Třikrát pod křídly orlů

to nemá chybu!

Naprosto happy dojíždím k večeru do přístavu na severu Řecka. Slunko na obloze bez jediného mráčku pálí až do samotného konce své denní pouti, moře teplé jak mléko pro kojence vybízí ke koupeli a já rozbaluju karimatku přímo na pláži jen pár metrů od přístaviště, přičemž likviduju další zbytky proviantu, popíjím zasloužená pivka a sepisuju několikastránkové esemesky. První část cesty je za mnou a zítra už to bude jenom na sever. Ráno se Ťopa hlásí z trajektu, že už valej kolem Korfu a za chvíli jsou tady. Dopřeji si ještě pár temp v průzračně čistém moři, skáču na Divíška a letím je přivítat. Na mezinárodní port se ale bez lístku nedostanu, a tak parťáky vyhlížím nalepený na kovovým plotě. Po několika měsících a devítidenní cestě se má představa setkání dva tisíce kilometrů od domova začíná definitivně zhmotňovat ve chvíli, kdy se před trajekt vyloupne můj věrný souputník a za ním po chvíli Jarek, Patrik a Zdenda. To nemá chybu… A cesta může pokračovat! Do Země orlů se vracíme nejkratší cestou, ale ještě dříve než do třetice překročím albánskou hranici, doplňujeme zásoby vitamínů v podobě několika kilogramů pomerančů přímo od pěstitele. Jsou úžasně voňavé a sladké a je jich tolik, že jimi pestříme jídelníček až do posledního dne. V Albánii se cesty staví jak o závod, což má za následek, že mapy staré několik málo let se od reality poněkud liší. To je také případ cesty od hranice k Butrintu. Nevím, jestli důvodem navigační mineli nebo nedostatečného značení jsme se po několika kilometrech, mimochodem příjemného svezení mezi vyprahlými kopci, ocitli před plátěnými chatrčemi méně šťastnějších obyvatel této země na předměstí Sarande. Doplníme bandasky, přeskočíme kopec a nestačíme se divit. Jsme v Albánii, nebo Monaku? Výškové budovy luxusních hotelů kolem pláží zdobí spousta zeleně, řady palem a barevné reklamy. Mezi nimi obchůdky a restaurace a všude na albánské poměry upraveno a čisto. Při první příležitosti parkujeme, bereme ručník a nohy na ramena a upalujeme nejkratší cestou k moři. Městská pláž je poloprázdná, ve vodě jen pár dovádějících a nás si jako své chlebodárce vyhlédla malá žebračka. Holce je kolem deseti, ale podvýživou evidentně netrpí, naopak by zasloužila na stravě trochu ubrat, takže ve tvém vlastním zájmu, děvenko, až příště… Oblečeni značně nemotorkářsky se přesouváme ještě jižněji k průvodci vychválené pláži v Kasamili, kde pro dnešek radovánky v přesolené vodě zakončíme pozdním obědem v příjemné venkovní restauraci kousek od pláže nad talířem skvělého skopového. Vracíme se do Sarande a po kratičké zastávce na snímeček a několik drobných pro výše zmíněné nemajetné míříme za přírodní zajímavostí tohoto kraje. Pramen Modré oko dělá čest svému jménu a v křišťálově čisté vodě tůňky je opravdu sytě modrý. Informační tabule praví, že je schopen chrlit bezmála devět kubíků za vteřinu a jeho teplota nepřesahuje desítku. Tak to je výzva! Příležitostí, kde bychom se kolem moře opláchli v neslané vodě, asi moc nebude, takže jdeme svorně do trenek. Pramen se během několika metrů mění v široký vodní živel, kde se jen stěží udržíte v proudu, pokud tedy vůbec jste odhodláni do zmrzlé vody vstoupit. A protože nám odhodlání nechybí, každý jsme si tam svých pár vteřin odbyli... Příjemně osvěženi se vracíme ke strojům, kde při svačince nad řekou padá rozhodnutí, že si Gjirokaster necháme na příště. Podruhé se vracíme do „metropole“ albánské riviéry a podél pobřeží v tu chvíli krášlené zapadajícím sluncem, hledáme místečko, kde bychom, jen tak na divoko, složili hlavu. Takové se nám nabízí až skoro za tmy v Palermském zálivu jen pár stovek metrů od pevnosti a bývalé ponorkové základny. Malá zátočina s pláží, několika slunečníky a hromadou starých použitých prken, kde nechybí ani čalouněná sedačka se jeví jako naprostý ideál. Za tmy máme sice návštěvu, zřejmě majitel si to přijel zkontrolovat, ale několik motorek navíc v tom haraburdí mu rozhodně nevadí. Parádní večer strávený na pláži pod hvězdným nebem s lahví v ruce a partou přátel je přesně to, co k takovým cestám patří, stejně jako ranní probuzení ve spacáku dva metry od moře.

Ráno máme další návštěvu. Už večer jsme byli totiž upozorněni, že v sedm nastupují dělníci, ale zkuste vstávat tak brzy… Chlapi sedí a čekají, až vypadneme, zkrátka žádný problém, jsme přece v Albánii. Cesta dál kolem moře je opět fantastické svezení. Slunko hřeje přesně tak, jak má, obloha bez jediného mráčku a kvalitní asfalt v nekonečných zákrutách vymetá každou zátočinu členitého pobřeží. Pláže plné slunečníků jsou naprosto prázdné stejně jako silnice, kterou projíždíme. Tahle riviéra se nám fakt líbí! Před Logarským průsmykem děláme kšeft prodejci přírodních produktů a při stoupání do sedla si všímáme dlouhé bílé pláže bez známek civilizace. Cesta k ní sice vede hrubou šotolinou několik set metrů, odměnou je nám ale kilometr sněhově bílých oblázků jen se čtyřmi slunečníky, osmi lehátky a několika místními stovky metrů daleko. Lepší rozloučení s albánskou riviérou si ani nemůžeme přát.

Čeká nás více jak kilometr výšky do sedla Logar a následný sešup k Vlorskému zálivu, kde riviéra končí podobně jako kouzelné pobřeží jižní Albánie. Cesta dál na Fier a Durres je v naprosté rovině vzdálena od pobřeží, a tak pro rychlejší přesun volíme dálnici. Na čtyřproudovce je to místy opět nebývalý folklor všech dopravních prostředků, včetně již zmíněných ledabyle postávajících u středového pásu, k čemuž jsme ještě zahlédli bagr v protisměru s lžící plnou dělníků. V Durres značně tápeme ve směru, vysnili jsme si totiž pěknou hospůdku na  Kep i Patit, malém poloostrově severně od přístavu, ale najít správnou cestu je jako tahat ježka z klece, pročež se později necháváme unášet rušnou čtyřproudovkou směrem na Tiranu, snažíce se najít jakoukoli odbočku k jistě nedalekým plážím. Po několika více či méně zdařilých komunikačních zastávkách, kdy poznáváme opravdovou vstřícnost a snahu pomoci místních obyvatel, chytáme konečně správný směr a téměř za tmy dojíždíme k pobřeží v zálivu Laizit. Majitel místní krčmy nemá nic proti motocyklům a plátěným obydlím přímo mezi stoly venkovního posezení, naopak je velmi vstřícný, což později dokládá i neobvyklou důvěrou, když odcházejíc sledovat fotbal do sousední hospody nabízí klíče od restaurace, abychom neumřeli žízní. To je země! Posezení pod větvovím borovic u stolu na plastových židlích je pro nás, většinou posedávajících jen na kufrech, naprostý komfort, stejně jako turecký záchod s metrovou hadicí místo sprchy. Další nezapomenutelný zážitek v zemi, kde každý večer je naprosto jiný a originál.

Turecko v Albánii

Ráno se marně snažím majitelovu pohostinnost vykompenzovat několika eury, dáme tedy alespoň společnou fotečku a písčitou cestou opouštíme pobřeží. Nedaleko na východě se z pobřežních rovin zvedá pohoří a na jeho úpatí leží jedno z hlavních turistických center Albánie. Než se ale cesta začne po delší době opět příjemně klikatit, stavíme na doplnění proviantu ve městě Fushe. I tady to na ulicích správně žije a možná právě proto máme strach nechat v tom mumraji motorky bez dozoru, beru tedy hlídku a zbytek výpravy mizí pod stany místního tržiště. Nadšeni z pestré škály vůní a barev se po víc jak půl hodině vracejí. Obsypáni dětmi i dospělými chvíli kecáme s domorodci, natřískáme pár fotek a se zvednutou levicí vyrážíme na cestu.

Ve městě Kruje je to ke hradu pěkně do kopečka. Nedbáme živé gestikulace mladého naháněče k nejbližšímu parkovišti a snažíme se dojet až k bazaru. Když už se evidentně ocitáme na pěší zóně, je jasné, že jsme to trochu přehnali. Parkujeme jen o pár metrů níže a vyrážíme okupovat místní vyhlášený bazar, jehož dřevěné krámky a dlážděné ulice působí velmi turecky. Lákadel pro turisty tu mají opravdu dost a každý nákupuchtivý si určitě vybere. Mezi krámky s všemožnou veteší stoupáme až do hradu, kde pestrá škála prodejců rozhodně nekončí. Nahlížíme do historického muzea, ale tímto směrem se náš zájem rozhodně neubírá. Nám stačí tři malé želvičky natřené jako fanynky fotbalového mistrovství pohybující se na trávě před muzeem. Příjemné dopoledne završuje královský oběd „za hubičku“ - místní specialita z několika druhů masa v prázdné restauraci pod hradem. Ještě trochu pocouráme po bazaru, pokecáme s krajany a mizíme.
Na Skadar je to opět jen nudná rovina, kterou při jedné zastávce zpestří partička oprsklých capartů. Nejdřív jeden Jardovi uteče s elektronickou cigaretou a když už jsou hodně „rozjetý“, lezou po motorkách a chtějí se fotit. Je s nimi docela sranda, ale všechno má své meze… Že se poznávací okruh uzavírá, dává jasně najevo zřícenina hradu Rozafa na kopci před námi. Je odtud nádherný panoramatický výhled do širokého okolí. Severu dominují hory a pod nimi město Skadar. Severozápad zabírá stejnojmenné jezero a opačnou stranu delta soutoku řek Driny, Kiri a Buny. Aby toho nebylo málo, pozornost fotografa ještě poutá novomanželský pár, který si ruiny pobořeného kostela ze 13. století vybral jako pozadí svatebních fotografii.

Poslední kolonkou v seznamu „navštívit v Albánii“je malebný turecký most v Mesi. Výhled na něho sice trochu kazí v těsném sousedství stojící nový, přesto dvanáct kamenných oblouků za malou zajížďku určitě stojí. Slunko už je dávno za obzorem a tedy nejvyšší čas poohlédnout se po nějakém místečku u vody. Najít to správné, se nám však vůbec nedaří, a tak padá rozhodnutí dojet ještě dnes do nedaleké Černé Hory. Přechodem hranice se jako lusknutím prstu mění počasí a já po hodně dlouhé době opět rozbaluju plachtu.

Bílo a šedivo

Vůbec celá Černá Hora se nám počasím poněkud nevyvedla. Příštího dne Ulcinj, Sveti Stefan, Budva, tam všude leje. Zkoušíme přejet hřeben pobřežních hor, máme totiž v plánu i Durmitor na severu, ale tam je to ještě stokrát horší. Vracíme se tedy na pobřeží a nedaleko Kotoru s výhledem na záliv bereme penzion. Bílo a šedivo je i následující den, což z našeho plánu vyjímá i Lovčen. Objíždíme největší, ne- li jediný, fjord na Jadranu a míříme do Chorvatska. Sluníčko se nám ukazuje až v Dubrovníku. Válíme se tam v kempu na pláži v domnění, že zde budeme i nocovat, ale to by se Ťopa nesměl dozvědět o parádním místu na divočáka nad městem. Výjezd k němu je sice trochu na enduro, ale snad to zvládneme. Tečkou částečně uplakaného dne je toho večera procházka starým Dubrovníkem. Turistická klasika, ale proč ne. Hochům se to líbilo a já si tam nad to ještě pěkně zafotil, takže všeobecná spokojenost. Ten flek nad městem vážně nemá chybu, i když nabízí jen výhled na novější zástavbu, přesto tam na podezdívce s lahvinkami oblíbeného pití vydržíme sedět dlouho do noci.

Za slunného rána míříme k Mostaru. Cesta se příjemně vlní širokým údolím a je tu prakticky jen pro nás. Ve městě doplňujeme zásoby jídla a při jeho konzumaci, jako správní bezdomovci na autobusovém nádraží, nás jeden mladík obdarovává sušenkami - museli jsme vypadat asi hodně zuboženě… Staré město je v totálním obležení turistu, takže pět Čechů navíc, se tam určitě ztratí.
Stejně jako na podobně turisticky exponovaných místech i tady je toho spousta k vidění. Kromě krámků se vším možným ve zdařile zrekonstruovaných starobylých uličkách i několik pohledných děvčat oblečených do místních krojů, lákajících k posezení do jedné z mnoha restaurací. Procházíme až k mešitě, kde se hoši marně snaží bez zaplacení vstupného přimíchat na prohlídku ke skupince německých turistů. A protože zůstávají skoupí na euro, pro dnešek jim prohlídka muslimského svatostánku zůstane zapovězena.

Od bosensko-chorvatských hranic na Makarskou je to cesta krásnou, převážně do zelena zbarvenou hornatou krajinou, jejíž kouzelné vlnění ruší jen čtyřproudová tepna dělící údolí ve dví. Pod Biokovem se náš vláček trhá 3:2, přičemž se početnější skupinka vydává na krkolomnou cestu ke sv. Jiří. Tuhle cestičku většina z vás jistě dobře zná a kdo ne, určitě ji zahrňte do příští návštěvy chorvatského pobřeží. Jen bych se tam asi necpal autem. Cesta je místy dost rozbitá, ale hlavně uzounká, což vás v plechovce může občas donutit couvat desítky metrů. Pro nás je to ale hlavně adrenalinová záležitost takových rozměrů, až si chvílemi říkám, kam se ten Ťopa tak žene… Z vrcholu je vskutku neopakovatelný výhled, jak na pobřeží, tak opačným směrem do smaragdového údolí, jimž jsme se před chvílí „plížili“. Pozdní oběd, neřku-li brzká večeře s parádním výhledem na Makarskou riviéru, je toho dne poslední zaznamenání hodnou událostí, neboť finální koupačka stovky metrů pod námi, večerní procházka Omiší a nocování v kempu, už jsou klasické dovolenkové záležitosti. Ráno se vydáváme na cestu domů. Víc jak tisíc následujících kilometrů nemá smysl blíže popisovat, neboť to byl jen přesun bez jakéhokoli poznání. Můj smysl pro dokument mi přesto velí zmínit alespoň vodopády v městečku Slunj (pro krátkou zastávku místečko jak stvořené), celkem pěkný flek na spaní v lukách kdesi ve Slovinsku a silně uplakané počasí cestou od Mikulova.

A jaká tedy Albánie byla? Tomu, kdo dočetl až sem, to musí být jasné… Děkuji všem, ať už plánovaně či neplánovaně zúčastněným, byli jste skvělí a já už teď se těším, že snad někdy příště…


 Přiložené video natočil, sestříhal a skvělou hudbou přikrášlil Martin Ulman,. Já se v něm jen na pár dní mihnul :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE