Expedition around Black sea

Cestě kolem Černého moře jsme dali název Expedition around Black sea. Při této cestě jsme navštívili osm států a za 22 dnů jsme najeli téměř 7000 kilometrů.

Expedition around Black sea

Kapitoly článku

1. den, pátek 29.6.2012, Trasa: CZ-Ostrava - SK-Tatranská Štrba, ujeto 235 km

Předloni jsem si chtěl koupit skútr, abych na něm jezdil do práce, loni jsme si s Lenkou na tom skútru objeli Chorvatsko, a bylo jasné, že s ježděním autem je konec, že to nechce skútr, ale „dospělou motorku“, a že všude, kam se na globusu podívám, je pořád blízko.
A jelikož nesnáším lidský mumraj, láká mě to tam, kam to neláká davy turistů, tudíž a především na východ od naší republiky. Když tak přemýšlím, po jakých cestách mě vlastně bude bavit jezdit, tak mi je jasné, že nějaký „super sport“ koupit nemůžeme. Padlo rozhodnutí, koupit enduro, teda silniční enduro. Pořádně jsem nevěděl, co takové značení motorky obnáší, ale líbila se mi a tak jsme ji koupili. Triumph Tiger 1050 byl v garáži, a co dál? Čím více je seznam delší, zjišťuji, že motorka byl vlastně to nejlevnější článek výbavy. Kufry, padáky, navigace, tankbag, přilby, každý dvoje rukavice, bundy, kalhoty, boty…. Vše máme a kam teď? Láká mě objet Skandinávii, láká mě objet Černé moře, láká mě objet svět! Skandinávie a Svět, je na delší dobu, což si letos nemůžeme dovolit, proto padlo rozhodnutí objet Černé moře se zajížďkou do Tbilisi a jako doplňková trasa v případě, že bychom museli na něco čekat, byl zvolen okruh kolem Arménie. Byl vymyšlen název „Expeditioin around Black sea“, ať to dobře zní! Následovala asi tříměsíční příprava pro zjišťování informací o vízech, trajektech, ubytování, kempech, atd. Samozřejmě bylo potřeba také připravit motorku, spíše namontovat potřebné věci, jelikož je motorka vlastně nová a letos jsme zatím najeli asi 4 tisíce kilometrů, a není teda potřeba na motorce provádět nějakou velkou údržbu. Asi 14 dnů před odjezdem jsme si odskočili s kamarády na víkend k maďarskému Balatonu, no a jak už to někdy bývá před vysněným zážitkem, po cestě zpět nám motorka vcelku nepříjemně „klekla“ (ve vysokých otáčkách jela, v nízkých nejela vůbec). Samozřejmě na mě ve všech servisech čekali s otevřenou náručí a prázdnou dílnou, prostě jak je to na začátku sezóny běžným pravidlem. „Jasně, objednám vás na 25. července“ a další podobně nepřijatelné návrhy padaly, kam jsem přijel. Nakonec motorku na několikerý pokus a doslova v poslední den opravil Petr Suchánek (Motoservis Suchoš). Je čtvrtek večer, vyzvedávám motorku ze servisu a dozvídám se od Petra přesný popis závady. Odpověď je vcelku jasná i pro vola, nic jiného s tím ani být nemohlo: „Ty vole nevím, jsem z toho úplný chuj. Všechno jsem pročistil, proměřil a měla by snad jet“. Nabyl jsem teda 100% jistotu v tom, že závada byla odstraněna a jedu na motorce domů, kam to mám asi jen 2 kilometry, tedy dost na pořádný test stroje… „Ty na tom chceš jet?“ zněly dotazy po příjezdu domů, ale já měl v hlavě jasno! Kdybych to měl kolem té kaluže tlačit! Vše jsme ještě tento den nabalili a pověsili na motorku s tím, že pokud by to zítra jen trošku šlo, zajeli bychom někam na Slovensko, abychom si ušetřili alespoň trošku času v tom nabitém programu. Cestu o délce někde kolem 6500 kilometrů jsme měli naplánovánu na 14 dnů, i když jsme všechny upozorňovali na to, že se tento časový termín může o pár hodin protáhnout…, kdyby náhodou něco… Je pátek, 29.6.2012, 16 hodin, my sedáme na motorku a vyjíždíme. Plán cesty pro tento den neexistoval, prostě „potáhnout“ to někam na Slovensko a vytvořit si alespoň minimální náskok proti původnímu plánu, kdy jsem počítal s odjezdem až v sobotu. Lehce po devatenácté hodině jsme se ubytovali v chatce kempu ve Štrbě, v místní restauraci jsme „vdechli“ halušky s nějakým tím pivkem a šli se do postele těšit na zítřejší den.
Cesta na PitestiZastávka v RumunskuV centru Varny

2. den, sobota 30.6.2012, Trasa: SK-Tatranská Štrba - RO-Cluj Napoca, ujeto 532 km

Ráno jsme z kempu ve Štrbě vyjeli celkem brzo a po snídani v blízkém motorestu Sosna jsme pokračovali směr Prešov, Košice a dále směrem na maďarská města Miskolc, Nyíregyháza (v Maďarsku bylo na pumpě potřeba zakoupit desetidenní dálniční známku za 1.470,-Huf / 133,-Kč) a hraniční přechod do Rumunska Ártand/Bors ležící na silnici číslo E60. Z toho hraničního přechodu jsme pokračovali po silnici č. 1 přes město Oradea, když jsme chtěli dojet do předem na internetu vyhlédnutého kempu u města Cluj-Napoca. Během naší cesty k moři jsme se nechtěli nijak zdržovat, jelikož jsme měli pro cestu opravdu málo času a více nás zajímalo být v Gruzii než ve státech blízkých naší republice, do kterých se můžeme podívat de facto kdykoliv při samostatné dovolené. V Rumunsku jsem byl naposledy v roce 1992 s kamionem a měl jsem tedy jasnou představu kam a do čeho jedeme. Nutno ale říci, že na mě dnešní Rumunsko udělalo obrovský dojem a za celou trasu, kterou jsme při této jízdě projeli, jsme nenarazili na Rumunsko minulého tisíciletí, na Rumunsko takové, jak jsem jej měl uloženo v paměti. Do kempu El Dorado (souřadnice: 46.767036, 23.353138) jsme dorazili okolo 20-té hodiny. Za ubytování dvou osob pod stanem jsme zaplatili 49,-Leu (270,-Kč) a nutno dodat, že takový kemp bychom u nás museli hledat opravdu dlouho. Krásné a čisté sociálky, krásně upravené plochy pro stavbu stanů a v prádelně čtyři zánovní pračky Miele k používání zdarma. V kempu je také možnost ubytování v chatkách, ale tyto byly všechny obsazeny německými turisty. V kempu je otevřena restaurace do 22:30 hodin, kde lze koupit vcelku dobré jídlo z místní kuchyně a také pivo i víno. Tímto sortimentem jsme tedy nepohrdli (i když láhvové pivo tu stálo bezmála 35,-Kč a deci vína také 35,-Kč!!) a asi okolo 23 hodiny jsme se vydali zalehnout do stanu.

3. den, neděle 1.7.2012, Trasa: RO-Cluj Napoca - RO-Vama Veche, 724 km

V neděli ráno nás probudilo vedro ve stanu už časně z rána, proto jsme vcelku brzo kemp opustili. Nevím, kdo a čím nás osvítil, ale neuvěřitelně dobrá volba byla, že jsme pro snídani zvolili zastávku na nedaleké pumpě a zastavili tak jen 500 metrů za kempem. Tady jsem totiž zjistil, že v bundě nemám peněženku, ve které mám asi tisíc dolarů a mimochodem i pas. Po bleskovém prohledání batohu na nádrži jsem bez helmy vypálil z pumpy zpět do kempu a šutr mi spadl ze srdce, když jsem peněženku se vším obsahem našel uprostřed chodníku v místě, kde na přilehlé trávě stál náš stan. Snad štěstí, že bylo opravdu tak brzo ráno a v kempu byl ještě absolutní klid. Jak mi peněženka dokázala vypadnout z bundy nevím, ale co vím je to, že pokud bych ji tam nenašel, výlet by nám skončil! A to by bylo „fajne jak cyp“… Vrátil jsem se tedy za Lenkou na pumpu, objednali jsme si „hemenex“ a po snězení vaječné omelety jsme pokračovali dál s tím, že bychom dnes potřebovali ujet větší kus cesty. Rumunsko bychom si chtěli udělat v příštích letech jako samostatnou dovolenou, proto jsme se zde nijak nezdržovali a chtěli jej opravdu jen tranzitovat. V Rumunsku jsme měli vyhlédnutých několik kempů na trase, ale nakonec jsme se rozhodli, že dojedeme až do kempu ve vesnici Vama Veche, která leží asi jeden kilometr před hranicí s Bulharskem. Za tuto neděli jsme tedy projeli městy Cluj-Napoca, Pitešti, Bukurešť, Constanta (ve směru Bukurešť – Constanta v místech, kde dálnice A2 přechází ramena Dunaje, se platí poplatek za mosty ve výši 8,-Leu / 45,-Kč) až jsme přijeli do vesnice Vama Veche, kde jsme ale marně hledali vybraný kemp. Tento kemp byl úplně zrušen a na jeho místě je něco jako autovrakoviště. Na mapách je zde také značen kemp druhý. Ten zde sice stojí, je ale úplně opuštěný a nefunkční. Po nedlouhém přemýšlení jsme se ubytovali v krásném hotelovém komplexu Casa Luca (souřadnice: 43.753412, 28.571681) za cenu 25,-€ (625,-Kč) za pokoj s možností parkování motorky ve dvoře přímo pod naším balkónem. Ten večer jsme ještě po sprše a přeprání prádla v místní restauraci shlédli nedůstojné finále ME ve fotbale, polkli nějakou tu večeři s nějakým tím pivkem a šli spát, bylo 23:30 hodin.

4. den, pondělí 2.7.2012, Trasa: RO-Vama Veche - TR-Istanbul, 552 km

Ráno jsme nijak nespěchali, přece se nám nějak příliš brzo vstávat nechtělo. Po snídani v hotelové restauraci jsme vyrazili na bulharskou hranici, na které jsme byli asi za pět minut. Na hranici jsme se předjeli (toto jsme nakonec praktikovali na všech hraničních přechodech) a asi po dalších pěti minutách jsme byli v Bulharsku. Tady jsme měli naplánovanou pouze jednu zastávku, a to v městečku Nessebar. Nejdříve jsme však zastavili ve městě Varna, kde jsme vyměnili něco málo peněz a pokračovali jsme do Nessebaru.
Náměstí ve VarněCestou na NessebarPoloostrov Nessebar

Tady jsme přijeli někde okolo poledne v neskutečném vedru. Triumph jsme zaparkovali na veřejném parkovišti přímo pod okny budky strážného, u kterého jsme si nechali i motorkářské věci (parkovné stálo 0,50 Leva a hlídání věcí s motorkou stálo 1,5 Leva / celkem 26,-Kč). Po náspu a dále průchodem historickou hradbou jsme přešli do městečka, které je od roku 1983 součástí světového dědictví UNESCO. Po prohlídce opravdu krásného městečka plného dobře zachovalých památek a kostelů, ale ještě více městečka plného teras s restauracemi, ze kterých je opravdu krásný výhled na Černé moře a nedalekou pláž Slunečného pobřeží, jsme v jedné z těchto restaurací usedli a dali si místní specialitu se šopským salátem, jehož konzumace by při návštěvě Bulharska neměla chybět. Po dobré krmi jsme vyrazili k motorce, které se snad nedalo ani dotknout, jak byla horká. Bohužel tu nebyl žádný přístřešek, kam by ji bylo možno schovat, tak jsme přes ni po příchodu hodili alespoň naše bundy, abychom si později nespálili prdele. Obuli jsme boty, poté natáhli rozpálené bundy a vyrazili jsme na Burgas a dále na hraniční přechod s Tureckem – Malko Tarnovo.

Poloostrov NessebarPoloostrov NessebarPoloostrov Nessebar

Po projetí městem Burgas jsme pokračovali po silnici č. 9 k hraničnímu přechodu, kam je to ještě asi 70 km. Silnice vede celou dobu lesem bez civilizace a je místy silně rozbitá. Právě ve dnech, kdy jsme tento úsek projížděli, byly asi desetikilometrové úseky vyfrézovány a cestáři zde pokládali nový koberec. Měl jsem za to, že tudy neprojedu, aniž by motorka nebyla zlískána od asfaltu, ale nakonec se tak nestalo. Někde okolo 16-té hodiny jsme dorazili na hraniční přechod, který leží celkem vysoko v horách a posledních asi 15 kilometrů v Bulharsku je silnice opravdu jen pro enduro (asi ne, ale rozbitá je hodně). Bulharskou kontrolou jsme projeli během třech minut, na této straně hranice jsme byli úplně sami. U Turků jsme si museli odstát asi tři fronty, přičemž jsme měli čekání zpestřeno v podobě vystoupení účastníků nějakého tanečního souboru, kteří přes tento přechod také projížděli a kteří si krátili dlouhou chvíli tím, že si zatančili své nacvičené představení přímo ve dvoře celnice a to vše i s vlastním hudebním doprovodem. Ale i tak jsme asi po čtyřiceti minutách z přechodu odjížděli.
V Turecku hned za hraničním přechodem nás čekala opravdu nádherná silnice. Silnice horská, široká s úplně novým povrchem, plná nádherných klopených zatáček, které asi po třiceti kilometrech s poklesem silnice do údolí končí a tady silnice přechází v nekonečné rovinky. Tento nádherný úsek je dlouhý asi 80 kilometrů až k dálnici O-3, po které jsme už za tmy přijeli do Istanbulu. Ještě z domu jsem zarezervoval ubytování v Istanbulu tak, že jsem blbec udělal rezervaci v absolutním centru města. Měl jsem sice navigaci, ale ten kdo byl na plně naložené motorce a ve dvou lidech v těchto uličkách ve dne (okolí paláce Sultan Ahmed) mi dá za pravdu, že v noci je to hnus! Přitom provoz jako ve dne! Hotel jsme po třiceti minutách hledání pěšky asi kolem 23 hodiny našli (aktualizovaná navigace nás dovedla 3 ulice odtud a to jsem měl zadány přesné souřadnice hotelu) a za chvíli se ubytovali. Zděšení na mě přišlo, když jsem zjistil, že musím motorku nechat na ulici před hotelem, kde ji budou téměř lízat nárazníky autobusů, které se v jednom kuse stáčely do uličky naproti, kam to asi každý třetí řidič nezvládl najet napoprvé a musel se o tento manévr pokoušet i několikrát. „No nepůjdeme domů pěšky“, řekl jsem si a šel sem parkování řešit s recepčním. To byl takový mladý klučina v kravatě, který asi v životě jezdil jen na kole, a proto mi hned navrhnul: „odneseme motorku dovnitř, do vestibulu.“  Na tom by nebylo snad nic divného, kdyby to dolů do vestibulu nebylo pět příkrých schodů, tedy něco přes metr převýšení. Dole, asi metr naproti schodů, byl navíc pult recepce, ze kterého by toho v případě pokusu snést motorku dolů asi moc nezbylo. No utopie a moje nervy…! Mou vlastní plynulou turečtinou jsem mu vysvětlil, že je to nesmysl, na což on nijak nereagoval, chopil se zadku motorky a chtěl ji zvednout. V ten moment pochopil situaci (motorka byla samozřejmě bez bagáže) a šel si promluvit se starším recepčním v hotelu naproti. Nakonec jsme ve třech a mezi auty uklidili motorku na protější chodník k jednomu butiku. Jen v rychlosti jsme se šli s Lenkou najíst do nedaleké a ještě otevřené restaurace, kde jsme si dali jednu porci kebabu napůl. Když nám číšník kebab donesl, sedla si na chodník vedle mě kočka a strašně škemrala o kus masa. Když jsem ji, pro ni dlouhou dobu ignoroval, normálně na mě ta kočkovitá mrcha zaútočila a kdybych na sobě neměl ještě motorkářské hadry, tak bych byl asi dobře doškrábán. Ať mě milovníci zvířat omluví (taky je mám rád), ale tato kočka dostala takový bekhend, že jsme ji pak už neviděli… Bylo po půlnoci, dojedli jsme a šli spát.

Hraniční přechod BG-TR, Malko Tarnovo

5. den, úterý 3.7.2012, Trasa: TR-Istanbul - TR-Eregli, 294 km

O půl páté ráno nás budí Muezínův hlas svolávající věřící k modlitbě z ampliónů umístěných do všech čtyř světových stran na minaretech mešity Sultan Ahmed.  Modlete se, ale proč tak brzo ráno??!! Nicméně jsem vstal a šel jsem zkontrolovat motorku. Ta stála bez povšimnutí tak, jak jsme ji s pomocníky včera postavili. O něco později jsme si zašli na snídani, kterou ve formě švédských stolů podávali na střešní terase vedlejšího hotelu a kterou jsme měli zaplacenou společně s ubytováním (50,-€ / 1.250,-Kč pokoj se snídaní). Z této terasy se nám naskýtal opravdu krásný výhled na východní část Istanbulu s úžinou Bospor a částí Marmarského moře. Právě vody úžiny Bospor, která je dlouhá 29 a široká 4 kilometry, zajišťují čilý ruch místních lodí, které fungující jako u nás autobusy, ale samozřejmě také nákladních lodí, které plují mezi Černým a Marmarským mořem. Tato úžina rozděluje město Istanbul na dvě poloviny a mimo to odděluje Evropu od Asie, což znamená, že i město Istanbul leží na dvou kontinentech.
Mešita Sultan Ahmed v IstanbuluMěstská policie v IstanbuluVchod do Grand bazaru v Istanbulu

Poté jsme se vydali na krátkou prohlídku blízkého centra města, jelikož jsme ještě ten den chtěli odtud odjet a vzdálit se tak neskutečnému mumraji, který zde panuje čtyřiadvacet hodin (Istanbul chceme navštívit později letecky, stojí za to!). Nechci, aby to vyznělo, že jsme chtěli odjet jen kvůli tomu mumraji, ale nechtělo se nám platit další noc v hotelu. Měl jsem obavy o motorku zaparkovanou „někde“ v centru města a v neposlední řadě jsme neměli ani času nazbyt. Navštívili jsme tedy Grand bazar (vstup zdarma), který denně navštíví něco okolo 350 tisíc turistů, a to z něj tvoří jednu z nejnavštěvovanějších památek na světě. Dále jsme si prohlédli nádvoří mešity Sultan Ahmed (vstup se platí pouze při prohlídce interiéru), mešity, která je se šesti minarety druhou největší na světě, a to po mešitě v Mekce. To se už blížila dvanáctá hodina, hodina, kdy jsme museli opustit hotel. Proto jsme se převlékli do motorkářského a z Istanbulu jsme vyrazili. Trvalo nám to 2 hodiny a 30 minut, než jsme se opravdu dostali z Istanbulu a než jsme zastavili na dálniční pumpě, abychom se napili. Při průjezdu městem bylo totiž na slunci asi 50 stupňů a vystaveni slunci jsme byli opravdu pořád. Já jsem se snad už ani nepotil, byl jsem mumifikován vysušením a měl jsem za to, že se námi musí prášit! Těžko říct, jestli mi v Istanbulu vadil až tak provoz, byl jsem totiž tak otrávený vedrem, že jsem na nic jiného nemyslel. Po občerstvení a natankování (cena benzínu se v Turecku pohybuje v průměru okolo 47,50 Kč!!) jsme z pumpy vyrazili po dálnici O-4 směr Ankara, ale u městečka Düzce jsme z dálnice sjeli na silnici D100 a dále na silnici D655, po které jsme jeli až k Černému moři. Tento den jsme neměli v plánu ujet nějakou slušnou porci kilometrů, proto jsme v prvním větším městě začali hledat ubytování. Tímto městem bylo Eregli, ale když jsme jím projížděli, tak to v žádném případě nevypadalo, že tady zakotvíme. Všude jen polorozpadlé domy, kočovníci ubytovaní na loukách, prostě na první pohled ne příliš, ba vůbec, pohostinné místo. Jak jsme byli ale uvařeni a dále se nám opravdu nechtělo, zastavili jsme a zeptali se domorodce na „otel“. Ten nám řekl, že pokud pojedeme po silnici, jak jedeme, tak asi 2 kilometry za městem je hotel s aquaparkem. A byl! Zprvu jsme vůbec nechápali, jak může majitel tento hotel naplnit a kdo vlastně z tohoto města chodí do tohoto aquaparku. Majitelem hotelu byl Turek, který kdysi pracoval v Německu a opravdu výborně ovládal německý jazyk. Jelikož se tímto jazykem také domluvím, domluvili jsme se na ubytování s polopenzí za 80,-Tl (910,-Kč) a to i s hlídaným parkováním. Polopenze pro nás znamenala, že dnešní den jsme měli večeři a následující ráno snídani. Koupání v bazénech bylo v ceně hotelu a je třeba přiznat, že aquapark byl slušně zaplněn. Po chladné sprše v opravdu krásném a moderním hotelu jsme si u bazénu objednali pití a i když to opravdu nedělám, udělal jsem to: zeptal jsem se na cenu. Bingo, jedna půllitrová sklenice tureckého piva Efes stála 10,-Tl (114,-Kč) a to mě opravdu přešla chuť (nápojový lístek tu neexistoval)! Na večeři jsme se dozvěděli, že koupání zde není pro veřejnost, ale jen pro ubytované, kterých, jak jsme u bazénu zjistili, tu bylo opravdu hodně. Zajímavé. Večeře i snídaně byly o několika chodech, takže vydatné a opravdu moc chutné.

Grand bazar v IstanbuluMešita Sultan Ahmed v IstanbuluMešita Sultan Ahmed v Istanbulu

6. den, středa 4.7.2012, Trasa: TR-Eregli - TR-Inebolu, 324 km

Mešita byla od hotelu v aquaparku daleko, takže jsme zase nevstávali tak brzo. Po snídani jsme vyjeli a doufali jsme, že naším cílem bude město Sinop. Z města Eregli jsme tedy pokračovali po silnici D010, která po celou dobu jízdy doslova lemuje břehy Černého moře. Je to ale silnice neustále vedoucí přes hory, silnice neustále se kroutící, silnice místy opravdu úzká tak, že vyhýbání se protijedoucímu vozidlu vyžaduje opravdu velkou opatrnost. Nicméně odměnou jsou opravdu krásné výhledy na pobřeží, kde vysoké hory sklouzávají do moře a vytvářejí tak místy opravdu nádherné přírodní scenérie. Moc krásná krajina s minimálním provozem i zalidněním. V údolích vede silnice přes vesnice, ve kterých se jakoby zastavil čas. Vesnice chudé, kde když zastavíte, jste okamžitě atrakcí snad všech místních obyvatel. Tu bych se chtěl zastavit u skutečnosti, že v Turecku jste snad všude považováni za hosta a čím chudší místo, tím více vás lidé hostí. Lidé vám nabízejí automaticky občerstvení v podobě čaje, k tomu přidají například sušenky a nikoho ani nenapadne, aby si řekl za občerstvení o nějaké peníze. Toto je opravdu velice příjemné a zažíváme to na každé pumpě a doslova na každém místě, kde zastavujeme.

Před hotelem v IstanbuluBospor, IstanbulNa pobřeží Černého moře, poblíž města Eregli

Cestou jsme také zastavili na jedné z benzinových pump, abychom si odpočinuli a během toho, co my jsme popíjeli nabídnutý čaj, pumpaři stáli u motorky s nějakou starou knihou a studovali podle espézetky, odkud to vlastně jsme. Když jsem k nim přišel, abych se zeptal, co to studují, obrátili se na mě a oznámili mi, že jsme ze Švýcarska. Nevím, jak se k takovému zjištění dopátrali, ale toto jsem jim vyvrátil a snažil jsem se jim vysvětlit, že jsme z Česka. Nechápavě se na sebe dívali a v momentě, když jsem se chystal jim pomoci tím, že jim řeknu, že jsme z Československa (tomu všude rozuměli), se na mě nejmladší z pumpařů s obrovským obdivem v tváři podíval, chytl mě za rameno a ptal se. „Čeko?“ „Ano, Čeko“ odpovídám. „Óóóóó´Milan Baroš“ zařval a s jásotem odběhl za pumpu. Za pár sekund přiběhl převlečen do bundy s nášivkami fotbalových motivů, na hlavě fotbalovou kšiltovku a na očích tmavé brýle. Prostě fanda jak ze žurnálu. Po asi půlhodině a asi pěti vypitých čajích jsme mu museli tak nějak opatrně a hlavně slušně začít naznačovat, že už chceme pokračovat v jízdě proto, aby už nerozbaloval další keksy a nenaléval čaj. Nakonec jsme odjeli a pokračovali jsme směrem na Sinop. K této historce nutno ale dodat, že pokud v Turecku a dokonce i v později v Gruzii nerozuměl někdo tomu, co a kde je vlastně to Česko, tak po vyslovení jména Milan Baroš v tom měl každý naprosto jasno. No, je tam chlapec holt populární.
Po vyjetí z pumpy a rozloučení se s fandou už ale bylo odpoledne a podle cedulí bylo město Sinop pořád hodně daleko a začínalo nám být jasné, že do něj nedojedeme. Po této silnici se prostě rychle jet nedalo. Proto jsme už opravdu pozdě odpoledne zastavili ve městě Inebolu, kde jsme asi po deseti minutách sehnali ubytování v hotýlku s názvem Yakamoz, který byl umístěn přímo na pláži Černého moře. Na recepci jsme zaplatili 80,-Tl za dvoulůžkový pokoj (900,-Kč) a šli se ubytovat. Každému ubytování na této naší cestě předcházel tělocvik v podobě nanošení kufrů do pokoje a hlavně v podobě zaparkování motorky. Nikdy mě nenapadlo, že zaparkovat motorku bude taková dřina! Téměř ve všech případech byla na místech k parkování šotolina, štěrk, kamení nebo promoklá tráva a navíc se k zaparkování muselo po takovémto povrchu vyjet do krkolomného kopce nebo naopak. A je to tady! Při vybalování slyším Muezína a to doslova vedle hotelu. Jdu na balkón a je mi to jasné. Mešita téměř ve dvoře hotelu. Večer jsme si zašli na ulici koupit nějaké to plechovkové pivko a během opravdu krásně teplého večera jsme na balkóně rozebírali dnešní cestu horami, ve kterých jen asi tři stovky kilometrů vydaly jako celodenní moto túra, během které bychom jinde v Evropě ujeli snad i tisíc kilometrů. Ani nevím, ale myslím, že oba jsme spali už před tím, než naše hlavy padly na polštář.

7. den, čtvrtek 5.7.2012, Trasa: TR-Inebolu - TR-Samsun, 441 km


Někdo se postaral o to, abychom ráno vstali o půl páté, v klidu si dali sprchu a později vyrazili na snídani, která byla v ceně ubytování a kterou podávali v restauraci asi dvě stě metrů od hotelu. Cestou ze snídaně začalo lehce poprchávat a vypadalo to, že dnes asi pojedeme v pošmourném počasí. Lenka z toho byla špatná, protože ta si i při třicítkách dokáže obléct svetr, ale já byl celkem potěšen, protože vedra v předcházejících dnech mě srážela ve všech směrech, a to doslova. Nabalili jsme kufry a už na motorce vyrazili do centra města, kde jsme potřebovali najít banku a vyměnit pár dolarů na liry, jelikož tyto nám téměř došly. Peníze jsme vyměnili a sotva jsme vyjeli z centra, začalo celkem silně pršet. Schovali jsme se proto na pumpu na kraji města, kde jsme déšť přečkali a asi po čtyřiceti minutách, osvěženi darovanou kávou, jsme vyjeli na Sinop, pro jistotu oblečeni do nepromoků. Neujeli jsme ale ani dva kilometry a někdo nahoře snad otevřel stavidla! Opravdu během dalšího jednoho kilometru bylo na cestě deset centimetrů vody! Během tohoto kilometru i přes nepromoky na nás nebyla suchá nit! Navíc nás na následné křižovatce zastavila policie snad v neoprenu a oznámili nám, že dál po této silnici pokračovat nemůžeme. Vrátili jsme se teda na pumpu, kde jsme stáli před chvílí a při této jízdě jsme opravdu jeli tak, že na enduru jsem měl nohy na stupačkách a přitom měl vody po kotníky.


Stavba lodíPobřeží Černého moře poblíž města IneboluSilnice č. 10 do města Inebolu.

Na pumpě panovaly různé dohady o tom, proč je silnice uzavřená, ale skutečnost jsme se dozvěděli až večer ve zprávách. Během průtrže mračen, která trvala se stejnou intenzitou něco přes hodinu a byla doprovázena silnou bouřkou, se na pumpě sešli turečtí řidiči a způsobem jim vlastním se dohadovali o tom, která objížďka bude nejvhodnější. Když byli skloněni nad naší mapou a prsty po ní jezdili, aby si ukázali varianty objížděk, žádná z variant se mi nelíbila, jelikož každá byla pro nás velkou zajížďkou. Nicméně kolem moře už cesta nevedla. Nakonec jsme si vybrali jednu variantu tureckých řidičů a přibližně po dvou hodinách jsme stále oblečeni do nepromoků a za stálého hřmění v horách vedle nás vyjeli z Inebolu po silnici D765 do těch hor, odkud hřmění přicházelo. Byli jsme ale přesvědčeni, že bouřku nedojedeme, ale nevěděli jsme, jak bude silnice v horách po takovém dešti vypadat. Jeli jsme po silnici téměř identické jako včera směrem na město Kastamonu s úlevou, že bouřku nedojíždíme, protože mraky se stahovaly východním směrem a tedy nalevo od nás. Asi třicet kilometrů před městem Kastamonu byla vymetená obloha, suché silnice a vrátilo se vedro. U tohoto města jsme odbočili na silnici D030 a pokračovali jsme východně směrem na město Samsun, do kterého to bylo ještě něco okolo 220 kilometrů. Když jsme přijeli k přehradě Altinkaya Baraji, kterou silnice D030 zčásti lemuje, nelitovali jsme této objížďky. Krajina i cesta vedoucí okolo přehrady, no něco opravdu překrásného! Vysoké hory, skalní masívy tvořící v přehradě nádherné soutěsky, opravdu krásné pohledy, až jsem se kolikrát přistihl při nepozornosti, čímž se motorka octla hodně na krajnici. Bohužel odtud nemám žádné fotografie, jelikož jsem měl fotoaparát několikanásobně zabalen a neustálé rozbalování všeho, by vedlo k velkému zdržení. Opravdová škoda, kterou si dnes hodně vyčítám. Když se ale silnice od přehrady odklonila a my přejeli horizont hory, byla před námi opět silně tmavá až černá obloha. Jeli jsme vlastně na východ a doháněli teď to, co se od nás v horách odklonilo. Za městem Kavak na silnici D795 asi 40 kilometrů před městem Samsun jsme to opravdu dohnali. Zase během pár chvil hodně vody na silnici a co horšího, v tomto místě už byl hustý provoz na čtyřproudové silnici a my chytali zleva jednu tsunami za druhou od aut, která nás předjížděla. V některých místech teklo přes cestu bahno a chvist, zase tsunami, bahno teklo po helmě, přístrojovce, prostě všude a jak na potvoru žádná pumpa, kam by se dalo schovat. Gore-tex ne Gore-tex, všechno bylo durch! V tomto lijáku jsme museli ujet asi 30 kilometrů, tedy až na okraj města Samsun, kde jsme se schovali na pumpě. Tady jsme nemuseli být naštěstí dlouho, protože asi po deseti minutách přestalo pršet. Mezi tím se začalo stmívat a s přibývajícími minutami nám začalo být celkem zima. Vydali jsme se teda do města, abychom sehnali hotel a bylo nám samozřejmě jasné, že další den nebudeme dělat nic jiného, než sušit věci. Hotel jsme našli až v centru města (nebyla ani nálada hledat další, levnější, nehledě na to, že už byla tma) a když jsem se přišel na recepci ptát na volné místo, musel si hotelový personál myslet, že jsem městský čistič kanalizace, používaje k výkonu své práce vlastní tělo. Opravdu znám obrázky tak zablácených frajerů pouze ze šestidenní a podobně. Nakonec volné místo bylo, zaplatili jsme 200,-Tl (2.250,-Kč se snídaní) za dvě noci a ještě jsme asi dvě hodiny myli vše ve sprše. Po umytí věcí a sebe jsme vyšli z hotelu hledat něco k snědku, jelikož jsme ten den téměř nic nejedli. Vyjdeme z recepce a rázem byl nádherný teplý večer, po dešti ani památky, doslova sebemenší louži jsem nikde neviděl! To prostě nasere. Hotel byl v centru Samsunu, přímo na rušné ulici plné restaurací, takže během chvíle jsme byli usazeni a objednávali si kebab. Nikde jsem tu ale nesehnal pivo na dobré spaní a jak jsem si po dobré večeři dával čaj a po oku se díval na LCD umístěné na stěně, zaujalo mě místní zpravodajství, ve kterém ukazovali, jak říčky jdoucí z hor se proměnily v divoké peřeje, které sebou braly mosty, domy, silnice, prostě vše, co jim stálo v cestě. Mimo jiné tam probíhala reportáž z vesnice, kdy z rodiny zůstal jen jeden muž, zbytek rodiny odnesl ještě před chvílí ten klidný potok. Až z toho mrazilo při představě, že to peklo se odehrávalo kolem silnice D010. Asi by nebylo dobré, kdybychom ráno vyjeli o hodinu dříve a ti policajti nás tak nezastavili. Během hodiny bychom byli v tom a jak vidno ve zpravodajství, žádná sranda by to určitě nebyla! Jelikož nesnáším, když se mi na mozek derou věty typu „co kdyby“, proto jsme šli raději zalehnout.


8. den, pátek 6.7.2012, TR-Samsun, 0 km, den odpočinku a sušení


Okno v pokoji jsme měli po celou dobu ubytování dokořán, věci rozvěšené po pokoji a doufali jsme, že za dva dny nám vše uschne. Ráno před snídaní jsem šel zkontrolovat motorku, která stála přikrytá plachtou na chodníku před hotelem. Uklidnil mě fakt, že o tu kouli bahna by stejně nikdo nejevil zájem, ale nutno přiznat, že jsem se víc a víc přesvědčoval o tom, že mít motorku volně zaparkovanou přes noc někde u nás, asi bych se bál víc. Někteří světa znalí rádoby cestovatelé mě před touto jízdou upozorňovali, jak se tady a dále na východ strašně krade a že to bude doslova zázrak, když se vrátíme na motorce domů. Nesmysl, během celé cesty jsem se přesvědčoval, že tady, pokud už se krade, tak určitě v menším měřítku než u nás. Jen jeden příklad: po snídani jsme vyrazili pěšky do města, chodili jím až do odpoledne a někde kolem poledne si Lenka chtěla koupit žabky, jelikož si zničila sandály co mněla z domu. Na jedné ulici jsme prošli několik obchodů, ve kterých jsme si nic nekoupili. Ne, že by tam žabky nebyly, ale nikde nebyla žádná obsluha a ulice byla vylidněna. Udiveni jsme šli teda pryč s tím, že si žabky koupí později, v obchůdcích kolem hotelu. Když jsme zašli asi po třech stech metrech za roh, byla tam mešita a tam se všichni modlili. Položím kontrolní otázku. Mohli byste u nás nechat otevřený obchod a na hodinu si odskočit? V případě touhy po bankrotu samozřejmě ano! Další věc, kterou mi hlava nebrala, přišla v tomto městě ještě jednou. Nosím brýle a na motorku si je měním za jiné, jelikož „civilní“ by mě v helmě díky silným nožkám tlačily. Z důvodu toho, aby se mi druhé brýle v báglu nerozbily, dávám přednost tvrdému, odolnému obalu. Můj už byl rozbitý, tak jsem si chtěl v našem optiku koupit jiný, nový. Jelikož po mě prodavačka za celkem obyčejný obal žádala 600,-Kč, usoudil jsem, že ten můj starý obal není rozbitý, ale je prostě jen používaný. V Samsunu jsme šli kolem značkového optiku (ale opravdu značkového), tak jsem si řekl, že tu zkusím štěstí. Prodavač nám vysázel asi deset druhů obalů na pult, jeden hezčí než druhý. Jeden jsem si teda vybral, on jej otevřel, zjistil, že v obalu není utěrka z mikrovlákna, otevřel šuplík a doplnil obal o tuto utěrku. Pak mi vše vtiskl do ruky a ujal se s námi loučit. Samozřejmě jsem to nějak nepochopil a ptal se na cenu. Dostalo se mi odpovědi, že pokud jsem si nekoupil brýle, nebudu přece platit za krabici. Nato ještě vztyčil prst, otevřel šuplík, našel růžovou utěrku z mikrovlákna a tuto daroval Lence. Asi si uvědomil, jak strašně byl nezdvořilý, když mi dal dvě věci a ženě nic. Divné že?

Hotýlek ve městě IneboluHlavní silnice přes město IneboluPohled na Černé moře z terasy restaurace, Inebolu

Co se samotného Samsunu týče, je toto významným tureckým městem jednak proto, že se v jeho okolí pěstuje tabák a jednak proto, že od Istanbulu na východ disponuje největším přístavem. Na nábřeží má město krásnou promenádu, na které večer korzuje velké množství lidí a vůbec ve večerních hodinách město doslova žije. Turistů cizinců zde ale mnoho nepotkáváme, spíše turistů z různých koutů Turecka. V přístavu je také postavena umělá loď s figurínami na molu, kdy tato slouží jako pomník Mustafu Kemalu Atatürkovi, který v tomto městě založil revoluční hnutí. Po příjemné večerní procházce městem a po promenádě jsme snědli večeři v jedné z mnoha místních restaurací a šli do hotelu spát. Oproti plánu trasy jsme ale měli zdržení, jelikož tento den jsme měli být v Gruzii a proto bylo potřeba, abychom další den urazili větší vzdálenost. Také proto byl den volna příjemným odpočinkem před další cestou.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.22
Známkováno: 27x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist