Severní Albánie 2011

Den 5 - středa 14.9.

V devět se potkáváme všichni na pumpě, doplňujem zásobu vody, cigáro, redbull a za chvíli sjíždíme do údolí řeky Tara, jednoho z nejhlubších v Evropě. Fotíme impozantní most, pokračujeme krásnou silnicí v sevření skal a po poledni vjíždíme do města Plav. Je to živé město plné lidí, tak sedáme k obědu na terásku nějakého bistra hned u křižovatky a pozorujem místní frmol. Civilizace končí a za chvilku budem v Albánii. Po troše kufrování nacházíme správný směr a co nevidět jsme na hraničním přechodu Gusinje- Bashkimi. Celník v dřevěný boudě na nás kouká jako na zjevení a mám pocit, že jsme ho vzbudili. Zkoukne pasy a pouští nás dál. Jedem k Albánské celnici, tam vjíždíme do tekutého asfaltu kde si zaserem gumy i boty. No nic, razítka do pasů a jsme tam!!! Noříme se do šotoliny, abychom asi po pětistech metrech, za cedulí FINANCOVÁNO Z FONDŮ EVROPSKÉ UNIE, najeli na zbrusu nový, dokonale rovný asfalt. Koukám do Péťovo vyděšenejch očí a slyším: „Tóó nééé, já jedu přes půl Balkánu abych si užil offroadu a ty koko…. unijní snad chtěj zaasfaltovat celou zeměkouli!!!“ (Konkrétní případ, jak luxusně placený eurohujeři zacházej s penězma daňových poplatníků celé Evropy. Úřednickej koko… rozhodl o zaasfaltování cesty odnikud nikam za desítky milionů v nějaký prdeli a pochybuju, že vůbec ví, kde leží nějaká Albánie). Už kvůli Péťovi jsem rád, že asi po pěti kilometrech asfalt skončil a museli jsme dokonce rozebrat nějakej plot, abychom se dostali zpátky tam, kde jsme tušili cestu. Začalo to bejt hustý, teplota překročila 30 stupňů Celsia, před náma bylo vyschlý koryto řeky, jiná cesta na obzoru nebyla, kolem běhala prasata a my jsme se ocitli v obci Vermosh, která je, nevím proč, i na mapě! V reálu je to totiž asi pět baráků a z výrazů tváří těch pár místních jsme pochopili, že jsme zřejmě vesmírná delegace. Z posunkové řeči nám došlo, že jsme dávno minuli odbočku na Koplik, cíl dnešní štace a tak zase přes řeku zpátky, kus po novém asfaltu a najíždíme na cestu, kde by nás nenapadlo, že je to ta hlavní. Tady začínáme filmovat, všichni říkaj, že bych měl jet s kamerou první, ale já jsem nejchytřejší a říkám: „A koho teda pak vlastně budu filmovat?“ Jak jsem starej, tak jsem blbej. Malej Petr teda vyráží první, já za ním. Po pár minutách je mi jasný, že v tom oblaku prachu za chvíli na kameře nebude nic vidět, kluci holt měli pravdu a trouba jsem já. Na první zastávce čistím objektiv a čekáme na ostatní. Velkej Petr na Diversionu nám dělá trochu starosti, ale má velké srdce a za chvíli je tu. Mezitím se tam najednou odnikud objevuje asi pětiletá holčička, komunikuje a loudí. Dáváme tatranky, bombóny, žvejkačky. Nalákám Péťu a Milana, že jí s nima vyfotím a pracovně říkám té krásné fotce, já hajzl proradnej, „výlet českých pedofilů do albánských hor“. Jedem dál, fotíme a filmujeme (tentokrát jedu první), jsou to zážitky, které nemůže obsáhnout obraz ani slovo, tu nádheru je třeba zažít. Po cestě opravujou dělníci elektrické vedení. Pouštějí nás škvírou mezi náklaďákem a srázem, málem jsem si uříznul hlavu o natažený kabel, který jsem zahlédl v posledním zlomku sekundy. Krávy, kozy a ovce na cestě už vnímáme jako standardní záležitost. Velkej Petr neustále fotí a tak máme značné rozestupy. Zastavujem s Milanem sami na dně údolí a je to obrovskej emocionální zážitek. Mašiny i my jsme obalení prachem, okolní skály, zalité zapadajícím sluncem se tyčí půl kilometru vysoko, v dáli se pasou ovce, vysoko v nebi krouží dravci a kolem nás je všeobjímající absolutní ticho. Slyšíme jenom tlukot vlastních srdcí………………………………………………………
V díře s názvem Tamare, kde na sebe čekáme, doplňujem zásobu vody a zjišťujeme, že jsme od hranic tak na půli cesty do cíle. Slunce už je docela nízko, nevíme co nás čeká, ale jedem dál. Z údolí šplháme šotolinou nekonečnýma serpentýnama snad až k nebi, vidět už skoro není. Stan případně není kam postavit, všude jen šutry a skály. Za horizontem se ale najednou objeví cesta a na ní něco vzdáleně připomínající asfalt. Po ní se už za tmy dostáváme do údolí a blahořečíme přídavným halogenům na našich Baworech, svítíme na cestu celé skupině. Hlavní cesta do Kopliku je částečně novej asfalt, částečně ryzí offroad. Vjíždíme do města, kde to žije a na jeho konci na nás svítí červenej neon HOTEL!!! Už nevím jak se jmenoval. Než se stačíme zeptat, jestli maj pokoje, už nás k nim postrkujou. Dvacet éček na hlavu se snídaní, klimatizace, balkón, naprostej luxus. Kasírujou nás hned a cash. Petrové pak uznávaj, že za ten skoro tejden pod stanem už smrděj dostatečně a sprcha nebude od věci. Večeře se zdála ze začátku jako těžká písemka, obsluhující mladej zobák soudil, že když bude řvát dostatečně nahlas albánsky, tak si budem rozumět. Dostavivší se majitel pak se svojí lámanou angličtinou pochopil, že pivo a maso bude OK. Skopového bych se doma nedotknul, ale tohle bylo nějaký jiný, naprosto vynikající. Milan ještě vyleje z kufru rum (láhev ten offroad nespolkla), zavoláme rodinám, že jsme OK, nastavíme klimošku na 18 stupňů a jdem to zalomit.

Den 6 - čtvrtek 15.9.

Snídaně je bílej chleba, máslo, marmeláda a heřmánkový čaj. Potřebujem vyměnit prachy a tak stavíme v centru v Rajfajzence. Všude kolem je neuvěřitelnej bordel, ale my vstupujeme do klimatizované haly a portýr nás vybízí k sezení. Koukáme rozpačitě na naše zaprasený hadry a zůstáváme radši stát. Výměna padesáti éček je porod ježka proti srsti, trávíme tam skoro hodinu. Na parkovišti krátíme čas pokecem se sympatickým pařížanem, co projíždí Balkán na kole. Má jen malej batůžek, ale každej večer prej někde zaklepe na dveře a dostane nocleh, sprchu i večeři. No nádhera. U obchůdku, kde doplňujem vodu a studujeme mapu, se k nám přitočí dvě místní krasavice a spustí plynně anglicky. Pomáhaj nám určit směr a přitom si umažou prdelky o naše zaprášené stroje. Velkej Petr je zase duchapřítomnej fotograf a okamžitě cvaká spouští. Míříme směr Théty. Po několika kilometrech končí asfalt a najíždíme na cestu z volně loženejch šutrů, velkejch jako pěst. Začíná přituhovat. Malej Petr bere za plyn a mizí nám z očí, má mašinu o třetinu lehčí a vepředu jednadvacítku kolo. Jede v sandálech a tričku, snad to přežije. Bojuju ve stupačkách, tiše se modlím a do rukou mě berou křeče. Po třech kilometrech vzdávám. Čekám na Milana a velkého Petra, ten to na Diversioně přece nemůže dát! Čekám dlouho, než je oba uvidím, přijížděj totálně vyřízený. Milan to položil a tak toho mastodonta museli dostat zpátky na kola. Je zase přes 30 stupňů, shazujem hadry a malýmu Petrovi dáváme zprávu že otáčíme. Cestou dolů držím jenom zlehka řídítka a nechávám mašinu, ať si najde cestu sama, vychází to. Sjedem z kopců a míříme na Shkoder. Novej asfalt se zase střídá s offroadem, vjezd do města je plnej děr a na ulici smrděj splašky. Policajti nám salutujou a všude je spousta lidí. Velkej zážitek je kruhovej objezd, kde se jezdí zleva, zprava, napříč a do toho chodci, klidně se zastaví ve vozovce a začnou si povídat.Nikdo se nestresuje a celý to řídí policajt z kavárny, kde popíjí koňak. Za městem dáváme oběd v penzionku u silnice, jak jinak než vynikající skopové steaky. Pokračujeme do Komanu, cíle dnešní štace. Komanské jezero je jednou z kaskád, jejichž vodní elektrárny vyrábějí většinu proudu pro Albánii. Chceme přespat u hráze a zítra jet trajektem do Fierze. Po cestě hodně fotíme, jezerní plochy jsou úchvatné. Asi v pět projedeme tunelem na molo a zjišťujeme, že se tam lze ubytovat. Habešárna příšerná, ale za deset éček na hlavu a mašiny v garáži. Celý to řídí sedmnáctiletej sympatickej kluk. Je to syn nějakého bosse, mluví anglicky a studuje prej distančně střední školu. Voda neteče, tak berem plavky a jdem se vykoupat do jezera. Voda je báječně teplá a rochníme se dobře půl hodiny. Pivo na terásce dáváme místní, protože většina sládků v Albánii jsou Češi a objednáváme čerstvou rybu přímo z jezera. Na pokoji bliká čtyřicítka žárovka a podpětí v síti je takové, že nejde nabít kamera ani telefony. Je děsný vedro a tak s Milanem ztrestáme půl láhve brandy abychom usnuli. V půl druhý mě probudí řev, Milan právě zahnal zloděje, co měl zálusk s hákem na klacku přes okno na mojí ledvinku. To by byl fatální průser, měl jsem v ní všechny doklady, většinu peněz a platební karty, radši nedomejšlet. I když to byl jedinej incident za celou cestu, doporučuju mít doklady a prachy na těle i ve spánku. Zbytek noci už proběhl v klidu, pobíhající myši nás nebudily a konec konců, co byste chtěli za deset éček?

Den 7 - pátek 16.9.

Z právě spláchnutého záchodu vypadává trubka a voda zaplavuje koupelnu. Rezignujem na ranní hygienu a berem si žvejkačky. Snídáme „co kufr dá“ a čekáme na trajekt. Typujem, kterej z těch hajzlů na molu nás chtěl okrást a máme podezření na partičku, co večer přivezla po vodě dřevo. Přijíždí spousta mikrobusů a přivážej lidi, na malém molu začíná tlačenice. Přijíždí výletní loď a my na to koukáme jak zjara. Je to kabina autobusu připevněná na plavidlo, vevnitř je i volant a sedačky s bezpečnostníma pásama. V půl desáté připlouvá trajekt a všichni se naloďujou. Při odplutí máme čtyřicet minut zpoždění kvůli skupině po zuby kalašnikovama ozbrojenejch policajtů, kteří dávali na vodu loď a pak někam odpluli. Plavba byla příjemná a za dvě hodiny jsme se vylodili ve Fierze. Prašnou cestou míříme k hlavnímu tahu, směr Valbona. Malej Petr zjišťuje že mu utíká zadní guma a tak ode dneška pravidelně každý ráno dofukuje.Projíždíme městem Barjam Curri, uměle vytvořeným, tedy bez historie, správním sídlem oblasti. Končí asfalt, míjíme ukazatel Valbona 2.5 km a velkej Petr se raduje, asi už má offroadu plný zuby. Ale mapa nelže, podle ní je to poctivech 25 km a tak mastíme po šotolině kolem řeky s průzračnou vodou pěkně do kopce. Ta tečka mezi dvojkou a pětkou byla zřejmě díra po kulce. Přijíždíme k velkému rozmlácenému objektu, bývalému hotelu, který padl za oběť nějakému ozbrojenému konfliktu koncem devadesátých let. Podle toho poznáváme, že jsme ve Valboně, kde ale začíná a končí nevíme, cedule neexistujou. Dojíždíme až na konec cesty, kde stojí zbrusu nová srubová hospoda, která se sem typově vůbec nehodí a okolní krajina trochu připomíná Dolomity. Dáme kafe, něco k pití a mažem spátky. Začínám té šotolině přicházet na chuť, mydlím to ve stupačkách devadesát a tvářím se určitě jak šťastnej idiot. Kluci se pak přiznali, že na tom byli stejně. Vracíme se zpátky do Fierze a pokračujem na Kukes, cíl dnešní trasy. Krásnej asfalt, občas přerušenej bez varování šotolinou, nulovej provoz a jedna zatáčka za druhou, případné rovinky nejsou delší jak 100 metrů. Euforii ze zatáček mi trochu kazí půlkilometrový sráz, po jehož hraně silnice většinou vede, protože můj bezpečný výškový limit je barová židle. A ještě jedna albánská specialita – ostrá zatáčka za horizontem. První setkání s touto specialitou mi málem způsobilo bláto na hřišti. Albánie zřejmě není jen země orlů, ale i země létajících mercedesů, protože pomníčků v takovýchto zatáčkách jsme zaznamenali nepočítaně. V půlce cesty nás rozesmála jediná dopravní značka kterou jsme potkali – „několik zatáček“. Před Kukes naše silnice naráz končí u nové dálnice napříč Albánií. A myslíte přátelé že tam byl nějakej nájezd zpočítanej a vyprojektovanej dopravním inženýrem? No jistě, v Albánii se to přece nekomplikuje. Uřízne se kus svodidla a stačí se pořádně rozhlédnout! Při vjezdu do města hledám ceduli Hotel Amerika, už jí vidím a neomylně odbočuju mezi domy. Podle průvodce nejlepší hotel ve městě nám poskytne azyl, mašiny parkujem před recepcí, trocha hygieny a už sedíme na večeři. Inzerovaný steak byl čtvrt kila mletého skopového, ale tak vynikajícího, že jsem ani necek. Prohlídka města je o ničem, tak dáme jedno na dobrou noc a jdem na pokoje. Tam je skoro třicet stupňů, klimoška nefunguje a tak se jdu rozčilovat na recepci. Zřízenec pokrčí rameny a přinese nám větrák. Taky řešení. Otevřem si k tomu teda okno a spíme jak zabití.

Den 8 - sobota 17.9.

Po snídani se snažíme vybrat nějakou místní měnu z bankomatu, což se nám po několika pokusech i zdaří. Tankujem do plnejch a ve městě ještě doplňujeme zásoby vody. Parkujeme u obchůdku na zákazu zastavení přímo před policejním autem, z něhož nám policajti přátelsky kynou. Míříme směr Peshkopi. Nový asfalt střídá šotolina a výjimkou není ani hardcore offroad. Bagr lžící strhává skalní stěnu na silnici a my čumíme co bude dál. Za chvíli přijede nakladač a udělá nám tam trochu místa. S nohama na zemi se pokoušíme protáhnout čtyřmetrákové mastodonty volnou sutí. Zpocený jsme až na prdeli, ale nikdo to nepoložil. Za chvíli pokračujem po zbrusu novém asfaltu krásnejma zatáčkama a užíváme si, absenci krajnic a svodidel už nevnímáme, zvykli jsme si. Na čerpačce děláme stop na kávičku a doplnění tekutin, relaxujem. Mimochodem na celým Balkáně dělaj vynikající kávu, takovou tu na jeden hlt, kdy pak chvilku čekáte, jestli se vám nezastaví pumpa. Jedem dál a hledáme tu správnou odbočku, až vjíždíme do města a malej Petr se ptá policajta, jak se dostanem do Peshkopi. Ten na nás udiveně zírá a odpovídá, že jsme přece v něm. Mapa a realita se tu holt někdy neshodují. Je čas oběda a tak zastavujem na hlavní ulici u hospůdky. Majitel nás vítá jako štamgasty, třese nám rukama a celej jeho podnik je tu prý jen pro nás. Z menu kluci dávaj výbornej guláš a já meat, což je půl kila na nudličky nakrájeného pečeného skopového, hranolky z čerstvejch brambor a zelenina. Neskutečná dobrota o kterou se s klukama dělím, protože ta porce se nedá sežrat. Razíme dál směr moře s tím, že do západu slunce kam dojedem, dojedem. No a fakt jsme dojeli až k tomu moři. Stavíme až na pláži ve městě Shengjin. Velkej Petr shazuje okamžitě boty, cachtá se nadšeně ve slaný vodě a už plánuje nocleh pod hvězdama u moře. Nakonec má navrch pragmatické myšlení a jdem se ubytovat do hotelu Rafaelo. Trocha hygieny, přeprat hadry (přece jen se vracíme do civilizace) a na pivečko na pláž. Obsluha vázne a tak se vracíme na terasu hotelu, objednáváme večeři a spřádáme plány na další den. Na balkoně Milan rozbíjí v pořadí už druhou láhev kořalky, až ho podezřívám ze skrytého boje proti alkoholismu. Ale běží hned do recepce koupit novou, takže beru zpět.