Třikrát pod křídly orlů

Jednoho červnového rána, krátce před devátou, sedím na sněhově bílé lavičce pohádkově krásného náměstí v Telči. Obloha jak koštětem vymetená, slunko se opírá do barevných fasád historických domů a já debatujíc s kolemjdoucí o těžkosti bytí, vyhlížím parťáka. Tak nějak začíná mé letošní putování okolo Albánie. Kamarády, jež neměli tolik času, posílám lodí do Igoumenitsi na sever Řecka, přičemž já se tam hodlám dopravit po ose. Pár týdnů před odjezdem nacházím na tuhle parádu další cestychtivou duši, a tak tu dnes sedím, užívám si nádherné okamžiky před dlouhou cestou a doufám, že nám to s novým parťákem bude alespoň trochu klapat. Pepča na V-stromu je tu co by dup. Probereme, jak by naše společné putování mohlo vypadat a vyrážíme za dobrodružstvím.

Třikrát pod křídly orlů

Kapitoly článku

Tihany

První den je vyloženě přesun bez jakýchkoli poznávacích zastávek, ta první plánovaná nás totiž čeká až u Balatonu. Navečer objíždíme maďarskou chloubu a hledáme místečko na divočáka. Moc toho tady není, vlastně vůbec nic, zato kempů je dostatek a nejsou nijak drahé. 

Poloostrov Tihany je příštího rána příjemným zpestřením maďarských rovin. Krajina se tu nádherně zvlní a provoní lány levandule. Samotná vesnička je pak rájem pro fotografy. Kamenné domy na návsi s doškovými střechami zdobí záhony květin a tu a tam sušené papričky kolem oken a dveří vytváří neobyčejnou přízdobu. Pokud vystoupáte po schodech ke kostelu, čeká vás z terasy krásný výhled na vodní hladinu, opodál hezký park a malý skanzen. Při tom všude tak barevno, upraveno a čisto. Děláme poznávací okruh a paměťová karta ukládá první desítky dokumentárních snímků. Pak přeplout trajektem na druhý břeh a zase jen roviny až do večera, které drobně zpestří jen průjezd národním parkem Kiskunság, několikeré překročení Dunaje a mírně zvlněná krajina před vstupem do Chorvatska. Flíček na spaní ten den nacházíme u rozpadajícího se objektu jen několik metrů od hlavní silnice. Až na pár vozidel co si tudy krátí cestu a několika nenasytných komárů celkem fajn místo. Vstup do Bosny nám příštího dne komplikují nedávné povodně. Potkáváme náklaďáky se sutí a přechod, který jsme si vytipovali, je úplně uzavřen. Na bosensko-chorvatské hranici protijedoucí kolonu dezinfikují pánové v kombinézách s rouškou na ústech a první kilometry silnice lemují pytle s pískem. Za těchto okolností plánovanou cestu kolem řeky Drina vypouštíme a směřujeme přímo na Sarajevo. Asi sedmdesát kilometrů před ním odbočujeme do kopců směr Goražde. Teplota klesá a cesta naopak stoupá na jakousi náhorní planinu. Náhodné turisty, ale i místní tu k posezení lákají cedule „čevapipečenje“, skvělé jehněčí pečínky které nedoporučuji minout. Naprosto parádní kvalita silnic, zatáček taky spousta, jen kdyby ty ocelové mraky, co občas propustí trochu vody, ustoupily. Na výdřevě hraničního mostu do Černé Hory to za mokra pěkně klouže, už jsem Pepču viděl málem na zemi a průjezd kaňonem k přehradě Piva taky žádná sláva. Šedivé mraky se dotýkají téměř kolmých skal a teplota stěží přeleze desítku. Jen vzpomínám, jak jsem se tu před třemi roky rozplýval nad nádherou okolní krajiny, dnes je to o ničem. V nedalekém Plužnie hledáme kemp. Jeden tam je, ale pokud toto zařízení budu nazývat kempem, urážím tím všechny, které jsem dosud navštívil. Je sice na krásném místě nad přehradou, ale základní potřeby cestovatelů jen stěží uspokojí. Záchod jako součást hospody - budiž, i když byl přes noc zavřený, ale na sprchu zapomeňte, supluje ji jen kohoutek se studenou vodou uprostřed zahrady. Co bychom ale chtěli za tři éčka .

Mokrý Banditi

Přes noc leje jak z konve a ráno jakbysmet, kolem osmé to už ale někoho přestalo bavit a kohoutek trochu přiškrtil. Serpentinami a skalními tunýlky stoupáme nad přehradu k Durmitoru a v poslední vracečce se rozhlížíme po kraji. Z údolí je slyšet tlumený zvuk dvouválce a za chvíli se v zatáčce hluboko pod námi objeví duo motorek. Nijak zvlášť jim nevěnujeme pozornost, aniž bychom jen tušili, že se blíží naši budoucí souputníci… Martin s Honzou nás dojíždějí na hranici národního parku (jak příjemné potkat cestou krajany) a protože mají podobnou cestu jako my, pokračujeme společně. Putování přes Durmitor by se dalo nazvat malým vodním peklem. Vidět je jen na pár metru a neustálý déšť nám dává jasně najevo, že dnes z toho nic nebude. Voda nás prakticky provází po celý zbytek dne, a to je také důvod, proč dnes volíme spaní pod střechou. V městečku Plav na břehu stejnojmenného jezera nacházíme na doporučení pumpaře obstojné ubytování za 6 euro. Parkování motorek v nedaleké opravně sice zaměstnalo snad půlku města, ale lidé se tu zdají být v pohodě a zřejmě rádi pomohou. Večer trávíme na balkoně sušením, vařením, popíjením a zase vařením a sušením a popíjením a popíjením a…No zkrátka moc příjemný večer to byl…
Ráno zase leje, a tak na ocelové oře nijak nespěcháme. Upřímně, po včerejší Bourboncunami se to docela hodí, jen nám to trochu kazí náš plán projet si enduristy oblíbenou SH 20, a tak krátce před obědem, to už na obloze převládá modrá, vyrážíme směr kaňon Morača. Tohle neobyčejné dílko přírody na toulkách Černou Horou nesmíte rozhodně minout! Nejdříve vás čeká sešup jak po tobogánu od městečka Kolašin na dno zeleného kaňonu, který se průjezdem několika tunelů mění v roklinu šedočerných skal částečně porostlých zelení.

Na bolístku nevydařeného Durmitoru, rozhodně uspokojivá náplast. Co nešlo ze severu, zkusíme z jihu. Vyhlášená cesta severem Albánie nám prostě nedá spát. Za hranicemi odbočujeme vlevo a novou obalovačkou šněrující svah k horizontu stoupáme do sedla s kouzelným výhledem do zapomenutého údolí. Ne tak docela zapomenutého, neboť i tady se buduje, zatím ale ne dál než k nejbližší vesnici, kde pro dnešek končíme i my. Penzion Jerina na konci obce Tamare září novou fasádou až téměř nepatřičně v tomto bohem zapomenutém kraji a snad i proto všechny potřeby znaveného poutníka dokáže uspokojit. S velice milou a usměvavou paní domácí je domluva poněkud složitější, zato kuchařka je excelentní a za pár hodin je nám servírována pečená ryba s obrovskou přílohou všeho možného. Bohatá večeře, příjemné večerní posezení na venkovní terase a královská snídaně. Pánové a dámy, to nemělo chybičku!

Ráno se vydáváme kaňonem řeky Cemi, kde nás nevšední scenérie okolních skal provázejí několik kilometrů proti proudu až k další vesnici. Když jsem tudy jel před lety poprvé, byla už skoro tma a moc jsem z toho neměl, zato dnes vychutnávám každý metr a zrcadlovku prakticky nesundám z oka. Cesta jen z kamení, domorodci, co nikdy nezapomenou pozdravit, stáda ovcí a koz, volně pobíhající prasata a divoká příroda všude kolem. Tady to fakt miluju! Asi po hodině otáčíme ke zpáteční cestě, přeci jen Honzův Fazer není pro takové cesty to nejvhodnější vozítko, ale i tak bude na co vzpomínat… Rozkopané cesty z doby před třemi roky jsou dávno zapomenuty a dnes nás do Skadaru vede fungl nový asfalt. Lízneme jen okraj jeho zástavby, i to však postačí, abychom nasáli atmosféru prvního z albánských měst. Míjíme prodejce přímo na ulici a kolem spoustu lidí. Postávají jen tak v hloučcích, většinou živě diskutuji, nikdo nikam nespěchá a zdají se být naprosto v pohodě. Ten obraz jsem cestou na jih viděl ještě mockrát. Směrem na Kukes je nádherné svezení po většinou kvalitním asfaltu, s úžasnými výhledy do údolí, ale ta pravá kličkovaná začne až za odbočkou do Fierze.

Asfalt tu prakticky nezná přímku a neustále se svíjí v nekonečných zákrutách celých čtyřicet kilometrů. Není to ale žádné super svezení, zvlášť když je mokrá vozovka několik kilometrů přikrášlena olejovými skvrnami. Cesta je uzounká, v zatáčkách nepřehledná, s proměnlivou kvalitou povrchu a do toho nás občas svlaží déšť. Když se pod námi konečně objeví první z přehrad na Drinu, jsme docela rádi, že se cesta trochu narovná. Poslední kilometry k trajektu nás opět vede fungl nový asfalt, horší je ale překvapení, které nás čeká na jeho konci. Velký trajekt totiž nejezdí. No skvělé a já to hochům tak vychvaloval… Jediná možnost jak se dostat do Komanu, aniž by člověk absolvoval kličkovanou zpět, je využít služeb malé kocábky s kabinou od autobusu, kde se motorka vtěsná k zábradlí. Pro hochy, co to tu mají na starost, žádný problém, jak jinak jsme v Albánii, ale ti „moji“ z toho příliš nadšeni nejsou.„Tak do toho nejdu,“ komentuje nastalou situaci Pepča a Honza s Martinem jsou na rozpacích. Přestože mají v živé paměti video z youtube, jak při podobném naloďování motorka spadla do vody, touha po dobrodružství je nakonec silnější a už za pár minut poskakují čtyři chlapi po fošně podložené plechem, aby zjistili, co unese. Nebudu to protahovat, ten den se žádná motorka nekoupala a my prožili další neobyčejný večer v Albánii, tentokrát pod přístřeškem místní nálevny. Pro pivko si chodíme do chladicího boxu a terasa je jenom naše. Po páté je budíček. U hadice s vodou spácháme ranní hygienu a před šestou už jsou tu Francouzi natěšení na jednu z nejkrásnějších vodních cest na světě. To však dnes neplatí, neboť opět leje jak z konve a kopce v okolí nejsou prakticky vidět. Horší než počasí je ale fakt, že naše parta se trhá. Díky za skvělou společnost hoši a hlavně v pořádku dojeďte!

Ohrid

Po třech dnech zase ve dvou vyrážíme severní cestou na Kukes . Za slunného počasí jistě parádní svezeníčko s nádhernými výhledy, ale ani to není případ dnešního dne. Déšť neustává, ba naopak sílí a my se jen pomalu šouráme novým asfaltovým kobercem až do Krume. Teprve tady začíná ta „správná“ zábava, neboť deset kilometrů rozmočené gruntovky místy se měnící v souvislou vrstvu louží rozhodně nedovoluje jízdu rychleji než na druhý převodový stupeň. To je zkrátka Albánie. V Kukes náš motoduet nadobro končí. Pepča hledá dálnici, aby kola Stromka stočil k Jadranu a já pokračuji na Ohrid. Byl jsi skvělej, díky a šťastnou cestu kamaráde! První kilometry bez parťáka a hlavně neustálý déšť rozhodně nepřispívají k dobré náladě. Cesta dál na jih by byla další nádherné svezení, i tady kvalitní asfalt nezná přímý směr a neustále stoupá a klesá, ale v deštivém počasí je to zase jen nutný přesun. Až modrá obloha, bílé obláčky a hřejivé slunce před Peshkopi zvedají náladu a mě to na motorce zase baví. Ve městě je opět spousta lidí, míjím restauraci, kde jsme před lety hodovali, a v malém krámku doplňuji proviant. Večerní Ohrid mě vítá opět zamračenou oblohou. Hned u přístaviště chlapík nabízí ubytování a když s díky odmítám, radí alespoň kam zaparkovat. Město na břehu jednoho ze tří nejstarších jezer na zemi je zapsáno na prestižním seznamu historických památek, a proto má návštěvníkům jistě co nabídnout. Já si vybral procházku ke kostelíku sv. Jovana z Kanea. Leží stranou na malém výběžku a je odtud krásný výhled na jezero. Je tu jen pár turistů, průvodce nabízející výklad snad ve všech jazycích světa a naprostý klid. Ten večer ulehám na břehu jezera u malého opuštěného koupaliště jen několik metrů od silnice. Voda v jezeře je překvapivě teplá, šedivé mraky nad parkem Galičica rozhání vítr a mě v případě přeháňky chrání malý přístřešek.

Zmíněný park je příštího dne také mým dalším bodem zájmu na cestě kolem jezera. Výhled ze sedla v nadmořské výšce 1568m, ať už na jezero Ohrid nebo nedaleké Prespanské, za patnáct kilometrů serpentin ne příliš kvalitního asfaltu rozhodně stojí. Na vrcholu jsem docela sám, znatelně se ochladilo a výhled jak z ptačí říše mi částečně narušuje jen pár obláčků podemnou. Další zajímavostí tohoto kraje je monastýr sv. Naum. Kamenným portálem vstupuji do příkladně upraveného parku na břehu jezera, který mě po několika stovkách metrů přivádí k úžasně ztrouchnivělé bráně kláštera. Už zdaleka na sebe svým řevem upozorňují pávi, kteří se tu jako kdysi u nás na ulici slepice, procházejí zcela volně. Jak už to u podobných staveb bývá, středobodem je kaple, zde poněkud malá, z kamení a cihel bez jakýchkoli příkras, jejíž venkovní skromnost vyvažuje bohatá vnitřní výzdoba fresek a množství ikonostasu. Toto klidné meditační místo je jistě častým cílem poutníků, soudě podle dlouhé řady krámků se suvenýry a různými občerstvujícími obchůdky, lemující cestu ke klášteru. Zajímavostí jen pár metrů od kláštera jsou, jak jim tu říkají, Prameny. Je to jakési jezírko( kde se můžete projet i na lodičkách), jediný přítok Ohridu,do kterého vyvěrá voda z patnáct kilometrů vzdáleného Prespanského jezera, která si razí cestu pod pohořím Galičica.

Bílé domky nad řekou Osumi

Nedaleko kláštera vstupuji podruhé do Albánie. Na hranici není ani noha, jen před závorou polehává nejlepší přítel člověka. Chvíli čekám, než se do budky přišourá znuděný celník, pak razítko do pasu, papíry od motorky a „miresevini ne Shqiperia“. Cesta dál kolem jezera je příjemné svezení přesně tak, jak to mám rád. Nalevo kopce, vpravo písčité pláže nikoli však plné turistů. Ulice města Pogradec naopak přeplněné lidmi, u silnice prodavači ryb se zaručeně čerstvým zbožím a všude kolem správnejalbánskej „bordýlek“. Na Elbasan po hlavní spojnici východu se západem je to příjemně plynulá, neustále se vlnící záležitost, která se později směrem k pobřeží narovnává.

Za městem Rrogohozhine najíždím na albánskou rychlostrádu a nestačím se divit. Čtyřproudovka využívaná různými dopravními prostředky a to i koňskými povozy, traktory a bagry je několikrát, bez jakéhokoli upozornění značkou, přerušena kruhákem. Na krajnici postávají prodavači zeleniny, při kraji v protisměru cyklisti a drobná jednostopá vozítka a středový betonový dělící pás si mnoho Albánců zřejmě zamilovalo jako ideální místo ke schůzkám, neboť není výjimkou uprostřed dálnice spatřit skupinky několika občanů v živé diskuzi. Vidět albánskou dálnici a zemřít! To samozřejmě přeháním, ale na těch několik kilometrů jistě dlouho nezapomenu. O poznání horší cestou, než jakými jsem se poslední dva dny ploužil, se blížím k Berátu. Přezdívají ho město tisíců oken a to díky židovské čtvrti Mangalem , jehož domy na sebe těsně nalepené ve svahu pod hradem krášlí opravdu neobyčejné množství oken. Než stačím sundat helmu a sáhnout po zrcadlovce, abych si tu bílou nádheru prohlédl hledáčkem fotoaparátu, je u mě starší neobyčejně usměvavý pán a slušnou angličtinou doprovázenou drobnou pantomimou, nabízí nocleh za 10 éček i se snídaní a ještě k tomu ve starobylé čtvrti hned za mešitou svobodných pánů. Po nízkých kamenných schodech vyjíždím za modlitebnu, obhlížím malý útulný pokojík, dostávám klíče do ruky a vyrážím vzhůru, a to doslova, na průzkum běloskvoucích kamenných zákoutí. Na Balkánu mají ve zvyku stavět horní patro širší než to spodní. Viděl jsem to před lety v Nesebaru, včera v Ohridu a židovská čtvrť v Berátu v tomhle ohledu taky není výjimkou. Je to ohromně fotogenické, ale přijel jsem trochu pozdě, neboť v uličkách, až na pár výjimek převládá stín. Žádná katastrofa, však zítra je taky den a hlavně již dnes za soumraku tahle zákoutí jistě nabídnou spoustu zajímavých námětů. Odcházím tedy využít nakrátko nabytých sociálních vymožeností a po západu slunce se vracím na místo činu. V umně nasvícených uličkách se snažím zachytit, jak fotografové říkají „happy hour“, ale nějak nestíhám a za pár desítek minut je tma jak v pytli. Ještě pivko na hlavní třídě, která je toho času zastavěna několika plátny, před nimiž pod širým nebem posedávají desítky fotbalových fanoušků a šťastnej jak blecha ulehám do peřin. Po druhé ranní mě budí smska. Ťopa a spol. právě v Terstu najíždějí na trajekt. Fajn hoši, pokud nebudou komplikace, tenhle „závod“ bych měl vyhrát.

Ráno je na focení daleko víc času. Ještě jednou tedy procházím uličkami s kamenným dlážděním, nad nimiž se střechy domů téměř dotýkají a pod palčivým sluncem sobotního dopoledne opouštím bílé domky nad řekou Osumi, jež na zápis mezi nejzajímavější stavby světa teprve čekají. Částečně se vracím, neboť původně zamyšlenou cestu přes hory do města Kelcyre mi několik domorodců rozmlouvá a já nějak nemám chuť jejich rady ignorovat. Odměnou mi je kvalitní silnice první třídy spojující Fier s hraničním přechodem Ktissmata, vinoucí se  širokým údolím, jehož okolní vrcholky šplhají do víc jak dvou tisíc metrů. Zvlášť pěkné je to pak u města Tepelene na soutoku řek Vijose a Drino, kde startuju plynový přihřejvadlo k pozdnímu obědu. Na rozdíl od Berátu se historické domy města Gjirokaster těší přízni světového dědictví UNESCO už dávno a nutno dodat, že právem. Jsou typické tmavými kamennými střechami a stejně jako v Berátu je najdete hlavně na svahu pod hradem. Sympatické je, že si starobylé ulice z 19. století můžete projet i na motorce, aniž byste porušovali nějaký zákaz, což také činím, neboť důkladnější průzkum je v plánu zítra a to už nás přijede víc. Musím přiznat, že se na hochy docela těším. Pár dní samoty nikoho nezabije a když holdujete fotografování, je to docela fajn, ale tři neděle o samotě, to bych asi nedal… Přechod do Řecka si nějak nepamatuju, asi tam nebylo nic zajímavého, na co naopak nezapomenu, byla kvalita tamních silnic. Téměř sto kilometrů mezi Ioanninou a Igoumenitsou je naprosto skvělé svezení plné zatáček, stoupání, klesání a nádherných výhledů do kraje, až si říkám, jestli bychom se tu neměli trochu zdržet…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 27x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist