Směr Albánie, aneb 9 zemí za 10 dní…

Volné vyprávění o motopřesunu Česko - Albánie a zpět.

Směr Albánie, aneb 9 zemí za 10 dní…

Kapitoly článku

Jak už to tak bývá, ten nápad podívat se do země Envera Hodži (Enver Hoxha), se zrodil v ne zrovna úplně střízlivých hlavách, někdy kolem vánoc 2014…

Všichni sníme své malé či velké sny a i když se všechno ne úplně povedlo na 100%, bylo „to krásné“… :-)

Úlohy a obsazení:

  • Urovnávač rozepří – Pavel (BMW r1100gs)
  • Rádiová spojka, tlumočník a vyvolávač deště – Poube (BMW r1200gs)
  • Rozrážeč vzduchu a ten co za všechno může, tedy krom deště – Azíz (BMW r1100gs)

Plní dojmů z promítání mnoha, mnoha a mnoha hodinového filmu „Albánie 2014“ našeho kamaráda Tomase Jiránka, se v listopadové noci léta páně 2014, vracíme s Poubem domů. Pod dojmem nekonečného utrpení strojů a lidí jež jsme právě shlédli, si rezolutně říkáme… NE..! „Do Albánie nepojedeme“! Měli jsme k tomu libovolný počet důvodů a všechny se nám zdály rozumné. Jediný, kdo nebyl z naší trojce na zmíněném promítání, rozhodl za nás… „Tu fotku s nápisem Albánie si prostě pořídíme…“ řekl Pavlák rezolutně a použil argumenty, o kterých záhy nebylo možné diskutovat. Pouba rezignoval okamžitě, já až po třech deci Jacka Danielse s medem.. Asi jsem v tu chvíli doufal, že se na to po vánocích zapomene…

Nezapomněli…Připravovali se svědomitě, adventure jídlo nakupovali, testovali a znova nakupovali. Dokonce i kempingové křesílko pro moto-cestovatele za nekřesťanský peníz si pánové pořídili…  A tak jsem musel jet i já.  Nuže dobrá tedy, užijeme si to… Oproti jiným výletům byl tenhle zcela specifický. Podklady na cestu téměř žádné, povědomí o tom, v jakém terénu vlastně pojedeme a kolik se případně dá za den ujet..? To všechno pro nás bylo velkou neznámou. Nic méně, pár checkpointů přeci jen bylo a tak jsme jednoho osmnáctého červnového odpoledne vyrazili.              

Start byl na čerpací stanici Benzina, v Plzni Černicích. Čas srazu – 13:00h.  Zhodnocení situace těsně před startem, okamžité oblékání nepromoků. To nám to hezky začíná. Poubeho karma začíná úřadovat.

Den 1. 18.6. Plzeň, Česká Republika - Oberaich, Rakousko,Bruckerstraße 110.

První dva dny cesty směr Balkán budou prachsprostý přesun. Dohodli jsme se, že jakmile to půjde, naskočíme na dálnici a pokusíme se spolykat co nejvíc kilometrů. Razíme z Plzně, směr Klatovy, Běšiny, Železná Ruda (poslední tankování, kafe a cígo).

Německo / Zweisel – strašně prší. Pinlock v helmě pomáhá jen na půl. Helma se sice nemlží, zato kapky na plexi vytvořily neprůhlednou hmotu. V tom dešti se nedá ani moc prasit. Provoz začíná houstnout (germáni se vrací z práce) a před námi je ještě pořádný kus cesty. V Passau se déšť na chvíli umoudří a umožní nám vcelku rychle projet městem. Poměrně slušně prasíme… Prasíme i na dálnici, která je za Passau svedená do jednoho pruhu… Tenhle úsek rozhodně snese srovnání s D1.

Rakousko / E56 – pádíme po dálnici směrem na Graz. Doufáme, že dokážeme do večera dojet někam poblíž Slovinských hranic. Čas na hledání noclehu stanovuje Poube na 19:00. Přestává pršet. Asi ve 20:15, tedy po menší chvilce hledání, nás navigace zavede do městečka Oberaich. Penzion spojený s malým kempem. Stavíme stany, dobíjíme helmy a telefony. Dáváme si točené na baru recepce a jdeme vařit véču. Obloha se drobet vyjasní a na chvíli se objeví zapadající slunce. Jsme příjemně unavení a těšíme se na zítra… Pavlovo láhev s obsahem rumu a Coca-Coly přišla před spaním vhod.

 

Den 2. 19.6. Gasthof-camping, Oberaich, Rakousko,Bruckerstraße 110 – Motel Chicago, Kosova 74250, Bosna a Hrecegovina.

Ráno vstáváme s Pavlem těsně před 7h. Ranní hygiena, je na suprové sociálce vždycky příjemná… S hořkým úsměvem vzpomínám na hodnocení českých kempů od „prázdninového inspektora“. Pavel a já začínáme balit… Poube něco nesrozumitelně huhlá ze svého stanu. Jediná dvě slova, která mu byla rozumět, byla „dovolená“ a „kreténi“. Stačil však malý okamžik, ruplo víčko plechovky a perlivý energetický nápoj mu dal křídla… Během pár minut měl i on vše sbaleno a tak vyrážíme. Další den povinného přesunu. Čekají nás další stovky nezáživných kilometrů. Jedeme, kecáme přes Interphone, dáváme čůrací a kouřové pauzy… Bereme to směrem na Gleisdorf. Počasí podle krásné oblohy slibuje slunečný den, ačkoli meteoradar hlásil něco úplně jiného. Po dálnici míjíme Graz a těsně před Slovinskou hranicí sjíždíme na státní silnici.  Slovinskou dálnici vynecháme. Za pár kilometrů Slovinské dálnice rozhodně nemíníme utrácet. Hranici překračujeme v městečku Mureck (AT) – Trate (SLO).

Slovinsko / silnice 433 – poměrně svižně jedeme ze severu Slovinska po silnici 433, přes městečko Lenart v Slov. Goricah, až do města Ptuj. Začalo pršet… Oblékáme nepromoky a „těšíme se“ na zapářku…

Chorvatsko / E59 – Překračujeme hranici do Chorvatska a u městečka Gornij Macelj, naskakujeme na rychlostní silnici. Tady už neprší… začalo lejt. Kapky velikosti rudých, bolševických, bramborových noků, nemilosrdně bubnují do všeho, co jim kříží cestu. V naprosto nepravidelném intervalu mi voda padá za krk. Hluk deště je tak intenzivní, že veškerá rádiová komunikace se omezila na základní povely a výkřiky. Míříme na Záhřeb. Na dálničním obchvatu Záhřebu ten liják ještě zintenzivní…        No do pr… to už není možné. Zajíždíme na „odmoriště“, neboli odpočívadlo. V přístřešku dáváme cígo a Poube se rozhodl utratit nějaké peníze za mapu Balkánu. V duchu mne napadlo, jestli to není zbytečně brzy. Pokračujeme dál po dálnici A3 až do hraničního města Slavonski Brod. Konečně přestalo pršet a my doufáme, že bude hezky… jen meteoradar nám moc velkou naději nedává. Hraniční řeka Sava, dělí Chorvatsko od Bosny. Až doposud jsme si vlastně nikde ani nevšimli, že překračujeme hranice nějakých států. Teď se to mělo výrazně změnit. Evropani, zhýčkáni Schengenem, už dávno zapomněli jaké to je, vystát si tříhodinovou frontičku. První fronta byla na budku z Chorvatska. To šlo ještě poměrně svižně. Cca 30 minut. Přejíždíme most nad Savou a stojíme… Evidentně se to v té druhé budce v Bosně nějak seklo… Stojíme a stojíme a ta fronta se vůbec nehýbe. Myšlenka že bychom mohli prasit, nás při pohledu na místní, raději ihned opouští. Když ale kolem projede na motorce místní „kápo“ a viditelně nám kyne, s nadšením vyrážíme. Míjíme kolonu přecpaných automobilů, jejichž výroba se datuje k počátku devadesátých let minulého století. U celníků je týpek zřejmě jako doma. Prohodí pár slov a jede. My sice musíme na pasovou kontrolu, ale alespoň už je to trápení evidentně za námi…

Bosna a Hercegovina / Bosensky Brod – Všechno je jiné. Až do teď jsme evidentně nezaregistrovali změnu „evropského“ prostředí. To se teď velice rychle změnilo. Vyrazili jsme po M14,1. Hned za městem začala taková, básník by asi použil obrat - “vyloženě hnusná krajina“. Prapodivné louky se spoustou náletového roští, které bylo všude, kam až oko dohlédlo… Něco jako u nás v roce 1987. Pak už jen zmar a smutek…  Jedeme v téhle neutěšené krajině, tu jeden domeček, tu druhý domeček a hned vedle u sousedů vypálený a rozbořený. Na některých byly ještě zřetelné stopy střelby. Pozůstatky etnické války, která se proháněla v těchto místech, před dvaceti lety. Všichni jsme znovu nějak utichli a já zřetelně přidal… co nejdřív odsuď pryč. Po silnici M17 míříme na město Doboj. Začínáme počítat slimácké „rakety“ podél cesty. Jednomyslně jsme se shodli - nelíbí se nám… (ty slimácké rakety).  Kostely jsou zkrátka hezčí. Všechno je jak návrat na přelom osmdesátých a devadesátých let… Dvojkový VW Golf, tu je standart. Krajina kolem cesty už rozhodně neláká oko turisty a všudypřítomná šeď a lhostejnost přímo kape z tohoto kusu země. Hodnocení je samozřejmě zcela subjektivní, ale tak to tam prostě působilo. Pomalu začínal večer a město Doboj v dohledu. Bohužel, moje navigace neměla kompletní mapové podklady pro Bosnu a Hercegovinu a tak funkce "hledat body zájmu" tentokrát nepomůže najít ubytování. Bereme do ruky papírovou mapu. V ní zřetelně vidíme dvě ikony stanů, které mají značit kemp. Po hodinovém hledání v naprosto nevábných končinách podél místní řeky, nám to dochází... Co se týče těch kempů, tak ta mapa prostě kecá. Opouštíme Doboj a pokračujeme na jih. Vyjíždíme z městské aglomerace a krajina se pozvolna změní zpět k normálu. Pole, remízky, vesnická stavení... To už je na pohled lepší. V průběhu jízdy se jednomyslně dohodneme, že v prvním přijatelném penzionu zastavíme a přenocujeme. Cestou míjíme dva penziony, které se mi nepodaří včas identifikovat. To protože jedním okem sleduji provoz na silnici a druhým okem navigaci, abychom jeli pořád správným směrem. Samozřejmě jsem za to schytal od Poubeho spousty pochval. Konečně jsem penzion nepřehlédnul. Přijíždíme, brzdíme, parkujeme. Zjišťujeme, že objekt je na nás společný vkus až příliš komerční. Spíš bar a herna, než penzion. Znova nasedáme a hledáme. Štěstí se na nás usmálo, asi o devět kilometrů dál. Motel Chicago, byl zprvu hodně nezvyklý... ale náš lingvista se zakecal s majitelem a z týpka se vyklubal poměrně příjemný padesátník. Pár let pracoval ve Frankfurtu a tak si „kluci německý“ mají o čem povídat. Cena za nocleh se snídaní je přijatelných 15 eur. Motorky parkujeme ve vnitrobloku motelu, bereme bagáž s nejnutnějšími proprietami. Zbytek ponecháme na motorkách, na větru a dešti... Ubytování žádný luxus, ale čisto a hlavně, teplá sprcha a možnost teplé večeře.

Neomylně zvolíme k jídlu místní specialitu… “Jehněčí...“ Tác s kusy mastného masa, kosti, chlupy... Nó, tak to si pošmákneme. Pavel to vzdává jako první. Po pár vydatných soustech zřejmě kvůli těm chlupům končí. Poubeho teorie o zážitcích z cest, právě skrzeva místní jídlo, je sice zajímavá, ale já osobně bych teď za smažák dal klidně i Poubeho motorku. Některé kousky, když se posolí, jsou docela chutné. Jiné zase ne... Pivo už lejeme jen ze zvyku. Poube ještě žvýká. My s Pavlem už ne. Je noc a jdeme spát... Venku zase leje a teplota rozhodně neodpovídá devatenáctému červnu.

Den 3. 20.6. Motel Chicago, Kosova 74250, Bosna a Hrecegovina – Kemp Trsa, Durmitor, Monte Negro.

Ráno kupodivu zase prší… Meteoradar má tentokrát zcela pravdu. Napadlo mne, že příroda v Bosně má dost omezený repertoár. Alespoň, co se počasí týče. Snídaně je domluvená na půl devátou… Do motelové restaurace jdeme už kompletně “vyfešákovaní“. V nabídce je ryze kontinentální forma snídaně. Uvařené vejce, páreček, nějaká pomazánka a dobrý kafe. To po ránu miluju. Poslední pozdrav s majitelem motelu a fotečka pouhá pro rodinu… Stojíme u motorek, navlékáme rukavice, koukáme na oblohu a nevěřícně kroutíme hlavami. Člověk se celý jaro těší a pak mu už třetí den v kuse padá z nebe todle… Jedeme směrem na Sarajevo. Cestou projíždíme přes průmyslové město Zenica. Cesta do minulosti je to dokonalá. Místní železárny jsou jako vystřižené z roku 1988. Věže vysokých pecí “křičí“ do okolí svoji rezavou etýdu. Nejdříve nás napadlo, proč tu cikánští sběrači kovů nemají žně? Ale pak jsme si všimli pestrobarevných čmoudíků, linoucí se z evidentně funkčních komínů. Takže tenhle skanzen asi funguje… zatím. Producenti surového železa, vědomi si minimálních ekologických omezení, mají na východě své jisté. Pro změnu zase prší a my jedeme dál. Před námi je Sarajevo. Pamatuji si, jako dítě školou povinné, že tu v roce 1984 byly zimní Olympijské hry. Mnohé se tu od té doby nezměnilo. Městem se proplétáme bez větších potíží, až na jeho jihovýchodní okraj. Hlavní město Bosny necháváme za sebou a po silnici M18 se před námi otevírá krásná příroda, kolem koryta říčky Bistrica. Silnice se začíná vlnit, klikatit a asi by to bylo i super svezení, jen ta voda, společně s vápencovým prachem pohodové jízdě úplně nepřejí. Cesta tudy vede na město Foča, jen těsně před ním je třeba odbočit na vesnici populárního jména, Brod. Pak přejet most a podél pravého břehu řeky Drina, proti proudu, směr hraniční přechod do Monte Negra - Ščepan polje. Úzkou cestou, která je vyrytá ve strmých svazích hory, se proplétáme vpřed. Protijedoucím vozům není moc kam uhýbat. Chvíli musíme čekat, než rypadla upraví na několika místech sesuvy, které tu způsobily déle trvající deště. Hraniční přechod je hluboko v horách a ačkoli je poměrně maličký, panuje tu čilý ruch. Budka na Bosenské straně a průběh celní procedury bez problémů. Celník se ani neobtěžuje v tomhle počasí vystrčit nos, z prostoru suché boudy. Nedivím se mu. S razítkem v pase přejíždíme malý, hraniční most a celní procedura tentokrát v podání Černohorců.

Monte Negro / Silnice podél řeky (v Bosně Drina – v Černé hoře Piva) pozvolna stoupá.          Příroda zde vykouzlila něco impozantního. Strmé vrcholky vytváří kaňon tak příkrý, že jsem doposud takový neviděl. Silnice je zakousnutá do hory a hezky se vlní nad Pivsko jezero.                   

Tunýlků vytesaných do skály je zde na desítky. Za jedním takovým tunelem je ostrá odbočka vlevo a výjezd do horské vsi Trsa. Tam je náš dnešní cíl.. První pevný bod, v našem chaotickém světě cestovatelských náhod. Kdyby se soutěžilo, kdo první na tomhle výletě položí motorku, vyhrál bych. Když jedete vpředu, odpovídáte za správný směr celé skupiny. Nemáte tedy moc šancí sledovat ideální místa na zastávky. Alespoň já to neumím. To většinou hlásí až spolucestovatelé za vámi. A tak se stalo, že v poměrně prudkém, Černohorském kopci, se ve sluchátkách ozve. "...Tadýýý, tadýýý, tady je hezký odpočívadlo..."  Jenže já už to místo minul asi o dvacet metrů a výkřik mne zastihnul v pravotočivé vracečce. Nenapadlo mne nic chytřejšího, než zastavit. Když jste ve 14% stoupání, navíc v pravé zatáčce a zastavíte, musíte sundat ze stupačky pravou, pravou, pravou nohu..!!! No a těžiště přesunout na pravou, pravou, pravou stranu..!!! Jinak se vám stane zhruba to samé.  Tedy pokud nejste Diskobolos, dvoumetrové výšky a s tří set kilovou motorku necvičíte po ránu nad hlavou. Takže zastavíte, pokusíte se došlápnout na levou nohu... zjistíte, že k došlápnutí vám chybí zhruba patnáct centimetrů... a zjistí to i vaše motorka a naklání se a naklání. Nemáte moc možností. Možnost Diskobolos rovnou škrtám! Druhá možnost je zabránit šrámům vypodložením asfaltu za pomoci vlastního těla, což by stráášně bolelo. Proto tuhle možnost také škrtám. Třetí možnost je hbitě uskočit a ponechat fyziku dokončit, co lidská blbost započala. Zvolil jsem třetí možnost. Sečteno, podtrženo, poškrábaný lak na levé straně 35 litrové na zakázku dělané nádrže, rozbité bílé sklíčko levého předního blinkru a spráskané ego do velikosti mikronu. Kamarádi se zatím do sytosti nasmáli, pak mi pomohli hrocha zvednout na "nožičky", posbírali zbytky blinkru a dali mi tuhle "výhru" sežrat .

Do cíle dnešního dne zbývá pár kilometrů a jak stoupá nadmořská výška, úměrně tomu klesá okolní teplota. Až na nepříjemných, červnových devět stupňů. Naštěstí už se z mlhy vynořila vesnička Trsa. Míříme k hospůdce, někdo po cestě, někdo zkratkou. Zkratka na podmáčené půdě pořádně klouže. Tentokrát upadne Poubič. Naštěstí padá do měkkého a jako suvenýr si mezi válcem a padacím rámem přiváží kravské lejno. Takové to rustikální umění, řekněme. Ubytováváme se v kempu Razvršje.

Chatičky pro dvě osoby (10eur chatka) Hospůdka je příjemně vyhřátá rozžhavenými kamny.              To je paráda..! Haleluja..! Svlékáme promáčené svršky a intenzivně sušíme úplně všechno. Teplo, pohoda, to je luxus. Jídelní lístek studujeme velice, velice pozorně. Vybíráme místní menu pro více osob. Ještě dvakrát se ujišťujeme, že to rozhodně není jehněčí . Hladoví a nesoudní to meníčko objednáváme. Kořaličku na rozehřátí a nějaké to pivko... Sedíme, rozmrzáme, usycháme... Místností zavoněly dobroty z kuchyně. Když začali jídlo nosit, došlo nám, že tohle nemůžeme sežrat. "To bohdá nebude, aby český zemědělec od stolu utíkal..." jak praví klasik. A tak bojujeme, dáváme si pauzy na cígo, prokládáme šňapsem na slehnutí, ale tušíme, že nakonec stejně odjedeme od stolu poraženi. Pomalu utichá cinkot našich příborů a my začínáme funět. V tom ucítíme něco, jako když se pálí pertinax. No prostě smrad z plastu... Pouba nějak neodhadl výhřevnost kamen, ve vztahu ke vzdálenosti jeho Šubrta. Helma sice ještě drží tvar, ale je natolik horká, že v rukou udržet nejde. Naštěstí to rozdýchala a i Interphon neutrpěl újmu. Noc padla na Durmitor a vítr zesílil. V noci nás v zavřené chatce několikrát probudí větry. Jak ty venku, tak i ty uvnitř. Teplota zase klesá...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 17x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist