeme jet. Prohlížíme si důl Bohatýr, který je hluboký 400 m a široký přes 10 km. Zaměstnáno je tu 6 tisíc lidí. Uhlí se po vytěžení odváží vlaky a naplnění jednoho vagonu trvá pouhé čtyři sekundy, v roce tu 2005 vytěžili miliardu tun uhlí. Jsou tu prý obrovské zásoby – těží se tu 50 let a při stejné těžbě jsou tu zásoby ještě na 300 let. Prohlížíme si tento důl a je to pro nás něco neuvěřitelného, doly v severních Čechách jsou oproti tomuhle malinké.

Pokračujeme do Pavlodaru a pak podél řeky Irtyš na kazašsko-ruské hranice. Ve vesničce Kačiry si chceme prohlédnout starý nákladní přístav a ujímá se nás vesničan v žigulíkovi. Udělá nám průvodce po své vesnici a na rozloučenou nám dává rybu, strunatce obolchon, tu stačí jen vykuchat a posolit a za pět minut se může jíst. On tyto ryby loví přímo v Irtyši a na trhu jsou prý dosti drahé.
Na hranicích absolvujeme tradiční „kolečko“, musíme si udělat novou pojistku a techničák. Bohužel nemáme rubly a pohraničník nám nabízí dosti nevýhodný kurz. Naštěstí se nám podaří vyměnit peníze s řidičem kamionu.
Ráno jsme již v Omsku na nádraží a dáváme se do vyjednávání jak dostat nás a motorky jedním vlakem do Moskvy. Vlakem jsme se po Transsibiřské magistrále přepravovali již dvakrát, a tak jsme poučeni a víme jakou taktiku na nádražáky zvolit. Nacpeme se k okénku pokladny a nedáme pokoj dokud se ve vyprodaném vlaku neobjeví čtyři volná místa ve druhé třídě a nezavolají do bagážní pokladny aby nás tam čekali. Tato diskuze trvá asi hodinu, ale nikdo za námi ve frontě neřekne ani slovo, že zdržujeme. Asi je to tu normální. Máme velké štěstí, pokud se nám vše podaří, tak bychom mohli odjet vlakem už za tři hodiny. Jdeme se tedy do bagážní pokladny domluvit na zvážení a naložení motorek, naštěstí je paní vedoucí rozumná a motorka má oficiálně pouhých 200 kg. Vyplňuje nám papíry, vracíme se do pokladny a kupujeme lístky za 3500 Kč za osobu na vlak Barnaul-Moskva. Máme už jen chvíli na nákup jídla do vlaku. Přijíždí vlak a my musíme během 45 min., které tu má jako plánovanou přestávku, motorky naložit a zajistit. Dveře do bagážního vagonu jsou asi 1,5 m nad úrovní nástupiště a tak musíme požádat několik statných nádražáků o pomoc. V kupé pro čtyři si pak uděláme pohodlí a užíváme si dvoudenního odpočinku.

V Moskvě máme den čas a ten využíváme k návštěvě těch nejznámějších památek. Prohlížíme si Rudé náměstí, Kreml a Chrám Vasila Blaženého. Je to naše třetí návštěva Moskvy a konečně máme štěstí – je otevřeno mauzoleum V.I. Lenina. Je otevřeno jen asi třikrát týdně a pouze na pár hodin. Teď je před ním dlouhá fronta a kdybychom si stoupli na její konec tak bychom se určitě nedočkali. Vmísíme se tedy asi do třetiny fronty mezi zájezd britských středoškoláků a asi po hodině si prohlížíme mumifikovaného Lenina. Je to opravdu silný zážitek.

Šíleným moskevským provozem vyjíždíme vpodvečer z Moskvy a po tříproudé M2 míříme na Tulu a pak na Orel. Z Železnogorsku přijíždíme po panelové silnici na hraniční přechod s Ukrajinou. Odbavení je nečekaně rychlé, jen se nás chvíli snaží otravovat ruský imigrační úředník. Ptá se nás co jsme dělali v Kazachstánu když máme pracovní víza. Odpovídáme, že mu do toho nic není a z toho je tak překvapený, že dává pokoj.
Projíždíme hezkou kopcovitou krajinou s lesíky a malými vesnicemi. Z hlavní trasy odbočujeme na Višnievku, ve které má být pěkný zámeček. Nacházíme zanedbaný komplex na jehož opravu nemá nikdo peníze. V Meně si jdeme po obědě prohlédnout zoopark. Zvířata tu žijí v žalostných podmínkách zavřené v malých klecích. Nejsou prostě peníze na modernizaci.
Černigov je znám spoustou kostelů a příjemnou atmosférou. Staré město bylo obehnáno obranným valem, dnes jsou kostely i opevnění opravené.
Na prohlídku Kijeva, jednoho z nejstarších měst východní Evropy a centra řeckokatolické církve, si plánujeme jeden den. Prohlížíme si staré město a především největší a nejkrásnější komplex kostelů a klášterů Kyjevsko-Pečenskou Lavru. Za vstupné 5 hřiven je možné navštívit několik kostelů a muzeí a především podzemní chodby s mumiemi mnichů. V centru Kijeva navštívíme ještě Zlatou bránu a kostel Sv. Alexandra a pak za deště pokračujeme do Karastiševa.

Cestou zpět projíždíme Ljubar, Chmelnickij, Voločisk, Čertkov, Ivano-Frankovsk a Dolinu. To už se dostáváme na Zakarpatskou Ukrajinu a v Mežgore odbočujeme na Koločavu. Okolní krajina je opravdu nádherná – prudké zalesněné kopce a jen občas samota nebo malá vesnička a na loukách se popásají krávy, ovce a kozy. Prohlížíme si malebné Siněvirské jezero a pak se vracíme zpátky k říčce, u které kempujeme společně s motorkáři, kteří jsou stejně jako my od Pelhřimova.

Druhý den ráno vyrážíme do Koločavy s úmyslem najít hrob Nikoly Šuhaje a jeho ženy Eržiky. Na velkém neudržovaném hřbitově se nám to ale nedaří. Odjíždíme tedy směrem na Užgorod, nakupujeme poslední ukrajinské dobroty a překračujeme ukrajinsko-slovenskou hranici.

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)