Zelenáči v Albánii

Den 8. Pátek 30.9.2011 Noční jízda 

Ráno nás probudil štěkot hlídače, který zahání cizí psy. Jsme u moře, tak si dopřeju ranní koupání. Je to kafe. Žíla je jiného názoru a nechce opustit medvědí spacák. Nakonec všichni zabalíme a chceme vyrazit. Jenže hlídač si lehl k motorce a nechce nás pustit bez pohlazení a rozloučení.

Poté vyjedeme zpět na hlavní SH8 a jedeme k ponorkové základně v Porto Palermo. Uprostřed zálivu je malý poloostrůvek se starou zachovalou pevnůstkou, kterou jsme prolezli. Nádherné kulisy pro nějaký korzárský film. Něco málo jsme pojedli v restauraci naproti s výhledem na záliv, vyfotili jsme vstup pro ponorky a míříme po pěkné zakroucené silnici podél pobřeží do Vlore.
Kousek za Dhermi jsem v alpských vracečkách potkal roj včel. Vypadaly a bubnovaly do mě jak černé kroupy a vůbec se mi nechtěly vyhnout. Naštěstí jsem byl dostatečně zakuklen a po zastavení jsem ze sebe jen sklepal asi 50 včel a absolvoval jsem bez žihadla. Za hřebenem se najednou úplně změní příroda. Místo vyprahlého skalnatého pobřeží pokračují úplně zalesněné kopečky parku Llogarase. Je to jen kousek vnitrozemí než zase sjedeme k pobřeží.
Vlore je velké přístavní město, moderní stavby, široké ulice, s palmami jako v Itálii. Na sever vede dálnice, ale trochu jsme se tu zamotali a jedeme po staré SH8 souběžné s dálnicí do Fier a hledáme lesík nebo rákosí, protože Žíla to má hodně akutní… Do Lushnje jsme se pak svezli kousek po dálnici SH4, kde místní policie měří na několika místech za sebou. Opět jsem netrefil zkratku na Elbasan, tak odbočujeme až v Rogozhine na SH7.
Na kraji Elbasanu nás vítá metalurgický komplex – taková malá Ostrava. Pokračujeme kousek po SH3 do Ciberraka, kde podle všech dostupných map má být vlevo offroadová cesta SH54 do Tirane. Odbočíme a je to parádní. Pěkná suchá, místy prašná stoupající horská cesta. Okolní panoramata vybízejí k neustálému zastavování a focení. Po jednom takovém focení jsem chtěl rychle dojet kluky přede mnou a pěkně si to valím pod plynem na trojku ve stupačkách, když to najednou jede nějak moc samo, otočí mě to ve vracáku a už se válím v červeném prachu potřetí za tuto cestu. Tenerka je kolama proti svahu, ale jak jsem uslyšel za sebou prskolet místních, sebral jsem všechny síly i naději a Tenerku i proti svahu zvedl. Skvělá motorka – trochu odřená řidítka, zrcátko a roh kufru. Naštěstí vše vydrželo a za chvilku jsem na druhý pokus kluky dojel. Cesta se tu kroutí a má spoustu odboček a nikde žádný směrník. Asi po 30 km se ptáme místních a ti nám sdělí, že na Tiranu musíme zpět, protože byl v kopcích nějaký sesuv a cesta je pryč. Otáčíme se a než se dostaneme zpět na hlavní, je tma.

V Elbasanu odbočujeme na kroutící se SH3, ale požitek to není. Silný provoz, tma, pár světýlek kolem a skoro se nedá předjet. V Tiraně Petr zabodoval s Navigonem, který má mapu města a super nás provedl skrz docela pěkné prosvícené pulsující město. V Lezhe nám trochu zatrnulo, když Žílovi na křižovatce chcíplo GS a nechtělo ve tmě naskočit. Naštěstí to byl jen chcípák. Valíme ho po SH1 na sever, abychom se dostali do našeho známého kempu Albania v Bushatu. Ve 22.30 stojíme hladoví a vyprahlí před bránou a zkoušíme zatroubit, protože v hlavní hale se ještě svítí. Nakonec se vrátka otevřou a známé tváře slečen za asistence hlídače s baterkou a s flintou nás pustí dovnitř. Pokoj dostáváme stejný, ptáme se na jídlo, ale kuchyň už je zavřená. Než však stačíme vybalit, nabídnou nám, že mohou připravit něco malého studeného k snědku. Po sprše nás čeká velký sendvič, pivko, cola, zákusek, … Prostě super obsluha, super kemp.                   

Den 9. Sobota 1.10.2011  Sbohem Albáne 

Ráno po snídani objevíme v restauraci na nástěnce starší mapu Albánie a pár fotek našich servírek, jak zachraňují na člunu při záplavách.
No asi tu není celý rok tak vyprahlo jako v září. Rozloučíme se a vyrážíme na cestu zpět. Před Skadarem naposledy natankujeme za zbylé Leki a míříme k hraničnímu přechodu. Před týdnem tu byla netknutá asfaltka, teď je v ní na kraji 10 cm rýha, do které pokládají datový kabel. Strašné rychle tu postupují ve výstavbě silnic i sítí. Je to země velkých kontrastů a poslední kousky osobité evropské divočiny tu postupně přebíjí moderní konzumní životní styl. Snad to ještě chvilku vydrží, abychom se sem ještě stihli vrátit. Na hranicích nás znovu u okénka prolustrují a můžeme dál. Žíla zde zaboduje, když hlasitě dává najevo vedle stojícím celníkům – pohraničníkům, že Albánie je krásná a super a parádní a … Bohužel si nevšiml, že mají bílé košile a znak Černé Hory, zatímco Albánci mají uniformy modré. No vzali to sportovně a ani ho nekontrolovali, jestli není náhodou sjetej.
Přes Černou horu projedeme zpět po stejné trase a odpoledne jsme v kempu v Molunatu. Superb s vlekem čekají na svém místě. Zabalíme, koupelí se rozloučíme s mořem, posilníme se v restauraci na cestu domů a před západem slunce vyrážíme. Únava je znát. Přestože se střídáme v řízení i spaní, tak si některé úseky cesty po dálnici za volantem vůbec nepamatuji... Petr má ale slušnou výdrž a hlavně díky jemu jsme v neděli 2.10.2011 odpoledne doma.
________________________________________________________________________

Vezla mě Yamaha XT 660Z Teneré, stav tachometru 7200 – 9030 = najeto 1830 km, originál pneu Michelin Sirac, dva originál kufry a tankvak vzadu na nosiči. 
Spotřeba 4 - 5 l/100 km, podle náročnosti terénu, kde jsme jezdili většinou na 1, 2.
Petrova KTM 990 Adventure ukázala trochu víc ujetých km, originál pneu Pirelli Scorpion, tři kufry a celkově největší váha i spotřeba - něco přes 7 l/100 km. Při zvedání nebo stavění na hlavní stojan jsme si skoro stříkli do kalhot. Navigace Navigon měla v sobě slušnou mapu Tirany, jinak jen hlavní silnice.
BMW GS 650 Dakar jelo Žílovi nejúsporněji. Žralo tak o půl litru méně než Yamaha. Pneu Metzeler Sahara, bez kufrů, s topcasem, dvěma vaky a spoustou gumycuků.

Místní měnu Leki nám na kartu vydaly bez problémů místní bankomaty, které jsou většinou u nějaké banky. Klasickou směnárnu jsme nepotkali. Jinak u benzínek karty nefungují, ale obecně berou Eura. Jsou zvyklí vracet do posledního měďáku. Albánština je pro nás hodně nesrozumitelná, ale se starší generací se lze domluvit italsky a s mladšími anglicky.
Zvláštní kapitolou jsou všudypřítomné bunkry, které jsou rozeseté po celé zemi. Jejich jednoduchost budí úsměv, ale ve své době a v historických souvislostech sehrály důležitou úlohu jak odradit nepřítele. Je jich tu prý skoro milión a nejvíc jich instalovali v roce 1968. Albánie nejen, že se neúčastnila a nesouhlasila v roce 1968 s okupací ČSSR podobně jako Rumunsko, ale na protest proti tomuto aktu vystoupila z Varšavské smlouvy. V roce 2008 jsme prý od Albánců dostali darem ponorku, ale nějak jsem nezjistil, kde jí je konec – na základně v Palermu nebyla. Nevím kolik jsme za ní věnovali Mercedesů, ale je to určitě země s největším výskytem Mercedesů na obyvatele i na km2. Kdo nemá Mercedes, jakoby zde neexistoval.
Je to krásná, divoká a pozoruhodná země orlů s mnoha kontrasty a rychlým rozvojem. Člověk by jim přál, aby se měli lépe jako ostatní Evropané, ale aby si zachovali divokost přírody a nepřeválcovala je konzumní lobby.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE