Okolo Jadranu 2016 aneb Moje první

První výlet přece musí stát zato :-)

Okolo Jadranu 2016 aneb Moje první

Kapitoly článku

Okolo Jadranu 2016 aneb Moje první

V lednu jsem si udělal radost a koupil tygra. A že to byl tygr od Triumphu, mohl být klidně zelený :-) Po letech bez mašiny jsem se rozhodl pro cenduro, protože na Harleye se ještě necítím, ale chtěl jsem něco víc na pohodu. A také už jsem nechtěl lítat jen kolem komína, ale někam se i podívat.

Na jaře jsem tedy začal přemýšlet, kam zajet na první moto výlet mimo rodnou vlast. Říkal jsem si: „Dám Alpy, je to kousek a napoprvé jistota“. Koukal jsem do map, kudy všudy můžu jet, pročítal jsem cestopisy apod. Při tom pročítání a koukání do map jsem narazil na Albánii. Hmm zajímavé, ale trochu daleko, ne? A není to tam nebezpečné? No nic, dám Alpy. Koukám do mapy, a hele Itálie je taky pěkná, a tady dole, ty bláho, tam by šlo přeplout do Albánie.Takže kolečko kolem velké vody? Ne, dám Alpy, všem jsem řekl, že pojedu Alpy. Takže Alpy byly dané a začátkem června začínám plánovat trasu, abych měl alespoň představu, kam během týdne asi dojedu. Chci načerpat nějaké info z cestopisů, tak ještě mrknu na Motorkáře a tam cesta do Albánie. „No přečíst můžu, jet nemusím“, říkám si. Hmm zajímavé. Jen kouknu kolik asi tak stojí přejezd z Itálie do Albánie. Hmm 80e. Pročítám něco o Albánii, Černé Hoře a Makedonii. Jó, ono by to šlo. No dobrá, dám si to kolem velký vody, Alpy neutečou. Bookuji trajekt a hledám trasu, kudy pojedu. Týden je málo, dostávám se asi tak na 12 dní. Jo, to by šlo, ale doma to řeknu až před odjezdem, aby moc neremcali. Ještě stáhnu aktuální mapy do telefonu a můžu vyrazit.

D1, 300 km, nocuji u kamaráda

Den odjezdu konečně nastal. Počasí krásné, i když trochu vedro. Vyjíždím o den dřív, abych se ještě zastavil u kamaráda, který bydlí ve Vyšším Brodě prakticky u hranic. Vyjíždím až odpoledne, takže jedu hlavní tahy = ucpané silnice, uzavírky, nuda, nervozita atd. Večer jsem si naštěstí spravil náladu a se Skipim popíjíme u Vltavy až do půl druhé.

D2, 546 km, Camping Sarathei, Farra d’Alpago, Itálie, 15,5e/noc

Sice jsem tomu moc nevěřil, ale i po takové noci jsem vstal celkem brzo a v 8:20 vyjel jen s lehkým bolehlavem. Cesta Šumavou / Bavorským lesem do Lince je velmi příjemná a tak se kochám. Kochal se asi i pták, který do mě narazil, naštěstí mi sklouzl po štítě a zmizel.

Z Lince nastavuji směr Salzburg. Nevím proč, ale navedlo mě to na dálnici. Jsem si jist, že jsem „odškrtnul“ dálnice a placené silnice v navigaci. Nicméně do Salzburgu to je ještě přes 100 kiláků a já musím být večer v Itálii. Tak tam prostě dojedu po dálnici a ušetřím trochu času, říkám si. Hmm policajti, hmm další (samozřejmě nemám známku). No dobrá, ono je docela dost hodin a prohlédnout si město a pak ješte na Alpenstrasse, to asi nestihnu. Vybral jsem tedy přehledný sjezd, kde nebyli žádné uniformy, a sjel z dálnice. Nastavuji cestu přímo k Zell am See. Aha, tak navigace byla nastavená špatně, protože tam stálo „Do navigace nezahrnovat“ a já vůl to „odškrtnul“. Takže vracím nastavení zpět a tentokrát to konečne naviguje dobře.

Byla to dobrá volba, protože po 5 minutách jízdy se dostávám do malebné krajiny (takže i na ty Alpy došlo). Cestou potkám 3 tygry, z toho 2 zelený, mám radost. Prokochám se až k odbočce na Grossglockner, zaplatím toho času (červen 2016) 25e a kochání na druhou může začít.

 

Jet po Hochalpenstrasse je opravdový zážitek, který za ty éčka stojí (minimálně pokud jste tam ještě nejeli). Krajina je jako z pohádky, až se někdy ani nechce věřit, že to někdo celé nepostavil. Nicméně celkový dojem lehce kazí přelidněnost (je to tam jak na Václaváku).

 

Pořizuji snímek na ledovci, odpočinu před Grossglocknerem a jedu dál. Za chvíli jsem u druhé mýtnice, a už jedu normální Alpy zadarmo :-). Krajina je pořád krásná, jen provoz je naštěstí minimální. Dostávám se do Italských Alp. Nejsou tolik skalnaté,ale pěkně zelené (nebo alespoň tam, kde jsem jel). Cestou mě předjel Ital na Harley, tak se ho zkusím chvíli držet. Po 5 minutách hodně svižné jízdy to vzdávám a jedu zase na pohodu. Sjedu ještě neskutečně točitou horu, a pak už piánko až do kempu.

V kempu se jdu zchladit do jezera (celý den bylo zase přes 30), a poté padám do stanu spát.

D3, 349 km, Camping Michelangelo, Florencie, Itálie, 25e/noc

Alpy pomalu zmizely v dáli, krajina se změnila na nudnou a průmyslem zdevastovanou. Nicméně úsek dlouhý cca 200 km nudný nebyl, naopak. Celkem hustý provoz, všude 50ka, nicméně italští kluci motorkářští se s tím nepářou a jezdí jako o závod. Cesta je monotóní – 10 km rovina, pak pravoúhlá křižovatka, rovina... a tak pořád dokola. Když mě předjíždí asi 20. motorkář, říkám si, že to měření asi motorkáře neměří (důvod, proč jsem si myslel, že ano, je v tom, že Italové mají kamery na obě strany, někdy jen zepředu a někdy jen zezadu) a vydávám se vstříc adrenalinu. Je vidět, že Italové jsou na motocykly zvyklí, všichni vás ochotně pustí a nemají s tím nejmenší problém, a když chtějí odbočit doleva, dávají to opravdu s předstihem navědomí. Takže se řítím prostředkem silnice rychlostí okolo 100 km/h a cesta pěkně utíká, i když to občas vzhledem k hustotě provozu málem skončí ťuknutím (proto ten adrenalin :-)). Aby byla cesta příjemnější, jsou podél silnice občas cedule ukazující aktuální teplotu 34 stupňů.

Projedu Bolognou a za ní už to je zase pěkné, a také přibyly kopečky, vinné révy, prostě zase pohoda. Do kempu se dostávám kolem půl čtvrté. Kemp je sice trochu dražší, ale zato skoro v centru města a poskytuje parádní výhled na Florencii.

 

Takže motorka je v bezpečí a já se můžu vydat na prohlídku města. Město je moc pěkné a plné památek, navíc není nijak rozlehlé, proto není problém ho projít během 2 hodin. Po příjemné procházce jsem se vrátil do kempu a v místní restauraci jsem si dal konečně první jídlo, které jsem si nevezl s sebou. Pravda, pizza nic moc, ale italské pivo Moreti luxus!

 

Jako ukolébavka mi hraje v blízkosti stanu italská diskotéka (do půl čtvrté ráno :-)), takže již za několik hodin spím jako kotě :-) Ale zase se to pěkně poslouchalo...:-)

D4, 390 km, Camping Village Assisi, Assisi, Itálie, 15e/noc

Na dnešek byla v plánu návštěva termálních lázní v Saturnii. Inspiraci jsem čerpal právě zde na Motorkářích. Jsou věci, které člověk musí vidět či navštívit, aby později nelitoval, takže jsem rád, že jsem tam byl, ale zase takový zázrak to není :-).

Přestože navigace už funguje dobře, stále mě navádí na jejich „Stradale“, což jsou defacto dálnice, ale bohužel neplacené. Rezignuji tedy a jedu necelou půl hodinu po dálnici a alespoň se trochu proberu. Jinak cesta je i tak celkem nezajímavá. Když jsem dorazil do Saturnie, poobědval jsem v cukrárně (ono v Itálii najít otevřenou restauraci v době polední siesty je větší problém, než jsem si myslel, ale cukrárny jedou :-)). Pak trochu bloudím, a tak se ptám místních, kde že jsou ty termály. Poté, co mi místní děda nakreslil mapu klackem do písku (na mojí přehlednou mapu v navigaci odmítl koukat s tím, že se v tom nevyzná), jsem to konecně našel.

 

No asi jsem se zbláznil, ono je 36 stupňů a já se jdu „zchladit“ do termálních pramenů. Ale za to pěkně voní po síře. Ve vodě jsem strávil asi hodinu, a po té zcela uvařený se jdu zchladit raději jízdou. Vyrážím k Assisi, což je dnešní cíl. Ze Saturnie do Assisi jedu po luxusních silničkách, a tak si užívám trochu té svižné jízdy (a abych se taky ochladil, že). Jako bonus to cestou krásně voní. Foto pauza u Lago di Bolsena a před městem Perugia cíleně vjíždím na „Stradale“, protože jsem potřeboval nutně dotankovat a na těch pěkných malých silničkách pumpa nikde nebyla. Tady jsem pumpu potkal, ale byla samoobslužná a já v tom zmatku (jestli jsem to správně navolil, pak čekání na schválení …) položil peněženku na nádrž. Dotankuji, pozdravím se se 2 Italy na Ducati a odjíždím. Po asi jedné minutě se poplácám po náprsní kapse a málem dostávám infarkt:„Ty vole, já tu peněženku nechal na nádrži a ona někde vypadla cestou, jsem v prd..., mám tam všechny prachy a karty“. Jako dva andělé na Ducati se kolem mě prohnali kluci italští, se kterými jsem se zdravil na pumpě, a máváli, ať zastavím. „Ty vole, oni ji našli, kluci moji zlatí,“ a opravdu ji měli, prý mi vypadla hned při rozjezdu. Zachránili mi dovolenou. Pro jistotu ukládám jednu kartu do vaku, aby se to už neopakovalo :-). Dobře naladěn jsem tedy dorazil k Assisi, ubytoval se a vyrazil pro změnu na obhlídku města.

 

Město opravdu stojí za návštěvu, je celé kamenné a má spoustu těch pěkných uliček a zákoutí. Samozřejmě, že je plné památek, zejména kostelů, takže se vám klidně stane, že potkáte několik autobusů plných polských katolických důchodců. Zvláštní je, že ve městě snad není nikde zákaz vjezdu, takže i v té nejmenší uličce na vás potrubuje Fiat.

 

Po celkově náročném dni odpočívám v kempové restauraci, kde jsem si dal výtečnou pizzu (já ji prostě můžu skoro pořád) a tupláka Moreti (chtěl jsem ochutnat víno, ale v tom vedru to prostě nejde).

D5, 440 km, camping Sulfatara, Neapol, Itálie, 20e/noc

Opouštím kemp a zároveň i nabíječku k telefonu, kterou mám „uvězněnou“ v restauraci, kde jsem předchozí den dobíjel telefon, a pak ji tam prostě zapomněl.To že najíždím na Stradale mě jen utvrzuje v pocitu, že je vše, jak má být. Už po 20 minutách sjíždím na okresku a vychutnávám krásné hory. Vypadá to tu jako v Alpách, jen jsou hory zaoblenější. Kochat se zde není problém, neboť skoro celou dnešní cestu opět lemují značky s padesátkou (i na úplně rovných úsecích). Od Aquily do Neapole je to zase taková Itálie = hustý provoz a jízda středem silnice se špetkou toho adrenalinu.

Na Neapol jsem se opravdu těšil. Jen co jsem se ubytoval v kráteru bývalé sopky (no možná je jen neaktivní, protože na mnoha místech se kouřilo jak o život a zápach je až nepříjemný), vyrazil jsem do města. Vidět Neapol a zemřít, to jsme se učili ve škole. „To město bude bomba,“ říkám si. Ti kdo tam byli ví, že to tak není. Zemřít se dá leda v těch šílených zácpách, kde se přes sebe valí jak auta, tak motorky, kola, no všechno. Najednou se sjíždí do sebe 2 čtyproudé silnice, kde ale po každé jede 6 proudů vozidel a já mám tu čest být v jednom z těch proudů. Těchto 6 proudů v každé silnici aplikuje záhadným způsobem pravidlo zipu (to fakt nechápu) a opravdu, aniž by se někdo ťuknul, prozipují se do jedné 6ti proudé silnice.

 

Procházím městem, které dost smrdí (od aut, motorek) a marně hledám nějaké památky. Nakonec se projdu jednou hlavní ulicí, na které ale není nic extra. Poté jsem zabloudil do menších uliček. Tady to opravdu žije, a dokonce i na ulici. Domy mají obytná i přízemí, takže ulice jako terasa je standard. Chodím mezi večeřícími Italy (no možná to jsou už i nějací migranti). Čím víc jsem od hlavní ulice, tím více „Italů“ bydlí kolem mne. Všude je velký nepořádek. Říkám si, že tady asi už na žádnou památku nenarazím a raději se vracím k hlavní ulici. Procházka podél pobřeží je příjemná a poskytuje pěkný výhled na Vesuv. Závěr: Neapol je smradlavá díra :-)

 

D6, 590 km, Apartmán Vento Dell'est, San Cataldo, Itálie, 50e/noc + snídaně

Ráno se jdu podívat na sirné gejzíry v kráteru, jejichž prohlídka byla v ceně ubytování. Celkem zajímavá podívaná, ale v celém kráteru je zápach tak silný, že je mi až na zvracení, fuj. Než vyjedu, mluvím ještě s dánskými důchodci, kteří se toulají na motorkách po Evropě a mají na to 7 týdnů (až vyrostu, chci být dánským důchodcem:-)). Jsou to první mototuristi, které jsem od opuštění Alp potkal. Také mi potvrzují, že Italové motorky neměří, ale ať si dám pozor u nich, že na to tam mají speciální dodávky.

 

Vymotat se z Neapole je taky celkem sranda. Dnes to má být poslední den v Itálii a já se ubírám oklikou do přístavu v Brindisi. Cestou projíždím několik národních parků (Parco Regionale Dei Monti Picentini, Parco Nazionale del Cilento, Vallo di Diano e Alburni, Parco Nazionale dell'Appennino Lucano Val d'Agri - Lagonegrese), kde je super krajina, cesty i necesty a krásný točky. Asi 80ti kilometrový úsek po SS598 jedu pěkně svižně, neboť přestože se jedná o velkou silnici, jel jsem na ní snad sám. Pak už podél moře až do Brindisi.

Do přístavu jsem se dostal v osm večer a bylo tam podezřele prázdno. Nějaký vrátný mi sdělí, že dnes žádná loď nejede. Měl jsem sice rezervaci až na následující den, ale paní mi do telefonu říkala, že můžu jet kdykoliv, a že lodˇ jezdí každý den. No nic, jedu rychle najít ubytování v nedalekém letovisku u moře, kam přijíždím už hodně pozdě. Naštěstí jsem našel apartmán, sice drahý, ale zato jsem se vyspal na posteli.

D7, 50 km, Trajekt

Dnes nemám nic v plánu, loď jede až ve 23 hodin, tak mám spoustu času se jen tak povalovat. Využil jsem možnost nechat moto i věci v apartmánu a šel jsem na pláž. Moře je parádní, velké vlny, prostě idylka. Po třech hodinách a mírném spálení to balím a jedu do nedalekého města Lecce. Město má krásné historické centrum s amfiteátrem. Po procházce se opět ubírám k přístavu v Brindisi. Motorka cestou z ničeho nic chcípne, pak opět naskočí, tak tomu nepřikládám větší pozornost.

 

V přístavu je hodně rušno, trajekt dnes jede :-). Pokecám s jedním Italem, co jede do Albánie jen na otočku, a ten mi vysvětlil, že trajekt jezdí každý den, ale jeden den tam a druhý den zpět. Takže takhle to tedy je :-) Procházím se po lodi, dokud nevypluje (odjela až ve 2 ráno!), pak po vzoru ostatních ulehnu na podlahu.

D8, 50 km, byt nad barem, Vlora, Albánie, 30e/noc proplaceno ÚAMK

Začalo to pěkně. V sedm ráno jsem prošel celní kontrolou a vydal se směrem k Sarande. A jak to pěkně začalo, tak nepěkně to záhy skončilo. Moto totiž chcípá častěji a časteji (chcípne, pak na 10 minut nic, a pak zase ok na 10 km). Po asi padesáti km v nejhezčím místě v horách s výhledem na moře (Parku Kombëtar Llogara) to vzdávám a volám asistenčku. 3 hodiny trvalo, než přijela odtahovka, a tak jsem se mezitím schoval pod slunečníkem u místního prodejce občerstvení. Chlápek se chtěl pořád bavit, ale jeden druhému jsme nerozuměli, takže jsme mluvili rukama nohama :-).

 

Konečně přijel odtahový vůz, ze kterého vystoupil sympatický chlápek, který mi svým vzhledem a chováním připomínal Krišota z Četníků. Můj záložní plán byl, že dojedu co nejdál, aby mě odtáhli do Sarande, kde se budu válet na pláži, zatímco se bude moto spravovat. Samozřejmě že mě odtáhl zpátky do Vlory, kde je celá pláž teprve ve výstavbě :-(. Celou cestu mi něco vypráví a chechtá se, no prostě Krišot.

Projeli jsme až nakonec Vlory, kde má bar-café jeho kamarád, co umí anglicky. Vysvětlím mu, co mám za závadu, a on to tlumočí mechanikovi. Poté si mechanik odváží motorku a já se zatím bavím s barmanem o životě v Albánii. Po několika hodinách přijíždí mechanik a já jdu vyzkoušet stroj. Něco vyměnily, ale pořád to chcípá a navíc svítí kontrolka řídící jednotky. Mechanik říká, že to bude benzínová pumpa, ale ta že bude až druhý den. Barman mi nabízí, že můžu přespat v bytě nad barem, který pronajímá. V dané situaci ani nelze odmítnout.

D9, 40 km, kemp v horách za Vlorou, Albánie, 5e/noc

Skoro celý den čekám no motorku. Venku je strašné vedro a ve Vloře není co dělat. Několikrát se jdu dospat zpět do bytu. Až kolem 5. odpoledne přijíždí Krišot na motorce s tím, že je vše v pořádku.

 

No v pořádku. Pravda, motorka nechcípá a kontrolka nesvítí, ale co ty škrábance na nádrži??? Na to Krišot opravdu jak četník jen pokrčí rameny a řekne: „Hmm...“ (Když sundavali nádrž, tak jim prostě spadla na zem...). Také se jim podařilo zlikvidovat palivovou hadičku a místo ní mi tam dali nějakou starou, ale hlavně krátkou (dělal se na ní ostrý zlom v místě ohybu). Na cestu mi ještě přidali několik dalších hadiček různých velikostí a stáří. Za celou tuhle srandu jsem zaplatil 540e! Rozloučím se, odjíždím do nedalekého kempu v horách a jdu spát.

D10, 300 km, Lake Shkodra resort, Albánie, 5,5e/noc

Ráno jěště kontroluju motorku a zjišťuju, že trochu teče palivo (z tý blbý hadičky). Namontuju dodatečnou objímku a problém je skoro vyřešen (lehce to rosí palivo při zátěži). Přehodnotím trasu a vzhledem k časovým ztrátám vypouštím Makedonii a jedu přímo na Černou Horu. Cesta kolem pobřeží není moc hezká a z Albánie toho moc nevidím. Jedu dokonce i po dálnici, kde není problém potkat povoz s koněm či oslem nebo auto v protisměru (nemají tam sjezdy a odbočky jsou jen ve vašem směru a cca každých 10 km je kruhový objezd).

U Shkodry je to už pěkné, a tak se vydám alespoň kousek po místních okreskách. Projíždím kolem motorek a ejhle, české SPZ. Zastavím a seznámím se s Jarkem a Michalem. Dáme oběd a já se dozvím, jak pěkná je cesta z Makedonie přes Řecko do Sarande. No tak snad příště.

 

Rozloučíme se a odjíždíme každý opačným směrem. Do kempu přijedu tak akorát, abych se vykoupal v jezeře a ochutnal Albánskou kuchyni v místní restauraci. Kemp je opravdu luxusní, krásné prostředí u jezera nemá chybu. V podvečer ještě přijíždí další Češi, tentokrát z Hradce. Celkem mě překvapuje fakt, jak moc motorkářů brázdí Balkán, zatímco po Itálii jste osamělý jezdec. Závěrem k Albánii můžu říci, že jsou zde skvělí a přátelští lidé a s bezpečností to je asi jako v jiných evropských zemích.

D11, 400 km, rodinný penzion, Blagaj, Bosna, 10e/noc

Dnes jsem vyloženě ranní ptáče a kemp opouštím v rekordním čase před půl osmou. Projedu hranicí s Černou Horou (což je tak do 10 km od kempu) a hned za ní:„Prd,“ hadička to vzdala a praskla. Rychle ji sundám a prstem ucpu nádrž, aby všechen benzín nevytekl. Druhou rukou hledám mezi náhradními hadičkami nějakou vhodnější. Padne mi do oka jedna vodní hadice z Audi (jsou na ní 4 kolečka :-)). Je pěkně zahnutá, rozměrově celkem odpovídá, takže by tam mohla sedět. Mezitím se u mě zastavil Albánec, že mi pomůže. Prst v nádrži má tedy teď on a já montuju novou hadičku. Sedí jako originál a benzín i s jednou objímkou nikde nerosí. Projíždějící Italové mi ještě dali pásku k omotání, aby byla hadička pevnější.

Radostně tankuji plnou a jedu horskou cestu kolem Skadarského jezera. Po 5 minutách udělám ryhlý check, jestli to drží a jak jsem se nahnul hlavou dolů, ztratil jsem balanc a stroj položil. Všude něco teče a mě chytá panika, co jsem tomu všechno udělal. „Uff, nic!“ Nikde ani škrábnutí (přece jen jsem ji pořád trochu držel), a to, co teklo, byl benzín z přepadu (měl jsem přece plnou). Nasedám a konečně si užívám jízdu. Cesta kolem Skadarského jezera je naprosto super a vyhodnocuju ji jako nejlepší úsek mé cesty.

 

Na jedné pauze jsem potkal partu z Rakouska a nabídly mi, abych jel s nimi. Užívám si tedy jízdu ve skupině, bohužel jen asi do druhé foto zastávky, kde mi kluci nějak ujeli a já už je nenašel.

V Bosně se rozhodnu pro cestu kaňonem (kolem jezera Bilećko, dále po R-427 až do Stolac). Příjíždím do cíle nedaleko Mostaru. Prošel jsem si okolí kolem přírodního úkazu v Blagaj (vytékající řeka ze skály), kde je kupodivu hodně turistů. Dal jsem si výtečnou večeři v malebné restauraci nad řekou a vlastě chápu, proč tolik lidí jezdí na Balkán a ne třeba Itálii – krásná příroda (ta je i v Itálii), ale hlavně ceny jsou alespoň třetinové oproti Itálii.

 

D12, 1160 km, Home sweet home

Výhoda apartmánu je v tom, že ráno nemusím prakticky nic balit. Možná i proto jsem si přispal a výjíždím až kolem deváté. Jak si tak jedu, říkám si, že už mám dost a i motorce už tak úplně nevěřím, dokud ji nezkoukne můj mechanik, a tak to stočím do Chorvatska a najíždím na dálnici směr rodný domov. Pravda, prvních 600 kilometrů se docela táhne. I tak je ale cesta po chorvatské dálnici docela příjemná, protože je zasazená do pěkné hornaté krajiny (jo taky jsem mohl jet klidně skrz Bosnu, kde by to bylo hezčí a zadarmo, ale prostě jsem jel tudy, asi mi to už nemyslelo :-)).

Před Slovinskem dálnici opouštím a zbylých skoro 600 km už jedu zase po okreskách. Příjemné překvapení bylo Rakousko, kde i přes absenci Alp jedete po pěkných silnicích, výstavních vesničkách a zelenou kopečkovitou krajinou.

V půl druhé ráno a zcela omrzlý (celou dobu jsem byl zvyklý na 35 a teď bylo 17) sesedám před domovem a padám do své postele....

A příště? No tak snad ty Alpy ne :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 30x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist