Viva La Albanya

Ještě tři dny a vyrážíme do Rumunska. Už se nemůžu dočkat. Do Rumunska jsme měli jet už třikrát a pokaždé se něco pokazilo. Napočtvrté to už musí vyjít. Vtom zvoní telefon „ tatí….můžete pro mě přijet na vlakáč? domů to nedojdu“ volá Honza. Zmocňují se mě chmurné představy. Dorážíme na vlakáč a Honza má nohu jak papuč a už jde pěkně do fialova. Chmury dostávají reálné obrysy. Pokazilo se nám dítě. Už zase.

Viva La Albanya

Kapitoly článku

 

Ale pěkně od začátku. Rumunsko a jeho Transalpina a Transfagraš mě fascinují už dlouho a spolu s památkami a přírodními krásami jsem naplánoval čtrnáctidenní cestu už čtyři roky zpátky. První rok to nevyšlo, ani nevím proč. Druhý rok se nám pokazil Honza, zlomená noha. Loni jsme řešili bydlení a týden před odjezdem to vygradovalo, že nezbývaly finance. No a letos opět Honza a berle. Naštěstí to nebylo zlomené, ale stejně jsme ho nemohli nechat doma s tím naším zvěřincem, když si nedokázal dojít ani do obchodu. Zbytek partičky v plánovaný čas odjezdu vyrazil a celé Rumunsko si užili, jak to jen šlo. Já byl první dny nasraný jak brigadýr a když Boženka u mě zpozorovala zvyšující se tendenci konzumace alkoholu, dostala spásný nápad. Zrušíme dovolenou u moře a vyrazíme do Rumunska sami. No, já sice pověrčivý nejsem, ale čtyři roky mě všechno směřuje, abych tam nejel. Při následujícím motočundru se nám mělo potvrdit, že je vše tak jak je a že vše bude tak jak bude. Ale o tom později.

Jako vždy jsem vypracoval podrobný itinerář. Schválně ho vypíšu, aby to bylo srozumitelnější. Pátého start Odry směr jih. Šestnáctého cíl Odry. No tak nějak jsem přemýšlel, že když vše půjde jak má, mohli bychom nakouknout do té Albánie. Ale popořadě. Honza se začal uzdravovat, kontroly probíhaly dobře, tak jsme si řekli, dem do toho. Čtyři dny před odjezdem mi volá Boženka do práce, že našla v Bosně nějaké pyramidy, či co, a že ať se na to kouknu, odkaz mám v mejlu. Začal jsem gůglit a výsledkem bylo objednané ubytování ve městě Visoko, kousíček od pyramidy. To se mělo stát na našem čundru jediným dopředu zajištěným noclehem. Navíc se střechou nad hlavou. Nabalení našich motočundráckých propriet trvalo jen chvíli a teď už jen čekat na den D.

Den D, den první.

Ráno vstávám na budík, abychom mohli vyrazit v rozumný čas. Naházeli jsme bágle na motorky, odvezli Buráka kamarádovi na spáchání technické a hurá do sedel. S Boženkou jsme se domluvili na prvním dnu, který bude transportní. Slovensko je sice nádherné, avšak tam jezdíme několikrát ročně a nechceme ztrácet čas. Maďarsko zase neoplývá excelentní krajinou, takže to jsme chtěli mít taky rychle za sebou. Doma ještě koukám do map v počítači, kudy první den. Mám sice stáhnuté mapy všech dotčených zemí v mém oblíbeném Sygicu, ale jsem rozhodnutý zapínat ho jen v krajní nouzi. To ještě nevím, že zakufruju hned za Vsetínem. Sygic ukazuje správný směr a už letíme na Blavu. Ano použili jsme kousek dálnice. Jestli jste někdy někdo četli některý z předešlých cestopisů, víte, že na motorce dálnice nemusím. Občas, když to není v přehnané míře, dokážu dálnici přežít a někdy jsem za ni taky rád. Blavu projíždíme po okruhu a míříme na Györ. Za Györem to stáčíme směrem k Balatonu. Silnice jsou slušné a relativně rychlé. To nám první den vyhovuje. Chceme dnes opravdu zbouchnout co nejvíce kilometrů. U Siofoku najíždíme opět na dálnici, kde na odpočívadle vaříme první večeři a pak už jen pár minut. Za Balatonem sjíždíme na vedlejší a začínáme hledat první bivak. Pěkné místo v lese opouštíme. Na silnici je závora a zámek vypadá používaně. Nechce se nám ráno shánět někoho, kdo nám odemkne. Kdyby nás někdo zamkl. Druhé místo, kousek od rybníka, pěkný lesík, pevná příjezdová cesta a žádná závora nám už vyhovuje dostatečně. Postavili jsme stan, vypili petku piva a hurá na kutě. Ještě kolem prošli místní kluci, co byli lovit v rybníčku. Pak už jen pohádka na dobrou noc a sladké spaní až do rána.

Den druhý.

Vstáváme za úsvitu. Při vaření snídaně a ranní kávy pozoruji právě vycházející slunce, zatímco se kolem stanu ještě povalují cáry mlhy zvedající se z ospalého rybníčku. Sorry  trochu sem se zasnil. Byla to prostě pajáda. S Boženkou jsme sehraný tým, takže než uvařím, má sbaleno. Po snídani stačí jen sbalit stan, naházet bágly na motorku a vyrazit. Jak jsem říkal, svítá, takže není úmorné vedro. Fičíme po státovkách směr Chorvatsko. Myslím, že jsme použili hraniční přechod Bárcs, kde nebyl skoro nikdo, takže v Chorvatsku jsme hned. Chorvatsko celkem ujde. Ve vesnicích mají sem tam zvýšenou rychlost, což je vzhledem k hustotě osídlení dobrý nápad. Čepujeme a nějak se mi nezdá cena. No nic, teď to počítat nebudu, ale vypadá to draze. Chorvatsko přejíždíme po státovkách za pár hodin a už stojíme na hraničním přechodu Bosanska Gradiška. Je to tu. Bosna. Sice to měla být pro nás taky tranzitní země, ale vše je nakonec naprosto jinak. Vyrážíme z přechodu a mám pocit, že jedu dlouhou vesnicí. Nechápu jak jsou na tom povolené rychlosti, kde začíná a kde končí nějaké omezení. Místní to neřeší a perou to kilem furt. Taky okolní zástavba je zvláštní. Benzínka, barák, barák, barák, benzínka, servis, benzínka, barák, pneuservis, barák, barák, zase benzínka atd atd. Nejede se mi dobře, protože se člověk musí táhnout zalidněnou plackou. Najednou je tu křižovatka a dvě šipky, Banja Luka a Banja Luka highway. Na dálnici nechci, tak volím první variantu. To byla chyba, protože, jak zjišťuji, můj oblíbený Sygic zná v Bosně jen dvě hlavní cesty, což je trochu málo. No nevadí, navi nepotřebujem. Teda, na vyplantání se z města by to hodně pomohlo, ale co už. Snažíme se jet jakože nějakým směrem, kterým si myslíme, že je to správně a doufáme v ceduli, na které bude napsané něco z toho, co jsem si vypsal doma do itineráře. Když tu v potocích potu, téměř uvaření nacházíme ceduli se spásným nápisem Jajce. Z nás kape pot, z Boženčina BMW kape olej, ale už máme zase konečně správný směr a jsme rádi, že jsme se dostali z Banja Luky. Mimochodem si v Banja Luce poprvé zkoušíme místní uklouzaný asfalt. Boženka je hotová z toho, jak ji furt ťuká ABS i když skoro nebrzdí a mě taky na křižovatkách kloužou boty jak na ledě. Situace ohledně silnice se dramaticky obrací hned za Banja Lukou. I když člověk musí stále myslet na klouzající asfalt, je silnice úchvatná. Na jedné straně neuvěřitelně příkré skalní stěny, do kterých je vysekaná cesta, z říčkou bublající o pár metrů níže na straně druhé. Teď mě mrzí, že jsem to nefotil. Pomalým tempem ukrajujeme kilometry a kocháme se krajinou.

 

S místníma jsme zatím neměli bližší kontakt a navíc nemáme bosenské marky, tak odkládáme posezení v restauraci na později. V Jajcích stavíme na kopečku a fotíme starou tvrz. Městečko vypadá jak z pohádky. Taky si všímám, že z BMW začíná kapat olej trochu více. No, necháme to na večer. V Bugojnu kupuji petku na večer a ptáme se místních na nějakou cestu směr Visoko. Ať nemusíme do Sarajeva a pak se vracet. Místní týpek mi slušnou angličtinou popisuje cestu a pak říká, „ vidíš ty dva kopce? tak se tref mezi ně“. Nemám důvod nevěřit místnímu domorodci se slušnou angličtinou (o té slušné angličtině si to myslím, protože sám moc anglicky neumím a on uměl víc) tak sjíždíme z hlavní silnice a mezi baráky se uličkami vydáváme najít „mezi kopce“ .  Kupodivu nemáme problém chytit správný směr a začínáme zase stoupat. Opět krásná silnice s nádhernými zatáčkami a bohužel uklouzaným asfaltem. Jedeme směr Novi Travnik a Kakanj, Boženkou překřtěné na Kakání. V Kakání začínáme aktivně hledat bivak. I když se slunce kloní k obzoru, je stále vedro k zalknutí. Myšlenku koupele v řece Bosně vzdáváme, jelikož smrdí, jak voda z čističky. Vše je tak hustě zastavěné, že nemůžeme najít vhodný plácek, kde bychom se schovali před světem. Kolem sedmé hodiny jsme už zoufalí, tak to řešíme jediným možným způsobem. Odbočuji mezi domky a jedu směrem, kde jsem viděl kopec a les. Stoupáme stále vzhůru a stále jsme mezi domy. Najednou končí asfalt. Co se dá dělat. Šotolina se mění ve vodou vymletou lesní cestu. Jedeme s nohama na zemi, na jedničku a najednou mešita a u ní zánovní autobus. Jak se sem herdek dostal? Naštěstí asi vidím plac. Sakra, zase něčí zahrada. Jak tu můžou bydlet? Skáčeme po šutrech a nakonec opravdu nacházíme zapadlou lesní cestu, kde by snad šel postavit stan. Jsem totálně propocený a utahaný. Než stihnem postavit bydlení, projíždí kolem dvě auta. Cože? Tady? Už nemám náladu hledat něco jiného, snad se nic nestane.  Vybaluju oříšky, gorgonzolu, pivo a ještě než si uděláme malý lesní piknik, vytahuju vercajk a dotahuju víko spojky na BMW, odkud to kape.Chichi ten obří vibrátor povolil šroubky tak, že některé byly dotažitelné rukou. Problém s olejem odstraněn.  Pozorujeme, jak pod kopcem parta místních s prehistorickým strojem sbírají slámu a dělají balíky. Sou to drsoni, dělají do setmění a ihned po utichnutí stroje se ozívá muezín svolávačkou k večerní modlitbě. Je asi deset večer. Totálně vyšluslí upadáme do neklidného spánku. Celou noc nám pořád něco ťapká a funí kolem stanu. Todle nebyl úplně povedený bivak. Tak dobrou.

Den třetí

Vstáváme jako vždy za úsvitu a kolem půl sedmé už sedíme na motorkách. Dávám Božence instrukce, jak sjet ten kopec, co s námahou včera vyjela. Je mlha a svěží vzduch. To se pojede dobře. Před námi je asi jen pět kiláků, ale my nevíme kde se nachází hostel, neboť jek jsem se zmiňoval, Sygic nezná v Bosně nic. Na okraji městečka Visoko se ptám místních na ulici Resada Kadica. Nikdo neví, ale směřují nás do míst, kde by to být mohlo. Jedu pomalu městem směrem k centru a najednou je to tam. Hledáme číslo popisné na kterém by měl být hostel. Nikde nic, žádný poutač, žádná nápověda. Jenom obchod barvy laky fasády. Místňáci nic o hostelu neví. Trošku panikaříme, ale nakonec vše dobře dopadá. Lezu do pekárny a ti mi udávají správný směr. Pak ještě nejaká malá dílna něčeho a jsme tam. Zvoním na nepopsaný zvonek a otevírá stará paní. Pochopím, že je to matka majitele a že máme počkat. Barák vypadá zoufale, ale ona jde do sousedního, který vypadá o cosik líp. Za chvíli vylézá týpek dlouhých vlasů a fousu, jen v kraťasích a vyřvává polsky proč ho budíme, že včera strašně chlastal a je strašně brzo. Trvalo jen pár vteřin, než si uvědomujeme, že vyřvává velice přátelsky a hned se s námi vítá. Ne nebyl to majitel. Byl to Tomek, který ještě loni pracoval na vykopávkách, jako hlavní archeolog. Co skončil grant, ze kterého byl placen, žil u Emira bohémským životem v podstatě na dobré slovo. To vše jsme samozřejmě zjistili až posléze od ostatních ubytovaných. Holky prý dorazily ve dvě ráno před námi, tak ještě vyspávají. Tomek nás zve na výlet do nějaké teplé vody. Super, ale my chcem na pyramidu. To je prý v pohodě. Holky budou ještě spát, tak si máme skočit na pyramidu, prej to stihnem. Navíc tam nemusíme pěšky, protože až skoro na vrchol vede cesta. Skáčeme oba na BMW a stoupáme po příkré cestě k vrcholu. Jakmile skončila cesta, vyběhla nějaká paní z restaurace a směřuje nás přes louku. Chápete? Na trávu a dál do kopce. Žádné parkoviště za pět ojro na hodinu a trest smrti za pošlapanou trvičku. Prostě jeďte támhle, a hotovo. Míjíme dvě meditující holčiny a mám trochu výčitky, že je ruším Boženčiným jednobuchem. Po té co jsme dorazili do míst, kde to už na motorce opravdu nešlo, parkujem a poslední metry jdem pěšky. Na vrcholu pyramidy jsme strávili necelou hoďku a pak jeli navštívit tunely Ravne, které jsou bytostně s pyramidou spjaty. Co jsme na pyramidě a v tunelech zažili si nechám pro sebe, protože to sem asi nepatří. Jen podotknu, že je to sakra silné místo. Chcete vědět víc? Máte strejdu gůůůgla. Po návratu na hostel se všechno pomalu probouzelo a tak jsme hned uspořádali družbu. Domluvili jsme plány na zbytek dne a byli svědky zajímavého rozkolu mezi ekonomií a bohémstvím. Nechci to rozpatlávat, snad jen, že ekonomie bohužel vyhrála. Jelikož byl Tomek archeolog, který vykopávkám dříve velel a holky byly před dvěma lety na vykopávkách jako dobrovolnice, měli jsme úplně jinou prohlídku archeoparku (večer ještě jednou Tunely) než ostatní turisti. Tímto bych chtěl poděkovat všem zůčastněným za neskutečný zážitek a rozšíření rozhledu. Večer jsme už jen popili místní pivko Sarajevsko a když už to vzdal i Emir, šli spát. K tomuto dni bych chtěl jen podotknout, že by jsme neměli věřit úplně všemu co nám kdo řekne a co nám kdo dokáže dokázat. Mimo jiné jsme večer seděli u stolu češi, slovenka, polák a bosňák a k hovoru jsme používali každý svou mateřštinu a nevšiml jsem si, že by někdo někomu nerozuměl. Tož asi tak. Brou.

 

Den čtvrtý

Pohráváme si s myšlenkou protáhnutí pobytu ve Visoko ještě o jeden den. Ovšem když nás ráno probudí muezín, cítíme, že se sem vrátíme příště a máme neodolatelné nutkání vyrazit dál na cestu. I když je tohle místo jedno velké překvapení. Loučíme se a vyrážíme s plánem nemít plán. Samozřejmě máme nějakou představu o trase, ale opravdu jen zevrubnou. Taky nemáme dané kam a kdy máme dojet. Navi je stejně nanic tak jedu podle bodrobného itineráře vypracovaného ještě doma. Itinerář je opravdu detailní, vždyť obsahuje jména devíti měst na čtyři státy. To se fakt nedá zabloudit. Z Visoko jedem do sarajeva po dálnici. Tento desetiminutový přepych si snad můžem dovolit. Za Sarajevem najíždíme opět na úžasnou cestu nádhernou krajinou a jedeme směrem na Montenegro (jak s oblibou říkají černohorci), na městečko Plužine. Posledních patnáct kilometrů Bosny je neskutečných. Úzká silnice, občas servaná přírodou, pasoucí se prasata a krávy, maximální povolená rychlost dvacet, no mazec. Trochu mě cesta připomínala záběry bolivijské cesty smrti z televize. Samozřejmě jen takový evropský odvar. Přijíždíme k větší unimobuňce (státní hranici), překonáváme dřevěný most na který se vlezem jen tak tak a už nás vítá Montenegro. A s tím silnice (nedokážu najít vhodné přídavné jméno) která je neskutečná. Tyrkysově modré jezero, velmi slušný asfalt, skály a profil cesty zařazují tento úsek na jednoznačně nejlepší ROAD po které jsem kdy jel. A to jsem ještě nevěděl co nás čeká v Albánii. Neskutečně si to užíváme, v duchu si říkám, kam se hrabe Grossglockner.

 

Jakmile skončilo těchto cca třicet  kilometrů, začíná hodně slušná státovka s minimálním provozem. Zrachlujeme a zvedáme celkový rychlostní průměr. A hele Durmitor, to už jsem někde slyšel (jasně, že vím, že je to národní park), hážu blinkr a dál si užívám rychlé státovky. Najednou však jsou na cedulích názvy, které mi nic neříkají a žádný se neshoduje ani s jediným z devíti měst, co mám na itineráři. No nic, zapínám navi. Ta se sice chytla, ale vede nás tak klikatou silničkou, že nejedeme rychleji než čtyřicet. Je vedro jako v sauně. Mám pocit, jako bych jel přímo proti obřímu fénu. Opravdu nevím kudy jsme to jeli, ale už mě to fakt přestávalo bavit. Za poslední dvě hodiny, po asi padesáti kilometrech jsme potkali jen dvě, slovy dvě, auta. Vedro, vedro, strašné vedro, už chci konééééc. Moje modlitby všem bohům světa jsou naštěstí vyslyšeny a najíždíme na státovku. Ne že by byla o tolik rychlejší, ale můžu občas zařadit i čtyřku, což je příjemné. Začínám poznávat názvy na cedulích. Kolašín, Plav, Gusinje. Poslední část cesty mi trochu připomína Ukrajinu, ale o to více si to užíváme. V nějakém sedle dáváme vynikající kafíčko za padesát centů a kecáme s týpkama z Holandska. Jsou tu na dovči a vyrážejí hvězdicově objevovat Montenegro. Na motorkách, samozřejmě. Do Albánie s námi jet nechcou, tak si vzájemně přejeme good trip a už zase sedíme na motkách a zdoláváme poslední kilometry Montenegrovského asfaltu. Na benzínce ještě tlacháme s italem, co objíždí evropu na čtyřkile Burákovi a pak už jen najít bivak. Koukám do mapy. Máme už jen šest kilometrů k hranicím, tak pojedem dokud něco nenajdem. Dva kiláky před celnicí vidím odbočku do kopce a vypadá to na nějaký plácek. Říkám Božence ať počká, že to prozkoumám. Pomalu jedu do kopce a nějak moc to klouže. Plácek nevypadá nijak dobře, ale o kus výš se mi to líbí víc. Kopec se trošku více zvedá a najednou mi hrabe kolo. Ať dělám co dělám nejde to. Navíc se B12 sune z kopce ikdyž stojím na brzdách. Uf, tak tady to fakt nepude, ještě se nějak dostat dolů. Kousek po kousku se otáčím na uzunké cestičce a když už jsem čumákem dolů a myslím si, že mám vyhráno, stala se mi taková malá nemilá věc. Po deseti minutách jsem dole pod kopcem, roztřepaný jak ratlík a totálně propocený. Nemám náladu. Seru na to. Montenegro nás tu už nechce. Dorážíme k celnici ve chvíli, kdy se sluníčko začíná klonit k obzoru. Celník se usměje a vytáhne velikou knihu. Ha tady ještě nemají ani počítač. Jediná elektronika na hraničním přechodu je historická televize, která má tak vypouklou obrazovku, že na ni vidím, i když stojím zády k ní. Celník si opíše údaje z pasu do knihy a „enjoy your journey“. Máváme a jsme tam. Ty vole Albánie. My tady opravdu dojeli. Startujeme z celnice a po sto metrech přichází.......chvíle napětí......šotolina. Děláme foto a já si v duchu představuju, jak dlouho ten cca sedmdesátikilometrový úsek po té šotolině pojedem. Jasně, šotolina má asi jen dvěstě metrů a pak začíná zase asfalt. A krajina, a jaká. Kdyby se nestmívalo, jel bych klidně dál. Ale jak už jsem jednou psal, všechno je tak jak je a bude tak jak bude. Po ani ne dvou kilometrech nacházíme kouzelný palouk, s kouzelným výhledem a prvními pozůstatky Envira Hodžiho, což jsou samozřejmě bunkry. Desítky, stovky, tisíce. Stavíme stan, dáváme véču a jednu petku na dobrou. Ve chvíli kdy je umyté nádobí a vše připraveno na spaní, spouští se déšť a my usínáme zmoženi za zvuku dopadajích kapek z nedaleké bouřky. Dobrou.

Den pátý

Úsvit. Mezi roztrhanými mraky se začíná prodírat sluníčko a celou svou silou bičuje vrcholky protilehlých skal. Je po dešti a vzduch je nádherně svěží. Než provedeme ranní rituál v podobě snídaně a kafe, je stan skoro suchý. Zabaleno máme hned a vyrážíme. To co přišlo na příštích cca třiceti kilometrech je neposatelné.  Vím, že zarytí enduristi budou těžce zklamáni z nového (i když dost úzkého) asfaltu, ale spojení krajiny, profilu silnice, lidí, zvířat a prostě celkové atmosféry je epochální. Pro mě je to od teď to nejkrásnější, co jsem kdy projel.

 

Kvůli tomuhle úseku bych se tu klidně vrátil a jezdil furt sem a tam a zase sem a zase tam a tak dále až do poslední kapky drahé arabské ropy. Prostě fenomenální. Za Tamarë už sice taky potkáváme auta, ale silnice stále fenomenální. Všechno ale jednou musí skončit, tak se také stalo na této silnici. Sjíždíme z hor a je čím dál větší vedro. U Han i Hotit se napojujeme na hlavní a jedeme směr Škodra (Skadar). Zahlédli jsme kousek Skadarského jezera, ale jinak nic zajímavého. V Kopliku odbočujeme k národnímu parku Thethi. Silnice nic moc, ale když člověk valí kilem, ani to moc nedrncá. Jedu s otevřenou přilbou a nasávám vůně okolí. Jsou tady plantáže nějakého koření a jejich omamná vůně se mi vrývá do paměti. Ale to už se začíná silnice zase zvedat a teplota klesat. Opět si to užíváme, ale zážitek z rána to už nepřebije. Fotíme, doplňujeme vodu a kocháme se. Mimochodem jak v Bosně, Montenegru i Albánii jsou všude u cest, alespoň v horách, trubky s tekoucí vodou, takže žízní neumřem. Mám sice filtr na vodu, ale ani jednou jsem ho nepoužil. Proč taky? Nemyslím si, že to, co vyteče v horách ze země by člověku uškodilo. Dorážíme na konec cesty a dál už jen šotolina. Podle mapy nějakých sedmdesát kiláků. Zrovna z útrob Thethi vyjíždí auto. „Jak že to dál vypadá? Čím dál horší a horší cesta?“. Vzdáváme to. Možná, kdyby se mi včera nestala malá nemilá věc, bych to zkusil, ale takhle!? Navíc objevujeme v řemenu BMW dírku od šutru. No co, teď už to musí vydržet. Jedeme zpět ke Kopliku a na Škodru. Čepujeme benzín a dáváme si vychlazené nealko pivo. Sedíme nad mapou a přemýšlíme co dál. Vedro je k zalknutí. Kdo by to čekal v červenci že? Dospíváme k názoru, že jestli nechceme umřít horkem, vynecháme pevnost Rozafat ve Škodře a nasměrujeme to zpět do hor na Pukë a Kukës. Pak se uvidí. Nacházíme odbočku do hor a už zase stoupáme. Teplota kupodivu neklesá. No jo, tady už to není tak vysoké. Klouzavý asfalt spolu profilem silnice nám zase sráží cestovní průměr. Je tu nádherně, ale zážitek z rána je tak intenzivní, že už pořád budu všechno srovnávat se silnicí která je pro mě No1. Po asi dvou a půl hodinách jízdy máme za sebou jen cca šedesátpět kilometrů. Je to nekonečné, je to nádherné, je tu strašné vedro a začíná to být únavné. Naštěstí zahlédnu nějakou vodní nádrž. Rychle do plavek a do vody. Osvěžení, které nám snad zachránilo život. Ve vodě mě furt něco okusuje, tak snad raději pojedem dál, ne? Kalhoty mizí v kufru a bunda pod gumicukem. Musí stačit kraťasy a tričko. Stejně jedeme jak s hnojem. Úleva neskutečná, taky se začínají honit mráčky a na protější kopec prší. Vzduch se trochu osvěžil, tak se jede líp. Ke Kukës dorážíme k večeru a nemůžeme najít bivak. Silnice se kroutí zaseklá v kopci, což je sice romantické, ale pro postavení stanu se nedostává místo. Najednou jsme u Kukës. Koukáme do mapy a sumírujem. Silnice dál k Ohridskému jezeru je značená jako obvzláště krásná, ale tak nějak najednou cítím, že to nejkrásnější, ta třešnička na dortu proběhla dnes ráno a krásnější silnici už nenajdem. Navíc to vedro k zalknutí ničí veškeré iluze o námi vybraných památkách. OK, highway a směr zpět na Škodru. Jo, dálnice je nová, nevím jestli je placená a hlavně je to prdel. Když narazíme na benzínku, stojí po dálnici volně auta a lidi přebíhají z jedné strany na druhou. Uprostřd u svodidel stojí týpek a diskutuje z holčinou z protější benzínky. Taky je tam spousta lidí, kteří si po dálnici zkracují cestu mezi vesnicemi pěšky. Skoro u každé vesnice (né odbočky nebo sjezdu) stojí pár lidí a vyloženě čekají na někoho kdo je má vyzvednout. Před Škodrou na mě Boženka bliká a troubí. Zastavuju, abych zjistil co se děje. „Něco mi z toho teče na nohu“. Sakra chčije voda z chladiče. Pomalým tempem dorážíme na benzínku. Čepuju a nedá se nic dělat, bágly dolů. A z obou motorek. V B12 nejsou speciální hvězdičkové klíče a v BMW nejsou kleště. Teče to kolem boku chladiče. Ten je plastový a přichycený packami, tudy to teče. Přihýbám pacičky a vypadá to dobře. Bágle nabalit zpět a hledat bivak. No jo, jenže jsme zase v hustě osídlené oblasti. Kolem půl osmé večer se rozhoduju, uvařím večeři a pojedem kam to pude. Jak bude tma, bude nám jedno kde lehnem. Zastavuji u gumorizeru (pneuservis) a začínám vařit. Boženka si chce jen odskočit a po návratu hlásí objev místa pro stan. Přeparkováváme motorky a skryti před světem, na břehu říčky stavíme stan. Po zabydlení strestáme již uvařenou večeři a jdeme spát. Tak pěkné sny.

Den šestý

Celou noc řvaly okolo žáby jako krávy a do toho cvrčci či co. Kupodivu to bylo neskutečně příjemné a spalo se jako v bavlnce. Ráno nám připadá, jako by jsme tu byli už týden a přitom jsme přijeli včera. Co dál? Jižní Albánii vypouštíme kvůli horku. Usnesli jsme se, že bude lepší sem dojet  autem mimo sezonu. Teda na ty památky. Rozhodujeme se spáchat volný den v Chorvatsku. V Chorvatsku, protože nám doma ležely už několik let chorvatské kuny, tak ať je máme kde utratit. Hranice s Montenegrem překračujeme na malé celnici v Sukobinu , chodníčkem pro pěší. Jo a zážitek z celnice. Dojeli jsme frontu a už u nás stojí dvě cikánky a že prej dej ojro mám bejbi a hlad, dej ojro. Boženka poznamenala ať jí dá ojro ten kdo jí udělal bejbi a už se cpe před frontu. Cikorky stojí před B12 a nechcou mě pustit. No co, lehce šťouchnout a uhne, alespoň se ji bude lépe rodit.  Na celnici je vše otázkou několika minut a my se vydáváme ke Skadarskému jezeru. Teda spíše na cestu podél Skadarského jezera. Opakuje se zážitek z předešlého dne. Celá cesta podél břehu Skadarského jezera je šíleně úzká a plná zatáček. Na vrstevnicích se nám odkrývá krásný výhled a v nížině jedeme prakticky pralesem. Bomba. Akorát je to fakt náročné. Jedna, dvě, brzda, plyn, tři, dvě, tři, dvě, brzda, jedna, plyn atd atd. Silnice je tak na jedno auto, které když potkáme, sjíždí hodně na stranu a zastavuje, ať můžeme projet. Když se blížíme do konce této silnice, šmankote, proti nám náklaďák. A hned tři. Boženka jede předemnou. Sjíždí na kraj, ne na krajnici ta tady není, a zastavuje. Zastavuji za ní. Pravou nohu mám na hraně asfaltu a za hranou je půlmetrový schod a za schodem je stometrový sráz porostlý keři a malými stromky. Nechci ani domyslet, jak by to vypadalo, kdyby ujela noha. Brrr. Naštěstí celý vyhýbací manévr proběhl hladce a my můžeme dorazit tenhle kousek cesty. Za jezerem se napojujeme na státovku a ignorujeme cedule, které nás ženou na dálnici. Cesta se povedla, užíváme si to a jsme zvědaví na Kotorský záliv, který jsme se rozhodli objet. Kotor je beznadějně ucpaný, tak přepínám do módu zácpa. Kličkuju mezi auty a jedu v podstatě po prostřední bílé čáře. Tento styl jízdy tady nikomu nevadí, spíše nám uhýbají ať můžem projet. Tím pádem jsme rychle venku z města. Objet Kotorský záliv je pěkný zážitek. Doporučuji. Najednou vidím v zatáčce roztomilou hospůdku s parkovištěm. Hm, asi bude čas oběda. Poprvé si zajdem do restaurace, i když bi mi stačil burek, nebo syrnica. Boženka chce něco tradičního. Když vidím ty ceny, nevím nevím. Ale jo, v jídelním lístku je Pljeskavica a navíc je nejlevnější, tak dem do toho. Po obědě bereme z motorek plavky a jdem se přes cestu svlažit do moře. Hmm, tak todle nebylo nic moc. Teda jako rozumějte, voda byla čisťounká, to jako jo, ale ta teplota.

 

Odhaduju to tak na třicet a to si nedělám srandu. Dokonce pozoruji, jak se voda pod hladinou tetelí. Tak nic, osvěžení slabší, pot jsme i tak spláchli. Od Kotorského zálivu to už byla nuda. Cesta sice pěkná, krajina nádherná, ale ten provoz a horko. Překračujeme hranice do Bosny a po dvaceti kilometrech zpět do Chorvatska. To už jsme začali hledat kemp. Ten nacházíme za (nebo v) městečkem Podaca. Ceny mi zase vyráží dech. Za posledních pět let se to tu sakra pokazilo. Co už, je šest hodin a dál to asi nebude lepší. Musím uznat, že kemp je opravdu moc pěkný a hodně udržovaný, včetně sociálek. Stavíme stan, rychlá koupel v moři, pak ve sprše s mýdlem (hele to bylo fajn) a hurá na pivo. Přichází studená sprcha. Pivo osmdesát korun. Tak tím u mě Chorvatsko nadobro skončilo. Necháváme v hospodě třistadvacet korun za čtyři piva a jdeme se raději projít. Už je tma a na promenádě to celkem žije. Vzpomínáme na Bosnu a zážitky z tunelů. „Hele burek“ říkám a už se deru do pekarnice. V Bosně stál burek na naše třináct korun a byl plný masa. Tady stojí sedumdesát a masa je poskrovnu. Jako byl dobrej, ale.....S rozporuplnými pocity jdem spát. Zítra nás čeká odpočinek bez motorek. Tož brou.

Den sedmý

Tak na dnešek je naplánovaný odpočinek, flákání na pláži, hodnotná literatura a pití piva. No jo, jak pití piva, když čepované stojí ranec a petka v kempu jakbysmet. Takže tradičně den bez motorek začíná malou projížďkou. Sedáme na Boženčino BMW a vyrážíme do města hledat obchod. Všude jsou jen ty jejich předražené markety. Ukrajujeme kilometr za kilometrem a poté co míjíme partičku odklízející čerstvě vyhořelý les dorážíme do Makarské. Kaufland, díky za něj. Je pravda, že ceny se k našim ani nepřibližují, ale cena je oproti kempu o třetinu níže. Navíc po zjištění cen v restauracích nakupujeme pršut, oříšky, sýr a křupky a prostě vše pro pořádný piknik. Než vše nacpeme do kufru, dáme nanuk a můžeme začít páchat ten odpočinkový den. Jo den bez motorek znamená jen padesát kilometrů po jadranské magistrále. V kempu dáváme piknik a kolem jedné jdeme na pláž. Jsem utahaný jako kotě, tak se těším na odpočinek. Vedro je neskutečné. Dýl jak patnáct minut to nevydržím a jdu se i s Boženkou zchladit. Moře má naštěstí výbornou osvěžující teplotu. Pivo jenom syčí a hodnotná literatura se krátí. Po pěti hodinách rožnění mám dost a po posledním koupaniku jdu chystat večerní piknik. Pak ještě procházka po promenádě a alou na kutě. Zítra razíme zase dál.

Den osmý

Znovu měníme plány. Původní myšlenku, že se cestou k domovu budeme flákat po jadranské magistrále a večer vezmem někde kemp, zavrhujeme. Proti hovoří hustý provoz, tuny turistů a pro nás opravdu přemrštěné ceny. Zapomeňte na Chorvatsko jako na destinaci s levnou dovolenou. To možná tak čtyři pět let zpátky. No jo, ale co teď? Koukáme do mapy a je to jasné, Bosna. Opouštíme pobřeží, jedeme na Veliki Prolog a Ljubuški. Tam se chytáme cedulí, chceme navštívit vodopády Kravica. Je fakt, že už i tady dorazili turisti. Není to zadarmo, jak ještě loni či předloni, ale tři ojra nejsou nijak závratná částka. Navíc je tu nové parkoviště a zázemí, což je na jednu stránku fajn, na druhou jsme nestihli zažít tu pohodu, když to tady nikdo neznal a člověk se mohl volně plácat po okolí. Jinak vodopády jsou super. Oproti Plitvičkám sice menší, zato působí útulněji a s turisty se tu taky nechodí v trojstupu. Po odpočinku a výborné kávičce pokračujeme dále na Medjugorje, které míjíme, a dorážíme do Mostaru. Jedeme zácpou v přehřátém městě a hledáme historické centrum. V tom Boženka zase troubí. Tentokrát voda teče fest. Do pr…. Necháváme zchladnout motory a koukáme se po servisu, kde by nám půjčili pořádné kleště. Zjišťujeme, že jsme kousek od historické části města, tak popojíždíme pár ulic a parkujeme před restaurací za dvě a půl ojra na den, i když tu budem jen hoďku. Navíc si můžeme dát do restauračky přilby a motorky nám pohlídá obsluha parkoviště. Super. Jdeme na prohlídku a koukám jako blázen. Ocitli jsme se na tržnici blízkého východu. Barvy, křik, smích a vůně, no nádhera. Chodníky jsou vyložené bílými kameny, na kterých motorkářské boty kloužou jako sviň. Přes most se musíme držet zábradlí. No, tady už ty tuny turistů dorazily. I přes to vypadá staré centrum moc dobře. Dáváme zmrzku na osvěžení, povinné foto pod mostem ale myšlenka na nemocné BMW nás žene dál. Škoda, na Mostar by to chtělo celý den. Jedeme krokem a furt dolíváme. Servis není v dohledu. V tom vidím něco jako autokelly u nás. Vřítím se dovnitř a není problém klještě máme a pak je dones. Přihýbám pacičky chladiče pořádnýma kleštěma, kam dosáhnu a vypadá to dobře. Vyrážíme směr Sarajevo. A zas a znova nás Bosna přesvědčuje o správnosti naší volby. Nádherná krajina, luxusní profil silnice a pod námi tekoucí modrá a průzračná Neretva. To už nedám. Zastavuju, fotím a než se nadějeme, jsme ve vodě. Todle je luxus. Říkám si proč tu není více lidí, vždyť to má tak obrovský potenciál. No jo, to je vono, to sou ty v našich hlavách nadstavené programy fungování společnosti. Jak je něco pěkného, vecpat to lidem a co nejvíc na tom vydělat. Tak na to už fakt seru. Sem rád, že většina Bosny je taková jaká je a že se můžu koupat v křišťálově čisté Neretvě sám. Tedy s Boženkou. Proti proudu teda vidím ještě dva lidičky, ale to je tak padesát metrů, jinak kam oko dohlédne nikdo. Jen po silnici sem tam projede auto. Po osvěžující koupeli pokračujeme dál. Zastavujeme na burek a nasáváme místní atmosféru. Prostě pohoda. V jednom táhlejším stoupání zase klakson. Doprčic, sjíždím na benzínku a chladič zase teče. Tak to sem se fakt nas..l. Schazuju bágle z obou motorek a nedá se nic dělat, vrhám se na šroubování. Přiznám se, byla to moje chyba. Kdybych to udělal hned, nemuseli jsme to řešit. Po odkrytí celého chladiče se zjevuje pravda. Nevím a asi už ani nezjistím, jestli to bylo výrobní vadou, nebo horkem, ale v horní části chladiče jsou packy úplně mimo boční dekly. Tak to je jasné. Sháním něco, čím bych packy doklepl zpět. Nebo velké kleště, kterými by to mělo taky jít. To už u nás zastavuje týpek s kamionem a prej jestli nepotřebujeme pomoct. A hned někam volá a lítá po benzínce atd. Uklidňuju ho, že to není takový error a já potřebuju jenom trošku lepší vercajk. Ten samozřejmě nemá, ale jeho ruce mi docela šikovně pomůžou dostat pacičky na své místo i s použitím továrního vercajku. Závada nadobro odstraněna. Ještě lije Boženece do chladiče nějaké fuj na vytěsnění netěsností. Je to zbytečné, ale nechci ho odbýt za tak milou pomoc. Odmítá nabízený půllitr slivovice, loučí se, naskakuje do kamionu a mizí. To bylo fajn, dobří lidé ještě nevymřeli. Po složení motorky a naložení báglů dospíváme k názoru, že toho bylo dost a míříme domů. Jedeme na Konjic, kde najíždíme na novou dálnici a fičíme na Sarajevo a dál na Zenicu. Tam sjíždíme z dálnice, zejména proto, že tady končí a jedeme na Doboj a Slavonski Brod, kde je hraniční přechd. Asi patnáct kilometrů za Dobojí nacházíme krásný plácek na bivak. Takže poslední noc v Bosně. Dobrou.

Den devátý

Po ranní kávičce a snídani vyrážíme na cestu. Vyjíždíme na asfalt, roztahuju B12 a v zrcátku vidím, že Boženka nedrží tempo. Zpomaluju a čekám až mě dojede. Už z dálky bliká a troubí. „Nemůžu to uřídit, strašně to plave“ Je mi to hned jasné. Letmý pohled na zadní kolo odhaluje pravdu. Tak to si Boženka opravdu letos vybírá svůj hořký kalich do dna. Naštěstí stojíme na benzínce. Po dofoukání gumy vidíme né díru, ale průřez. Tak to je průser. Na to antipich nepomůže. To už z benzínky vybíhá obsluha a nese antipich. Poděkuju a vytahuju z kufru naprosto ten samý. Víc už to nepokazíme. Stříkám celý obsah do zadní pneu, ihned skáču do sedla a jdu to dle návodu projet. Ujedu asi pět kiláku a kontroluju gumu. Pořád to syčí, i když podstatně méně. „Myslel jsem si to“. Ptám se obsluhy, kde by se dala sehnat nová guma. No, máme před sebou přes osmset kiláků. Zpátky do Doboje a na kraji je motosalon Yamahy. Boženka si bere B12 a já sedám na BMW. Kašlu na předpisy a valím to co nejrychleji, než guma ztratí tlak. Nacházíme prodejnu Yamahy. Otevírají za půl hoďky, tak se jdeme projít. V osum jsme zpátky a zjišťujeme dvě věci. Za prvé, pracovní doba tady funguje přesně tak jak má fungovat v muslimské zemi a za druhé guma neuchází. O půl deváté guma stále neuchází a Yamaha je stále zavřená. Tož pojedem. Pomaloučku polehoučku se vydáváme k Chorvatským hranicím, které překračujeme ve Slavonském Brodě. A to už nás lákají cedule na highway. Před mýtnicí měníme stroje, protože osumdesátkou fakt nepojedu. Držím stovku a cesta jakž takž ubíhá. Po opuštění dálnice zjišťuji, že guma stále drží požadovaný tlak. Pak už jen Maďarsko a opět dálnice. To už jede Boženka na Ufoňovi a moc se s tím nemaže. Rychlost držíme kolem stodeseti a v náklonech výrazně zpomalujeme. Co kdyby. Cestování po dálnici na motorce je nezáživné, únavné a strašně mě nebaví. Avšak s blížícím se domovem začínám nabývat názoru, že to guma vydrží až domů. Chtěli jsme původně přespat někde u Balatonu, ale okolnosti nás ženou pořát dál. Na Slovensku už jede Boženka jak čert a proto brzo opouštíme dálnici směrem na Valašské Klobouky a užíváme si nádhernou silnici. I když se začíná stmívat a je pořádná kosa, svezení je super. Od Vsetína už to známe jak svý boty, takže jen rychlý přesun a o půl desáté parkujeme na dvoře. Vítáme se z „dětmi“, vypravujeme zážitky a alou na kutě. Usínám s dobrým pocitem, že vše bylo tak jak bylo a dopadlo tak jak dopadnout mělo.

Suma sumárum

Takže sem ještě hodím nějaký ty hájlajty. Na naší cestě jsme navštívili pět zemí. Patnáctkrát překročili státní hranice a celkově ujeli 3 381 kilometrů. Z toho asi osumset po dálnici. Bohužel. O Slovensku psát nebudu, to je snad zbytečný. Snad jen z dřívějších cest to je pro nás nejbližší cizina s úžasnými silnicemi, krajinou a v neposlední řadě lidmi. Maďarsko je placka s rovnými nezáživnými cestami. Lidé jsou přátelští, ale mluví divným jazykem. Sice jsme jeli přes nějaký kopec a pár zatáček, ale to nestojí za řeč. I když je tu volné kempování zakázáno, není problém najít místo pro bivak. Místní když půjdou kolem, jen pozdraví. Chorvatsko má krásné pobřeží, hory a čisté moře. Tím jsou veškeré výhody tohoto do nedávna mnou oblíbeného státečku zcela vyčerpány. Negativa v podobě německých cen a povýšeného chování chorvatů, jakožto i davů turistů,  zabíjejí veškerá pozitiva. Bosna, největší překvapení celé schůze. Ubytování levné, jídlo levné, přátelští lidé s ochotou kdykoli pomoci. Krásné hory, krásné silnice, kdyby tam neměli tak uklouzaný asfalt, řekl bych skoro dokonalé. Nádherná příroda, i když v horách se kvůli příkrosti kopců špatně hledá bivak. Jak jsme později zjistili, můžete si postavit stan klidně vedle cesty a nikdo to nebude řešit. Domy a motorky se nezamykají a když jdu do obchodu, můžu nechat klíče i s přilbou na motorce. Když vzpomenu navíc na oblast pyramid, děje se tam něco, co se dá jen těžko chápat. Ale o tom asi jindy a jinde. Prostě Bosna víc jak super. Černá Hora, nebo jak místní s oblibou říkaji Montenegro, je na tom podobně. Alespoň co se týče přírody a cest. V turisticky zajímavých destinacích ceny jen o málo nižší než v Chorvatsku. Ve vnitrozemí je podstatně levněji. Albánie, tam je to jednoduché. Pro mě nejkrásnější cesta po jaké jsem kdy jel. Ale to byl jen úsek několik desítek kilometrů. Zbytek podobný jako v Bosně. Chtělo by to mimo hlavní sezonu, až nebude takové vedro. V Bosně, Montenegru a Albánii není problém načepovat vodu. Všude tam mají ze země vyvedé trubky které jsou volně přístupné. Bavím se teda o horách v nížině nevím. Ceny benzínu podobné jako u nás plus mínus pár korun. Výjimku tvoří opět Bosna, kde jsme čepovali kolem dvacky za litr a Chorvatsko, kde vycházel litr skoro na čtyřicet korun.

Obě motorky máme obytu do Michelin Pilot Road III ve předu a Pilot Road II vzadu. Na předních pneu nebylo poznat po třech tisících jakékoli opotřebení. Boženka měla vzadu gumu úplně novou a taktéž bez znatelného opotřebení. Moje zadní měla před čundrem najeto cca 3500 km, bez výrazného opotřebení. Teď po cca 7000 km bych řekl, že je v půlce životnosti. Bohužel jak se Pilot Roadky II blíží k limitu, jsou schopné bez varování zmizet během pětiset kiláků. Spotřebu už dlouhodobě neřeším, takže odhadem, podle množství čepovaného benzínu jelo báwo za něco málo přes tři litry a B12 se pohybovalo mezi pěti a pěti a půl. Veškeré technické problémy BMW byly prostě smůla a musím vyzdvihnout, že i tak sofistikovaný stroj lze opravit dodaným nářadím. Spolehlivost tím pádem pořád neskutečná. Jenom k pneu lepené antipichem. Nevěřil jsem, že nám to zachrání zadek, ale bylo to tak. Boženka na gumě dojela až domů bez sebemenších potíží. Samozřejmě, že ve chvílích kdy píšu tyto řádky už má objednánu novou. Ale stejně to nasere, když musíte zahodit gumu, která má ještě celý život před sebou.

Spali jsme většinou na divoko a oproti předešlým létům jsem vymyslel zpohodlnění spaní. Karimatky totiž zaberou moc místa a člověk musí hledat povrch, aby ho to moc netlačilo. Letos jsem na Aukru koupil za pár korun nafukovací lůžko pro dva. To je sice těžší než karimatka, ale zabere polovinu místa. Navíc nemusíte řešit kamínky a klacíky. Protože má B12 disponuje 12V zásuvkou, nafukování postele je otázka asi dvou minut. Jelikož jako vždy jezdíme co nejvíce lowcost a hodně bivakujeme na divoko, vezli jsme si nějaké instantní jídlo. Jediný nocleh dopředu zajištěný byl v Bosně za devět ojro na hlavu a potom nezajištěný v Chorvatském kempu, kde dvě noci ve vlastním stanu, dvě motorky a dva kusy vyšly na bratru „krásných“ patnáct set korun. Tyhle peníze ale do celkových nákladů nepočítám, protože kuny doma ležely už asi čtyři roky a kdyby tam nebyly, vůbec by jsme do Chorvatska nejeli. Jinak benzín a dálniční poplatky jsem platil, až na dvě výjimky, výhradně kartou. Po sečtení všech nákladů (podotýkám, že za oba dva) , jako je benzín, jídlo, piva, vstupy na atrakce, poplatky za dálnice ubytování (bez Chorvatska) a taky připojištění léčebných výloh se dostávám na částku cca třináct tisíc korun. A to si myslím za takový tyátr stojí. Tak snad někdy příště a někde jinde, protože všechno je tak jak je a bude tak jak bude. 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 15x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist