S Buellem se do Albánie nejezdí!

"Do Bosny? Tam tě zabijou!" Zněly reakce kamarádů, jejichž maximální představa o dobrodružném cestování je okružní plavba nablýskaným člunem kolem chorvatského ostrova. Popravdě, neměli jsme nejmenší představu, jaké to na Balkáně bude. Jen mi někdo dal tip, že se tam jezdí skvěle. Později se ukázalo, že je to endurista.

S Buellem se do Albánie nejezdí!

Kapitoly článku

Jako před každým výletem, chaotická příprava stála nezměrné úsilí a nervy. V den plánovaného odjezdu stálo XB na operačním stole v servisu a já sháněl sekundární řemen, který servis zapomněl objednat. V den skutečného odjezdu jsem stál na parkovišti u dálnice a marně čekal na Honzu, který si motorku nadobro zamknul zaručeně nejpevnějším řetězem na trhu, když mu v ruce zůstala jen půlka klíče. To jen pro ilustraci, aby bylo jasno, jaká radost nás provázela, když jsme konečně valili dálnicí na Záhřeb.

Two men show

Série ranních driftů mi připomněla mizivou adhezi chorvatského asfaltu. Z čeho to sakra dělají? Raději spíše vyhlídkovou jízdou se prodíráme venkovem na jih. Ušmudlanost a opuštěnost zdejšího kraje nepřidá na optimismu. Spousta domů vypadá na stádium nekonečné nedostavěnosti, jen sem tam ze zdi čouhající orezlé traverzy dávají tušit dávné sny budovatele o snídaních na balkóně za východu slunce. Zemědělný venkovský lid sklízí úrodu zahrádek a všeobecný nepořádek ponechává bez povšimnutí.

Ke všemu se nad námi povážlivě stahovala mračna. Opovržlivě jsme minuli lokální pumpu o dvou stojanech a jednom pupkáči, abychom o dvacet deštivých minut dál ztroskotali na pumpě vpravdě obří, ba dokonce luxusní. Bylo tu všechno: Palivo, obchod, toalety, bar i restaurace s terasou. A tohle všechno bylo zavřené. A tak jsme posvačili ze zásob. Přijeli a zklamaně odjeli nějací Poláci. Lovím další tatranku. V dálce zřejmě vůbec nelomozil vlak, neb se začalo i povážlivě blýskat. Zde je nutno poznamenat, že Honza nebyl vybaven do deště, protože zcela logicky předpokládal, že na jihu je hezky a teplo. A tak jsme postávali u motorek, posedávali opření o stojany, mlčeli, zpívali, vykřikovali urážlivá hesla k nebesům, hráli na mobilech a přioblékali co bylo. Pokud na té pumpě fungovaly bezpečnostní kamery, některý z režisérů artových filmů by z nich mohl sestříhat nízkorozpočtový alterantivní film o pomalu vznikajícím šílenství. Čtvrtá tatranka už mi nijak zvlášť nechutnala. Rozpršelo se ještě víc.

Po další hodině Honza oblékl červenou turistickou pláštěnku, jejiž životnost v provozu byla celé čtyři vteřiny. Třicet deštivých kilometrů do penzionu u Plitvických jezer nebylo nic proti tomu, co nás čekalo.

Dobře vychlazené pivo

Bosenský venkov vypadal ještě o kapku zuboženější, než v Chorvatsku. Přes spoustu kapek na hledí naštěstí skoro nebyl vidět. Zacákané motorky parkujeme u první hospody v příhraničí, abychom se aspoň trochu ohřáli a oschli. Nízké ceny z nás rázem činí bohaté turisty, pročež objednáváme královský oběd. Obsluhující mladík se s námi dává okamžitě do řeči, fotí si nás i motorky, vyzvídá a nakonec nezapomene dodat, ať motorky rozhodně neparkujeme v centru Sarajeva. Prý by tu zmizely za pár minut. Jen doufám, že fotky z jeho mobilu už neputují na nějaký loupežný checkpoint o pár kilometrů dál.

Cesta do Sarajeva byla rozhodně tím nehjorším, co jsem na motorce přetrpěl. Cesta vedla někam do hor, které jsme ovšem neviděli. Za cedulí pozor mlha přestaly existovat zbytky viditelnosti. Odnikud se vyřítil obří autobus se sotva mžourajícími světly a minul mě snad o šíři zrcátka. Serpentiny se čím dál víc utahovaly. U silnice postával divoký pes nad mrtvolou bývalého psího přítele a jeho pohled na optimismu rozhodně nepřidával.

Na níže položených pláních na chvíli přestalo pršet. Malebnost pahorkaté krajiny dotváří žlutá kukuřičná pole. Na travnatých pláních je sem tam vystavěno pár domů. Všechny opuštěné, většinou napůl nebo úplně rozbořené a vypálené. V polích je sem tam vidět nesmyslně umístěná betonová skulptura na památku kdovíjakých hrdinů, vyplepšená moderními vjevy místních sprejerů.

Oblékám pátou vrstvu oblečení, včetně ponožek. Nepromok u krku už přes všechny vstvy ani nejde zapnout...  Když to zkrátím, posledních padesát kilometrů v dešti, zimě, noci a nekonečné koloně, šinoucí se padesátkou ještě nekonečnějšími zatáčkami, bylo nejhorších. Myšlenky plynuly přes odpočítávání kilometrů, optimistického zpěvu písení Sunny a What a wonderfull world, až po prostou sugesci nesmím umřít.

Pozdě v noci jsme dorazili do hotelu, pod horkou sprchu. Na oslavu života jsme posléze vyhrabali ze zásob opravdu dobře vychlazené pivo.

Sarajevo

Motorky raději necháváme přikurtované k hotelu a do centra se vydáváme s pracující třídou rozhrkaným autobusem. Desetiletí starý Ikarbus staví na nádraží Ilidža, postupně se plnícím podobně vypadajícími kousky z historie. Při letmém prozkomání mám dojem, že poslední modernizace spočívala ve velmi hrubém přetření autoparku žlutou barvou.

Do historického centra vede jediná tramvajová linka dlouhou hlavní třídou. Za oknem se střídají ruiny s novými, blyštivými sídly firem ze skla a ocelí. Blíže k centru se vše mění v socialistické sídliště s typickou betonovou monumentálností nadchodů, podchodů a nelogicky lomených schodišť.


Centrální sarajevské náměstí Baščaršija lemují tradiční řemeslné dílny a obchůdky s nepřebernou nabídkou suvenýrů i polorozpadlé budovy na opačné straně. Na fasádách jsou všude k vidění důlky od projektilů malých i velkých ráží, jako živé připomínky nedávného obléhání Sarajeva. Opravy zde probíhají pomalu, jestli vůbec. Přímo v centru jsou dodnes budovy, ze kterých zbyly jen obvodové zdi, kdysi honosná sídla bank se stovkami děr po kulkách a činžáky s dírami po granátech, vyspravenými jen několika cihlami.

 Na jiném náměstí sledujeme šachový souboj místních mistrů. Bezzubý městský uklízeč mi ochotně vystvětluje důležitost utkání mezi místním „Fischerem a Kasparovem“, načež se sípavě rozchechtá. Pánové doslova pobíhají po šachovnici a chvílemi mi připadá, že figury přetahávají oba zároveň, jako by dokonale odtušili další tah svého protivníka. Tempo jejich hry mi připomíná spíše piškvorky, než rozvážnou hru králů. Hře přihlíží asi dvacítka chlapů, kteří se snaží hlasitým křikem poradit favorizovanému hráči a zuřivě mávají do šachovnice špičatými deštníky. Než jsem se zorientoval, bílý zvítězil, seriózní pán v obleku rozmáchnul vítězně rukama a beze slova chvatně odešel. Šachovým zápasům se toho dne oddávalo více dvojic, i když třeba jen na lavičce v nevábné uličce a bez pokřikujícího davu.

Deštníky jsou také nejčastější komoditou pouličních prodavačů. Prodejci tu často rozloží své zboží v bedýnkách nebo na deky přímo na chodníku a vyhnout se jejich nabíce je pak prakticky nemožné, nechcete-li skončit pod koly čilé dopravy. Zeleninový trh tak dávno přerostl vyhrazené tržiště na protější ulici a nabídka paprik už plynule přechází ve škálu papučí, voňavek... A nezbytných deštnků.
Zajímavý je byznys s použitými učebnicemi, které se vozí po bednách nebo přímo naházené do stavebních koleček. Na nádraží mi jeden z pouličních knihkupců s úsměvem přikyvuje, že obchody s knížkami jdou opravdu dobře. Pak přijela poslední tramvaj plná studentů a on se musí věnovat zákazníkům. Na druhé straně nádraží jsem poté zahlédl jeho konkurenta, kterak po odjezdu studentů krabici neprodaných učebnic vzal a celou nacpal do popelnice. Zásob literatury je zřejmě přebytek.
Sarajevo zkrátka není žádné děsivé, nebo dokonce nebezpečné místo, Je plné upravených parků, nádherně opravených kostelů a mešit, obchodních domů, business center, hotelů a dokonce je tu první bosenský McDonald. Jen si musíte zvyknout na to, že hned vedle stojí vypálený dům bez oken, podepřený lešením, navždy rozestavěný megalomanský betonový nesmysl nebo věžák, který se všemi těmi záplatami děr po granátech vypadá tak trochu jako vertikální slum.

Tam kde most není a tam kde je

Nekonečnými kolonami, z nichž některé jsme předpisovou jízdou způsobovali sami, míříme jedinou cestou na jih, do městečka Jablanica. Obec Jablanica se vyznačuje tím, že tam není most, na jehož počest je tu celé muzeum. Celá sláva je totiž založená na partyzánské akci, při níž byl most vyhozen do povětří i s projíždějícím vlakem. Tedy tak se o tom honosně píše, ve skutečnosti jenom spadl do vody a dodnes tam leží jako zapomenutá kostra dinosaura. Muzeum (4 BAM) je plné variatn modelů zbytků mostu a daleko zajímavější sbírky historických zbraní. Aby bylo co fotit i venku, na zbytky kolejiště, na břehu blíže muzeu, je vystavený parní vlak. Přiznám se, že jsem nepochopil, zda je to onen z vody vytažený.
Cesta do Mostaru kopíruje tok řeky a protíná fotogenická pohoří. Nebýt rychlostních limitů, které místní poctivě dodržují, je to ideální motorkářská trasa. Mostar býval kdysi jistě malebným historickým městečkem, poskládaným z kamení. Dnes jeho uličky přetékají nabídkou suvenýrů a každou chvíli zakopnete o pouličního naháněče z restaurace či mešity, se zaručeně nejlepším výhledem na město. Lepší je počkat do pozdního večera, sejít dolů k řece a užít si nerušený výhled na znovu postavený most, který jim v Jablanici neskrytě závidí.
Pozdní večeře v restauraci, s výhledem na všechno to historično, byla náležitě západoevropská, hlavně co se účtu týče. Ještě že bydlíme o kus dál, v městečku Medugorje. Pokud se sem vydáte, doporučuji zvolit nejkratší cestu přes hory, nejlépe za slunce západu. Z kvalitní silnice se vám naskytnou i předaleké rozhledy na pláně, obklopené horskými štíty.

Obklopeni vodou a minovými poli

Pramen řeky Buny byl vyloženě zklamáním. Ze skály tu vytéká až nečekaně velká řeka, dokonce oficiálně rekordních rozměrů, ale pořád je to jen voda v jeskyni, nic extra malebného. Průvodcem doporučované sídlo Dervišů, kousek nad řekou, se právě v rámci zákona schválnosti opravovalo a slunce začínalo nesnesitelně pálit, takže rychle pryč. Ke všemu nezdaru mě potkala v protisměru letící vosa, zabydlela se v rukávu a uštědřila mi štípanec s takovou vervou, že mi ruka povážlivě rostla ještě dalších pár dní.
Z vodních zajímavostí v regionu bych návštěvníkovi doporučil vodopády Kravica. Do studeného, ale průznačně čistého jezera tu padá bezpočet vodopádů, které společně tvoří vodní hradbu ve tvaru podkovy. Dlouhým snímáním detailů padající vody, cachtáním a pozorováním odvážných, koupajících se děvčat jsme proflákali významnou část dne. Ten veče jsme však měli zamluvený nocleh až na pobřeží Černé Hory.
Cesta na jihovýchod byla úžasná, rozlehlé pláně, s výhledy na nekonečnou silnici, ztrácející se kdesi v dálce v tetelícím se horkém vzduchu, postupně vystřídaly kopce bez stromů, s dalekými výhledy na opuštěnou zem. Všechno to v nízko visícím slunci vypadalo nádherně a teplé barvy zářijové přírody přímo lákaly k výšlapu na kopec. Ještě že než jsem tak učinil, potkal jsem ceduli s lebkou a varováním před minovým polem. Ač jsem se pozorně rozhlížel, široko daleko byly jen tři, deset metrů od sebe. Chuť na procházku mě nějak přešla. Alespoň jsem letmo prozkoumal nedalekou obec Žegulja. Veškeré pozůstatky života tu představoval na stromě přibitý, čerstvě vypadající plakát. K zabedněné zastávce už autobus nepřijel asi hezky dlouho.
Z bosenských měst regionálního významu mám ještě jeden zásadní poznatek. Ačkoli tu zpravidla najdete tři až čtyři café-bary vedle sebe na náměstí, restaurace tu nebývá vůbec žádná. Za celý den jsme už poměrně významně trpěli hlady. Jako zjevení se tak jevila restaurace Zvězda, jejíž nasvícené logo zářilo u silnice odnikud do nikam. Je zajímavé, jak člověk dokáže opustit svou vybíravost během jediného dne. Místo obvyklého dotazu na jídelní lístek padlo jen rychlé – jídlo, máš? A jediný zde přítomný postarší pán nám nabídl kotlík plný variant typického mletého masa, z něhož by se pravděpodobně dalo vylisovat dost oleje, aby naplnil řekněme takovou průměrnou převodovku velkoobjemového motoru. Nic jiného nebylo. Snědli jsme skoro všechno.

Nejlepší pršut na světě

V kotorském zálivu jsme znovuobjevili civilizaci. Snídaně na terase, s výhledem na moře a azurovou oblohu, předznamenává den jak ze štětce optimistického impresionisty. Honza se rozhodl doléčit potenciální chřipku, zdarma získanou na cestě do Sarajeva, zatímco já, na doporučení domácího, vyrážím na cestu do horské obce Cetinje. Už mám něco naježděno v Alpách, takže serpentiny mě hned tak nepřekvapí. Ale stopání od moře na pohoří Lovčen vypadá už na navigaci trochu extrémně. 32 serpentin do kilometru výšky je tu naskládaných doslova nad sebe, jako schody pro nějakého legendárního velikána, kterého by bylo pro tento účel potřeba vymyslet.
Ze zatáček se naskýtá téměř letecký pohled na záliv s městem Kotor na straně jedné a městem Tivat na druhé. Mezitím stojí pro ozvláštnění kopec a při západu slunce tak máte scenérii přímo ideální pro romantické posezení. Nad zatáčkami čeká na odvážně šplhající turistické autobusy past v podobě vesnice Njeguši, ve které se většina obyvatel zabývá výrobou legendárního pršutu, údajně toho nejlepšího na světě. Míjím stánky na návsi, vetchou stařenkou hnané stádo krav a do ochutnávky sušeného vepře investuji u báby v jednom z posledních domků u silnice. Nasolené, na slunci rok sušené maso chutná vážně skvěle.
Cesta na Cetinje je dalším místem, kde motorkář vnitřně svádí boj závodníka na dokonale klikaté silnici a obdivovatele přírodních krás kolem. Kdyby už tak povážlivě dlouho nesvítila kontrolka paliva, dal bych si tu cestu určitě vícekrát. Nakonec jsem se jen přes den stavil zpátky ve městě na oběd s marodem a s plnou nádrží hurá zpátky do hor, dokoupit pršut do zásoby. V posledním světle jsem vyjel ještě k mazoleu vladyky Petra Njegoše na vrcholu hory Jezerski vrh (3 EUR). Vládce to musel být milovaný, neb mramorem vykládaná hrobka i samotný panoramatický výhled z hory si nezaslouží jen tak někdo.
Večerní rozjímání na přístavní promenádě jsme věnovali sociálním studiím zdejší kultury. Jinými slovy, kolem se promenádovalo překvapivě mnoho překvapivě pěkných děvčat, hovořících místním jazykem. Zajímavostí je, že zdejší mládež se na veřejnosti vůbec nepáruje, natož aby došlo k jakémukoli fyzickému kontaktu. A tak zdejší mládežníci v osamělých, výhradně chlapeckých hloučcích, hleděli poněkud nelibě, ba spíše závistivě na cizince v těsném objetí.

S Buellem do Albánie!

Pobřežní silnicí míjíme města s jistě nádhernými a na turistu nachystanými historickými centry. Suvenýrům se nevyhneme ani na vyhlídce u silnice za městem Budva, kde staví všechny turistické autobusy, aby si vyfotili ostrůvek s hotelovým komplexem. Plán je pro dnešek zase příliš nabitý, takže zkratka od pobřeží ke Skadarskému jezeru nově vybudovaným tunelem (2,5 EUR) je vítaná. Ovšem malá silnička, která se vine po boku hor na jižní straně jezera se pro spěchání moc nehodí. Jednak je vážně úzká a leckdy nepřehledná, ale hlavně fotograf je zde neustále nucen zastavovat a žasnout nad dalšími a dalšími výhledy na jezero přes koruny listnatných stromů, hrajících škálou zelených, oranžových a žlutých barev. Na jedné takové zastávce jsme objevili pár prázdných nábojnic, laicky odhadnuto, z Kalašnikova. Nevím proč jsem měl tuhle asociaci, ale hlavou mi blesklo, že Albánie už nebude daleko.
Albánská obec vypadá na první pohled normálně, alespoň z pohledu evropana. Jen je taková ušmudlanější, kolem obydlí se válí kde co a na silnici běžně potkáte jezdce na oslu. Místní mladí postávají u cesty a mávají napozdrav. Míjíme jednu fotograficky lákavou scenérii za druhou, ale pořád je to o něco méně extrémní, než naše představy.

Ty se daleko lépe zhmotnily až ve městě Shkodër. Na jedné straně ulice obchody a kavárny s posezením, na druhé poničené domy s vraky aut, odloženými bycikly typu Ukrajina, hromadami harampádí a pobíhajícími dětmi. Vyvolalo to ve mně dojem scény z postapokalyptického filmu a nějak jsem se neodvažoval zastavit a fotit. Zřejmě jsme na svých silničních motorkách působili ve zdejší dopravě dost exoticky. Netrvalo dlouho a společnost nám dělali chlapci na skůtru, cosi gestikulující a pořvávající, kteří se nechtěli nechat setřást. Na kruhovém objezdu mě málem smetl obří náklaďák, přičemž mi došlo, jak to tu bude s dodržováním základních pravidel. Ovšem to zajímavé mělo teprve přijít.

Neměli jsme moc času, západ slunce se blížil a ubytování v Černé hoře bylo ještě daleko. Namířil jsme si to na silnici, v mapě značenou jako hlavní, číslo E762. Ta ve skutečném světě vykazovala jisté známky absence. Respektive bylo to takto: Mizerný asfalt přecházel v asfalt tak rozbitý, kdyby bylo lepší, kdyby tam nebyl vůbec žádný. To se splnilo o kousek dál, kdy zmizel a nahradil ho štěrk. Ten vystřídala hlína tak děravá, že by bylo komfortnější jet po čerstvě uvláčeném poli. Opravdu. Díry převeliké pohlcovaly bídně odpružená kola Buellu co půl metru. Sem tam se objevil ostrůvek cesty štěrkové, po které to místní majitelé letitých mercedesů valili bezvýhradně naplno a s obřími oblaky prachu v závěsu. Kupodivu jsme dohnali ještě pomaleji klopítající kamion i vozík tažený oslem. Ale to bylo z albánských vítězství všechno. Motorky i motorkáři byli za chvíli pokryti vstvou prachu tak velikou, že se v ní daly kreslit rytiny. Jen krátkým záchvěvem optimismu nás potrápila tato cesta, když se sem tam na kilometru dálky proměnila ve zcela novou, na čtyři pruhy širokou asfaltku. Obvykle ale končila bez jakéhokoli značení obrovským schodem a nebo zcestně vedla na budoucí obchvat vesnice, toho času však nad díru, kde jednou bude možná most.
Do krajiny kolem byly zasazeny zcela normální rodinné domy, všudypřítomné, chaoticky poházené Hodžovy bunkříky a v pozvdálí první albánské hory. S živé přírody byly vidět smečky potulných psů, koz, ovcí a dětí. Chyběli jen kroužící supi. Nejhorší bylo obří stádo ovcí, hnané přes celou šíři spíše předpokládané cesty ve vyschlém řečišti bez možnosti úniku, neb nový most se tyčil vedle nás, ale nějak na něj nevedly žádné nájezdy.

Po třiceti kilometrech hrůzy potkáváme na černohoských hranicích britského motorkáře, jedoucího v opačném směru s Kawasaki Ninja, tedy motocyklem ještě méně vhodným do terénu, než naše naháče. Bylo skoro sedm a západ slunce se měl dostavit zanedlouho. S vidinou vijících psů na tom děsivém tankodromu jsem ho náležitě varoval a popřál mu hodně štěstí. Dodatek you gonna die jsem tentokrát nemyslel až tak v legraci.

Motorkářské peklo tak trošku pokračovalo i na právě rekonstruované silnici na straně Černé Hory, ale nakonec jsme v hluboké noci přece jen dorazili do cílového města Kolasin u národního parku Biogradská Gora.

Na lovu kolibříka

Za slunečného rána je to z Kolašinu do národního parku Biogradská Gora parádní vyjížďka kolem řeky. Po včerejším náročném dni jsme na dnešek zvolili spíš relax, takže parkujeme přímo u Biogradského jezera. Jezero je s citem pro malebnost zasazené mezi horami a hlubokými listnatými lesy. Při obchůzce po naučné stezce pozorujeme ryby, veverky a hmyz v mokřadech. Z porostu na mě zaútočilo cosi bzučivého nezvykle velkého. Chytnul jsem se za ruku, která mi po poslendím vosím útoku teprve pomalu splaskávala, zatímco útočník se raději věnoval nejbližším květům. Škoda, že jsem měl na foťáku zrovna extrémní širokáč, takže z ruky jsem cvaknul úplně všechno kolem s malou ptačí siluetou uprostřed. Ale podle mého mizerného biologického odhadu a velké míry sugesce to byl miniaturní pták, tedy kolibřík. Toho dne už jsem ho nespatřil, ač stále připraven, včetně teleobjektivu.
Les kolem jezera je něco na způsob Boubínského pralesa, všechno tu roste tak nějak bez ladu a skladu. Prastaré stromy tu mají své cedulky s popisky a padlé kmeny jsou nádherně porostlé hebkým mechem. Byl jsem z té přírody kolem v tak dobrém rozmaru, že jsem navrhl pěší tůru na přilehlý vrch Bendovac, který sliboval nevídaný rozhled. Spousta serpentýn lesem měla zabrat průměrnému turistovi dvě hodiny, ale s focením detailů kolem, včetně roztomilých miniaturních ještěrek, se tůra nějak nekonečně protahovala. Vrcholový výstup jsme vzdali poté, co se nad námi začalo ozývat pravidelné hřmění.

Kaňonem řeky Tara

Z Kolasinu šplhá mrňavá silnička přes hory směrem na východ. Spousta zatáček a váhledů řes údolí, spousta míst na zastavení, posezení a rozjímání nad zdejším životem v malých domcích s několika zvířátky, kopami sena a hromadou dřeva na zimu. Na svazích se potulují koníci, sem tam někdo hlídá pasoucí se stádo ovcí a u každého domu hlídá pes neurčité rasy. Otáčíme na západ do kaňonu řeky Tara. Na příjemně klikaté silnici je sice obvyklá šedesátka, ale pravděpodobnost hlídky je tak mizivá, že si zase po dlouhé době užíváme rychlosti. Skály nad námi jsou vskutku impozatní, stejně jako most, který pěti oblouky kaňon překonává. Zdejší kaňon je druhý nejhlubší na světě, hned po Coloradském Grand Canyonu. A odtud musíme do večera ještě vyšplhat spoustou zatáček do kopců, k hranicím dalšího národního parku.


Odfláknutá turistika

Město Žabljak je centrum turistiky v národním parku Durmitor. Kam oko dohlédne, stoji, nebo se teprve staví, apartmány pro přírodychtivé hosty. Celé ulice rostou před očima. O to je divnější, že nabídka online bookingových webů byla v této oblasti tak strohá. Náš domácí nás uvítal domácí pálenkou a doporučil nejzajímavější turistické cíle v okolí.

 Pro začátek jsme se vydali na nenáročný výšlap na vyhlídku Čurovač – skálu nad hlubokým kaňonem řeky Tara. Znovu se ukazuje, že zdejší klub turistů je asi na zcela jiné úrovni fyzičky, neb čtvrthodinová tůra nám trvala hodiny dvě. Nebylo kam spěchat a bylo co svačit a fotit. Rozhled z vyhlídky je vskutku omračující. A hlavně, potkali jsme zde jen jeden pár turistů, kteří vyhlídku okupovali na dobu nezbytně nutnou pro třiašedesát samospoušťových sebecvaků a video k tomu. Jinak absolutní a ničím nerušený klid nezkažené přírody. Jestli je tohle nejznámnější atrakce široko daleko, pak celé hory musí být úžasně opuštěné.

Z jídelního lístku si nenechte doporučit místní specialitu, ač vám servírka bude tvrdit, že je to mnogo dobrý. Přinesla šíleně šlachovitou a tučnou část blíže neurčeného zvířete.

Při pozdním odpoledni už bylo na větší turistické akce pozdě, pročež jsem se vydali na snadnou procházku kolem Černého jezera. Mluví se o něm jako o nejhezčím jezeru Durmitoru, které v průběhu roku vysychá a díky tvaru dna se postupně změní ve dvě, načež jedno nakonec vyschne docela. Zcela logicky se tak největší úvahy soustředily na myšlenkové pochody přítomných rybek, které si na poslední chvíli na léto nešťastně zvolí tu špatnou část...

Nejlepší túra v Durmitoru

Za svítání opět postávám u Černého jezera. Pro spořivé je to zaručený tip, jak se vyhnout platbě vstupního poplatku vy výši třech eur a nadšení fotografové krajinek jsou zvyklí vstávat ještě o hodně dřív, než jsem byl ochoten já. Rána mám na cestách nejradši. Zírám na klidnou hladinu, lesy, které ji obklopují a horské štíty v dálce za nimi. Jedninou připomínkou lidstva je pár loděk u malého mola, které dodají chystanému snímku na hloubce. Mlha nad vodou se pomalu rozpouští, v ranním světle má vše nádhernou barvu a postupně se začíná oteplovat. Je mi nakonec i docela jedno, že jsem vlastně vstával zbytečně brzo, neb než z loděk, které se mi hodily do záběru, zmizí stín lesa za mnou, uběhne ještě další hodina. Hodina klidu je někdy k nezaplacení.

 Plán dne vyšel z jednoduché logické konstrukce. Nejkratší turistická trasa po národním parku trvá údajně pět hodin. Což v přepočtu na naše vyhlídkové tempo dalo zcela nereálnou štreku. Místo toho jsem na mapě našel jedinou silnici, která park protíná, osedlali jsme stroje a vydali se na daleko osvědčenější mototuristiku.


Z Žabljaku je to na druhý konec parku, k jezeru Pivško, pouhých 49 kilometrů. Už na prvním průsmyku (Sedlo, 1907 m.) jsme zůstali stát a zírat na originalitu přírody hodně, hodně dlouho. Slunce, ledovcové jezero, větrem učesaná tráva na svazích hor, pár romanticky zasazených chatiček na dně údolí... Tuhle scenérii by dostatečně emotivně nepopsal ani Neruda a tak doufám, že právě sem dá redakce hodně velkou ilustrační fotku. O kousek dál potkáte osamnělé domky, u nichž horalové na ručně malovaných tabulích propagují svou produkci podomácku vyrobených sýrů a nad nimiž se tyčí hory, poskládané z vrstev nerostů do obrovské harmoniky. Pak najednou hory skončí a krajina se mění v toskánsky zvlněné pláně, s trávou krátce střiženou od pasoucích se zvířátek...
A takových vyhlídek bylo cestou dostatek na to, abychom jen tak tak stihli pozdní oběd v nejzapadlejší restauraci, v obci Trsa, kde na vás z ledničky kouká české pivo.

Spousta cestopisců, co jsem měl možnost nastudovat, se shoduje na tom, že Durmitor je jedním z nejhezčích míst na světě. Poté, co jsme většinu dne jen fascinovaně zírali, seděli a rozjímali na skalách, leželi a relaxovali na lukách v doprovodu ovčáckého psa, není těžké uvěřit. Určitě je to jedno z nejzečích míst na světě i známém vesmíru...

A když jsme tady, v restauraci na konci vesmíru spokojeně nacpali břicha místní specialitou (tentokráte nejen podle obrázku lákavou, ale opravdu šmakující), byli jsme absolutně spokojení. A hned jsme se o čerstvé dojmy mohli podělit s náhodně projíždějícími českými motorkáři, nad překvapivě vynikající tureckou kávou.

Srbsko, země protijedoucích dřevorubců!

Benzínka v Žabljaku má toho rána opět obří tržby, ač důvěryhodněji působí i ten nejmenší palivový soukromník v naší vlasti. Není divu, je jediná široko daleko. Na Srbsko odsud míříme jen proto, abychom si mohli na kufry přidat další vlajku motorkářsky navštívených států. Nádherný den a pohodovou cestu opuštěnými silničkami znepříjemní jen auto v protisměru a po zoufalých brzdných manévrech na vozovku dopadající Buell. Naštěstí si o zem škrtla jen páčka brzdy a kufr a v téměř nulové rychlosti se nic jiného nestalo. I tak bude ale další jízda s povážlivě nalomenou brzdou o něco adrenalinovější.

Srbskou hranici tvoří stavební buňka se dvěma celníky a obrovským odhodláním k papírování. Vzhledem k tomu, že touhle zemí jsme projížděli opravdu jen cípem, po cestě, kterou ani Garmin neznal, potkali jsme jen nějaké party dřevo rubajících dřevorubců. A tolik dalších aut v protisměru, že jsem na chvíli zaváhal nad validností pravostranného systému dopravy v těchto končinách. Raději jsme se tedy courali opravdu vyhlídkově. Další bouda a ohnutá závora, další překvapené pohledy pohraničníka, další předlouhé papírování či ťukání do systémů a vítejte v Bosně.

Smluvený hotel v Banja Luce se při noční jízdě po extrémně pomalých a zaklikacených bosenských silničkách zdál opět naprosto nedosažitelný. Zvlášť adrenalinová byla horská etapa, kdy jsem se snažil pronásledovat jediné před námi jedoucí vozidlo, neb za někým se vždycky lépe jede, než do úplné tmy. Bál jsem se brát za přední brzdu, zadní je na Buellu tak nějak na okrasu, takže nezbylo, než často a hodně podřazovat. Řvoucí dvouválec si ovšem řidič před námi vysvětloval jako výzvu k závodění, což bez jmenované brzdy nebylo úplně snadné...

Z cesty k domovu bych mohl přidat k dobru už jen historku o prasknuté pneumatice na Baworáku a dálničním šílenství z nekonečné nudy, ale však to už všichni dobře znáte...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 103x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist