MOTO-TOUR 2013 Kavkaz

Cesta z Moravy do Arménie pod horu Ararat

MOTO-TOUR 2013 Kavkaz

Kapitoly článku

Cesta: červen 2013
8 států, 10tis. km,2 světadíly
Jedeme dvě motorky bez doprovodného vozidla z jižní moravy do Arménie. Cesta vede z Kyjova  přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzie a Arménie. A samozřejmě že také zpět.
    Hlavní bod cesty je pohoří Kavkazu a hora Ararat (turecky: Agri Dagi) její výška 5137 m. n. m. je nejvyšší horou Turecka i Arménské Vysočiny. Nachází se na východě Turecka, blízko hranic s Íránem a Arménií. Je též národním symbolem Arménie.                    
    Ararat je zmíněn už v Bibli, kde Bůh dal člověku novou šanci, začít znovu a lépe. Jak se nám daří žít a naplňovat Boží představy dnes, je pro mě velkým otazníkem. Vzájemné porozumnění, přátelství, soucit to jsou vlastnosti, které se dneska moc nenosí a jestli ano, tak jsou to spíše vyjímky, ale dost stěžování!!!
    Naše touha navštívit tento kout země je jednak hnána touhou poznat nové kraje, kulturu, místní kuchyni, ale také vidět kousek pozemského ráje, čistou přírodu a její scenérie. Nápad na tuto cestu vznikl v září 2012. Od října jsme se pilně věnovali plánováním cesty, fyzické přípravě, vyřizováním jednotlivých povolení a víz. Nejdůležitější částí přípravy je technická příprava plechových koňů :BMW R 1200 GS -René a Ducati Multistrada-Aleš.

TĚSNĚ PŘED ODJEZDEM

Je právě 22.00 hod sobota večer 15.6.2013, a my už máme vše sbaleno. Při balení jsem zjistil, že asi senilním, protože tolik léčiv, mastí a různých podpůrných přípravků, které mám sbaleny, jsem dřív ani neznal, natož potřeboval. Nic naplat, jistota je kulomet.  Na moto BMW je pravý zadní kufr jen kuchyně, přeplněná samými dobrotamy. Levý kufr je spaní-stan, spacák,peřinka(zase důkaz že pohodlním) a ještě nějaké potřeby pro kuchyni. Do kuchyně toho potřebuji vícero, protože mě baví vařit a ani tentokrát nehodlám strádat, nebo se nějak omezovat. V tankvaku na nádrži je oblečení, mapy a nějaké dárky pro děti, které jistě také cestou potkáme.Po stranách motorky jsou potřeby pro ni samotnou, jako je nějaké nářadí,pneuservis a ještě mnoho drobností, mezi nimiž je i trocha trnkovice-pro strýčka příhodu.V zadním kufru je jen pár věcí a to toaletní potřeby, již zmíněné léčiva, kamery a foto potřeby. Jinak je tento prostor prázdný a to proto, když někam přijedeš a potřebuješ se vysléct, tak tyto věci vč. přilby potřebuješ někam schovat a uzamknout. Snad máme všechno i dostatek JÁSÁTEK, které jsou různě poschovávané v útrobách stroje.  Brzy ráno vyrážíme.

 


VZRÁŽÍME NA CESTU

30.06.2013 19:26
Je právě 16.6.2013 4:30 hod ráno a mně se moc nechce vstávat, i když jsem se na tento den "D" dlouho těšil. Venku prší a to rozhoduje o tom, že si musím vzít nepromoky, které jsem nehodlal brát (ještě, že jsem je vzal, protože v dalších dnech by bylo bez nich hodně zle). V 5:10 hod vyrážím z domu za účasti skalních podporovatelů, kteří mi přišli zamávat, byť byli v pyžamu. Jedu směr Mistřín, kde se připojuje Aleš a JEDE SE! Směřujeme na Bratislavu, kam nás vyprovází déšť. Ten však v Bratislavě ustává a nám se zlepší nálada a když se v Budapešti ukáže slunko, tak dostává náš výlet za dobrodružstvím tu správnou atmosféru a náboj. Právě teď, je čas vzpomínat, co jsme zapomněli. Na nic si nevzpomínáme, takže máme vše. První oddych je cca 50km za Budapeští, kde se nasnídáme,odmítneme pár nabídek nožů od vlezlých obchodníků bulharské národnosti a můžeme pokračovat. Cesta ubíhá skvěle. Po ranním dešti ani památky, právě naopak, slunce začíná pálit a dává nám najevo, jak to může cestou k jihu vypadat. Překračujeme hranice se Srbskem a tady už je opravdu hic. Náš dnešní vytýčený cíl je město NIŠ poblíž bulharských hranic. Cestou míjíme Beograd, a tak zamíříme na menší poznávací kolečko přes toto město (netušíme, že těch koleček bude více, protože chybí značení a ve městě nefunguje GPS navigace). Při bloudění nám vytráví, a tak se musíme poohlédnout po nějaké restauraci. V blízkosti Beogradského moře(tak místní nazývají jezero Sava uprostřed města), nacházíme pěkný místní fast food a tak tam míříme. Já vjíždím na motorce až mezi stoly, což se zprvu majiteli moc nelíbí, ale když zjistí, že jdeme hodovat, tak je hned vše v nejlepším pořádku a motorka stojí ve stínu přímo u stolu v restauraci. Místní specialita je vlastně pšenično-kukuřičná placka s hovězím masem a jogurtem. LAHODA, MŇAM! Posilněni vyrážíme hledat tu správnou výpadovku z města. Asi na třetí pokus se nám to daří a my odhodlaně ukrajujeme další porce kilometrů. Slunce se už sklání k horizontu a my dosahujeme dnešního cíle a vjíždíme do města Niš. Hned na začátku města nás zaujme velmi pěkný kemp, a tak tam míříme s tím, že zde složíme hlavy. Ale vzápětí u brány nás překvapí, že ti borci na recepci jsou nějací divní. No jo... on to totiž není kemp, ale vojenská posádka. Takže tady spát nebudeme, to je nad slunce jasné (slunce je už dávno za obzorem). Tak hurá do centra, tady jistě bude kde hlavy složit. Pár cedulí s reklamou na hotely nás vedou. Po krátké cestě nacházíme hotel Regent. Jsou na nás milí a my jsme rádi, že po tomto dlouhém dnu máme střechu nad hlavou. Příjemný poznatek, je zde pohledná recepční (první a poslední pěkná baba na naší cestě). Na pokoji oddychujeme a cpeme se řízkama z domu. Upadáme do posilujícího spánku a těšíme se na další den.

1. den ujeto 950km 

DENÍK MOTO-TOUR 2013  4.díl

05.07.2013 19:39

Pondělí 17.6. 8:30 odjíždíme po snídani z hotelu Club Regent ve městě NIŠ směr ISTANBUL. Po ránu jsme odpočatí - dobře jsme spali. Plni očekávání startujeme koníky (motorky) a vyrážíme vstříc dalšímu dni a kilometrům. Po krátké době končí dálnice a my projíždíme skalní rozsedlinou. Malebná krajina, skály, řeka, lesy a bujná vegetace, to je to, co chceme vidět. Silnice se klikatí, z mostu vede do tunelů nebo jedeme po skalní římse, SUPER! Malé vesničky zasazené do srázů hor, podtrhují tuto atmosféru. Blížíme se k hranici s Bulharskem. Nutné kontroly na čáře broběhnou velmi rychle a už jsme v Bulharsku. Proč se nám to tu zdá divné? Co to je? Už vím! To ten (slušně řečeno) nepořádek, špína a puch. Když se blížíme k SOFII, a projíždíme po okruhu kolem města, mám pocit, že jedu uprostřed skládky. Sofie je město, ve kterém byly kdysi Olympijské hry, ale tato skutečnost je už dávno historií a město se zmítá ve špíně a bordelu. Chtěl bych zatáhnout za plyn a být už pryč! Ale nejde to, protože jsou zde díry a výmoly velké jako malé bazény. Když to tady v Evropě (EU) vypadá takto, co nás potom čeká dál v Asii? Vnitřně se připravuji na nejhorší. Moje obavy mě naplňují o to víc, čím blíž jsme k hranicím s Tureckem. Díry na silnici se zvětšují, špíny přibývá a žebrají tu snad všichni. Ti co nežebrají, tak pravděpodobně pracují - kradou! Při tankování na čerapcí stanici jsem ve střehu jako nikdy. Tak, a jsou tu hranice. Co bude dál? Na hranicích to jde velmi dobře, žádné zdržení ani průtahy. Tak, jak Turecko? Můj první dojem? Jako by jste vyjeli ze smetiště (ze špatného snu) do bílého mramorového ráje! Bělost a čistota, velkolepost prostoru vám berou dech. Musím si nasadit sluneční brýle. Je tu tolik světla a záře jako na zasněžených horách, když svítí slunce. Úředníci na celnici se na vás usmívají, je to tu provoněno jakousi vůní... Né nespím! Prostě moje obavy jsou pryč a já se nestačím divit. Ale uklidňuju se, že to je asi jako s těmi Potěmkinovými vesnicemi v Rusku. Vzadu za tou slupkou to asi teprve začne. OMYL! Nic takového jako je špína, smrad, nepřátelství, nevraživost jsme v Turecku neviděli a nepotkali. Vyrážíme od hranic směrem do vnitrozemí Turecka a jsme napjatí v očekávání. Dálnice má 3 pruhy v obou směrech, je dokonale rovná a první odpočívadlo, které navštěvujeme, nám představuje, jak to bude dál (po celém Turecku vypadat). Jako by ho někdo přenesl ze západní Evropy a ještě ho trošku vylepšil. Jediná vada na kráse Turecka, je pro mě na tabuli cena benzínu. Benzin v Turecku stojí 46-48 Kč/litr. Ale když si vlastně spočítáte, že při tankování nemusíte nic dělat, vše udělají velmi pečlivě za vás. Pak následuje čaj. Musíte si dát s pumpařem čaj (zadarmo) a pak ještě někde dostaneš dárek v podobě reklamního hadříku (abyste si očistili motorku) a pak teprve se jde platit. Toho čaje jsem v Turecku vypil moře. Když si to tak uvědomuji, vypěstoval jsem si na něm docela závislost. Byl opravdu dobrý! Cesta ubíhala velmi dobře, slunce se už sklánělo k obzoru a před námi se začal otevírat pohled na ISTANBUL. Město 13mil. obyvatel, samý mrakodrap, skla a zářící neony. Metropole ležící v Evropě a Asii současně. Hustý provoz je plynulý a já už netrpělivě vyhlížím benzinku, protože mi motorka říká, že už jen 25 km a dojde šťáva. Vtom se před námi zjeví červená silueta mostu přes BOSPOR (úžina mezi Černým a Murmandským mořem, hloubka 118 m). Červené osvětlení mostu a jeho mohutnost dávají jasně najevo důležitost této spojnice mezi Evropou a Asií. Se zatajeným dechem jedeme po jeho šesti proudé komunikaci. Tak, a jsme tam! Říkám si, když pod koly motorky klapne poslední rastl. Jsme v Asii! Cedule ukazující na benzinku uklidní moje obavy. Natankovali jsme raději i do kanystru a jdeme jís. Jíst tu můžete vše co se vám líbí, vše je velmi chutné a čerstvé, jen vepřové maso zde nenajdete. Je tu jen  hovězí, drůbeží, skopové a ryby. Po večeři (to už je tma tmoucí a svítí jen hvězdy) se dáme do hledání hotelu. Asi 30 km za centrem Istanbulu nacházíme hotel, kde přenocujeme. Po ubytování ale vyrážíme do ulic a chceme nasát tu atmosféru stále pulzující metropole .Dáme si jak jinak než čaj a sütlac (rýžový pudink s karamelem). Oči se nám klíží, a tak padáme do hotelu a do postele. Pán na recepci nám hlídá motorky. Není ale třeba, tady se jim nic nestane. Kriminalita jako by neexistovala. Sladce usínáme... chrr chrr...probuzení bude ale...
 

DENÍK MOTO-TOUR 2013  5.díl

13.07.2013 20:13

Úterý 17.6.2013

Je právě 04.00 hod místního času, to je 03.00 hod našeho a my jsme PRUDCE vytrženi ze slastného spánku. Opravdu hlasité ječení....on je to zpěv muezina ozývající se z repráků na minaretu blízké mešity. Tento hluk je víc než ohlušující a pro našince dost nepříjemný i přes to, že jsme na hotelovém pokoji. Nepomáhá ani si silně zacpat uši. Ještě před východem slunka jsou takto místní věřící svoláváni k ranním modlitbám. Asi po 15 minutách je zase klid. Ale to už těžko usnu.  TAK TEDA DÍK!!! Tento zvukový kolorit nás bude provázet dalších 8 dnů. Muezin zpívá 3x denně a to před východem slunce, v pravé poledne a po západu slunce. Ale ráno je to pro nás vždy těžké! Je to kurňa moc brzo!!  V 7.00 hod vstáváme z postele a jdeme snídat. Prostřený stůl je bohatý a vše je chutné. Jsou zde také nakládané černé olivy (jsou všude v Turecku) a jsou velmi dobré. Delikatesa. Mám jich na svědomí snad kila. A samo že nechybí ČAJ. Ještě pár fotek a už duní ulicí motory našich motorek a my vyrážíme vstříc dalšímu dni. Cesta vede směr Ankara, hlavní město Turecka. Cesta vede podél pobřeží moře, které je poseto nákladními loděmi. Na pobřeží za Istambulem je spousta továren, cementáren, překladišť a vůbec je to tu průmyslová oblast pumpující peníze do tureckého hospodářství. Toto hospodářství je prosperující, bohaté a vyspělé. Jistě jste slyšeli rčení "TURECKÉ HOSPODÁŘSTVÍ" ve smyslu chudoby a bídy. Není tomu tak! Je to země velmi dobře prosperující s vysokými zisky ze zahraničního obchodu. Obchoduje hlavně s mramorem, granitem, sádrovcem, vápencem, keramickými materiály, ale také mědí, chromem, manganem a zaujímá 2. místo ve zpracování a vývozu zlata na světě. Jejich hlavní obchodní partneři jsou USA, Japonsko a Čína. Ale to jen na okraj.
Míříme od moře do nitra Turecka do středního Anatolu, kde leží metropole Ankara. Toto město roste tak rychle, že je to téměř okem viditelné. Spousta satelitních městeček čítajících cca 100 domů je ještě neobydlených, ale jsou kompletně hotové a připravené k okamžitému nastěhování. To, co mně zde chybí jsou stromy, těch je tady opravdu pramálo. Město je zasazeno do hornatě členité krajiny plné kamení a vyprahlých svahů. Jeho novota na vás přímo dýchá. Objíždíme Ankaru po dálničním okruhu, který má v průměru nějakou tu stovku kilometrů. Rozpálená a téměř bílá silnice nás nutí po mnoha ujetých kilometrech najít stín a odpočinek. Odbočujeme k čerpací stanici a v nedaleké LOKANTĚ (restaurace u silnice) se občerstvíme. Dáme si pozdní oběd. Skopové maso na rožni, nechybí EKMEK-chleba, a všude přítomná SEBZE-zelenina. Jasné, že nechybí ani ČAJ!  A my si ještě dáme SU-voda. Té jsem denně vypil 6-7 litrů. Posilněni a osvěženi vyrážíme dál směrem na východ. Cíl dneška, město Erzurum nebude dosažen, protože jsme si objeli větší část okruhu kolem Ankary a tím jsme ztratili několik hodin. Změna je život a my tedy měníme cílové město na město SIVAS. Slunce se už pomalu sklání k obzoru a my vjíždíme do města Sivas. Po kratším hledání nacházíme hotel s názvem NEVV (jako někde ve Francii). Recepční umí velmi dobře mluvit turecky a to je tak celé. Takže domluva je opět složitější, ale nakonec pochopil co chceme, bez použití donucovacích prostředků. Motorky dokonce  stojí přes noc v hotelové garáži. Je už večer a my razíme do města poznat místní lidi a okusit jejich pohostinnost. A samo, že něco většího sníst. Nakrmení a příjemně unavení upadáme do spánku někde kolem půlnoci. Tak dobrou noc!!  Zase zítra... 

DENÍK MOTO-TOUR 2013  6.díl

09.08.2013 13:06

Středa 18.6.

Ráno v SIVAS. Vstáváme odpočatí ... jakto že jsme neslyšeli muezina? Únava dělá divy, spali jsme jak zabití a nic nás neprobudilo. Díky za to. Jdeme snídat. Hotelová restaurace je na střeše hotelu a to je nejen zážitek kulinářský, ale také super výhled na město! Při dobrém pozorování zjistím, že i zde jsou části města, kde bydlí chudí lidé a domy jsou horší než ty, které běžně vidíme. I tato část světa má svoje chudé čtvrtě. Ale nejsou zde žebráci! Lidé na ulici prodávají různé zboží od kožedělných výrobků, zeleninu, ovoce až po motorové oleje a pneumatiky. Po krátkém obhlédnutí města balíme věci do motorek, které jsme ráno postavili před hotel. Určujeme směr na město Erzincan a cílem dne volíme město Erzurum. Je to město, kde byla v roce 2011 zimní univerziáda. Opouštíme město SIVAS a loučíme se s ním, protože toto místo už na zpáteční cestě mineme, pojedeme totiž podél pobřeží Černého moře. Mám pocit, že ta široká cesta musí brzo skončit, že tady už asi začne ta "pravá divočina" a cesty se změní na šotolinové stezky. Omyl! Projíždíme po náhorní plošině cca 2000 m. n. m. a kolem jsou hory na jejichž vrcholcích je sníh. Kolem cesty jsou políčka perfektně upravená, pečlivě obdělaná (půda je zde úplně rudá) a lidé pasou dobytek. Stáda kravičk jsou obrovská a ani oveček zde není zrovna málo. Tráva je tak svěží a zelená, že si říkáme: „Být kráva, tak chceme žít v Turecku!“ Tam, kde jsou svahy opravdu příkré a není možné je obdělat, jsou posety malými modrými krabicemi a u nich je stavení podobné jurtě. Včelaři. Těch je v Turecku nespočítaně a med, který produkují, je lahodný, ale míň sladký, něž jak jej známe u nás. A nyní si můžete škrtnout další mýtus, lež, která mezi námi koluje. "Turecký med" jak jej prodávají někteří stánkaři u nás, v Turecku nenajdete. Jediná kombinace ořechů, medu a ještě jakéhosi těsta kterou tady můžete najít se jmenuje BAKLAVA a je to velmi chutný měkký dezert.  Jedeme krásnou krajinou, kterou lemují různobarevné skály, které předcházejí v jakési písečné duny a pak zase zelené louky a políčka. Kam se podíváte, tam teče voda. Mánie přírodních krás nás volá, a tak odbočíme ze silnice na offroad. Jedeme kolem opuštěných staveb, které byly asi dříve statkem a : „Však BMW 1200 GS je nejodolnější enduro na světě a já nejsem přece z cukru.“ Jedem!! Voda je hluboká po kolena, ale motorka to zvládá líp než já. Samozřejmě, že je to moje vina, že když jsem vyjel z vody na naplavený břeh, měl jsem ještě přidat plyn, ale já zmáčkl spojku. Ale nic se nestalo, všechno je v pohodě. Motorka se opře padacím rámem o moji nohu. Přece se nebude odírat o kameny. Musím pořádně zabrat, abych ji postavil a vysvobodil nohu. Super, super! Jede se dál, chceme najít místo pro piknik.Ještě 5x přebrodím řeku, to už jako profík a pak přijde zjištění. Nezapl jsem si boty, takže v nich mám bazénky. Vyzout, sundat oprané ponožky a sušíme, ale neschnou tak rychle ja bysme potřebovali. Plán B. Nasazuji papírové onuce. Víte co to je? Kuchyňskými papírovými utěrkami (jasné že je máme s sebou) si omotáte nohu, kterou následně strčíte do boty. Papír vysaje vlhkost z boty a vy máte nohu v suchu. Jedeme a po pár kilometrech nacházíme pěkné místo pro dnešní oběd. Jídlo na cesty, plynové vařiče, dalamánky z domovy a krajina kolem nás podtrhuje tu ROMANTIKU. Vařím si kafe . A zde můžete škrtnout další lež jako věž "Turecká káva" !!! Turci kávu nepijí a jediná kterou jsme viděli byla ta, co jsem pil já. Místní pijí čaj a černý nápoj byste museli hledat níž někde v Arábii. Údajně, co jsem slyšel, turci kávu znají a pijí, ale její příprava je zde velmi zdlouhavá a složitá, ale nemůžu toto potvrdit, protože jsem projel Turecko křížem krážem a tento nápoj zde prostě není! Nevím jak vy, ale já si jdu jednu udělat. Jedeme dále a dále... a to už se před námi objevuje město ERZURUM. Silueta zimního střediska se skokanskými můstky dosvědčuje, že město žilo a stále žije zimními svychutnáváme si tu krásu a adrenalin. Řeka zařezávající se do skal, tvoří krásné místa. Najednou cesta končí u řeky, ale neboj, pokračuje na druhé straně. Chvíle zamyšlení... Motorka se mnou váží 460 kg a ta řeka je plná velkých kamenů a její proud není zrovna nejmenší. Pak ti bleskne hlavouporty. Na kopci nad městem je hotel s 5*. Ptáme se po noclehu. Cena by byla dobrá, kdyby to bylo pro 50 lidí. Takže musíme oželet super výhled a sjet dolů do města mezi obyčejný lid. V úzkých uličkách nacházíme malý příjemný hotel. 20 euro za noc pro oba. Sranda. Stojíme s motorkama na chodníku  před hotelem a jsme zde středem pozornosti.... více příště...

DENÍK MOTO-TOUR 2013  7.díl

09.08.2013 18:03

Středa II. Erzurum.

Vybalujeme věci z kufrů a lidé (tedy jen muži) spolu s velkou spoustou dětí se kupí kolem nás. Jsme středem pozornosti, něco jako kdyby přijel cirkus. Zvědavci kolem nás pozorují, ale nejsou vlezlí! To je velké plus a toho si na turcích velmi cením. To, že nejsou vlezlí až otravní, ale  jen příjemně zvědaví. Motorky a věci na ní pozorují, ukazují, ale v žádném případě se ničeho nedotknou. Je to velmi milé a vzbuzuje to ve mně dojem slušnosti a poctivosti. Není to jen dojem, je to prostě tak. Z hliníkového zadního kufru vybaluji tažku ve které mám velké oranžové propisovačky na oranžových šňůrkách. Rozdávám je dětem okolo. Ony září radostí a poté ještě vytáhnu složku se samolepkami sponzorů naší cesty. To je radosti a nadšení. Abyste se zavděčili podobně dětem u nás, museli byste rozdávat nejmíň pětistovky. To už si se mnou podávají ruce a objímají mě někteří otcové dětí a říkají, že musím jít k nim domů na čaj a na AYRAN (jogurtový drink). Stačím jen Alešovi říct, že jdu k nim domů, ať se postará o motorky, věci a klíče. Víc nestihnu, protože už jsem uprostřed odcházejícího davu. Jdeme do jedné rodiny kde 3 děti pobíhají se samolepkami v rukou a propiskami na krku. Při vstupu do domu se ze slušnosti chci zout, ale v duchu si říkám, že by to nebylo úplně ono. Jsi v botách celý den to zaprvé a za druhé vlastně dopr..., vždyť mám místo ponožek papírové onuce! Ještě že si pán domu přeje abych zůstal obutý, že je to pro něj jakási čest. Ještě že tak. Od dětí kterých je tu několik dostanu spoustu polibků. To jsem teda nečekal. Dostanu Ayran a čaj. Jogurtový drink neznám, ale vypiju ho. Je vhodný k ostrým jídlům. Je celkem dobrý. Jako náš řídký bílý jogurt, ale tak nějak podstivější. Obávám se následků, ale nic se nestalo. Čaj je jako vždy výborný, dostanu ještě jeden Ayran a pak ještě jeden pro kolegu. Konverzace je trošku problematická, ale když se chce, všechno jde. Pán domu má 45 let, 2 děti 9 a 11 let (chlapce). Jeho velký koníček je hledání kamenné soli, ze které vyrábí různé předměty a ty pak následně prodává. Jeho hlavní obživou je menší krámek s nábytkem. Prodává převážně sedací soupravy, křesla, stoly a židle. Je usměvavý a spokojený. Pokoušíme se na jeho PC najít naše stránky, ale nejde to, neboť internet je tu částečně cenzurovaný a i když facebook funguje na moto-tour 2013 se nelze připojit. Čas plyne velmi rychle a už musím jít.  Musím už jít, kolega čeká!. Snažím se všemi možnými prostředky vysvětlit, že už musím. Loučení je ve velmi vřelém duchu. Objetí a zase ty pusinky od dětí. Připadám si tak nějak důležitě, jako nějaká celebrita, ale tito lidé ve mně zanechali velmi pěkné pocity. K…. kde jsi? Oddechuje Aleš, když se vrátím. Už jsem se bál co s tebou udělali.  Nedivím se mu, byl jsem dost dlouho pryč, něco přes dvě hodiny a on vlastně pořádně nevěděl, kde jsem.  Jdeme do města večeřet. Už máme hlad. Motorky stojí před hotelem na chodníku, ale nemusíme se bát, recepční je hlídá vsedě na schodech u hotelu, ale tady by se jim stejně nic nestalo!! Poctivost je tu téměř zhmotněna. 

DENÍK MOTO-TOUR 2013  8.díl

04.09.2013 17:31

Čtvrtek - den blbec. 

Vyrážíme brzo ráno bez snídaně. Snídat se bude později. Dnes bychom chtěli překročit hranice do Gruzie a poté do Arménie. Přímá cesta z Turecka do Arménie po zemi není možná proto, že hranice jsou uzavřeny a hlídají je vojáci. Takže vybereme na mapě cestu, která vypadá dobře a jede se. Značení ale jaksi začíná mít trhliny, ale to neva, zeptáme se na benzince. Blížíme se k hranicím. Jezero, které je na mapě a tvoří hranici Turecka a Gruzie je dobrým znamením, že jedeme dobře. Jezero je ale jaksi opuštěné, žádný život, ale to se v těchto končinách dá očekávat. Cesta se však začíná ůžit a plynule přechází v šotolinovou stezku  na které roste tráva půl metru vysoká. Cedule danger! To je asi upozornění, že se hranice blíží. Je sice značena červenou čarou, ale asi není moc používaná. Železná, bílo-černá závora a ozbrojení vojáci nás definitivně zastavují. Vojáci jsou přívětivý, ale dávají jasně najevo, že tudy nemůžeme jet. Tady jsou hranice také zavřené. Musíme se vrátit a najít jeden přechod ze dvou možných. Přejet hranice z Turecka do Arménie je nemožné, a proto musíme jet přes Gruzii, ale i tady jsou jen dva možné přechody, které jsou otevřené. Začínám být lehounce vzteklý, protože nemám rád bloudění. A to ještě netuším, že je to jen začátek, špička ledovce. Město kde je přechod jak nám řekli vojáci po turecku JANDARMA se jmenuje POSOF. Na ten název nikdy nezapomenu. Musíme jet zpět cca 100km. Do pr...! Na mapě POSOF lehce nacházíme a určujeme směr. Jenže na mapě by to ještě šlo, ale ve skutečnosti směrovky na toto město chybí. Asi po 70km objevujeme ceduli kde je napsáno Girgistan, tak se jde na to. Ale pak přichází ještě několik křižovatek-rozcestí a směrovky nikde. Takže. Jedeme vlevo. Jedeme asi 30km, ale špatně. Nazpátky. Pak vlevo a asi po 20km nacházíme malou vesnici. Na čerpací stanici se domluvíme s místními, aby nám poradili směr. Za prupisky a samolepky to jde samo. Jeden chlapík mi napíše na můj roudbook jméno přechodu Turkeze. A důsledně vysvětluje, že jedině tudy vede cesta. Tak jedem! Skutečně na směrovkách je tato vesnice značena. Před námi se vine cesta vedoucí někam do hor. Na nich však visí černé mraky a je jasné, že  tam se  opalovat nebudeme. Oblékáme termo vložky do bund a nepromoky. Boj s nepřizní počasí může začít. Cesta vede přes horské sedlo ve výšce 2600 m. n. m. Je zde mlha, že není vidět ani konec natažené ruky, prší a je 5 stupňů. Jedeme krokem a snažíme se udržet na cestě. Někde to musí skončit. Jedině tato myšlenka mě drží nad vodou-vlastně za řídítky.  Sjíždíme z hor dolů a je jasné, že toto malé peklo musí skončit. V údolí je město Posof. Větší město, na které z nějakých důvodů nenajdete nikde směrovky. Ještě jedno malé bloudění po městě Posof kde jsem, mino jiné málem přejel krocana. Pak už konečně Turkeze a hranice s Gruzií. Na čáře to jde jak po másle a po 20 min jsme v Gruzii. První dojem? Super cesta, pěkné malé upravené políčka, čisto! Ale není to tak všude. Dál do vnitrozemí se to měmí. Příroda je zde ale krásná. Jedeme podél řeky mezi horami. Konečně  město ...... Mají tady levný benzin 25 Kč/l. Po obědě v nejlepším hotelu ve městě jedeme směr Arménie. Na první benzince kde tankujeme nás chce místní pumpař natáhnout na ceně. Ale to tvrdě narazí, protože já mám za prvé 1) za sebou dost špatný den, 2) asi 110kg a on tak 60kg, 3) vím jaký je kurz euro, 4) a jsem ještě pořád dost nasraný, takže když toto vše pochopil, uznal, že i když je on doma, nemá cenu si vyskakovat. Zaplatíme cenu, kterou určuji já a jedeme. Další potíž dneška tkví v tom,že potřebujeme jet směrem Arménie a první město na cestě se jmenuje RUSTAVI. Takže z předešlých zkušeností se raději zeptáme a to jak já tak Aleš. Domorodci všichni stejně s jistotou ukazují jeden směr a tak se jede. Po čase začínám mít podezření, že to nebude správná cesta. Tak se raději zeptáme znovu a opět jen potvrzení, že jedeme dobře. Mně se to ale stejně nezdá! Po asi 50km to už nevydržím a zastavuji. RUSTAVI hledáme na mapě. DOPRDELE!! (sorry ale musel jsem). Ukázalo se totiž že v Gruzii jsou dvě města se stejným názvem. My potřebujeme jet na jih podél hranic a zatím si to pálíme na východ kde za hlavním městem TBILISI leží město RUSTAVI, ale jiné než my potřebujeme. Takže zase špatně a jede se zpátky. Je vám všem asi jasné, že teďka jsem byl už opravdu vzteklý jak pes a moc nechybělo a vyhlásil bych místním válku. Moji nepříčetnost ještě posilovaly sochy  soudruhů v každé obci. Je dost těžké se zde orientovat protože GPS nezná mapu a cedule, které jsou u cest, buď chybí úplně nebo zůstanou jen názvy měst a směrovky a šipky jsou pryč. Leží patrně ve sběru. Orientace se stává těžší, protože se snáší noc, a tma v kombinaci s cizím (původně ruským) prostředím, situaci ještě ztěžuje. Jedeme roklinou podél řeky a jako malý zázrak se zjeví cedule se směrovkou. Odbočujeme vlevo a začínáme stoupat klikatící se silnicí do hor. Cesta je samá zatáčka, samá díra a ještě k tomu posetá kravincema. Ty v kombinaci s drobným deštíkem, který je v těchto nadmořských výškách běžný, jsou dosti nebezpečné. Začínám toho mít dneska tak akorát dost.  Vtom se proti mě v zatáčce vyřítí auto ve smyku a valí se proti mně. Nezbývá tu už pro mě dost místa, ale jaksi se mně podaří na kravincích zpomalit a těsně se nalepit na svodidla. Auto mě mine o malý kousek a odrazí se od svodidel na druhou stranu silnice. Takto mine i Aleše jedoucího za mnou. Díky Bohu!! Znovu si uvědomuji, že nás chrání! Místní řidiči jezdí snad všichni pod vlivem, a je s podivem že se nám nic nestalo.  Po asi 5km narazíme na městečko BAKURIANI. Je to tu samý hotel a penzion. Něco jako náš Špindlerův mlýn. Jeden hotýlek si vyhlédneme a i přes to, že není tady sezona a ještě není otevřen, majitel nás pozve dál a ubytuje. Je to chlapík který také občas jezdí na motorce a tak si máme co povídat  Protože potřebujeme nabýt telefony, kamery, interkomy a další elektroniku,,tak  ho zasypeme kabeláží. Ochotně nám je nabíjí přes svůj a synův počítač. Pak už upadáme do pelechů abychom nabili i svoje baterky. Snad bude ráno lepší než dnešek. Protože dnešní den byl na naší expedici nejtěžší ze všech.

DENÍK MOTO-TOUR 2013  9.díl

05.09.2013 21:13

Pátek

Brzy ráno vstáváme, elektroniku máme nabitou, my jsme také plni sil a také očekávání jaký bude ten dnešní den. Hned po ránu nás čeká studená sprcha v podobě informace, kterou nám sdělí majitel hotelu, že cesta po které od včerejška jedeme je už 3 roky zavřená a nikam nevede. Nedá se tam projet ani tankem jak nám sděluje hoteliér natož na motorce. Jo a není tam ani signál pro telefony. Takže cedule, která nás sem včera zavedla byla sice kompletní ale asi 3 roky neplatná. No nevadí, přece si nenechám pokazit pěkný den takovou prkotinou a vrátím se jen malý kousek jen asi 30km. Pak už to půjde snadno. Snad. Snídat se bude později, rozhodnu a jedeme. Jenže po pár metrech jako na povel u obou motorek přestane fungovat ABS. Teda u Ducati už zlobí z domu, ale teď vypovídá službu úplně. Tak to nám pěkně začíná! Musíme jet o poznání pomaleji a opatrněji, protože teď bychom antiblokovací systém ocenili nejvíce. Na cestách, které nejsou nic moc se procházejí krávy. No ony se nejen procházejí, ale taky zde kakají a potulují se vzteklí psi. Je to tu samá zatáčka a horizont, za kterým vás může čekat cokoli. Cesta ubíhá dobře, ale po čase Aleš začne protestovat, že má hlad, tak dostane ze zásob sušenky a pokračujeme. Kocháme se krajinou, průzračnými potoky a hustými lesy. Ze zásob jsme vlastně ještě nic nespotřebovali, ale i přesto je necháme na horší časy. Jídla bylo zatím dost a bylo všude dobré. A skoro zadarmo. Konečně!!! Stojíme na hranicích s Arménií. Je tu vítr a zima, že i místní nosí čepice a bundy. Na celnici je vojáků a celníků nespočítaně a na hlavách mají čepice velikosti malých deštníků. I když vypadají hrozně důležitě jsou v pohodě. Jediné co tu kreslí atmosféru hrůzy jsou ptáci. Jsou jich tu tisíce a vydávají děsné zvuky. Jak v hororu Ptáci od Hitchcocka. Silnice na celnici, tedy její stav nám oznamuje jak to bude vypadat dál. Jsou tu vyjeté koleje skoro po kolena. Beze srandy. Musíme si zaplatit pojistku, abychom mohli pokračovat v cestě po Arménii. 5 Euro na měsíc. Konečně jsme v Arménii. Jedeme o poznání pomeleji, protože stav silnic-šotolinových stezek- je strašný a to i v porovnání s našimi českými silnicemi. První zastávka město GYUMRI. Jsou zde obrovské a monumentální autoservisy, vypadající spíš jako nějaké chrámy. Zisky plynou z prodeje kradených aut z Evropy. Náklady tu mají prodejci nulové a zisky obrovské. Jak už to u zlodějiny bývá. Ale zpět k městu samotnému, je tu velkolepé kruhové náměstí, na něm krásné stavby a mezi nimi banka. Tam já mířím směnit nějaké to lowe. Peníze vždy měním v bankách, je to jistější, že vás neošidí. V bance jsem středem pozornosti, protože v motorkářských hadrách tu moc lidí nechodí a navíc vypadám jako člen urny. Paní za přepážkou je tak vedle, že mi místo 17000 Dramů dá 22000. Ošidila se o 5000 Dramů jenom proto, že viděla konečně pořádného chlapa.CHA CHA CHA Jinak si to neumím vysvětlit. Řechtáme se před bankou a utvrzujeme se, že směna peněz v bance  je vždy lepší. Velký hlad trápí nás... a tak vybíráme nejlepší hotel s restaurací ve městě a jdeme něco popít a pojíst. Protože jsem ale pořád ostražitý proti lapkůn a nenechavcům nechám motorky před hotelem hlídat. Stojí tu jeden muž, tak kolem 60 let a je slušně oblečený. Oslovím jej jestli by nám motorky nehlídal po čas našeho oběda. Pokládá si to za čest a když mu ještě slíbím 1000 Arménů tak je štěstím bez sebe. Hlídá opravdu ostražitě a mám za to, že se ke strojům nepřiblížila ani moucha. Hotel je pěkný a dokonce vlastní dlouhou limuzínu Land Rover RANGE ROVER. Tradiční arménská kuchyně nás zasytí a můžeme pokračovat směr JEREVAN. Cesta je o trošičku lepší, díry jsou menší a krajina kolem je velmi zvláštní. Rovné zelené pastviny jsou místy jakoby rozervány kamenitými roklinami. Jako by tady působili obrovské síly. Asi je to po potopě světa, říkám si. Vždyť tady jsou ta místa, kde pokolení lidí začíná po potopě znovu. Tady někde je kolébka lidstva a křesťanství. Jak se zmiňuje Bible, zde Noe postavil Bohu po potopě oltář a děkoval mu za záchranu.
Před námi se objevila silueta obrovského města JEREVANU. Jsou zde velké domy a opuštěné paláce, novostavby i historické čtvrti. Po ulicích jezdí spousta drahých luxusních aut, které chybí někomu v Evropě. Vyhlédneme si krásný luxusní hotel, který má výhled na ARARAT. Cena?  100 Dolarů na noc pro oba se snídaní a stáním pro motorky na mramoru v recepci. No není to fantazie. Smích a radost nás ale záhy přejdou, neboť ARARAT není vidět, je v mracích. A jak říká paní na recepci, může to trvat týden ale klidně i měsíc. Tak to mě dostalo. Vážím sem takovou cestu kvůli této hoře a ona se chová jako nějaká umíněná ženská. No nedá se nic dělat. Koupíme aspoň ve městě nějaké fotky hory a suvenýry. Rozhodneme se, že pojedeme taxíkem. Z recepce nám taxi ochotně zavolají. Starší pán s Ladou nás veze do centra a cestu odvypráví snad celé dějiny Arménie a také svůj život. Je velmi ochotný a ještě mi dá suvenýr v podobě starých ruských bankovek. Cena taxi? V přepočtu 50Kč. A to nás vozil po Jerevanu  hore-dole. Na tržišti nakupujeme nějaké drobnosti a pak jdeme jak asi jinak přece dobře pojíst. Místní tradiční kuchyně je velmi zajímavá, a proto si bereme na mušku tradiční velmi luxusní restauraci. Výběr je velký, vše velmi chutné a obsluha excelentní. Napapaní a spokojení se vydáme, jasné že taxíkem, na kopec nad Jerevanem kde je památník genocidy Arménského národa, kterou na nich v roce 1915 páchali Turci. Tehdy systematicky vyvraždili 1500000 arménů. Odtud pramení nenávist mezi oběma národy. Když vstupujeme na prostranství parku památníku a rozhlížíme se po městě pod námi, skoro mě až zamrazí! Hora ARARAT se ukázala! Malý a velký ARARAT jako na dlani. Po mracích ani památky a my můžeme obdivovat majestátnost hory. Zapadající slunce za horským masivem podtrhuje tuto pro mě vzácnou chvíli. Vím, že to, že můžu pozorovat krásu této hory a uvědomovat si její význam, není samo sebou. Děkuji Bohu že nás chránil po cestě až sem a můžu si připomenout jak je pro mě důležitý.  

DENÍK MOTO-TOUR 10.díl

10.09.2013 21:17

Sobota

Ráno se hora opět z části halí do mraků. Je vidět jen její vrchol. Ale mně to neva, protože cíl (vidět Ararat), který jsem si dal někdy v létě 2012 jsem si splnil. Nyní bych se mohl obrátit na západ a pomalu se vracet k domovu. Ale protože naši cestu také sleduje strýc Rudin a na mapách, které si vypůjčil z knihovny si dělá značky, máme od něj ještě jeden cíl. Jezero SEVAN. Jak nám píše na síti : kluci tam musíte zajet! Je to jezero ledovcového původu, leží ve výšce 1900m.n.m. a jeho voda je průzračně čistá a samo, že ledově studená. Tak se tam mrknem. Pokračujeme z Jerevanu dál na východ k hranicím s Azerbajdžánem. Tato oblast kolem jezera je vyhlášenou destinací kam vyráží místní lidé za odpočinkem a relaxací. Tak sobotu budeme trávit u jezírka. Je to největší jezero na Kavkaze a je asi 3x větší než Praha. Cesta k jezeru ubíhá dobře a pozoruji, že krajina je zelenější a kopce nižší. Kolem cesty jsou rozeseta občerstvení v podobě vařené kukuřice. Jsme u jezera, leží tu stejnojmenné město s poklidným tempem života. Obrovská vodní plocha sevřená kolem dokola horami nám bere dech. Voda v jezeře je opravdu křišťálově průzračná a velmi studená. Je tu jen velmi málo rekreačních chatek a stavení. Díky relativní chudobě je tady čistá příroda, která není znečištěná turistickým ruchem. Kocháme se krajinou, která se zrcadlí na hladině, krmíme racky pečivem, které jsme našli v našich zásobách z domu. Dalamánky, které pekla moje žena, byly jako čerstvé a racci se po nich mohli utlouct. Na koupání to ale moc nevypadá, protože by z nás mohli být královny (to díky té studené vodě) a tak jen pár prstíčků smočíme a zase pojedeme. Projedeme se kolem vody ještě se přiblížíme k hranici s Azerbajdžánem a pak se už definitivně stáčíme na západ. Ale ještě musí přijít nezbytná skutečnost, která se mi zatím vyhýbala. Měření rychlosti. Policisté si mě vychutnali v obci. A jak mě někteří znáte, jezdím podle pravidel. Jenže podle těch svých. A ty zní, každý jede tak jak umí. Tak to máme 107 km/hod v obci. Pohoda. Ale tady je domluva s poldou opravdová pohádka. Jsou tu dva a tak dostanou každý pár Euro jako dárek a už mě přejí šťastnou cestu salutujíce na pozdrav. Jako u nás doma za komárů. Pomalu se loučíme s Arménií, která nás okouzlila svojí krásou a temperamentem. Loučíme se na hranicích s celníky, kteří mají pořád na hlavách ty činely a vstupujeme na území Gruzie. Nevím proč, ale mám od posledně vůči této zemi trošku averzi, a tak ji hodlám přejet na jeden nádech. Snad někdy příště. Krajina je tu také krásná, ale znáte to jak vás někdo na první dojem nasere, tak se ty předsudky těžko přebíjejí. A to už tu máme hranice s Tureckem. Přechod přes hranice jsme skoro ani nezaznamenali, tak to šlo rychle a máme tu nám dobře známé město Posof. Mrazí mě trošku při pomyšlení, že musíme zase překonat ten horský průsmyk ve výšce 2600 m.n.m., ale nejde to jinak. Psychicky se na to už chystám. Ale tentokrát je počasí velmi pěkné a my můžeme pozorovat hory kolem. U cesty tady leží sníh. Né že by teď napadl, on tu leží od zimy. Kousek od silnice 2 divocí psi hodují na ulovené krávě. Tady se jim maso jen tak nezkazí, říkám si, vždyť je tu zima větší než v lednici (5 stupňů). Sjíždíme dolů z hor a cestou potkáme 3 francouze na jízdních kolách. Tak to už nejsou machři , ale blázni. To bych nedal. Míříme k městu ERZINCAN. Přijíždíme sem k večeru a na světelné křižovatce se potkáváme se dvěma motorkáři z ÍRÁNU. Nezůstalo jen u pozdravů, ale dali jsme se do řeči a pak se ubytovali ve stejném hotelu. Jsou to dva kluci, kteří jedou do Batumi. Je to město u Černého moře v Gruzii.  Co tam budete dělat? Jejich odpověď mě zarazila! Za lehkýma holkama a chlastat. Tak to mě podrž!!!! Dali jsme si ve večerním městě spolu večeři, něco pokecali a pak už hajdy na kutě.

DENÍK MOTO-TOUR 11.díl

14.10.2013 20:45

NEDĚLĚ 

Ráno se loučíme s Mustafou a Huseinem, našimi novými kamarády z Íránu a jedeme k Černému moři. Cesta se komplikuje častými zastávkami kvůli opravě staré bolesti, defektu zadní pneu na Alešově motorce. Je tam opravdu velká DŽUZNA a i když ji sebelíp zalepím, tak vydrží jen asi 100km a pak zase a zase. Abychom se nenudili, ale mně to už fakt dost sralo. Snad více času jsme strávili lepením, než jízdou samotnou. Musíme dnes překonat hory, které dělí centrální Turecko od pobřeží Černého moře. A cesta, kterou jsme pro dnešek, vybrali je samá šotolina a kamení a to vůbec nesvědčí zraněné pneumatice. Konečně se západem slunka sjíždíme k moři do dnešního cíle města Samsun. Je to příjemná změna být u moře po dnech strávených v těch nadmořských výškách. Protože se rychle stmívá, je třeba se ubytovat a vyrazit do města na večeři. Po dnešku jsem dost utahaný a mám hlad. Protože jsme u moře, tak k večeři bude ryba. Na nábřeží u mola je stará loď upravená jako TURIST RESTAURANT. Ale je to velmi těžké se domluvit a vysvětlit, že chceme rybu. Jsme tady patrně první turisté. Nakonec to ale personál pochopí a my se můžeme napapat. Užíváme si poklidnou atmosféru přístavu a vdechujeme vlahý mořský vánek, když v tom někdo naruší ticho a klid noci. Plechovka Coca-Coly, kterou mrštili nějací kluci, dopadne mezi stoly venkovního posezení restaurace. Dva číšníci na nic nečekají. Po krátké honičce výtržníky dopadají a už lítají vzduchem facky a netrvá dlouho, přichází na řadu i násada od smetáku. Narušitelé jsou po zásluze vyplaceni a když už odjíždějí na skútru pryč, mají ještě nějaký proslov směrem k místním. To se však ukázalo býti nešťastným, neboť byla do akce opět povolána násada a skútr výtržníků byl důkladně proklepnut a byl zbaven světel, jakož i blinkrů a zrcátek. Poté byla hůl od smetáku vrácena na své původní místo a byl opět nastolen klid a pohoda. Nám tato ukázka tureckého vyřizování účtů však vykouzlila na tvářích úsměvy. Vracíme se nočním městem k hotelu a cestou míjíme nějaké mešity. Jsou přeplněné a lidé sedí dokonce i na ulicích před nimi. Je tu opravdu plno. Ruch bohoslužeb z mešit a do toho ruch města není v pokoji v hotelu vůbec slyšet. Příjemná změna! Říkám si. Je tu KLID! Maličký pokoj, vlastně nejmenší, jaký jsem doposud viděl nemá totiž žádné okno. Klimatizace se stará o příjemné klima a my můžeme nerušeně spinkat. Ani jeden z nás nechrápe a tak je odpočinek zaslouženě sladký. Dobrou noc!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.75
Známkováno: 52x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist