Ushuaia! Dál už cesta nevede

Igor je u cíle na samotném cílu Jižní Ameriky. Podařilo se mu „doklepnout“ poslední kontinent a završit tak World Tour, cestu na motorce kolem celého světa. Přinášíme vám poslední úryvek cestopisu psaného Igorovou svéráznou cizineckou češtinou, celou verzi cestopisu najdete na Igorově webu www.mototour.cz.

Ushuaia! Dál už cesta nevede
Odpoledne jsme vyjeli, Matjaž to zvladnul vyjet z Buenos Aires bez pádu, a kolona aut nas pohltila. Několik hodin nám trvalo, než jsme se z města vymotali, a nášli silnicí č. 3. RUTA 3, se jmenuje hlavní, a jediny táh, který vede na jih. Bylo teplo, krajiná rovna, zelena, a vesnice za vesnicí. Dnes máme v plánu jet do AZULu, kde je maly podniček jmenem LA POSTE POR VIJAHEROS DE MOTO, kde pán POLLO, motoristicky fanoušek zřidil u sebe v dílně a na záhradě takovou stanicí pro všechny cestovatele, který na motorce jedou na jih. Je to povinna zastavka každého motorkáře v Argentině. A opravdu v Azulu, koho koliv jsem se ptál na La Poste, ihned mi ukázal správnou směr. Přijeli jsme odpoledne, a POLLO nas z radosti uvítál, a samozřejmě hned začal fotít Junyho, a řikál, že se u něj sešlo už tisice motorkářu, ale takový monstrum ještě tady neměl. Stěny z venku i zevnitř byle popsane vzkazama motorkářu z celeho světa. Našel jsem pár jmen, které znám. Polo mi do ruky dál kelimek z barvu, štetec, a uvolnil mi mistečko na hlavní stěně, kde jsem něco napsal o sobě. Našel jsem tam i vzkazi od čechu a slovaku, a samozřejmě i slovincu. Hezke. Na záhradě už kempoval jeden Norvéžan, a hlavně jedná roztomilá Německa rodinka. Matka z dcerou na starem BMW R80GS, a tatkaz dcerou na starem BMW PD 100 GS. Jedou rok kolem jižní ameriky. Na vánoce chtěji být v Ushuaie. Večer holky udělali večeři, chlapy jsme šli do obchodu, a pak se učili tancovát Tango.
Kolem mé motorky strašně smrděl – voněl bencin. Mislel jsem, že je to z náhradního kanistru, kterého jsem naplnil pro Matjaže, protože Transalp má absolutně malou nádrž na této dlouhe puste cesty v Argentině, kde po 350km není pumpy. Nebylo to ono. Kapky kapaly z trubky, která spojuje nádrž z karburátorem. A přeně vím, proč se to stalo. Včera, když mi došel bencin, jsem dolil málo, nastartovál, a asi pět minut se pokusíl rozhoupa již nastartovaný motor, který měl tendencí chcípnout, když jsem každe pul sekundy nepřidal a ubral plyn na maximum. Takže tlakem mi 10 let stara trubka nepatrně praskla. Uříznul jsem ji, a dál zpátky, a drží to..
Vesnic ubylo, jen sem tam motorest a pumpa. Polo nam řikál, at vždy vyjedeme brzo, že po 11h začina foukat, a opradu tak bylo. Neustale celou cestu boční vítr, motorku jsem musel naklonit, a byt opatrni na sunky vítru. Matjažu jsem vysvětlil, jak musí jet, bál se a jel pomaleji, takže jsem ho vždy počkal. Slunce svítilo dlouho do pozdních hodin. , trošku se ochladilo, a cesta ubihala rychle. Dnes jsme najeli 830 km. Není důvod zastavovat nebo něco fotit, protože nic kolem není, moře je studene, fouka, takže jen tankujeme, jime a řidime. Ubytováni hledme až kolem 9 večer, protože se pák začina stmívat. Argentina se stáva drahou destinaci. Obzvláště vic jedeš na jih, vice šplahji ceny. Takže hotel už ne za 5, 10, nebo 15 usd, ale rovnou za 30, a to v male nevíznamne vesničce.
Druhy den, opět jizda, jizda, bočni silni vítr, tankování a PARILLA. To je argentinske narodní jidlo, které spočiva ve velkem taliři, na kterem je několik druhu klobás, řizku, kuře, střeva , žebra, a třeba praseči choditka. Tady se ze zvířata sní všechno. Masa je hodně, a je velmy chutne. Samozřejmě je toho tolik, že vždy sním jen to nejlepší. Nevěřil jsem tomu, ale maso ma opravdu jinou chut než u nás.
Vyjeli jsme do pouštní bouře. Písek se zvednul, a jeli jsme v hnědím mraku a písek měli mezi zubany, a zašel až pod kombinezu. Buch ví, jak může vypadat vzduchový filtr u motorky. Jel jsem nakloněný proti vítru, který foukál kolem 100km v hodině. Gumy se mi rapidně sjížděli, přesto že byle týden stare, už jsem měl jsen pulku vzorku. Plyn jsem držel skoro na maximum, přesto nejelo vice než 100kmh. Motorka mi žrala přes 8 litru. Nebylo výdět dele než 50 m. Na jedne pumpě tak přemišlim, a dívám se na Matijáše, že mi dělá velkou ustudu z uplně čistou motorku, a uplně čistima botama, novou kombinezu, a čistou helmu. Řikam si, co ho trošku protáhnout přes báhno a louže, at si zvíkne, a trošku pošpini. On mě k podivu poslehl, protože asi se také styděl za tu svou čistotu, a předce nechtěl vypadat jako naváček mezi motorkářem. Řozjel se celkem fest, zapadnul do první louže, která ho rozhodila, vlítnul do druhé, a už jsem výděl, jak mu totálně rozhodilo nohy, strážil stík z motorkou, třetí louže ho vyhodila do vzduchu, a málem se udržel na řiditkách . Nespadnul, zastavíl uplně špínavý a mokrý, a klepál se mu celý tělo:“Tyjo, tak to jsem nečekál, výděl jsi jak mě rozhodilo, nečekál jsem že muže být louže tak hluboka!!“ Nemohl jsem se zastavít smíchy, a stačil jsem jen řict:“ Jed, ted už mužeš jezdít semnou.“ Přes helmu skoro nevyděl, a bunda i kalhoty byle totálně od báhna. Ted už se za něj nestidím.
Prší a ochladilo se na 10 stupnu. Nic moc. Přesto jedeme, do dalšího hotelu máme 520km. Město Commodore je hezke a moderno. Chvilku jezdime po centru, divame se na hezke budova a krásne hotely. Jdem se ptát na cenu, a chtěli 280 USD. Ne peset!!! Jasně že jsme odjeli dál, a našel jsem druhy extrém, takový nejhuře vypadající hotel v okoli, abych dostál cenovou představu. 170 Peset, což je 55 USD. Hotel byl zanedbaný ještě z vice zanedbanou recepční. Matjaž řikal, že tady spát nebude. Navíc neměli parkování. Mezitím na nás začali hulákat čistě vypadající chlapy z baru, a zastavil jsem. Přišli ven, a tak jsme se seznamili z přijemnou skupinku, a jeden z ních byl majitel hotelu z fitkem, bazenem, garaží a internetem. Zavolal na recepci, a měli jsme ubytování z 100 usd snižene na 50usd na osobu. Byl jsem samozřejmě rád, ale přesto jsem se zeptál kamaradu, že nejsem zvykly na takove ceny, a že v B. Airesu Matjaž platil třeba 20 usd za nádherný hotel, já na severu 10 usd, atd…. Začali se smát, a odpověd byla: Igore, jsi v Comodore, to je jako Dallas v Texasu. Tady se všichny živime naftnim průmyslem. Je to jedno z dražších měst v Argentině…. Jo, i pivko stálo 6 usd.

Do Ushuai ještě zhruba 1200km, to je tak na dva dní. Jedem kolem 100kmh, protože více se neda jet. Moc fouka, moc hazí z motorkou, a když je víter přimo do motorky, any to nejede víc. Vítr fouka kolem 100km/h. Občás i chvylkama do zád, a to je divný pocít, že jedete dopředu, a vítr tě předíždí. Fouka dopředu.Stromy už dávno zmizeli, vidime jen obrouske vyschle pastviny z osušenou trávu, na které se pasou Lamy, a ovce. I krávy zmizeli z pastvín. Míjíme hodně poly, kde se odčerpava nafta. Je kolem 3 stupnu, a navíc fouka vítr. Pocitově to je stejně, jako -5. Mrznou nam ruce i cele tělo. Nandávám si elektrickou bundu, elektricke rukavice, a napojuji kabely i do bot. Je mi fajn, je mi horko, kromě do obličeje. Huře to je z Matjažem. Přesto že je alpinist, skušeny z Himalaji, Anapurny, K2, Fiz Roye, byla mu obrouska zima. Měl navlečenou tu nejlepši kombinezu s podložkami, a přes to děštovou kombinezu, která moc pomaha, ale prsty na nohou a rukou už davno necítil. Každe pul hodiny jsme zastavovali, a já mu pujčil na chvilku me krásně vyhřáte rukavice, stále napojene na elektriku. Povprve v životě při cestě na jih mám slunce za zády. Zapada v 10 večer. Den je dlouhý, jezdime dlouho, obvykle do 10 večer. V Rio Gallegos jsme zajeli do centra, a našli hotel, zaparkovali v garaží, a objednáli dobře červeno vino z Mendozy. Studováli jsme mapu a další cestu. Venku bylo 0 stupňu.

Dnes musime už konečně dorazit do Ushuai. Sice nas čeká trajek, celni formality na čilsko – argentinsky hranici, a hlavně 130km makedamu. Hranice jsme přešli rychle a v pohodě, už dávno jsem zapomněl, jak jsem přejižděl hranice z dlouhýma frontami v Centrální Americe, Peru, Bolivie. Tady mě nikdo neobtěžovál že mi pomuže, a any celnicí nechtěli peníze, ba naopak jsou velmy mili a usměvaví. Přkvapil mě ovšem argentinsky celnik, který semnou začal mluvyt slovínsky. Něják jsem mu any nerozuměl na začatku, ale pak samozřejmě ano. Narodil se v Argentině, ale rodiče jsou Slovincí. Žije tady velka skupina Slovincu, hlavně v Buones Airesu a Bariloche. Po přijezdu do Chile jsme měly velky hlad, a jedina hospoda na 400km trase nam nabídla jemne, dobře zapečene, rozpouštějící se v puse Jehnečí kotletky. Jehnečí, samozřejmě, to se tady jí. To je to nejlepší maso, který tady je, a chutná neskutečně jinák než v Evropě, neskutečně dobře. Chile je ještě dražší než Argentina, ba daleko dražší než Česko. Alespoň tady na jihu. V hospodě jsme pro dvě osoby nechali pro dva přes 900 kč, a to jsme měli vody, polivky, hlavni jidlo, zakusek. Ano, dokonce zákusek jsem si dopřál po dlouhy době. Ne z finanční stránky, ale hlad jsem měl jako vlk, a můj žaludek se po Ekvadoru, Peru, Bolivii pěkně začiná roztahovát, a kalhoty už nezapínám na nově výrobení dírce na opasku, ale pěkně se to vrátílo do starých dírek. To vše kvůly nenažranému Matijášovy, který mí rozhodil stravovací rytm.

Na makedamu jsme odpočivali, a já se všiml smradu, a Matjašových zelené zbarveních kalhot. Byl v pohodě, a jako vždy vysmátej, a opět mi kladl otázky typu, „jedu správně po písku, kde dělám chybu, už mi to jede, už se citím sebevědomě, už se těšim na RUTA 40, pojedu ji po zadnim kole atd..…atd. Ale že mu prasknul na Transalpovy – Hondě chladič, a že smrdi antifrizem cele údoly, to se nevšiml. Matjaž je jinák velmy schopný člověk, ale na mechaniku, dílnu, stroje, to je velky lempl, a nešikula. Ještě větši než já. Voda mu vytekla z hladiče, a ….no, a jeli jsme dál. Nevytekla všechna. On chtěl jed dál do 300km vzdalene Ushuaie, a tám teprve zavolat majitele do Buonesu, ale já jsem v poslednim městě před cílem, jmenem Rio Grande zastavil na pumpě, a místní motorkář nas odvezl k mechanikovy, který spravovál všechny stroje. Sám vlastnil BMW GS 1150. Byl šikovný, zalepil nam dírku na chladičí, a kolem motorky se mezitím nastřádala pěkná skupinka motorkářu, který nás kolem 11h v nocí ještě za dne odvezli na pláž do mariny, kde jsme se vyspali.
Chladič držel, mohli jsme ráno vyrazít k mému cily. K podivu byl teply ten, vítr do zád, času jsme měli hodně, a kilometru do cíle jen 250. Krajiná se konečně začala měnít pomalu. Začali konečně zatačky, kopce, nejdříve skameněli stromi, poté krásně zelení lesy. Jaro , nebo spíše leto bylo znát. Stupňu pro tuto oblást bylo nezvykle hodně. Celých 13. Fantazije, ja jsem měl vynikajicí naladu, spíval jsem si, a přemyšlel, co napišu, co řeknu do kamery, promital jsem si v hlavě celou cestu, celých 3 roky strávených v sedle, porovnával, kde mi bylo nejlepe, nejhuře, kam vyjedu dál, jak budu ted cestovát, jak jsem štasten, kolik lidi to dokázalo,jestli je Very, bratr, rodiče namě pyšni, jestli jednou budou pyšni děti.. to vše se mi motalo jedno přes druhy. V očich slzy, a ještě 70 km do cíle. Uf, nádhera. Hory se zvedali, silnice zatačela mezi zasněženími kopcema, lehce zapršelo, ale za zatačkou už svítilo slunce, před Ushuaiou ještě lehce zasněželo, a ihned v zápětí bylo slunce. Ano, tak to je typicke počasy na jihu Patagonie. Ještě 2km, 3 zatačky, a předemnou se ukazala Ushuaia, nejižnější město na světě.
Lepe mě přivítát nemohla. Všechny bohy, ke kterým jsem se vždy a každy den modlil pomohli k tomu, že Ushuaia byla bez mraku, z modrym nebem, z zasněženýma horama, a tmavě modrým mořem. Zastavil jsem u cedule : „ Welcome in Ushuaia, southern city in the world“ Sednul si na zem, a držel se cedule. Pro mě to bylo moc dojemni. Jsem na koncí svých dětských snů, na konci plánu, který jsem si ve 17 letech z kamaradem Milou ve školne lavicí zadal, když jsem mu tajně řekl, o čem sním, a co chcí udělát. A Míla už tenkrat řikál: „ Jasně, ja vím že ty to dokážeš“ Hm, ja mu nevěřil v jeho slova…..Seděl jsem tam, pote využil Matiáše k pár fotkám, a poslál ho dál. Chtěl jsem si tu slavnostní chvilku užit sám. Auta kolem troubili, nevšimál jsem se je. Byl jsem sám, jako většinou svých cest. Bylo mi skvěle. Dokázal jsem to. Utratil jsem za všechny ceste asi jedno pěkné, nove PORCHE, ale nevadíi. Nemám ho!!! Přesto jsem miliardář v srdcí. Vyjel jsem bohaty finančně, vracím se chudý finančně, ale nejbohatší v srdí. Nikdo mi to nevezme. Vezmu si to do hrobu, a po mě zustanou fotky a nahravky. Jsem na cily. Co dál?
Odjel jsem do města. Pršelo, bylo dva stupně. Nebudu spát v kempu. Špatně se leči opice ve stanu, a dnes mi opice budou skákat do rána po hlavě. Musim to oslavit. Večer v nejlepším baru v Ushuaie jsme z Matjažem a polákem Tomkem zdělali 3 litry nejlepšího argentinského vína. V opilosti ze mě opět udeřili pocity a vzpominky, opět jsem se zasníl, odešel ven, potekly mi slzy, a řikal jsem si, jak jsem štasten. Mám ženu, mam dvě nadherný dětí, mám se kám vrátít kde mě mají rádí mám kde bydlet, a mám Vas přátele. Mám všechno. A ještě jsem objel skoro cely svět na motorce, ná mem neskutečnem a nezničitelnem Junym. Chudákovy je 10 let, a v Ushuaie jsme oslavily 215.OOOkm. Je to jedina materiálni věc, na kterou jsem silně navázán, o který řikám, že ji miluji.
Prospál jsem další den, a k večeru, samozřejmě byl den, jsem odjel za děště a zimy ještě dál, ještě na uplný konec Silnice číslo 3. Tam kančí svět…. Je tám opět cedule, vyndal jsem kameru, namluvil, vyfotil, a odjel zpět. Dál už cesta nevedlo. Ted už pujdu jen a jen proti severu, proti domu, proti Buenos Airesi. ˇMám do tám zhruba dalších 5000km, a pojedu ještě do nejheščí části Chile – pohoří Paine, a do nejhešči části Argentiny – ledovec Moreno, městečko Calafate, a pod horou Fitz Roy na treking z vesničky EL Chalten. A pak samozřejmě má najvětší a poslední překážka na cestě do Bs Aireu, je to RUTA 40, silnice č.40, před kterou mají respekt všechny cestovatele, strašili mě s ní již na Alasce, a pokud jste v Argentině na moto, jste „pováný“ tuto 1500km šotolinove silnice, plne kamenu, skál, měkeho a hlubokého písku projet. Bez hotelu, jen na každých par stovek km bencinka nebo ranch. Nebojim se je. Jen mě je strach toho, že juny má již 8000km poškozene a vytekle tlumiče, a budu se houpát jak na koní. Popiší Vam to v další, mé poslední reportaží. Pro mě byl ale cíl již dosažen. Dokončíl jsem jednu krásnou etapu meho života. Ushuaia stala za to!!
Moc Vam děkují za všechny komentaře, který mě často drželi nad vodou, a pomohli jste mi dokončít cíl. Vlastně jsme ho dokončili spolu. Včetně mých třech bohu, který mě doprovázeli celou cestu.
Děkují Vám moc všem.
Spokojen Igor z konce světa
(pošlu ještě poslední reportáž, jak jsem se trapil netrápil na RUTA 40. Mrkněte na www.mototour.cz.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.14
Známkováno: 50x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist