Ztráta motocestovatelského panictví Balkánem

17.6.2016  Valašská Bystřice - Svatý Štěpán – Trenčín – Györ - Keszthely (Balaton) – 427 km

V pátek ráno jsme vyrazili. Po zralé úvaze jsme nechali doma stan, spacáky i vaření, ač jsme téměř vše nově na cestu nakoupili. Už na Vsetíně na mne blikal ukazatel benzínu, že bych měl natankovat. Ve Valašských Kloboukách už blikala poslední čárka a manželka mne významně upozorňovala, že jedeme kolem benzinky. Mávl jsem rukou, že přece natankuju až těsně před hranicemi, když tady máme levnější benzín než Slováci. Než jsem se vzpamatoval, byli jsme na slovenské dálnici na Bratislavu, benzinka nikde a po chvíli vidím reklamní ceduli-benzín 32 km. Vyrazil na mně studený pot, to nemůžu dojet. Do toho začalo pršet. Blednul jsem. Po chvíli, světe div se, dojeli jsme k benzince, která sice nebyla na reklamě, ale hold tam byla. Od tohoto okamžiku mne nezajímalo, kde stojí kolik benzín, jak blikla kontrolka, hned jak to šlo, jsem vždy tankoval. V Trnavě jsem z dálnice neuváženě sjel a zamířil přes Galantu a Dunajskou Stredu na Maďarský Györ.  Dědina vedle dědiny, značení katastrofální, vleklo se to. Slovensko se totiž vyznačuje tím, že měření rychlosti se tam stalo národním sportem. Konečně jsme přejeli Dunaj a byli v zemi papriky a gulášů. Měli jsme tip na přespání v posledním městě na břehu Balatonu-Keszthely.  Jenže to se tam musí nejdříve dojet. Bože, to se vleklo. Zvlášť v tom hycu. Přítel Fidlimydli, zkušený světomotoběžník mi radil Maďarsko projet nejkratší cestou, pokud možno po dálnici. Tvrdohlavě jsem si jel po svém, že přece chci poznat i krásy maďarského venkova. Vlevo kukuřice, vpravo řepka….dědina, pole, dědina pole a tak furt dokola. Nikdy více. V šest večer jsme dorazili do onoho campu v Keszthely u Balatonu. Pán v recepci skoro prázdného campu mi velkoryse nabídl, že u nich můžeme přespat za bratru 2000,-kč za noc a chatku. Tož to nééé. Měl jsem toho za celý den už plné kecky, ale nakopl jsem stroj a jel dál. Zajel jsem náhodně do jakési uličky mezi rodinné domky a zastavil u starší paní, která zametala před domem chodník a že nemáme kde hlavu složit, jestli neporadí. Paní zavrtěla hlavou, zamyslela se, kamsi zavolala a vyšel soused. Že jasně, ať jdeme k němu. Domluvil jsem se s ním na 600,-kč za vše. Nabídl nám byt se zvláštním vchodem, koupelnou, kuchyní, motorka ve stínu na dvorku, super. A když jsme odjížděli, dal nám adresu a že až pojedeme zpátky, ať určitě zase přenocujeme. Strávil jsem s ním několik hodin v družném maďarsko-česko-německém kostrbatém hovoru a poprvé se setkal s docela silným nacionalismem. Maďaři jsou hrdý národ, který nemůže zapomenout na rozsah své někdejší „říše“.

18.6. 2016 – Keszethely – Barcs -  Banja Luka – Jajce – 414 km

Ráno jsme vyrazili směr chorvatské hranice. Maďarsko kupodivu docela uteklo, přes Chorvatsko jsem jel věčně s očima na tachometru, Chorvati jsou s měřením rychlosti na tom podobně jako bratři Slováci. V jedné vesnici jsem jel tachometrových šedesát a přede mnou se vlekl Čech na chopperu tak reálných 45km/hod. Nevydržel jsem a po chvíli ho předjel dost razantně, radary neradary, po půlhodině jsme někde stáli na cigáro a předjel zase on nás, pak my zase jeho…a když jsme svačili v chorvatském městečku Daruvar, zastavil u nás, sundal helmu a jal se protahovat a protřepávat jako Dráteník ve „Vesničce mé střediskové“. Byl to drobný chlápek, přes 70let, měl funglofku Harleye a tak si sám cestoval. Na sedadle měl jakýsi polštářek, vezl s sebou 3 přilby, střídal je podle počasí a nálady….exot. Ptal jsem se ho, proč se tak vlekl přes tu dědinu. Že má čas, dnes ho čeká posledních 5 km, na den měl naplánováno 150km. Obdivoval mého starého V-Stroma, jak se na tom musí cestovat atd. Hleděl jsem na něho, proč si ho teda nekoupil a pořídil radši za nesrovnatelný balík, nového čopra Harleye? Prý na cestovní enduro nemá figuru ani sílu a všichni jeho kámoši mají právě Harleye. Ptal jsem se ho, jestli neví proč je v Daruvaru na protějším baráku česká vlajka a napsáno něco jako české centrum, odpověděl, že je to centrum české menšiny v Chorvatsku a jak to, že to nevím. Nevěnoval jsem tomu v té chvíli pozornost, měl jsem o tomhle chtě nechtě získat na zpáteční cestě podstatně více informací. Ale o tom později. Děda jel do Černé hory jako my, měl v plánu Durmitor atd. Třeba tam už dojel.

Brzy jsme opustili Chorvatsko a vjeli do Bosny. Bylo hrozné vedro. Když jsem v Banja Luce zastavil na křižovatce na červenou a dal nohu na zem, uklouzla mi noha v mém cestovatelském škrpálu s traktorovou podrážkou!  Na suchém asfaltu. V bývalé Jugoslávii používali prý do asfaltu drcený vápenec. Výsledkem je, že to nedrží dobře ani za sucha. Za mokra je to na motorce tragédie. Po celou dobu našeho balkánského tripu jsem rentgenoval očima asfalt, je-li to ten starý klouzavý nebo nový méně klouzavý. Že bych měl za mokra nějakou radost z jízdy, to jsem teda neměl ani náhodou. Z Banja Luky nás čekal poslední dnešní úsek, cesta do Jajců. Silnice většinou vysekaná ve skále, tunel jeden za druhým, údolí řeky Vrbas-nádhera. Až na vyfrézované úseky v zatáčkách. Jeli jsme to za sucha a stačilo. Za mokra to musí být fakt zážitek. Nicméně výhledy, krajina, Vrbas ……vyfrézované cesty jim za to odpouštím. Kvečeru jsme dorazili do Jajců, kde je vyhlášený motorkářský Hostel, a kde jsme měli v úmyslu přenocovat. Recepční nám nabídla přespání v pokoji pro 9 lidí! Nesměle jsem se podíval na manželku a tlumočil jí, co recepční povídala. Nehnula brvou –berem. Chudera toho měla dnes už též dost. Po sprše a večeři jsme spali jak zabití, takže O.K. K Jajcím snad ještě jedna věc. Poprvé jsme tam navštívili nonstop otevřenou pekárnu a zakoupili teplý burek s masem. Burek se vyrábí tak, že se na tenko rozválí těsto, posype kořením a mletým masem, zaroluje se v dlouhého hada, ten se svine do klubíčka a strčí do pece. To bylo žrádlo! Krmil jsem se tím celou cestu tam i zpět. Některé burky jsou se sýrem nebo zelím a stojí všude kolem 1 Eura. Těchto pekáren (PEKARA) jsou všude mraky. Jak v Bosně, tak v Černé hoře a všude pečou burky.

19.6.2016 – Jajce – Travnik – Kiseljak – Trnovo - Foča  - 231km

Ráno chvílemi pršelo. Zajeli jsme se podívat na známý vodopád na soutoku řeky Vrbas a Plivy. Několikrát jsme se v Jajcích různě potkávali se skupinkou maďarských motorkářů, napřed nás fotili u vodopádu, u benzinky jsme společně lezli do nepromoků. Po pár kilometrech jsme je dohnali u další benzinky, ke které jsme zajeli proto, že z přeháňky byl pořádný liják, nešlo v tom jet. Dali jsme se s nimi trochu do řeči a zjistili, že máme stejnou cestu – Foča, Durmitor. Ať prý jedeme s nimi, znali to tady. Souhlasil jsem s tím, že si mne ale nemají všímat, ať na mne nečekají. To jsem si dal. Čekal mne hned po vyfrézovaných cestách nejhorší řidičský zážitek. Byla mokrá cesta, jak už to v dešti bývá, oni jeli na čtyřech motorkách, já pátý. Furt jsem je doháněl. Oni předjeli traktor s vlečkou, já se zdržel a pak je honil. Na té kluzké cestě. Přes jednu vesnici jsem valil stovkou a profičel kolem hlídkujících policajtů, hleděli z auta jak puci. Jestli měli zapnutý radar nevím, nicméně mne kupodivu nehonili. Ulevilo se mi, když jsem jeden traktor v zatáčkách prostě nemohl dlouho předjet a Uhrové mi ujeli. Mohl jsem si na té klouzačce najednou jet, jak mi to vyhovovalo. Pršelo s přestávkami celou cestu až do Foče, kde jsme je opět dojeli u benzinky. Přestože bylo pozdní odpoledne, mlha a nízké mraky, oni pokračovali na hranice Montenegra a jeli Durmitor. Takže jsme se s nimi rozloučili a šli hledat ubytování. Pohoří a národní park Durmitor byl jeden z hlavních cílů naší cesty a určitě jsme si ho chtěli projet v klidu a za dobré viditelnosti až následující den. Rychle jsme našli ubytování v motelu, 3km od Foče. Večer jsem trávil povídáním se dvěma motorkáři ze Slovenska, kteří měli nacestovány statisíce km včetně kusu Afriky a nevím čeho ještě. Dostal jsem cenné rady na cestu i rady o motorkářském vybavení.

 

 20.6.2016 - Foča -  Ščepan Polje – Durmitor – Žabljak – Nikšič – Podgorica - 266km

Ráno bylo krásné, mraky roztrhané, sluníčko vše sušilo, paráda. Vyrazili jsme k hranicím Montenegra, k hraničnímu přechodu Ščepan Polje. To byl zase zážitek. Kdybych o tom nečetl dopředu v cestopisech, nevěřil bych, že jedeme správně. Jeli jsme odhadem 20km po cestě na úrovni naší polňačky, uzoučká asfaltka samá díra, sesouvající se břehy, čuníci nám běhali před motorkou, mnohdy byl problém se vyhnout s protijedoucím autem…..jelo se údolím řeky Driny,  pohledy  vynahrazovaly peripetie s řízením. Najednou jsme vyjeli ze zatáčky a před námi celnice jako ze středověku, přejeli jsme po jakýchsi deskách most přes řeku Taru, absolvovali druhou celnici a byli v Černé hoře. Sami Černohorci rádi používají název Montenegro, celník nám popřál příjemný pobyt v Montenegru, ne v Černé hoře. Údolí řeky Pivy – jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty. Člověku se z té krásy tajil dech znovu a znovu za každou druhou zatáčkou nebo tunelem. Málem jsem při tom kochání přehlédl nenápadný ukazatel na díru ve skále, do které se muselo vjet, chtěl-li člověk jet na Durmitor a Žabljak. Nevím, mám-li o Durmitoru vůbec psát. Nejde to popsat, to se musí vidět. Velehorská scenérie, kterou se klikatí uzoučká asfaltka, nevíte, jestli máte jet, zírat s otevřenou hubou nebo fotit či natáčet. Prokochali jsme tam skoro celý den. Údolím řeky Tary jsme dojeli po krásné asfaltce, na které mi hodně ubývaly poserproužky, ke známému mostu (Tara Bridge) , který je ovšem turistickou atrakcí se spoustou stánků s kdečím. No fotka byla, když už jsme teda tu.  A pokračovali jsme na Podgoricu, hlavní město Montenegra s tím, že dojedeme do našeho cíle, přístavu Bar. Před Podgoricou jsem zjistil, že začínám jet nějak agresivněji, už jsem se viděl u móře. Všimla si toho i manželka, věděl jsem o hotýlku v Podgorici, tak jsme tam zajeli a přenocovali. Není kam spěchat

21.6. 2016 - Podgorica – Skadarské jezero – Bar – 65 km 

Ráno jsme vyrazili k tomu móřu. Když jsme jeli přes Skadarské jezero, zastavil jsem za účelem focení a rozhlédnutí se po tom skoromoři. Okamžitě k nám přiběhli naháněči, že nás povozí na loďce po jezeru za bratru 30 Eur/hodinu, že uvidíme pelikány a kdoví jaké živočišstvo. Řekl jsem mu, ať neotravuje, že je hyc, jsme v motohadrech, museli bychom tam nechat nabalenou motorku a spěcháme, takže z toho nic nebude. Byl tam stánek s ovocem včetně fíků, očumoval jsem, cože to tam prodávají za bašty a naháněč furt hulákal, že už jsme ztratili 15 minut, a znovu vyjmenovával atlas zvířat, které nám na jezeru ukáže. Nějak se ten sortiment zvěře zvětšoval, čekal jsem, kdy začne jmenovat i žirafy a slony. Jak tam tak hulákal a čím dál víc mne štval, otočil jsem se, že už ho fakt pošlu někam, a jak jsem se u toho železného stánku prudce otočil, rozrazil jsem si hlavu o konstrukci z jeklů svařeného stánku. Z hlavy mi valila krev za krk, na bundu a všude, manželka vyhrabala z kufrů jakýsi kapesník, ať si to na hlavě držím a zkusím to nějak zastavit. Nešlo si prostě nasadit helmu a jet dál. Tak tam stojím, držím hadr na hlavě a ten dobrý muž furt hulákal, co jsme za voly, že jsme mohli už půl hodiny pozorovat krokodýly, či co. Tak jsme hlavu jaksi zalepili a po průjezdu několikakilometrovým, novým, placeným tunelem konečně uviděli moře a dojeli do přístavního města Bar, kde jsme vzali perfektní ubytování s koupelnou, klimatizací a terasou s výhledem na moře za 20 Eur za noc. Děkuji Lenici za typ, zůstali jsme tady 5dní.

23.6.2016  Albánie-SH 20 (Tamare) 219 km

Ráno jsme vyrazili  z Baru do vysněné, pro mne exotické Albánie. Jeli jsme opět skrz onen 4,5 km dlouhý tunel a Skadarské jezero, naháněč co má na svědomí mou rozbitou hlavu tam už byl. Hranice jsme překročili u Hani-Hotit a byli konečně na proslulé SH 20. Nádherný zážitek jak po stránce krajiny, tak co se týče motorkářské jízdy. Když jsme kus za Tamare zastavili, abychom to vydýchali, obcházím motorku a hledím, že moje poserproužky mají tak 2mm, místy zmizely úplně. Já blbec jsem se hned pochlubil manželce a zadělal jsem si tím na omezovač ve formě jejího dloubání do mých žeber pokaždé, když usoudila, že se tu zatáčku chystám projet rychleji, než by se jí líbilo. Na svou obhajobu uvádím, že jsem se poserproužkama neměl v dané chvíli možnost nikomu jinému pochlubit a následky pochlubení se manželce mi hned nedocvakly. V asfaltování SH dvacítky se pokračuje, byli jsme docela kus za Tamare a silničáři na tom makali dál. Cesta zpátky byla též super, až na neuvěřitelné vedro. Celou cestu jsem jel v tričku, v motohadrech bych to nevydržel. Když jsme opouštěli SH20, zahlídl jsem moderní benzinku, ke které jsem zajel za účelem krátkého oddechu ve stínu. Díky tomu jsme byli obohaceni o zážitek  pohostinnosti místních lidí. Nepotřeboval jsem benzín, jídlo jsme měli s sebou, a proto jsem neměl vyměněné jejich peníze-Leky. Hned jak jsme přijeli k benzince, přišla za námi obsluha, mladý kluk, se kterým jsem se nijak nedokázal domluvit. Údajně uměl španělsky, což mi bylo platné jak mrtvému zimník.

Furt naléhal, ať jdu s ním za nějakým bossem dovnitř, který uměl anglicky. Omluvil jsem se bossovi, že jen na chvíli spočneme ve stínu a pádíme dál, že nebudeme nic kupovat (co nám zbývalo, bez těch Leků). Boss seřval chudáka obsluhu, že nás otravuje. Stáli jsme s chotí ve stínu benzinky, vyšel chlapík, donesl nám stůl, židle, popelník a každému pořádnou sklenici vody s ledem. Doufám, že nás neměli za socky, možná jsem měl vytáhnout eura…nevím. Když jsem při odchodu šel bossovi poděkovat, byla na všech vidět přívětivost a že jsou rádi, že jsme rádi a že nám to bodlo. Další zkušenost- cesty a policajti. My jsme jeli hlavně po krásných nových asfaltech. Tam, kde není asfalt nový, je cesta příšerná. Od benzinky jsme pokračovali na Skadar a zpátky do naší základny v Baru v Černé hoře. Na krásné cestě jsem dodržoval rychlostní omezení a všichni mne předjížděli. Po čase mne to přestalo bavit a řádně jsem práskl do koní, super jízda. Dokud jsem nevyletěl stovkou z jedné zatáčky (kde bylo omezení na 60) a ejhle policajti s plácačkou. Začal jsem brzdit v předtuše velkého průseru a policajt mi ukázal, abychom jeli dál, že zastavují mercedesa za námi….. Nerozumím tomu. Že by si hýčkali cizince? Třeba se pletu. Albánii jsem vnímal jako zemi obrovských kontrastů. Devadesát procent věřících jsou muslimové. Ženy více či méně zahalené, na venkově okopávající ručně nekonečná pole s kukuřicí. Bezpočet koňských či oslích povozů, podomácku vyrobených vozíků – starý moped má místo předního kola přivařený obří dvoukolák a vesele si to pádí s gigantickou kupou sena před sebou, přes kterou nemůže nic vidět, po normální silnici. Na druhou stranu honosné vily s ještě honosnějšími ploty. Když jsme po hrozné cestě v nemožném vedru dorazili na hraniční přechod u Shtufu, postavili jsme se do fronty. Čekající Albánci nám překotně ukazovali, abychom nečekali, abychom se na slunku nesmažili, že máme všechny předběhnout. Manželka to šla dopředu omrknout, celník nám orazil pasy a řekl jí, že máme jet krytým chodníkem pro pěší  !!! Jinak totiž frontu předběhnout nešlo. I když jsme do Albánie jen nakoukli, obyčejní lidé byli pohostinní, snažili se pomoct, poradit. Úplně bezpečně jsme se tam ale necítili. Nebudu zde vypisovat proč, kvůli obyčejným lidem to ale nebylo.

22.-25.6.2016 – Bar a okolí

V Baru jsme zůstali celkem pět dní. Z toho jeden den výše popsaný výjezd do Albánie, jeden den okolí Ulcinu. Líbilo se nám bydlení (některým i paní domácí), bylo odtud kousek do Albánie a na jiná zajímavá místa. Moře nebyla žádná hitparáda, tam, kde nebyli lidi a kam jsme proto chodili, byl špatný vstup do moře. Ale denně jsme si kvečeru trochu plavání užili. Teda Ti, co umí plavat, choť promine.

Ve Starém Baru je toho k vidění docela dost. Mne nejvíc zaujala nádherná velká mešita a šli jsme si ji prohlédnout. Uvnitř ze všeho dýchala posvátná atmosféra, vše bylo nové a nádherné. Hlavní důvod, proč na návštěvu mešity nikdy nezapomenu je ale poněkud jiný.

Manželka navštívila v mešitě toaletu a stále se nevracela. Smažil jsem se na slunku u motorky a po půl hodině jsem to nevydržel a jal se ji hledat. Najednou jsem uslyšel docela zoufalé volání-haló, haló. Ano, byla to má drahá polovička. Zabouchla se v kabince na těch muslimských záchodech a nemohla ven. Co teď. Nezbylo mně, než jít dovnitř, na ty dámské muslimské záchodky a pokusit se ji odtamtud vysvobodit. Nakonec se mi to sice podařilo, ale byla to pro mne hodně horká chvilka. Celou dobu mého pobytu na těch toaletách jsem usilovně přemýšlel, jestli i tady muslimové nosí s sebou ty tranžíráky, které jsem viděl ve zprávách ze Sýrie. Srdce jsem měl až v krku, když jsem nakonec ve zdraví z WC vyklouzl, doufaje, že nikým nezpozorován. Za to zabouchnutí moje drahá manželka samozřejmě nemohla, jak jinak. Myslím, že tak rychle jsem nikdy odnikud neodjel a už mne nezajímal ani nejstarší olivovník na světě, který prý plodí olivy už po třetí tisíciletí. Jestli jsou to ovšem Cimrmanovy boty, že….Nemusím všechno vidět.

Jeden z dalších dnů, trávených užíváním si hlavně vegetování u moře jsme vyjeli jen nalehko v tričkách a sandálech směr Albánské hranice, tentokrát po pobřeží. Před Ulcinem jsme odbočili jakousi polňačkou k moři, že si užijeme písčité pláže. Jeli jsme nekonečnými olivovníkovými sady, kde místní prodávali výrobky z oliv a olivového oleje. Opět jsme se setkali s přívětivostí a pohostinností místních lidiček, když nás osmdesátiletý osmahlý děda, původem Albánec, pozval na kávu a ledovou vodu do kamenného sklípku a pustil se s námi do srdečného hovoru směskou srbštiny, albánštiny a francouzštiny. Zakoupili jsme od něj pár olivových mýdel, a kdyby to záleželo na něm, debatujeme s ním do rána. Zajímavé na tom bylo, že ho vůbec nezajímalo, že mu prachmálo rozumíme. Jemu se s námi zkrátka povídalo dobře. Co ovšem nemohl pochopit (byl to bývalý kuchař, ptal jsem se ho na burky, jak se pečou a tak), jak je možné, že u nás nepečeme burky a jak bez nich můžeme žít.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE