Směr Albánie, aneb 9 zemí za 10 dní…

Den 7. 24.6. Kemp Tara 87', Bosna a Hercegovina - dálniční motel odmoriště Stari Hrastovi, Osekovo 44317, Chorvatsko.

"...Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
šátečky sobě vyperu."

„Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven..."
 

Takhle nějak se dá začít. Nehezké noční můry mne tuto noc provázely. Napůl nevyspalý závidím Poubovi. Ten tyhle stavy už umí mistrně zvládat. Pro mne je to novinka a těžce s tím bojuju. Většina věcí zůstala na motorce, takže balení není tak obtížné. Během chvíle jsme v sedle a jedeme. Pavel se za jednou zatáčkou maličko zdržel, Interphon je v dosahu a za chvíli nás dojede. Zapomněl jsem se zmínit, že poslední dva dny nám do éteru Pavlák poměrně často pčíká... Ne to holčičí pčííík .. ale pořádně hlučné úúúÉÉÉCH... Když tohle Pavlovo pčík nečekáte a ozve se v nepravou chvíli... hodně dobrý. Takže my jedeme, po včerejšku rozhodně střízliví a najednou úúúÉÉÉch. "...Pavle, ty vole..." říká Poube, "...když pčíkáš, aspoň nás varuj..." Pavel, "...sorry chlapi, nejedu... ležím..." Polkli jsme s Poubem naprázdno. Otočíme motorky a vracíme se o dvě zatáčky zpět. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky... obarvené na černo. Naštěstí už do sluchátek Pavel hlásí že je ok. Než jsme dojeli zpátky, měl motorku postavenou na stojánku a obhlížel škody. Nádrž - ok, blinkry - ok, řídítka - ok, plexi - ok, řadící páka - ok... zásah utrpěl jen levý kufr a jeho doraz. Taková malá věc nad levou stupačko spolujezdce. Jinak to všechno pobral padací rám a právě levý kufr. Kufr připevníme pavoukem na sedačku spolujezdce a je po problému. Na asfaltu byla přeci jen znatelná vrstva bahna a Pavlovi to drobet klouzlo. Hlavně že je v cajku a hejbá rukama i nohama. Tentokrát vyjíždíme znatelně opatrněji.

Z městečka Brod na Drine, míříme zpátky na Sarajevo. Plán dnešního dne je poznamenán jistotou dešťových přeháněk. Zatím je obloha "jen" šedivá a tak si Poube prosadil, že navštívíme (dle jeho informací) světoznámé vodopády v obci Jajce. Po té je v plánu přesun do Chorvatska a ubytování v nějakém slušném penzionu. Už po dvaceti kilometrech zastavujeme u krajnice na autobusové zastávce a je jasné, že na řadu přijdou nepromoky. Lepšíme se... Celkový čas oblékání, už jsme stačili pod pět minut. Začínáme být v oboru mistři..! Sarajevo - začalo totálně lejt. Projíždíme se ulicemi do půli předního kola ve vodě. Mokro už máme opravdu úplně všude. Míříme směr Zenica. Ten rezavý, průmyslový gigant je opět vidět již z dálky. Přijíždíme most přes řeku Bosna a po silnici E661 k městečku Trube. Tam odbočka na R413. Zhruba po 8 kilometrech odbočujeme na R413b. Přísahám... Kdyby nepršelo, nebylo mokro, mlha že viditelnost končí na konci předního blatníku... bylo by to tááák krásné. Pěkně utažená a uválcovaná šotolinka. Jenže takhle je to spíš k vzteku. Teplota v pravé poledne atakuje hranici 8 stupňů Celsia a my po R413b přijíždíme k řece Vrbas. Městečko Jajce je tu. Na mysl mi vytanula scéna z proslulé Cimrmanovské hry Dobytí severního pólu, v níž hrdina Varel Fryštenský praví... "...jó výlet na Kokořín, to bylo něco... ale co je tady..? Prd..." Poubeho kosti zachránila dřevěná budka s Fastfoodem. Zpozoroval totiž všeobecné roztrpčení v týmu z dosaženého cíle a naši agresi zastavil v zárodku. Pavláka a mne uplatil mrzkým cheeseburgerem. Pro tentokrát měl vyhráno. Pár povinných fotografií u toho vodopádíčku a jedeme dál.

Po E661 proti proudu Vrbas, směr Banja Luka. Nevím jestli rozkol v Poubeho křehké, křemíkové duši způsobila ta konfrontace reality, s dětským snem o "světoznámém vodopádů Jajce..." ale on, nedbaje deště, ni hustého provozu... zatáhl mocně za plyn. Někde v těch místech, kde řeka tvoří strmý kaňon, jsou tunely a tunýlky. Chystal se předjíždět dodávku, před kterou byl osobák a před osobákem ještě bus. Dle předpisů zapnul znamení o změně směru jízdy a začal akcelerovat... Když byl Poube zhruba v polovině korby dodávky, rozhodl se její řidič, že našeho kamaráda rozmáčkne o plechovou boudu z jedné strany a o skalní stěnu ze strany druhé. Užuž jsem na navigaci zadával point of interest s názvem "pomníček kamaráda". Ale teď vážně, ač zkřehlí zimou, opotili jsme se až na zadnicích. Poube přidal a vyváznul, jen tak tak. Po tomhle extempore chvíli mlčíme a když už se ten náš “vláček“ rozjel, valíme co to jde. E661 nás táhne celý den na sever Bosny až do města Gradiška, kde je přechod do Chorvatska. Známá procedura přechodu hranic. Tentokrát už se nezdržujeme s frontou a jedem přímo k budkám. Vše ok, razítko a mažem.

Chorvatsko / Ááách... Chorvatsko... jako zázrakem přestává pršet. Začínáme se na sebe zase usmívat. Domlouváme strategii na nocleh. Tentokrát panuje shoda. Pojedeme ještě tak hodinu po chorvatské dálnici a pak si dopřejeme nějaký pěkný penzion s večeří. Vše zase vypadá i trochu lépe, když máte takovéto vyhlídky. Při poslední kontrole meteoradaru, hlásí Pouba déšť po 17h. To už ale budeme určitě ubytovaní. Přibližně v 16h sjíždíme z dálnice, platíme mýtné a míříme (podle mapy) k větším městečku Kutina. Projíždíme periferií, blížíme se k centru, projedeme centrem a jsme na konci městečka. Žádný penzion, žádný hotýlek... nic. Jen hotel z roku 1981 v budově z panelů. Drbeme si hlavy, nic méně Pavel a já jdeme k recepci. Vchodové plechové dveře s prosklenou tabulí z drátoskla mi evokují vzpomínky na Česká sídliště. Interiér vstupní haly - sklo kam se podíváš. Pavel komunikuje anglicky. Slečna nabízí dva druhy pokojů. Před rekonstrukcí za 70eur a pokoj po rekonstrukci za120eur. Mile se na ni usmíváme a odcházíme. Ještě jednou se ohlédnu přes rameno, jestli to nebyl sen. Úplná panelstory. Cestou k motorkám se Pavel ještě zastaví v baru a ptá se, zdali tu někde v okolí není penzion. Barman nás posila přes ulici, do protější restaurace. Pavel opět recituje naše přání a číšník na to, že majitel má hotýlek 5 mimut cesty odsud, za přijetelných 20Eur/1osoba se snídaní.. Zavolá majiteli, jestli má volno. Tak chvíli čekáme. Po 30 minutách dostáváme zamítavou odpověď. Barometr nálady cinknul o samotné dno. Začalo pršet. Už se ani neradíme co dál. Stojíme pod balkónem bytového domu a jsme vystavení posměchu projíždějících. Nikomu se zpátky do nepromoků nechce, leč všichni víme, že je to nezbytné. Přísahám bohu, že jsem byl ve stavu, sednout na motorku a dojet 680 kiláků do Slovinské Volarije, k Vilimu, do kempu u městečka Tolmin, kde to všichni známe. I když bych tam přijel asi někdy po jedné ráno, pořád lepší než stát na místě a krčit rameny. Jenže to nešlo. Parta se prostě netrhá a to ani v největším zoufalství. Když se má trpět, tak prostě trpíme společně. Jako bychom nikdo nechtěli uvěřit, že tady v Chorvatsku v Kutině, neseženeme kloudné ubytování.  Po (na letošním výletě) klasické, nic neřešící pauze a debatě, vyrážíme. Dálnice, směr Slovinsko. Po čtyřiceti minutách jízdy, zastavujeme na odpočívadle. Je tu i motel a tak zbývá poslední možnost. Domlouváme nocleh, v zablešeném motelu z dřevotřísky. Poube vyjadřuje obavy o budoucnost motocyklů. Naštěstí týpek v bistru je pohodář, slouží noční a přísahá na svoji kasírtašku, že bude mít motorky na očích. Rozvěšujeme svoje promáčené svršky po celém apartmá. Je to komické. Všude vysí motooblečení, rukavice, z bot se odpařuje voda... Úplná idyla. Dáváme pár piv v bistru, domlouváme snídaní na 8 ráno a po 22h jdeme na kutě.

Den 7. 24.6. dálniční motel odmoriště Stari Hrastovi, Osekovo 44317, Chorvatsko - Kemp Vili, Volarije - Tolmin, Slovinsko.

Je středa, je ráno a je po dešti... Ráno jsme vstávali poměrně svižně a bez zbytečných keců. Motorky přežily noc na dálničním odpočívadle bez úhony... Snídáme a dolaďujeme trasu přes Chorvatskou dálnici, až k hranicím Slovinska a dále pak po silnicích první, druhé třídy a silnicích místního významu, až do města Tolmin, u řeky Soča. Podle oblohy i meteoradaru to vypadá na slunečný den. Máme naději téměř 78%, že dnes nepromoky nepoužijeme. Po dálnici E70 vyrážíme směr Záhřeb. Jedeme strojovým tempem bez zbytečných zastávek až k hraniční čáře a na posledním sjezdu v Chorvatsku sjíždíme z dálnice. Tankujeme ještě na chorvatské straně a zbavujeme se posledních kun. Přejíždíme hranici na malém přechodu Bergana (HR) a Obrežje (SLO).

Slovinsko / Slovinsko je krásná země. Vesnická stavení velice připomínají svým stylem domy v sousedním Rakousku. Projíždíme při břehu řeky Sava a míříme k Ljubljaně. Míjíme její severní periferii a pokračujeme dál, až k hornatější části na západně země. Silnice se zúží a začíná se krásně vlnit. Radost z jízdy, pěkné počasí a vědomí jistoty, že dnes složíme kosti v pěkném kempu. Už nám k radosti stačí poměrně všední věci. Od města Škofja Loka si jízdu opravdu užíváme. Pozvolna stoupáme a cesta se klikatí, až do obce Petrovo Brdo. Pak už jen pár kilometrů klikatice a klesání k Bača při Modreju. Tam odbočit na hlavní silnici číslo102 směr Most na Soči a dále na Tolmin. Tuhle část jsme projížděli loni. Je to tady, v okolí řeky Soči a Triglavského národního parku prostě luxusní. V Tolminu nakupujeme v Hoffu nejnutnější zásoby a potkáváme starší partičku sedmi motorkářů a motorkářek z Čech. Chvíli kecáme (vracejí se z tří týdenního tripu z Řecka a Turecka), získáváme tip na malý pěší výlet. Zřícenina staré, vojenské pevnosti, tyčící se nad městem Tolmin, je prý zvládnutelná lehkým vycházkovým tempem do 40 minut. Přejeme si šťastnou cestu a my jedeme ještě pár kilometrů, směr Volarije. Do kempu přijíždíme po půl páté. Zběžný pozdrav s majitelem, vybíráme nejvhodnější plácek k výstavbě base campu. Čas máme dobrý a tak Pouba nadhazuje možnost turisticko-vzdělávacího výletu na starou vojenskou pevnost, nad Tolminem. Všichni jsou v zásadě pro a tak vyrážíme do míst, kde se nachází začátek naučné stezky. Motorky necháváme u krajnice a pěšinou začínáme stoupat. Následující řádky se mi nepíší lehce, neboť odhalím, kterak jsem si během té “turistické“ vycházky zašpinil karmu. Na úpatí strmého kopce jsem neomylně určil azimut a dal pokyn vyrazit vpřed. Pak jsem se zarazil. Můj pohledu se převracel od vlnícího se chodníčku, jež nepatrně stoupal vzhůru, až ke zkratce, která strmě letěla přímo vzhůru. Přehodnotit situaci bylo otázkou vteřiny. Proč jít zdlouhavě okolo, když napříč vrstevnicí dosáhneme cíle za okamžik. Óóó, jak krutě jsem se mýlil… Zatím co soukmenovci svižně zkratkou stoupali, já dechu popadnouti nemohl. Zahálka a zhýralý životní styl si vybraly svou krutou daň. V jistou chvíli, se mi ve svahu neudělalo dobře. Jediné štěstí bylo, že snídaně již v žaludku nebyla, oběd jsme vynechal a večeře ještě čekala v kempu… Tak se na světlo boží dostaly jen žaludeční šťávy, trocha vody a tiché nadávky na sebe sama. Když jsem (po extrémně dlouhé době) dorazil pod vrchol, byl jsem opravdu zlomený. Pomyslný hřebíček do rakve mého ega, vrazil Pouba s cigárem v puse. Na jeho tváři se objevil výsměch i když on tvrdí že to byl úsměv… To už jsem opravdu nezvládnul. Erupce mého vnitřního hněvu si vybrala svůj terč. Počastoval jsem ho několika nepublikovatelnými výrazy a s notnou dávkou jedu mu vyčetl všechno možné i nemožné… Po zhruba pětiminutové verbální dehonestaci pana Pouby, se mi ulevilo. Pavel prohlásil, že “tenhle stav“ mám z nedostatku tekutin a Pouba mi nabídnul láhev s červenou limonádou. Hrdopýšsky jsem odmítnul a pomalu začal “splaskávat“ do původní podoby. Nakonec jsme po chvilce úplně vyfouknul a zasmál se svojí blbosti společně s nimi.  Na vrcholku fotíme Tolmin, Soču i překrásné údolí. Cestu zpět absolvujeme po vyznačené stezce, již v poklidu a dokonalé harmonii. Krátký přesun do kempu a zasloužený Zlatorog od pivovaru Laško. Večer padlo ujednání, že si zítra projedeme trasu jako loni a navíc navštívíme jezero Bled. Sedíme, kecáme, pijeme. Tady u Viliho je překrásně… brzy ráno jdeme spát.

Den 8. Slovinsko - Kemp Vili, Volarije - Tolmin, jezero Bled, Vršič, Kemp Vili, Volarije, Slovinsko.

Ráno jsme na pohodu a svěží. V polévkách YumYum je energie na rozdávání, to ví každý cestovatel. Místní “kava s mlekom“ je také kvalitní životabudič a tak plní energie vyrážíme na okružní jízdu. Okruh jsem detailně popsal v loňském výletu s názvem "Slovinsko, červenec 2014". Jen pro pořádek… Volrje, Tolmin, Most na Soči, Bača při Modreju, Petrovo Brdo, Bohinjska Bistrica, jezero Bled, Gorujše, Krnica, Radovna, Zgornja Radovna, Mojstrana, KranjsakGora, paso Vršič, Bovec, Kobarid, Volarje. Svezení, bylo v tomto koutu světa opět luxusní… Totálně spokojení jsme přijeli v podvečer do kempu. Dobrá večeře a zítra je v plánu celodenní přesun domů. Vyrazit hodláme časně ráno a tak moc dlouho neponocujeme…

Den 9. Kemp Vili, Volarije, Tolmin, Slovinsko – Plzeň , Česká Republika.

Vstáváme za šera. Všechno je vlhké, mokré a studené… prostě radost balit. Jenže když musíš, tak prostě musíš. Silou vůle nakládáme motorky, ověšujeme je kufry a za svitu vycházejícího slunce, odjíždíme proti proudu řeky Soči. Stoupáme k Logu pod Mangartom, až k hraničnímu přechodu Predel (IT – SLO)

Itálie / Itálií projíždíme pouze pidiúzemím. Sjíždíme z hor kolem Lago dell Predil a u Italského Trevisa naskakujeme na dálnici směr Villach.

Rakousko / V Rakousku na odpočívadle Dreilanderecke Sud si dopřáváme snídani. Už bychom nejraději byli doma, ale čeká nás ještě nehezkých 600km. Dopíjíme, dojídáme a vyrážíme směr Salzburg. Nuda, nuda, šeď,šeď… Jízda po dálnici neskýtá mnoho zajímavého a zábavného a tak se mi do paměti z této části nic moc nezarylo… Snad jen to, že úsek od Villachu k Salzburgu je označen A10/E66 a projíždí se dvěma dlouhými, placenými tunely, které dohromady stojí 11.5Euro. První u Katschbergu, druhý u Obertaurenu. Patnáct kilometru před Salzburgem zastavujeme na odpočivadle a opět nasazujeme nepromoky. Začínají padat kapky deště a obloha je ocelově šedá. Projíždíme Salzburgem a na naší trase se vyskytne uzavírka. Odbočka je tak blbě značená, že všichni motoristi bloudí v kruhu. Špatný směr nás zavede až do obytné čtvrti. Tam motorky otáčíme a hledáme řešení. Tentokrát naviguje Poube a nervy má už na pochodu. Na malém kruháči v hustém provozu se od zbytku skupiny odděluje a mizí v nenávratnu… Ve sluchátkách ještě chvíli slyšíme spršku nadávek na vzniklou situaci, počasí a osobu, která dost mizerně označila objízdnou trasu. S Pavlem se po sobě tázavě koukáme a krčíme rameny. Nic se nedá dělat, jedem dál. Přibližně směrem, kde tušíme zmizelého kamaráda.

Německo / Laufen – Na začátku B20 se opět shledáváme s promočeným a notně nakrklým kolegou. Krátká pauza na cígo a společně si zanadávat na počasí. To by nám šlo. Vyrážíme na poslední úsek. Je hnusně, zima, hustě prší a v hustém provozu se jede mizerně. Celý úsek od silnice B20 dobře známe a často ho využíváme k přesunu z Čech do Rakouských Alp. Teď se nám zdá, že to vůbec neubíhá. Konečně už se u Chamu objevují ukazatele na Plzeň. Tak kousek a přeci tak daleko. Mokrou máme každičkou část těla. Nic příjemného. Furth im Wald a hraniční přejezd Folmava.

Česká Republika / Folmava – Tankujeme na české straně a ani není chuť protahovat pauzu. Jedeme přes Babylon a míříme na Horšovský Týn. Mezi Draženovem a Horšákem je vesnička Březí. Ve směru od hranic je před ní levotočivá zatáčka. Těsně před zatáčkou dojedeme děvče v Oktávce.  Neubrala rychlost… v zatáčce pak málo točí volantem… auťák odstředivá síla vynáší ven a pravým kolem vjíždí do příkopu. Příkop nakopne Oktávku a katapultuje ji napříč silnicí do protisměru. Auto dopadá na všechny čtyři kola. Naštěstí netrefila nikoho v protisměru, ani žádný patník a vyhnula se i betonovému mostíku, pro přejezd zemědělské techniky na pole. Její rellykrosová vložka pokračuje a Octávia se úspěšně dostala z pole, zpět na silnici a parkuje u krajnice. Auto je pojízdné, ona je ok a tak jen zpomalíme, pokyneme a suneme se dál. Máme už toho plné kecky a teď ještě tohle. Holka měla štěstí v neštěstí … Projíždíme Horšovským Týnem, Holýšovem, Stodem, Dobřany a konečně Plzeň – Černice. Poslední společná zastávka u Pavláka před domem v ulici k Plzenci. Vzájemné pozdravy, loučení, zamačkáváme slzy… a za pět minut už tlačím motorku do garáže.

Tak snad zase za rok někam.

Poděkování všem dobrým lidem, které jsme potkali na cestě.      Všem těm kdo píší své zážitky z cest a spoustě dobrých duší, které sdílí své poznatky a zkušenosti s ostatními…                                Ahoj.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE