Putování po jižní polokouli

Pro zdárný průběh náročných výprav, kdy motocykly posíláte na jiný kontinent naší planety, je nutné si zvolit kvalitní team a nepodcenit dlouhodobé přípravy. My pro putování po Jižní Americe volíme námořní přepravu velkým kontejnerem 40 FT, kam se vejde devět motorek, auto a expediční vybavení. Je jasné, že v tuto chvíli má naše skupina příliš mnoho členů a delší přesuny lehkým terénem nemůžeme pohromadě zvládnout.

Putování po jižní polokouli

Kapitoly článku

Řešení je jednoduché, okamžitě po usednutí za řídítka se náš tým rozpadne a sejde se až v cíli. Startovní čarou se stává Peru, respektive přístav Callao nedaleko Limy. Pro návrat zpět do Evropy určujeme argentinské Buenos Aires. V našem itineráři je vyznačena trasa vedoucí přes Peru, Bolívii, Chile, Argentinu a Ohňovou zemi. Jediný z nás však trasu dodržel a i přes časovou tíseň do Ushuai zdárně dorazil pouze Libor Martínek alias Trinidad na V-Stromu. My ostatní jsme si Jihoamerického kontinentu užívali každý po svém a myslím, že jsme si to opravdu užili. Já si vám nyní dovolím popsat právě tu naší cestu.
Nehodlám dopodrobna popisovat martirium papírování spojené s vykládkou našich strojů, které začalo už v naší republice. Jen slabé procentíčko na ukázku ještě z ČR:
Peruánská společnost Andina (nikdy si ji prosím jako partnera nezvolte!), která nám bude náklad vyclívat, požaduje ověřit nákladový list od jejich konzula v Praze. Když tuto nepolapitelnou osobu konečně dostihnete, suše oznámí: „ověřím, ověřím, ale až budete mít zde (prstem označí místo na dokumentu) razítko od vašeho Ministerstva zahraničních věcí." Neváhám ani vteřinku a druhý den už poskakuji na Hradčanském náměstí. „Pane, nám se to zdá zbytečné, ale pokud to v Peru požadují, razítko vám dáme“. Očekávám vítězství v podobě úderu kulatého razítka do listiny a úsměv na tváři mi mizí až poté, co je schováno pečlivě zpět do šuplíku a reproduktorek u okénka zaskřehotá: „musíte nejprve na Hospodářskou komoru pro jejich razítko a poté se vraťte prosím. Další. . . "
Paní na Hospodářské komoře je milá, příjemná a hezká. Proto se ani náznakem nezlobím, když odmítne razítko vydat, protože jsme soukromé osoby. Zdrcen se vracím na Ministerstvo zahraničí a oznamuji porážku. „Vy jste soukromé osoby? To jste měl říci pane!“ Na očním pozadí mi malinko svitla hvězdička naděje. Paní za sklem začíná důkladně prohlížet nákladový list a nachází nějaký podpis zaměstnance přepravní společnosti zakamuflovaný do razítka. Usměje se a začne pohybovat rty. „Pusťte mikrofon prosím“ a skřehoták oznámí: „sežeňte tuto osobu a odvezte ji na ověření podpisu“. Už mě nic nepřekvapuje, ujíždím přes celou Prahu shánět „pána z plakátu“. Ten za „pár“ euro podpis ověří a ozve se úder prvního razítka, ze skřehotáku na MZV se poté ozve „no vidíte, že to jde“ a slyším slastnou ránu druhého razítka. Konzulce nezbývá než otisk kulatého berana lípnout do posledního volného místa a já se večer radostí opiji.
V Limě je situace daleko složitější. Nám se ji však daří za osm dní rozmotat a já touto cestou děkuji Kubovi, Radkovi a především Seenovi, členovi naší výpravy a kamarádovi pocházejícímu z Bolívie a žijícímu v ČR, který se o nás staral a úřední záležitosti vyřizoval. Určitě se pozastavujete nad zmíněnými osmi dny, ale je nutno vzít v úvahu víkend, státní svátek a hlavně to, že jste v Peru. Koukám-li na věc zpětně, bylo to expres vyřízené. Během vyjednávání se alespoň seznamují všichni členové výpravy a já kvituji, že se mezi námi neobjevil žádný abstinent. Nutno však poznamenat, že pobyt ve špinavé Limě nepatřil k nejlevnějším a rozpočet se mně i spolujezdkyni Karolíně ztenčil na polovinu. Na vysvětlenou, Karolína je má dcerka.
Úřední šiml je nasycen a my vyrážíme ven z města ještě v podvečer a končíme 200 km severně ve městečku Matucana. Popojíždíme k hostýlku a doprovodný Defender nejde nastartovat. Do půlnoci hledáme závadu, kterou objeví až ráno logistik Zbyněk v ucpaném drátu. Rovněž je bez proudu i Láďova KTM a závada je podobná, tedy lehce odstranitelná. Že by to dělala ta výška? Jsme ve 2 800 m n.m. a už v noci jsme cítil tlak na prsou. Zamáváme si na rozloučenou a každý po svém se potýká s krásnými serpentinami a přibývající nadmořskou výškou.
Vím o sobě, že na horskou nemoc trpím a ve vysokých horách jsem už několikrát bojoval o život. Tenkrát jsem chodil pěšky a mé ambice horolezce byly touto indispozicí zcela zdecimovány. Na motorce to snad bude lepší. A nebylo. Při zastávce ve 3 700 m.n.m. jsem dýchal jako sentinel a srdce bušilo jako o závod. Seen od domorodců sehnal proslulou koku a já žvýkal a žvýkal. Stav se zlepšil a my s Karolínou pokračovali dále do průsmyku. Právě zde, ve výšce 4 780 metrů, jsem začal bojovat s bezvědomím. Ruce mě brněly až po lokty a nohy po kolena. Za značné pomoci dcery jsme po bezhlavé jízdě  klesajícími serpentinami objevili Hospital v La Oroya. S úsměvem mi zaměstnanci nemocnice podali kyslík, srazili tlak z 220/150 na 150/120 a za půl hodiny vykopli zpět k motocyklu.
Jedeme dál a trochu „vyklepaní“ projíždíme pěknou horskou krajinou, kde výška nepřesáhne 3 300 m n.m. Za Huancayem se ubytujeme v příjemném hostelu a já cítím zvýšenou pozornost o mou maličkost. Ostravská klika – Peťa s Jirkou mi podávají léky, Radek nahrává mapy do mé navigace a Karča se bojí usnout jen proto, aby mohla kontrolovat můj zdravotní stav. Ráno se cítím lépe, ale jako v ráji teprve až na dvěstěpadesát kilometrů dlouhém offroadovém přejezdu kamenitými stezkami s krásným okolím.
Jedeme pohromadě dvě motorky. Dvanáctka Bavor nesoucí Veroniku se Zbyňkem a půlkou baráku, garáž nevyjímaje. My s Karčou uháníme klasicky na KTMce a pár svršků se spacími potřebami sebou taky máme. Semo tamo vidíme naše kolegy ulehnout, ale driver je okamžitě v akci. Kufry vyklepe sekyrou a už je celá posádka opět v sedle. Opravdu si cestu parádně užíváme a do Huanaca to máme už jen 50 km, když potkáváme ostatní kluky. Zdeňkovi přestala jet motorka a závadu nacházíme v povoleném kontaktu na baterce. Dále pokračujeme oslněni krásou okolní skalnaté krajiny do níž se opírá zapadající slunce. „Tati, co to syčí?" Uklidňující odpověď nestačím doříci, protože smýkající se zadní kolo mne poměrně zaskočilo. Měním duši, kluci mi pomáhají a v rychlé akci nás brzdí až nutnost kolo nafouknout. Má profesionální dvoupístová pumpička to vzdává zhruba po 400 šťouchách. Další dvě půjčené od kamarádů se rovněž nedaří přemluvit k výkonu přes 4,5 Atm. Na závěr mi ještě Touratechgeorg, neboli Jiři z Ostrávy, zapůjčí bombičku, ale stejně vyrážíme dál na nepřiskočené pneumatice. Neujedeme však ani kilometr a můj stroj se opět zastaví. Vadnou pojistku způsobil přepálený drát o přední kolo. Všude je plno prachu, komáři štípou a já doufám, že už mám do konce cesty vybráno.
Za tmy projíždíme Ayacucho a čekáme na sebe na dávno nefungující pumpě. Telefonem přichází zpráva od Libora, který je o den před námi, že cesta do Cusca je po naší trase neprůjezdná. Jsou tu závaly a také nějaké občanské nepokoje. Vracíme se do města a hledáme nocleh. Při prudkém výjezdu na jehož vrcholu byla halda hlíny a hned za ní frekventovaná silnice vidím v zrcátku ulehnout několik strojů, naštěstí bez následků. U večeře se radíme co dál. Cesta vpřed je neprůjezdná, nezbývá než přes hory směr Carretera na Panamericana neboli PanAmerican Highway. Jedná se o systém silnic vedoucí z Aljašky do (a kolem) jižní Ameriky. Po ní nehostinnou pouští do světoznámé Nascy a odtud znovu do hor. Vím co mě čeká. Boj o život vedený s výškami opět okolo 4 800 m n.m.
Ráno, zatímco ostatní balí, jedeme se Seenem do nemocnice na konzultaci. Doktor je pohodář, ale varuje. Nakoupíme na doporučení nějaké místní léky a štěstí se na nás usměje až v zapadlém obchůdku „barvy – laky“, kde objevujeme kyslíkovou láhev. Mají dvě, jednu metrovou a druhou asi poloviční. Cena je stejná a rozhodnutí tudíž jasné. Zhruba za šestnáctset korun pořizuji plnou kyslíkovou láhev, redukční ventil a masku. Kluci mi zařízení připínají na záda a dcerka pomocí domluvených znaků ovládá redukční ventil. Palec nahoru - přidej kyslík, palec dolů – uber, natažená dlaň – vypni. Výška čtyři a půl tisíce metrů, jedu a pískám si. Necelých pět tisíc metrů – rozhoduji se pro offroadový výjezd ke kamenným mužíkům a pomníku, zpívám si do masky. Postupně se tu sejde celá naše skupina a k přenocování si vybíráme hostel ve městečku Pisco nedaleko Panamericana.
Pozdě večer u sklenky piva nás překvapí Liborův příjezd. Je na něm vidět odhodlání dojet až do Ohňové Země a podřídit tomu cokoliv. Náš plán je rozdílný, my si hodláme spíš užít v klidu putování po Jižní polokouli. Na motorku ráno usedám se značnými bolestmi žaludku, pravděpodobně mu včerejší plný talíř krevet zcela nesedl. Jízda po celkem nudné hlavní tepně utíká poměrně rychle a my se proto brzy ocitáme v pověstné Nasce. Jsou zde na zemském povrchu vytvořené obrazce (geoglyfy) vytvořené odstraněním přírodního materiálu svrchní horniny. Odlišná barva podloží potom vytvoří zmíněný obraz. Obrovské geoglyfy vytvořené v poušti neznámou rukou jsou pozorovatelné pouze z letadla a my si toto světové dědictví nechceme nechat ujít. Vzlétáme šestimístným letadlem a kroužíme po obloze nad pouští. Můj zážitek byl lehce zakalen tím, že Japonec sedící za mnou nevydržel neklidný let naší Cesny a vyklopil obsah žaludku do mikrotenového sáčku. Potud by to byl jen nezajímavý zážitek s pozvraceným asiatem, kdyby však šikmooký spolupasažér nechtěl vyhodit naplněný sáček z otevřeného okna u mé hlavy. Je vám jasné, co proudící vzduch směrem do kabiny s pytlíkem dělal? Ještě teď se mi dělá šoufl, když tyhle řádky píšu. Zkouška stability mých vnitřností jen tak tak obstála a balzámem se stává až první horský bivak na naší pouti, zhruba 150 km za Nascou.
I když okolní krajina byla vyprahlá a plná kamení, posádky tří KTMek a Defendera si ho moc užily. Konečně svěží vzduch, spacák a hvězdy nad hlavou. Radek obstál na výbornou jako kuchař a této funkce se po dobu naší cesty již nezbavil. Přizpůsobujeme se dennímu režimu a chodíme brzy spát, za svítání jsme proto čerství a paprsky slunce nás zahřívají už v sedlech našich motocyklů. Máme toho dnes pře sebou dost. Do Cusca je to 700 km a po cestě budeme překonávat průsmyky i dlouhé náhorní plošiny. Jede se však nádherně, počasí nám přeje a povrh na této horské komunikaci je víc než znamenitý. Už vím, kam by se měli jít naši silničáři učit a raději se nezamýšlím nad cenou výstavby. To by se mi mohl zvednout tlak a to v těchto výškách zrovna nepotřebuji. Asi proto po celou dobu nevyužívám domluvených gest a ruka Karolíny připravená na redukčním ventilu kyslíkové láhve tak může zůstat v klidu. Projíždíme zelenavým údolím asi 70 km před cílem, když se po vzájemné dohodě rozhodujeme zabivakovat. Seen rozmlouvá s domorodci o vhodném místě pro postavení stanů. Ti jsou velmi přívětiví a na noc nám dokonce odvádějí od stanů řičící prase, které bylo uvázané za našimi hlavami, společně s umečenou kozou.
Jedním z důvodů proč nedojet do cíle jsou finance. Tady budeme nocovat zdarma a ve městě tomu tak určitě nebude. Budím se brzy a čekám na denní světlo, abych mohl napsat deník. Dnes má do našeho rodného kraje přijet Martin na bílém koni a já jsem zvědav co mi dnešní sváteční den přinese. První zážitek byl příjezd do překrásného Cusca, kde si nemohu zvyknout na značení a neustále jezdím jednosměrkami proti všem. Kolegům řidičům to moc nevadí, ale o to víc pedantičtí jsou policajti. Kombinaci jízdy na červenou a v protisměru už nevydrželi a začínají nám domlouvat. Ukazuji na GPS s výrazem: já nic, já muzikant, to ona. Nakonec nás doprovodí k našemu hotýlku a pro pokutu si prý přijdou večer. Nepřišli. Hoteliér je velmi úslužný a příjemný pán a jako garáž nám poskytuje svou kancelář. Výjezd do ní je adrenalinový, ale co bychom pro pohodlí našich miláčků neudělali. Odpolední procházku po městečku zakončujeme návštěvou nejvýše položeného Irish Pubu na světě. Ano, točený Guinness si vychutnáváme ve 3 600 m n.m. Na snídani nás druhý den zve Seen do zdejšího mercada (tržiště). Dobře ví proč, najíte se zde skvěle, za skvělou cenu a ještě nakoupíte dárky domů. Jen turistů tu moc nepotkáte, tedy až na výjimky a tou byla pochopitelně Češka, která si s námi pochutnávala na čerstvém rozmixovaném ovoci.
Jak známo, z Cusca jede vlak až do vesnice Aguas Calientes pod Machu Picchu, méně známá je skutečnost, že pro cizince toto svezení stojí okolo stodvaceti dolarů a vstupenka dalších padesát. My se tohoto drancování turistů účastnit nehodláme, proto posilněni snídaní a získanými vědomostmi usedáme na motorky a společně s Defenderem opouštíme západním směrem velmi příjemné město. Projíždíme Urubambou a po neskutečných serpentinách se šplháme do mlhou zahaleného průsmyku a přesto, že jsme ve 4 300 metrech, se cítím i bez kyslíku celkem slušně. Jedinou zastávku činíme u vodopádů a následné klesání je neskutečně dlouhé a končí až na kraji džungle. Nacházíme se v Santa Maria, všude okolo je spousty zeleně a horko k zalknutí.
Obědváme s Karolínou klasicky Pan i Queso (chléb se skvělým čerstvým sýrem) a zapíjíme ho všudypřítomnou colou. Sedíme při tom ve stínu a prachu na chodníku před obchůdkem. Čeká nás těžký, 120 kilometrů dlouhý, závěrečný off road do Santa Teresy. Úžasná cesta plná kamení a děr. Na jedné straně skála, na druhé propast. Šířka tak na auto a krajnice? Blázníš? V cíli naší cesty je příjemný kemp za 4 dolary na osobu. Při pivku a dobré Radkově večeři rozebíráme nástrahy projeté cesty. Seen, znalý bolívijské Camino muerte neboli silnice smrti potvrdil, že po této zkušenosti je naprosto zbytečné na známou trasu zajíždět.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.08
Známkováno: 50x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist