Západní Balkán 2009

přes Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu a Monte Negro do Albánie a Kosova + cesta zpět, na Aprilii Pegas 650 Cube

Západní Balkán 2009

Kapitoly článku

Tento cestopis je  starý, ale stránky, na kterých byl,  jsou bohužel zrušené ,
proto   je přetiskuju na motorkari.cz;
-  myslím, že když už jsem se s tím psal, nechci to mít jen v “šuplíku“.
Třeba to i přes časovou neaktuálnost bude někoho z Vás  zajímat, i když je původně psané pro NE-motorkáře.
Přetiskuju článek tak, jak jsem ho tehdy napsal, jen s drobnými upřesněními.

Tak jsem se opět vydal na své motorce na Balkán. Konkrétní plán jsem neměl,
jen mlhavou představu poznat trochu blíž Černou Horu, touhu projet severoalbánské údolí mezi městy Rrëshen a Kukës pod pevností Oroshit  a svézt se na trajektu mezi skalními soutěskami z Fierze do Komanu.
  9.8.2009 odpoledne vyrážím s tím, že přespím u rodičů na jižní Moravě a další den budu už z rána pokračovat na jihovýchod. Je to trochu jinak, maminka napekla a tak se onen následující den vykrmuju jako čuně na porážku a vyjíždím až kolem třetí odpoledne.
  Slovenskou hranici přejíždím u Starého Hrozenkova, jedu přes Topolčany, Nitru, N. Zámky do Komárna. Tam, po malém gyrosu v malém bufetu, vjíždím do Maďarska. Né, že by mi chyběli celní a pasové kontroly, či jiná příhraniční buzerace, ale i když už jsme asi rok a půl v tzv. Schengenu, stále mě tak zvláštně překvapuje to, že vjíždím do jiného státu a dozvídám se to pouze z informační cedule u cesty. Jako malé děcko jsem toto slyšel o hranicích mezi státy na západ od železné opony, ale představit jsem si to neuměl.
  Místo na spaní hledám až za tmy v malém lesíku uprostřed kukuřičných polí kdesi u Kizbéru. V momentě, kdy se definitivně rozhoduju „tady přespím“, mi najednou chcípne motor a celá mašina zhasíná. Jsem bez elektriky, což na klidu nepřidá, ale je mi jasné, že to nemůže být nic složitýho; na jaře jsem si udělal zkušební třídenní jízdu po celé ČR a vše fungovalo jak má.
   V lese plném komárů stavím stan. Hned po té začíná krápat, tak ještě zastřešuju motku a jdu spát. Přemýšlím, zda dál pojedu přes Srbsko se zastávkou v Bělehradě, nebo budu pokračovat přes chorvatskou Slavonii a srbskou část Bosny se zastávkou v Sarajevu. Nic mě nenapadá, rozhodnu to u břehů Balatonu.
   Ráno trochu poprchá, mé první kroky vedou k motorce. Hned při prvním pohledu nacházím závadu: při večerním pojíždění po polňačkách se rozpojily el. kontakty  pod řídítky. Stačí je spojit a aby se to neopakovalo, zajistit plastovou páskovou svorkou.
Balím, odjíždím na Veszprém, odtud pak k Balatonu. Po těch deštících, co přes den proběhly, se nikdo nekoupe, na malé pláži se válím úplně sám, třikrát lezu do vody si jakože zaplavat.
Občas vysvitne sluníčko a trochu mě ohřeje a občas vítr přižene ke břehu hezkou holku na windsurfu. Jinak ani noha, pokud nepočítám obsluhu blízkého bufetu, plného typických maďarských specialit jako hamburger, hot-dog, nebo baconburger. Dávám si to první, a je to překvapivě dobré a je toho hodně, což se v mojí domovině burgrům z bufetu nestává často. Po té ještě káva a limonáda a odjíždím na Szekszárd.
   Dál okolo Dunaje do Mohácze  a z Mohácze přes čáru do chorvatského Udvaru, takže „dobrodošli u Hrvastku!“

     

CHORVATSKO

Projíždím mikroregionem  Baranja, v Osijeku překračuju Dravu a točím na jihovýchod chorvatské Slavonie, na Vukovar, ale od východu se žene drsná bouřka; když na mě dopadají první kapky, otáčím se na silnici a mířím zpět k Osijeku – já té bouřce ujedu! Tak !
  Z Osijeku chci po solidní skorodálnici do D’akova . Jenže po několika kilometrech jízdy při rychlosti 120-130 km/h se ozvala rána, s motorkou to trochu cuklo a motor přestože řve, netáhne. Brzdím a koukám, co že se mi to zas povedlo;  praskla ségrová pojistka, která drží na hřídeli pastorek.  Při každé cestě za hranice jsem měl problémy s řetězovou sadou, proto mám s sebou jednu celou sadu náhradní. Až na onu ségrovou pojistku. Ale to se mi zdá jako úplnej nesmysl, protože jsem si zabalil 2 náhradní pojisky. Přehrabuju se v zavazadlech stále dokola, ostatním účastníkům silničního provozu dělám na krajnici výstavku všech mých vybalených věcí, ale onen malý pytlík se ségrovkama nikde. Do toho mírně poprchává, ale bouřce jsem skutečně ujel a sem ji vítr nedovál.
Začíná se stmívat, zamykám motorku k dopravní značce a jdu postavit stan asi 40 m od silnice mezi polem obilí a kukuřice za velkým elektrickým stožárem. Doufám že, při rozednění stan nebude ze silnice vidět - v Chorvatsku je totiž zakázané stanovat mimo vyhrazené kempy.
  V noci prší, trochu se i blýská, a já, abych urychlil zítřejší komunikaci s domorodci, do cancáku kreslím součástky, které u nich budu shánět. V noci slyším u mé motorky brzdit  skůtr a volání, ale než se stihnu obout a vylézt ze stanu, odjíždí pryč. Škoda, zřejmě mi mohli pomoct, či poradit. Samozřejmě mě napadá, zda se jim motorka nezalíbila a oni jen sondují, zda nejsem nablízku. Ale můj stroj je tak starý, že nemám obavy. Spánek přichází až nad ránem, ale už v sedm kráčím k blízké vesnici Čepin. Neuspěju-li tady, aspoň mi snad poradí kam. Při nejhorším pojedu stopem či busem do Osijeku (jenže nemám ani jednu chorvatskou kunu.)
Stan jsem nechal stát, ze silnice skutečně není vidět a pokud by se náhodný sedlák podíval dovnitř, přivítaly by ho po celém stanu rozházené fusekle a spodky, které od bližší návštěvy každého odradí. Valuty, doklady, klíče atd. samozřejmě beru s sebou.
  V Čepinu přicházím k jakémusi motelu, tam mě kdosi posílá kamsi, kde nějaký mechanik pije kafé, a opravdu, za druhým rohem je kavárenská zahrádka a na ní spousta místních na ranní kávě. Hned mě odkazují ke stolu jednoho z nich, tomu svěřuju mou potřebu; já samozřejmě nevím, jak říct chorvatsky “ségrová pojistka“ ale se slovy “je mi treba ovo osiguranje…“ mu ukazuju papír s nákresem a on s naprostým klidem se přeptává: „Zégr ?“
  No a pak už jen upřesňujeme průměr, sedáme k němu do auta a veze mě asi 200m od oné kavárny k němu domů, v garáži se chvíli hrabe v boxu na nářadí a sází mi do ruky čtyři ony ségrovky. Pak mě veze k mojí motce, když vytahuju peníze, jen kroutí hlavou a mává rukou jakože:“to si děláš prdel, né?“ a vrací se k Čepinu.
   Bleskurychle vše spravuju a nasazuju, trochu dýl trvá balení bivaku, ale už v devět jsem na cestě, což je dřív, než kdyby se nic nestalo a já se ráno líně převaloval ve stanu, jak mám ve zvyku.
Trochu bloudím v D´akovu a pak už přijíždím na přechod mezi Chorvatskem a Bosnou Hercegovinou, do Šamacu, který se dříve jmenoval BOSANSKI ŠAMAC a dnes je rozdělen na chorvatský SLAVONSKI ŠAMAC  a bosenskosrbský SRPSKI ŠAMAC. Hranici tvoří řeka Sava a překračuje se – jak jinak- po mostě.

BOSNA A HERCEGOVINA

  V Srpskim Šamacu parkuju na náměstí, měním Eu na bosenskou měnu Konvertibilna marka (KM), a v parku dojídám housky a paštiku, co mi zbyly z Maďarska. Náměstí tvoří plac s kavárenskými zahrádkami a obchůdky, středobodem tohoto korza je velký památník “PADLÝM ZA SVOBODU  1992-1995“ v srbské cyrilici, další část náměstí tvoří zelený park s pomníkem padlým ve II.sv.válce se spoustou jmen Chorvatů a Bosňáků napsaných latinkou, a Srbů, psaných cyrilicí. Je jich spousta, těch jmen, né 50 nebo 100, je jich daleko víc, a promíchaná jména všech místních etnik dávají nostalgicky vzpomenout na jednotu (ať už skutečnou, či jen domnělou ) bývalé Jugoslávie.
  Chvíli si se mnou povídá místní důchodce – dřív, ještě před Hitlerem, když byl mladý, měl motorku N.S.U. a objížděl na ní Evropu. Ale než z něj dostanu nějaké podrobnosti, odchází s náhodně potkanými známými, a o něčem s nimi diskutuje.
   Dávám si kávu a zmrzlinu, dodržuju pitný a vyměšovací režim, a po nezbytném natankování razím na Doboj, Zenicu a Sarajevo.
13.8. dopoledne – sedím v malé burgedžinici – místním bufetu- na břehu řeky Željeznica na periferii Sarajeva (centrem Sar. pak protéká řeka Miljacka). Snídám vynikající burek- mleté maso zapečené v listovém těstě (resp. ve fila- těstě,tj. ještě tenčí než listové) a čaj.
Včerejší cesta sem ze Šamacu byla parádní – kolem řeky Bosna, okolo silnice prudké svahy zalesněných bosenských hor. Cestu občas ztrpčovali pomalý smradlavý náklaďáci. Před Sarajevem jsem najel na dálnici, ale je jí jen malý kousek, po sjezdu k Sarajevu byla dost velká zácpa aut. O půl šesté jsem dorazil do kempu Oaza, který znám z dřívějška; trochu podražili (do Sarajeva je taky hezký příjezd z východu po M5 přes Donju Ljubogoštu, což vím z předchozích výletů na Balkán…)
   Po stavbě stanu a troše hygieny jsem vyrazil na malou procházku do místního trhoveckého centra. Předsevzetí, že večer si dám k jídlu jen něco malého, zatím co místní čevapčiny a jiné pochutiny počkají na zítra, vzalo rychle za své a já se přejedl hromadou čevapčiči dobrých tak, jak je umí jen na Balkáně. Pak ještě zmrzlina a vařená kukuřice (ale to je zklamání, páč ji nedávají s máslem, či sádlem, a se solí taky dost šetří, takže “kukuruz“ je dost bez chuti). Za tmy jsem se vrátil do kempu, kousek ode mě si rozdělali stan motorkáři z Itálie. A i jinde po kempu je dost motorek.
    Ráno po onom burku k snídani razím do města; jedu tramvají, pak trolejbusem až na konečnou. Linka ale v podstatě vede údolím stejně jako tramvaj, jen do Grbavice (Sarajevské čtvrti) na chvíli opouští údolí, ale to jen takovým malým náznakem, aby se vzápětí vrátila zpět; myslel jsem třeba, že bych vystoupil někde na okraji Sarajeva, ale konečná je kousek od hlavního turistického centra.
Když jsem byl v Sar. před třemi lety (2006), prošel jsem si čtvrti v kopcích severně od centra, ted´ stoupám do protilehlých. Je jen stěží uveřitelné, že si lidé stavěli a stavějí domy v takových krpálech.

 A úplnou záhadou je autodoprava po zdejších svahovitých silničkách, auta musí mít dost namáhané bzdy  a převodovky .  

Stopy války na fasádách se stále nedaří odstranit tady v kopcích, ani na domech dole ve městě, kam po úzkých chodnících, či po schodištích klesám.
 

     V jednom z bufetů v Grbavici si dávám zeljanicu a citronádu, jinde kávu, a mířím zpět do kempu, kde chvíli jen tak ležím před stanem a odpočívám. Vjíždí sem autobus z ČR, mezi účastníky zájezdu vidím Láďu, kolegu z práce. Chvíli na sebe překvapeně čumíme, co že tam kdo z nás dělá; je to takový ten outdoorový zájezd, kdy je zajištěná doprava, ale spí se ve vlastních stanech, dělají se přechody kopců atd. Láďa byl minulý rok v Iránu (bez oné cestovky), teď vychutnává krásy Balkánu.

    V podvečer jedu tramvají do centra (Stari Grad), turistů jak much, taky spousty filmových fanoušků; v Sarajevu zrovna probíhá filmový festival, takže všude fotografie regionálních i světoznámých umělců, červené koberce (to nemyslim jako přirovnání, ale fakt červený koberce jak na “oskarech“), lesk světel a slavnostní nálada. Chvíli se motám mezi starými budovami, okukuju stánky s tretkama, turistickýma pičovinkama, nebo jídlem. Nedá se odolat a já do sebe hrnu pljeskavicu s brambůrkem a bohatou oblohou. Mezi prodejci mě zaujali muslimští knihkupci, nabízející jednoznačně náboženské tituly jako “Korán, nebo Bible?“, ale i pikantněji se tvářící knihy, např. “Sexuální život mladých muslimů“.  Nechávám se zlákat na výstavu “Čistota islámu v umění“. Ale pro pochopení oné výstavy je důležitá znalost arabštiny, a tuto já selhávám na celé čáře, a tak mi zřejmě ještě dlouho zůstane čistota islámu v umění skryta. Nerozuměl jsem vůbec ničemu, ale jako úvod do arabské kaligrafie -dobrý. Hmm…

   Do kempu se vracím za tmy, sprcha a lezu do spacáku.
   Ráno o půl osmé mě budí balící se zájezdníci, loučím se s Láďou, odjíždí. Já je následuju s půl hodinovým odstupem.
    Jedu na jih, po dobré “okrsce“ podél řeky Željeznica, poté se cesta mění na horskou silničku, místy chybí asfalt. Údolím pode mnou protéká dost divoká řeka Drina, je zde několik raftařských center. Drinu tvoří soutok řek Tara a Piva, přes Taru ve velké výšce vede hraniční most do Černé Hory.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist