TransAlbania 2012

Sedím na naloženejch kufrech a hypnotizuju mobil. Do odjezdu na Balkán tři dny a já nemám mašinu. V květnu na výjezdu z Florencie se mi urval zadní brzdovej třmen a vletěl do kola. Díky Bohu v malé rychlosti, bejt to na sjezdu z hor tak je po mě. Hydraulickej okruh zůstal naštěstí nepřerušenej, tak hezky přidělat urvanej třmen NASA páskou na kardan a na přední brzdu po ose třináct set kilometrů do Drážďan. Tam na to koukaj s hlavama v dlaních, nicméně mám příslib opravy do našeho odjezdu. Zvoní mobil a ta rána, jak mi spad kámen ze srdce, musela bejt slyšet až v Drážďanech. Kluci zlatý německý to stihli, záruku na vadu materiálu uznali a tak se naše parta ve složení Honza (28) BMW R1200 GS, Milan (56) BMW R1200 GSA a já, Pavel (54) BMW R1200 GSA může vydat za tři dny na cestu.

TransAlbania 2012

Kapitoly článku

Den 1. – pátek 15.6.2012

Vyjíždíme v devět od litvínovské OMV, počasí  je jak na objednávku. Míříme směr Plzeň, Klatovy a děláme na blind malou zajížďku do Vojetic, kde v hospůdce U Štěpána (dvě hvězdičky od Pohlreicha) chceme okusit dobroty z jejich vlastního biochovu. Máme kliku, objednává se tam měsíc dopředu, ale pro motorkáře se jeden volnej stůl najde. Ještě dneska mi tečou sliny, když si na ten steak z pupku vzpomenu. Za chvíli už krájíme kilometry stokrát projetou, ale pořád stejně krásnou Šumavou, přejedem lipenskou přehradu, objedem Linz a stoupáme do Alp. Tam trošku obrousíme čudlíky na gumách a s večerem vjíždíme do Admontu. Vybraný ubytko se zdá trochu natažený, tak se pouštím do smlouvání v němčině. Dědek je ale zkušenej matador, připadám si jako králík proti kobře a neusmlouval jsem ani cent. Po večeři ještě blesková prohlídka gotického kláštera, kde je údajně největší knihovna v Evropě, pár šláftruňků na dobrou noc a jdem to zalomit.


Den 2. – sobota 16.6.2012

„Vstávat sokolíci, mrkněte jaký jsem objednal počasí!“  No nic, když chce člověk pochválit, musí sám, nikdo to za něj neudělá. Míříme krásným ránem nádhernou krajinou po dokonalém asfaltu do Slovinska.  Kousek za Dravogradem stavíme na oběd v hospůdce s teráskou kde se bez problémů domlouváme česky, sympatické je, že nám vynikající polívku přinesou v obrovské míse s naběračkou, ať si naberem dle libosti. Dneska je den rychlého přesunu s cílem Plitvička jezera, tak se nikde moc nezdržujem, na chorvatské hranici rychlé odbavení a mastíme na Karlovac. Tam si trochu zakufrujem, vyslechnu si něco ve smyslu „jen debilové jezdí slepě podle navigace“, polknu hořkou slinu a za chvíli jsme venku ve správném směru. Berem nocleh kousek před Plitvicema v útulném hotelu Degenia, z čehož Honza s Milanem okamžitě tvoří přesmyčku Degen-i-já, posléze Degen-i-my. Na žádnýho „degena“ jsme ale naštěstí nenarazili, večeře skvostná, útulnej třílůžák s balkonem za dobrou cenu, prostě pohoda. Hlásíme domů, že jsme živí a jdem na to.



Den 3. – neděle 17.6.2012

Už od rána to pálí jako sviňa, přes chráničový košile házíme jen dres a po rychlé snídani směr Bosna a Hercegovina. Na hranicích pohoda, pochvala našich mašin a najíždíme na silnici, která se táhne od severu k jihu jako hlavní bosenská tepna. Provoz je ale téměř nula a asfalt dobrej.
Mezistop je město Jajce s vodopádama pod ochranou UNESCO. Než tam ale dojedem, necháme se zlákat ke koupání říčkou se spoustou kaskád, kterou ze shora vidíme a vjíždíme  do nějakého kempu. „To jedete pozdě, ten motorkářskej sraz byl už včera“ snaží se nám sdělit informaci nějakej místní. Zakrátko jsme poznali, že tam sraz opravdu byl, nasráno a nablito kam se podíváš, až jsme se styděli, že jsme taky motorkáři. Rychlá koupačka, dávat pozor, ať si neodložíme hadry do hovna a davaj pryč.
Neujeli jsme ani půl kilometru a narazili jsme na rybářskou baštu. Bylo po poledni, tak oběd. Romantika jako prase, zeleň, vodopády, sádky s rybama, majitel mluvil anglicky, jídlo a pití na jedničku. Respektuju, že Bosna a Hercegovina je převážně muslimská, to co jsme tam ale taky  zhlídli, nám trošku vzalo chuť k jídlu.
Tlustej vousatej slizoun s rukama v kapsách šortek, o kterého by si česká holka neopřela ani kolo, a za ním pět kroků cupitá subtilní postava v černém hábitu, ze kterého koukají  jenom oči, ověšená harantama a taškama a ještě filmujíc na video pána tvorstva na procházce. Nejsem žádnej feminista, ale tohle je hnus, Bůh nás ochraňuj před Islámem. Jajce nezklamali, z vodopádů od loňska, kdy se tam něco dělalo, zase padá voda jak má a je to nádhera, děláme foto.
Jak se časem blížíme  k Mostaru, teplota v údolí řeky je 37 stupňů. Mám dost a dělám stop na doplnění tekutin. Vzápětí vyslechnu něco nelichotivých poznámek na svou adresu, no je fakt že jsem to zlomil na to odpočívadlo dost razantně na to, že jsme jeli asi tak stopadesát v těsným závěsu. No ale co neubrzdíš, neukecáš, tak příště chlapci za řidítkama nechrápat! 

Penzion Villa Sara s německy mluvící majitelkou nás vítá,  fasujeme hned studený pivko, něco nezbytné hygieny a vyrážíme po pamětihodnostech. Putujeme muslimskou čtvrtí ke klenotu místní historie a architektury – mostarskému mostu. Jeho vznik je datován do 16. století a měl symbolizovat porozumění mezi náboženstvími, neboť spojuje muslimskou čtvrť s křesťanskou. Že jsou tato náboženství neslučitelná, bylo po stovkách let potvrzeno Léta Páně 1993, kdy byl most jako symbol porozumění zničen. Nicméně jako významná architektonická památka byl za nesmírného úsilí (lovili se původní stavební prvky z Neretvy) roku 2004 obnoven a roku 2005 zařazen na Seznam světového dědictví UNESCO. Tolik historie a zpátky do reality. Za mostem nás lapá jedna z hospodských nadháněček a vede nás někam kamenným labyrintem. Ocitáme se na terásce nad Neretvou, most máme jako na dlani, překrásný výhled a sympatický jídelníček. Volíme játra a jehněčí se salátem a přikrmujeme místní kočky, kterejch je tam jako psů! V křesťanské čtvrti pak ještě dáme džbánek vynikajícího červeného v hospůdce „U Bukvice“, jak jsme ji okamžitě pojmenovali, protože jich tam štěbetajících nebylo čtyři procenta, ale nejmíň padesát včetně číšníka a tak sedíme pro jistotu  pevně na židlích. Cestou zpátky navštívíme diskotéku v jeskyni, kde jsme jedinými hosty. Ptáme se proč tomu tak je a dostáváme odpověd, že je přece neděle. Tak asi to tak má být. Protože má paní bytná Wi-Fi a Honza iPad, seznamujeme ještě blízké doma s okolím a jdem na kutě.

Den 4. – pondělí 18.6.2012

Na terásce je připravená luxusní snídaně, ale slunce pálí tak, že se tam nedá vydržet. Balíme a paní bytná se ptá, jestli jsme tu nebyli vloni, že je jí ten Milanovo ksicht povědomej. Potvrzujeme to, ta jeho kulatá  plešatá hlava se zapřít nedá. Mám na Googlu nastudovanej výjezd z města, tak jen natankujem, doplníme zásoby vody, redbull, cigáro a jedem směr Nevesinje, Gacko.
V Gacku je obrovská tepelná elektrárna hned vedle povrchového uhelného dolu (praktické řešení) a všude zákaz fotografování, na kterej samozřejmě kašlem. Sympatický policajti, kteří měřej místním rychlost, nám radí správný směr a tak valíme kopcema směr Montenegro. Rychlé kafe u mostu přes řeku Pivu (tady se jmenuje Drina) a míříme k hranicím. Naše pneu Heidenau K60 Scout, které jsme v rakouských Alpách pokládali skoro na koleno, tady trucujou, příměs vápence v asfaltu se jim moc nelíbí a začínám oceňovat tu vychvalovanou i proklínanou bavoráckou elektroniku, protože mě třikrát vytáhla z docela fatálního maléru.
Na hranicích celkem rychlé odbavení a už to valíme tunelama podle řeky. Je to fakt adrenalinovej zážitek vjet z přímého slunce s tmavejma brejlema do černýho tunelu, navíc Milan, kterej je slepej jako krtek a jede zrovna první, vytváří dojem, že ten kterej tunel vezme po stěně, jednou zleva, jednou zprava.
Přejíždíme po mostě Pivské jezero (správně přehradu) a dáváme oběd v místním chatovém kempu, čevapi se salátem, rajská polívka a pivko nám jdou k duhu. Po chvíli už šplháme tunelama vytesanejma ve skále do Durmitoru.  Jedem po třímetrové silničce a kocháme se panoramatama národního parku. Honza neodolá a dá si enduro vložku po kotárech a vrací se s nábojnicí z kalašnikova. Tak i v národním parku se střílelo. Fotíme a filmujeme co to dá a přesto, že je ve výšce cca 1800 m.n.m. skoro pětadvacet stupňů, pořád je tam sníh. Koulujem se jak malý a připadá nám to jako děsná sranda. Po příjezdu do Žabljaku zjišťujem, že hotel Žabljak prochází rekonstrukcí a tak hledáme jiné ubytko. V hotelu Planinka rázujeme rozlehlou halou k recepci, distingovaná paní recepční středních let mluví plynně anglicky a ptá se, jestli chcem rekonstruované pokoje nebo ty původní. Berem ty lepší, ale na balkoně roste tráva a ke shnilému zábradlí se vzhledem ke své fobii z výšek odmítám přiblížit. No ale jinak čisto, teplá voda a cena jak za kemp, tak není co řešit. Vyrážíme na večeři a volíme terásku nad místním korzem.
Pěticentimetrovej luxusní  steak, salát, pivka, místní digestiv (plus obloženej talíř v režii podniku) za 40 éček pro tři, korzující místní krasavice (některé vidíme až osmkrát, korzo je krátké), prostě příjemně strávenej večer. Naše předsevzetí, že půjdem brzo spát bere za své, když po cestě zaslechnem češtinu. Kolegové motorkáři právě dorazili a maj logicky děsnou žízeň. Tak jdem s nima na pivo a vedeni pak spíše jen instinkty jsme každej našel svoji postel.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.23
Známkováno: 40x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist